Omítky by Jan Ptáček

Omítky jan ptáček | atelier kuzemenský & synek | fa čvut | ls2013

OBSAH 3 Úvod 5

Kamenná omítka

Tažený štuk

13 Proužky 17

Škrábaná omítka

Hladká omítka

Hrubé omítky

31 Skladby 32

Další příklady

ÚVOD Omítky se k našemu prostředí váží od nepaměti. Různou silou se prolínají regiony a nesou s sebou tradici, na kterou se bohužel postupně zapomíná. Omítkářské a štukatérské hutě bývaly nejprestižnějším cechem. Dnes často omítku provádí nejméně kvalifikovaný zedník. Určitě se na tomto stavu podílí rozvoj organických omítek a rychlost dnešního stavitelství. Nároky na rychlost výstavby a reklamní tlak výrobců materiálů odsunul bohužel tradiční řemeslo trochu stranou. Přitom se ale většina moderních materiálů snaží napodobit původní postupy. Není to tak, že bychom měli přestat používat nové omítkoviny a začít si hasit vápno v dírách na zahradě (i když i to může být skvělou průpravou). Progresivní rozvoj materiálů je naopak přínosný a poskytuje nepřeberné možnosti. Stačí trocha rozmyslu a vzpomínka na staré, prověřené řemeslo, které se může obohatit a rozvinout. V rámci rozsahu této práce není možné zmapovat kompletní možnosti. Ani být přesným návodem a příručkou. Měla by spíš fungovat jako nakopnutí. Ukázka různorodosti a mnohosti omítek. Jejich síly a hodnoty. Úprava povrchů domů je přece jeden z hlavních výrazových prostředků. Výběr a strukturování kategorií je z jedné strany odkazuje k tradici, začíná složitějšími a také dražšími typy, až k obyčejným a jednoduchým, přesto zajímavým. Z druhé strany ale taky volbou pocitovou, s nepopiratelným vlivem atmosféry atelieru. Práce není katalogem, ze kterého by se měla vybrat omítka. Na příkladech, často i historických domů, ukazuje jak pracovat s obrazy, kolem kterých chodíme. Cíleně jsou vybrány relativně obyčejné a dostupné domy. Spousta z nich nalezených úplnou náhodou. Každý den se kolem všemožně zajímavých a inspirativních omítek pohybujeme, tak na ně nezapomeňme.

Kamenná omítka teracová omítka umělý kámen

Synagoga na Smíchově, detail nároží, foto: Jan Ptáček, květen 2013

KAMENNÁ OMÍTKA

Synagoga na Smíchově, celkový pohled, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Celá fasáda smíchovské synagogy

způsoby provádění detaily

KAMENNÁ OMÍTKA

Tvrdé omítky vznikly jako imitace přírodního kamene, převážně jemnozrnných žul. Díky vhodné volbě kameniva jdou u těchto omítek ale vytvořit různé barevnosti i struktury. Barevnost jde do určité míry ovlivnit také přidáním pigmentů probarvujících celou hmotu, je ale limitována barevností pojiva - cementu (šedá barva určité sytosti - vzniknou spíše tmavší odstíny), možností je použití bílého cementu. Tloušťka nanášené vrstvy se odvíjí od velikosti největší frakce kameniva (cca 5-15 mm). Při větších tloušťkách dochází k praskání a vzniku trhlin, zapříčiněné rychlou hydratací cementu a jeho následným smršťováním. Stejný problém nastává při provádění velkých ploch. Podkladní vrstva musí být kvalitní a pevné cementové jádro. Kamenné omítky obecně mají velký difuzní odpor, s čímž je při navrhování skladeb a detailů potřeba počítat. Náročnost provádění a jejich cena předurčuje tvrdé omítky na sokly a exponované části domů, kde se uplatní jejich výrazná odolnost a trvanlivost. V současnosti firmy vyrábějí hotové směsi s možností výběru ze široké škály barevností a není problém domíchání ani individuálního vzorku (firmy, které se výrobou zabývají mají často zaměření v materiálech pro restaurování, viz. Aquabarta.cz). Zpracování finálního povrchu K finální povrchové úpravě lze použít většinu klasických kamenických technik. Používané jsou především pemrlování (viz foto), “paspartovaní” hran záseky dlátem, případně vymývaní. Další možností je broušení povrchu do různého stupně hladkosti a lesku (podobné technice teracových podlah), patří ale k nejdražším možnostem. Na obrázku je vidět typická hrubá struktura pemrlování (rozbití povrchu kladívkem pemrlicí), v kontrastu s vrchní stranou soklu rozbroušenou do hladka a paspartování hran. Vzniká tak ostrá hrubší struktura (hrubost je odvislá od frakce plniva), kde se barevně uplatňuje rozbití různorodých drtí a písků. 7

