a tajný deník opičáka Morise Predškoláci ˇ Zuzana Pospíšilová
Zuzana Pospíšilová
Predškoláci
a tajný deník opičáka Morise
ilustrace Zdenka Študlarová
© Zuzana Pospíšilová, 2025
Ilustrace © Zdeňka Študlarová, 2025
Nakladatelství © Panda, 2025
ISBN 978-80-908824-2-3
nakladatelství
Předškoláci
Nejlepší je naše školka, rádi do ní chodíme.
To vám řekne kluk i holka. Už dost věcí umíme!
Učíme se, hrajeme si, zvládnem všechny úkoly. Písmenka nás nevyděsí, těšíme se do školy!
Obsah
Matýskovi se nechce do školky / 5
Čí je to opice? / 10
Moris to ví! / 15
Moris v ZOO / 20
Výbava pro Morise / 25
Nové rozpočítadlo / 30
Plavky pro Morise / 35
Moris si umí poradit / 40
Moris pozná semafor / 45
Jak se máme chovat ke knížkám / 50
Morisův tajný deník / 54
Moris fotografem / 59
Moris pekařem / 64
Další dobrodružství / 68
Dopis na rozloučenou / 74
Matýskovi se nechce do školky
„Matýsku, vstávej,“ ozvalo se ode dveří pokojíčku.
Matěj, kterému doma říkali Matýsek, dělal, že neslyší. Maminka přišla až k jeho posteli a pohladila ho po ruce, která mu vykukovala zpod peřiny.
Matýsek by se rád usmál, ale tím by prozradil, že už je vzhůru.
Maminka nahmatala pod peřinou jeho chodidlo. Věděla, že polechtání zaručeně zabere.
A nemýlila se. Matýsek nožku rychle přitáhnul k tělu a otevřel oči. Z postele ale odmítal vstát.
„Já chci ještě spát,“ škemral.
„Dospíš se po obědě ve školce,“ domlouvala mu maminka.
„Ale já ve školce nechci spát! Já chci spát doma!“ rozčiloval se Matýsek. V tu ránu seděl na posteli a byl dokonale probraný.
Pak se neochotně odploužil do koupelny.
U snídaně se loudal, ráno se mu do školky nikdy nechtělo.
Aby jim cesta do školky ubíhala rychleji, maminka pokaždé vymyslela nějakou hru.
Chtěla se tak vyhnout Matýskovým otázkám.
Měl totiž zrovna období, kdy ho všechno zajímalo. Proč je nebe modré? Proč mají auta čtyři kola? Proč zvířata nemluví jako lidé? Proč mají domy střechu? Proč musíme ve školce nosit bačkůrky? Matýsek se vyptával úplně na všechno a mamince z toho šla hlava kolem.
A tak raději odvedla jeho pozornost.
Teď zrovna šli po chodníku, a když kolem nich projelo modré auto, museli poskočit.
Takové hry měl Matýsek moc rád. Došel do školky a ani nevěděl, jak.
Maminka otevřela branku, která vedla do školkové zahrady. Matýsek se v tu ránu mamince vysmekl a utíkal se schovat. Doufal, že ho nikdo nenajde, a on nebude muset do školky.
Krčil se pod keřem, který rostl pod oknem jejich třídy. Byla tam totiž prima tajná skrýš.
Děti ze školky o ní věděly, ale maminka ne.
„Matěji!“ zavolala maminka a zněla opravdu nazlobeně.
Vtom se keř pohnul a na zem seskočilo chlupaté hnědé stvoření. Matýsek se polekal. Dokonce tak moc, že vyskočil a s pláčem utíkal za maminkou.
„Strašidlo!“ křičel Matýsek a ukazoval směrem k velkému keři.
„Jaké strašidlo? Nepovídej nesmysly,“ zlobila se maminka a popadla Matýska za ruku. Bylo jasné, že jí ujede autobus do práce.
„To strašidlo na mě skočilo,“ přeháněl Matýsek. „Žádná strašidla nejsou,“ nevěřila mu maminka. Pak navrhla, že se na to místo půjdou podívat společně.
Matýsek přikývnul. Schoval se mamince za záda a společně vyrazili ke keři. Maminka ho obešla kolem dokola. Zpočátku to vypadalo, že tam nic není, ale pak si pod jednou větví všimla hromádky hnědých chlupů. Byla přesvědčená, že je to nějaké zvíře. Opatrně větev nadzvedla v domnění, že zvíře uteče, ale to se nestalo.
Podívala se pozorněji a pak se rozesmála.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Jak maminka vzbudila Matýska?
�� Spal Matýsek raději ve školce, nebo doma?
�� Na co na všechno se Matýsek vyptával maminky cestou do školky?
�� Kde byla Matýskova tajná skrýš?
�� Pojmenuj všechna zvířátka na obrázku.
�� Najdi všechna zvířátka, která jsou hnědá a chlupatá.
�� Kdo umí létat? A kdo umí plavat?
Kdo je nejmenší? A kdo je největší?
Kdo má nejvíc nožiček? A které zvířátko je nejbarevnější?
Čí je to opice?
„Co to je?“ zeptal se Matýsek, který se až do této chvíle schovával za maminkou. Zvědavost mu ale nedala, a tak vykoukl.
„Vypadá to jako opice. Nebo opičák,“ odpověděla mu maminka a opatrně plyšáka zvedla a oprášila.
„Asi ho tady zapomnělo některé z dětí. Předáme ho paní učitelce, ona už si s ním poradí. Na, vezmi ho!“ řekla a podala plyšáka Matějovi. Ten se zdráhal, a tak mu ho pověsila na krk. Opičák měl totiž dlouhé ruce, které se daly spojit. Na dlaních měl suché zipy. Teď už se to
Matějovi zamlouvalo trochu víc. Něco takového ještě nikdy neviděl.
Zatímco se v šatně převlékal do tepláčků a pruhovaného trička, maminka předala opičáka paní učitelce.
Ta ho pověsila na nástěnku s lístečkem: „Čí je to opice?“
„Ahoj opičko,“ pozdravil Matěj plyšáka.
„Já jsem opičák,“ zaslechl odněkud. Rozhlédl se kolem, ale kromě maminky tu nikdo nebyl. Že by promluvil ten plyšák? A proč ne? Když ho poprvé viděl pod keřem, tak přece skákal. O tom byl Matěj skálopevně přesvědčený.
