Neposedné noviny únor 2015 by Jiří Mataj

Úvodní slovo Milí čtenáři, čas běží a nás tak čeká poslední ryze zimní měsíc. Máme za sebou velmi hektický měsíc, během kterého jsme dokončili stavební úpravy v Nízkoprahovém klubu Autobus, koupili jsme si maringotku pro Komunitní terénní program Křižovatka a spustili jsme nový program Odborná podpora Kompas. A protože neleníme, finalizujeme v těchto dnech strategii do roku 2018… Tolik o tom, co nám přinesl měsíc leden. Protože máme rádi určitou pravidelnost, rozhodli jsme se nově rozesílat Neposedné noviny vždy první neděli v měsíci. Věříme, že se tak k Vám včas dostanou potřebné informace, včetně kulturních přehledů. Číslo, které k Vám právě dorazilo, je doslova „nadupané“. Přináší dva velmi inspirativní rozhovory i zamyšlení nad tím, jak lze vydržet v komunitě 15 let, což je jeden z cílů, který si klademe. Mimochodem – víte, že letos Neposeda slaví šestnáctiny? Jsme tedy v pubertě a plánujeme si ji užít! Přeji Vám příjemné čtení a mnoho úsměvů! Mgr. Ivana Štefková, ředitelka www.neposeda.org www.facebook.com/neposeda

OBSAH ROZHOVOR S TOMÁŠEM PŘÍHODOU...................................................2 MAGNETICKÝ FOTBAL V HOPU..............................................................4 ROZHOVOR CESTY DO DOSPĚLOSTI......................................................5 REKONSTRUKCE NÍZKOPRAHOVÉHO KLUBU AUTOBUS.......................9 JAK VYDRŽET V KOMUNITĚ 15 LET?....................................................10 JAK PODPOROVAT DĚTI K SAMOSTATNOSTI A ODPOVĚDNOSTI?......12 DĚKUJEME!........................................................................................13

ROZHOVOR S TOMÁŠEM PŘÍHODOU autorka: Karolína Tomáš Příhoda působí v sociálních službách bezmála 15 let. Poprvé jsme se potkali v terénu v roce 2010, já jako dobrovolník a Tomáš jako zkušený „teréňák“ brázdící modřanské sídliště již několikátou sezónu. Nemohla jsem dopadnout lépe. Začínat u Příhody pro mě znamenalo totéž, jako ve své době šrouby od Rotta, šaty od Podolské, džíny z Tuzexu nebo kilo pomerančů - tedy něco výjimečného. Tomáš je pro mě příkladem terénního pracovníka, pro kterého je na prvním místě dobře odvedená práce. Pracovat s klientem totiž není to samé jako pracovat s lopatou.

Pokud vím, vystudoval jsi střední školu v úplně jiném oboru. Jak ses dostal k sociálním službám? Poprvé jsem se myšlenkou pracovat v tomto oboru začal zabývat v době své civilní služby, kterou jsem vykonával v léčebně dlouhodobě nemocných. Spolu s ostatními „civilkáři“ jsme pacienty trvale upoutané na lůžko brali na vycházky. Vyvezli jsme je i s postelemi na zahradu nemocnice, aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu. Mnozí z nich byli po několika měsících poprvé venku. V tu chvíli jsem si řekl, že práce s lidmi mi dává smysl. Jak ses dostal k terénní práci s dětmi a mládeží?