Smíchov, detail soklu, foto: Jan Ptáček, květen 2013

detaily struktur organické vs. minerální

KAMENNÁ OMÍTKA

“Přírodní” barva výsledného povrchu (a) daná barevností kameniva a cementu. Přidáním pigmentu do směsi, tedy probarvením v celé hmotě omítky, dojde k obarvení pojiva (b), zároveň s uplatněním barevnosti použitých kamenů. Naopak pokud dojde k následnému natření povrchovým nátěrem (c), efekt umělého kamene a uplatnění struktury se ztratí. Výsledný dojem je podobný méně náročným omítkám.

Hlavní nevýhodou kamenných omítek je nutnost pevného podkladu (zdivo, beton) a jejich cena. Tento problém řeší novější silikátové a arkrylátové směsi (Marmolit atp.). Jedná se o tenkovrstvé pastovité omítky různých barevností a struktur. Jejich hrubost a zároveň i tloušťka se odvíjí od největší frakce použitého kameniva. Dají se aplikovat i na zateplovací systémy. Jsou sice výborně odolné povětrnosti, nedosahují ale zdaleka takové mechanické odolnosti. Tyto výrazně levnější omítky se dobře uplatňují v dálkových pohledech. V provedení detailů ale postrádají jemnost i sílu.

Holešovice, detail soklu z marmolitové omitky, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Holešovice, detail soklu z mozaikové/marmolitové omitky, foto: Jan Ptáček, květen 2013

vzornik Marmolitu, chytrematerialy.cz

Tažený štuk

TAŽENÝ ŠTUK

Žarošická, Brno, nároží, foto: Libor Vaculík, květen 2013

administrativní centrum, Brno

TAŽENÝ ŠTUK

Žarošická, Brno, celkový pohled, foto: Libor Vaculík, květen 2013

Tažené štuky zažily největší rozkvět v baroku. Zdobnost profilů má nepřeberné množství variací. Hra světla a stínu. Jemnost detailu i utilitární funkce říms. K profesi štukatéra se vztahovala velká prestiž. Jeho prací bylo provádění jednoduchých tažených profilů přes ušlechtilé povrchy jako umělý mramor či stucco lustro až po sochařinu a odlitky. Dnes se štukatérstvím zabývají hlavně restaurátoři a umělečtí štukatéři, kteří se často specializují na opravy památkových objektů. Není však důvod se profese jako takové bát a nepoužívat proto římsy, fabiony atp. tam, kde chceme. Obecně se profily na stěnách (a stropech) provádějí dvěma způsoby. Jednou cestou je příprava v dílně (tažení na stole, nebo odlévání) a druhou přímé tažení omítek a štuků na stěně. Každá z možností má své plusy. Předem připravované profily se většinou používají u interiérů, kde se jedná o velmi jemné profilace. Materiálem zde bývá sádrový štuk (případně vápenosádrový). Ten se nedá použít v exteriéru (sádra, na rozdíl od hydraulických pojiv, pevnost po zvlhnutí ještě ztrácí). Zjednodušeně se profil provádí tak, že vytvoříme z plechu negativní šablonu, kterou táhneme po stěně. Profil se vytahuje touto šablonou vedenou po vodicích lištách. V exteriéru se profil vytváří z několika vrstev. V případě velkých tlouštěk se napřed vyzdívá (vyplňuje rákosem, bední ze dřeva a rabicky atp.). Skládá se z vápenocementového jádra a kvalitního štuku. K vytažení hrubého tvaru z jádra se používá tzv. šablona z předplechem, s nepatrně větším negativním profilem, který je k šabloně přidělán jen provizorně. Následně se natáhne jemný štuk v potřebném množství vrstev (cca 2-3). Pro větší hladkost se používalo tzv. „pačokování“ vápenným mlékem. Tedy zatírání povrchu štuku štětkou. Celkový vzhled zavisí na použitém vrchním štuku. Jak barevností, tak strukturou. 11