„On umí mluvit,“ prozradil mamince Matěj. „Říkal, že je opičák.“
Maminka se na plyšáka podívala pozorněji.
„Tohle bude určitě opičák Moris,“ pronesl zvučný mužský hlas.
„To je váš plyšák?“ zeptala se maminka. Nešlo jí na rozum, jak ten pán může vědět, jak se plyšák jmenuje.
„Ne,“ odpověděl pán a nepřestával se usmívat. Copatá Linda, která se svého tatínka držela za ruku, se také usmívala.
„A jak tedy víte, jak se jmenuje?“ vyzvídala maminka.
„To je přece jasné. Takhle může vypadat jedině opičák Moris,“ trval na svém Lindin tatínek.
„Já myslím, že by měl dostat hezké české jméno,“ přidala se k debatě další maminka,
která do školky přivedla dvojčata Františka a Toníka.
„Ale opičáci jsou doma v Africe. Mají svoje jména. A tenhle se jmenuje Moris,“ trval na svém Lindin tatínek.
„Opičák říkal, že se mu jméno Moris líbí,“ tlumočil hned Matýsek. Tím rozesmál nejen
Lindina tatínka, ale i svou maminku.
„Tak já to tam napíšu, aby to všichni věděli,“
nabídl se tatínek. Vytrhnul ze svého zápisníku list a perem na něj napsal velkými písmeny
MORIS. Pak lístek špendlíkem připíchnul na nástěnku.
V tu chvíli vykoukla ze dveří paní učitelka. Při pohledu na nástěnku nechápavě pozvedla obočí.
„Jestli je ta opice nebo opičák váš, tak si ho vezměte.“
„Není,“ odpověděl Lindin tatínek a opět se rozesmál. Paní učitelka totiž pozvedla obočí ještě nechápavěji a ještě výš.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Jak vypadal plyšový opičák, kterého Matýsek našel pod keřem?
�� Do jakého trička se Matýsek ve školce převlékl?
�� Co udělala paní učitelka s opičákem?
�� Kdo vymyslel opičákovi jméno?
�� Někdo se jmenuje Matyáš, ale říkají mu Maty.
Marii se říká Maruška. A jak říkají tobě?
�� Na jaké písmeno začíná tvé jméno?
�� Najdi mezi písmenky postupně ta, která jsou na vzkazu.
Moris to ví!
Opičák Moris visel na nástěnce několik dní.
Nikdo se k němu nehlásil, a tak paní učitelku napadlo ho sundat, aby si s ním děti mohly hrát.
„Já ho chci!“ natahovala Adélka ruce.
„Jako první ho budu mít já,“ ozval se Matýsek. „Já jsem ho našel,“ dodal na vysvětlenou.
„Já ho chci taky,“ přiběhl Ondra a chytil opičáka za nohu. V tu ránu se okolo Morise seběhly skoro všechny děti.
„Pozor, ať ho neroztrhnete,“ zlobila se paní učitelka a raději vzala plyšáka k sobě.
„Mám jiný nápad. Moris bude náš nový žák. A my ho naučíme všechno, co už umíme.
Teď si pojďte sednout do herny na koberec. Ukážeme mu, jak umíme poznávat barvy.
Doufám, že si to ještě pamatujete,“ řekla paní učitelka.
Když se děti usadily do kruhu, jak byly zvyklé, rozprostřela před sebe barevné kartičky.
„Jaká je to barva?“ zeptala se a přitom zvedla žlutou kartičku.
„Sluníčková!“ vykřikla Natálka.
„Sluníčko je také takové, ale ta barva se jmenuje…“
„Žlutá,“ doplnily jednohlasně ostatní děti.
„On to věděl,“ hlásil Matýsek a ukázal prstem na opičáka Morise.
Paní učitelka se usmála a prohlásila: „Moris barvy určitě zná. A žlutou zná dobře, protože takovou barvu má i jedna jeho oblíbená pochoutka. Jaké ovoce má žlutou slupku?“
„Citron!“ vykřikla Adélka, ale pak se chytila za pusu. Uvědomila si, že se spletla.
„Banán,“ odpověděly opět ostatní děti. Matýsek si všimnul, že Moris odpovídal společně s dětmi. Zřetelně ho slyšel, ale mezi tolika hlásky se to ztratilo, a tak mu to nikdo nevěřil.
Pak paní učitelka ukázala dětem popletené
obrázky, na kterých byla třeba modrá jahoda, zelené sluníčko, černý sněhulák. Děti se tomu
smály. Pak měly za úkol říct, jakou barvu by měly obrázky správně mít.
Moris s dětmi obědval i spinkal v postýlce, která byla ve školce navíc.
Když si děti po odpolední svačince začali vyzvedávat rodiče, Matýsek přišel za paní učitelkou.
„Moris říkal, že když je ve školce v noci sám, tak je mu smutno,“ prozradil.
Paní učitelka chtěla něco namítnout, ale pak dostala lepší nápad.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Proč paní učitelka sundala Morise z nástěnky?
Jaký dostala nápad?
�� Jakou barvu měla kartička, kterou dětem paní učitelka ukázala?
�� Kdo vykřikl, že oblíbenou pochoutkou opičáka je citron?
A jak je to doopravdy?
�� Vzpomeneš si, co bylo na popletených obrázcích?
�� Pojmenuj obrázky. Jakou barvu mají správně mít?
Moris v ZOO
Paní učitelka zatleskala, aby si získala pozornost dětí, pro které rodiče zatím ještě nepřišli.
„Možná bychom mohli Morisovi ukázat, co děláme, když nejsme ve školce. Protože ho našel Matýsek, vezme si ho domů jako první on.“
Matýsek se šťastně usmíval a ostatní děti mu to záviděly.
Když pro něj přišla maminka, divila se, že v náručí drží opičáka. „Matýsku, víš dobře, že si domů nemůžeš brát hračky ze školky,“ připomněla mu důrazně.
„Ale já můžu. Paní učitelka mi to dovolila,“
namítal Matýsek.
Maminka si nebyla jistá, a tak se raději paní učitelky zeptala. Ta jí to potvrdila. Potom se šel Matýsek do šatny převléknout.
Posadil Morise na lavičku a nahlas mu popisoval všechno, co právě dělal. „Podívej, teď si musím vyzout bačkůrky a obout botičky. Ty nemáš žádné boty?“ zeptal se opičáka.
