Malí školáci by knihylevneonline

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

nakladatelství

Tato knížka patří:

Písnička prvňáků

První den ve škole Jirka se nemohl dočkat, až půjde do školy. Ráno vstal dříve než maminka s tatínkem. Sám se umyl a převlékl z pyžama. Chtěl dokonce nachystat i snídani, ale to už nestihl. „Ještě máme čas, Jiříku,“ špitla rozespalá maminka. Pro Jiříka měla ale pochopení. Když byla malá, taky se nemohla dočkat, až začne chodit do školy. Věděla, že Jirka ještě neumí poznávat hodiny a bojí se, aby svůj důležitý den nepropásl. Nakonec mohli vyrazit. Jirka, maminka i tatínek.

Před školou už bylo hodně dětí. Většinou byly větší než Jirka a přišly do školy samy. Starší děti se nahrnuly dovnitř a před školou zůstali jen prvňáci. Za malou chvilku se objevily dvě paní učitelky a jeden pan učitel. Rozdělili si děti podle seznamů, které drželi v ruce. Když Jirka zjistil, že bude chodit do 1. C a že bude mít pana učitele, byl rád. Pan učitel si své žáky i s jejich rodiči odvedl do třídy. Tam dětem pokynul, aby se posadily do lavic. Rodiče požádal, aby se postavili dozadu. Pak se představil a všechny hezky uvítal.

Jiřík seděl v lavici s usměvavou holčičkou. Byla to Anetka, ale to zatím nevěděl. Neměli čas se představit. „Teď bych vás rád požádal, abyste šli na chvíli na chodbu. Chceme si pro vás s dětmi připravit překvapení,“ vyzval rodiče pan učitel Roman. „Ukážeme maminkám a tatínkům, jak rychle se dokážeme naučit písničku, která nás bude provázet po celou první třídu. Bude to naše hymna.“ Jen to dořekl, pustil dětem nahrávku písničky. Když písnička skončila, pustil ji znovu. Potřetí už se děti postupně přidávaly. Zpočátku se jim slova trochu pletla, ale nakonec to zvládli všichni. Když zpívali písničku naposledy, ozvalo se troubení a chrochtání. Vypadalo to, jako kdyby třídu navštívila lesní zvířátka. Skoro všichni ztichli a tvářili se vyděšeně. Jen dva kluci, kteří seděli úplně vzadu, nemohli zadržet smích. Pan učitel je zavolal dopředu. „Jestli se

chcete před ostatními předvést, můžete naši písničku zazpívat sami.“ „Ne, to ne,“ zaprotestoval Franta. „Já taky nechci,“ bránil se Mirek. Pan učitel je tedy nechal vrátit se zpátky do lavice a pustil do třídy čekající rodiče. Děti jim zazpívaly písničku, kterou se před chvilkou naučily. Není divu, že někteří rodiče měli slzy na krajíčku. Jirka se usmíval. Jeho první školní den se vydařil. Teď už si byl jistý, že ve škole to bude prima.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Pamatuješ si jméno pana učitele? Jaké zvuky se ozývaly při zpívání písničky? Do které třídy nastoupil Jiřík? 1.A 1.C 1.B Nauč se zazpívat písničku spolu s prvňáky (str. 4). Najdi pět věcí, které se opakují jen ve třech aktovkách. A najdi také čtyři věci, které jsou v aktovkách jen jedenkrát.

Zasedací pořádek Panu učiteli bylo jasné, že Frantu s Mirkem nemůže nechat sedět v jedné lavici. Dostal nápad. Rozesadí děti tak, jak by to podle něj bylo nejlepší. A přitom to bude zábavné. Nejprve ale musí zajít do obchodu a koupit dvě stejné krabice se skládankami puzzle. Protože měl ve třídě dvacet čtyři žáků, koupil puzzle, které měly právě takový počet dílků.