Po civilní službě jsem pracoval v nízkoprahovém klubu v Mariánských Lázních. V roce 2003 jsem se přestěhoval do Prahy a začal pracovat v organizaci Proxima Sociale, o.p.s. Začínal jsem jako dobrovolník v terénním programu Jižní pól na Praze 11. Na jaře 2004 jsem začal pracovat v NZDM Krok v Modřanech a v této lokalitě jsem už s malou přestávkou zůstal. Později se k práci na klubu přidal i terén, který se postupně stal mojí hlavní náplní práce. V terénu soustavně pracuješ od roku 2006, několik let jsi lokalitu chodil sám, později s kolegyní. Jak vnímáš rozdíl mezi prací v jednom pracovníkovi a ve dvojici? Jsem spíš solitér, ze začátku pro mě bylo obtížné si zvyknout na spolupráci ve dvojici a dávat kolegyni potřebný prostor. Pomohla nám změna konceptu terénu, rozdělení teritorií a také větší propojení terénního programu se zázemím. Co bys doporučil pracovníkům, kteří pracují sami? Práce v jednom klade na pracovníka větší nároky. Mně osobně pomohlo navázat si generaci klientů dobrovolníků a zapojit je co nejvíc do přípravy volnočasových aktivit, ideálně tak, aby si je pak byli schopni organizovat sami. Je důležité využít zájmy jednotlivých skupin. Při organizovaní turnajů ve streetfotbale byli například nejaktivnější, v pozitivním slova smyslu, místní hooligans. Kromě turnajů ve streetfotbale jsi se hodně věnoval také tématům graffiti a skate, tedy oblastem, které zasahují do veřejného prostoru. Jak vnímáš v těchto oblastech spolupráci s místním úřadem? Spolupráci s Úřadem městské části Praha 12 vnímám v tomto ohledu jako klíčovou. Jde o to správně podchytit skupinovou normu a nalézt vhodné propojení se společenskými zájmy a potřebami. Jednalo se například o správcovství místní zakryté U-rampy a pořádání lokálních skate závodů nebo vyjednávání o legálních graffiti ploch spolu s klienty.

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 2

V poslední době se začalo dařit vyjednávání s MČ ohledně zřízení regulérního skateparku, který by mohl být otevřený i v zimním období. Jedná se o prostory bývalých skladů nebo bývalé teplárny, aktuálně to vypadá, že by projekt mohl vyjít. Patnáct let v oboru je dost dlouho. Jak se za tu dobu změnili klienti? Popravdě řečeno dost. Z hlediska užívání návykových látek byl rok 2003 ve znamení alkoholu a pervitinu, marihuana spíš okrajově. Mezi léty 2003 až 2010 došlo k razantnějším změnám v četnosti a způsobu užívání - klienti začali víc chlastat a prudce narostl i počet „huličů“. Poslední dva roky jsou jasnými favority tráva a pervitin. Alkohol je spíše na ústupu, což souvisí zejména s jeho snadnou dostupností - přestal být zakázaným ovocem, a tím ztratil na exkluzivitě. Problém je, že co se týče marihuany, objevují se stále nové modely, často od komerčních pěstitelů, které mají vysoký obsah THC. Spolu se způsobem kouření trávy prostřednictvím bongu (pozn. red.: speciální druh dýmky určený především pro kouření marihuany) to nahrává k většímu výskytu psychóz mezi klienty. Mám pocit, že z vrstevnických skupin pomalu vymizely výrazné typy. Je čím dál těžší klienty od sebe rozlišit. Připadá mi, že jejich vyhraněnost nebo příslušnost k určité skupině nebo subkultuře je často jenom póza. Řada pracovníků alespoň jednou ve svém profesním životě stála před otázkou zůstat, nebo odejít. Co konkrétně Tebe motivuje k setrvání v oboru? Odpověď na tuto otázku je prostá. Pracovník potřebuje vědět, že jeho práce není zbytečná, že ji někdo docení. Dobře motivovaný pracovník je kreativní, věří své práci, hledá nové cesty, důležitý je také osobní zájem a přesah - tzn. nechodit do práce pro práci. Úkolem pracovníka je dobře vyjít s klienty a se svými kolegy. Cílem a hlavní motivací je tedy rovnováha mezi klienty a týmem. Představme si jednoduchou rovnici tým + klienti = efekt. Hlavním důvodem odchodu pracovníků je, když se energie vložená do tohoto procesu ztrácí. Takže tak. Může organizace předejít odchodu pracovníků? Osobně si myslím, že by každý měl začít sám u sebe. Je důležité znát své hranice a uvědomit si, že únava, ať už směrem ke klientům, k práci, nebo k organizaci je přirozená. Ve chvíli, kdy dosáhneme svých hranic, je potřeba nastolit změnu. Dobrá organizace důvěřuje svým pracovníkům a nezasahuje víc, než je nezbytně nutné. Ideální je, když nechá věci běžet a „neháže klacky pod nohy“. Díky za rozhovor!

