nakladatelství
© Zuzana Pospíšilová, 2025
Ilustrace © Marie Koželuhová, 2025
Nakladatelství © Panda, 2025
ISBN 978-80-908824-3-0
Aleš už se nemohl dočkat, až začne chodit do školy. Školka je jenom pro mrňata, ale on už bude velký školák. O prázdninách si každý den zkoušel aktovku. Nosil ji na zádech, aby si na ni zvykl.
„Nemohl by sis tu aktovku sundat alespoň u jídla?“ zeptala se maminka. Nechápavě přitom kroutila hlavou.
„Jen ho nechej, ať si zvyká,“ zastával se Aleše se smíchem tatínek.
„Když se ve škole bude chtít posadit do lavice, musí si přece aktovku odložit. Jinak by se nevešel na židličku,“ trvala na svém maminka.
Aleš si ale chtěl aktovku pořádně vyzkoušet.
Zjistil, že je nepohodlné sedět s ní u stolu na židli, a tak si ji raději sundal.
„Co kdybychom si zajeli někam na výlet?“ navrhla po obědě maminka.
„To je dobrý nápad! Prázdniny jsou přece od toho, aby se podnikaly výlety,“ souhlasil tatínek. Hned se ponořil do mapy, aby našel nějaký hrad nebo zámek.
Oblékli se, sbalili nejnutnější věci a chystali se vyrazit. Když maminka viděla, že si Aleš místo batůžku vzal aktovku, chytila se za hlavu.
„S aktovkou budeš chodit do školy. Teď ji necháš doma,“ zavelela přísně.
„Ale…“ snažil se Aleš odporovat.
„Žádné ale! Ještě si ji zašpiníš nebo zničíš.
Copak bys chtěl jít do školy se špinavou aktovkou?“
To Aleš opravdu nechtěl, a tak svou aktovku nechal doma.
Celé prázdniny se snažil mít aktovku po ruce a pořád kontroloval, jestli mu náhodou něco nechybí.
Peníze, které dostal od babičky s dědou k narozeninám, chodil utrácet do papírnictví.
Koupil si tam třeba náhradní pera a tužky, gumy a ořezávátka.
Poslední den prázdnin už byl Aleš jako na trní. „Nemohli bychom si cestu do školy natrénovat? Ať víme, jak dlouho to trvá,“ navrhnul tatínkovi. Před maminkou se o škole raději nezmiňoval, protože ji už z toho bolela hlava.
„Tak dobře,“ souhlasil tatínek. Nastavil si na hodinkách stopky a vyrazili.
„Tak jsme tady. Trvalo to přesně sedm a půl minuty,“ oznámil Alešovi.
Jakmile dorazili zpátky domů, Aleš se chtěl vrátit zase ke škole. „Na dveřích bylo něco napsáno a my jsme si to nepřečetli. Co když je to něco důležitého?“
Aleš ještě neuměl číst, takže mu tatínek musel vždycky všechno přečíst. Večer šel Aleš do postele dříve, aby náhodou nezaspal. Sotva zavřel oči, musel je opět otevřít a zkontrolovat, jestli je aktovka na svém místě. Pak se probral znovu, aby si nachystal hrneček. Nechtěl se ráno moc zdržovat. Když viděl hrnek, dostal žízeň. Pak se mu chtělo
na záchod. Znova zkontroloval, jestli má ostré
tužky. A tak to šlo celou noc. Až ho nad ránem zmohla únava. Usnul tak tvrdě, že ho maminka dlouho nemohla probudit.
Nakonec se jí to podařilo, ale první den dorazili do školy pozdě, i když skoro celou cestu běželi.
Na Aleše zbylo poslední volné místo vedle Agátky. Maminka se paní učitelce omluvila.
Vysvětlila jí, že se Aleš do školy tak moc těšil, že nemohl usnout a pak zaspal. Paní učitelka se nezlobila. Věděla, že něco takového se může stát každému.
Co si chtěl Aleš vzít na výlet s rodiči?
Aktovku, nebo batoh?
S kým Aleš trénoval cestu do školy?
Aleš přišel do třídy pozdě. Vedle koho se posadil do lavice?
Najdi mezi obrázky: aktovku do školy, tašku na nákup, batoh na výlet, společenskou kabelku.
Najdi mezi aktovkami 5 rozdílů.
Kolik je na obrázku tužek?
Kluci z první třídy se brzy skamarádili.
Kryštof, Filip a Matěj museli být neustále v pohybu. O přestávce hráli ve třídě na honěnou
nebo si vymýšleli jiné hry.
„Nemáte někdo mičudu?“ zeptal se Filip.
Měl tím na mysli míč. Nikdo mu neodpověděl. Do školy se totiž takové věci obvykle nenosí.
„Tak si budeme házet učebnicí,“ napadlo Matěje. Bez okolků sebral učebnici matematiky, kterou měla Lenka nachystanou na lavici.
„Co to děláš? To je moje!“ ozvala se Lenka.
Cecilka měla doma dva starší bratry.
Byla zvyklá dělat stejné vylomeniny jako kluci.
Teď přišla se skvělým nápadem. Vzala houbu, kterou se utírá tabule, a hodila ji po Filipovi se slovy: „Postřeh!“
Filip houbu chytil a hodil ji Matějovi. Všichni
čtyři neustále pobíhali po třídě, takže houba občas trefila i někoho jiného. Třeba Natálku.
Ta se zlobila, protože zaprášená houba nechala stopy na její modré halence.
Teď se chystal přihrávat Kryštof. Chtěl trefit Cecilku, která zrovna stála u otevřeného okna.
Ona se však sehnula a houba vyletěla ven.
Protože jejich třída byla v prvním patře,
houba přistála
na stromě. Vyvolalo to velké pozdvižení.
Všichni se smáli a běželi k oknu.
„Co se to tady děje?
Už zvonilo. Máte být na svých místech,“ pokárala své žáky paní učitelka.
„Kryštof vyhodil houbu z okna,“ žalovala
Mirka. Paní učitelka se podívala na trávník pod okny, ale děti ji upozornily, že houba je na stromě.
„Houbu potřebujeme k tomu, abychom mohli mazat tabuli. Když jsi ji vyhodil, musíš zítra donést novou,“ řekla paní učitelka a vy-
zvala žáky, aby se usadili do lavic.
Kryštof se bál doma přiznat, co udělal, ale maminka na něm poznala, že něco není v pořádku.
„Stalo se něco?“ zeptala se ho.
„Zítra mám do školy donést houbu,“ vypadlo z Kryštofa.
„Tak se zajdeme podívat do lesa za rybníkem,“
navrhla maminka. Myslela si, že se děti budou ve škole učit o houbách.
