BEZVA KAMARÁDI Z 1. TŘÍDY

Ilustrace: Zdeňka Študlarová Zuzana Pospíšilová

BEZVA KAMARÁDI Z 1.TŘÍDY

© Zuzana Pospíšilová, 2023

Ilustrace © Zdeňka Študlarová, 2023

Nakladatelství © Panda, 2023 ISBN 978-80-908824-0-9

Básník

„Tak vás tady vítám, milí žáci. Od této chvíle jsou z vás opravdoví školáci,“ přivítala děti paní učitelka. „Včera jsme měli slavnostní přivítání a dnes už začíná opravdové vyučování. Nejprve bychom si měli vysvětlit pravidla naší třídy. Všichni se k sobě budeme chovat slušně a budeme si pomáhat. Nikdo se nebude nikomu posmívat, nikdo se nebude prát ani nadávat. Je to všem jasné?“

Když děti přikývly, paní učitelka se spokojeně usmála a pak se s každým zvlášť seznámila. Vyptávala se dětí na jméno, koníčky, oblíbené jídlo nebo na sourozence. Každý dostal jinou otázku.

„Zvonek nám ohlásil konec hodiny a začátek přestávky. Je krátká. Můžete si ale zajít na toaletu nebo se napít,“ vysvětlila dětem paní učitelka, jakmile zazvonilo.

„Co je to ta tolaleta?“ zeptal se Toník. „Správně se říká toaleta, ne tolaleta. Je to záchod,“ odpověděla paní učitelka a vyzvala děti, aby ji následovaly na chodbu. Chtěla jim ukázat, kde se toalety nacházejí. Pak se děti začaly postupně vracet do třídy. Najít ty správné dveře nebylo ale úplně jednoduché. Na chodbě jich totiž bylo opravdu moc. Některé děti při návratu nakukovaly i do jiných tříd, než našly tu svou.

Když se vracela i Alice, Jenda ji nejprve pobaveně pozoroval. Pak nahlas pronesl:

„Alice, palice, slepá jako krtice!“ Alice se zarazila. Urovnala si brýle na nose a pak se zamračila. Kdyby nebyla tak překvapená, nejspíš by se rovnou rozplakala.

Všiml si toho i Petr a hned se jí zastal: „Proč jí nadáváš?“ zeptal se Jendy. Přitom si dal ruce v bok a podíval se mu přímo do očí.

„Já jí nenadávám. Jen skládám básně. A jde mi to krásně,“ zachechtal se Jenda. Péťa proti tomu nemohl nic namítnout. Jenda začal znova básnit: „Petr, setr, má špinavý svetr!“

A zrovna v tu chvíli vešla do třídy paní učitelka. Všechno slyšela, a proto se zamračila. „Říkali jsme si, že se nebudeme nikomu posmívat,“ prohlásila důrazně.

„Ale já se neposmívám, já skládám básně,“ zopakoval Jenda. Paní učitelku jeho odpověď překvapila, ale nakonec dostala nápad. „Dobrá, v tom případě budeš náš třídní básník. Složíš naši třídní báseň. Brzy pojedeme na školu v přírodě, tak se ji všichni naučíme.“

„Ale…“ snažil se namítnout Jenda. „Teď se ale Péťovi omluv!“

„A Alici taky,“ řekl Petr. Paní učitelka nechápavě pozvedla obočí, a tak Johanka přispěchala s vysvětlením: „Řekl jí, že je palice a slepá jako krtek.“

„Krtice. Krtek by se nerýmoval,“ opravil ji Jenda.

ÚKOLY

Na co se paní učitelka dětí vyptávala? Kdo si popletl toaletu s tolaletou? Jak se Jenda posmíval Péťovi?

Přečti slova na řádcích. Jsou si hodně podobná, liší se jen jedním písmenem. Zjisti, kterým.

HRST KOV LEM KOZA MECH 9

PRST SRST KOP LED KOPA MED

Míček

v přírodě s nimi. Dříve pracovala jako zdravotní sestřička, a tak ji paní učitelka požádala o zdravotní dozor.

Když se všichni sešli před školou, přijel i autobus. Zastavil u chodníku přímo před školou. Děti i rodiče se k němu hned přesunuli. Pan řidič otevřel dveře pro nástup, ale taky tajné dveře po straně autobusu. „Sem dávejte batohy a kufry,“ oznámil pan řidič. „Já mám bolavá záda,“ vysvětlil paní učitelce.

„Já budu nakládat,“ nabídl se Tomův tatínek. Ostatní rodiče mu podávali zavazadla a on je všechna uložil. „Hezky se rozlučte a posaďte se na sedadla po dvojicích jako v lavici,“ vybídla děti paní učitelka. Pak je postupně pouštěla do autobusu. Péťovi se před nástupem rozvázala tkanička. Sehnul se, aby si ji zavázal. Když měl obličej blízko u země, všiml si, že pod autobusem leží nějaký míček. Kdyby to šlo, tak by ho zvedl, aby ho autobus nepřejel, ale nedosáhl na něj. A tak nastoupil a oznámil panu řidiči:

„Pod autobusem leží malý míček. Asi někomu vypadl z tašky.“ Pan řidič se podíval na hodinky a povzdechl si. Měli odjíždět před deseti minutami, a teď se má zdržovat s lovením míčku? Nakonec se neochotně zvedl ze sedadla. Stejně musí zavřít kapotu. Pod autobusem opravdu něco bylo. V zavazadlovém prostoru ležel dlouhý dřevěný smeták. Díky němu pan řidič míček vylovil. Chtěl ho vzít do ruky, ale hodně píchal. Pomyslel si, že je to asi míček na masáž, a tak ho uložil do síťové tašky, která ležela hned vedle smetáku. Pak zavřel zavazadlový prostor, nastoupil a podal síťovou tašku Petrovi.

