Jak šli zajíci do školy by knihylevneonline

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík JAK ŠLI ZAJÍCI DO ŠKOLY

Jak šli zajíci do školy

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

nakladatelstvĂ

Tato kniha patří:

Jak šli zajíci do školy

Veselé pohádky se zvířátky

Jindřich Balík

Ilustrace Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jak šli zajíci do školy Bylo skoro osm hodin. Sluníčko vesele hřálo na obloze a zvědavě se rozhlíželo. Les i louka byly už dávno vzhůru. I brouci byli vzhůru. I ptáci, motýli a čmeláci. I včely už myslely na práci. Bylo osm hodin. Na stráni u lesa právě začínala škola. Paní učitelka Zajícová zapisovala docházku. Byli tu všichni: zajíc Dvojlístek, zajíci Trojlístek a Čtyřlístek. „Teď si vyzkoušíme, jestli jste se doma učili,“ řekla paní učitelka a zeptala se: „Co je na světě nejsladší?“ „Prosím, prosím,“ hlásil se Dvojlístek. „Nejsladší na celém světě je mrkev. Je sladší než cukr. Sladší než bonbóny. Sladší než čokoláda.“ 7

„Správně, Dvojlístku, píšu ti jedničku. A teď pozor – kdo je na světě nejrychlejší?“ „Nejrychlejší na celém světě jsou zajíci,“ vyhrkl Trojlístek. „Rychlejší než vítr. Rychlejší než ozvěna. A jsou i rychlejší než vlak.“ „Správně, správně, je to tak,“ řekla paní učitelka Zajícová, „ale příště počkej, až tě vyvolám,“ napomenula ho. „A teď se vás ptám – co je na světě nejkrásnější?“ „Prosím,“ hlásil se Čtyřlístek, jak se sluší a patří, „nejkrásnější na celém světě jsou zaječí 8

uši. Krásnější než růže. Krásnější než motýlí křídla nebo kapka rosy na listu.“ „Výborně,“ usmála se paní učitelka. „Všem vám dávám jedničku. Vidím, že jste se na dnešní hodinu velice pečlivě připravovali,“ chválila zajíce. „Ale vidím taky, že sluníčko už poskočilo na nebi o kus výš, že už sedí na topolu. Proto dnes končím školu a na shledanou zítra.“ „Na shledanou!“ volali zajíci. Byli rádi, že uměli na jedničku. A ještě radši byli, že mají volno. Utíkali na pole s mrkví, která je sladší než

všechny sladkosti na celém světě. Utíkali tak rychle, jak to dovedou jen zajíci. A už nikdo jiný na celém světě. Utíkali, až se jim třásly uši, které všem zajícům tak báječně sluší. Jako nikomu jinému na celém světě. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• V kolik hodin začínala zajíčkům škola? • Paní učitelka Zajícová napomenula Trojlístka. Víš proč? • Chodíš už do školy? Víš, kdy začíná školní rok? • Vyjmenuj měsíce, kdy se chodí do školy. A kdy jsou letní prázdniny?

O kočce Týně Kočka Týna byla mlsná. Všechno, co jí paní dala na misku, si nejdřív pořádně prohlédla. Pak si k tomu přičichla, ochutnala a teprve potom se dala do jídla. Nebo nedala. Podle toho, co jí řekly oči, nos a jazyk. Podle toho, jak byla s jídlem spokojená. Zrovna dneska spokojená nebyla. Když dostala pod stůl talířek s obědem, lízla si a vyčítavě se podívala na svou paní. Není to nic moc, chtěla jí říct, ale neřekla. Nebudu přece v poledne dělat nepříjemnosti, pomyslela si a vyběhla radši ven. Chvilku běhala po dvoře, chvilku odpočívala na zápraží a potom se vyhoupla na střechu. „Kdo to sedí u komína? To je přece kočka Týna!“ volalo sluníčko a smálo se. „Copak jsi 11

měla dobrého k obědu? Už sis otřela mastnotu z fousků?“ Ale kočka nic. Jako by sluníčko ani neslyšela. Jako by je ani neviděla. Jako by žádné sluníčko na nebi ani nebylo. Měla teď jiné starosti. 12

Hlad jí kroutil bříškem. Cítila ho pod kožíškem. „Přece se nebudu takhle trápit,“ rozzlobila se. „Skočím si do obchodu. Tam jistě něco na zub dostanu. Misku mlíčka. Nebo smetanu...“ Slezla ze střechy, přeskočila plot a rozběhla se k prodejně. „Podívejme – kočka Týna! Kampak běžíš? Na dortíček se šlehačkou?“ volala na ni holčička s červenou aktovkou. „Do prodejny na hlt mlíčka, co se dává do kafíčka. Mám na ně chuť. Strašnou...,“ odpověděla kočka. „Ať ti slouží ke zdraví,“ odhopkala červená aktovka. Kočka běžela dál po chodníku, po silnici, auta na ni zlostně troubila, ale Týna nedbala. Už se těšila na mlíčko. Už tam bude. Brzo. Snad. Ale co to? „Já snad špatně vidím!“ zatajila kočka Týna dech – na schodech před obchodem ležel pes. 13