Maminka ho s úsměvem sledovala. Pak se nabídla, že by mohla večer u televize uplést Morisovi malé ponožky.
„Jó! To by bylo super, to by se mu určitě líbilo. Že mám pravdu, Morisi?“ obrátil se Matýsek na svého plyšového kamaráda.
Maminka měla pocit, že opičák malinko kývnul hlavou. Matýsek si tím byl dokonce úplně jistý.
„Co kdybychom dneska vzali Morise někam na výlet?“ napadlo ho.
Maminka nebyla proti. „Je hezké počasí, tak ještě zvládneme procházku po zoologické zahradě.“
„Jo, to je ono, to je super nápad, mami!“ radoval se Matýsek. Poskakoval nadšením, jako by měl na botách připevněné pružinky. Moris v jeho náručí poskakoval s ním.
Postavili se na autobusovou zastávku na opačnou stranu, než kudy jezdili domů. U pokladen nebyla fronta jako jindy. To proto, že za dvě hodiny už bude celá ZOO zavřená.
Matýsek to v ZOO dobře znal. Byl tu nejen s rodiči, ale také s babičkou Maruškou a se svými sestřenicemi.
„Podívej, to je velbloud. Má dva hrby,“ vysvětloval svému plyšovému kamarádovi Matýsek a nahrbil se. Ukázal mu i slony s jejich choboty, želvy a jejich krunýře, lvy s jejich hřívou. A taky zebru s pruhy a jelena s parohy. Maminka se usmívala, když si Matýsek s Morisem povídal.
Nakonec jim oběma koupila kopeček vanilkové zmrzliny a samolepku s fotkou opice, která vypadala podobně jako Moris.
Po večeři se Matýsek s Morisem uvelebili v posteli a čekali, až jim tatínek přečte pohádku. Maminka totiž zatím u televize pletla ponožky.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Proč si opičáka Morise vzal domů jako první Matýsek?
�� Kam vzal svého plyšového kamaráda na výlet?
�� Co maminka nabídla Morisovi místo bačkůrek?
�� Matýsek nebyl v ZOO poprvé. S kým už tam byl?
�� Která zvířátka Matýsek Morisovi ukázal?
�� Co kterému zvířátku chybí?
Výbava pro Morise
Ráno se Matýskovi opět nechtělo vstávat, ale opičák Moris ho pošimral pod nosem ještě před příchodem maminky.
„Dobré ráno,“ pozdravil plyšáka Matýsek. Opičák se vysoukal zpod peřiny a začal na posteli zvesela poskakovat jako na trampolíně. Matýsek úplně zapomněl na svou ranní mrzutost. Odhodil peřinu a začal skákat stejně jako jeho kamarád.
„Co to tady vyvádíš?“ divila se maminka. Jindy musela Matýska doslova tahat z postele, a teď měl energie na rozdávání.
„To vymyslel Moris. Začal skákat jako první,“
žaloval Matěj. Jenže opičák najednou znehybněl. Jakmile byl nablízku někdo z dospělých, byl z něj zase obyčejný plyšák.
„Skáče proto, že na té posteli poskakuješ ty,“ vysvětlila Matýskovi maminka. Posadila opičáka na židli a místo něj na postel položila plastového dinosaura, který se válel na zemi. Matýsek si ho večer zapomněl uklidit.
„Teď začni skákat,“ vybídla Matýska maminka.
Matěj se nenechal dvakrát pobízet. Dinosaurus se dal do pohybu. Vyskakoval stejně jako před chvilkou jeho opičí kamarád. „Vidíš? Tak a teď se běž umýt a obléknout,“ řekla maminka a zavřela dveře. Matýsek odnesl Morise do koupelny.
Umyl obličej sobě i jemu.
Pak se na sebe usmáli do zrcadla. Při čištění
zoubků si Matýsek uvědomil, že Moris nemá kartáček na zuby. Dobře věděl, že každý musí mít svůj vlastní. Kartáček se nesmí nikomu půjčovat. Běžel proto za maminkou.
„Mami, Moris nemá kartáček na zuby,“ hlásil rozrušeně.
„Plyšák si zuby čistit nemusí,“ zasmál se tatínek, který už byl na odchodu. Do práce odcházel každý den dříve než maminka s Matějem. Maminka byla jiného názoru.
Když si bude Matěj čistit zoubky s Morisem,
bude to dělat pořádně, protože ho to bude
chtít naučit. „Počkej chvilku, jeden náhradní kartáček určitě najdu,“ řekla a odložila nůž, kterým právě mazala na chleba máslo. V koupelnové skříňce našla kartáček a podala ho
Matýskovi. „Musíš ho naučit, jak se to dělá,“ připomněla mu a šla dokončit přípravu snídaně.
Pak Matýsek svému plyšovému kamarádovi ukázal, jak se má najíst a přitom nedrobit.
Než se všichni vypravili z domu, dostal Moris ponožky, které mu maminka večer upletla.
Byly barevné a teploučké.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� S kým Matýsek ráno poskakoval po posteli? Vyber: autíčko, opičák Moris, polštář, plastový dinosaurus.
�� Proč Matýsek nepůjčil Morisovi svůj kartáček?
�� Odcházel do práce dříve tatínek, nebo maminka?
�� Kde našla maminka kartáček pro Morise?
�� Co k sobě patří?
�� Zkus mezi ponožkami najít dvě úplně stejné.
Nové rozpočítadlo
Když se Matýsek s Morisem objevili ve školce, všichni se okolo nich seběhli. Jeden přes druhého se vyptávali, jak se opičák měl a co dělal.
Paní učitelka si od Matýska plyšového Morise převzala. Když se sešly všechny děti, posadila je na koberec v herně. Hezky do kroužku jako každé ráno.
„Dnes se nebudeme učit barvy, tvary nebo velikosti. Dnes nám Matýsek řekne, co všechno se svým opičákem včera zažil.“
Matýsek přikývl. Když mu plyšového opičáka
paní učitelka podala, posadil ho před sebe a pustil se do vyprávění: „Hned ze školky jsme jeli do ZOO. Tam jsem mu ukázal všechna zvířátka. A mamka koupila nálepku, kde byl Moris. Počkat, kde je? Aha, asi zůstala v kapse,“ vzpomněl si Matěj a odběhl do šatny. Za chvilku byl zpátky i se samolepkou. Položil ji před Morise a pokračoval ve vyprávění. „Pak jsme spolu spali v posteli. Táta nám přečetl pohádku. Ráno mě Moris vzbudil, protože chtěl skákat po posteli.“
Tomu se děti začaly smát a Jirka hned vyskočil a začal skákat. Ondra s Jarečkem nezůstali pozadu. Paní učitelka musela zatleskat, aby všichni zpozorněli. Pak děti vyzvala, aby se opět usadily. Teprve potom mohl Matýsek pokračovat.