Kryštofovi zajiskřilo v očích. Úkol splní, a ještě rozesměje celou třídu!
„Co to neseš?“ divila se druhý den paní učitelka, když k ní Kryštof přišel se žampionem.
V lese s maminkou nic nenašli, a tak zašli do obchodu.
„Houbu,“ odpověděl Kryštof a třída zaburácela smíchem. I paní učitelka měla co dělat, aby se nezačala smát. Vzala si žampion a poslala Kryštofa zpět do lavice.
„Někdy se věci nazývají stejně, ale mohou
mít jiný význam. Když se rozhlédnete po třídě, možná na další taková slova narazíte.“ Děti se kolem sebe rozhlížely, ale nikoho nic nenapadalo.
„Náš vodovod má pákovou baterii, ale někdy u něj místo ní bývá vodovodní kohoutek. Ale není to ten samý kohoutek, co bydlí v kurníku,“ pustila se paní učitelka do vysvětlování. „Co je tohle?“ zeptala se a ukázala na dveře.
„Dveře! Klika!“ vykřikovali žáci.
„Ano. Ale abychom mohli zamknout, je ve dveřích i zámek. Znáte i jiný zámek?“
„My jsme byli na zámku na výletě,“ vzpomněl si Aleš.
„Přesně tak,“ pokývala hlavou paní učitelka a pokračovala: „Křídou píšeme na tabuli, ale tabule může být i prostřená. A potom je to slavnostně prostřený stůl. Zkuste doma najít nějaká další slova, která mají více významů.
A Kryštof nám sežene tu správnou houbu, se kterou se dá umývat tabule,“ dodala nakonec.
Radek v jednom kuse vymýšlel nějaké legrácky. Dnes ho napadlo, že by si mohl hrát s pastelkami. Vytáhl je z penálu a dal si je za uši. Za levé ucho oranžovou a za pravé ucho červenou. Viděl to u strejdy Martina, který je truhlář. Další pastelky si začal vkládat mezi prsty levé ruky. Černou pastelku si dal pod nos jako knír. Aby mu tam držela, otevřel pusu a ohrnul horní ret nahoru. Když s tím byl hotový, spokojeně vyskočil ze židličky a prohnal se uličkou mezi lavicemi. Spolužáci uskakovali, děvčata pištěla a kluci se smáli.
„Jsem strašidelný pastelkáč!“ zahuhlal Radek. I když se snažil udržet pastelku pod nosem, stejně mu vypadla.
Leontýnka se rozplakala, protože se bála strašidel. Když jí maminka s tatínkem předčítali pohádky, strašidlům se raději vyhýbali. Radek měl radost, že Leontýnku postrašil. Pro jistotu ještě pastelkami, které držel mezi prsty, zabubnoval o její lavici. Ten zvuk byl nepříjemný, ale horší bylo, že pastelky zanechaly na lavici barevné šmouhy. Ani pastelky za ušima nedržely tak dobře jako truhlářská tužka strejdy Martina. Každou chvíli mu vypadávaly. Radek byl do hry na strašidlo tak zabraný, že se
polekal školního zvonění a upustil pastelky na zem.
„Co jste tady zase vyváděli?“ zeptala se paní učitelka, když si všimla uplakané Leontýnky, počmárané lavice a rozházených pastelek.
„Radek nás strašil. A nejvíc Leontýnku,“ žalovala Natálka.
„Strašil ji pastelkami?“ divila se paní učitelka. Radek mlčel. Měl sklopenou hlavu, aby nebylo vidět, že se mu chce smát.
„Říkal, že je pastelkový strašidláč,“ vysvětlovala paní učitelce Natálka.
„Strašidelný pastelkáč,“ opravil ji Šimon.
„To je jedno, jak sis říkal,“ mávla paní učitelka rukou. „V naší škole žádná strašidla nejsou.
A jestli ano, tak nikoho nestraší,“ uzavřela debatu a vyzvala děti, aby se vrátily na svá místa.
Pak se na Radka podívala přísným pohledem: „Posbírej si své pastelky. Dnes je budeme potřebovat. Jsem zvědavá, jak s nimi budeš malovat, když budou polámané.“
„Ale ty pastelky nejsou polámané,“ protestoval
Radek. Dokonce je zvedl k paní učitelce, aby je měla přímo před očima.
„Na první pohled to tak možná nevypadá, ale uvnitř každé pastelky je křehká tuha. Ta se může polámat. Proto si na své psací potřeby musíte dávat pozor,“ vysvětlovala dětem paní učitelka.
„V učebnici matematiky si nalistujte stránku dvacet jedna. Její číslo vypadá takto,“ řekla paní učitelka a napsala číslo na tabuli.
V učebnici bylo hodně černobílých obrázků.
Ptáčci, žížaly, kostičky, míče a mnoho jiných věcí. Nad nimi byly barevné číslice od jedné do pěti.
„Jednička je červená. Co na obrázku najdete jen jednou, to vybarvíte červeně. Co najdete pětkrát, vybarvíte modře, protože pětka je modrá. Rozuměli jste zadání?“ ujistila se paní učitelka.
Děti tiše pokyvovaly hlavami a pustily se do práce. Radek sice pochopil, co se po něm chce, ale pastelky mu vypověděly službu. Sotva opřel barevnou špičku pastelky o papír, kousek tuhy se ulomil. Ostrouhal pastelku, ale tuha se zase zlomila. Nakonec si pastelky půjčil od Patrika, který seděl vedle něj. Ale musel čekat, až Patrik svou práci dokončí.
Od té doby už se strašidelný pastelkáč ve třídě znova neukázal.
Koho Radek postrašil nejvíce?
Jakou barvu měly pastelky, které měl Radek za ušima?
Jak se jmenuje Radkův strejda? Z písmen slova PASTELKÁČ vytvoř další slova. Číslice ti napoví.
P 1 A 2 S 3 T E L K
Jakou barvu mají mít obrázky? Jejich počet a barva číslice ti napoví. 1 2 3 4 5 6-5-3 1-5-3 9-8-1 1-2-3-4 1-6-8-9 6-5-3-7
9-5-1-7-2 3-8-9-5-7 9-5-7-2-4
„Už zase jsi přišel po zvonění,“ zlobila se paní učitelka na Vilíka.
„Já jsem byl ve škole včas. Maminka mi to může potvrdit, protože se mnou šla až ke škole. Jenže cestou ze šatny jsem zabloudil,“ hájil se Vilém, kterému všichni říkali Vilík.