Nebyl moc velký, spíš menší, ale co naplat, byl to pes! Čenich měl položený na tlapkách a podřimoval. Rozvalený na sluníčku, čekal na svou paničku, až se vrátí z nákupu. Nevěř psovi, ani když spí, říkávala maminka, bylo první, co Týnu napadlo. Najednou ji úplně přešla chuť na mlíčko. Rázem bylo po hladu.

Otočila se jako vítr kolem stromu a utíkala domů. Běžela po chodníku, po silnici, auta na ni zlostně troubila, ale Týna nedbala. Uháněla jako zajíc a přitom se nahlas hubovala. „Už nikdy nebudu mlsná, moje paní přece nevaří tak špatně. Jiná kočka by se možná olizovala až za ušima. Musím si pospíšit – snad tam ještě na talířku něco pro mě zbylo...“ Pelášila domů tak rychle, až se za ní prášilo. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Proč kočka Týna běžela do obchodu? • Kde odpočívala, když na ni promluvilo sluníčko? • Týna byla mlsná. A co ty? Sníš všechno, co ti maminka připraví? • Co ti chutná, a co ne?

Na co vrabčák Jára zapomněl Vrabčák Jára poletoval po městě. Lítal sem a tam, jen aby si zkrátil čas do oběda. Ráno se dobře nasnídal, do školy ani do práce chodit nemusel, a tak se toulal. Poletoval sem a tam, občas někomu zvědavě nakoukl do tašky, občas se na křižovatce posadil na semafor a sledoval, co se děje. Pozoroval křižovatku plnou aut a plnou zmatku. Prohlížel si se zájmem výlohy – jaké se právě nosí boty, jaké kalhoty, košile a kravaty. Jaké jsou v módě klobouky. Když se mu některý zalíbil, řekl si: „V tomhle bych si hned udělal hnízdo!“ a vesele si poskočil. Lítal a lítal a najednou zaslechl zpěv. Vrabčák Jára hned rychleji zamával křídly. Zvědavost mu nedala. 16

Zpěv vycházel z otevřeného okna jednoho domu. Jára se posadil na lavičku před domem a pozorně poslouchal. Nevěděl, že je u školy, kde se děti právě učí zpívat. Poslouchal, po17

slouchal a potom si řekl: „Tohle bych se docela rád naučil. Budu dávat dobrý pozor. Kamarádi mně určitě budou závidět, až jim tuhle písničku zazpívám. Nic to není, určitě mi to půjde.“ Posadil se až k samému oknu, aby mu nic neušlo. Když ale děti dozpívaly a Jára zkoušel jejich písničku opakovat, vůbec mu to nešlo. Ať dělal, co dělal, nedokázal ji zazpívat. Vždycky

z toho vyšlo jen to vrabčí čimčarara čim. Nic víc, nic míň. „Tohle bych se nenaučil ani za měsíc,“ povzdechl si nakonec. „Co nadělám? Děti umí zpívat, ale já zase létat. Každý umí něco jiného.“ Vrabčák Jára byl spokojený a letěl si zase prohlížet výlohy, pozorovat křižovatku plnou zmatků a nakukovat lidem do tašek. Na něco ale zapomněl. Zapomněl, že kromě zpívání umí děti také počítat, psát a malovat. A ještě spoustu jiných věcí. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Umíš počítat? Kolik dětí na obrázku zpívá? • Spočítej, kolik je na obrázku s křižovatkou lidí, aut a zvířátek. • Proč se chtěl vrabčák Jára naučit zpívat?

Jak krtek potěšil motýla Nad loukou poletoval strakatý motýl. Lítal sem a tam, ochutnával kytku po kytce a hřál si přitom křídla v letním slunci. „Musím si trochu odpočinout,“ rozhodl se po chvíli a posadil se na list. Jen si sedl a jednou se zhoupl – vykoukl před ním z hlíny krtek. Zamžoural proti sluníčku a pozdravil: „Ahoj! já jsem krtek Jonáš. Jak se jmenuješ ty?“ „Ahoj,“ vysoukal ze sebe motýl, „to je dnes krásně, viď?“ „Je,“ přikývl krtek, „ale já se tě ptám, jak se jmenuješ, a ne jaké je počasí.“ „Ááále...“ vykrucoval se motýl a chystal se odletět.