„Oba jsme si vyčistili zuby. Já jsem to Morise naučil. A vzal jsem mu kartáček i do školky,“ vzpomněl si a znova odběhl do šatny.
„Vidím, že dostal i ponožky,“ všimla si paní učitelka.
Matýsek přikývl a prozradil, že je upletla jeho maminka.
„Máš moc šikovnou maminku,“ usmála se paní učitelka.
„Moje maminka umí šít oblečky pro panenky,“ hlásila hned Lenka.
„To je báječné, to by mohla našemu Morisovi něco ušít.“
„Tak já si ho vezmu příště,“ nabídla se Lenka.
„Já ho chci! Ne, já! Já si ho vezmu!“ ozývaly se děti jeden přes druhého. Všichni chtěli Morise pohostit u sebe doma. Paní učitelce trvalo dlouho, než děti uklidnila. Nakonec přišla s tímto návrhem: „Naučíme se nové rozpočítadlo. Na koho padne slovo, ten Morise dostane na starost. Matýsek už ho měl, tak se posadí doprostřed kruhu.“
Dětem nezbylo než souhlasit. Paní učitelka se na chvilku zamyslela a pak spustila: „Ententýky, opice líbí se nám velice. Všechny děti jistě láká donést domů opičáka. Ať je to ten nebo ten, bude ho mít celý den.“
Jakmile se děti rozpočítadlo naučily, Matěj chodil okolo nich a při každé slabice rozpočítadla na někoho ukázal. Poslední slabika padla na Moniku.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Co děti ráno v herně dělaly?
�� Kdo napodoboval Morisovo skákání?
�� Co měl na sobě Moris nového?
�� Proč se děti učily nové rozpočítadlo?
�� Kdo si mohl půjčit Morise domů?
�� Opakuj rozpočítadlo a při každé slabice na někoho
z dětí ukaž. Na koho vyšla poslední slabika?
Je to holka, nebo kluk? Má dlouhé, nebo krátké vlasy?
Světlé, nebo tmavé? Co má na sobě?
Plavky
pro Morise
Monika byla šťastná, že si dnes bude moci vzít opičáka domů. Dokonce kvůli tomu nemohla po obědě spát. Koukala na Morise, který měl svou vlastní postýlku, a spřádala plány.
Dnes půjde s rodiči do krytého bazénu. V létě se Monice u vody zalíbilo, a tak ji přihlásili do kroužku plavání, aby se naučila plavat. A kroužek je zrovna dnes. Chtěla vzít Morise s sebou, ale kde pro něj sežene plavky? Usnula až chvilku předtím, než ostatní děti vstávaly ke svačince.
Paní učitelka ji nechala spát o trochu déle.
Když se uklízely přenosné postýlky, vzala plyšového opičáka a položila ho na postel vedle Moničky. Ta byla během chvilky vzhůru.
Vzbudil ji Moris. Monička se na opičáka usmála a vzala ho s sebou ke stolu. Nabízela mu chleba s rybičkovou pomazánkou, ale Moris nechtěl jíst. Nenutila ho. Měla v plánu poprosit maminku, aby se cestou zastavily v obchodě pro banány. Ty Moris jistě neodmítne. Ostatní děti po opičákovi pokukovaly a prosily Moničku, aby si ho směly aspoň pohladit, ale ona jim to nedovolila. „Počkejte si, až na vás přijde řada!“
Když Moniku vyzvedla maminka, byla překvapená, že s nimi domů půjde i Moris, ale nezlobila se. Přišlo jí to zábavné.
„A vezmeme ho do plavání. Chci mu ukázat náš bazén. A až budeme mít volné plavání, tak ho vezmu na tobogán,“ plánovala Monika.
„Ale do vody s tebou nemůže,“ protestovala maminka. „Nezapomeň, že ho máš vrátit v pořádku. A navíc nemá plavky. Bez plavek se do bazénu nesmí.“
„Tak mu nějaké koupíme. Třeba tady,“ navrhla Monika a táhla maminku do obchodu s textilem.
„Dobrý den, máte plavky pro tuhle opičku?
Teda pro opičáka?“ opravila se Monika, která se nebála oslovit paní prodavačku. Ta se na ni hezky usmála. Změřila si Morise pohledem a pak řekla: „Něco by se tu našlo. Mám tu malé plavky pro miminka.“ Mrkla na maminku a pak se sehnula a zapátrala pod pultem.
Plavky byly žluté, takže připomínaly banán. „Líbí se ti?“ zeptala se Morise, kterého Monička chovala v náručí. Moris radostí poskočil. To bylo znamení, že se mu plavky líbí. Ještě větší
radost z nich ale měla Monička, a tak je maminka nakonec koupila. A potom ještě banány ke svačině. Pro Moniku i pro Morise.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Kam chtěla Monika vzít svého plyšového kamaráda?
�� A co nabízela opičáku Morisovi ke svačině?
�� Jakou barvu plavek paní prodavačka Morisovi vybrala?
�� Seřaď plavky podle velikosti od nejmenších po největší.
�� Pojmenuj ovoce na obrázku.
Jaké ovoce má nejraději opičák? A jaké chutná tobě?
Moris si umí poradit
Jakmile maminka s Monikou dorazily do krytého bazénu, kde měla proběhnout další lekce plavání, Monika si vzala Morise s sebou do šatny. Tajně, protože klučičí šatny byly jinde. Oblékla plavky sobě i jemu a pak spolu s kamarádkami čekala, až pro ně přijde paní instruktorka, která je učí plavat.
„Ty si bereš na plavčo plyšáka?“ divila se Johanka a nechápavě zakroutila hlavou. Chodila do školy, takže jí Monika připadala jako mrně.
„To není obyčejný plyšák, ale náš Moris.
A je živý,“ bránila svého kamaráda Monička. Johanka se s ní nehádala. Neměla čas. Paní instruktorka totiž nakoukla do šatny a zavolala: „Jde se na to!“
„Plyšák do vody nesmí,“ upozornila Moničku, která chtěla vzít Morise s sebou.