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 3

MAGNETICKÝ FOTBAL V HoPu Autor: Jirka

Také jste zkoušeli ve svých školních letech jezdit magnetem pod lavicí a přesvědčovat své spolužáky o tom, že magnet položený ze shora na lavici, se kterým jste takto “zázračně” pohybovali, je kouzelný? Představte si, že těmito pohyby magnetem pod herní deskou ovládáte postavy fotbalistů. Pokoušíte se rychlými pohyby trefit malý míček do branky svého soupeře nebo se bránit jeho útoku. Velmi jednoduchá myšlenka, co říkáte? Přidejte ještě perfektní konstrukci ze dřeva, možnost hrát až v šesti hráčích zároveň, kdy každý ovládá jednoho magnetického fotbalistu, a hned máte jasnou představu o tom, co je magnetický fotbálek. Populární vybavení volnočasových zařízení i sociálních služeb cílených na děti a dospívající v Německu.

Velká verze magnetického fotbálku přibyla jako vánoční dárek do Nízkoprahového klubu HoPo, který se tak o krok přiblížil aktuálním trendům, a velice potěšil všechny své návštěvníky. Jako sociální pracovník musím dát za pravdu svým německým kolegům sociálním pedagogům, kteří magnetické fotbálky doporučují jako nástroje pro práci s dětmi se specifickými poruchami učení a pozornosti (Golombeck, nedat.). Při hře magnetického fotbálku - na rozdíl od fotbálku stolního - nemůžete hrát zběsile a bezhlavě. Pokud uděláte prudší, nerozvážný pohyb, spadne vám hráč a dáváte tak jasnou výhodu svému soupeři, hra se pak pro vás stává nehratelnou. Pokud tedy chcete hrát a v HoPu chtějí hrát všichni - jste mimovolně donuceni kultivovat užívání své síly, soustředit se na rychlost, přesnost a případně i na týmovou spolupráci. Dynamičnost a proměnlivost hry přitahuje pozornost i těch, kteří obvykle u žádné aktivity delší dobu nevydrží. Náročnost dění na herní desce nedovoluje polevit s pozorností ani na sekundu.Schopnost soustředit

se na jednu činnost delší čas se tak tříbí. S magnetickým fotbálkem jsme v HoPu tedy spokojeni, poskytuje nám názorné argumenty v situačních debatách týkajících se nepřiměřeného použití síly (agresivity), nevýhodnosti zbrklého jednání a ignorování svých spoluhráčů. Pro děti s poruchou pozornosti slouží fotbálek jako sebezkušenostní důkaz toho, že svou pozornost dokáží udržet i mimo počítač. Zdroje:



Golombeck, J. (nedat.). Spielempfehlungen. Získáno z: http://www.ergopraxen-golombeck.de/mediapool/61/618777/data/Spielempfehlungen.pdf

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 4

ROZHOVOR CESTY DO DOSPĚLOSTI Autoři: Bc. Jan Kratochvíl, Zuzana Brodilová

Rozhovor, který Vám v následujícím textu přinášíme, je sice převzatý, do našich Neposedných novin jej zařazujeme, protože byl „zpovídanou“ osobností americký psycholog a terapeut Bret Stephenson. Bret vystudoval transpersonální psychologii a pracoval 25 let v ambulantních, terénních i pobytových zařízeních s vysoce rizikovou mládeží. Jeho transpersonální přístup práce s dospívajícími je pro nás velkou inspirací v Preventivním programu Cesta hrdiny.

Kde potkáte nejšťastnější děti? A co dnes člověk může udělat pro to, aby se stal dospělým? Pořídit si občanku, sexuální zážitek nebo volební právo? S americkým psychologem Bretem Stephensonem o společnosti, která ztratila schopnost umožnit dětem stát se dospělými... Vaším tématem jsou přechodové rituály mezi dětstvím a dospělostí – o co se jedná?