Druhý školní den byl ve škole o hodinu dříve než jeho žáci. Potřeboval si všechno předem připravit. Jeden obrázek nechal složený na stole. Z druhé podložky dílky puzzle vyloupnul a rozmístil na jednotlivé lavice. Dílek z pravého horního rohu ležel na poslední lavici vpravo. Dílek z levého dolního rohu ležel na první lavici úplně vlevo. Stihl všechno připravit jen chvilku předtím, než se ve třídě začali scházet první žáci. Jako první do třídy vtrhnul Kája. Nezaklepal, a dokonce ani nepozdravil. Hrnul se ke stejné lavici, ve které seděl včera, ale pan učitel ho požádal, aby počkal před tabulí, až dorazí i ostatní spolužáci. Když se všichni sešli, na chodbě zazvonil zvonek. „Zvonění je takové naše znamení, kdy máme začít pracovat a kdy si můžeme odpočinout. Nejprve se posadíme do lavic,“ řekl a Kája už se hnal k lavici, kterou si včera oblíbil. Pan učitel ho ale zastavil. „Své místo si musí každý

nejprve najít. Každý z vás ode mě dostane jeden dílek skládanky. Vaším úkolem bude najít k němu stejný dílek na lavicích. Kde ho najdete, tam bude vaše místo.“ Mezi dětmi to zašumělo, jak začaly vzrušeně štěbetat. Zatím jim škola připadala náramně zábavná. Barborka byla ze všech nejmenší, a tak by měla sedět vepředu. Pan učitel jí proto dal dílek, který měl svou dvojici v první lavici. Větší děti dostaly dílky ze zadních lavic. Mirek měl svůj dílek na opačném konci třídy než Franta. A zbrklého Káju chtěl mít pan učitel tak blízko, aby na něj mohl dohlédnout.

Když byly všechny dílky rozdány, děti se pustily do hledání. Dělaly rámus, smály se, pobíhaly po třídě nebo do sebe dokonce šťouchaly. „Kdo najde svůj dílek, ten se posadí na své místo,“ dodal pan učitel. Skoro všichni už seděli, jen Míša bezradně pobíhal po třídě. Pan učitel se chvilku divil, že dílek od Míši se neshoduje s tím, který leží na volné lavici, ale za chvilku přišel na to, čím to je. Mirek s Frantou totiž seděli spolu, i když měli být každý jinde.

„Opravdu máte dva stejné dílky?“ zeptal se jich. Franta měl oba dílky stejné, takže seděl na svém místě, ale Mirek ne. Musel své místo přenechat Míšovi a sednout si jinam. „Takto budete sedět pokaždé,“ sdělil dětem pan učitel. Pak měly děti dílky znovu poskládat. A protože na obrázku byla domácí zvířata, do konce hodiny si o nich povídali.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Kdo byl ze všech nejmenší? Kdo se záměrně posadil na špatné místo? Co bylo na obrázku skládanky? Spoj první a druhou slabiku a poskládej z nich slova. Co mají tato slova společného?

KOČ

PRA

KO KRÁ

ŘE CAN

KRO

LÍK

Pojmenuj zvířátka na obrázku s puzzlemi (str. 14). Co je na obrázku vlevo dole? Který dílek je prostřední? Co je na dílku vpravo nahoře? Který z volných dílků patří do skládanky?

Ztracené přezůvky Pan učitel kladl dětem na srdce, aby na nic nezapomínaly a měly své věci v pořádku. Markétka byla vzorná. Nikdy na nic nezapomněla. Pomůcky ve školní aktovce si kontrolovala nejen večer, ale i ráno. O to víc ji překvapilo, když nemohla najít své přezůvky. Seděla v šatně a nechápavě vrtěla hlavou. Aktovku znovu a znovu prohledávala. Do třídy musela nakonec přijít bosky. Pan učitel si toho hned všimnul: „Ty jsi dnes zapomněla přezůvky?“

„Nezapomněla,“ odpověděla Markétka. „Tak si je obuj,“ vybídl ji pan učitel. „Já nemůžu. Ztratily se mi,“ špitla Markétka s pláčem na krajíčku. Panu učiteli jí bylo líto, a tak se zeptal, jak její bačkůrky vypadaly. Markétka je popsala stručně: „Byly světle modré s fialovými srdíčky.“ Nejprve se pan učitel podíval do její aktovky, jestli přezůvky nepřehlédla. Pak vybídl ostatní, aby vystrčili jednu nohu do uličky mezi lavicemi. Žádná bačkůrka neodpovídala popisu. Pan učitel si jen povzdechl: „Nedá se nic dělat, dneska budeš muset být bez přezůvek.“