„Copak se kroutíš jako žížala v louži?“ zlobil se krtek. „Jak na tebe doma volají? Nebo snad nemáš žádné jméno?“ „Mám,“ řekl smutně motýl a vzdychl si. „Ale není tak hezké jako tvoje. Nehodí se pro mě. Nehodí. Jmenuji se Mikuláš.“ „Mikuláš?“ divil se krtek. „Zvláštní, opravdu zvláštní. Tvoje jméno voní víc ledem a sněhem než rozkvetlou strání. Měl bys létat v zimě.“ „Motýli v zimě nelétají,“ usmál se motýl. „Já vím.“ řekl krtek. „Zima není ani pro motýly, ani pro krtky. Ale teď je léto, a tak lítej a lítej a buď veselý. Kvůli tomu, jak se jmenuješ,

se netrap. Na jménu přece vůbec nezáleží. Jaké jméno máš, takové máš – ať jsi třeba Mikuláš.“ „To jsem rád, že jsem tě potkal. Moc jsi mě potěšil,“ usmál se šťastně motýl. Žádná starost ho už netrápila. Najednou byl lehoučký jako kytičková vůně. Zamával krtkovi na rozloučenou, vznesl se vysoko nad stráň a letěl vstříc letnímu slunci.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Jak se jmenuje krtek, který si s motýlem povídal? • Čím krtek motýla potěšil? • Má motýl Mikuláš svátek v létě, nebo v zimě? Víš, který den? Úkol: Najdi v osmisměrce jméno motýla a krtka. Najdi alespoň pět dalších jmen.

M A R T I N C

E I D A N V A

Š O K E V A Z

Á N L U P L N

N D S G L C O

O R P L A Á H

J A K U B V Š

Jak Ušáček splnil, co slíbil

„Ty ale vypadáš!“ přivítala maminka zajíčka Ušáčka, když se večer vrátil domů. „Kde ses tak umazal? Včera jsem ti dala čisté kalhoty.“ „Běžel jsem přes louku a nevšiml jsem si myší díry. Zvrtla se mně noha – a bum! bác! Už jsem se válel v trávě,“ sypal ze sebe udýchaný Ušáček a provinile si prohlížel své špinavé 24

kalhoty. „Příště dávej lepší pozor na cestu a nekoukej, kde co roste a voní,“ napomenula ho maminka a začala chystat večeři. „Ano, maminko, dám,“ slíbil zajíček a byl rád, že to tak dobře dopadlo. Ale hned druhý den, sotva sluníčko přešlo půl oblohy, vrátil se zajíček domů zase celý uválený a umazaný. Zrovna jako včera. „Copak jsi mně slíbil?“ zlobila se maminka, když ho uviděla. „Jsi špinavý, jako bys proletěl komínem.“

„Běžel jsem přes louku a dával jsem pozor na myší díry. Ale na cestě byl krtčí kopeček – a bum! bác! Už jsem se koulel ze stráně,“ naříkal zajíček a měl slzy na krajíčku. „Příště si dávej lepší pozor na myší díry i na krtčí kopečky,“ zlobila se maminka. „A sundej ty kalhoty, ať je můžu trochu vyčistit. Všechno na tobě jen hoří.“ „Už se to víckrát nestane, maminko,“ sliboval zajíček a myslel to vážně. Opravdu. Přece nebudu přidělávat mamince práci, myslel si v duchu. Druhý den, když se sluníčko vyspalo a znovu šlapalo oblohou, vracel se zajíček Ušáček domů z procházky. A kalhoty měl kupodivu docela čisté. „No vidíš, Ušáčku,“ pochválila ho maminka. „Když chceš, tak to umíš.“ „Řeknu ti, jak to všechno bylo, maminko,“ řekl 26

udýchaný zajíček. „Vyhnul jsem se všem myším dírám i krtčím kopečkům, ale v trávě spal medvěd Bručoun. Bum! Bác! Přeletěl jsem přes něj do příkopu, div jsem si kosti nezlámal. A za to, že jsem ho vzbudil, mně Bručoun pořádně vyprášil kalhoty,“ dokončil zajíček svoje povídání a pohladil se opatrně po zadečku. „Aspoň mně ušetřil práci,“ usmála se maminka a zatahala Ušáčka zlehýnka za uši. „Ale teď už se umyj a pojď se najíst.“ 27

„Ano, maminko,“ řekl zajíček a byl rád, že se na něj maminka nezlobí. A když, tak jen malinko. Vždyť přece splnil všechno, co jí slíbil. Kalhoty měl čisté. Vyprášené od medvěda. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Kolikrát zajíček Ušáček upadl? • Četl jsi pozorně? Co se stalo dřív? Upadl Ušáček nejprve přes krtčí kopeček nebo myší díru? • Kolikrát maminka čistila zajíčkovi špinavé kalhoty? Úkol: Na kostkách vidíš různá písmenka. Vytvoř z nich co nejvíce slov. Alespoň sedm.