„Vždyť stejnou cestou chodíš už skoro měsíc,“ divila se paní učitelka. Vilík jen pokrčil rameny. Taky to nechápal. Jen se na chvilku zamyslel, zabočil za roh a už to bylo. Školní budova pro něj byla jako bludiště. Stejně jako pro ostatní prvňáčky.
Paní učitelka dostala nápad. „Mohli bychom ve škole přenocovat. Uděláme si netradiční
prohlídku školy a podíváme se na místa, kam se jindy nedostanete.“
„Tady jsou postele jako ve školce?“ divil se Filip.
„Postele tady nemáme, ale budeme spát na žíněnkách v tělocvičně. Musíte si ale donést vlastní spacák nebo deku a polštářek,“ odpověděla mu paní učitelka.
Na spaní ve škole se děti těšily. Jen Johanka musela zůstat doma, protože ji bolelo bříško. Ve čtvrtek už se na učení nikdo nesoustředil.
Děti se nemohly dočkat, až zůstane škola opuštěná.
Paní učitelka připravila pro své žáky všelijaké
hry. Luštili křížovky a hádanky. V tajence bylo vždycky něco, co mohou najít ve škole.
Později odpoledne si udělali procházku po školní budově. Byli se podívat v kuchyni, kde paní kuchařky připravují jídlo. Nahlédli do komory, ve které má paní uklízečka smetáky.
U tělocvičny paní učitelka odemkla i místnost pro cvičební nářadí. Škola nemá žádný sklep, ale mohli se podívat na půdu. Kromě několika starých lavic a tabulí tam bylo i pár holubů.
Dětem se ve škole líbilo. Ta veliká prázdná budova jim najednou připadala úplně jiná.
„Než půjdeme spát, tak…“ začala paní učitelka, ale větu se jí nepodařilo dokončit. Šimon jí totiž skočil do řeči: „... tak bude stezka odvahy!“
„Nebude to stezka odvahy. Bude to spíš zkouška orientace. Rozdělíte se do skupin po čtyřech nebo po pěti. Každá skupina bude mít za úkol dostat se na určité místo. Až se tam dostanete, musíte najít žlutý papír, na kterém bude nějaký úkol. Protože si ho ještě nedokážete přečíst, vrátíte se s ním zpátky do naší třídy.“
Nejtěžším úkolem bylo rozdělení do skupin. Nakonec se ale děti přece jen rozdělily a orientační závod mohl začít. Paní učitelka každou skupinu poslala jinam. Do školní jídelny, do družiny, do učebny hudební výchovy, do školní knihovny nebo do sborovny.
Žáci se rozprchli jako hejno vlaštovek. A stejně tak poletovali po škole a hledali právě tu svoji místnost. Děti, které hledaly družinu, to měly jednoduché. O to těžší ale bylo najít žlutý papír s úkolem. Když se všichni vrátili
do třídy, paní učitelka postupně přečetla úkoly.
Na kterém místě se v družině nachází velký
hnědý medvěd? Kde je ve sborovně nástěnka se špendlíky? Jakou barvu mají židličky v učebně hudební výchovy?
Děti zjistily, že si vlastně školu moc pozorně neprohlédly. Někdo se dokonce musel na místo vrátit, aby si připomenul, jak to tam vypadá.
Na žíněnce ještě nikdo z dětí nikdy nespal, a tak se všichni těšili na nový zážitek. Po večeři se děti uložily ke spaní a paní učitelka jim vyprávěla školní pohádky, které si sama vymyslela.
Po nich se dětem spalo opravdu báječně.
Jakou barvu měly lístečky s úkoly?
Kam paní učitelka děti zavedla při odpolední prohlídce školy?
Kdo ve škole bloudil a chodil do třídy pořád pozdě?
Najdi cestu do jídelny, družiny, hudebny, knihovny.
Na stěně si sedí tiše, když se na ni křídou píše.
V poledne i časně zrána, bývá houbou umývána.
Mívá tuhu, ostrý hrot a školákům přijde vhod, když s ní chtějí něco psát, pak to gumou vymazat.
Kapsy má, ale oblek to není…
Ucho má, ale hrnek to není…
Na zádech ji žáci mají, vše si do ní ukládají.
Honza měl všechny boty na suchý zip, aby se nemusel zdržovat zavazováním tkaniček.
Navíc mu tkaničky připomínaly žížaly a těch se od malička bál. Nechtěl na ně sahat. Štítil se jich. Když jeho dva bratranci Pepík s Kájou vzali mezi prsty žížalu, Honza se honem běžel schovat.
V obchodě s obuví si vždycky vybral boty, které neměly tkaničky. Paní učitelka ale jednou napsala dětem do deníčku, že by si měly donést tenisky s pevnou podrážkou. Dokud je hezky, budou v hodinách tělocviku chodit ven.
„Tyhle nechci,“ bránil se Honza, když mu maminka v obchodě vybrala boty.
„Ty jsou moc barevné. Tyhle se mi taky nelíbí,“ odmítal Honza všechny páry bot, které mu maminka přinesla. Ve skutečnosti mu vadily tkaničky. Nechtěl přiznat, že zapomněl, jak se zavazují.
„Nevymýšlej si! Hlavně, že ti budou sedět. Vyzkoušej si je,“ řekla maminka Honzovi a pak mu boty obula a zavázala. Když Honza nemusel sahat na tkaničky, bylo všechno v pořádku. Ve skutečnosti se mu boty líbily, a dokonce byly i pohodlné. Maminka je koupila.
Když si Honza boty donesl do školy a měl si je před hodinou tělocviku obout, vyhýbal se tkaničkám. Tužkou zastrčil tkaničky do bot a pak do nich vklouznul, jako kdyby to byly nazouváky. Při běhání mu ale boty na nohou nedržely. Padaly mu a tkaničky vyskakovaly ven, jako kdyby byly živé.
„Honzíku! Zavaž si tkaničky, jinak si je přišlápneš a spadneš,“ upozornila Honzu paní
učitelka. Honza se zastavil. Chtěl tkaničky zastrčit do bot, ale teď už u sebe neměl tužku.
Poohlížel se po nějakém klacíku.
Viktorka si všimla, že je bezradný, a hned se ho zeptala: „Ty si neumíš zavázat tkaničky?“
Honza se na ni podíval a mlčky pokrčil rameny.
„Neboj, já tě to naučím,“ nabídla mu okamžitě svou pomoc.
„Já nechci!“ odsekl Honza.
„Proč?“ divila se Viktorka.
Honza mlčel, ale Viktorka to nevzdávala.
Prostě se sehnula a tkaničky na botách svému spolužákovi zavázala.
„Děkuji,“ špitl nesměle Honza a rozběhl se směrem k ostatním.
