Transformation of the landscape Aneta Szewczyková P em na krajiny. Samotná krajina jakožto celek je obrazem d jin, a to p edevším d jin člov ka. Každá významná událost či historicko-politický p evrat se nevratn zapsal do tvá e této vlídné sta enky. Každé historické období se do krajiny vepsalo velice specificky, avšak n která více a n která mén . Ráda bych zde p edevším zmínila období po socialistickém p evratu a to se zam ením na naše území. P eci jen nejlépe každý zná krajinu ve které se sám narodil.
Proč toto téma? Téma seminární práce vychází z mé touhy poznat a zhodnotit krajinu, která nás bezprost edn obklopuje. Na našem území je skoro každý kousek již dotčen člov kem a p em n n jeho prací. Ráda bych tedy zhodnotila výsledky jeho počínání. V rámci diplomové práce budu ešit stavbu v krajin . Touto krajinou se zde myslí krajina jižní Moravy, která je osíldena již od paleolitu. Nejv tší p em nu však pocítila práv b hem socialistické kolektivizace. Je na míst se zde ptát, jak dnes tato krajina znovu nabírá p irozený chod, který jí byl na více nežli 40 let odep en.
Krajina původní a začátek přeměny Neolitická krajina Krajinou tzv. původní bych ráda nazvala krajinu nedotčenou, krajinu rostlou. Na našem území velice vzácnou a spíše již nevid nou… Jedinými nedotčenými kousky naší zem jsou dnes již jen krápníkové jeskyn , pop ípad chrán né pralesy, které ale i tak svou polohou již určité mí e p em ny také podlehly. Prvním motorem p em ny krajiny byla neolitická revoluce. V 6.-5. století p . n. l. začali lidé hojn migrovat za úrodnou půdou a postupn se ze sb račů a lovců stali zem d lci. Neolitická kolonizace postupovala p es Balkán, Podunají a Slovensko až na Moravu a dále do Čech. Důvodem pohybu bylo p elidn ní a nedostatek surovin a půdy v původních domovech. Tyto skupiny lidí se p emísťovaly podél toků ek a k založení osady poté využívaly vyvýšená místa v blízkosti íčních niv. Osídlení zpravidla nep esáhlo výšku 400 m.n.m. Osídlování nížin má na našem úzmí tedy prav ký základ. Krajina se velice rychle prom ňovala tzv. žárovým zem d lstvím. Tímto způsobem se vypaloval les, pop ípad k oví a tvo ila se půda vhodná k zasévání. Pa ezy nevadily, jelikož se ješt neoralo a k vyhlubování důlků stačily jednoduché nástroje. Obd lávání půdy a orba p išla s raným eneolitem kolem 3.-2. tis. p .n.l. Tento způsob života již krajinu začal zásadn ovlivňovat. Kulturní krajina expandovala, ale dosti nerovnom rn . Tento proces rostl s postupnou kolonizací, slábl s postupným ústupem osídlení a zase zesiloval s další kolonizací. Zde v neolitu začíná tzv. dvoukolejný systém vývoje st edoevropské krajiny. St ídá se zde odlesn ní se znovuzalesn ním atd. Vždy v návaznosti na posun obyvatel.
St ídaly se zde osídlené a již člov kem obráb né oblasti a oblasti ješt nedotčené s divokou p írodou. Krajina nekulturní, divoká m la v neolitu stále p evahu. Ale zároveň se formovala již polop irozená luční, pastvinná a lesní společenstva. (obr. 2) Dálkové trasy se musely vyhýbat hust zalesn ným plochám, bažinám a močálům. Již zde existovaly stezky, jež posléze daly vzniknout dálkovým, jak kupeckým, tak migračním trasám. V krajin vznikaly osady pov tšinou kruhového půdorysu. Tento tvar byl posvátným a vyjad oval nekonečnost a neuchopitelnost života. Ěobr 1.ě
Obr 1 (vlevo): Posvátné místo, Zdroj: Internet Obr 2 (vpravo): Neolitické obydlí, Zdroj: Internet
Od krajiny vládnoucí ke krajině poddané Sředověká krajina S nástupem st edov ku a hlavn vrcholného st edov ku se celá krajinná prom na velice uspíšila. Rychlé odlesňování a nástup intenzivního zem d lstí m lo za následek vznik mozaikovité pastebn -polní krajiny parkového rázu. Zatímco se společnost vyvíjela velice pomalu, krajinný ráz zaznamenal vcelku prudký zlom. Stará rostlá zástavba byla uzav ena do daných územních celků. Krajina se stala obchodním artiklem, spadala do soukromého vlastnictví a dala se d dit. Objevilo se zde i plánování v dlouhodobém časovém horizontu. Struktura krajiny byla p em n na i trojpolním hospodá stvím. Krajina se velice rychle rozčlenila na segmenty, které již bránily ve volném p irozeném pohybu. Barokní krajina Barokní krajina byla komponována jakožto celek. K vyjád ení principu jednoty spirituální a hmotné využíval zejména osové soum rnosti jako nejvyššího vyjád ení ádu daného od Boha. Je zde patrná i práce s protiklady Ěčlov k vs. p íroda, ád vs. chaos). Baroko již úpln potírá p írodu divokou a neupravenou. P ipouští pouze p írodu upravenou a do určité míry i podman nou. V tomto ohledu zde cítím veliký paradox. Barokní krajinu lze s barokní architekturou dokonce ztotožnit. V důsledku značného společenského úpadku kolem t icetileté války docházelo k částečnému vysídlení kulturní krajiny a návratu krajiny divoké. V minulosti vzniklé typy uspo ádání krajiny se dále vyvíjely až dosáhly vyzrálých forem. Pln se již projevoval i produkční a polohový potenciál území. Vycházelo se z úrodnosti, obd lávatelnosti a dostupnosti půdy od sídla. Do tohoto období je datován i vznik mezí. Dlouhodobá eroze a rovnom rné obd lávání půdy dalo vzniknout t mto
p irozeným hranám a hranicím. Rozptýlená zeleň byla často vysazována účelov . Nap íklad pro rychlé získání d eva. Byla zde i patrná neexistence ke ového patra. Důvodem absence byl nadm rný počet pasoucích se koz chovaných chudou částí populace. Nejpest ejší částí krajiny byly pastviny, jež obsadily místa nevhodná pro jiné způsoby obhospoda ovávání. Krajina podhorská m la stále ješt charakter lesní, i když lesy byly stále více zat žovány t žbou d eva. Podhorské oblasti posléze také podlehly kolonizaci a vytvá ení zem d lské krajiny. V této dob byl důležitý i dialog s Bohem, který se do krajiny propsal v podob malých i v tších sakrálních staveb. V každé vesničce jsme našli kostelík a na každém rohu kapličku, Boží muka (obr. 4), sochy svatých atd. Zajímavá jsou i poutní místa, v tšinou kostelíky spojené s alejemi, situovaná na vyvýšených místech. Tvo í tak krajinné dominanty. Samotné aleje se v krajin vyskytují dodnes. V Baroku byly sázeny kolem cest kvůli odpočinku koní a z důvodu viditelnosti cest i z daleka. Tvo ili linie, jež krajinu d lily, avšak po ád skýtaly do krajiny volný průhled. Typy alejí se d lily regionáln . Ve st edních Čechách byly sázeny aleje švestkové a jabloňové, ve St edoho í hruškové a na Vysočin b ezové (obr. 3) či je ábové. Velice významným krajinným prvkem se staly rybníky, a to zejména v jižních Čechách. V 16. stol. zažily tyto vodní plochy zlatou éru. Rod Rožmberků dal založit veliké množství t chto rybníčků a vodních nádrží. Od té doby ale éra rybníká ství pozvoln upadala. Do poloviny 1Ř. století byl osud lesů pouze v rukou vlastníků. Kvůli lesní pastv , často lesy ídly a kvalitní zůstávaly jen v horských oblastech. Ty byly ale zatíženy t žbou pro pot ebu hutí a skláren. Les byl čím dál více využívám, ale i t žen. Toto ale také dalo vzniknout lesnímu hospodá ství a zap íčinilo i pot ebu les obhospoda ovávat. Co se týče zásahu do krajiny, lesní hospodá ství vyvolalo pot ebu rychle rostoucího d eva. Původní buky a duby byly postupn káceny a bylo pot eba je nahradit rychle rostoucími d evinami, jako na p íklad borovicemi a pozd ji smrky. D evinné zastoupení se plošn prom nilo.
Obr 3 (vlevo): Březová alej, Zdroj: Turistika Obr 4 (vpravo): Boží muka, Zdroj: Turistika
Průmyslová revoluce Průmyslová revoluce p inesla adu reforem. Jednou ze základních reforem byla inventarizace majetku, vznikl Tereziánský a Josefínský katastr. Zásadní rozdíl byl i ve využívání energií. Od 19. století byly využívanými jako zdroje energie zejména voda,
vítr, síla člov ka a síla zví at. Tyto energie byly obnovitelné a neovlivňovaly natolik ráz krajiny. B hem průmyslové revoluce se hojn začaly využívat zdroje neobnovitelné, zejména uhlí. Symbolem nejen výroby byly tovární komíny, jež se vít zoslavn tyčily nad kajinou. Struktura lidských sídel se v tomto období jednoznačn uzav ela. V tšina obydlí se shlukovala v m sta. M sta se rozrůstala do krajiny a tvo ila jednolitou urbanistickou strukturu. M sto se rozrostlo za hradby. Razantn se rozrostlo zem d lství. S industrializací se začala i rychle rozrůstat populace. Tento fenomén m l za následek nárůst pot eby potravin. Na poli bylo hojn využíváno strojů, ty pot ebovaly další hospodá ské budovy k uskladn ní. Ty se do krajiny vpisovaly značným způsobem. Bylo zavedeno čty polní hospodá ství, pole byla rozší ena, zv tšena a byly zv tšeny i p íjezdové cesty, které postupem získavaly pevný ráz. Od průmyslové revoluce m nily zásahy člov ka ráz krajiny zásadn . Pomocí industrializace (obr. 5) tak společnost začal vytvá et souvisle p em n ný prostor. Výstavba v krajin byla stále mén závislá na p írodních podmínkách. Komíny se staly symbolem doby. Dalším symbolem byla železnice (obr.6.), která protínala krajinu jako ostrý zá ez. Byla vyjád ená náspy, zá ezy, tunely a viadukty. Dalším nemén důležitým aspektem byla i t žba surovin. Ta vytvá ela velké nehostinné plochy. První novov ké zcelování pozemků, kdy se sedláci stali plnoprávnými vlastíky půdy, vedlo krajinu k jejímu vyššímu zorn ní. Nové stroje vyžadovaly jednotné tvary a velikosti pozemků Krajina se stala do značné míry jednotvárnou. Vysoký podíl ploch osázených brambory vedl ke značné vodní erozi. St ední koryta ek byla zanášena. Reakcí na tuto situaci byla výstavba hrází, kanálů a regulace ek. V tomto období se již les zcela pod ídil stavebnímu průmyslu. Začaly vznikat obrovské smrkové monokultury. Zde bych ráda zmínila firmu Tonet, která m la v té dob nemalou zásluhu také na této prom n . V mnoha oblastech úpln vymizely listnaté lesy. Lesy tak ve v tšin p ípadů ztratily svou p irozenost. Dalším novým prvkem v krajin byly i dráty vysokého nap tí. Tvo ily vysokou liniovou dominantu.