„Ale on má nové plavky,“ bránila svého kamaráda.
„To je sice hezké, ale do vody nemůže. Určitě neumí plavat. Posadíme ho sem a on se na nás bude dívat,“ rozhodla paní instruktorka a posadila Morise na kraj bazénu. Moničce to bylo líto, ale nedalo se nic dělat.
„Tak se aspoň dívej, jak plavu,“ navrhla opičákovi a pak mu z vody zamávala.
Při rozcvičce děti bublaly do vody, potápěly se a vyskakovaly nad hladinu, držely se okraje bazénu a kopaly nohama, až voda stříkala široko daleko. I na Morise pár kapek dostříklo.
Nakonec všichni dostali plavací destičku a plavali s ní sem a tam. Monička byla tak zabraná do plavání, že si zpočátku ani nevšimla, že Moris plave s nimi. Nekopal nohama, ale dlouhýma rukama objímal destičku a nechal se unášet vlnkami, které se na hladině vytvořily.
„On plave! On umí plavat!“ vykřikl Vojta,
který se s opičákem při plavání srazil. V tu ránu se všichni zastavili. Doplavali ke břehu a pozorovali Morise. Monika měla pocit, že se plyšový kamarád usmívá víc než ve školce.
Určitě se mu ve vodě líbilo. „Jak se sem dostal? Kdo ho dal do vody?“
divila se paní instruktorka. Celou dobu byla na břehu a sledovala děti. Nikdo z vody nevylezl.
Byla to opravdová záhada. Jen Monika o tom věděla své. Moris si prostě umí poradit.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Koho potkala Monika v šatně? O čem si povídali?
�� Moris do vody nemohl. Kam ho posadili?
�� Co všechno dělaly děti při rozcvičce ve vodě?
�� Jakou pomůcku dostala Monika na plavání?
�� Co se Vojtovi přihodilo v bazénu?
�� Umíš plavat? Jak se to dělá?
�� Kdo plave na zádech? Kdo plave na břiše?
Kdo kope nohama? Kdo dělá tempa rukama?
Moris pozná semafor
Chvíli trvalo, než Moris uschnul. Monika ho musela v šatně vysušit fénem na vlasy, a tak jí
převlékání trvalo déle než ostatním.
„Kde jsi tak dlouho?“ zlobila se maminka, která na Moniku čekala před vchodem.
„Moris se musel usušit,“ vysvětlovala mamince
Monička.
„Ty jsi ho vážně vzala do vody?“ divila se maminka.
„On tam skočil sám,“ hájila se Monika. Maminka si povzdechla a pokrčila rameny.
Cestou domů Monika Morise učila, jak se správně přechází po přechodu. „Musíš se nejdřív dobře rozhlédnout. Nejprve vlevo, pak vpravo a nakonec zase vlevo.“
„Správně,“ pochválila maminka Moniku a pohladila ji po vlasech.
„Musíme chodit tady po této straně přechodu, abychom se nesrazili s chodci, kteří jdou proti nám,“ pokračovala malá slečna.
„Vpravo,“ doplnila maminka a ukázala na pravou stranu přechodu.
„A když je u přechodu semafor, tak musíš počkat, až se rozsvítí zelený panáček. Za chvilku už budeme doma, takže ti to nemůžu ukázat,“ litovala Monička. Maminka ji slyšela,
a proto navrhla: „Tak se ještě můžeme stavit
do pekařství pro čerstvé rohlíky. Tam musíme přes přechod se semaforem.“
„Jo!“ zajásala Monika. Mohla aspoň plyšovému opičákovi vysvětlit, co znamenají barvy na semaforu. „Semafory pro auta mají tři kolečka. Nahoře je červené světlo, které znamená stát.
Uprostřed je oranžová a znamená připravit se. A dole je zelená, na kterou auta můžou jet.“
Moris sice mlčel, ale chápavě kýval hlavou. Monička ho upozornila i na zeleného panáčka, který pochoduje, a červeného, který stojí.
Večer oba únavou téměř okamžitě usnuli.
„Škoda, že tě musím ve školce vrátit,“ pošeptala Monička plyšákovi do ucha ráno u snídaně.
Byla si jistá, že zaslechla Morisovo povzdechnutí.
Cestou do školky ho k sobě tiskla tak pevně, až se jí zdálo, že cítí, jak mu tluče srdíčko.
Při ranním přivítání
ostatním dětem vyprávěla, co spolu zažili. Když se Míša dozvěděl, že Moris umí plavat, začal mu tleskat. On sám se totiž vody bál.
„A teď si Matýsek s Moničkou sednou stranou a my ostatní budeme říkat naše rozpočítadlo.
Pamatujete si ho ještě?“ pobídla děti paní učitelka.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Proč maminka čekala na Moniku před bazénem?
�� Co Monika učila cestou domů Morise?
�� Proč se maminka s Moničkou a Morisem ještě stavovali v pekárně?
�� Co Monička ráno pošeptala Morisovi?
�� Na kterém semaforu jsou panáčci správně?
A na kterém jsou správně světla?
Jak se máme chovat
ke knížkám
Jakmile se děti rozpočítaly, přišla řada na
Markétku. Když se dozvěděla, že dnes bude mít
Morise na starosti ona, měla takovou radost, že vystartovala ze země jako raketa do vesmíru. „Dnes si budeme povídat o tom, jak se máme chovat ke knížkám,“ oznámila dětem paní učitelka. „Musíme se o ně starat jako o malé děti.
Knížky se nesmí házet na zem. Co ještě se s nimi nesmí dělat?“ zeptala se paní učitelka.
Děti měly spoustu nápadů.
„Nesmí se zapalovat!“ napadlo Vojtu.
„To v žádném případě. Děti si nesmí hrát s ohněm. A pokud děláme táborák, tak do něj neházíme knížky,“ souhlasila paní učitelka.
„Ani se na knížky nesmí šlapat,“ přihlásil se Toník.
„Ano, knížky by se neměly válet na zemi, a když už tam leží, tak po nich nešlapeme,“ potvrdila opět paní učitelka.
„Ani se nesmí zašpinit,“ přidal další nápad František, Toníkovo dvojče.
„A proto bychom si předtím, než začneme číst knížku, měli umýt a osušit ruce. Při čtení
nebo prohlížení knížky nesmíme také nic jíst, abychom ji nezašpinili,“ dodala paní učitelka a pak se zeptala:
„A může se do knížek čmárat?“
Všechny děti jednohlasně zakřičely, že ne.