Po vyučování Viktorka na Honzu počkala v šatně. „Chtěla jsem ti zase zavázat tkaničky,“
řekla, když ho uviděla ve dveřích šatny.
Honzovi zčervenaly tváře, ale nic na to neřekl.
„Proč nechceš, abych tě to naučila?“ vyptávala se Viktorka zvědavě.
„Bojím se žížal a hadů,“ odpověděl popravdě Honza.
„Ale to jsou jenom tkaničky, ty tě nekousnou,“ zasmála se Viktorka. Pak ale zvážněla.
Věděla, že není hezké smát se někomu, kdo se bojí.
Měla na sobě své oblíbené tenisky s barevnými tkaničkami. Na levé noze byla zelená a na pravé oranžová. Rozvázala si je a pak Honzovi ukázala, jak má udělat smyčku na jedné i na druhé části tkaničky. Pak je musí překřížit
a jednu smyčku provléct malým otvorem, který vznikne při překřížení.
Honza to nejdřív nechápal, ale Viktorka byla trpělivá učitelka.
„Teď si to vyzkoušej. Aspoň na oplátku zavážeš boty ty mně,“ vybídla ho. Honzovi se to povedlo. A dokud si pamatoval, jak na to, obul si své nové boty na tělocvik. Pak si je před Viktorkou sám zavázal.
Od té doby se Honza tkaniček nebál.
Proč si nechtěl Honza zavazovat tkaničky?
Pamatuješ si, jaké měla Viktorka tkaničky?
Najdi boty, které k sobě patří do páru.
Ve slově TKANIČKA se skrývá dívčí jméno
ANIČKA. Najdi jména i v dalších slovech:
STROUHANKA STOJAN LEVANDULE MANDARINKA BOTA
Najdi dvě stejné tkaničky.
Maminka chystala Natálce svačinu už večer. To už Natálka spala, a tak nikdy nevěděla, co v krabičce najde. Cestou do školy si představovala, co asi bude mít na svačinu. Třeba by tentokrát mohla mít kus dortu nebo karamelový větrník. Nepohrdla by ani pytlíkem želatinových medvídků. Z banánku v čokoládě nebo tvarohové buchty by taky měla radost. Jenže když zvonek ohlásil velkou přestávku a ona se podívala do krabičky, byla zklamaná. Pokaždé tam našla chleba nebo rohlík, šunku nebo sýr a k tomu půlku jablíčka nebo dvě švestky. Tajně toužila po dobrotách ostatních spolužáků.
Cestou ze školy se maminka s Natálkou zastavily v obchodě. Bylo potřeba nakoupit. Maminka stála u pultu s ovocem a zeleninou, ale Natálka se vydala k mrazicímu boxu. Stála na špičkách a přes průhledné víko si prohlížela nanuky, polárkové dorty a balené zmrzliny v kornoutku. Vůbec neslyšela, že ji maminka volá. Maminka už dala do košíku šunku, sýr, zeleninu i čerstvé pečivo a mířila k pokladně.
Natálka se od zmrzlin nemohla odtrhnout, a tak maminka nakonec koupila hned několik jahodových nanuků. „Jeden si sníš dnes a zbytek uložíme do mrazničky,“ rozhodla. Rozbalila nanuk a podala ho Natálce.
„Musíme pospíchat domů,“ pobídla Natálku, která si prohlížela výlohu nedalekého hračkářství. Nevysvětlila jí, proč musí spěchat, a tak si Natálka myslela, že je to kvůli zdržení v obchodě. Maminka má totiž pořád hodně práce.
Když dorazily ke dveřím jejich domu, Natálka olizovala už jen dřívko. Nechtěla se ho vzdát, protože na něm stále ještě zůstávala sladká jahodová chuť.
„Ta špejle se nejí,“ smála se maminka.
„Já vím,“ odpověděla Natálka, ale špejli vyhodila až před večeří.
Ráno se vzbudila s báječným nápadem.
Viděla, kam maminka včera odpoledne uložila nanuky.
Otevřela mrazničku a jeden si nenápadně dala do aktovky.
Do školy se jí pak šlo vesele. Nejtěžší bylo počkat na velkou přestávku.
Těšila se, jak jí budou všichni závidět.
Dopadlo to ale úplně jinak. Natálka o velké přestávce sáhla do aktovky, ale nanuk se jí zdál nějaký jiný než včera. Napadlo ji, že se asi spletla a vzala si místo nanuku něco jiného. Rychle roztrhla obal.
Místo nanuku byla v sáčku červená kaše, která se vylila do aktovky. Natálka se rozplakala. Nevěděla, co má dělat. Bezradně sledovala, jak se jí začaly zabarvovat učebnice a sešity.
Viktorka si všimla, že Natálka pláče. Rychle přivolala paní učitelku, která dohlížela na děti na chodbě.
„Copak se stalo?“ zeptala se Natálky paní učitelka, jakmile přiběhla do třídy.
Natálka ji přes slzy skoro neviděla. Ukázala na svou aktovku. Paní učitelka začala rychle vytahovat věci z aktovky na lavici.
Když vytáhla špinavý obal od nanuku, ko -
nečně pochopila, co se stalo.
„To nebyl zrovna nejlepší nápad,“ prohodila směrem k Natálce. „Nanuk a zmrzlina se rychle rozpouštějí. Musí se sníst hned, jak se vytáhnou z mrazničky,“ řekla nahlas, aby si to zapamatovaly všechny děti.
Některé sešity a učebnice stačilo jen otřít, ale jiné byly zničené tak moc, že bylo potřeba koupit nové. Natálce bylo líto, že udělala něco, co neměla. Příště bude o něco chytřejší.
Jakou svačinku si Natálka přála a jakou
našla v aktovce?
Proč se musí nanuk nebo zmrzlina hned sníst?
Kdo přivolal paní učitelku, když Natálka plakala?
Najdi slova, která začínají stejným písmenem, končí stejným písmenem a mají i stejný počet písmen
jako NANUK a ZMRZLINA:
ZMRZLÍK NOREK NOŽÍK NAUKA ZEBRA
ZIMA NOK ZELENINA ZEMINA NOSÍK
Spočítej kolik je na všech zmrzlinách dohromady kopečků.
Kde je nejvíce kopečků? A kde nejméně?
Která zmrzlina má dva stejné kopečky?
Najdi zmrzlinu, která má více než jeden kopeček a není červená.
„Protože budete brzy znát všechna písmenka a začnete číst první knížky, zajdeme se podívat do knihovny,“ seznámila děti se svým plánem paní učitelka.