„Tady to je. Tašku mi pak vrať!“ řekl řidič nabručeně. Ani neslyšel, jak mu Péťa poděkoval. Ája si na tašku sáhla a vykřikla.

„Co plašíš?“ zlobil se Péťa, kterého její křik polekal.

„Ten balónek se hýbe!“ řekla a hodila mu tašku do klína. A opravdu. Taška se sama dala do pohybu. Petr ji opatrně otevřel a uviděl, že to, co považoval za míček, má oči a čumáček. Nebylo pochyb o tom, že je to ježek.

„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě paní učitelka, když slyšela Áju vykřiknout. Péťa jí ukázal síťovku s ježkem a všechno jí vysvětlil.

„Teď s tím nic neuděláme, ale až dorazíme na místo, vypustíme ho do lesa,“ rozhodla paní učitelka.

Smolař

Když dorazili na místo, děti vystoupily a pan řidič otevřel dvířka po straně autobusu. Tam byla ukrytá zavazadla. Michal s Romanem vlezli dovnitř, aby mohli ostatním podávat jejich tašky, kufry a batohy.

„Ten je můj!“ rozčiloval se Jenda a vzal Filipovi jeho batoh. Filip se chtěl začít zlobit, ale pak si uvědomil, že to opravdu není jeho batoh. Vypadal jen hodně podobně.

Když byl autobus prázdný, pan řidič se rozloučil s paní učitelkou a odjel.

„Teď se seřaďte do dvojic. K horské chatě musíme ještě kousek dojít pěšky,“ řekla paní učitelka.

Péťa měl ježka zabaleného v zapnuté mikině se zavázanými rukávy. To proto, že síťovku musel vrátit panu řidiči a jinou tašku neměl. Nechtěl paní učitelce připomínat, že mají ježka vypustit do přírody. Chtěl ho mít u sebe co nejdéle. Ale Filip měl dnes nejspíš smolný den. Když stoupali po pěšince k horské chatě, přišlápl si tkaničku, zakopl a upadl přímo Péťovi pod nohy. Ten upustil mikinu, ježek se

vykutálel a zamířil do křoví, které rostlo podél cesty. „Stalo se něco?“ zeptala se paní učitelka. „Zakopl jsem a upadl,“ omlouval se Filip a přitom si kontroloval koleno. Kalhoty byly celé a na koleni měl jen malý škrábanec.

„A přitom jsme vypustili ježka,“ dodal Péťa a ukázal na křoví, které se hýbalo, jak se jím ježek prodíral. Paní učitelka spokojeně pokývala hlavou. Měla plnou hlavu starostí, že na ježka málem zapomněla. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ho děti donesly až na pokoj.

„Tak vás tady vítám,“ pronesl slavnostně pan Josef, majitel horské chaty. S vrzáním otevřel staré těžké dveře. Dětem se v horské chatě líbilo. Jen na chodbě se holky trochu bály. Byla vyzdobená jelením parožím a hlavou divočáka. Potom se děti rozdělily do pokojů. Kluci byli na jednom patře a holky na druhém. Alice byla na pokoji s Johankou a Anežkou. Petr obýval pokoj s Filipem a Radimem.

Všichni se hned rozprchli, aby si zabrali nejlepší postele. Filip měl ale takovou smůlu, že sotva se posadil na postel, hned se pod ním rozpadla. Kluci se rozesmáli. „Vypadá to, že jsi dneska opravdový smolař,“ prohlásil Péťa. Nejspíš měl pravdu, protože když šli do jídelny na oběd, na Filipa nezbyl žádný talíř s jídlem.

„Jak je to možné?“ divila se paní kuchařka. „Vždyť jsme to počítali!“ Pak ale znova přepočítala talíře i strávníky a zjistila, že se opravdu spletli. Filip dostal jídlo později, a tak na něj ostatní u stolu chvíli čekali.

„Už se těším, až ten smolný den skončí,“ přiznal se Filip.

„Jen doufám, že to není nakažlivé,“ svěřil se Péťa Alici, když se celá třída vydala na odpolední procházku a on jí cestou všechno vyprávěl.

ÚKOLY

Čím byla vyzdobena chodba horské chaty? Co všechno se Filipovi přihodilo?

Ze slova PAROHY vytvoř další slova. Číslice ti napoví. 5-3-6 5-4-3-6 3-4-5-6 1-3-4-5-3-6 5-4-3-4-3-6

P 1 A 2 R 3 O 4 H 5 Y 6

Jenda s Filipem měli skoro stejné batohy. Najdi mezi nimi pět rozdílů.