Při hodině matematiky děti postupně vyvolával k tabuli, aby do připravených linek křídou napsali trojku. Když byl na řadě Franta, pana učitele zaujalo, že nějak zvláštně našlapuje. Hned mu bylo jasné, proč. Neměl pořádně obuté přezůvky. Pod patami byly sešlápnuté. „Proč ty bačkory takhle ničíš?“ zeptal se pan učitel přísně. Franta jen přešlapoval na místě, ale bačkory si nespravil. Nešlo to, protože mu byly malé. „Vyzuj si je,“ přikázal mu pan učitel. Když si jednu Frantovu bačkůrku vzal do ruky a pořádně prohlédl, údivem mu povyskočilo obočí.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Franty, který očima probodával podlahu. „To jsou Markétčiny bačkůrky. Má je podepsané.“ „Ale já jsem měla bačkůrky se srdíčky. Na těchhle jsou barevné puntíky,“ protestovala Markétka. „Myslím, že ti Franta dluží nejen omluvu, ale také vysvětlení,“ řekl pan učitel a pak se zeptal přímo Franty: „Můžeš nám k tomu něco říct?“ „Zapomněl jsem si doma bačkory. Markéta měla v šatně otevřenou aktovku. Když si rozvazovala tkaničky, tak jsem jí bačkory vzal. Srdíčka jsem pak na záchodě tajně přemaloval. V penálu mám barevné fixy. Byly mi ale malé, tak jsem je sešlápnul.“ „A úplně zničil,“ dodal pan učitel. Franta se Markétce omluvil, ale přesto dostal první poznámku. Jeho rodiče pak museli Markétce koupit úplně nové přezůvky.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Kdy si Markétka kontrolovala své školní pomůcky? Kterou číslici se děti učily psát v hodině matematiky? Jak původně vypadaly Markétčiny přezůvky? Jak je Franta poničil? Najdi v hromadě přezůvek vždy dvě stejné do páru.

Jak jinak se ještě dají pojmenovat přezůvky? Najdi správná slova: bačkory, holínky, babočky, papuče, balerínky, lodičky, domácí obuv

Potrestaný šprýmař Martin se nemohl dočkat konce října. V tu dobu si totiž lidé oblékají kostýmy strašidel. Maminka mu pořídila parádní strašidelnou masku. Sám se jí polekal a už se těšil, až ji ukáže spolužákům. Věděl, že Aneta i Bára se bojí pavouků. A Lucka se zase jednou polekala jen toho, že Jenda prudce vyskočil z lavice.

Martin si svou masku sbalil do aktovky. Před spaním přemýšlel, jak by vystrašil celou třídu najednou. Kdyby si masku oblékl na záchodě, polekal by jenom kluky. Ve třídě si ji nenápadně nasadit nemůže. I když jsou všichni otočení směrem k tabuli, pan učitel by se díval přímo na něj. Ať přemýšlel, jak chtěl, nic ho nenapadalo. Nakonec si řekl, že to nechá náhodě. Prostě se uvidí. Ráno šel Martin do školy zvesela. Stále myslel na tajemství, které ukrývá ve své aktovce. Příležitost se naskytla až poslední hodinu, kdy měli mít tělocvik. „Dnes půjdeme do velké tělocvičny,“ oznámil dětem pan učitel. Ve třídě zavládlo nadšení. Většinou chodili cvičit ven nebo do malé tělocvičny. V té velké to ale bylo něco docela jiného. Nejenže byla prostorná, ale byla tam i spousta cvičebních pomůcek. Byly uložené v tajné místnosti hned vedle tělocvičny. Říká se jí nářaďovna.