Aleš se přihlásil, tak mu paní učitelka dala slovo. „Já už jsem byl v knihovně s mamkou.“ „Výborně. Je tu ještě někdo, kdo to v knihovně zná?“ zeptala se paní učitelka a s úsměvem sledovala, jak se ruce zvedají. Nakonec se přihlásila asi polovina dětí ze třídy. Druhého dne si všichni nechali aktovky v šatně a hned na začátku vyučování vyrazili do knihovny. Všichni měli dobrou náladu, usmívali se a při chůzi poskakovali. I Tobiáš
hopsal jako kdyby měl na podrážkách pružinky. Najednou se mu ale podlomilo koleno a on upadl na zem. Přímo do kaluže, která zůstala na chodníku po nočním dešti. Nic se mu nestalo, ale měl špinavé ruce a mokré nohavice.
Jakmile došli ke knihovně, paní učitelka počkala na opozdilce, aby do knihovny mohli vejít všichni společně.
„Chovejte se slušně,“ připomněla dětem.
„Dobrý den,“ pozdravily děti a paní knihovnice jim s úsměvem odpověděla. Pak se s paní učitelkou na něčem domlouvala. Děti se zatím rozhlížely po knihovně.
„Jé, tu pohádku znám,“ vypískla radostí Květa, když z police vytáhla knížku s názvem
Maxipes Fík.
Tobiáš si taky vytáhnul jednu knížku. Pustil se do listování, i když měl špinavé ruce. Vůbec si nevšiml, že na bílých stránkách zanechává otisky od zaschlého bláta.
Radka zaujala knížka, která byla v polici umístěna až nahoře. Zkoušel se co nejvíc
natáhnout, ale nedosáhl na ni. Chtěl se pustit do šplhání, ale Natálka ho upozornila, že by mohl shodit celý regál. Z toho by byl pořádný průšvih, a tak na to Radek šel jinak. Začal vytahovat knížky ze spodní police a pokládat je na sebe. Měl v plánu vytvořit si z nich schůdek. Na ten vyleze, aby dosáhl i na horní polici.
Viktorka s Cecilkou si všimly písmenek, která byla rozmístěná v policích. Vytáhly je a pak z nich na stolečku skládaly slova. Stejně jako to dělají při hodinách čtení.
Viktorka složila slovo VODA. Cecilka SEN.
Pavel narazil na knížku, která měla hodně volných stránek. Připadalo mu, že je škoda, že jsou prázdné, a tak se je rozhodl ozdobit svými malůvkami. Aktovku u sebe neměl, ale všiml si, že u paní knihovnice leží na stole propiska.
Chtěl o ni požádat, ale paní knihovnice byla stále zabraná do hovoru s paní učitelkou.
Půjčil si ji tedy bez dovolení. Jakmile si paní učitelka domluvila termíny pro pravidelné návštěvy knihovny, šla zkontrolovat své prvňáčky. To, co uviděla, jí málem vyrazilo dech. Paní knihovnice spráskla ruce.
Nic podobného totiž ještě neviděla. „Zdá se, že si příště budeme muset říct něco o tom, jak se ke knížkám správně chovat. Dnes nás čeká společný úklid,“ řekla paní knihovnice a přitom dětem vysvětlila, proč je důležité, aby byly všechny knížky na svém místě. Řekla jim i to, že na knížky se nesmí sahat špinavýma rukama a že se do nich nekreslí. Ani na volné stránky. Když byly všechny knížky i písmenka na svém místě, byl čas se rozloučit. „Další pravidla chování v knihovně si povíme příště,“ slíbila dětem paní knihovnice.
Kdo cestou do knihovny zakopnul a upadl?
Co udělaly děti špatně, když si paní učitelka povídala s paní knihovnicí?
Jakou knížku vytáhla Květa z police?
Slož z těchto písmenek jedno nebo více slov.
M S T O H A R D S T O K P A K R
Odpověz na otázky
NE:
Patří do knížky záložka? Může se nad knížkou jíst?
Může knížka sloužit jako stolička? Může se na volné stránky knížky malovat? Je knížka hořlavá?
Najdi největší knihu. Ukaž, která knížka je druhá zleva. Která knížka má nejvíce stránek? Která
knížka je v polici třetí zprava?
„Kdy už konečně přijede babička?“ vyptával se David. Babička bydlí na druhém konci
republiky, a tak se vídají jen málo. O to více se však na ni pokaždé těší. O prázdninách byl u babičky celý týden sám. Bylo to prima. Babička pekla buchty a vymýšlela všelijakou zábavu. Teď bude babička týden u nich doma. Protože nemají moc velký byt, bude spát v pokojíčku v Davidově posteli. On dostane nafukovací matraci. Na tu se taky těší. Bude si připadat jako na moři.
Dnes si tatínek vzal dovolenou. Nejprve vyzvedl babičku na vlakovém nádraží a pak společně zajeli ke škole. David nemusel do družiny. Šel domů rovnou po obědě.
„Ahoj Davídku,“ pozdravila ho babička a posadila se na zadní sedadlo, aby si s ním mohla povídat.
Když dorazili domů, babička s Davidem se zabydleli v pokojíčku. Tatínek zatím připravil kávu a zákusky.
„Něco jsem ti přinesla,“ řekla Davidovi babička. Pak z tašky vytáhla úhledně zabalený balíček.
„Co to je?“ zeptal se David.
„Rozbal si to a uvidíš,“ vybídla ho babička.
Kromě sladkostí byly v balíčku i školní potřeby. Tužka, guma a pravítko s jeho oblíbeným filmovým hrdinou.
Tužku a gumu používaly ve škole všechny děti. S pravítkem ale David zacházet neuměl.
Zato tušil, že s ním může být prima zábava.
Druhý den si vzal pravítko do školy, protože se chtěl pochlubit. Když ho ukázal Vilíkovi, ten hned věděl, co s ním. Přidržel pravítko jedním koncem na lavici. Druhý konec byl ve vzduchu. Vilík na něj položil gumu a pak s pravítkem zapružil tak, že guma vylétla na druhý konec třídy. Davidovi se to tak zalíbilo, že to chtěl taky zkusit. Guma udělala salto a pak dopadla do kelímku s jogurtem. Honza si toho naštěstí všiml a gumu nesnědl.
Aleš přišel s dalším nápadem. Pravítko naleštil o svůj svetr a pak ho dal těsně nad hlavu
Johance. Její vlasy se okamžitě začaly vznášet ve vzduchu a lepily se k pravítku. Protože
Johanka měla černé vlasy, vypadalo to, jako by jí na hlavě začaly růst rohy. Celá třída se tomu smála a všichni si to chtěli vyzkoušet. Díky
Davidovi a jeho pravítku měli spolužáci o přestávkách o zábavu postaráno. Když ale David začal vyvádět hlouposti i ve vyučování, paní učitelka se nazlobila a pravítko mu zabavila.