O S R A K E T M D 28

Jak si brouček stavěl pelíšek Brouček Píďalka si na pasece u doubku stavěl nový pelíšek. Broučí chaloupku. Brzy ráno vstal a dal se do práce. Nosil stébla trávy, listy i lístečky. A chomáčky mechu. Pracoval a dřel se bez oddechu. V poledne, když už sluníčko stálo vysoko na obloze, byl skoro hotový. Spokojeně si vydechl a štastně se usmál. Těšil se, jak mu bude v pelíšku dobře. Jak se v něm schová před deštěm a nepohodou.

„Ještě lístek mateřídoušky, abych měl voňavé spaní,“ řekl si, ale najednou se zarazil. Padl na něj tmavý stín – proti němu seděl velký černý brouk! A hned spustil, jako když kamení rachotí o skálu: „Pěkná chaloupka, pěkná. Musím tě pochválit. Moc hezky jsi ji pro mě postavil. Ale teď hybaj odtud! Koukej zmizet! Ztrať se! Ztrať!“ A práskl černým fousem, jako když se zlomí suchá nať.

Chudák Píďalka strachy málem ani nedýchal. Od rána se nezastavím, naříkal v duchu, od rána se bez oddechu dřu. Pak se jako bouřka zlý brouk přižene a z pelíšku mě vyžene. Bylo mu do pláče. Ale vtom – kdo to sem běží? Kdo to sem skáče? Zajíc Dupálek! Jen doběhl, hned poznal, co se stalo. A pořádně zadupal. „Kdopak domeček postavil?“ zeptal se přísně. „Kdo se na něm dřel a lopotil a namáhal? Patří tomu, kdo na něm pracoval!“ A znovu zadupal dupy dup, dupy dup, aby černý brouk viděl, že to myslí vážně. Ale ten už radši na nic nečekal, pořádně se polekal. Zmizel kdesi v houští jako kámen v tůni. Jako vítr za kopcem. „To jsme mu dali! To jsme ho hnali!“ smál se zajíc Dupálek. „Chtěl se vytahovat na menšího, a to se nemá.“ Zamával ušima na rozloučenou, zlehounka si dupl dupy dup a běžel po svých. 31

„Děkuju za pomoc!“ volal za ním Píďalka a spokojeně pohlédl na svůj nový pelíšek. Byl rád, že o něj nepřišel. Byl rád, že ho má. A kdyby něco, na zajíce zavolá...

KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Víš, z čeho si brouček Píďalka stavěl svůj pelíšek? • Co řekl zajíc Dupálek zlému broukovi? Úkol: Najdi pět obrázků, které se opakují jen ve třech rámečcích. Úkol: A najdi také čtyři obrázky, které jsou v rámečcích jen jedenkrát.

Jak měl krtek Lopatka štěstí Krtek Lopatka spal ve svém pokojíčku hluboko pod zemí. Uložil se k zimnímu spánku hned když v trávě zazvonila první sněhová vločka. Zahrabal se do suchého listí a do voňavého mechu, který si v létě nanosil. Spal a spal a vůbec mu nevadilo, že všude nad ním leží závěje sněhu. Pole byla přikrytá bílou peřinou, i louky a les byly celé v bílém. Krajem se proháněl studený vítr a vesele brnkal na stříbrné rampouchy. Na kopci sáňkovaly děti, po stráni sem tam přeběhl prostydlý zajíc nebo srnka. Pod vysokými topoly posedávalo hejno vran. Krtek Lopatka spal a o tom, co se děje nahoře nad ním, vůbec nic nevěděl. Bylo mu dobře. Každou noc za ním přišel hezký sen a zpříjemnil mu dlouhé spaní. Jednou se mu zdálo, že vyhrabal na louce veliký krtinec, vysokánský až k nebi. Mohl se 34

z něj dívat po celém kraji až za devatero skal a devatero řek. Podruhé se mu zase zdálo, že našel zakopaný džbán plný zlaťáků. Všechny známé z blízkých strání obdaroval na potkání podle jejich přání. Tak šel den za dnem, noc za nocí, zima ubíhala a byla čím dál slabší. Ale ještě pořád měla dost síly. Ještě pořád mrzlo a každou chvíli se z mraků začal sypat běloučký sníh. Tak šel den za dnem, noc za nocí a ke krtkovi přicházel jeden sen za druhým. A jednou v noci za ním přišel ten nejhezčí. Zdálo se mu, že je jaro. Viděl rozkvetlou louku, na které vonělo tisíce barevných kytek. Viděl tisíce motýlů, včel a brouků, slyšel vyhrávat cvrčky a čmeláky. Poslouchal veselé vyzpěvování ptáků. A země? Země byla měkká a kyprá, jako stvořená k hrabání a házení. Jako stvořená k vrtání nových tunýlků a chodbiček. Krtkovi se zdálo, že je jaro. A protože to byl ten nejkrásnější sen, zasmál se krtek Lopatka 36