(hry, hory, rohy, prohry, horory)

Ostružiny

V okolí horské chaty to bylo moc pěkné. Všude panovalo takové ticho, že bylo slyšet ptáčky, cvrčky a jiný hmyz. Hned pod chatou se rozprostírala rozlehlá louka a les byl nadosah.

Po lesní cestě nejezdila žádná auta, a tak paní učitelka netrvala na tom, aby se děti seřadily do dvojic. Sama šla první a paní Kostková spolu

s Janičkou šly poslední. Obě dohlížely na to, aby se nikdo nezatoulal. Z lesa to vonělo houbami. Jirku napadlo, že by se mohli podívat do lesa: „Určitě už rostou houby. Třeba nějaké najdeme!“ přemlouval paní učitelku, ale ta byla neoblomná.

„To v žádném případě! Mohli byste se v lese ztratit. Nebo byste mohli utrhnout nejedlou houbu. Na houby můžete jít se svými rodiči.“

„Já chodím na houby s dědou a umím je poznat,“ nevzdával se Jirka. „Znám je!“

„To je sice možné, ale dnes na houby nepůjdeme. Jsme tady první den, tak se musíme nejprve seznámit s okolím.“

„A kam vlastně jdeme?“ zeptala se Kristýnka.

„Když budeme sledovat zelenou značku, dojdeme ke studánce,“ objasnila Kristýnce i ostatním dětem paní učitelka. „Většina velkých řek vzniká jako malý pramínek někde v horách. Když potůček stéká dolů, nabírá sílu.“

„Aha, to jsem nevěděl,“ přiznal Filip, který byl blízko paní učitelky a slyšel její vyprávění.

Zato Marek s Ríšou šli uprostřed hloučku. Nebylo na ně vidět ani zepředu, ani zezadu. Ríša toho využil a začal Marka škádlit. Nejprve mu kšilt na čepici posunoval tak, aby ho měl přes oči a nic neviděl. Když si Marek nasadil čepici kšiltem dozadu, bylo to ještě horší. Ríša začal do jeho kšiltovky zezadu cvrnkat, takže mu ji shazoval. Marek si ji vždycky trpělivě nasadil. Jednou to ale Ríša přehnal a čepice Markovi sletěla z hlavy. Letěla vzduchem a dopadla až do křoví pod cestou. Teď už se Marek zlobil.

Vypadalo to, že se kluci poperou, a tak se Alice s Petrem rozběhli dopředu za paní učitelkou. Ta se s ostatními vrátila kus cesty zpět. „Co to tady vyvádíte?“ zlobila se na kluky.

„Já jsem Ríšovi nic neudělal, ale on mi shodil čepici,“ postěžoval si Marek a ukázal na svou kšiltovku, která trůnila na vrcholku keře pod nimi.

„Co teď?“ Paní učitelka si nevěděla rady. Péťa ale navrhnul, že se tam zajde podívat. „Vede tudy cestička!“

„Tak půjdeme všichni,“ navrhla paní učitelka. Nakonec čepici vysvobodili a hned ji s Markovým svolením taky použili, protože našli spoustu ostružin. Naplnili jimi nejen Markovu čepici, ale taky sáček, který měla paní učitelka v kapse.

Kocour

Když děti jedou na školu v přírodě, neučí se tam ve školní třídě. V horské chatě tabuli ani lavice neměli. Žáci se museli usadit okolo stolů v jídelně. Když se nasnídali a odnesli talíře, paní uklízečka sundala ubrusy, aby se dětem lépe psalo. Protože to byli prvňáci a ve škole teprve začínali, neznali ještě písmenka. Nejprve zkoušeli tužkou všelijaké šikmé čáry a kličky, smyčky a kopečky. „Mě to nebaví,“ prohlásil Toník. „Já už chci psát písmenka!“ „Psaní není vůbec jednoduché. Než začnete

opravdu psát, musíte si procvičit ruku, jinak byste škrábali hůř než kocour a nikdo by to po vás nepřečetl,“ vysvětlila dětem paní učitelka. Prošla mezi jídelními stoly a zamířila k Toníkovi, který seděl spolu s Péťou a dalšími dvěma hochy až vzadu u okna. Podívala se mu do sešitu a zhrozila se: „Teda Tondo, ty škrábeš ještě hůř než kocour!“ Ostatní děti byly zvědavé. Shlukly se okolo Tondy. Každý mu chtěl nahlédnout do sešitu. Místo několika malých spodních obloučků udělal Tonda jeden velký. Zabíral všechny řádky, a ještě byl hrbolatý.

„Takhle by to nešlo, Tondo,“ prohlásila nahněvaně paní učitelka. Pak se vrátila na své místo, kde vzala novou písanku a přinesla ji Tondovi. „Začneš znovu a pořádně!“ přikázala mu. „Všechno má svůj čas, věř mi!“

Toník se zastyděl. Vzal si nový sešit a zrovna ve chvíli, kdy chtěl začít kreslit první oblouček, se otevřely dveře. Dovnitř nakoukla paní kuchařka. „Na kdy mám nachystat svačinku?“ zeptala se paní učitelky. Paní učitelka šla paní kuchařce naproti, aby se domluvily. A přesně v tu chvíli se dveřmi protáhl kocourek. Byl mourovatý, proto se taky jmenoval Mourek.