Dostal poznámku za to, že s ním shazoval věci dětem na sousední lavici, a jednoho spolužáka
dokonce praštil. David si totiž hrál na rytíře a místo meče používal pravítko. Když se vrátil domů s první poznámkou
v deníčku, tatínek se zlobil. Maminka si jen tiše povzdechla, ale babička Davida naučila, k čemu se má pravítko správně používat.
„Nakresli rovnou čáru,“ vybídla Davida.
David se snažil, aby byla čára co nejrovnější, ale moc mu to nešlo. Babička mu předvedla, jak tužku vést po okraji pravítka. Její čára byla díky pravítku dokonale rovná. Potom napsala na papír číslice od jedné do pěti, všechny dvakrát. David měl za úkol najít a spojit stejné číslice. Pravítko musel pevně přitisknout k papíru a držet tak, aby mu nepřekážela
druhá ruka. Zpočátku se mu to moc nedařilo.
Pravítko klouzalo a čára byla křivá, ale brzy zjistil, jak na to, a dokonce ho to i bavilo.
Kdo naučil Davida střílet gumu pravítkem?
Komu kvůli pravítku stály vlasy na hlavě?
Za co dostal David poznámku?
Najdi ke každému tiskacímu písmenu i jeho psací podobu. Pomoz si pravítkem.
Jaká další slova by se dala sestavit ze slova PRAVÍTKO? Číslice ti napoví.
Dnes měly děti báječný den, protože opět navštívily knihovnu. Tentokrát tam nebyla jen paní knihovnice, ale taky herci s malým divadýlkem a papírovými loutkami. Ty si vyrobili podle obrázků z jedné knížky. Dětem se divadlo moc líbilo. Asi proto, že se z nich stali herci. Honza držel na špejli loutku vodníka. Mirka měla na starosti sluníčko. Dostala za úkol ráno vykouknout a večer se zase schovat.
Když divadlo skončilo, děti si mohly s herci o pohádce povídat. Dozvěděly se, že opakem lakoty je štědrost. Povídaly si o tom, proč bychom měli ostatním lidem pomáhat. „Máme s sebou plný košík lízátek. Mohli bychom je sníst sami, ale my nejsme lakomí. Rádi se s vámi rozdělíme,“ prohlásila na závěr paní herečka. Děti nadšeně tleskaly, poskakovaly a radovaly se.
Když postupně lovily z košíku lízátka, paní učitelka je upozornila: „Nezapomeňte poděkovat. A nikdo nebude lízátko rozbalovat!“
Leontýnka už měla lízátko vybalené. Chtěla si aspoň jednou líznout, ale paní učitelka si toho všimla a podívala se na ni přísným pohledem. Leontýnce nezbývalo nic jiného než lízátko zase zabalit.
Před knihovnou paní učitelka pro jistotu všem ještě jednou zopakovala: „Lízátko, které
jste dostali, si všichni schovejte do kapsy nebo ho držte v ruce. Nikdo ho nebude po cestě lízat!“
„Ale proč?“ nechápal Vilík. V puse se mu sbíhaly sliny, protože měl na lízátko ukrutnou chuť.
„Kdyby někdo upadnul, mohl by si špejli z lízátka zapíchnout do krku. A to rozhodně nechceme,“ vysvětlila dětem paní učitelka.
Všichni to pochopili. Lízátko si rozbalí o přestávce ve škole, až budou sedět.
Vilíkova touha po lízátku byla ale silnější než varování paní učitelky. Zařadil se úplně dozadu, aby na něj paní učitelka nedohlédla.
Ostatní žáci šli způsobně ve dvojicích a přitom
si povídali. Jen Vilík byl sám. Nenápadně si
rozbalil lízátko a když se nikdo nedíval, strčil si ho do pusy. Pokaždé, když se paní učitelka
otočila dozadu, rychle vytáhl lízátko z pusy a ruce schoval za záda.
Ve třídě je více než dvacet dětí. Přede všemi své rozbalené lízátko ukrýt nedokázal.
„Viděl jsem tě!“ vybafl na něj Kryštof, který opustil Aleše a počkal si na posledního Vilíka.
„Co jsi viděl?“ zeptal se Vilík hlasem malého neviňátka. Ruce měl stále schované za zády.
„Lížeš lízátko, i když je to zakázané.“
„Můžeš taky, jestli máš odvahu,“ odbyl ho
Vilík. Chtěl se před Kryštofem ukázat jako velký hrdina. Zavřel oči a s labužnickým výrazem ve tváři si chtěl dát lízátko do pusy.
Nevšiml si, že se mezitím na kulaté sladkosti usadila vosa.
Viděl ji ale Kryštof a zakřičel: „Ne!“
Vosu to nevyděsilo. Dál si sosáčkem vychutnávala sladkou pomerančovou chuť. Vilík
otevřel oči, ale vosu stále neviděl, a tak mu Kryštof strčil do ruky tak silně, až lízátko upadlo na zem a obalilo se vrstvou prachu.
„Co to děláš?“ rozčiloval se Vilík.
„Právě jsem tě zachránil,“ odpověděl Kryštof.
A protože jejich šarvátku zaznamenala i paní učitelka, museli jí oba vysvětlit, co se stalo.
„Kdyby tě ta vosa píchla do jazyka, museli bychom volat sanitku. Kdybys mě poslechl, mohl sis lízátko sníst ve škole. Teď nemáš nic,“ zlobila se paní učitelka.
Jakou příchuť mělo Vilíkovo lízátko?
Děti si v knihovně hrály s papírovými loutkami na herce. Víš, jakou loutku drželi Honza a Mirka?
Kdo neposlechl paní učitelku?Jak na to doplatil?
Která slova mají opačný význam? Vytvoř dvojice.
vepředu – malý – světlo – dlouhý – lakomý – čistý
štědrý – špinavý – velký – krátký – tma – vzadu
Když promícháš písmenka ve slově VOSA, získáš jméno lesního ptáka. Který to je?
V hromadě lízátek se schovávají tři vosy. Najdeš je?
„Zítra půjdeme do kulturního domu,“ prozradila dětem paní učitelka. „Uslyšíte klavír, housle, kytaru, flétnu nebo akordeon.“
„Já se učím hrát na klavír,“ prozradila Cecilka.
„To je moc hezké. Příště nám všem třeba zahraješ,“ odpověděla vlídně paní učitelka. Pak se obrátila k celé třídě: „V divadle i na koncertě byste se měli chovat slušně. Oblékněte si hezké a čisté oblečení. Nikdo nepůjde v teplákách,“ zdůraznila paní učitelka.