„Výborně,“ pochválila je paní učitelka. „Když už víte, jak se máme ke knížkám chovat, tak si teď běžte umýt a usušit ruce. A pak si každý může vzít z poličky jednu knížku.“
Děti se rozběhly do umývárny. Každý chtěl
být první, a tak tam nastala tlačenice. Stejně jako u police s knížkami.
„Nebojte se, na všechny se dostane. Hlavně opatrně, ať knížkám neublížíte. Kdo už si vybral, sedne si ke stolečku a může v knížce opatrně listovat.“
Knížky postupně mizely z poličky. Nejdříve ty novější, barevnější a větší. Na Matýska, který se nikam netlačil, zůstala poslední knížka.
Neměla žádné obrázky a vevnitř vypadala spíš jako sešit. Matýskovi to bylo líto. Se slzami na krajíčku šel za paní učitelkou, aby jí knížku ukázal.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Kdo si odnesl plyšového opičáka domů?
�� Co se s knížkami nesmí dělat podle Vojty, Toníka a Františka?
�� A co ještě se s knížkami nesmí dělat?
�� Které knížky zmizely z knihovničky jako první?
�� Proč se Matýsek rozplakal?
�� Najdi knížku, která je v horní polici třetí zleva.
�� Najdi knížku, která je v prostřední polici a je ze všech nejmenší.
�� Najdi knížku, která je v dolní polici a je ze všech nejtlustší.
Morisuv tajný deník
Paní učitelka si od Matýska knížku vzala a její obličej se najednou rozzářil. „To vypadá jako nějaký deník.“ Když si přečetla první stránky a prozradila Matýskovi, že je to tajný deník opičáka Morise, nadšení se přeneslo i na Matýska. Jakmile mu paní učitelka deník vrátila, aby se mohla věnovat ostatním dětem, věděl, že má v rukou poklad. „Asi už jste si všimli, že knížky můžou být velké, malé, tlusté, tenké, měkké nebo tvrdé. Ale ta, kterou objevil Matyáš, je velmi vzácná,“ řekla dětem paní učitelka. Všichni hned ztichli
a přestali listovat. „Máme tady deník našeho
opičáka Morise,“ doplnila paní učitelka.
„Co je to deník?“ zeptala se Julinka.
„To je sešit, do kterého si zapisujeme, co jsme zažili. A Moris tam má zapsáno, jak byl s Matýskem v ZOO a jak s Monikou plaval.“
„A napíše si tam i to, co bude dělat se mnou?“
zeptala se Markétka a podívala se na Morise, se kterým si právě prohlížela knížku s pohádkou o Popelce. Moris na to nic neřekl, ale Markétka měla pocit, že trochu kývl hlavou.
„Nejspíš ano,“ odpověděla paní učitelka. Pak se na chvíli odmlčela a dodala:
„Moris už má tolik věcí, že by na ně potřeboval vlastní tašku. Dělala jsem doma pořádek a našla jsem tenhle malý kufřík.“
Když paní učitelka dětem ukázala malý kufřík
s obrázkem krtečka, všichni zpozorněli. Byli zvědaví, co v něm je. Kufřík však byl prázdný.
Společně do něj dali všechno, co Moris od dětí dostal. Ponožky, samolepku, kartáček na zuby, plavky. A hlavně jeho vlastní deník.
„Ještě by měl dostat pero, ať může do deníku psát,“ napadlo Matýska.
„Skvělý nápad,“ pohladila ho po vlasech paní učitelka. Na svém psacím stole našla nějakou propisku. Na kousku papíru vyzkoušela, jestli píše, a pak ji přidala do kufříku k ostatním věcem. „Každý, kdo bude mít Morise na starosti, se postará i o jeho věci,“ řekla.
Markétka přikývla. V duchu přemýšlela, co by mohla do kufříku přidat. Co by se tak mohlo jejich milému opičákovi ještě hodit?
„A teď se vrátíme zpátky ke knížkám. Kdo mi ukáže, jak se má v knížce hezky listovat?“
Ukázaly to všechny děti najednou. A šlo jim to opravdu dobře. Teď už paní učitelka neměla strach, že by někdo knížku poničil.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Víš, k čemu slouží deník?
�� Co měl opičák Moris zapsáno ve svém deníku?
�� Jakou knížku si Markétka s Morisem prohlíželi?
�� Jaký obrázek byl na kufříku pro Morise?
�� Co všechno děti daly do kufříku?
�� Které tři věci by se mohly opičákovi hodit? A k čemu?
Moris fotografem
Když pro Markétku přijel do školky tatínek, divil se, že si domů bere opičáka i s kufříkem. Markétka mu to ale hned vysvětlila: „Každý
den se o Morise musí někdo postarat, aby nebyl ve školce přes noc sám. Musíme pro něj vymyslet nějakou zábavu. A on si to pak všechno zapíše do deníku.“
Tatínek na to nic neřekl, jen lehce pozvedl levé obočí. Když ale Markétku usadil do sedačky, vzal si Morise k sobě dopředu a posadil ho na čelní sklo, aby měl lepší výhled. Markétka litovala, že ona vepředu sedět nemůže.
„Ale to není cesta domů,“ divila se po chvíli.
„Říkala jsi, že má mít zábavu, tak jedeme ke mně do práce.“
„Jupí!“ zaradovala se Markétka. U tatínka v práci to měla moc ráda. Mohla se tam převlékat do různých kostýmů a prohlížet se ve velkých zrcadlech. Její tatínek byl fotograf. Měl vlastní ateliér a v něm spoustu věcí. Miminka fotil v proutěném košíku s vyšívanými peřinkami, malé děti na houpacím koníkovi. Starší děti si mohly hrát s auty a s panenkami.
„Tam se ti bude určitě líbit,“ slíbila Markétka opičákovi. Tatínek vysvobodil Markétku ze zadní sedačky a předal jí opičáka. Odemknul ateliér a společně vstoupili dovnitř. Markétka se s Morisem otáčela na všechny strany, aby si opičák mohl všechno důkladně prohlédnout.
„Uděláš nám fotku?“ zeptala se.
„Proto jsme tady,“ pokýval hlavou tatínek.