Žarošická, Brno, detail vln, foto: Libor Vaculík, květen 2013

způsoby provádění alternativy

TAŽENÝ ŠTUK Případně na následném nátěru. Podklad musí být pevný, ale hlavně únosný, což znemožňuje použití se zateplovacími systémy. Možné by to bylo pouze u tenké vrstvy, tedy nízkého profilu, kdyby jako podklad sloužil například sendvič s heraklitem nebo rákosové rohože s dostatečným kotvením. Tloušťka vrstvy je také důležitým faktorem provádění, vzhledem k nutnosti použití cementu, dochází u příliš velkých vrstev ke vzniku trhlin vlivem smršťování při karbonizaci. To může spět i k odpadání profilu. Alternativou je použití prefabrikátů z polystyrenu. Jdou buď natáhnout tenkovrstvou omítkou (omezené), nebo natřít. To většinou vede k rozdílnosti struktur plochy a profilu. Nejsou tedy do fasády příliš začleněny a je na nich vidět jejich „lehkost“. Narozdíl od tradičně provedených profilů jsou v podstatě neopravitelné. Na ilustraci je vidět snadnost porušení (včetně systému s pastovitou omítkou). Řešením je výměna celé římsy.

šablona, foto: http://projekty.upce.cz, 2011

tažení římsy šablonou, rekonstrukce kostela Dražice: stukvintr.cz, 2011

postup práce na římse, rekonstrukce kostela Dražice: stukvintr.cz, 2011

Malý Břevnov, polystyrenová římsa a její destrukce, foto: Jan Ptáček, duben 2013

Proužky

svislé/vodorovné

Hanspaulka, detail omítky, foto: Jan Ptáček, květen 2013

svislé proužky viladům Hanspaulka

PROUŽKY

Hanspaulka, celkový pohled, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Proužky nebo rýhování omítek je typickým prostředkem pro rozbití jednolitých ploch. Změnu struktury, detailu i barvy. Hodně se uplatňuje vztah světla a stínu. V zásadě se jedná o tradiční minerální omítkové směsi. Dvouvrstvé i jednovrstvé. Nástrojů, kterými se výsledné rýhy vytvoří je nepřeberné množství. Často podléhají lidové tvořivosti či zručnosti a nápaditosti řemeslníků. Velmi jednoduchou možností je obyčejné zubaté hladítko. Hladítko nejde příliš dobře vést podle vodítka, tedy se spíše použije vedení “z ruky.” Pro vedení podél vodítek a tudíž vzniku rovných linií se více hodí různé hřebeny nebo šablony z plechu s vysekaným požadovaným tvarem “zubů”. svislé/vodorovné Svislé pruhy v podstatě nejdou provést na celou výšku fasády. Vždy se provádí do čerstvě nanesené nezavadlé omítky, proto odpovídají záběrům lešení. Je tak viditelný přechod v úrovni podlahy patra lešení. U vodorovných pruhů je tento problém částečně eliminován, ale stejně závisí na době zpracovatelnosti směsi. Jednovrstvé Materiálově se jedná o vápenocementové omítky. Výhodou je dnes použití lehčených směsí (např. Hasit LEICHT- Kalkzementputz 655). Důvodem použití jednovrstvé omítky je požadavek na hloubku rýh. Hladkost proužků výrazně ovlivní frakce použitého kameniva. Při větších frakcích dochází k vytrhávání zrn. Příklad viladomu Hanspaulka, detail oken, foto: Jan Ptáček, květen 2013

vodorovné proužky bytový dům Podolská

PROUŽKY

Podolská, celkový pohled, foto: Iva Kolajová, květen 2013

na Hanspaulce ukazuje svislé proužky provedené hřebenem důsledně vedeným podle vodicí latě. Použitím omítky s větší frakcí došlo k vytrhání kameniva a vytvoření hrubší struktury. Následně byla ještě zatažena dřevěným hladítkem. Barevný nátěr ani přidání pigmentu do malty nevytvoří přirozenou barevnost použitého křemičitého písku. Podklad musí být pevný a únosný (zdivo, beton). Dvouvrstvé Na srovnané jádro se natahuje vrstva tenkovrstvé omítky (cca do 5mm, jinak začíná stékat), podle velikosti nástroje, kterým bude pruhování vytvořeno je třeba volit i frakci kameniva. Vzhledem k omezenější tloušťce druhé vrstvy se spíš bude jednat o jemnější/menší proužky (hrubé se provedou v jednovrstvé omítce). Při použití větších zrn by nedošlo pouze k vylámání, ale nemusely by projít zuby nástroje. Pokud se jedná o skladbu se zateplovacím systémem, musí být armovací tmel dostatečně přilnavý a penetrovaný (podle finální omítky různé druhy penetračních nátěrů). Na něj je opět možné provést ten-