Zamířil rovnou k oknu, kde stál Toníkův stůl. Asi tam byl zvyklý odpočívat. Teď si ale chtěl hrát. Když uviděl Tondovu tužku, jak se hýbe, vyskočil na stůl a začal ji packou chytat. Vypadalo to legračně. Skoro, jako by kocourek psal. Výsledek byl ale ještě horší než v první Toníkově písance. Paní učitelka se nejprve zlobila, když jí ale děti vysvětlily, že za to Tonda tentokrát nemůže, odpustila mu. „Raději si zavřete sešity, a než bude svačina, naučíme se číst písmeno A. Vypadá takto,“ řekla paní učitelka a ukázala dětem velké A i malé a.

„Budu ukazovat i jiná písmena, ale vy budete potichu. Nahlas pojmenujete jen písmeno A nebo a. Je to jasné?“

Děti rozuměly a čtení se jim dařilo. Přidal se dokonce i Mourek. Jakmile uslyšel „A“, hlasitě zamňoukal. Za to si zasloužil dobrou svačinku.

ÚKOLY

Komu z dětí se nechtělo procvičovat psaní obloučků? Pamatuješ si, jak se jmenoval kocourek? Pojmenuj obrázky a najdi ty, které začínají Najdi na obrázku slovo, ve kterém není vůbec žádné písmeno A. Najdi slovo, které končí písmenem A.

Farmaření

Odpoledne se šlo opět na procházku. Včera paní učitelka s dětmi ke studánce nedošla, protože cestou narazili na ostružiny. Sbírání sladkých plodů je zdrželo. Dnes ale paní učitelka vybrala jinou trasu. Majitel horské chaty jim doporučil, aby navštívili nedalekou farmu. „S Karlem se dobře znám. Zavolám mu, ať vám na farmě všechno ukáže,“ navrhnul paní učitelce. Ta byla z jeho nabídky nadšená.

„V prvouce budeme zrovna probírat domácí zvířata, tak si je prohlédneme hezky zblízka. Bude to opravdová škola v přírodě,“ radovala se. I děti byly nadšené.

Když dorazili na farmu, přivítal je pan Karel. Jeho obličej zdobily hluboké vrásky. Na rukou se mu ale rýsovaly svaly a chodil rychle jako mladík. „Tak vás tu vítám!“ zahlaholil vesele a podal paní učitelce i Janině mamince ruku. „Fuj! Pomoc!“ zakřičela Ája. Všechny oči se obrátily na ni. Péťa rychle přiběhl až k ní. „Co se stalo?“ zeptala se starostlivě paní učitelka. „Šlápla jsem do něčeho mazlavého. Hrozně to smrdí. Mám zničené boty.“

Pan Karel se začal smát. „To bude nejspíš slepičinec. Koblížky jsem ráno uklidil.“

„Škoda, koblížek bych si dala,“ zasnila se Jana.

„Myslím, že tenhle by sis nedala,“ zavrtěla hlavou její maminka. „Tak se totiž říká koňskému trusu.“

„Botu si utři tady o trávu,“ poradil Alici pan Karel. Pro jistotu jí to i názorně předvedl. Když byla Alice s výsledkem spokojená, mohli se všichni společně vydat na obhlídku farmy. Ája i ostatní děvčata se od této chvíle dobře dívala pod nohy.

„Tohle jsou naše krávy. Chováme je hlavně na mléko. Víte, co všechno se dá z mléka vyrobit?“ zeptal se pan Karel. Paní učitelka se spokojeně usmívala. Pan Karel teď převzal její učitelskou roli.

„Mléčná rýže!“ vykřikla Darinka.

„Rýže se z mléka nevyrábí,“ vyvedl ji z omylu pan Karel. „Ta se do mléka jen přidává. My tady na farmě z mléka vyrábíme třeba má…“ napověděl dětem první slabiku.

„Mák!“ vykřikl Tonda první věc, která ho napadla.

Paní učitelka se chytila za hlavu. „Přemýšlejte trochu!“

„Ale když babička peče buchty, vaří mák spolu s cukrem a mlékem,“ zastala se Tondy Amálka.

Pan Karel se rozhodl, že to dětem raději sám vysvětlí. „Z mléka vyrábíme máslo, tvaroh nebo sýry. Jestli chcete, zvu vás na malou ochutnávku.“

Děti váhaly a dívaly se na paní učitelku. Ta přikývla. „Myslím, že to bude skvělá svačinka. Děkujeme.“

Než se všichni vrátili zpátky na chatu, věděli, jak vypadají slepice, ovce, králíci, prasata, koně, krocani, husy i kachny. Zkoušeli vidlemi nabírat seno, sypat oves koňům a spoustu dalších věcí. Všechny farmaření moc bavilo.