Obr 5 (vlevo): Hlavní atributy průmyslové revoluce - Průmysl, Zdroj: Scientica Obr 6 (vpravo): Hlavní atributy průmyslové revoluce - Doprava, Zdroj: Scientica
Socialistická krajina V dnešní dob je socialistický režim vládnoucí zde po dobu čty desetiletí považován za jeden z nejvíce devastačních režimů celé naší historie. Člov k je na vrcholu sil jak technologických, tak ideologických. Znovuobrození zem zpustošené válkou je problémem číslo jedna. K moci se dostává ideologie jež nabízí v té dob vhodné
ešení. Otázkou je, zda socialistický režim zničil naši doposud n žn opečovávanou krajinu, nebo jestli by postupný vývoj dosp l ke stejné prom n . Období po druhé sv tové válce znamenalo zásadní populační a ekonomické zm ny v celé Evrop . Vyvražd ní skupin obyvatelstva, zničení a zabavení majetku, zm ny hranic států. Po válce tedy zniklo tzv. budovatelské období, které m lo za úkol napravit válečné škody a zotavit zdevastovanou společnost. Na našem území nastala obrovská krajinná prom na p i vysídlování n meckého obyvatelstva, jež zap íčinilo zásadní zm nu kontinuálního osídlení. N mecké obyvatelstvo žilo na zhruba t etin rozlohy naší zem , ta byla po válce vylidn ná. Záhy po válce se v prostoru st ední a východní Evropy chopila moci komunistická ideologie Sov tského svazu. Válka zde byla vyst ídáná socialistickým terorem. Velice významným procesem p em ny krajiny zde byla totální kolektivizace a socializace venkova. Shlukování pozemků do velkých zem d lských družstev, p erušení kontinuity hospoda ení a zp etrhání vlastnických vztahů zap íčinilo obrovský odliv venkovského obyvatelstva do m st. Dalším fatálním následkem totalitního režimu bylo striktní vymezování se vůči náboženství. Církevní majetek byl z velké části zkonfiskován. Dále bylo zrušeno mnoho ádů a jejich majetek byl znárodn n a posléze nabídnut k jinému využití. Církvi zůstaly jen kostely, fary a farní zahrady. Avšak bez p ísunu pen z i tyto památky postup chátraly. B hem 50. let 20. století odliv obyvatel z venkova ješt sílil. Vznikaly obrovské aglomerace a průmyslové zóny. Ty daly vzniknout populační p evaze m st. B hem 60. let s masivní industrializací tento trend ješt posílil. V 70. letech již ve m stech žily t i čtvrtiny obyvatel. Zmíním zde i masivní zánik sídel. Vesničky, m stečka a m sta v pohraničí m la osud zpečet ný již od poválečného odsunu N mců. Pohraniční podhorské oblasti, v tšinou nejmén úrodné byly v dalších desetiletích osídlováni českým obyvatelstvem nejpomaleji. Sídla chátrala a velká část z nich zanikla. Další p íčinou zániku sídel byla rozsáhlá t žba hn dého uhlí. Tato povrchová t žba za sebou nechávala zplanýrované oblasti, nejv tší zničené plochy se nacházely v severních Čechách. Zmizely vesnice, m sta, památky a krajina jež m la svou podobu již zakotvenou ve st edov ku. Můžeme zde zmínit i masivní výstavbu p ehrad. Ta zahladila p ibližne 100 sídel. Celkem tak na našem území zmizelo kolem 1200 vesnic a mnohé další, zejména v pohraničí zůstala jen jako prázdná torza kdysi slavné minulosti. Nová sídla také rostla, ale jen jako p idružené satelity geometricky uspo ádané kolem v tších m st. Od padesátých let vznikla sídla jako Haví ov, Poruba, Ostrov a Horní Slavkov. Byly vystav ny v historizjících formách socialistického realismu. S nástupem prefabrikovaných dílců a vysokou pot ebou bydlení, jež vycházelo ze zmín ného vylidňování vesnic se začala stav t obrovská panelová sídlišt . Ta mnohdy pronikla i do st edů zdevastovaných historických m st, pop ípad na venkov jako bydlení pro zem d lce či d lníky z továren. Zde ale tvo ila obrovský kontrast svým m ítkem. Vznikla i nová sídlištní m sta jako Neratovice či Odolena voda. Ta byla situována v blízkosti hlavního m sta, jakožto další aglomerační fáze. Velká kolektivní zem d lská družstva pot ebovala obrovská technická zázemí. Skladovací prostory, velkokapacitní chlévy, seníky, sila, garáže a jiné objekty byly umisťovány na okraj vesnic, kde v krajin tvo ily novou dominantu. Necitelným zásahem do původního rázu vesnic byla i výstavba národních výborů, kulturních domů, či obchodů. Vesnice se tak p iblížila m stskému typu sídla.
Velkého rozmachu se dožilo chalupá ství a chata ství. Jejich rozvoj zap íčinila nemožnost vycestovat, prom na m stského prostoru ve velkých m stech a nedostatečná bytová situace. Chaty byly často vystav ny u toků ek, v mezerách venkovské výstavby či v horských oblastech, kde nesmazateln zm nily ráz již tak velice dotčené krajiny. Chalupá ům však často vd číme za zachování původních d ev ných a historicky významných stavení. K hlavním zásahům do krajiny docházelo již v prvních letech existence JZD. Mizely meze a polní cesty, dále pak louky u pramenů, soliterní i liniové zelen , remízky atd. Krajina se po dlouhou dobu vyvíjela v jednotvárný mechanismus sloužící p evážn výrob . Byla upravena i v tšina vodních toků, to bohužel zap íčinilo narušení odtokových pom rů a zm nu povodňových režimů vodních toků v nivách. S vymizením zatravn ných ploch ve prosp ch orné půdy se drasticky zv tšila v trná a vodní eroze. V krajin zmizelo mnoho prvků, které ji zvelebovaly a zpest ovaly. V horských oblastech vznikala obrovská turistická centra, která již fináln vytlačila původní horský krajinný ráz. Dále pak i prudký vývoj automobilismu zap íčinil významnou zm nu krajinné struktury. Vznikaly dopravní cesty, které často protínaly krajinu nesmysln a neohledupln . Dá se íci, že v průb hu tohoto období m l státní aparát veliký vliv na devastaci kulturní krajiny Československa, avšak na druhou stranu vznikla i veliká množství chrán ných krajinných oblastí a památkových rezervací.
Na závěr mé práce Krajina na území České republiky prošla b hem staletí mohutným vývojem. S p ibývajícími technologiemi, nárůstem obyvatelstava a snahou o vysoký životní standard se krajina nezadržiteln p em ňovala. Období socialismu můžeme považovat za nejvíce devastační, a to zejména z důvodu neadekvátního využívání krajiny, maximální její exploatace a nešetrnými stavebními zásahy. Zpracování tohoto tématu mi postupn otev elo oči a umožnilo širší analýzu mnou ešeného projektu. Stavba v krajin je v dnešní dob stavbou v krajin velice p em n né. Oblast jižní Moravy, pálavských vrchů a vodní nádrže Nové mlýny, je typickým p íkladem krajiny p etvo ené b hem socialismu. Stavba vodní nádrže s sebou strhla pár vesnic, z kterých zbyl již jen kostelík na kopečku, trčící na dnešním ostrůvku jako torzo dávné doby. Panorama pálavských vrchů je tak do určité míry zm n no. Stavba v této krajin by m la navracet zp t estetickou hodnotu, napomáhat členitosti a vytvá et místní dominantu. Dále by m la sloužit jako orientační bod, ale p íliš nenarušovat určitou p irozenou výšku okolních d evin a dalších staveb. Všechny tyto aspekty z této krajiny vymizely. M lo by tedy být prioritou tyto funkce alespoň z části obnovit.
Použitá literatura HÁJEK Pavel (2008): Jde pevně kupředu naše zem – Krajina českých zemí v období socialismu 1948 – 1989, nakladatelství Malá Skála, Praha, ISBN ř7Ř-80-86776-07-1 LOKOČ Radim, LOKOČOVÁ Michaela (2010): Vývoj krajiny v České republice, součást didaktických materiálů Národního programu výzkumu II, projektu ,,Ochrana krajinného rázu jako podstatného rysu české kulturní krajiny´´ Ě2B06126ě P ÍRODOV DNÁ GRAMOTNOST P F Uk v Praze (2008): Jak to bylo s českou přírodou…, text vznikl v rámci projektu P írodov dná gramotnost jako součást Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 regionu NUTS 2 hlavní m sto Praha, dostupné na www.scientica.cz
Ochrana krajiny a tvorba ekologických sítí Anna Čermáková Krajina v České republice byla v průběhu staletí podstatně změněna. S tím, jak se vyvíjela lidská společnost, tak byly na krajinu kladeny různé nároky, ať už zemědělská či průmyslová produktivita nebo těžba nerostných surovin atd. Toto všechno se podepsalo na výrazu krajiny a jejím fungování. Je proto nutné krajinu chránit, aby byly zachovány přírodní procesy a příroda zůstala udržitelná.