Jde o téma, které přinesly antropologické a etnologické studie počátku dvacátého století, kdy v souvislosti s dobovou atmosférou docházelo k rozvoji zájmu o přírodní kmeny. Zjednodušeně Rozhovor vyšel původně už v roce 2013 řečeno se jednalo o zjištění, že napříč různými v Novém Prostoru číslo 419. kulturami existují ustálené způsoby toho, jak se mladí chlapci a mladé dívky stávají přirozeným a zdravým způsobem dospělými muži a ženami. Obvykle jde o poměrně strukturované rituály či obřady, které probíhají podle podobných vzorců a mladému člověku přinášejí jedinečnou možnost dospět. Podobné archetypální vzorce lze najít rovněž v různých mytologických příbězích. Co přechodové rituály v současnosti? Ve většině západních zemí, i v těch, které jsou, tak jako Česká republika, mnohem starší než Amerika, dědictví původních obyvatel dávno vymizelo. Můžeme studovat rituály domorodých kultur Afriky či Austrálie, ale ty jsou nám velmi vzdálené. Naše kultura se již před tisíci lety začala přesouvat z volných prostranství do příbytků a později z venkova do měst. Stali se z nás civilizovaní lidé se vším všudy. Civilizace naše vnímání rituálů původních národů samozřejmě ovlivňuje. Co skrze ni můžeme vidět? Obřady, při nichž jsou děti zraňovány, někdy dokonce krvácejí. Děje se jim něco, co pro ně musí být bolestivé, zatímco my svoje děti přeci před bolestí chráníme. Ještě v dobách, kdy většina lidí žila na statcích a vesnicích, byl život těžký a nebezpečný. Existovala řada činností, které byly pro malé děti nedostupné – nemohly chodit na lov, osmiletého kluka nikdo neposadil na velkého koně – ale jednoho dne přišel čas, kdy už na ně byly staré dost. Jednoho dne se s tím mohly pochlubit. Byl tam tedy ještě jakýsi neformální rituál, který mohl fungovat. Aspoň do doby než se proměnil do té míry, že je možné se nyní pochlubit hlavně několika pivy, které si dáte v hospodě, zbraní, kterou u sebe nosíte, nebo jinými a leckdy nebezpečnějšími věcmi, o který se říká, že jsou cool.

Děti, se kterými pracujete, podle vás nahrazují přechodové rituály rizikovým chováním, co je v současné době ohrožuje nejvíc? To, co dřív mladým lidem poskytovaly a umožňovaly přechodové rituály, dnes bylo v Americe nahrazeno gangy. Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 5