ÚKOLY

Kdo šlápl do slepičince? Jak se říká koňskému trusu? Jaké výrobky z mléka děti na farmě ochutnaly? Najdi zvířatům jejich mláďata.

KUŘE – SELE – TELE – HŘÍBĚ – JEHNĚ

Jaké domácí zvíře se skrývá ve slově KAPESNÍK?

Jaké lesní zvíře se skrývá ve slově PAMPELIŠKA?

Jaké exotické zvíře se skrývá ve slově TELEVIZE?

Hra na vypravěče

Po návratu z procházky čekala děti dobrá večeře. Po ní pak chvilka her, které paní učitelka pro děti připravila. Nejvíc všechny bavily vyprávěcí kostky. Místo puntíků na nich byly obrázky. Třeba sluníčko, auto, panáček, myška, domeček a spousta dalších.

„Tato hra je jednoduchá a určitě si u ní užijeme spoustu legrace,“ prohlásila s úsměvem paní učitelka. Pak začala dětem vysvětlovat pravidla. „První hráč kostky v ruce zamíchá a pak je hodí na stůl. Podívá se na obrázky, které jsou na vrchních stranách kostek. Potom začne vyprávět jakýkoliv příběh, ve kterém se objeví slova z obrázků. Když řekne dané slovo, tak kostku ze stolu odstraníme.“

„Já chci být první,“ hlásil se o slovo Matěj.

„Ne, já chci začít,“ dožadovala se Magda, která byla upovídaná. Skoro všichni chtěli začít, a tak paní učitelka vymyslela způsob, jak určit toho, kdo bude první. S paní Kostkovou nastříhaly papíry na dvacet kousků. Na jeden z nich paní učitelka napsala slovo VYPRAVĚČ. Papírky poskládala tak, aby vypadaly všechny stejně. Hodila je do prázdné mísy, která zdobila jedno z oken jídelny. Promíchala je a začala děti obcházet. Každému nabídla jeden papírek.

„Až spolu napočítáme do pěti, můžete papírky rozbalit. Kdo najde nápis, ten začíná. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět,“ ozývalo se nahlas. Když si děti lístky rozbalily, Péťa vykřikl: „Já tu něco mám!“ „Začínáš, jsi vypravěč!“ řekla paní učitelka a podala mu kostky. Všichni s napětím čekali, jaké obrázky se na kostkách objeví.

„Byla jednou jedna žába, která si chtěla postavit dům. Protože svítilo sluníčko, hrozilo,

že se usuší, a tak stavěla vždycky v noci. U vody našla prázdnou lahev a vedle ní pár dalších. Postavila je vedle sebe do kruhu a jako střecha jí posloužila stará . Dala ji nahoru. Pak utrhla hezkou kytku, aby si svůj domek vyzdobila.“

„To bylo přímo ukázkové. Máš velkou pochvalu. Myslím, že bychom ti měli všichni zatleskat,“ navrhla paní učitelka. Petr byl na sebe pyšný. Alice na něho mrkla a ukázala palec nahoru. Další příběhy byly čím dál bláznivější.

Třeba o tom, že jeden chtěl jet koloběžkou na měsíc a tam ze země vykopat peníze.

Za ně si chtěl koupit , na kterém rostou lízátka. Všichni se u toho dobře bavili a paní učitelka měla radost. Nejen z toho, že se dětem hra líbila. Těšilo ji, že má tak šikovnou třídu. Něco vyprávět není vůbec jednoduché.

„Zahrajeme si ještě jedno kolo?“ prosila Lenka. Paní učitelka byla ale neoblomná. „Už je moc hodin, musíte jít do postele. Zítra je taky den.“ Dětem nezbylo nic jiného než poslechnout.

ÚKOLY

Kdo mohl vyprávět příběh jako první?

Která slova v prvním příběhu zazněla?

Vyprávěj příběhy. V každém z nich použij vždy tři slova, která jsou na obrázcích. Pořadí slov můžeš změnit.

Vyjmenuj čísla od jedné do pěti. Zkus to i pozpátku. Které z čísel od jedné do pěti v obláčcích chybí?

pět, tři, dva, čtyři dva, tři, pět, jedna

dva, čtyři, jedna, tři čtyři, jedna, pět, tři

Upír

Večer se děti nejprve umyly a pak se převlékly do pyžam. Bylo potřeba stihnout to před večerkou, která byla v devět hodin. Některé děti hodiny ještě neznaly. Paní učitelka ale všem vysvětlila, že když bude velká ručička směřovat rovně nahoru a malá ručička bude na devítce, je přesně devět. Paní Kostková měla pokoj společně s Janou

na holčičím patře. Pokoj paní učitelky byl na patře u kluků. Když paní učitelka i paní Kostková kontrolovaly pokoje, zdálo se, že jsou všichni v posteli. Alici se ale spát nechtělo. Počkala, až paní učitelka odejde z jejich pokoje, a pak opatrně vyklouzla z postele. Bosky po špičkách cupitala k oknu. Když doma nemohla spát, dívala se škvírou mezi dveřmi na televizi, kterou měli rodiče zapnutou. Tady žádná televize nebyla, tak se chtěla koukat aspoň z okna. Pouliční lampy tady v horách nebyly, ale nad vchodem svítilo světlo. Osvětlovalo blízké okolí chaty. Nic zvláštního se nedělo. Ke světlu se slétaly hlavně můry, ale najednou se Alici přímo před očima mihlo něco většího. Polekala se a vykřikla: „Upír!“ Johanka s Anežkou se okamžitě probudily. Johanka začala strachy pištět a Anežka křičela: „Pomoc, upír!“ Jejich křik vzbudil nejen paní Kostkovou a celé holčičí patro, ale taky kluky a paní učitelku.