Martin si masku přendal z aktovky do pytlíku s cvičebním úborem. Pan učitel odvedl děti do šatny, která sloužila k převlékání. Ani tam si ale Martin masku nenasadil. Strčil si ji pod tričko. Z nářaďovny si děti donesly plastové hole, míček a malé branky. Nejprve si všichni vyzkoušeli, jak se mají trefit do míčku. Teprve pak mohli hrát florbal.

„A teď každý uklidí svou hůl do nářaďovny. Michal s Vojtou a Blanka s Katkou odnesou branky,“ vyzval děti pan učitel. Martin si pomyslel, že teď nastala ta pravá chvíle. Hrnul se k nářaďovně, aby tam byl první. Odložil florbalku, nasadil si masku a chtěl se honem někam schovat a pak na každého vybafnout. Uviděl kozu, přes kterou se přeskakuje, a vlezl si pod ni. Jenže se zaklínil mezi jejími nohami. Vlezl pod ni totiž ze strany, kde je mezera užší. Nemohl se pohnout, a tak volal o pomoc. Každý, kdo přišel uklidit svou hůl, se opravdu polekal a utíkal pryč. Když se pan učitel zeptal, čeho se všichni tak bojí, Jirka prozradil, že v nářaďovně straší. Pan učitel nevěřícně kroutil hlavou. A protože zvonilo, poslal děti do šatny. Martin zůstal zamčený v tělocvičně. Vysvobodila ho až paní uklízečka. Naštěstí měl dost rozumu a masku si před ní sundal, jinak by utekla i ona.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Jak se jmenuje nejstrašidelnější den v roce? Jak asi vypadala Martinova strašidelná maska? Zkus ji namalovat. Čeho se Anetka a Bára bojí? Kterou hodinu měly děti tělocvik? Jak se jmenuje místnost se cvičebními pomůckami? Najdi vždy dvě stejné hole na florbal.

Znáš nějaké další sporty, které mají v názvu …bal? Napoví ti písmena: BEOVLJAL

JHOEANBL

LBOFTA

LSBEBKATA

Začarovaná aktovka Vojta chodil už od školky stále s hlavou v oblacích. Rád si hrál, ale neměl sourozence. Přemýšlel o tom, že by jeho hračky mohly někdy oživnout. Pro jistotu je nosil i v aktovce. Hračky si do aktovky nachystal pokaždé. Na sešit s domácím úkolem ale občas zapomněl, a tak měl v sešitku pana učitele několik černých puntíků. „Dávej si na věci větší pozor,“ napomínal ho pan učitel častěji než ostatní děti. Jednoho dne vyučování skončilo brzy. Alespoň Vojtovi se zdálo, že to dnes rychle uteklo.

Nedával ve škole pozor a místo toho přemýšlel o dinosaurech. Dostal od babičky sadu plastových dinosaurů. Jednoho pojmenoval svým jménem. Byl to Vojtosaurus. Toho si dokonce vzal s sebou do školy. Celou dobu si představoval, jaké by to bylo, kdyby se přímo ve škole zvětšil na svou skutečnou velikost. To by určitě rozšlápnul lavice. Ocasem by smetl ze stěny tabuli. A hlavu by musel vystrčit ven z okna nebo ze dveří.

Když šel Vojta do školní jídelny, nechal si aktovku v šatně. Na oběd byly knedlíky plněné uzeným masem a k nim kyselé zelí. Hned ho napadlo, že by knedlíky jeho dinosaurovi chutnaly. Nesnědl proto všechny, jeden si zabalil do ubrousku. Chtěl si ho dát do aktovky. Byl zvědavý, jestli si na něm jeho dinosaurus pochutná. „Kde se tak loudáš?“ popoháněl Vojtu tatínek. Vojta rychle hodil plněný knedlík do aktovky. „Tak co? Jaké to dnes bylo ve škole?“ vyzvídala odpoledne maminka.