Podolská, detail pružkování, foto: Iva Kolajová, květen 2013

vodorovné pruhy bytový dům Rašínovo nábřeží

PROUŽKY kovrstvou pruhovanou omítku. Na příkladu bytového domu je vidět použití zubatého hladítka. Minerální štuk (zrna do cca 0,5mm) se zde rovnou natahuje ocelovým hladítkem, v případě nutnosti se opakuje přejetí zuby. Lehká vlnitost je dána tažením hladítka pouze volnou rukou. Barva je následný nátěr, který (v detailu) způsobuje i lehké zatažení/ hladkost povrchu. Ve struktuře se tak uplatní jen největší frakce. Na detailu ostění je vidět, že i určitá nepřesnost v řemeslném provedení nemusí být v celkovém dojmu na závadu. Organické/minerální Realizovat jednovrstvou rýhovanou strukturu (tedy hlubší rýhy) z organických omítkových směsí je téměř nemožné. Nejdou nanést v potřebné tloušťce. Způsobeno to vzásadě není organickým pojivem, ale spíš použitými frakcemi plniva (hotové směsi bývají určeny pro tenkovrstvé vrchní omítky). U dvouvrstvých tento problém mizí, zůstavá vztah velikosti zrn a nástroje. Trochu větší spotřeba však zvedá cenu a jejich použití je proto spíše u zateplovacích systémů, kdy se uplatní nižší hmotnost silikátových směsí.

Podolská, detail ostění, foto: Iva Kolajová, květen 2013

Na posledním přikladu je vidět použití většího, speciálně připraveného nástroje. Přesnost provedení je odvislá od kvality řemeslného zpracování a správné volby materiálu. Není možné tento rozměr proužků vytvarovat z jemné vrchní omítky. Je nutné ho začít tvarovat už v jádrové vrstvě, kterou je kvůli tomu nutné provést dvakrát (v druhé se začíná s tvarováním), která zas nejde provést v takové jemnosti. Proto následuje dotvarování/natažení tenkovstvým štukem. (použití pastovitých omítek není možné, došlo by nerovnoměrné distribuci plniva). Vzhledem k technologii provádění se už větší pruhování začíná rovnat technice tažených štuků.

Rašínovo nábřeží, detail, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Rašínovo nábřeží, parter, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Škrábaná omítka břízolit

ŠKRÁBANÁ OMÍTKA

bytový dům v Dejvicích

provádění detail

ŠKRÁBANÁ OMÍTKA

Dejvice, členění fasády, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Názvů pro tento typ minerálních omítek je celá řada. Známé je označení břízolit. Ten sice vychází ze zjednodušené techniky stříkání řídké maltové směsi březovým koštětem, ale je používán i proé škrabané omítky. Spolu s tímto názvem si šlechtěné cementové omítky nesou stigma “šedých” krabic druhé poloviny 20. stol. Přitom se jedná o velmi kvalitní a odolné omítky. V první polovině 20. stol. byly používány v kombinaci s kamennými omítkami, kdy se kamenná omítka, pro její vyšší cenu i náročnost provádění, použila pouze na sokl a parter. Škrábané potom ve vyšších patrech. Jejich struktura připomíná některé druhy sedimentů, zejména třeba travertin. Barevnost výsledného povrchu určují především použitá plniva (písek, vápencové moučky, antuky, různé drtě a slída) a cementové pojivo. Možné je také probarvovat pigmenty, ale pouze do sytosti použitého cementu. Řada firem (Baumit, Weber,..) vyrábí hotové maltové směsi různých barevností a frakcí kameniva. Zpracování finálního povrchu Vnější struktura je dána způsobem opracování. Na pevný a soudržný podklad se nanáší cca 15 mm ušlechtilé omítky, po jejím částečném zatvrdnutí se plochým škrabákem seškrábe asi 5 mm vrstva. Tímto postupem se vylamuje hrubé kamenivo. Výslednou hrubost tedy ovlivní velikost největších zrn použitého plniva, které se vyláme. Dalším faktorem výsledného vzhledu je i “ostrost” zrn. Obnažením jemných plátků slídy vzniknou také charakteristické “jiskřičky”. Případným následným nátěrem se ztrácí odlesky i různá barevnost kameniva.