Všichni byli na nohou, ale nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Paní Kostková si myslela, že se holky polekaly třeba údržbáře nebo někoho, kdo se pohybuje v horské chatě.

„Venku lítá upír!“ vysvětlila Ája, když se do jejího pokoje hrnuly davy dětí i paní Kostková s paní učitelkou.

„Co se stalo?“ chtěla vědět paní učitelka. Alice beze slov ukázala ven. „Netopýr. To je přece netopýr!“ uklidňovala děti paní učitelka, když zjistila, čeho se holky tak bojí. Všichni se přemístili k zavřenému oknu, aby se mohli taky podívat.

Vtom se ve dveřích objevil pan Josef. „Netopýrů se bát nemusíte,“ promluvil hlubokým hlasem. „Bydlí u nás na půdě.“ „Vážně?“ divil se Jenda.

„A můžeme je vidět? Prosím!“ škemral Roman.

„Když to paní učitelka dovolí, můžeme se tam podívat třeba hned!“ řekl pan Josef a otočil se na paní učitelku.

„Stejně nikdo hned tak neusne,“ souhlasila paní učitelka.

„Ale myslím, že byste si raději měli přes pyžamo obléknout tepláky a mikinu. Na půdě se neuklízí,“ upozornil je pan domácí.

Všichni se v tu ránu rozprchli do svých pokojů. Za pár minut už pozorovali netopýry, kteří viseli zavěšení hlavou dolů na trámech nebo přes malé otevřené větrací okénko vylétali ven a vraceli se zpět. Pro všechny to byl velký zážitek. Ája už si od této chvíle upíra a netopýra snad nikdy nesplete.

Drakiáda

Dopoledne děti místo vyučování vyráběly draky. Odpoledne je chtěli vyzkoušet na louce před chatou. „Dnes fouká a papíroví draci vítr potřebují,“ vysvětlovala dětem paní učitelka.

„Pěkně je provětráme,“ dodal pan Josef, který stál vedle ní. Taky si vyrobil vlastního draka. Děti pracovaly ve skupinách. U každého stolu se vyráběl jeden drak.

„Mohli bychom uspořádat závody. Takovou dračí olympiádu,“ napadlo Marka.

„Dračí olympiáda by mohla být drakiáda,“ poznamenal Péťa. Od rána vymýšlel nová slova a bavil tím i všechny okolo. Při obědě

pojmenoval vidličku jako jídlopich a okno jako venkohled.

„To není vůbec špatný nápad,“ chytil se toho pan Josef. „Vítěz dostane dort ve tvaru draka.“ Paní učitelka s úsměvem přikývla, a tak požádal paní kuchařku, aby se o dort postarala. Pan Josef zavedl děti na louku. Lenka měla na sobě sukýnku, ale vítr foukal tak moc, že ji sukni nadzvedával. Raději se běžela převléknout. Když se vrátila, byly všechny skupinky seřazené na jedné straně louky.

Jeden z týmu držel draka za provázek a stál vepředu. Další členové týmu drželi draka za špejle. Opatrně, aby se nepolámal.

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartovala závod paní Kostková. Děti se na povel rozeběhly. Péťovi se podařilo dostat draka do vzduchu jako prvnímu. Panu Josefovi pomáhala paní učitelka. Když draka pustila, utíkal pan Josef skoro stejně rychle jako Petr, jenže pak zakopl

a upadl. Spolu s paní učitelkou museli draka dostat do vzduchu znova. Vítr si s draky pohrával. Otáčel je ve vzduchu tak, že dělali piruety. Alice a její kamarádky měly draka nejkrásnějšího. Daly mu dokonce i kytičku do vlasů, ale drakovi se nahoru moc nechtělo. Všichni si užívali báječnou legraci. Ale jen do chvíle, než přišel nečekaný poryv větru. Ten způsobil, že se Jirkovi drak vysmeknul a uletěl někam vysoko. Draci od Péti a pana

Josefa se srazili a zamotali do sebe. V tu ránu byli na zemi. Tom se snažil se svým drakem opatrně přistát, ale nepodařilo se mu to. Jeho drak skončil na stromě. Na borovici, která měla větve opravdu vysoko. Nedalo se pro něj jen tak jednoduše vylézt. Nakonec se vítězem drakiády staly Alice s Johankou, Anežkou a Kristýnkou. Jejich drak sice nevzlétl, ale jako jediný zůstal nepoškozený. Bylo opravdu větrno. Vítr bral dětem čepice. Vzduchem se vznášely nejen listy, ale dokonce i malé větvičky. Paní učitelka všechny zahnala zpátky do chaty.