Vojtovi nebylo moc do řeči, a tak odpověděl jen stručně: „Dobrý!“ Přitom otevíral svou aktovku. Byl zvědavý, jestli si dinosaurus na knedlíku pochutnal. Když otevřel aktovku, čekalo ho překvapení. Nebyl tam ani knedlík, ani dinosaurus. Všechno v aktovce se najednou proměnilo. Penál zčervenal a dinosaurus se proměnil na malou panenku. „Moje aktovka je začarovaná!“ vykřikl zděšeně. Maminka s tátou okamžitě přiběhli. Chtěli zjistit, co se stalo. „Z aktovky mi zmizel knedlík. Zčervenal mi penál a dinosaurus se proměnil v panenku,“ vzlykal Vojta. Tatínek vyndal desky se sešity. Byly podepsané a stálo na nich: Lenka Fialová, 2. B.

„Žádné čarování se nekoná. Jen sis vyměnil aktovku s někým z vedlejší třídy,“ smál se tatínek. „Zítra dáš aktovku panu učiteli a on už to zařídí,“ utěšovala Vojtu maminka. „Ale měl by sis na věci dávat lepší pozor!“ Kolikrát to Vojta ještě uslyší?

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co měl Vojta ve škole k obědu? V co se proměnil jeho dinosaurus? Vojta svého dinosaura pojmenoval Vojtosaurus. Jak by se jmenoval tvůj dinosaurus? Ke svému jménu přidej -saurus. Vzor: Anetosaurus, Míšosaurus, Pájosaurus. Najdi mezi aktovkami 5 rozdílů.

Holoubek Pan učitel občas na chvíli otevřel okno, aby do třídy pustil čerstvý vzduch. Pak se dětem lépe přemýšlí. I dnes bylo okno otevřené a žáci se skláněli nad svými písankami. Najednou je ale vyrušil podivný zvuk. Jako první zvedla oči Blanka. Seděla totiž přímo u otevřeného okna. Do třídy vletěl holoubek. Chvíli létal kolem celé třídy a pak se posadil na tabuli. Děti přestaly psát. „Jé, ten je krásný,“ vzdychla Josefínka. „Asi se chce taky učit,“ napadlo Anetku.

Pan učitel se usmíval. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Občas do třídy vletěla moucha nebo vosa, ale pták nikdy. „Nebudeme si ho všímat, a on zase odletí,“ navrhnul pan učitel. Pro jistotu otevřel dokořán ještě další dvě okna. „No tak, holoubku, vyleť!“ vybídl ptáka pan učitel. Pro jistotu i nahlas zatleskal. Holoubek se sice polekal, ale přemístil se jen na opačnou stranu tabule. Navíc se na tabuli i vykakal. To děti rozesmálo. Pan učitel ale nadšený nebyl. Měl na tabuli připravenou práci pro další hodinu. Teď musel tabuli utřít papírovým kapesníčkem a pak i mokrou houbou. Všem bylo jasné, že s holoubkem ve třídě se učit nedá. Nikdo se nemohl soustředit. Všichni se dívali jen na něj.

„Musíme ho vylákat ven. Tady by neměl co jíst,“ prohlásil pan učitel. „Já mu dám svoji svačinu,“ navrhnul Filip a vytáhl z aktovky housku se salámem. „Z lidského jídla by ho bolelo bříško. Potřebuje zrníčka, a to nikdo z vás nemá,“ odmítl Filipův nápad pan učitel. „Já mám ovesné vločky!“ vykřikla Blanka. Její maminka dbala na zdravou výživu. Dnes dostala ke svačince jablíčko, bílý jogurt a do misky ovesné vločky. „Ty máš opravdu vločky?“ ujišťoval se pan učitel. Když mu je Blanka ukázala, dostal nápad. Vzal malý tácek, na kterém vždycky ležela křída. Umyl ho, osušil a pak na něj nasypal trochu vloček z Blančiny svačiny. „Podívej, co pro tebe máme,“ řekl holoubkovi a ukázal mu misku. Pak ji přenesl na okenní římsu. Holoubek na nic nečekal. Zamával křídly a vylétl z okna ven. Pak se ale vrátil

a posadil se tak, aby mohl vyzobávat vločky z misky. Pan učitel rychle zavřel okna, ke kterým se děti začaly hrnout. Všichni chtěli na holoubka dobře vidět. Do konce vyučovací hodiny sice žádné učivo probrat nestihli, ale děti měly hezký zážitek.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co měli Filip a Blanka ke svačině? Jaké další ptáky kromě holuba znáš? Co děti ve třídě rozesmálo? Pojmenuj všechny potraviny na obrázku.