Dejvice, detail soklu, foto: Jan Ptáček, květen 2013

ŠKRÁBANÁ OMÍTKA

barevnost, jednolité plochy natřené

Malý Břevnov, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Dejvice, celek, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Dejvice, detail členění plochy a řešení okna, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Pokud chceme použít škrábanou omítku, musíme kvůli návaznosti škrabání nahazovat celé stěny najednou anebo je rozdělit falešnými dilatačními spárami na zvládnutelné dílce. Po seškrabání vrchní vrstvy nejde napojit struktura bez viditelného přerušení. Při čekání na větší plochu by zas došlo k přílišnému zatuhnutí. Omítky jsou relativně náročné na pevnost podkladu. Na rozdíl od kamenných, je lze aplikovat i na tepelné izolace. Ideální je použití pevnějšího druhu izolace (např. Multipor, rákosové rohože nebo heraklit), na které jde použít jádrovou omítku, protože jsou únosnější (izolace natažena pružným tmelem s armaturou). Jako prevence vzniku trhlin se přidává do směsi plastifikátor, který lehce zvýší pružnost (ve směsích např. STO Kratzputz). Hotové směsi jsou již hydrofobizované, v případě míchání na místě je dnes nutný dodatečný nátěr zvyšující vodoodpudivost.

Hladká omítka klatovaná filcovaná

dům u Královského letohrádku, detail filcovaného štuku, foto: Jan Ptáček, květen 2013

HLADKÁ OMÍTKA

kletovaná filcovaná

rodinný dům v Řeznicích, foto: Jan Ptáček, říjen 2009

dům u Královského letohrádku, celek, foto: Jan Ptáček, květen 2013

vícevrstvé stěrky Akademie věd Krč

HLADKÁ OMÍTKA

Akademie věd Krč, foto: Zdeňka Havlová, květen 2013

Speciální tenkovrstvé stěrky a broušené povrchy se používají například jako imitace betonu. Jejich provedení je velmi náročné a firmy, které se výrobou i prováděním zabývají si své know-how drží. Podrobněji toto téma ukazuje práce Zdeňky Havlové. 23

HLADKÁ OMÍTKA

obecně

Počátky, vápenocementový štuk, foto: Tereza Šenoltová, květen 2010

Sice je původním záměrem vzniku jemných jednolitých omítek snaha o dokonale hladký a rovný povrch, ale vždy se v nich projeví určitá chyba, rukopis řemeslníka. To je právě to kouzlo, které bývá obdivováno u stárnoucích a vlastně živoucích povrchů. Snaha o dokonalé zvládnutí celistvosti jak barevné, tak rovinné může vést k umělosti. Je proto třeba vždy zvážit, co od výsledného povrchu očekáváme. Hladké omítky jsou v základu dvouvrstvé, kdy se na vyrovnané jádro (tmel) natáhne tenká vrstva jemného štuku. Výhodou i nevýhodou je přesné kopírování podkladu. U hrubších struktur se do určité míry nerovnosti ztratí, ale u hladkých omítek nikoli. Pojivo dnes může být jak hydraulické minerální, tak v podstatě všechny druhy organických. Zásadním vzhledovým rozdílem je jednolitost (u organických), která u silikonových přechází až v umělost. Minerální mají výhodu v přirozeném stárnutí, delší životnosti, opravitelnosti i ceně. Skladba stěny může být v podstatě libovolná. U pastovitých směsí výrobci doporučují dokonale rovný podklad, což většinou vede k natažení i jádrové omítky tmelem s armaturou. Organické směsi obecně mají vyšší difuzní odpor, ale lepší odolnost vůči povětrnosti. Silikonové omítky je možné natáhnout i na skladby s provětrávanou mezerou, zásadní je použití kvalitního pružného tmelu se síťovinou. Jsou výrazně pružnější, a proto nemají tendenci praskat v důsledku pohybu desek skladby. Při navrhovaní složení použitých směsí je důležité dodržet zásadu klesání pevnosti směrem ven. Tedy špric nesmí být tvrdší než zdivo (důležité např. u porobetonů), došlo by k poruchám soudržnosti a odpadávání omítky. Ze stejného důvodu vnější štuk nesmí být tvrdší než jádro. Podobná poučka platí i u difuzního odporu (problém hlavně u organických pojiv nebo cementových malt a tmelů). Aby se vrstvy dobře spojily a následně „neodfoukly“, musí se štuk provádět včas, ještě před úplným zatuhnutím jádra.