Proč jsem si vybrala toto téma jako seminární práci? Tématem mé ateliérové práce je stavba v krajině a návrh ekologického hospodářství, z toho důvodu jsem zvolila téma seminární práce ochrana krajiny a tvorba ekologických sítí. Při návrhu stavby v krajině by měl projektant či architekt znát její princip fungování a způsoby ochrany. Dle mého názoru je při umisťování stavby v krajině důležitější výběr místa stavby než ve městě, s ohledem na prostorové a přírodní vazby v krajině.
Historie ochrany krajiny v České republice Počátek ochrany a přírody v České republice datuje do 12. století, kdy se jednalo spíše o ochranu majetku, který byl tehdy tvořen také přírodním bohatstvím. Cílem byla především ochrana lesů, lesních a vodních živočichů před pytláctvím. Roku 1189 byla vydána Statuta knížete Konrády Oty a v roce 1360 Kniha Rožmberská, obě se zabývají ochranou lesů, ale především před krádeží dřeva. Vývoj pokračoval na počátku 19. století, kdy někteří osvícení šlechtici zřizovali na svých panstvích první chráněná území. Dne 28. 8. 1838 byl zřízen Žofínský prales, jako první chráněné území na českém území a existující jako národní přírodní rezervace dodnes. Další rezervací založenou v 19. století a existující dodnes je Boubínský prales, který založil roku 1858 kníže Jan Schwanzerberg. Do obecně platných předpisů se tyto snahy přeměnily v podobě tzv. Prügelpatentu z roku 1854. První právní úprava ochrany krajiny jak ji chápeme dnes, pochází až ze začátku 20. století, kdy vznikl samostatný československý stát. První soupis hodnotných rezervací v Československu byl proveden ministerstvem národní osvěty dne 31. 12. 1933 a bylo vyhlášeno 142 přírodních rezervací. Český ráj byl první chráněnou krajinnou oblastí, která vznikla až v roce 1956. Krkonošský národní park vyhlášený v roce 1963 byl prvním národním parkem na území republiky. První právní normou byl zákon č. 40/1956, kde byl patrný konzervační přístup a chráněny byly pouze vybrané lokality, bez ohledu na jejich propojení. Za socialismu byl bohužel větší důraz kladen na hospodářské zájmy a krajina se dostala do špatného stavu. Proto bylo po sametové revoluci přistoupeno k přijetí nové legislativy. V roce 1992 byl přijat zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který je platný dodnes. Je v něm zahrnuto udržitelné využívání přírodních zdrojů, integrovaná ochrana, předběžná opatření a mnohé další.
Obecná ochrana přírody a krajiny Obecná ochrana krajiny a přírody zahrnuje ochranu krajiny, diverzitu druhů, estetických hodnot přírody a využívání přírodních zdrojů, tak aby to co nejméně
poškodilo krajinu. Zákon rozlišuje ochranu přírody a krajiny ve třech úrovních: obecná ochrana území, obecná ochrana druhová a obecná ochrana neživé části přírody a krajiny. Obecná ochrana územní se zabývá zákonnou ochranou celého území republiky. Jako nástroje používá územní systémy ekologické stability, významné krajinné prvky, krajinný ráz a přírodní park a přechodně chráněné plochy. Této části se bude věnovat tato seminární práce. Ochranu jednotlivých druhů rostlin a živočichů zajišťuje obecná ochrana druhová, která se stará o to, aby druhy nebyly zničeny, poškozeny a ohroženy v otázce existence. Obecná ochrana neživé části přírody a krajiny poskytuje základ pro ochranu jeskyní, přírodních jevů na povrchu a paleontologických nálezů. Územní systém ekologické stability Územní systém ekologické stability je dle zákona č. 114/1992 Sb. vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Dle tohoto zákona je vymezení a hodnocení ÚSES základní povinností při obecné ochraně přírody a provádí ho orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Ochrana ekologické stability je také povinností všech vlastníků a nájemců pozemků. Samotný pojem ekologická stabilita je dle zákona schopnost systému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce. Projevem ekologické stability je přírodní rovnováha, což je dynamický stav ekosystému, který je trvale udržován pouze s malými výkyvy nebo stav, do kterého se ekosystém spontánně vrací. Krajina se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy. Ohrožení diverzity krajiny představuje fragmentace a ztráta biotopů, což zahrnuje zmenšení rozlohy biotopů, vznik menších fragmentů, nárůst izolace, zvětšování vzdálenosti k nejbližšímu přírodnímu biotopu nebo změny podmínek okolního prostředí. V krajině, kterou můžeme pozorovat dnes, převažují pole a hospodářské lesy a to z důvodu kladení vysokých nároků na hospodářskou výtěžnost krajiny. Tyto systémy jsou méně stabilní až nestabilní a je nutné je rozdělit a proložit plochami ekologicky více stabilních přirozených a přírodě blízkých ekosystémů. Ekologicky významné segmenty krajiny členíme: 1. dle prostorově strukturních kritérií · významné krajinné prvky – je to malé území do 10 ha se stejnorodými ekologickými podmínkami · celky – celek je rozsáhlé území (10 – 1000 ha), kde rozmanité ekologické podmínky umožňují existenci více typů společenstev · oblasti – území nad 1000 ha, které se vyznačuje rozmanitostí ekologických podmínek i společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká · liniová společenstva – mají protáhlý úzký tvar 2. dle funkčních kritérií · biocentra – biocentrum je biotop nebo soubor biotopů v krajině, které svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného,
avšak přírodě blízkého ekosystému. Biocentra jsou navrhována tak, aby zahrnovala co nejvíce přírodních i člověkem podmíněných přirozených společenstev ve venkovské krajině. V místech, kde je nedostatek přirozených společenstev je nutné biocentra navrhovat a nově vytvářet. · biokoridory – dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je to území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Ve venkovské krajině tvoří nejhustší síť porosty lemující toky řek a potoků. V hospodářsky využívané krajině tuto funkci plní nově vysázené pásy lesů, také přirozeně se vyskytující meze, kamenice a agrární terasy. Aby byl biokoridor co nejvíce funkční, je třeba aby byl souvislý, pokud je přerušen, jeho funkčnost klesá. · interakční prvky – jsou krajinné segmenty, které na lokální úrovni zprostředkovávají příznivé působení ostatních ekologicky významných částí ÚSES na okolní, méně stabilní, krajinu do větší vzdálenosti. Jde o lokality zabezpečující dílčí, avšak základní funkce organismů. Často plní v krajině i další funkce jako protierozní, krajinotvornou, estetickou. Interakční prvky mívají malou rozlohu a jsou často izolovány v krajině. Příkladem může být skupina stromů, mokřad u pramene, starý strom na poli atd. 3. dle biogeografických kritérií · lokální – plošně méně rozsáhlé segmenty, často pouze s výskytem druhů a společenstev, které dosud nejsou zařazeny mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné. Lokální segmenty mají většinou více funkcí, ale nesmí být v rozporu s jejich hlavní funkcí, což je ochrana biodiverzity. · regionální – zahrnují společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu (10 – 50 ha) · nadregionální – jsou to rozlehlá území s plochou stabilních společenstev okolo 1000 ha a to z důvodu, aby zde mohly existovat druhy náročné na prostor. · provinciální a biosférické – jsou to území, která reprezentují bohatství celé naší planety, mají rozlohu až 10000 ha, co zajišťuje existenci i velkým ptákům a savcům. Umisťování staveb do prvků ÚSES Povolování staveb do prvků ÚSES je v kompetenci příslušných obcí s rozšířenou působností, které musí rozhodovat s ohledem na přírodní vazby a zachování propojenosti ekologických systémů. Při umisťování staveb v krajině by měl také brán ohled na to, o jaký typ ÚSES se jedná, zda o lokální, regionální nebo nadregionální. V současné době jsou v ÚSES zahrnuta i zastavěná území, proto nelze říci, že do ÚSES nelze povolovat žádné stavby, ale je důležité mít na paměti, že podmínky využité ploch ÚSES jsou nadřazené podmínkám využití pro ostatní funkční plochy, na kterých je ÚSES vymezen.
Obr 1: Výřez územního plánu obce Strachotín s vyznačenými prvky ÚSES Zdroj: http://www.hustopece-city.cz/user_data/region/Strachotin/str-up-kv-a.pdf.
Ekologické sítě K tomu, aby byla zajištěna vyvážená, fungující a udržitelná krajina je zapotřebí zachovat její biologickou rozmanitost. Proto je od 70. let 20. století u nás uplatňována koncepce zajištění ekologické stability, která má dva základní body: · stanovování kostry ekologické stability krajiny, což je soubor existujících ekologicky stabilních prvků krajiny · navrhování územních systémů ekologické stability krajiny, které tvoří existující i navrhované prostorově propojené segmenty krajiny Obě tyto části na sebe navazují a výsledkem je návrh ekologické sítě, kterou tvoří existující a navrhované ekologicky stabilní segmenty, které přispívají k uchování biodiverzity.