Markétka v tu ránu sršela nápady na fotku s Morisem. Posadila ho na korbu nákladního auta. Vyhodila ho do výšky a pak ho zase
chytila. Musela to udělat několikrát, než se tatínkovi podařilo zachytit opičáka ve vzduchu.
Přiťukli si spolu banánem a ani jednomu z nich nevadilo, že je plastový. Markétka se převlékla za princeznu a opičák dostal královský plášť, žezlo a korunu. Na jiné fotce měli pásku přes oko a šavli jako opravdoví piráti.
Bylo na první pohled jasné, že si to Moris užívá. Na všech fotkách se totiž usmíval. Tatínek fotky hned vytisknul a prohlásil: „Dáme je do kufříku. Dojdu pro něj do auta. Zatím na mě oba počkejte.“
Když se vrátil, položil kufřík na malý odkládací stoleček a pak ho otevřel. Prohlédl si Morisovy věci, ale nejvíc ho zaujal deník. Otevřel ho a nahlas si v něm četl. „Ty fotky se mu budou hodit. Může si je nalepit do deníku.
Přidám mu do kufříku i lepidlo,“ navrhnul
tatínek a vytáhl ze šuplíku malé lepidlo v tubě. Pak ho ale ještě něco napadlo. „Co kdybych dal Morisovi nějaký malý foťák? Mám tu jeden pro děti. Skutečně fotí.“
„Jó! To bude super! Jsi ten nejlepší tatínek na světě,“ radovala se Markétka. „Ale musíš mu ukázat, jak se s ním fotí.“
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Kde seděl v autě Moris a kde Markétka?
�� Čím je Markétčin tatínek? Kde pracuje?
�� Proč Markétka ráda chodí k tatínkovi do práce?
�� Co přidal tatínek Morisovi do kufříku?
�� Prohlédni si fotografie a popiš, co na nich vidíš.
Moris pekarem ˇ
Markétce se druhý den nechtělo do školky.
Nejraději by zůstala s Morisem doma. Ráno zkoušela maminku přesvědčit, že jsou oba s Morisem nemocní. Maminka však poznala, že to není pravda, a tak musela Markétka opičáka ráno odevzdat paní učitelce. Jakmile si pověděli, co všechno Moris včera zažil, paní učitelka nahlédla do deníku a byla překvapená. Moris si to všechno hezky zapsal, a dokonce do deníku nalepil i fotky.
Markétka tomu nechtěla věřit: „Vážně?“
Vždyť byl Moris celou dobu s ní! Dokonce spolu spali v jedné posteli. Kdy to udělal? Když se podívala na poslední fotku, bylo jí to hned
jasné. Moris měl na ní nataženou ruku s foťá-
kem a vyfotil sebe a spící Markétku. Takže to udělal v noci.
Po rozpočítadle, které už všichni znali zpaměti, se stal nejšťastnějším klukem na světě
Oliver. Když se učili geometrické tvary, nedával pozor. Seděl v koutě a povídal si s Morisem.
Nemohl se dočkat, až ho dnes babička vyzvedne ze školky.
Nakonec se dočkal. V šatně babičce vysvětlil, že se musí postarat o Morise a že mu musí nachystat nějakou zábavu.
„Dnes ale na hřiště nepůjdeme. Brzy začne pršet,“ ukázala babička přes okno na oblohu.
„Ach jo, chtěl jsem Morisovi ukázat, jak se leze v pavoučí síti,“ povzdychl si Oliver. „A co teda budeme dělat?“ zeptal se babičky.
„Můžeme si upéct koláče,“ odpověděla babička. Stejně to měla v plánu.
Oliver posmutněl.
„Copak se děje?“ divila se babička.
„Já jsem chtěl dělat něco zajímavějšího.
Moris si všechno zapisuje do deníku.“
„Tak upečeme něco strašidelného. Třeba
mumie a sušenky ve tvaru kostí,“ napadlo babičku. To už se Oliverovi zamlouvalo trochu víc. On i Moris pomáhali obtočit kolem párku proužek listového těsta. Babička mumii dokreslila oči červeným kečupem. A vykrajování sušenek, to už byla hračka.
Než si pro Olivera přišla maminka, měl Moris v kufříku navíc pláštěnku, kterou mu babička ušila z kousku starého pršipláště po dědečkovi.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Co si Markétka vymyslela, aby nemusela do školky?
�� Co se děti ve školce učily?
�� Proč Oliver nedával pozor?
�� Jak vypadaly strašidelné sušenky?
�� Spočítej, jestli je více rohlíků, nebo sušenek
�� Čeho je víc? Koláčů, nebo mumií?
�� Jakého pečiva je nejvíce? A jakého pečiva je nejméně?
Další dobrodružství
Další dny šel Moris z náruče do náruče a náramně se mu to líbilo. Zažil taková dobrodružství, o kterých se mu ani nezdálo.
S Adélkou a jejími rodiči jel o víkendu na výlet vlakem. Navštívili Adélčinu tetu a její rodinu.
Společně zavítali do muzea hraček. Odtamtud se Morisovi vůbec nechtělo zpátky. Mohl se houpat na houpacím koníkovi, stavět hrad z kostek nebo se projet na šlapacím autíčku.
Když měli z muzea odejít, Adélka se zeptala
své sestřenice: „Neviděla jsi Morise? Teď tady byl!“ Adélka s Johankou i jejich maminky a tatínkové prošli snad všechny kouty. Prohledali úplně všechno. Nakonec Morise objevili v kočárku pro panenky. Nikdo neví, jestli se tam schoval sám nebo si z něj někdo chtěl udělat panenku. S Petříkem šel Moris do kina. Zpočátku se potmě bál, ale když se na plátně začala promítat pohádka, strach ho opustil. Dokonce se některým legračním scénám hlasitě smál.
Dvojčata František a Toník vzali Morise do cirkusu. Vystupovali tam akrobati, klauni, tygři, sloni i mluvící papoušek. Největší legrace ale byla při vystoupení cvičených opic.
Hrály si, že jsou ve škole. Největší opice byla paní učitelka a malé opičky hrály neposlušné žáky. V jednom kuse vyváděly nějaké lumpárny. Jedna opička dokonce skočila do publika.
Zamířila za Tondou a Frantou a zmocnila se Morise, který seděl mezi nimi. Přinesla ho mezi ostatní opičky. Publikum se smálo, když plyšový opičák odmítal sedět na židličce a stále padal.
Když představení skončilo, opice si Morise odnesly. Tonda s Frantou měli slzy na krajíčku.