„Budeme zase hrát nějaké hry,“ seznámila děti se svým plánem.

„Ale předtím si dáme dort. Prý už je hotový,“ řekl pan Josef a pak dodal: „Teda, jestli nám holky dají ochutnat.“

Ája s úsměvem přikývla.

ÚKOLY

Kdo pomáhal pouštět draka panu Josefovi?

Čí drak skončil na stromě? Co dostal vítěz drakiády? Najdi na obrázku draka s největšíma očima?

Který drak se mračí? Najdi draky s mašlí na hlavě. Který drak má nejdelší ocas? Který drak je úplně vpravo?

Stezka odvahy

Dny na škole v přírodě ubíhaly opravdu rychle. Nikdo se nenudil, nikomu se nestýskalo po rodičích. To proto, že paní učitelka měla připravený program. Dalšího dne přišla zase s něčím novým.

„Dnes tady budeme spát poslední noc, a tak mě napadlo, že byste mohli ukázat svou statečnost. Dnes večer vás čeká stezka odvahy,“ oznámila dětem paní učitelka.

„Jó!“ radoval se Roman, Filip i další kluci. Děvčata byla opatrnější.

„Půjdete ve dvojicích potmě lesem a sami projdete vyznačenou trasu až do cíle,“ vysvětlila dětem paní učitelka.

Odpolední klid byl tento den o něco delší. Paní učitelka chystala s panem Josefem stezku odvahy. Sám se nabídl, že jí pomůže. Vzpomněl si totiž na své dětství a stezku odvahy na táboře. Děti si mohly po obědě odpočinout a nabrat

sílu, protože večer budou déle vzhůru. Nikdo se nemohl dočkat večera.

Po večeři to konečně propuklo. Pan Josef dětem oznámil: „Jeden netopýr se proměnil v upíra. Tak si dávejte pozor, až budete venku.“

„Já se bojím!“ vypískla Darinka.

„A to není všechno. Toulá se nám tu hejkal a taky bludička,“ dodal pan Josef a bylo vidět, že se mu chce smát.

„Rozdělte se do dvojic. Budete mít za úkol hledat takovéto svítící kroužky. Podle nich dojdete až na konec stezky. Tam hodíte do velké sklenice lístek se svým jménem, který dostanete na startu. Pak se stejnou cestou vrátíte,“ vysvětlila dětem paní učitelka.

Všichni tomu rozuměli, a tak se paní učitelka zeptala: „Kdo chce jít jako první?“

Přihlásili se Jirka s Matějem. Paní učitelka jim dala lístky s jejich jmény a ukázala jim, kudy se mají vydat. Ostatní čekali, co se bude dít. Po chvilce se ozvalo zakvílení a Matějův výkřik. A chvíli poté přiběhli kluci zpátky.

„Jaké to bylo?“ vyzvídal Péťa. „Nikomu ani muk!“ upozornila kluky paní učitelka.

„Připraví se další dvojice, ať můžete hned vyrazit,“ doporučila dětem. Přihlásila se Jana a zvedla ruku i Magdě.

„Co blbneš?“ bránila se Magda. „Aspoň to budeme mít za sebou, než bude ještě větší tma.“ To znělo rozumně. Holky se vydaly na cestu.

Jana tušila, že její maminka bude na stezce odvahy převlečená za strašidlo, ale stejně se polekala, protože ji hned nepoznala.

Petr šel s Ájou. To proto, že kluci z jeho pokoje utvořili dvojici a on zbyl navíc. A Ája na tom byla stejně.

„Ničeho se neboj a utíkej!“ vybídl kamarádku Péťa. Ája ho poslechla. Když na ni ale vybafl pan Josef v převleku za upíra, lekla se tak moc,

že zakopla a upadla. Petr jí pomohl na nohy, ale pak ztratili směr. Teprve po chvíli si uvědomili, že nevidí žádné svítící kroužky. „Asi jsem zakopla o bludný kořen,“ vzdychla Ája. Petr je ale oba nasměroval zpátky na cestičku, takže své jmenovky mohli odevzdat do sklenice.

Když byli všichni v cíli, rozsvítila se světla silných baterek. Po stezce odvahy přicházeli upír, bludička a strašidlo. Pan Josef, převlečený za upíra, podal paní učitelce sklenici s lístečky. Rychle je přepočítala. Zdálo se, že dva lístky chybí. Natálčin a Amálčin. Holky se polekaly

upíra tak moc, že lístky zahodily a běžely zpátky k ostatním. Nikdo se jim za to ale nesmál. Stezka odvahy byla totiž opravdu jen pro odvážné. Než se děti uložily do postelí, paní učitelka je pochválila: „Mám z vás radost. Jste moji stateční prvňáci!“

ÚKOLY

A

A

H 10

Která dvojice se vydala na stezku odvahy jako první? Která dvojice do cíle nedošla? Za koho byli převlečení pan Josef a Janina maminka? Ze slov STEZKA ODVAHY vytvoř další slova. Číslice ti napoví. 10-7-8 5-7-4-6 9-7-1-6 1-7-9-6 9-7-8-6 10-7-1-2 5-7-1-2-5-11 (hod, koza, vosa, sova, voda, host, kostky)

Ať se vám v první třídě daří!