Je to skutečně masivní problém, kvůli kterému zbytečně každý rok umírají desetitisíce dětí a další desetitisíce jsou zavírány do ústavů. Vezměte si, že jen v Kalifornii je nyní zavřených dvacet tisíc mladistvých delikventů, a to je jen jeden stát z padesáti. Navíc proti minulosti se s problémem mladistvých gangů potýkají nejen velkoměsta, ale i malá městečka. Máte třeba obec se šesti sty obyvateli, v níž proti sobě bojují dva gangy. Žádné ghetto, žádná velká kriminalita, jen jedno fotbalové hřiště a žádný jiný důvod než ten, že je to cool. Čím je členství v gangu pro mladé lidi atraktivní? Děti potřebují být zasvěcené staršími. Je to přirozená lidská věc, jenže chování, na které narazí u starších v gangu, to, co musí sami „dokázat“, aby byly přijaty, je skutečně ohrožující. Fakt, že jste dospělí, silní a cool tam předvádíte braním drog, rizikovým stylem řízení, kdy záměně balancujete na hranici života a smrti, spaním na ulici a napodobováním dalších věcí, které dělají starší. V určitém věku začnou mít mladí chuť vstoupit do světa dospělých. Stejně jako oni chtějí činit vlastní rozhodnutí, mít sex, kouřit, vydělat peníze, ale to, co slyší od společnosti, je: „musíš ještě pár let počkat“. Jenže oni čekat nechtějí. A zároveň se jim nabízí moderní způsoby sebeiniciace – nejsou to jen gangy, ale taky školní šikana nebo třeba různé vstupní „rituály“, kterými jsou pověstné některé americké vysokoškolské koleje. Silnějším, tvrdším a vyspělejším vás tam učiní ponižování druhých. Mluvíte o propasti, kterou vytvořila civilizace. Může společnost mladým mužům v současnosti ještě nějaké přechodové rituály poskytnout, aniž by je ohrozila? My s dětmi děláme především zážitkovou terapii, jsme hodně v přírodě. Přechodové rituály ale mohou fungovat pouze tehdy, když jsou akceptovány celým společenstvím. Pokud dítě projde nějakým formativním zážitkem, ale rodiče nad tím ohrnou nos a jeho učitel se o tom ani nedozví, nemají možnost se rozvíjet ani oni, ani komunita, v níž žijí. Je to ale otázka celkového pohledu na věci. Podívejte se kupříkladu na masakr na střední škole Columbine, šlo o jeden z nejrozsáhlejších případů střelby ve škole, a to jich máme mnoho. Zemřelo tam dvacet pět dětí. Tehdejší prezident Clinton je politoval a přeživší ujistil, že jim bude poskytnuta řádná terapie, možnost konzultací po zbytek života a tak dále. Ale co kdyby místo toho přišel a řekl: „děcka hrozně nás mrzí, že jste museli projít tak obtížnou zkouškou, ale právě jste prožily neuvěřitelný přechodový rituál. Vy dva jste vlastním tělem chránili tamtu dívku a v mých očích jste se stali dospělými muži. Postarám se, aby se to dozvěděli ostatní.“ Když se podíváte na ty dva možné přístupy, který z nich může pomoci takovou zkušenost zvládnout lépe? Ten, který děti na dalších dvacet let zakonzervuje, nebo ten druhý, který je uvede do dospělosti odměnou za to, jak moc byly statečné? Myslím, že místo toho, abychom z dětí dělali oběti, bychom z nich měli dělat hrdiny. To mi přijde jako smysluplná cesta. Nemyslím, že přechodovým rituálem musí být nutně nějaká starodávná ceremonie přírodních národů Afriky. Jde spíš o zušlechtění naší mysli. Lidem se špatné věci zkrátka dějí a je otázka, jak se jim postaví. Mohou jít cestou nápravných terapeutických programů nebo využít podané ruky komunity, která vede k růstu.

Zaměřujete se především na přechodové rituály chlapců, jak jsou na tom v tomto ohledu dívky? Ani s dívčími rituály to není snadné, je to však mnohem jasnější. Když dívka začne menstruovat, okolí se k ní začne chovat jako k ženě, či alespoň jako k ženě v „zácviku“. Skutečným přechodovým rituálem ženy, děsivou a nebezpečnou situací, kterou musí podstoupit, je však, myslím, především porod. Na cestě od dívky k matce Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 6

a ženě, spojené s hledáním odpovědí na všechny otázky typu, kdo jsem a kam směřuji, je porod jasně rozpoznatelným mezníkem. Od chvíle, kdy se dívka objeví s dítětem na rukou, je každému jasné, že proti němu stojí žena. Často se jedná o velmi náročnou zkušenost, ale z přechodového pohledu je ta cesta přímočařejší. Chlapci a mladí muži potřebují projít podobným procesem, ne z fyziologického hlediska, ale z osobnostního, vnitřního. V tomto ohledu jde o tu stejnou potřebu, kterou mají dívky. Je tedy cesta žen k nalezení identity jednodušší? Na workshopech, které pro muže děláme, se velmi často setkávám s třicetiletými, ale i mnohem staršími muži, kteří vlastně nevědí, kým jsou. A to navzdory tomu, že pohledem společenských měřítek jsou poměrně úspěšní. Taková nejistota není dobré znamení. A ačkoli existuje mnoho žen, které dnes nechtějí nebo nemohou mít děti, nevede je to k tomu, aby si své ženství dokazovaly jiným způsobem. Otázka po vlastní identitě přichází mnohem častěji od mužů. Hledají úkoly či výzvy, kterými by si to dokázali. Koneckonců porazit draka a zachránit princeznu musí dát člověku zabrat, jinak to není ono. Zdá se mi, že se ženy se v tomto ohledu nechají zmást mnohem obtížněji a s podobnými otázkami se vypořádávají lépe.