samou radostí uprostřed zimy ze spaní. A měl veliké štěstí, že spal tak hluboko pod zemí a že široko daleko nikdo nebydlel a nemohl ho slyšet. To by se pak všichni divili a nevěřícně kroutili hlavami: 37

„Jestlipak o tom víte? Krtek se nám dočista zbláznil! Uprostřed zimy se mu zdá o jaru! A samou radostí se směje ze spaní!“ Krtek Lopatka spokojeně spal a vůbec nevěděl, jaké měl štěstí, že ho nikdo neslyšel.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Krtkovi se zdálo o jaru. Víš, o čem ještě? • Krtek celou zimu spí. Víš, v kterém měsíci ho probudí jaro? ZTRACENÝ RÝM Z básničky vypadlo pět slov. Jestli poznáš, která to byla, doplň je. Krtkovi moc nevadí, když se venku ....... Nemrzne mu kožíšek, má vyhřátý ....... V teplíčku si pěkné počká, jara se už brzy ....... Jenom velký popleta, chrápe dlouho do ....... Krtka se to netýká, natáhl si ....... 38

Jak se ježci smáli Jednou večer se liška Adéla procházela po lese. Od oběda nic nejedla a měla na něco hroznou chuť. Strašnou. Ukrutnou. „Co bych si tak jenom dala?“ říkala si potichu sama pro sebe. Ale nikde nic. Nikde se nic nepohnulo, co by stálo za otočení. Nikde nic nevonělo, co by stálo za skočení. Liška opatrně našlapovala, proplétala se houštím, prolézala mlázím a najednou uslyšela, jak někdo povídá: „... pečený vařený...“

„Ááá – konečně!“ zavrněla spokojeně Adéla a mlsně si olízla fousky. „Kdopak je tady pečený vařený? Hned se na něj musím podívat. A hezky zblízka.“ Protáhla se křovím, tam co rostla břízka, a uviděla na pasece dva ježky. „Byla řeč o nějakém jídle – kdopak to tu povídal? Ptám se – kdo?“ vyzvídala nedočkavě a znovu si jazykem přejela fousky. „Zrovna říkám Bodláčkovi, že sem na paseku chodím často. Skoro pořád. Že jsem tady pečený vařený,“ řekl ježek Pichláček a usmál se. „Tááák... To mě vůbec, ale vůbec nezajímá, víš?“ řekla zklamaně hladová liška. „Pro mě za mě se vy dva můžete na paseku třeba odstěhovat. Můžete si tady třeba zkamenět. Nemám o vás zájem, ani kdybyste byli, vážení, třeba na másle smažení. A pečení na houbách. A vaření ve víně. To bych byla hloupá – vskutku! Takové roští si pustit do žaludku! Jehly a meče. Píchání, křeče...“

Adéla zlostně dupla do mechu, vztekle mrskla ocasem a zmizela v houští. A ježci Bodláček a Pichláček? Smáli se, až se jim klepaly bodliny. Smáli se vesele nejmíň dvě hodiny. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Liška měla velký hlad. Proč ježky nesnědla? • Co udělá ježek, když mu hrozí nebezpečí?

O voňavém údolí Za velikým rybníkem, za vysokou horou, uprostřed hlubokých lesů, je malé voňavé údolí. Schovaly se v něm čtyři stráně: jahodová, malinová, jetelová a pampelišková. Jednou se ve voňavém údolí sešli včely a čmeláci, zajíci a motýli. Sešli se a povídali si. A když se vypovídali a do sytosti zasmáli, řekly včely: „Nejvíc voní jahodová stráň. Tam, co my bydlíme.“ A čmeláci řekli: „Ale jděte, co vás nemá! Řekne vám i ryba němá, že nejvíc voní naše stráň. Malinová.“

Ale zajíci z jetelové stráně je ani nenechali domluvit: „Co vás napadá? Nejkrásnější vůně je z našeho jetele!“ A zadupali vesele. Zadupali, aby každý slyšel, že je to tak a nejinak. Jenomže motýli se rozzlobili, jako by je napichoval na špendlík: „Asi jste nikdy nebyli na naší stráni. Když rozkvetou pampelišky, to je panečku vůně!“ A zhoupli se šťastně na kytce.