„Až začne hrát hudba, nikdo nesmí mluvit nebo vydávat hlasité zvuky,“ pokračovala paní
učitelka. „A když koncert skončí, měli bychom co?“ zeptala se.
„Tiše odejít,“ doplnil ji Kryštof.
„Ale ještě předtím musíme za koncert poděkovat potleskem.“
Když teď děti věděly, co je čeká, na koncert se těšily.
Druhý den vyrazili všichni společně s dalšími prvňáky a druháky do kulturního domu. Šli tam po chodníku ve dvojicích. Jonáš udělal dlouhý krok a přišlápl Filipovi, který šel před ním, botu. Filip se prudce zastavil, až do něho někdo
zezadu narazil. Zamračil se. Neměl ale čas pídit se po tom, kdo mu botu přišlápl. Rychle uskočil stranou, botu si zase obul a pak ostatní doběhl.
Ve slavnostním sále se děti usadily na vysoké židle, které byly měkké a daleko pohodlnější než ty ve škole.
Jonáše jeho chuť na legrácky nepřešla ani v sále. Židle, na kterých děti seděly, měly vykrojené části v opěradlech. Hned mu bylo jasné, co udělá. Přes otvor v opěradle štípl do zad Johanku, která seděla před ním. Udělal to rychle a pak se tvářil, že si prohlíží křišťálový lustr na stropě.
„Au,“ zamračila se Johanka. Netušila, co se děje. I když se ohlédla, ničeho zvláštního si nevšimla. Jonáš to zopakoval ještě dvakrát.
Udělal to ještě potřetí a pak rychle schoval
svou ruku za záda. Prostrčil ji otvorem ve svém opěradle. Jenže když ji chtěl zase vytáhnout, nemohl s ní pohnout. Lomcoval s rukou v opěradle, ale nepomohlo to. Paní učitelka ho napomenula, ať je tiše, protože koncert právě začal. Jonáš seděl s rukou za zády a těšil se, až koncert skončí. Johanka očekávala další štípnutí, ale to nepřicházelo.
Koncert skončil a děti zatleskaly. Pak se začaly zvedat ze židlí. Jen Jonáš seděl a plakal.
„Jdeme zpátky do školy,“ upozornila ho paní učitelka. Jonáš se zvedl i s rukou zaklíněnou v opěradle.
„Co se stalo?“ vyděsila se paní učitelka.
Přispěchala Jonášovi na pomoc, ale s rukou se opravdu nedalo hnout. Za tu dobu nejspíš
opuchla a byla o něco větší. Paní, která měla na starosti úklid sálu, donesla vodu a mýdlo.
Když bude ruka klouzat, třeba půjde vytáhnout snadněji. Nepomohlo to. Ostatní třídy už dávno odešly, ale prvňáci zůstali v sále se zaklíněným Jonášem.
Po chvilce se objevil pan údržbář s pilkou v ruce. To už bylo na Jonáše moc. Plakal a kři-
čel na celé kolo, že nechce, aby mu uřízli ruku.
Paní učitelka ho uklidňovala, že se nemusí bát:
„Pan údržbář opatrně odřízne opěradlo, abys mohl ruku vytáhnout.“
Nakonec byl Jonáš nejen vysvobozený, ale taky poučený. Raději nebude dělat druhým naschvály, protože se mu to může vymstít.
Kde se konal koncert?
Co se Jonášovi na koncertě přihodilo? Jak se ho nakonec podařilo vysvobodit? Vyprávěj svými slovy.
Kdo přinesl pilu?
Přiřaď správně názvy hudebních nástrojů k obrázkům.
Přečti slova pozpátku: ELDIŽ ALIP ADOV OLDÝM AKUR
„Kdo bude první v jídelně?“ zeptal se Filip, když zvonek ohlásil konec vyučování.
„Kdo asi?“ odpověděl mu Matěj a rychle si začal balit věci do aktovky. Spíše je tam jen tak ledabyle naházel, aby se nezdržoval.
Filip to udělal taky tak. Aktovku ani nezapnul a už se tlačil ven ze dveří jejich třídy.
Chtěl se prosmýknout okolo Kryštofa, který stál zrovna ve dveřích, ale ten se předběhnout nenechal. Filip zakopl o práh a spadl na zem. Kdyby měl zapnutou aktovku, mohl by se zvednout a utíkat dál. Jenže z otevřené aktovky
se mu všechny věci vysypaly na zem a on je musel nejprve posbírat. Tím získal Matěj náskok. Do jídelny se nemůže chodit s aktovkou. Někdo by se mohl otočit a shodit aktovkou něco ze stolu. Do jídelny se nechodí ani v kabátě nebo bundě. K jejich odkládání slouží speciální šatna před jídelnou. Filip potřeboval získat před Matějem náskok. Nechtěl se zdržovat odkládáním věcí v šatně. Shodil aktovku ze zad a nechal ji jen tak na zemi před dveřmi do jídelny. Matěj se v šatně dlouho nezdržel, a tak se dveřmi do jídelny protáhli oba současně. „Kdo dostane jídlo dřív, ten vyhrává,“ řekl
Matěj.
Postavili se na konec řady. Ostatní žáci stáli ve frontě za sebou, jen Filip s Matějem stáli vedle sebe. Ani jeden z nich nedopustil, aby byl ten druhý třeba jen o půl kroku vpředu. Čekání ve frontě se jim zdálo nekonečné. Oba kluci přemýšleli, jak se k výdejnímu okénku dostat co nejdřív. Bylo zakázáno předbíhat.
Každý si musel nejprve vystát frontu.
Filip si vyčíhnul okamžik, kdy se na něj nikdo z učitelů nedíval, a rozběhl se k okénku.
Děti ve frontě nechápavě vrtěly hlavami nebo nespokojeně mručely. Jeden hladový třeťák ho chytil za triko, aby ho zastavil. To Filip nečekal. Neudržel rovnováhu a spadl přímo pod nohy jedné holce, která si právě od okénka odnášela tác s obědem. Byla to baletka, takže se jí naštěstí podařilo udržet rovnováhu. Trocha polévky se ale vylila na zem.
„Co to tady vyvádíte?“ zeptala se paní učitelka, která měla v jídelně dozor.
Filip se chtěl začít vymlouvat, ale všechny děti ve frontě potvrdily, že je předběhl. Paní učitelka ho poslala na konec řady. Předtím mu ale paní kuchařka podala čistý hadr, aby loužičku na zemi do sucha vytřel.
Matěj se usmíval, protože už stál ve frontě velký kus před Filipem.