Setkáváte se s mladými lidmi po celém světě – liší se mezi sebou jednotlivé země? Pracoval jsem s teenagery ve více než stovce zemí. Velký rozdíl jsem pocítil v momentě, kdy jsem se setkal s dětmi z přírodních kultur, z Afriky, Austrálie, s mladými Eskymáky. První, čeho jsem si všiml, byla jejich osobnostní vyzrálost. Byli mnohem zodpovědnější, méně zbytečně riskovali, méně se báli a taky mnohem méně řešili, co je a co není cool. Srovnání nejen s kalifornskými gangstery, ale i s běžnými dětmi se přímo nabízelo. Uvědomil jsem si při tom, že děti z těchto kultur nikdo nikam nezamyká, ani je ve velkém nedopuje léky, tak jako to děláme v Americe. V zemi, která se snaží stát v „čele“, ale ve skutečnosti nabízí ostatním ten „nejnarušenější“ model, jaký si lze představit. V které kultuře jsou děti nejšťastnější? Neexistuje asi jediné místo, ale obecně to jasně byly právě děti přírodních národů. Nemají léčebny, výchovné ústavy ani školní družiny, protože je nepotřebují. S tím jsme začali až my. Když jsem v těchto místech dělal workshop pro otce a jejich syny, bylo vidět, jak moc jsou ve vztazích spokojení. Většinou se snažím napravit komunikaci tam, kde se rodiče s dětmi hádají, bijí, útočí na sebe. Ale tam jsem viděl lidi, kteří se mají rádi. Nedávno jste byl v Česku, jak to tu na Vás působilo? Potěšilo mě, jak různí lidé na workshopy a přednášky chodili. Krom otců a synů jsem se tak potkával se zdejšími sociálními pracovníky a terapeuty, kteří přicházeli hledat inspiraci a kreativní cesty, jak s dětmi pracovat. To je dobře. Moc se mi líbí váš systém nízkoprahových klubů, protože jsou otevřeny všem dětem bez rozdílu. Věci, které v nich mohou dělat, jsou navíc velmi různorodé. O něco podobného, jako je klub, který jsem viděl v Praze na Žižkově, jsem se u nás marně snažil dvacet let. Vždy jsem ale nakonec narazil na odpor sousedů, kteří podobný prostor pro dospívající ve své blízkosti zkrátka nechtěli. Báli se rvaček, drog a všech možných dramat, která si byli schopni představit. Jasně, jsou to mladí lidé, podobné věci se občas stávají. Ale myslím, že tenhle problém se týká spíš samotných Američanů, jejich ustrašenosti a věčné touhy mít věci pod kontrolou.

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 7

Vlastně nechtějí problémům předcházet, hledají nějaký jednoduchý lék. Takový, který jim umožní získat nad situací kontrolu. Není třeba být vynalézaví a přemýšlet o příčinách, když můžeme být jen nudní a přitom šílení. Co byste na základě svých zkušeností doporučil těm, kteří u nás pracují s dětmi? V případě Česka jsem docela optimista. Jste relativně malá země a vaše šance vybudovat fungující společenství jsou vysoké. Mým úkolem není říkat, jak věci dělat, ale spíš poukázat na určitý problém. Pak je na dané komunitě, jak s ním naloží. V Americe teď pro to děláme hrozně málo, zdejší klima je jiné. U nás jsou v kurzu především vědecké metody, kognitivně-behaviorální terapie, tréninky sociálních dovedností, tréninky zvládání agrese. Zkrátka všechny ty nudné věci, které děti nenávidí. Přišlo mi, že vy jste v tomto ohledu zhruba tam, kde byla Amerika před dvaceti lety, což znamená, že nemusíte bojovat s tak absurdní infrastrukturou. Máme obrovská centra s tři sty padesáti dětmi. Ty žádné rituály nepraktikují, jen se účastní terapií a je po nich vyžadována disciplína. Metody založené na důkazech podložených desetiletím výzkumů nemůžete jen tak nahradit nějakým experimentem. Právě tak se totiž bohužel naše civilizace dívá na čtyřicet tisíc let tradic přírodních národů: „mám radši svoje data, než ta vaše“. Nechtějí nic podobného slyšet, protože jsou v tom velké peníze. A to je další problém, protože z práce s dětmi jsme udělali výnosný byznys. Myslím, že vy ještě máte slušnou šanci podobnému vývoji předejít. Pozn. red.: spoluautor článku pracuje jako terénní sociální pracovník v Beztíži na Žižkově.