Které z nich začínají stejným písmenem jako holoubek? Co by holoubkovi nejvíce chutnalo? Co by nejvíce chutnalo tobě? Vymysli jídlo na počáteční písmena tvého jména a příjmení. Např.: Jirka Kolář = jahodové knedlíky, jablkový koláč. Nebo si vymysli něco legračního jako jedlá konvička, jedovatý kečup.

Máme ji! Ráno spěchali žáci 1. C do lavic jako každý jiný den. Něco ale bylo jiné než obvykle. Pan učitel se neusmíval. Naopak. Tvářil se velmi přísně. Teprve po zazvonění děti zjistily, proč. „Včera jsem nechal na stole sešity s diktáty. Stihnul jsem vám dát známky. Jenže někdo rohy sešitů odtrhnul, takže známky jsou pryč,“ vysvětlil dětem pan učitel. „Některé sešity byly dokonce úplně zničené. Kdo včera odcházel ze třídy jako poslední?“ zeptal se.

Ve třídě to zahučelo jako ve včelím úlu. „Franta!“ vykřikl Matěj. „Ale byl tu ještě Petr. Ukládal si do penálu rozházené tužky a pastelky,“ bránil se Franta. „Ale já jsem nic neprovedl,“ hájil se Petr dotčeně. „Proč bych to dělal?“ Pan učitel byl bezradný. Petr opravdu nemusel vytrhávat ze sešitů známky. Měl vždycky samé jedničky. „Asi to udělalo nějaké strašidlo,“ napadlo Katku. Zrovna přečetla knížku o strašidle, které dělalo dětem ve škole neplechu. Pan učitel se maličko usmál. Bylo mu jasné, že tuhle záhadu jen tak nevyřeší. Věnoval se proto učivu, které měl dnes s dětmi probrat. Když vyučování skončilo, Petr se obrátil na svého nejlepšího kamaráda Káju: „To nemůžeme nechat jen tak. Musíme zjistit, kdo trhá sešity.“ Kája se od mala toužil stát detektivem, tak okamžitě souhlasil. Navrhnul Petrovi, že se schovají vzadu za skříní. Do třídy nahlédl pan

učitel, ale kluků si nevšiml. Pak vešla paní uklízečka, ale jen vynesla koš. Potom zavřela dveře a zamkla. Petr s Kájou ani nedýchali. Najednou jim došlo, co provedli. Budou muset ve třídě zůstat přes noc. Když chtěli zpoza skříně vylézt, uslyšeli rámus. Škvírou ve zdi se protáhla myš a mašírovala si to přes celou třídu. Tentokrát žádné sešity na stole nezůstaly. Myš ale vyšplhala po ukazovátku na tabuli a začala trhat houbu na mytí tabule. Pak si její kousky odnesla do své díry.

Pan učitel měl stejný nápad jako kluci. Taky se chtěl do třídy pro jistotu ještě podívat. Když odemknul dveře a uviděl Káju s Petrem, překvapeně se zeptal: „Co tady děláte?“ Kluci mu řekli, co viděli, a pan učitel se začal smát. „Myš? Takže za všechno může jedna malá myš? Asi ji budeme muset chytit a pustit ven, jinak by mohla sníst nejen sešity, ale i učebnice a výkresy.“ Kluci s panem učitelem chvíli přemýšleli, jak na to. Nakonec jim posloužil pytlík od bačkor. Kája ho dal těsně k díře, a když myška vyběhla, byla v pasti. „Máme ji!“ vykřikli všichni tři současně.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Jaké sešity byly poničené? Kdo si myslel, že za to může strašidlo? Kteří dva kluci chtěli přijít záhadě na kloub? Myška ohlodala stránky s písmeny. Dokážeš je i přesto přečíst?

Jaké slovo se dá z písmen poskládat, když změníš jejich pořadí?