kletovaná

HLADKÁ OMÍTKA Kletování Jednou z finálních úprav hladkých povrchů je utažení ocelovým hladítkem/stěrkou. Tenká vrstva vápenocementové omítky (podle frakce kameniva) se natáhne plastovým, nebo dřevěným hladítkem a vyrovná. Poté se zhutňuje dřevěným hladítkem tak, aby došlo k částečnému vyplavení záměsové vody na povrch. Potom se kletuje ocelovým hladítkem, s tím, že se povrch zaprašuje např. mramorovou moučkou nebo vápnem. Původně tato technika vznikla jako úprava interiérových omítek, kdy se jednalo o sádrové nebo sádrovápené malty, které se nakonec pro větší lesk i ochranu napouštěly včelím voskem. V exteriéru je nutné použít hydrofobizované směsi nebo dodatečný nátěr. Většinou se kletované omítky už nenatírají barevnými nátěry, ztratily by tak svůj charakteristický vzhled. Ten tvoří různé nepřesnosti a odlesky způsobené prováděním. Barevnost je proto lepší upravit pigmentem ve hmotě. Už ale i v přírodních barvách (tedy v kombinaci barvy kameniva a pojiva) jsou měkké, mají rozmanitou strukturu kavernek, danou prováděním. Při provádění zkoušek vzorků, je třeba si uvědomit, že nikdy nebudou dokonale stejné.

rodinný dům v Řeznicích, detail kletované omítky, foto: Tomáš Pokorný, říjen 2009

hotel Karlov v Benešově, kletovaná omítka foto: Tomáš Pokorný, říjen 2009

Filcování Naproti tomu k filcování se používá plstěné hladítko, tzv. „filcák“. Zjednodušeně dojde k rozprostření kameniva rovnoměrně po povrchu. Jemný štuk se natáhne na vyrovnaný podklad, a po částečném zavadnutí (odhad řemeslníka) se krouživými pohyby namočeným filcem zatáčí. Nesmí být ani příliš „živý“, jinak by se strhával, ani příliš zavadlý, již by nešel rozmýt a došlo by k porušení struktury. Průvodním pohybem zatáčení je tvorba tzv. závojů, jejichž množství a případná pravidelnost (nepravidelnost) zavisí hodně na šikovnosti omítkáře i odhadu správné doby. Používá se velmi jemný křemičitý písek. Dříve se přesíval přímo určeným jemným sýtem. U hotových suchých směsí je možné si do jisté míry vybrat frakci (max cca 1mm), vyšší frakce již nepůjde zafixovat. Filcováním se kopíruje původní podklad, proto můžou vznikat zajímavé struktury různou upravou jádra. Například srovnáním jádra pouze zatažením lžící vznikne měkký vlnitý povch, který štuk okopíruje.

HLADKÁ OMÍTKA

dům u Královského letohrádku, filcovaný štuk přírodní barvy, foto: Jan Ptáček, květen 2013

filcovaná barevnost

Lví dvůr, filcovaný štuk, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Barevnost Bez přidaných pigmentů nebo nátěrů, se v barevnosti projeví hlavně barva písku a pojiva. U více vápenných štuků se tak jedná o pískovo-bílé škály. Podle množství použitého cementu se barva dostává do šeda (přísně namodralá u cementového štuku). Více bílé barvy se dosáhne použitím kvalitního vápna (omezení poměrné části cementu), které má dostatečnou pevnost, nebo bílým portlandským cementem. Jiné barvy lze vytvořit probarvením hmoty štuku nebo barevným nátěrem. Výhodou ve hmotě probarvené omítky je menší náchylnost na poškození, resp. poškození není patrné, pokud není porušena až k jádru. Nátěr oproti tomu vytváří jen tenký film, který se může snadno mechanicky poškodit. Rozdíly ve vzhledu jsou jasné z principu provádění. Zatímco probarvení ve hmotě ponechá, dokonce podpoří strukturu vzniklou prováděním, barevný nátěr naopak zcelí barevnost. Vápenný nátěr může do určité míry působit jako ve hmotě probarvené štuky, ale nemá velkou odolnost proti povětrnosti, a je třeba ho obnovovat. Takto vznikly typické hladké omítky lidové architektury, na kterých se postupem času vytvořil hladký výpenný film. Složením se novější nátěry podobají organickým omítkovým směsím. Mají i obdobné vlastnosti (flexibilita, vysoký difuzní odpor atd.). Holešovice, rozdíl v hmotě probarveného štuku a organického nátěru, foto: Jan Ptáček, 2013

Hrubé omítky

HRUBÉ OMÍTKY

točená dřevěným hladítkem_hrubě nahozená odsávaná (trhaná)_vymývaná

Holešovice, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Roseč, foto: Ondřej Punda, duben 2012