V hospodářsky vytížené krajině je přirozených ekologicky významných segmentů málo, proto jsou do kostry ekologické stability zařazeny i plochy méně hodnotné z hlediska biologické rozmanitosti. V České republice je jen málo oblastí, kde je plně funkční kostra ekologické stability, proto je nutné systémy doplnit o nově navržené prvky, které budou účelně rozmístěny tak, aby vznikl fungující územní systém ekologické stability krajiny. Navrhování ÚSES vychází z pěti základních kritérií: rozmanitost potencionálních přírodních ekosystémů, prostorové vztahy ekosystémů v krajině, aktuální stav krajiny, prostorové parametry biocenter a biokoridorů a společenské limity a záměry. Významné krajinné prvky Významné krajinné prvky jsou dle zákona č. 114/1992 Sb. chráněny před poškozováním a ničením. Je to další způsob, jak chránit ekologicky významná území. Významné krajinné prvky jsou registrovány orgány ochrany přírody, které mají povinnost tuto skutečnost oznámit vlastníkovi pozemku, případně jeho nájemci, příslušnému stavebnímu úřadu a obci. Vlastníci pozemků mají právo vznést k registraci významného krajinného prvku výhrady, které s ním musí obecní úřad projednat. Počet významných krajinných prvků v rámci katastru obce je zrcadlem, jak se obec a její občané zajímají o zachování přírodních hodnot ve venkovské krajině. Krajinný ráz Krajinný ráz je zakotven v zákoně č.114/1992 Sb., chrání přírodní a kulturní bohatství se svými odlišnostmi a specifickými rysy a zahrnuje také kulturní a duchovní dimenzi krajiny. V zákoně je definován jako přírodní, kulturní a historická charakteristika místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Zákon také říká, že k umisťování a povolování staveb je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Záměrem zákona je ochrana území jako celku, zachování bohatosti a pestrosti krajinných typů, jejich estetických a přírodních hodnot. Ochrana krajinného rázu platí na celém území, je totiž ochranou obecnou. Krajinný ráz je výsledný obraz toho, co vytvořila příroda a co utvořil člověk. Spojením jednotlivých částí vzniká obraz krajinného rázu. Cílem je určit charakteristické znaky daného krajinného prostoru. NATURA 2000 NATURA 2000 je soubor chráněných území v rámci Evropské unie. Předmětem jejího zájmu je ochrana nejvzácnějších a nejvíce ohrožených druhů živočichů, rostlin a přírodních ploch. Výběr probíhá na základě mapování přírodních biotopů jednotlivých zemí. Tento soubor přírodního bohatství je tvořen dvěma typy území: · ptačí oblast · evropsky významná lokalita
Při výběru významných ploch nejde o vytvoření plošné sítě, ale spíše se klade důraz na kvalitu daného území. Území pod ochranou NATURY 2000 může být vyhlášena nad již existujícími chráněnými oblastmi a dochází k jejich překryvu. Ochrana na těchto územích je upřena na konkrétní druh nebo jev, pro který je NATURA 2000 vyhlašována. V České republice tvoří tyto chráněné plochy asi 10% území a vytváření NATURY je již téměř u konce. Na našem území je seznam území rozdělen podle biogeografických oblastí na panonskou a kontinentální. Přičemž panonská oblast zahrnuje převážnou část Jihomoravského a část Zlínského kraje a kontinentální část pokrývá území Čech. EECONET EECONET je evropská ekologická síť, která má za úkol vytvořit společnou propojenou síť, která zajišťuje ochranu, obnovu a vývoj ekosystémů a krajin nesporného evropského významu, tak aby bylo možné tyto požadavky sloučit s ostatními způsoby využití území. Tato ekologická síť se skládá z: · jádrových území – jsou to základní prvky sítě, představují reprezentativní ukázky všech typů ekosystémů, které jsou schopné trvalé existence a mají celoevropský význam pro zachování biologické diverzity · biologických koridorů – jsou to plochy, které propojují jádrová území a umožňují migraci organismů, představují je především vybrané nadregionální biokoridory · zón zvýšené péče o krajinu – tyto zóny chrání jádrová území od negativních vlivů, u nás jsou to většinou přírodní parky, které umožňují rekreaci a turistiku. Na našem území tyto plochy zabírají zhruba 20 – 25% území. EECONET má zajistit ochranu ekosystémů na základě národních legislativ a mezinárodních úmluv, ochranu krajin evropského významu, v jádrových oblastech chráněná stanoviště dostatečné rozlohy pro příznivý stav chráněných ekosystémů a druhů, v koridorech dostatek příležitostí pro rozptyl a migraci chráněných druhů, ochranu této sítě z jádrových území propojených koridory, nárazníkovými zónami před potencionálním ohrožením a revitalizaci narušených prvků sítě. EECONET vychází ze souboru chráněných území NATURA 2000 a v České a Slovenské republice také z nadregionálního a regionálního ÚSES.
Závěr Krajina je chráněna nejrůznějšími právními prostředky, ty nejdůležitější, které jsou potřebné pro navrhování v krajině jsem se snažila shrnout v této seminární práci. V konečném důsledku, ale záleží na každém architektovi či autorovi staveb, jak k práci s krajinou a jejím tvaroslovím přistoupí a jak velký projeví respekt k přírodním hodnotám a prostředí, které nás obklopuje. Důležité je pamatovat na to, že ekosystémy fungují jako propojená síť a ne jako prvky, proto je nutné tuto síť narušovat co nejméně a nevytvářet bariéry.
Použitá literatura Historie ochrany přírody a krajiny v České republice. Dostupné z: http://www.cittadella.cz/europarc/index.php?p=historie_ochrany&site=zakladni_udaje _cz. Obecná ochrana přírody a krajiny. http://www.mzp.cz/cz/obecna_ochrana_prirody_krajiny.
Dostupné
z:
zákon č. 114/1992 Sb. Buček, A. Ekologické sítě – koncepce, tvorba a péče. MZLU v Brně. In.: Petrová, A.(ed.): ÚSES - zelená páteř krajiny. Sborník referátů ze semináře v Brně, 9-10.září 2003, AOPK ČR, Brno, http://www.uses.cz/data/sbornik03/_bucek.pdf.
2003.
Dostupné
z:
ÚSES a jeho skladebné prvky. Dostupné z: http://www.utok.cz/node/242. RNDr. ŠKOUDLÍNOVÁ, Alena. Povolování staveb do prvků ÚSES. Dostupné z: http://www.uses.cz/data/sbornik02/Skoudlinova.pdf. Krajinný ráz a výstavba. Dostupné z : http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochranaprirody-a-krajiny/krajinny-raz-a-vystavba/. Natura 2000. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Natura_2000. Natura 2000. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/natura_2000. PETŘÍČEK, Václav, PLESNÍK, Jan. Významné krajinné prvky a ekologická stabilita. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/clanky/vyznamne-krajinne-prvkya-ekologicka-stabilita.html. Krajinná ekologie – UČEBNICE, 9. Koncepce obnovy ekologické stability krajiny. Dostupné z: http://www.uake.cz/frvs1269/kapitola9.html PETLUŠ, Peter. Územný systém ekologickej stability.
Vesnice – její význam a obnova Jitka Zelenková „Mnozí malí lidé v mnohých malých obcích, kteří dělají mnoho malých věcí, změní tvář země.“ (staré přísloví)
Tradice vesnice a její význam Vesnice jsou tradiční sídla, často mnohem starší než okolní města. Po staletí si vesnice udržovaly svůj charakteristický ráz, i když jejich formy jsou v různých krajích rozmanité. Odlišnosti jsou vyvolány především polohou v různě utvářeném území, krajovými zvyklostmi lidové kultury a úrovní stavebníků. Rozdíly najdeme zejména ve tvaru půdorysu, typu zastavění a využití pozemku, typu obytného domu a ve výtvarných detailech. I přes tyto odlišnosti však najdeme několik znaků, které jsou společné pro většinu oblastí (budou popsány později). I když růst vesnice je vždy dán přirozeným vývojem, tak formování jejího tvaru bylo výsledkem výtvarného záměru. To, co bylo dříve jako samozřejmost, nepsané zažité zvyklosti, musíme dnes nahrazovat územními a regulačními plány, které se i tak často snaží někdo obcházet. Dříve lidé chápali a respektovali tradice a hodnoty místa, kde žijí. Utvořily se hlavní typy zastavění pozemku a ty se po dlouhou dobu dodržovaly zcela automaticky. Byly ověřené a nikdo neměl potřebu je nějak překonávat. Zemědělská usedlost jako hlavní skladebný prvek vesnice měla obytný dům v čele, hospodářský dvůr a přilehlá hospodářská stavení za ním a vzadu zahradu. Obytný dům byl situován buď jako řadový, štítový nebo dvorcový. Tak se utvořily i hlavní typy zastavění vesnic – návesní typ, ulicový typ, rozptýlený dvorcový typ.
Obr. 1 Typy zastavění vesnic, Zdroj: Knopp, 1994
Stavby na vesnici byly budovány lidovým neškoleným řemeslníkem (lidové stavby). Po staletí se přenášel z pokolení na pokolení osvědčený stavební typ, který se začal měnit až koncem 18.st. díky novým bezpečnostním opatřením (např. zděný komín nebo použití nespalné střešní krytiny). I když se
s technickým pokrokem začaly měnit detaily stavby, tak hlavní rysy architektury a prostorové dispozice zůstaly zachovány. Teprve rozvoj průmyslu a dopravy v 19. a 20. st. znamenal radikální změny. Na vesnice se dostal vliv městské kultury a přišla snaha vyrovnat se okolním městům. Přitom hlavním znakem vesnice je její odlišnost od města, jiný vztah lidí ke svému okolí a k přírodě, na vesnicích znali význam přírody a věděli proč si jí váží.
Charakteristické znaky vesnické zástavby Jak už bylo uvedeno, i když se charakter vesnic v různých oblastech liší, pořád můžeme najít několik znaků, které jsou vždy společné. Měli bychom je chápat jako jakási nepsaná pravidla (dříve používaná podvědomě) a respektovat je i u novostaveb na venkovském prostředí. Zároveň jsou po staletích opakování tak zažitá, že v nás vyvolávají pocity útulnosti a bezpečí. Patří mezi ně: 1. Obdélníkový půdorys Tvar půdorysu vycházel z vnitřního členění dispozic. Většinou měl poměr stran 1,5:1 nebo i protáhlejší. Proto novostavby na čtvercovém půdoryse působí v tradiční zástavbě rušivě a cizorodě. 2. Umístění domu na parcele Dům byl většinou osazen kolmo v uliční čáře. Při postupném zvětšování staveb se dosáhlo dojmu podélného umístění, ale v půdoryse je zřejmá poloha původního příčně umístěného domu. 3. Sedlová střecha Na celém našem území byla typická sedlová střecha (se sklonem cca 45°) a lišila se pouze typem použité krytiny. Jen v některých obdobích se vyskytovaly polovalbové střechy (klasicismus) a v baroku výjimečně i valbové a mansardové. 4. Trojdílný půdorys Dům byl členěn na tři zhruba čtvercové díly, vstup byl do síně, která byla uprostřed. To znamená, že se vstupovalo z boku, ze dvora, ne z ulice. Proto není vhodné používat u novostaveb vstup v čelní stěně! 5. Usazení na terénu Dům byl usazen na terén tak, aby byl vstup pro jeho obyvatele co nejpohodlnější – tzn. bez výškových rozdílů. Pouze chudší lidé, kteří si finančně nemohli dovolit lepší parcelu měli dům umístěný na nerovném terénu a vstup museli mít řešen pomocí několika schodů. U novostaveb opět můžeme vidět předsazené schodiště u vstupu – nepoužívat! 6. Usazení střechy Většinou byly střechy bez půdní nadezdívky – ta se začala dělat až později v souvislosti s vaznicovým krovem.
7. Zápraží Zápraží sloužilo jako komunikace vedoucí ke vstupu a bylo kryté přesahem střechy. 8. Komín Komín byl vždy umístěn na opačné straně než vstup a co nejvýše u hřebene.