Tak se mezi sebou dohadovali jako někde na trhu. Včely, čmeláci, zajíci a motýli, se nemohli dohodnout. Hádali se a hádali, až si toho všimlo sluníčko a zahrozilo jim zlatým prstem. „Copak? Copak? Já vás hned rozsoudím, já to nejlíp posoudím. Ke mně stoupají ze země všechny vůně jako dým z ohýnku. Jako ptačí písně z trávy. Jako kukání kukačky z vysokého smrku. Poslouchejte, co vám řeknu. Každá stráň krásně voní – jahodová, malinová, jetelová i pampelišková. Ale jenom všechny dohromady udělají z obyčejné louky opravdové voňavé údolí.“ Sluníčko se usmálo,

zamávalo všem na rozloučenou a šlapalo dál po modrém nebeském chodníku. Za velikým rybníkem, za vysokou horou, uprostřed hlubokých lesů, je malé voňavé údolí. Když se v něm někdy sejdou včely a čmeláci, zajíci a motýli, jen si mezi sebou povídají a nikdy se už nehádají. Jsou rádi, že spolu všichni žijí v údolí, které voní tolika vůněmi. Které voní jako medu plný džbán. A žádný z nich už nechválí jen svoji rodnou stráň.

Jak si myška všechno rozmyslela

Léto se už pomaloučku kutálelo z kopečka. Sem tam sprchlo, sem tam byla v lukách mlha, bílá jako ovečka. Z lesa co chvíli vyběhl studený vítr, zatočil se nad loukou a vyletěl vysoko mezi mraky. Kluci pekli brambory a pouštěli si draky. Bylo chladno a nevlídno. Myška Eliška vyskočila z díry na paseku, a sotva se pořádně rozhlédla, uviděla na mechu sedět veverku Barču. „Ahoj!“ křikla na ni. „To dnešní počasí nestojí za nic, viď? Úplně se zimou klepu, udělám si pět šest dřepů, abych se aspoň trochu zahřála.“ „Máš pravdu, Eliško,“ odpověděla veverka, „souhlasím s tebou, taky už mě nohy zebou. Ale co naděláme, léto končí. Sotva to kdo za46

chrání, podzim čeká za strání. Bude nám den ode dne hůř.“ „Něco mě napadlo,“ usmála se najednou Eliška a oči se jí vesele rozsvítily jako lampičky svatojánských broučků. „Já už vím, co udělám – sluníčko si zavolám! Pozvu je k sobě do díry a může tam se mnou bydlet. Bude mně celou zimu pěkně teploučko. Uvařím jahodový čaj.“ „Tak já je taky pozvu na návštěvu,“ skočila jí do řeči Barča. „Přece nebudu mrznout, taky

bych si přála mít doma vlastní sluníčko. Krmila bych je sladkými oříšky a určitě by se u mě nemělo špatně.“ Ale to už se ozval i zajíc Dupka, který myšku a veverku poslouchal: „A co já?“ zadupal rozzlobeně. „Vy se budete vyhřívat, a já si mám nechat zmrznout ocásek a uši na rampouch? Zavolám sluníčko k sobě do skrýše a budu u něj sedět jako u kamínek celou zimu. O jídlo pro ně se samozřejmě postarám.“ „Chudák sluníčko,“ usmála se myška Eliška, která si to všechno najednou rozmyslela. „Ještě se o ně pohádáme a popereme. Každý z nás by je chtěl mít jen pro sebe. Ale sluníčko přece patří na nebe, a ne k někomu do díry nebo do skrýše. Jen ať hezky 48

hřeje a svítí z oblohy na celou zem. Ať hřeje a svítí všem.“ Veverka, zajíc a všichni, co tam zrovna byli, s myškou rádi souhlasili. A sluníčko, které v tu chvíli na minutku vykouklo z černých mraků se vesele smálo a docela příjemně hřálo. I když jen maličko. Málo.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Zvířátka chtěla mít sluníčko jen pro sebe. Co chtěly myška a veverka sluníčku nabídnout? • Pamatuješ si jména myšky, veverky a zajíce?