Ratiboř, foto: Ondřej Punda, duben 2012

Rašínovo nábřeží, foto: Jan Ptáček, květen 2013

stříkaná štěrková točená dřevěným hladítkem

HRUBÉ OMÍTKY

Mezi hrubě strukturované omítky řadím celou řadu možností vytvoření finálního povrchu. Výsledek je vždy kombinací techniky provádění a vhodně zvolené omítky. V zásadě jsou minerální, některé ale mají ekvivalent v organických. Jsou dvouvrstvé i jednovrstvé, každá z nich má jiné možnosti. U jednovrstvých se může uplatnit velká frakce kameniva, dvouvrstvé jdou naopak použít na zateplovací systémy atp. Strukturovaní povrchu často odpovídá tradicím místních řemeslníků, často se stává, že se podobné motivy opakují, v ulici, čtvrti, městečku. Některé vznikly jako podkladní nebo podřadné povrchy (hospodářské objekty ne vesnicích). Zásadní úlohu u nich hraje světlo a stín. Podobně náhodnost, nebo určitá nepovedenost.

Podbaba, stříkaná štěrková omítka, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Zatáčené dřevěným hladítkem Nespojitá křivka zrnitosti plniva vytvoří po zatočení, nebo zahlazení nepravidelné rýhy. Větší zrna se táhnou za hladítkem a vydrolí se. Množství a velikost rýh ovládá právě velikost frakcí. Na příkladu je vidět použití jádrové omítky s velkou frakcí. V rýhování se uplatnili pouze největší zrna. Barevnost určuje vrchní nátěr. Bez výrazně rozdílných frakcí dojde k vydrolení pouze menších zrn a kresba není tak výrazná. V případě zatíraní pouze jedním směrem, vzniká jednosměrně rýhovaná struktura, někdy nazývaná milánská. Často se používá i u pastovitých omítek (musí k tomu být určeny – vhodně zvolená frakce).

Holešovice, hrubě rýhovaná, foto: Jan Ptáček, květen 2013

HRUBÉ OMÍTKY

hrubě nahozená odsávaná (trhaná)_vymývaná

Hrubě nahozená Pouhým nahozením zednickou lžící se vytvoří neurčitá plastická struktura. Jsou často určené k následné další úpravě (srovnání, zatažení lžící, atp.). Její konkrétní forma vzniká technikou nahození, hustotou malty, která ovlivňuje stékavost a zakončením (přidržení lžící, setření hranou lžíce, zatažení plochou a spoustu jiných). Vápenocementová směs původně myšlená pro jádrovou omítku musí být ještě opatřena ochraným nátěrem, nebo je nutné použít směs připravenou jako vrchní, ale s větší frakcí, aby se udržela v dostatečné tloušťce. Podklad musí být pevný, případně našpricovaný. Kvůli nahazování nejdou použít na zateplovací systémy. Odsávaná/trhaná Vzniká zatlačením hladítka do zavlhlého povrchu a prudkým odtrhnutím. Aby si výsledné ostré hroty a krátery podrželi svůj tvar, je nutné do směsy přidat urychlovač tuhnutí (např. sádru). Podle okamžiku odtrhnutí i zavadlosti základního povrchu vzniknou různě hluboké a ostré hroty.

Roseč,detail struktury odsávané omítky, foto: Ondřej Punda, duben 2012

Vymývaná Do omítky se přidá ozdobný prvek, kterým můžou být barevná sklíčka, valounky, atp, nebo pouze kamenivo. A po nahození, vyrovnání a zavadnutí se povrch vymyje vodou, čímž se z líce odstraní pojivo a jemné frakce a obnaží se větší části, které se pak uplatní barevně i odlesky. Případná barevnost musí být provedena ve hmotě směsi. Nátěrem by se vymyté části opět zakryli a sjednotili.