Obr. 2 Znaky vesnické zástavby, Zdroj: Knopp, 1994
Současná vesnice Změny po roce 1945 Po druhé světové válce došlo k několika změnám, které zásadně ovlivnily obraz vesnice, a to především: · kolektivizaci a integraci zemědělské výroby – došlo k rozvrácení společenských vztahů, vzniku areálů zemědělské velkovýroby, využívání zchátralých objektů · odlivu obyvatelstva z méně úrodných a chudších oblastí → úpadek a chátrání · odsunu Němců z pohraničí a následnému osídlování českým obyvatelstvem – dodnes problémy (chudé oblasti, chybí pracovní příležitosti) · dojíždění do města za prací → změna způsobu života (pouze vesnice v odlehlých polohách si udržely svůj tradiční charakter) · napodobování městských vzorů · neuváženému požívání nových stavebních prvků a materiálů Charakteristika současné vesnice Dodnes však vidíme charakteristické rysy, které vesnicím zůstaly, a to: · · · · ·
menší objemové měřítko staveb i zástavby jako celku převažující individuální zástavba větší podíl nezastavěných ploch oproti městu přímá návaznost na krajinu a množství přírodních prvků příznivější hygienické podmínky (vzduch, voda, hluk,…)
· často špatná úroveň dopravní a technické infrastruktury (dodnes spousta vesnic nemá ani splaškovou kanalizaci) · nedostatečné občanské vybavení · chátrání historických objektů a objektů lidového stavitelství · výstavba nových RD na volných plochách po okraji vesnic namísto využití parcel uvnitř vesnice · velkokapacitní objekty živočišné výroby (často znehodnocují prostředí např. zápachem) · imise z lokálních topenišť Když víme, jaké jsou základní charakteristiky vesnického prostředí, jeho znaky a problémy, můžeme stanovit obecné cíle obnovy: · zvýšení atraktivity vesnic z hlediska vybavenosti, pracovních příležitostí, bydlení a životního prostředí · omezení migrace obyvatelstva · využití opuštěných objektů · zamezení dalšímu chátrání stavebních fondů Důležitou roli přitom hraje zájem občanů obce. Zároveň by si vesnice měla uvědomit v čem vyniká a co může nabídnout např. turistům – tradiční architekturu, dochované zvyky, řemesla, atd. Samozřejmě musíme znát finanční možnosti obce a uvědomit si, že proces obnovy bude dlouholetá záležitost.
Prostorové celky vesnice Každá vesnice, kromě těch nejmenších, je tvořena několika vzájemně provázanými prostorovými celky, z nichž každý je jinak založen, pochází z jiného období, má jiné terénní podmínky apod. Většina vesnic má těžiště společenského dění v prostoru historického jádra obce – návsi. Průběžně však byla prostorová struktura obce měněna a k původnímu jádru byly připojeny další soubory objektů, které se liší funkcí, polohou, architektonickou formou, významem, atd. Na většině vesnic můžeme rozlišit kromě návsi ještě ulice a střediska zemědělské výroby. Stanovení těchto celků a vymezení zásad jejich rozvoje by mělo být předmětem územního plánu. V historickém centru obce se při rekonstrukci musíme podřídit tradici, zatímco v ulici s novodobou rodinnou zástavbou, která sice není původní a moderní formy obytných domů např. s plochou střechou nerespektují tradiční vesnickou zástavbu, bychom měli v proluce zvolit opět moderní formu s plochou střechou. Náves Jak již bylo uvedeno, jedná se o historické jádro obce, nejvýznamnější prostor, který je centrem společenského dění. Většinou jsou zde situovány historické a významné objekty a velké usedlosti, které dávají obci její osobitý výraz. V pozadí návsi jsou často situovány středověké kostely. Velice důležité je respektovat jejich pohledové spojení s návsí. V období novověku se již kostely stávají dominantními stavbami přímo na návsi.
V některých vesnicích (zejména v těch nejmenších) se náves v pravém slova smyslu nevyskytuje a její funkci plní pouze rozšířená ulice nebo křižovatka ulic. Zástavba kolem návsi je většinou jednopodlažní, se sedlovými střechami krytými pálenou krytinou. Dominantní objekty jsou situovány na významném místě a často jsou doplněny vysokou zelení. Prostor návsi je často dotvořen vodním prvkem (rybník nebo potok).
Obr. 3 Náves v Budičovicích, zdroj: www.chatar-chalupar.cz Obr. 4 Náves v Holašovicích (UNESCO), zdroj: commons.wikimedia.org
Při stavebních úpravách je důležité respektovat původní zástavbu – umístění staveb vůči návsi, umístění vstupů, tvar střechy, členění oken, použití příbuzných materiálů,… Uliční prostor Ulice vznikaly postupným obestavováním komunikací (z jedné strany nebo oboustranně). Někdy je hlavní uliční prostor postupně rozšířen do návsi. U vesnic ulicového typu je celý prostor návsi tvořen jen jednou hlavní ulicí. Někdy navazují další vedlejší ulice, které se liší především dobou vzniku a charakterem zástavby (novější ulice s moderními rodinnými domy).
Obr. 5 Brandlín, Zdroj: foto.mapy.cz
Dříve sloužil uliční prostor ke společenským kontaktům, ke hraní dětí, dnes je často jeho využití omezeno kvůli dopravě. Orientace domu a oken obytných místností do ulice umožňovala kontakt mezi obyvateli domu a uživateli ulice. Při návrhu novostavby bychom měli dodržet umístění stavební čáry, výšku říms a hřebene střechy, tvar, sklon a krytinu střechy, základní členění průčelí, měřítko, proporce a tvar zástavby.
Obr. 6 Ukázky nevhodného začlenění staveb, Zdroj: Knopp, 1994
Obr. 6 Návrhy staveb nevhodných proporcí, Zdroj: Knopp, 1994
Obr. 8 Ukázky nevhodných řešení schodišť a ramp, Zdroj: Knopp, 1994
Zeleň a přírodní prvky Specifickým rysem vesnice je velké množství zahrad a mnoho přírodních prvků, ale relativně málo veřejné zeleně, která je nahrazena přímou návazností na okolní krajinu. Obvyklé je velké množství stromů nebo jejich skupin, jejichž druhová skladba a umístění byly pro určitou oblast typické (např. u vchodu do usedlosti, u kostelů, u škol, u hospod, u záhumenních stodol,…). Rovněž potoky protékající vesnicí i rybníky měly přirozené břehy a byly obklopeny stromy. Změny po r. 1945 · vykáceno mnoho starých stromů (kvůli stáří nebo kvůli rozšiřování silnic) · v zahradách dožily původní vysokokmenné ovocné stromy a byly nahrazeny nízkými · začaly se objevovat parčíky podle městských vzorů · typická kombinace okrasných a léčivých rostlin v předzahrádkách nahrazena módními úpravami, opět podle městských vzorů (konifery, skalky,…)
· vesnické rybníčky přeměněny na betonové požární nádrže · regulace potoků do hlubokých kamenných koryt · přerušeno původní spojení vesnice s krajinou – vznik velkých zemědělských pozemků znamenal zánik mnoha malých polních cest · typická druhová skladba stromů nahrazena nevhodnými nepůvodními druhy · zámecké parky devastovány a zbaveny oplocení Okolní krajina I krajina obklopující vesnice prošla zásadními změnami v souvislosti s rozvojem zemědělství. Výstavba velkých zemědělských areálů a obrovských polí vedla ke snížení obytnosti původní krajiny. Docházelo k rušení luk, malých polních cest, úpravám vodních toků, používání chemických hnojiv, zhutňování půdy těžkou mechanizací, odstranění rozptýlené zeleně a znehodnocování ploch, které byly označeny jako neplodné a začaly být využívány např. ke skladování odpadů nebo vylévání kejdy. Obnova zeleně V rámci obnovy zeleně bychom neměli zapomínat na: Ÿ Ÿ Ÿ Ÿ Ÿ
úpravy a zřizování parků, dětských hřišť a travnatých ploch péči o historickou zeleň obnovu vodních toků a rybníků – obnova přirozených břehů výsadbu stromů u cest a vodních toků obnovu důležitých spojovacích cest, luk a studánek
Závěr Publikace sice uvádí relativně jednoduché, na první pohled samozřejmé principy nicméně je třeba si je uvědomit v praxi a používat je. Protože jak je vidět na českých vesnicích, jejich využití už tak samozřejmé bohužel není. A pokud nebudeme chápat vesnici jako tradiční sídlo s nezaměnitelným charakterem, můžeme způsobit nenapravitelné škody.
Použitá literatura: KNOPP, Alfréd. Vesnice: stavby a krajina mají svůj řád. 1994
Internetové zdroje: http://commons.wikimedia.org http://www.chatar-chalupar.cz/budicovice/ http://www.foto.mapy.cz
Expoziční skleníky Petr Koláček Expoziční skleníky jsou jednou z méně často se vyskytujících staveb dnešní společnosti. Jednou z otázek může být, zda jejich využití a stavba je udržitelná. Tyto stavby jsou specifické svým vzhledem, který připomíná skleník, ale je zde přidaná hodnota. Důležitými aspekty se potom stává dodržení specifických požadavků pro správné fungování. Jsou to například nároky na odolnost nosné konstrukce proti korozi, vlhkosti, organickým nečistotám, zasklení skleníku a jeho požadavky na vnitřní prostředí expozic.
Proč jsem si vybral toto téma za seminární práci? Hledám různá řešení a porovnávám důležité požadavky expozic na prostředí a nosnou konstrukci, zasklení a podobně.
Co je expozice? · · · ·
výstava orientace členitého terénu vzhledem ke světlu a Slunci prostor, kde jsou zvířata umístěna, a návštěvníci je mohou pozorovat působení, vystavení, vliv něčeho Expozice stálé a dočasné
Mezi stálé expozice můžeme řadit například botanické zahrady. Jako dočasné expozice můžeme brát v potaz expozici motýlů sezónní výstavy. Expozice a možné odvětví, kterým se bude věnovat Výstavní prostory pro umělecká a vědecká díla. Návštěvníci mají mít možnost prohlédnout si vystavené objekty, rostliny úplně a bez únavy. To podmiňuje velkoprostorové uspořádání, střídání exponátů. Pro každou skupinu rostlin, které mají shodné podmínky pro pěstování dát nejlépe do stejného vystavovacího prostoru. Celkově dispozice takovýchto expozic by měla být dobrodružnou cestou.