Jak si sluníčko jednou trochu pospalo

Poslouchejte, co se nestalo – sluníčko jednou ráno vůbec nevstalo! Hodiny na věži už dávno odbily pátou, bing bing, už táhlo málem na devátou, ale po sluníčku ani vidu, ani slechu. Sladce spalo někde v mechu. Kdesi za horama mezi lesy. Spalo jako o půlnoci. „Copak je se sluníčkem, že ještě necupitá přes oblohu?“ divil se zajíc. „Možná, že zaspalo,“ řekl čáp od žabího rybníka. „Možná, že si nenatáhlo po večeři budíka.“ „Jen aby nebylo nemocné,“ strachovala se veverka z červené borovice. „Hrom a blesky do čepice! Ani na krok vidět není,“ zlobily se myšky v trávě. „Takovéhle nadělení! Je tma jako v pytli. Ještě se někde převrátím s domkem do příkopu,“ 50

huboval šnek na voňavé mezi. „Kde to slunce jenom vězí?“ „Chtěl jsem dělat pavučinu – komu teď mám dávat vinu?“ naříkal pavouk. Zlobil se už celý palouk. Někdo pěstí k nebi mával, někdo si i zanadával. Ze všech strání bylo slyšet naříkání: „Má být ráno, ale není!“ Všichni byli udivení. A všechny ty třesky plesky, nářky a stesky uslyšela ranní víla. 51

Šupky hupky, holka malá rychle, rychle pospíchala ke sluneční posteli. Zajela rukou pod zlatou peřinu, hrábla sluníčko do zlatých vla-

sů, zatahala je za zlaté ucho – a ospalé slunce otevřelo oči. „Na louce je pozdvižení, že tě nikde vidět není,“ hartusila víla. „Celý svět se topí v tmách, a ty ležíš v peřinách.“ „Dneska bych se snad probudilo až k obědu,“ řeklo slunce zahanbeně. A potom už šlo všechno jako po drátku. Za chviličku bylo všechno v pořádku – sluníčko se nemylo, ani nečesalo. Obléklo se do zlatého kabátku a vyskočilo z lesů. Den se rozsvítil 52

jako zlatá lampa. „Nezlobte se, přátelé!“ křiklo slunce vesele. „Moc se vám všem omlouvám, já jsem dneska zaspalo.“ „To nic, to nic. Aspoň budeš mít vyspalejší oči,“ volali jedni. „Kvůli tomu se přece nezboří svět, když nezačneš svítit zrovna v pět. Nebo v šest...“ volali jeden přes druhého.

Zajíc, čáp, veverka. Šnek i pavouk. A kdoví kdo ještě. „My si taky někdy rádi pospíme a nechce se nám vstávat,“ začali se smát. Nikdo se už nezlobil, nikdo si už na nic nestýskal. Někdo si hned zanotoval. Někdo šťastně zapískal. Všechno, bylo jak má být. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako by slunce dneska ani pozdě nevstalo. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Sluníčko zaspalo a byla pořád tma. Víš, kolik už bylo hodin? • Kdy vstává sluníčko dříve, v létě, nebo v zimě? • Kolik zvířátek čekalo ráno na sluníčko? Spočítej je na obrázku. • Vyjmenuj všechna zvířátka, která se sluníčku smála. Pomůže ti obrázek.

O draku papíráku Strakatý drak papírák ležel ve skříni a spal. Kdo ví, jaké sny se honily jeho papírovou hlavou. Možná se mu zdálo o pečených bramborách a o zralých švestkách. O hromadách jablek a hrušek. A taky o větru, který se narodil kdesi v horách a celý udýchaný přiběhne na stráň. Strakatý drak papírák spal a spal a snil. A najednou se probudil. Probudil ho právě takový vítr, o jakém se mu před chvílí zdálo. Fíí a fííí, zahvízdal pod oknem podzimní písničku a drak papírák ucítil vůni pečených brambor, modrých švestek, červených jablek a žlutých hrušek. „Dobré jitro,“ řekl mu vesele střapatý kluk 55

a vytáhl ho opatrně ze skříně. „Těšíš se? Těšíš?“ Drak ani nestačil na souhlas kývnout, ani si nestačil naposled zívnout, a už byli na louce. Hned se k němu přitočil kamarád vítr a fíí a fííí, vynesl ho vysoko do oblak. Drak letěl jako pták, stoupal a stoupal k pobledlému slunci. Sem tam se zakýval ze strany na stranu, sem tam švihl

barevným ocasem a rozhlížel se po světě. „Pozdravuj tam nahoře!“ křičely vrány z topolu. „Pozdravuj slunce a mraky.“ „Od nás taky,“ přidaly se myšky a zajíci. „Budu, budu – všechno vyřídím,“ smál se vesele drak. „Do takové výšky se my nikdy nepodíváme,“ vzdychaly veverky na vršíčku jedle a koukaly vzhůru, div si hlavy nevykroutily. Div jim oči nevypadly. Foukal studený vítr a vysoko nad strání se smál strakatý drak papírák. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• O čem se draku papíráku zdálo? • Kdo papírového draka probudil? • Ve kterém ročním období pouštíme draky? • Když nebem létají papírovi draci, víš které ovoce a plody se sklízejí a dozrávají? Vyber si: maliny, jablka, borůvky, švestky, ořechy, hrušky, třešně, kaštany nebo jahody? 57