Ráno nechala paní učitelka děti spát o něco déle. Dopoledne už se učit nebudou, protože je čeká cesta zpátky domů.

Po snídani paní učitelka dětem oznámila, co se bude dít. „Teď máte za úkol sbalit si všechny věci. Nic tady nesmí zůstat. Nezapomeňte ani na věci, které jste měli v koupelně. Na sebe si oblečte to, v čem budete odjíždět. Všechno ostatní musí jít do kufru.“

„Ale já nemám kufr, jenom batoh,“ špitl smutně Filip.

„To je přece jedno,“ povzdechla si paní učitelka. „Sbalíte si tašky, kufry, batohy. Prostě zavazadla. A taky po sobě ukliďte nepořádek. Nechci nikde vidět žádné papírky od bonbónů ani nic jiného. Až budete hotoví, sejdeme se dole,“ dodala.

Děti se v tu ránu rozprchly jako hejno vrabců. Občas se vyskytly drobné potíže. Amálka nemohla najít své šaty a Jirkovi se nedařilo zavřít kufr. Nakonec se všichni zvládli sbalit a se svými zavazadly se sešli před chatou.

To proto, aby se před odchodem rozloučili s panem Josefem, který se k nim celou dobu choval moc hezky. Paní Kostková mezitím pro jistotu obešla všechny pokoje i společné koupelny. Chtěla zkontrolovat, jestli tam po dětech něco nezůstalo.

„Ještě jednou vám za všechno moc děkujeme,“ obrátila se paní učitelka na pana domácího. „Opravdu se nám tu líbilo. Mám pravdu děti?“ „Ano! Jo! Bylo to super!“ ozývalo se z davu.

„Jé, jé, to je…“ vypadlo najednou z Péti. Vypadalo to, jako by začal koktat.

„Stalo se ti něco?“ starala se paní učitelka. Péťa místo odpovědi vyběhl směrem k okrasným keřům. „Je tady! On za námi přišel!“ vykřikl nadšeně. Všichni byli zvědaví a běželi se podívat co se děje. Nebyla to kočička, byl to ježek.

„To je určitě on! Neodvezeme ho zpátky do města?“ zeptal se s prosíkem v očích Péťa.

Paní učitelka zavrtěla hlavou. A pan Josef prohlásil: „Tady v přírodě mu bude určitě lépe

než ve městě. Slibuji, že se o něho postarám. Dám mu ven misku s vodou.“

„Tak jo,“ souhlasil nakonec Péťa. „A klidně můžete přijet zas. Byli jste skvělá parta,“ řekl pan Josef a mrknul na paní učitelku. Ta se usmála a navrhla: „Mohli bychom sem přijet třeba na školní výlet.“ „Domluveno!“ zasmál se pan Josef a podal paní učitelce ruku. Paní kuchařka dětem donesla balíčky se svačinkou. Zamávali ježkovi a pak se mohli vydat na cestu k autobusu.

ÚKOLY

Do čeho si balil své věci Filip? Komu se nedařilo zavřít kufr? Kde našel Péťa ježka? Najdi takový svačinový balíček, ve kterém všechno jídlo začíná na stejné písmeno. Kolik je ve třídě chlapců a kolik děvčat? Čí jméno začíná na písmeno A? Čí jméno se skládá z nejvíce písmen? Jaké je nejkratší dívčí jméno? Jaké je nejkratší chlapecké jméno? Najdi slova ukrytá v jiných slovech. Obrázky ti napoví. DOPOLEDNE – AUTOBUS – KOČIČKA – SVAČINKA

© Zuzana Pospíšilová, 2023 Ilustrace © Zdeňka Študlarová, 2023

Vydalo: © David Šenkeřík – nakladatelství Panda, 2023, Ludgeřovice 1408/160 Grafická úprava: Vladimíra Šenkeříková

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení.

Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první; ISBN 978-80-908824-0-9

Nakladatelství PANDA již vydalo

Do první třídy dě� nastupují s obavami, protože nevědí, co je čeká. Ocitnou se v novém prostředí a své spolužáky téměř neznají. Prvňáci z této knížky měli ale velké štěs�. Hned na začátku školního roku odjeli na školu v přírodě, kde měli příležitost lépe se poznat, a tak se z nich brzy stali kamarádi. Zažili spolu hodně zajímavých příhod, které by se ve škole stát nemohly. Kromě učení hráli spoustu her, pouštěli vlastnoručně vyrobené draky a vypravili se také na stezku odvahy. Dokonce s nimi na školu v přírodě odjel i jeden čtyřnohý kamarád. Chcete vědět jaký? No tak se pusťte do čtení!

Pohádky o zvířátkách jsou určeny nejen malým dětem, ale jejich krátké texty s velkými písmeny lze doporučit také začínajícím čtenářům. Při plnění úkolů si procvičí nejen čtení, ale i paměť a postřeh.

Za každým příběhem najdete úkoly nejen k procvičení porozumění textu, ale i pamě�, postřehu a dalších školních dovednos�.

Doporučená cena: 199 Kč