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 8

REKONSTRUKCE NÍZKOPRAHOVÉHO KLUBU AUTOBUS Autorka: Iva

V lednu letošního roku jsme bez finančního příspěvku od MČ Praha – Běchovice dokončili rozsáhlou rekonstrukci prostor Nízkoprahového klubu Autobus v Běchovicích, který se nachází v historickém objektu Staré pošty – na místě bývalé kovárny a stájí.

Dokázali jsme tak zareagovat na postesky našich pracovníků i klientů na téma opadávajících stěn. Naše běchovické zázemí nepůsobilo reprezentativně, dosud jsme tak byli nuceni přesunout řadu našich tradičních akcí na místa jiná. Od rozsáhlé rekonstrukce si neslibujeme pouze zvýšení komfortu pro pracovníky i klienty, ale především možnost víceúčelového využití prostor, především v návaznosti na vybudování předělových dveří mezi „předními“ a „zadními“ prostory.

Přední prostory, které jsou volně přístupné z ulice, tak od února slouží plně jako zázemí Nízkoprahového klubu Autobus. Prostory jsou komornější a vytvářejí tak vhodnou atmosféru pro sdílení aktuálního životního dění návštěvníků klubu. Zadní rozměrné prostory lze využívat pro rozmanité volnočasové aktivity – od hraní stolního tenisu přes doučování a relaxační koutek po zkoušení hudebních kapel. Široké veřejnosti plánujeme prostory otevřít na již tradičních velikonočních a vánočních dílnách a na adventním koncertu. Přijďte se k nám podívat, úpravy opravdu stály za to!

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 9

JAK VYDRŽET V KOMUNITĚ 15 LET? Autorka: Ivana Zatímco v zahraničí je dobrou praxí, že terénní pracovník vydrží ve své lokalitě minimálně 15 let, v našem kontextu se docílit něčeho podobného stále nedaří.

Na konferenci Perspektivy sociální práce ~ práce v komunitě jsme se zamýšleli nad tím, jak to lze změnit. Debata to byla velmi plodná a těšíme se na její pokračování v březnu na konferenci České asociace streetwork.

Co můžeme udělat v osobním životě pro to, abychom to v lokalitě 15 let vydrželi? Najít si partnera, který vydělává peníze. Najít si partnera, který podporuje naši práci a má pro ni pochopení. Zajistit si dostatečný příjem k uživení rodiny. Mít vztahy s okolím na dobré úrovni. Dočkat se ocenění své práce. Mít podmínky pro sladění pracovní doby s mými potřebami. Mít podmínky pro vlastní rozvoj. Mít dobrého kamaráda nebo kamarádku (ideálně z oboru). Moci v práci sdílet své osobní hodnoty a postoje, rozumět si. Mít dostupnou práci – časově i místně. Užívat si svoji práci – práce mě baví! Být v pohodě – umět relaxovat, občas si zajít na terapii . Mít i nemít partnera z oboru. Moci si dovolit být sociální pracovník! Co může udělat organizace pro to, abychom to v lokalitě 15 let vydrželi? Dát nám vyšší plat, zajistit nám stabilní příjem, nabídnout nám benefity. Nabídnout nám dostatečnou podporu - garanta, metodické vedení, - umožnit nám sedět na jedné židli, jasně nám definovat náplň práce, - být otevřená k našim nápadům, zajistit prostor pro naše inovace, - otevřeně s námi komunikovat a nemluvit nám do všeho (respektovat, že jsme kompetentní). Umožnit nám rozvíjet své kompetence. Dávat nám vyšší ocenění za více zkušeností. Zavést firemní mateřské školky, umožnit nám pracovat na částečné úvazky. Umožnit nám slaďovat rodičovský a pracovní život. Zajistit nám materiální podporu – oblečení, počítač, telefon. Umožnit nám pracovat na pracovní smlouvu, na dobu neurčitou, na plný úvazek. Zajistit nám kvalitní vzdělávání včetně možností stáží. Umožnit nám setkávat se s lidmi z oboru. Zajistit nám pravidelné supervize. Umožnit nám individuální supervizi. Povolit nám home office. Respektovat naše volno – dovolenou. Vytvářet dobré vztahy mezi pracovníky (teambuildingy). Přizvat nás k plánování. Vést s námi dialog. Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 10