Pohádka o zaječích uších Zajíc Jožánek se jednou ráno probudil, otevřel oči a hned věděl, že něco není v pořádku. A nebylo. Ne že by nebem šlo slunce pozpátku. Že by se brouk lezl ohřát do chládku. Ne ne. Bylo to něco úplně jiného – Jožánek si v noci přeležel ucho! Celý nesvůj vyskočil z pelechu a rozběhl se k modré studánce, co v ní bydlel červený rak. Naklonil se nad hladinu, a bylo to tak – jedno sametové ucho měl vztyčené k nebi, jako doutník u rybníka, ale druhé bylo ohnuté a přilepené k hlavě. Zkoušel je packou narovnat – marně. Znovu spadlo dolů a viselo dál jako šiška ze stromu. Co teď? „Takhle přece nemůžu běhat po lese. Takhle ani nevypadám jako zajíc,“ naříkal a bylo mu divně. Podivně. Náladu měl pramizernou. Teď i bílou kytku viděl jako černou. „Proč zrovna 58

mně se to muselo stát? Ten, kdo mě uvidí, bude se smát.“ A jak tak přemýšlel a myslel na své známé, jak si namáhal a lámal hlavu, zavolala na něj 59

upovídaná myška: „Co to vidím? Jožánku, kde máš druhé ucho? Prohráls je v kartách?“ Smála se, až se jí klepalo bříško. A tak ji to vyvedlo z míry, že se jí třásly i fousky. A už se k ní přidala i zvědavá veverka z jedle: „Koukám se, koukám a jsem z toho vedle. To tu ještě nebylo – jednouchý zajíc! Kampak jsi dal druhé ucho? Neztratils je včera večer v jeteli, když tě honil mezi poli strašák s holí, příteli?“ „Ach, to je neštěstí – kdybys měl malinká ouška jako já, tak by se ti nic nestalo,“ vykoukl z křoví huňatý medvěd. „Ale když vy zajíci musíte mít takovou zvláštní parádu. Dlouhánské uši. I to jedno ti však sluší.“ A smál se, smál, div se nepřevalil do mechu. Zajíc by se nejradši propadl hluboko do země. Nejradši by se zahrabal do hromady listí nebo zalezl do chvojí, aby ho nikdo neviděl. Byl smutný. 60

„Jožánku!“ zavolalo na něj slunce. „Nic si z toho nedělej. Nesmíš hned ztrácet hlavu a zlobit se. Chviličku počkej a všechno se spraví. Rozběhni se přes paseku a vítr ti uši srovná. Uvidíš.“ Zajíc poslechl. Rozběhl se strání dolů a zastavil až u topolu. Uši měl zas jako dřív. Jako každý správný zajíc. Slunce mu dobře poradilo. 61

„Ať si kdo chce, co chce říká, hlavně že mně trčí k nebi jak doutníky u rybníka,“ smál se Jožánek, „že mám uši zase v pořádku.“ Já jsem o nich napsal tuhle malou pohádku. KDO TO VÍ, ODPOVÍ

• Co se stalo Jožánkovi, že měl jedno ouško dole? • Kdo se Jožánkovi smál a co mu říkali?

Obsah Jak šli zajíci do školy / 7 O kočce Týně / 11 Na co vrabčák Jára zapomněl / 16 Jak krtek potěšil motýla / 20 Jak Ušáček splnil, co slíbil / 24 Jak si brouček stavěl pelíšek / 29 Jak měl krtek Lopatka štěstí / 34 Jak se ježci smáli /39 O voňavém údolí /42 Jak si myška všechno rozmyslela /46 Jak si sluníčko jednou trochu pospalo /50 O draku papíráku / 55 Pohádka o zaječích uších / 58

Jak šli zajíci do školy © Jindřich Balík, 2016 Ilustrace © Antonín Šplíchal, 2016 © PANDA, 2019 David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení. Jindřich Balík JAK ŠLI ZAJÍCI DO ŠKOLY Ilustrace Antonín Šplíchal Tisk GRASPO CZ, a.s., Zlín Vydání první ISBN 978-80-905738-2-6

nakladatelství

Nakladatelství PANDA již vydalo

Jindřich Balík

Antonín Šplíchal

UČILA POČÍTAT PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL

Chceš vědět, kdo zachránil broučkův pelíšek před černým broukem? Co se krtkovi v zimě zdálo? Proč se ježci smáli nebo co se stalo, když sluníčko ráno zaspalo? Pohádky o zvířátkách jsou určeny nejen předškolním dětem, ale jejich krátké texty s velkými písmeny lze doporučit také začínajícím čtenářům. Při plnění úkolů si procvičí nejen čtení, ale i paměť a postřeh.

Doporučená cena: 179 Kč