Vnitřní prostředí skleníků Větrání Větrání skleníků by mělo být počítáno za jejich úplného otevření a vnitřní teplota by se měla držet teplotě venkovní. Pro dosažení tohoto kritéria, je potřeba alespoň 20% zastřešení přizpůsobit k možnosti větrání. Zároveň musí být zaručen přísun čerstvého vzduchu do skleníku. V místech, kde je skleník vystaven přímému slunečnímu záření musíme stínit žaluziemi, roletami nebo jinými stínícími prvky za účelem udržení vnitřních teplotních podmínek přes letní sluneční měsíce. Stínící prvky mohou být instalovány z exteriéru nebo interiéru skleníku. Vnitřní jsou méně finančně náročné naproti exteriérovým, které jsou mnohem více efektivní, zejména když je mezi stínícím prostředkem a zasklením skleníku dostatečná mezera.
Obr 1: Skleník s praktickým kontrolováním vnitřního prostředí Zdroj: Neufert 3 edition.
Chlazení Chlazení pomocí výparu vody vychází z dosavadních podobných zařízení pro chlazení skleníků používaných v jižní Evropě, které v různých formách slouží jako stacionární jednotky pro chlazení vzduchu pomocí vody. Základem je chladicí jednotka z celulózových, pro vzduch propustných a k vnějšímu prostředí velmi odolných panelů, na kterých se odpařuje voda pomocí proudu vzduchu z ventilátoru. Voda cirkuluje z nádržky pod panelem pomocí malého čerpadla na horní část panelu, odkud stéká zpět do nádržky. Doplňování vody je regulováno pomocí plovákového systému. Pro každý typ skleníku lze vyrobit vlastní chladící jednotku podle kapacity regulovaného prostoru vybrané chladicí jednotky, které se skládají ze základní jednotky (vany) s vodou s čerpadlem, které trubičkou odvádí vodu do jeho vrchní části, odkud stéká zpět přes chladící rošt. Ventilátor protlačuje vzduch skrz rošt a zvyšuje odpar vody. Ta stéká zpět do vaničky. Odpařená voda je doplňována do nádržky z vodovodu a hladina je regulována plovákem. Panely pracují na adiabatickém principu. Tím se vzduch zároveň vlhčí a vytváří se tak příznivé prostředí pro rostliny. Samotné rošty na odpařování mají díky své konstrukci plochu několika metrů čtverečných. Existuje zde možnost řídit regulaci prostředí ručně – tj. natrvalo nastavenými parametry – nebo automaticky přes příslušná čidla, přičemž ruční řízení je vždy nadřazeno automatickému regulování. Nutnou podmínkou je dostupnost vody. Teplota Na naše poměry exotické rostliny, nemusí být vždy jen rostliny tropické nebo subtropické, mnoho zvláštních a u nás jen málo pěstovaných rostlin pochází i z
mírného pásu. Například mnoho druhů ovocných dřevin, nebo okrasných rostlin. Z Ruska a Ukrajiny pochází nesčetné množství odrůd aktinidií (kiwi), zimolezů, ze severu USA zase například odrůdy asimin. I mnoho palem, juk a agaví pochází z rozhraní mezi subtropickým a mírným pásmem, některé dokonce přímo z mírného pásma. To znamená, že mnoho exotických rostlin je buď zcela, nebo částečně mrazuvzdorných v našich podmínkách. Teplota je faktor, který je velmi důležitý, ale nedají se jednotně popsat vhodné teplotní podmínky pro všechny rostliny. Teplota pro vegetaci a růst Téměř všechny rostliny z mírného a subtropického pásma začínají vegetovat a růst při teplotě již nad 10°C. U tropických rostlin je "startovní" teplota na 18°C. Nejlépe se rostliny vyvíjejí v teplotě mezi 20 - 28°C. Při teplotě nad 33 - 35 °C se zastavuje růst rostlin. Existují samozřejmě výjimky, například wasabi (Wassabia japonica) vyhovuje celoročně mezi 5 - 15°C a naopak Datlovník pravý (Phoenix dactylifera) nebo rohovník (Ceratonia siliqua) vegetují ještě při teplotách nad 35°C. Teplota pro vegetační klid Vegetační klid vyžadují veškeré subtropické rostliny a rostliny z mírných pásem. Zde jsou opravdu markantní rozdíly mezi jednotlivými druhy rostlin. Rostliny řadíme opět dle podnebních pásem: ·
·
·
Tropické rostliny - ty nepotřebují žádný vegetační klid. Jelikož je ale v našich podmínkách v zimě velmi málo světla, tropickým rostlinám raději přes zimu zajistíme něco jako "úmělý spánek". Vhodné zimní teploty jsou mezi 16 - 20°C. Subtropické rostliny - pro vegetační klid je zapotřebí teplota pod 10°C, optimum je mezi 2 - 10°C. Některé subtropické rostliny jsou opadavé (marhaník, fíkovník), takže tyto rostliny při těchto teplotách vůbec nepotřebují světlo a vodu jen minimálně. Rostliny z mírného pásma - v našich podmínkách většinou neřešíme, neboť je máme ve volné půdě, kde je necháváme na pospas přírodě. Pokud ale nemáme možnost pěstovat rostliny na zahradě, ale pouze v květináčích, ideální klidová teplota pro rostliny z mírného pásma je okolo 5 až -5°C a prakticky není zapotřebí světla. Chladová odolnost a mrazuvzdornost
Je opět široký pojem, který je u každé rostliny zcela odlišný. Opět se zde dají odolnosti rostlin rozdělit podle podnebních pásem. I podle toho, odkud naše rostlina pochází, zjistíme, kolik asi rostlina vůbec vydrží. Většina tropických rostlin je schopna krátkodobě (několik hodin) přežít teplotu i lehce pod bodem mrazu. Pokud mrzne více než 24 hodin, bývá to pro tropické rostliny smrtelné. Jsou zde ale i výjimky a to například na Karibských ostrovech se vyskytující druhy rodu Sabal, jež dokáží vzdorovat teplotám až k -10°C, které v Karibiku ani nemohou zažít. Subtropické rostliny jsou na tom o mnoho lépe, protože v subtropech se mrazy vyskytují v zimě poměrně běžně. Dalo by se říci, že většina subtropických rostlin je schopna v dospělosti krátkodobě přežít až -10 i -15°C. Opět jsou zde i extrémní výjimky, a to například Phoenix canariensis, který přežil -19°C, Washingtonia robusta, přeživší -22°C a podobně. Odolnost u palem je ale něco zcela jiného, než u ostatních
rostlin. Ostatní rostliny i po mrazovém poškození mohou regenerovat a obrůstat, palmy mají tuto šanci mnohem nižší, protože mají jen jeden vzrůstný vrchol. Mnoho subtropických rostlin pěstitelé pěstují u nás ve volné půdě, většinou je potřeba tyto rostliny zazimovat, protože ačkoliv mohou přežít i -15 nebo -20°C, nemohou tyto teploty tolerovat po dobu několika nocí. Subtropické rostliny, pěstované venku, zimujeme podle jejich velikosti. Menší rostliny zimujeme pod suchým listím a plachtou proti navlhnutí, vyšším rostlinám je vhodné udělat polystyrenový uzavíratelný kryt, který může být vycpán suchým listím nebo jiným materiálem. Při oteplení nesmíme zapomenout kryt vyvětrat! Rostliny kryjeme až od doby, kdy to bude nevyhnutelně nutné, většinou se venku pěstují jen ty nejodolnější subtropické rostliny a to se kryty nejčastěji používají od prosince do února. Pokud pěstujeme velmi náchylné rostliny s odolností kolem -5°C (například choulostivější druhy palem), kryt je často zapotřebí od konce října až do konce dubna a v zimě musí být jistě temperovaný na teploty okolo nuly. Na temperování postačí běžná žárovka, která musí být v kvalitní objímce, nebo topný kabel, který však NIKDY nenamotáváme přímo na rostlinu, mohl by ji popálit! Kryt v zimě také nevytápíme na více než několik stupňů nad nulou, samozřejmě ale dle požadavků jednotlivých druhů rostlin. Úprava vody Jedním z faktorů, který podstatně ovlivňuje ekonomiku výroby ve sklenících je voda, jednak její kvalita, dále množství a hlavně cena. Využívá se k regulaci vlhkosti mlžením, dále například k chlazení postřikem střechy, ale zejména k přípravě živných roztoků a k závlaze. Největší množství vody připadá na závlahu a současně ceny závlahové vody zvyšují i rozpuštěná hnojiva. Z toho důvodu se navrhují systémy pro sběr, úpravu a recyklaci závlahové vody. Ideálním stavem by byla uzavřená technologie, to ale dosud nelze beze zbytku splnit, protože během jednotlivých recyklačních cyklů dochází k nerovnoměrnému zkoncentrování různých iontů a tak je stejně nutné provést čas od času úplnou výměnu vody. Zdroje vody ve skleníku · Voda vstupující do systému Hlavní zdroj nejčastěji studna, povrchová voda, případně vodovodní řád. Představuje největší finanční položku, často je ji třeba před vstupem do systému chemicky upravovat. Dešťová voda Bývá nejkvalitnější a nejvhodnější. Nevyžaduje nákladnou úpravu. Může být znečištěna mechanickými nečistotami, případně drobnými semeny plevelů. Velmi vhodná je na skrápění střechy, protože neobsahuje prakticky žádné rozpuštěné soli a nevytváří na skle usazeniny, které je pak třeba odstraňovat. K její úpravě obvykle postačí filtrace. Nevýhodou je, že její množství nemůžeme ovlivnit a plně závisí na průběhu počasí během roku. Dešťovou vodu zachycujeme do nádrží, pokud možno zakrytých, aby nedocházelo k druhotnému znečištění a k přílišnému růstu řas. K tomu účelu se nejčastěji používá plovoucí zakrytí tmavou folií. ·
Recyklovatelná voda