„Čí je ta aktovka u dveří?“ zahřímal nahlas tělocvikář, který zrovna vešel do jídelny.
Filipovi nejprve nedošlo, že je to jeho aktovka. Učitel tělocviku ji ale vzal do ruky a ukazoval ji dětem stojícím ve frontě.
„To je moje,“ přiznal Filip, když měl aktovku
těsně před očima.
„A ty nevíš, kam patří? Copak jsi ve škole poprvé?“ zeptal se pan učitel přísně. Filip nevěděl, co má říct, a tak mlčel. Učitel
ho ale vyzval, ať si jde aktovku uložit do šatny. Teprve pak se může postavit zpátky do fronty.
„Na konec!“ zdůraznil tělocvikář.
Matěj už byl dávno po jídle, když se Filip dostal k okénku. Bylo to poprvé, co si uvědomil, že se mu závodění nemusí vždycky vyplatit.
A tak s ním konečně přestal.
S kým Filip závodil? A v čem?
Může se do jídelny s aktovkou?
Co se Filipovi přihodilo, když v jídelně předbíhal?
Seřaď správně denní jídla.
DOPOLEDNÍ SVAČINA VEČEŘE SNÍDANĚ
OBĚD ODPOLEDNÍ SVAČINA
Najdi na obrázku ovoce. Pojmenuj je.
Co začíná na J V?
Co roste na stromě? Co má zelenou barvu?
Z názvů jídel vypadlo písmenko. Doplň je a pak doplněná písmenka postupně přečti.
„Víte, proč jsou stromy důležité?“ zeptala se paní učitelka.
„Protože tam ptáčci mají hnízda,“ odpověděla jako první Šárka. Když byla vloni na návštěvě u babičky a dědy, pozorovala tam hnízdo na stromě. Z vajíček se vylíhla mláďátka.
„Výborně,“ pochválila ji paní učitelka a pak pokračovala: „Stromy jsou důležité ještě z dalšího důvodu.“
Děti chvíli tiše přemýšlely. Honzu pak něco
napadlo: „V létě sedíme na zahradě pod stromem, protože je tam stín. A taky se pod něj schováme, když prší.“
„To je taky pravda. Ale stromy potřebujeme ještě z jiného důvodu.“
„Dávají nám jídlo. Třeba švestky a jablíčka a hrušky,“ napadlo Leontýnku.
Paní učitelka s úsměvem přikývla. Nechtěla
děti dále napínat, a tak jim prozradila: „Tou nejdůležitější funkcí stromů a rostlin je to, že vyrábějí kyslík, který můžeme dýchat.“
„A jak to dělají?“ nechápal Filip. Představoval si, že aby mohl někdo něco vyrábět, potřebuje k tomu ruce. Stromy ruce nemají a hýbat se taky nedovedou.
„Je to složitý proces, o kterém se dozvíte víc, až budete starší,“ odpověděla mu paní učitelka. „Mám pro vás ale jednu novinku. Pan ředitel rozhodl, že každá třída si zasadí svůj vlastní strom a bude o něj pečovat.“
„A jak se sází strom?“ chtěla vědět Johanka.
„Motykou vykopeme hlubokou jámu. Do ní nalijeme trochu vody. Pak tam vložíme mladý stromeček. Musíme přitom dávat pozor, abychom mu nepoškodili kořínky. Těmi si totiž
bere ze země všechny důležité živiny. A nakonec ho zasypeme zeminou.“
„A kdy to budeme dělat?“ vyzvídal Matěj. Nejraději by se hned pustil do práce.
„Příští týden dovezou ze zahradnictví stromky. Pan ředitel nám dá včas vědět.“
Nakonec se děti dočkaly. Pavel měl dokonce předem připravený tajný plán. Když si povídali o tom, že na stromech rostou švestky, hrušky nebo jablka, napadlo ho, že by mohl zkusit vypěstovat lentilky. Ty měl totiž moc rád. V aktovce nosil celou krabičku lentilek a čekal, až budou vysazovat jejich společný strom. Chtěl je nasypat ke kořenům. Když je ten stromeček sní, třeba pak na něm vyrostou lentilky.
Nikomu se ale se svým plánem nesvěřil. Když nastal ten dlouho očekávaný den, schoval si krabičku lentilek do kapsy.
Paní učitelka dětem radila, co mají dělat.
Každý měl nějaký úkol. Když se jim podařilo vyhloubit jámu, Pavel nenápadně otevřel krabičku s lentilkami. Klárka s Lenkou držely stromeček za kmen a ostatní se chystali přidat do jámy zeminu. Přesně v tom okamžiku Pavel celou krabičku lentilek vysypal k jeho kořenům.
„Co to děláš?“ zeptala se Lenka, která si toho všimla jako první.
Paní učitelka se otočila, aby zjistila, co se děje.
„Jé, lentilky,“ ukazoval směrem k jámě Vilík.
Paní učitelka se na Pavla podívala s otazníkem v očích.
„Třeba na našem stromě porostou lentilky,“ vysvětloval Pavel a tím paní učitelku rozesmál.
Ovšem za pár dní, když se slavil Den dětí, se na jejich stromě skutečně objevily krabičky s lentilkami. Bylo jich přesně tolik, kolik je dětí ve třídě. A tak prvňáci svůj strom pojmenovaly Lentilkovník.
Popiš, jak se sází strom.
Kdo přišel s nápadem dát ke kořenům stromu lentilky?
Jak by se jmenoval strom, na kterém by rostly čokolády? Jak by se jmenoval strom s koláči?
Jaké písmeno musíš doplnit do názvů částí stromu?
Najdi stíny jednotlivých listů.
Kolik je celkem dětí ve třídě? Obrázek ti napoví.
Je tam více děvčat, nebo chlapců?
Kdo má nejkratší jméno? A kdo nejdelší?
Čí jméno končí na písmeno F? Která jména začínají na stejné písmeno?
© Zuzana Pospíšilová, 2025 Ilustrace © Marie Koželuhová, 2025 © Vydalo nakladatelství PANDA, 2025, David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Grafická úprava: Vladimíra Šenkeříková www.nakladatelstvi-panda.cz
Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení.
Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín
Nemůžete se dočkat, až začnete chodit do školy?
Nebo už jste školáci a zažíváte veselé příhody stejně jako prvňáčci z této knížky?
Při jejím čtení se rozhodně nebudete nudit.
Škola totiž neznamená jen úkoly a aktovku plnou učebnic!
Knížku plnou legračních a poučných příběhů doplňují zábavné úkoly, které podporují porozumění textu, paměť, postřeh a rozvíjejí další školní dovednosti.
Doporučená cena: 219 Kč