„To přece nejde! Musíme ho vrátit do školky.“
„Klid, až cirkus skončí, půjdeme si pro něho,“ utěšoval je tatínek. Naštěstí všechno dobře dopadlo a ředitel cirkusu jim Morise s omluvou vrátil. Za odměnu dostali volné vstupenky na příští představení pro celou školku, takže z toho měly radost i ostatní děti.
Moris se naučil pouštět draka, vydlabávat dýni nebo zdobit vánoční stromeček. Zahnal ošklivého čerta, který přišel s Mikulášem a andělem a Laurinka se ho bála. S Honzíkem se naučil plést pomlázku z vrbového proutí a vykoledoval si velikonoční vajíčka.
A všechno si to poctivě zapisoval, takže na konci školního roku byl jeho deník plný zá-
žitků, kreslených obrázků i fotografií, které nechal Markétčin tatínek vytisknout ve svém fotoateliéru.
Za celý školní rok každý hlídal Morise hned několikrát. Byl to jejich nejlepší kamarád, děti se kvůli němu snažily dělat všechno správně.
„Přece nechcete, aby se Moris naučil takové ošklivé věci,“ říkávala vždycky paní učitelka, když děti vykřikovaly, hádaly se nebo odmítaly něco udělat.
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Co všechno opičák Moris s dětmi během školního roku prožil? ... jel na výlet vlakem, pouštěl draka...
�� Moris se ztratil v muzeu. Kde ho Adélka našla?
�� Jaká zvířátka viděl Moris v cirkuse?
�� Kdo se o svého plyšového kamaráda v cirkuse bál a proč?
�� Spočítej všechny opice.
�� Najdi mezi opičkami Morise.
�� Která opička je na obrázku nejvíce vlevo?
Která je nejvíce vpravo? A která se schovala pod lavici?
�� Která opice má na zádech aktovku?
Dopis na rozloučenou
Díky Morisovi bylo ve školce veseleji. Věcí, které dostal od dětí, už bylo tolik, že mu paní učitelka pořídila větší kufřík na kolečkách.
Markétčin táta vyrobil velikou nálepku s podobiznou opičáka.
Poslední týden před prázdninami nastalo hotové pozdvižení. Moris najednou zmizel i se svým kufrem! Nejvíc to oplakala Amálka, na kterou ráno podle rozpočítadla vycházela právě řada. Už měla vymyšlené, co s opičákem podnikne. S maminkou a tátou měli na zahradě sbírat třešně.
Teď ale Moris nebyl k nalezení. Paní učitelka po něm vyhlásila pátrání. Děti prohledaly celou školku, ale po opičáku Morisovi nezůstala jediná stopa. Do pátrání se zapojil dokonce i Markův tatínek, který pracuje u policie. V uniformě vystoupil z policejního auta a zazvonil na zvonek. Paní učitelka mu v rychlosti řekla, co se stalo. Policista vešel dovnitř a začal se dětí vyptávat: „Kdo viděl Morise naposledy? Kdy a kde to bylo? Nevšiml si někdo něčeho podezřelého?“
Děti jen krčily rameny a vrtěly hlavou, a tak
Markův tatínek zkontroloval všechna okna.
Jedno z nich bylo pootevřené. „Zdá se, že jsme
narazili na první stopu,“ prohlásil. Marek byl na něj v tu chvíli opravdu pyšný. Policista vy-
táhl z kapsy lupu, aby si mohl případné stopy pozorně prohlédnout. „Počkejte tady, jdu se
podívat ven,“ řekl a zmizel na školní zahradě. Děti
byly zvědavé. Chtěly vylézt na okenní parapet, aby lépe viděly, ale to jim paní učitelka nedovolila. Bylo to nebezpečné.
Markův tatínek se vrátil vzápětí. Místo opičáka ale držel v ruce dopis. „Zdá se, že mám první stopu,“ řekl a zamával obálkou, na které bylo napsáno: Pro mé kamarády.
Policista dopis opatrně otevřel a pak ho dětem přečetl.
Milí kamarádi,
bylo mi s vámi opravdu prima. O prázdninách se chci podívat do svého domova, po kterém se mi trochu stýská. Pozdravím své bratříčky a sestřičky a večer jim budu číst svůj deník.
Už se těším, jak budou koukat. V novém školním roce už z vás budou školáci, tak se uvidíme ve škole.
Moc se na školu těším a doufám, že vy taky. S láskou Moris
Mezi dětmi to zahučelo vzrušením. Paní učitelka poděkovala panu policistovi za pomoc, a protože bylo venku hezky, vzala děti na procházku. Cestou dumali nad tím, co budou s opičákem dělat ve škole.
Bude mít své místo v lavici? A dostane místo kufru aktovku?
ÚKOLY pro deti, co pujdou do školy
�� Jak vypadal opičákův nový kufr?
�� Jaké povolání má Markův tatínek a proč přišel do školky?
�� Namaluj, jak by mohla vypadat Morisova aktovka.
�� Najdi na obrázku:
nakladatelství
JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST
JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL
Jindřich
JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT
URÁ DO ŠKOLY
Příběhy z první třídy
PRVNÍ ČTENÍ s úkoly
TENÍ s úkoly
PRVNÍ ČTENÍ s úkoly
Balík Antonín Šplíchal
PRVNÍ ČTENÍ s úkoly
a tajný deník opičáka Morise Predškoláci
© Zuzana Pospíšilová, 2025 Ilustrace © Zdeňka Študlarová, 2025 © Vydalo nakladatelství PANDA, 2025, David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Grafická úprava: Vladimíra Šenkeříková www.nakladatelstvi-panda.cz
Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení.
Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první; ISBN 978-80-908824-2-3
Vydejte se spolu s námi do nekonečného světa dětské fantazie, ve kterém i hračky ožívají.
Jednou z nich je opičák Moris, plyšák, kterého jeden kluk našel před školkou v křoví.
A o kterého je potřeba se postarat.
Kdo jiný by měl něco takového udělat než děti?
Mají podezření, že opičák každou noc obživne a zapisuje si do deníku všechno, co přes den zažil.
A proto musí děti zařídit, aby měl Moris spoustu nových zážitků. Co všechno je zaznamenáno v tajném deníku opičáka Morise?
To se dozvíte v této knížce, plné dobrodružství a zábavných úkolů pro předškoláky.
Doporučená cena: 219 Kč