Co může stát, lokalita a veřejnost udělat pro to, abychom to v lokalitě 15 let vydrželi? Umožnit nám využívat flexibilní úvazky. Vážit si našeho oboru a povolání. Znát náš obor a profesi. Zajistit stabilitu systému bez ohledu na politickém obsazení. Nabídnout nám delší dovolené (třeba tak dlouhé jako mají učitelé). Vnímat naši potřebnost a přijímat nás. Vnímat naši užitečnost a náš přínos. Nabídnut nám odpovídající finanční ohodnocení. Zjišťovat od nás systematicky informace o problematice, které se věnujeme. Nabídnout nám podporu odborné veřejnosti a profesní organizace. Nabídnout nám příležitosti k vlastnímu rozvoji a vzdělávání. Dávat nám najevo, že nás v lokalitě chcete.

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 11

JAK PODPOROVAT DĚTI K SAMOSTATNOSTI A ODPOVĚDNOSTI? Autorka: Ivana K čemu v dnešní době vést děti? Thomas Gordon již v 70. letech 20. století tvrdil, že je důležité je naučit zvažovat a zohledňovat pocity a potřeby druhých. A jak konkrétně to lze udělat? Zkusme začít u klíčové otázky: „Čí je ten problém?“ Patří rodiči nebo dítěti?

Problémy, které patří nám rodičům, se většinou týkají našich rodičovských kompetencí nebo potřeb. Vadí nám například, že dítě nezavolá, když se opozdí, nebo že si pouští příliš hlasitě hudbu. V takovýchto případech je na nás pokusit se chování dítěte, které nám způsobuje problém, změnit. Jsou však také problémy, které patří dětem. Děje se tak, když nejsou uspokojovány jejich potřeby, jsou nešťastné nebo mají potíže. Mohou být zklamané například z hádky s kamarády nebo jsou bezradné při vypracovávání domácího úkolu.

Když se dítě potýká s problémem, může nás to svádět k přebírání odpovědnosti za jeho řešení. Cítíme se pak provinile, když se nám nedaří nalézt vhodné řešení. Můžeme ale také podpořit dítě, aby se s problémem vypořádalo samo. Můžeme je vést k tomu, aby postupně stále více využívalo vlastní síly a méně se spoléhalo na síly naše. Mysleme přitom na to, že pokud přebíráme odpovědnost za problémy svých dětí a nabízíme jim rychlá a snadná řešení, neumožňujeme jim plně využívat a rozvíjet vlastní schopnosti. Problém patří dítěti Dítě vyvolává komunikaci. Rodič naslouchá. Rodič je poradce. Rodič chce dítěti pomoci. Rodič dítěti usnadňuje proces hledání řešení.

Problém patří rodiči Rodič vyvolává komunikaci. Rodič vysílá sdělení. Rodič ovlivňuje. Rodič chce pomoci sám sobě. Rodič chce být vyslyšen.

Pojďte se společně se mnou zamýšlet nad výchovnými otázkami v sérii přednášek „Já a děti“!

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 12

DĚKUJEME! Autor: Jakub Velmi děkujeme firmě PRINTWARE s.r.o. za sponzorský dar v podobě spacáků, které budou sloužit na výjezdy a noci na klubu s klienty organizace NEPOSEDA.

Firma Albi věnovala našemu klubu Autobus nové deskové hry – Afrika a Lady Alice. Klienti se tak mohou vydat na expedici po Africe a mohou podniknout detektivní pátrání s Sherlockem Holmesem. Moc děkujeme za tento dar.

Neposedné noviny, č. 26, 2015

Strana 13