Sinkuleho kolej, jednosměrně rýhovaná omítka, foto: Jan Ptáček, květen 2013

Rašínovo nábřeží, vymývaná omítka, foto: Jan Ptáček, květen 2013

piktogramy

SKLADBY zvenku dovnitř - vrchní omítka/štuk - podkladní/jádrová omítka - prostřik/špryc - nosná konstrukce - vnitřní omítka

Základní skladba jednovrstvé stěny (nezateplené) je samozřejmě k omítkám nejvhodnější. Je pevná, s dobrou únosností. K jejím hlavním nevýhodám v případě klasicky zděné stěny patří nutnost vyrovnání nerovností a tedy nárůst tloušťky jádrové vrstvy. Vnější omítka se tak zpravidla skládá ze třech vrstev. Cementového podhozu, šprycu, který vytváří podklad pro jádrovou omítku a hlavně zvyšuje její soudržnost s podkladem. V případě příliš nasákavého podkladu je nutné ještě aplikovat penetrační nátěr akrylátovou disperzí, jinak by došlo k příliš rychlému vysušení a následnému “odfouknutí” omítky. Jádrová omítka se nanáší ve vrstvě cca 15 mm a srovnává se do roviny strháváním latí. Poslední vrstvou je tenkovrstvá omítka. V závislosti na jejím typu je nutné dodržet rovinost podkladu. (hlavně pastovité silikátové omítky a speciální stěrky).

zvenku dovnitř - vrchní omítka/štuk - podkladní/jádrová omítka - prostřik/špryc - předezdívka s kotvami a případnou dilatací - (vzduchová mezera) - tepelná izolace - nosná konstrukce - vnitřní omítka

Skladba dvojité stěny řeší problém tepelné izolace a podkladu pro omítání. Předezdívka se chová obdobně jako jednovrstvá konstrukce. Je nutné jí kotvit do nosné konstrukce pomocí kotev. Její hlavní nevýhodou může být vyšší cena, ale naproti kontaktnímu zateplení má mnohem větší trvanlovost a mechanickou odolnost.

zvenku dovnitř - vrchní omítka/štuk - tmel/podkladní omítka s armaturou - tepelná izolace - (srovnávací vrstva) - nosná konstrukce - vnitřní omítka

Řešení omítek na kontaktních zateplovacích systémech se zdá být problematické. Provedení tenkovrstvých omítek není v podstatě problém ani na materiálech typu polystyren nebo minerální vata. Podklad pod vrchní omítku zajistí natažení izolace tmelem s armaturou. Pokud se má jedna o difuzně otevřenou skladbu, a použití minerální omítky, je nutné sledovat difuzní odpor jak lepidla sloužícího k ukotvení desek izolace tak armovací vrtvy. Tmel musí být, v závislosti na vrchní omítce, pružný. Při použití tužších tepelných izolací, nebo kombinace izolace a heraklitu, je možné použít armované jádro, například rabicovým pletivem a zvýšit tak kvalitu podkladu a možnoti vrchních úprav. Zvýší se i mechanická odolnost a řešení detailů získá na kvalitě.

zvenku dovnitř - vrchní omítka/štuk - pružný tmel s armaturou - desky/nosná vrstva pláště - provětrávaná mezera - tepená izolace - (srovnávací vrstva) - nosná konstrukce - vnitřní omítka

Omítání provětrávaných fasád je kontroverní téma. Ve většině příadu se jedná o natáhovaní tenkovrstvými pastovitými omítkami, většinou na arkylátové bázy. Mají největší pružnost. Je nutné klást důraz na provedení desek vrchního pláště. Jejich spoje, s následné natažení ideálně dvěma vrstvami tmelu. Teoretickou možností je kombinace pevné desky, heraklitu a dobře ukotvené rabicky a použí jádrové omítky (s plastifikátory).

DALŠÍ PŘÍKLADY

Počátky Rodinný dům Tomáše Novotného

Pelhřimov Drechselova vila

DALŠÍ PŘÍKLADY

Pelhřimov - Linhartův dům Pelhřimov - vila Marie

přechody hladká/hrubá Hradčanská

DALŠÍ PŘÍKLADY

ZDROJE

Annette Spiro, Hartmut Göhler, Pinar Gönül (Hg.), Über Putz, gta Verlag, 2012. Ing. Radomír Měšťan, Omítkářské a štukatérské práce, SNTL 1988. Jiří Hošek, Ludvík Losos, Historické omítky, Grada 2007. Martin Blaha, Omítky, Grada 2004. Ludvík Losos, Miloš Gavenda, Štukatérství, Grada 2010. Reichel A., Hochberg A., Köpke Ch., Plaster, Render, Paint and Coatings, Edition Detail 2004. Bárta Jan, Obnova historických omítek - praktické zkušenosti, aquabarta.cz 2009. Atelier RAW.

autoři fotografií Havlová Zdeňka Kolajová Iva Pokorný Tomáš Ptáček Jan Punda Ondřej Šenoltová Tereza Vaculík Libor chytrematerialy.cz stukvintr.cz upce.cz