Závlahová voda z pěstebních matrací nebo substrátu Největší množství recyklovatelné vody. Obsahuje rozpuštěné živiny, mechanické nečistoty, ale i mikroorganismy vyplavené ze substrátu. K jejímu sběru se buduje samostatný sběrný systém. Je nejnáročnější na čištění. Drenážní voda z postřiku střechy Je znečištěna převážně mechanickými nečistotami, případně semeny některých plevelů. Odvádí se do drenážního systému dešťové vody. Voda z kondenzačních žlabů uvnitř skleníku Nejedná o velké množství vody v porovnání s množstvím drenážní vody ze substrátu, nebuduje se samostatný sběrný systém, ale voda se odvádí do drenážního systému z matrací. Úprava recyklované vody Nejčastěji používaný způsob je filtrace na pískových filtrech. Filtrační stanice by měla být vybavena automatickým proplachem, řízeným časovou automatikou, případně i podle tlakové ztráty na filtrech. Současné filtrační stanice většinou tvoří baterie filtrů s vlastní automatikou. Jejich činnost včetně proplachu je plně automatická a zajišťuje dodávku vody i během proplachovacího cyklu. Není tedy třeba napojení filtrační stanice na centrální řídící systém skleníku. Dalším možným způsobem je filtrace na diskových filtrech ARKAL Spin-Klin, opět s automatickým proplachem. Vyhovující kvalita a stupeň filtrace je ve většině případů 120 mikronů. Desinfekci je možné provádět chemicky nebo např. pomocí UV záření. V případě UV desinfekce odpadá nezbytná nutnost kontroly případných zbytků desinfekčních činidel, jak je třeba u chemické desinfekce. Pro UV desinfekci lze použít například zařízení NETALUX vyrobené ve spolupráci firem NETAFIM a PRIVA. Jedná se o průtočný systém, řízený centrálním řídícím systémem skleníku. Drenážní voda odvedená z matrací a kondenzačních žlabů se shromažďuje v jednom zásobníku, a jakmile dojde k jeho naplnění, spustí se automaticky její desinfekce. Desinfikovaná voda se pak jímá v druhém zásobníku. Pomocí směšovacího ventilu se pak míchá, nejčastěji na základě kontrolovaného EC s čistou studniční nebo dešťovou vodou a přivádí se do mixážního stroje NETAFLEX, kde se upraví pH, EC, dodají živiny a odchází do závlahového systému. Během této recyklace je třeba provádět pravidelné rozbory recyklované vody před desinfekcí a podle jejich výsledků ve vztahu k pěstovaným plodinám je třeba 1x za cca 2 měsíce provést úplnou výměnu vody. Nejlépe odčerpáním z nádrže a aplikací na vhodné otevřené pěstební plochy. Hnojení a s tím související fyziologická poškození Veškeré rostliny, pěstované pod naším dozorem, obzvláště ty, které jsou v nádobách, je potřeba hnojit. Náročnost na živiny se druh od druhu liší, ale přesto platí několik obecných pravidel: Hnojení rostlin v nádobách Nejedná-li se o sukulenty a kaktusy, hnojíme rostliny v nádobách průměrně jednou za 14 až 30 dní v období vegetace (duben - říjen). Hnojiva by se měla v průběhu ročního období svým složením měnit - zjara hnojíme hnojivem s vyšším obsahem dusíku (N),
v letních měsících přejdeme na hnojiva s vyšším obsahem fosforu (P) a zhruba od srpna již hnojíme s hnojivem s vyšším obsahem draslíku (K). Hnojíme rozpustnými hnojivy. Ale už při přesazování je vhodné vmíchat do substrátu pomalu rozpustné hnojivo, které uvolňuje menší množství živin pod dobu několika měsíců. Přes zimní období nehnojíme. Hnojení rostlin ve volné půdě Rostliny ve volné půdě nikdy nebudou tolik trpět na nedostatek živin, nejvhodnější je rostliny vysazovat do již úrodné zeminy s obsahem kompostu a písku, případně přisypat pomalu rozpustné hnojivo. V období vegetace hnojíme exotické rostliny ve volné půdě s hnojivy s vyšším obsahem fosforu (P) a draslíku (K). Dusík se většinou ve větší míře přirozeně vyskytuje v půdě a jeho větší míra by byla spíše na škodu, protože by nám přes vegetační sezonu rostliny sice velmi rychle rostly, ale letorosty by nestihly do zimy vyzrát a mrazová odolnost rostliny by se tak snížila o několik stupňů Celsia. Vliv chemických prvků na rostlinu a fyziologické poruchy vlivem jejich nedostatku Dusík (N) - růst zelené hmoty. - při nedostatku dusíku rostliny zastavují růst, tvoří bledé listy. Fosfor (P) - násada květů a plodů. - nedostatek fosforu způsobuje neplodnost rostlin, rostliny nekvetou. Draslík (K) - vyzrávání pletiv, tvorba a transport uhlovodíků. - bez draslíku špatně vyzrávají rostlinná pletiva, rostliny jsou náchylnější k chorobám a škůdcům. Dále draslík pomáhá vytvářet uhlovodíky a transportovat je rostlinou, bez této funkce rostlina může tvořit nekrotické skvrny. Železo (Fe) - nezbytné při tvorbě chlorofylu. - nedostatek železa se projevuje chlorózou, listy žloutnou a zelená zůstává jen listová žilnatina. Hořčík (Mg) - nezbytný při tvorbě chlorofylu. - projevy nedostatku hořčíku jsou totožné, jako při nedostatku železa, rostliny trpí chlorózou. Zinek (Zn) - katalyzuje chemické reakce. - nedostatek může způsobovat malolistost. Bór (B) - syntezuje bílkoviny v růstových vrcholech. - nedostatek bóru může způsobovat, že rostlina roste zakrsle, nebo odumírají růstové vrcholy, pupeny. Nedostatek minerálů doplňujeme vhodnými hnojivy s obsahem potřebného minerálu. Velký vliv má i pH substrátu, například při vysokém pH rostliny špatně přijímají železo, naopak při velmi nízkém pH může být problém s přijímáním dusíku, draslíku nebo fosforu. Světlo Světlo je faktor nejdůležitější. Zde už nejsou takové rozdíly mezi rostlinami z jednotlivých podnebních pásem, i když jeden mezi nimi přeci jen je a to je délka dne. V tropech je den téměř stejně dlouhý po celý rok. Proto mohou některé tropické
rostliny v našich domech, bytech a sklenících trpět v zimě nedostatkem světla. Zde bychom mohli rozdělit rostliny podle požadavků světla na: ·
·
Podrostové, stínomilné - rostliny, které tvoří podrost v lesích a pralesích, jež jsou ideálními pokojovými rostlinami do tmavších bytů. Z nejznámějších rostlin se mezi ně řadí například kávovník (Coffea arabica), některé druhy fíkovníků (Ficus), z nichž doma mnozí pěstují F. benjamina, nebo plazivý F. pumila, nebo podrostové palmy (rody Chamaedorea, za mlada Howea) V severní Americe tvoří podrosty v borových lesích Serenoa repens, Sabal minor a Rhapidophyllum hystrix. Poslední jmenované však dobře snáší i přímý sluneční úpal. Dále jsou rostliny světlomilné - například solitérní - rostoucí o samotě, nebo vysoko patrové, jež tvoří v pralese nejvyšší stromové patro - nejvíce světla. Těchto světlomilných rostlin je mnohem více, než rostlin stínomilných. Mezi světlomilné rostliny patří většina palem a plodonosných rostlin, takže v našich domácích podmínkách těmto rostlinám světlo spíše chybí. Světelné požadavky
Rostlinám v interiéru obecně dopřejme tolik světla, kolik je jen možné. Vyvarujme se jen stínomilným rostlinám na okenním parapetu, směřujícím na jih. Při pěstování nádobových - přenosných rostlin, které od jara do podzimu letníme, musíme dát pozor na jaře, aby se listy, které si přes zimu odvykly na přímé sluneční záření, nebo narostly listy nové, neodolné, nespálily. Na týden je dobré dát rostliny nejprve do polostínu, například pod hustý strom. Postupně rostliny přemisťujeme na slunečnější místo. Další možností je, vyhlédnout si zjara před vynesením rostlin v předpovědi počasí období, kdy má být zataženo až oblačno po dobu několika dní. Tato metoda je nejjednodušší, rostliny se nemusejí tahat z místa na místo a osobně se nám i celkem osvědčila. Nedostatek světla Při nedostatku světla se rostliny vytahují za světlem, tvoří velké, bledé listy a dlouhé řapíky, aby pojmuly co nejvíce světla, a jsou o mnoho náchylnější na napadení škůdci nebo houbovými chorobami. Nedostatkem světla trpí více než polovina v interiéru pěstovaných rostlin. Některý jedinec se s tím postupně vyrovná, ačkoliv bude nevzhledný, jiný zahyne. Pokud rostlina trpí nedostatkem světla několik měsíců nebo jen pár let, poměrně snadno se s tím, po přenesení na světlejší místo, vyrovná. V žádném případě však nedáváme rostlinu, která byla několik let v tmavém pokoji na velmi světlé, nebo dokonce slunečné místo. Opět platí, že navykat se musí postupně.
Obr 2: Tropický deštný les Zdroj: Botanická zahrada, Fata Morgána Praha
Závěr Poznatky získané touto seminární prací přímo ovlivní moji práci. Důležitou částí byl výběr mého tématu, kterému se ve skleníku chci věnovat. · soběstačnost
· program Použitá literatura Zahradnictví. [online]. [cit. 2014-12-15]. Dostupné z: http://zahradaweb.cz/ Botanická zahrada, Praha: Troja. [online]. [cit. 2014-12-15]. Dostupné http://tropik.cz/
z:
Historie skleníkových staveb Denisa Voznicová SKLENÍK. Definice říká, že se jedná o stavbu, která slouží k pěstování rostlin, které vyžadují speciální klimatické podmínky a to především jinou teplotu a vlhkost vzduchu než má okolí. V dnešní době známe nejrůznější typy skleníků, od malých zahradních a pěstebních až po obrovské stavby skleníků expozičních. Co je ale na těchto stavbách zajímavé a ne příliš známé je jejich historický vývoj, který můžeme sledovat už od starověku. Historii zahradního umění a vztah člověka k rostlinám lze pozorovat už od dob vzniku existence člověka samého a jejich vývoj je nutné sledovat v souvislostech s historickým vývojem lidské společnosti. Vývoj zahradního umění je ve starověku spojován s nejvyspělejšími civilizacemi, kterými byl Egypt, Mezopotámie a Čína. Charakter zahrad byl zpočátku užitkový a později se rozvinula tvorba prostranství, která sloužila pro okrasu a reprezentaci daného sídla. V tomto období se však pěstovaly rostliny v původním klimatickém pásmu a proto mohly být pěstovány celoročně v přirozeném prostředí.
Počátky pěstování rostlin v chráněném prostředí Znalost pěstování rostlin v chráněném prostředí je známá už od dob Starověkého Říma. Z tohoto období je příběh o císaři Tiberiovi, jehož oblíbeným ovocem byla Arménská okurka, kterou vyžadoval každý den v roce. Římští zahradníci tedy vymysleli systém, který se dá principiálně považovat za předchůdce skleníku, a toto ovoce pěstovali v dřevěných pojízdných vozících, které přes den vyvezli ven a vystavili je na slunci a na noc je sklízeli dovnitř a přikrývali plátnem. Zpočátku se tedy rostliny, které bylo nutné chránit před nepřízní počasí, pěstovaly v dřevěných, někdy rozebíratelných stavbách, které byly kryty plátnem.
Věk zámořských objevů Období od počátku 15. století bylo stěžejní pro vznik staveb chránících rostliny. Při objevování cizích zemí cestovatelé získávali místní exotické rostliny, pro jejichž pěstování museli po návratu vytvořit vhodné podmínky pro přezimování, a tak začaly vznikat tzv. fíkovny a oranžerie, které tyto choulostivé rostliny chránily v zimním období. Takové pěstování bylo velmi náročné a nákladné, takže se stalo výsadou bohatých – vysoké šlechty a panovníka. Fíkovny Fíkovna je objekt, který jako jeden z prvních sloužil k přezimování rostlin v chráněném prostředí a pěstovaly se v ní především fíkovníky, ale také pomerančovníky a granátovníky. Zpočátku byly tyto stavby dřevěné s možností odstranění střechy nebo i stěn a později nahrazovány stavbami zděnými, kde střechu tvořila dřevěná prkna někdy doplněná slámou, která sloužila jako izolace. Teplomilné rostliny se zde pěstovaly buď v přenosných nádobách, které se v létě rozmisťovaly na slunná místa v zahradě, nebo přímo v zemi. V tom případě se skládací dřevěná střecha na jaře odstranila a na podzim se vracela zpět. V zimním období se také v
některých fíkovnách přitápělo kamny. Jedním z příkladů tohoto typu je fíkovna v Královské zahradě v Praze (obr. 1).
Obr 1: Fíkovna v Královské zahradě v Praze Zdroj: Hoskovec, 2008.
Oranžerie V období renesance byla v Itálii zdokonalena výroba čirého plochého skla, které umožnilo zasklívání oken, a právě tato skutečnost byla předpokladem pro vznik oranžerií. Nejprve sloužily převážně k pěstování citrusů, odtud pochází i název, ale později přibyly i další druhy subtropických rostlin. Některé sloužily pouze k přezimování, jiné byly využívány k celoročnímu pěstování a v zimním období se přitápělo kamny. Oranžerie jsou zpravidla podlouhlé zděné přízemní stavby, které mají na jih orientovaná velká prosklená okna, jimiž se v zimě dovnitř dostávají nízké sluneční paprsky. Největší rozkvět tohoto druhu staveb nastal v 17. století, oranžerie vznikaly převážně u šlechtických sídel jako symbol přepychu a až s postupem času byly budovány jako součást botanických zahrad, škol, klášterů a dalších institucí. Ukázkovým příkladem je oranžerie ve Versailles (1684-1686), jejímž autorem je Jules-Hardouin Mansart (obr. 2). V období baroka se oranžerie nově začaly využívat i v letním období a místo toho aby byly prázdné, se v nich odehrával dvorní život – oslavy, setkání, plesy, bankety, atd,… (obr. 3,4).
Obr 2 (vlevo): Oranžerie ve Versailles, Zdroj: Dorothé, 2008. Obr 3 (vpravo): Využití oranžerie v zimním období, Zdroj: Polidori, 1983. Obr 4 (vpravo): Využití oranžerie v letním období, Zdroj: Savoye, 2013.
Období průmyslové revoluce Nejdůležitějším mezníkem pro stavbu skleníků bylo období průmyslové revoluce, kdy se materiály na jejich stavbu – sklo a litina, začaly vyrábět průmyslově. Dostatek materiálu a jeho příznivé ceny způsobily “skleníkový boom“ a postupně nahrazovaly stavbu tradičních oranžerií. Ale nejen lepší dostupnost materiálů byla důvodem k rozmachu těchto staveb, významnou roli hrála také rostoucí vzdělanost společnosti a její zájem o botaniku a šlechtění rostlin. Také vybavení po technické stránce se zdokonalilo, zlepšil se systém ventilace, k vytápění se používaly parní, horkovodní a teplovzdušné systémy a tak se mohl rozšířit i sortiment pěstovaných rostlin. První stavbou, která nastartovala používání litinových prvků na stavbu skleníků, byl Great Stove v Chatsworthu ve Velké Británii, postavený v letech 1836-1840 Josephem Paxtonem (obr. 5). Jeho inovativnost spočívala především ve tvaru a systému zasklení.
Obr 5: The Great Stove od Josepha Paxtona, Chatsworth Zdroj: Colquhoun, 1920.
První stavbou tohoto druhu na našem území je zámecký skleník v Lednici (obr. 6), který byl postaven na místě původní barokní oranžerie, postavené v roce 1717. Tento skleník byl vystavěn v letech 1843-1845 na popud knížete Aloise II., který pověřil svého architekta Jířího Wingelmüllera ve spolupráci s anglickým architektem P. H. Desvignesem, aby postavil na svou dobu moderní stavbu z oceli, litiny a skla. Skleník vznikl podle vzoru londýnského zimního skleníku a v letech 1997-2004 byl renovován a dnes slouží k pěstování tropických a subtropických rostlin.
Obr 6: Zámecký skleník v Lednici Zdroj: Odrazil, 2008.
Skleníky 20. a 21. století Díky nejnovějším materiálům a technologiím se skleníkové stavby stále vyvíjejí a zdokonalují. V dnešní době je možné konstruovat tyto stavby o obrovských rozměrech a téměř jakéhokoliv tvaru (obr. 7,8) s důrazem kladeným především na udržitelnost a energetickou efektivitu s využíváním obnovitelných zdrojů energie.
Obr 7 (vlevo): Skleníky Gardens by the Bay v Singapuru, Zdroj: Sheppard, 2012. Obr 8 (vpravo): Skleníky Ecorium v Korei, Zdroj: Chae Park, 2013.
SKLENÍK. Stavba, která má za sebou dlouhý historický vývoj, ve kterém hrají nejdůležitější roli cestovatelé, kteří objevovali cizokrajné rostliny, které dováželi do svých zemí a vytvářeli jim vhodné podmínky pro růst. Stavby chránící tyto rostliny před nepříznivým počasím se vyvíjely od jednoduchých dřevěných přes mohutné zděné až po odhmotněné konstrukce ze skla a kovu. Stejně tak vývojem prošlo i jejich využívání, zpočátku sloužily výhradně k přezimování rostlin, později i k jejich celoročnímu pěstování a ke konání různých společenských událostí a výuce široké veřejnosti tak, jak je známe dnes.
Použitá literatura HRUBANOVÁ, Denisa. Historický vývoj zahradního umění. Přednáška. FA VUT Brno, 2011. KROBOTOVÁ, Alena. Historie zimních zahrad a jejich využití. Praha, 2012. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra zahradnictví. Vedoucí práce Ing. Pavel Matiska, Ph. D. NORTON, Brian. Harnessing Solar Heat: Lecture Notes in Energy. Springer, 2013. 2014, s. 201-202. ISBN 978-9400772748. PARIS, H. S. a J. JANICK. What the Roman emperor Tiberius grew in his greenhouses [online]. 2008 [cit. 2014-12-15]. Dostupné z: https://www.hort.purdue.edu/newcrop/2_13_Janick.pdf WOODS, Marry a Arete SCHWARTZ WARREN. Glass Houses: A History of Greenhouses, Orangeries and Conservatories. Aurum Pr Ltd, 1996. ISBN 9781854101136.
Renovace oranžérie u zámku Lednice na Moravě. In: [online]. [cit. 2014-12-15]. Dostupné z: http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=33&action=show&id=1349
Zdroje obrázků COLQUHOUN, Kate. The Great Stove, Chatsworth. In: victorianweb [online]. 1920. Dostupné na: http://www.victorianweb.org/art/architecture/iron/21b.jpg DOROTHÉ, Francois. L’orangerie, Versailles. In: Flickr [online]. June 11, 2008. Dostupné na: https://c2.staticflickr.com/6/5260/5436934541_8536cbe6a3_b.jpg HOSKOVEC, Ladislav. Fíkovna. In: botany [online]. Květen 2008. Dostupné na: http://botany.cz/foto/kralovska6.jpg CHAE PARK , Young. Ecorium of the National Ecological Institute / Samoo Architects & Engineers + Grimshaw Architects. In: archdaily [online]. 2013. Dostupné na: http://ad009cdnb.archdaily.net/wpcontent/uploads/2013/08/52226f1ee8e44eeef900007f_ecorium-of-the-nationalecological-institute-nbbj-in-collaboration-with-samoo-architects-engineers-grimshawarchitects-_ecoriu-528x373.jpg ODRAZIL, Roman. Zámek Lednice. In: idnes [online]. Duben 2008. Dostupné na: http://img8.rajce.idnes.cz/d0801/0/691/691487_edb0f4608ac7cbd201e11479a8dafdb 1/images/Sklenik.JPG POLIDORI, Robert. L’orangerie, Chateau de Versailles. In: artnet [online]. 1983. Dostupné na: http://static.messynessychic.com/wpcontent/uploads/2014/04/orangerie.jpg SAVOYE, Veronique. Si Versailles m’était conté. In: frenchgirlinseattle [online]. 2013. Dostupné na: http://4.bp.blogspot.com/wesPrrdiqyU/Uqf6HkhXgjI/AAAAAAAAL44/GgTazyq_ldw/s1600/InsideOrangerie.jpg SHEPPARD, Craig. Gardens by the Bay by Great Associates and Wilkinson Eyre Architects. In: dezeen [online]. Červen 2012. Dostupné na: http://www.dezeen.com/2012/06/19/gardens-by-the-bay-by-grant-associates-andwilkinson-eyre-architects/