Tiše! Jednoho jarního dne bylo venku hezky, a tak chtěl pan učitel vzít děti na procházku. „Podíváme se, jestli už někde nekvetou kytičky,“ navrhnul dětem. „Udělám si z nich věneček,“ plánovala Natálka. „Já taky,“ přidala se Barborka. Pan učitel to uslyšel a hned dětem vysvětlil, že jarní kytičky jsou důležité hlavně pro hmyz, který se probouzí po zimě. „Včeličky potřebují

něco k jídlu. Nemůžeme jim všechny kytičky otrhat!“ To děti nikdy předtím nenapadlo. Hned o tom začaly vzrušeně debatovat. Potíž byla v tom, že to bylo na školní chodbě. A v době, kdy se ostatní třídy učily. „Tiše!“ napomenul své žáky pan učitel, ale moc to nepomohlo. Raději s dětmi rychle vyběhl ven. Tam se jejich štěbetání snadno ztratí mezi jinými zvuky. V hlavě už se mu ale rodil nápad, jak to udělat, aby se děti naučily být tiše. Když se vraceli z procházky zpátky do školy, děti byly opět hlučné. Teď už to ale tolik nevadilo, protože byla přestávka. Pan učitel se ale přesto zeptal Mirka, proč musí tolik křičet: „Proč nemůžeš mluvit potichu?“ „To by mě nikdo neslyšel,“ odpověděl dotčeně Mirek. Když se děti vrátily do třídy, umyly si ruce a pustily se do svačiny. Pan učitel zatím ve svém kabinetu něco vyráběl.

„Mám tady takový vynález,“ oznámil dětem na začátku další hodiny. „Je to něco jako telefon.“ Děti na něj zíraly s otevřenou pusou. Některé z nich měly svůj vlastní mobilní telefon, jiné ho znaly od rodičů. To, co držel v ruce pan učitel, se telefonu nepodobalo ani trochu. Byly to dva kelímky spojené šňůrou. „Teď musí být naprosté ticho,“ upozornil děti. Pak podal jeden kelímek Davidovi, který se choval vzorně. „Musíme ten provázek co nejvíc natáhnout. Ty si dej kelímek na ucho, já na pusu.

Něco zašeptám,“ řekl a pak něco pošeptal do kelímku. Děti se snažily něco zaslechnout, ale nepodařilo se jim to. Jen David nadšeně zopakoval, co slyšel. „Já chci taky!“ žadonili ostatní, ale pan učitel to dovolil vyzkoušet jen těm, kteří nekřičeli. Od té doby už ve třídě rámus nikdy nebyl.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Pro koho jsou důležité jarní kytičky? Kdo nejvíce křičel na chodbě? Co udělaly děti, když se vrátily z procházky do třídy? Kdo mohl telefon z kelímků vyzkoušet jako první? Podle obrázkového návodu si zkus vyrobit vlastní kelímkový telefon.

Ze seznamu slov vyber ta, která mají něco společného s včelami: ÚL, JED, STŮL, ŽIHADLO, KŘÍDLA, ŠVIHADLO, PLAST, PLÁST, KŘÍDA, MED Dokážeš pojmenovat jarní květiny na obrázku? Kolik najdeš na louce včel?

Velká písmenková loupež V každé třídě bývá velká nástěnka, na které je nějaká výzdoba. V 1. C měli nástěnku s přišpendlenými velkými písmeny. Bylo na ní napsáno NAŠE TŘÍDA. Pod nápisem byly umístěny obrázky od dětí. Ty nejhezčí. Jednoho dne se žáci jako obvykle nahrnuli do třídy. Nástěnky si nikdo nevšimnul. Jen pan učitel. „Asi jsme tady měli zloděje,“ prohlásil zamyšleně. Děti se po sobě nechápavě rozhlížely. „Vypadá to na velkou písmenkovou loupež,“ dodal pan učitel a ukázal na nástěnku. Z nápisu NAŠE TŘÍDA tam zbylo jen ŠE TŘÍ.

Děti nechápavě vrtěly hlavami nebo bezradně krčily rameny. „Kdo by mohl ukrást zrovna tato písmenka?“ divil se pan učitel a pak vykřikl: „Zahajuji pátrání!“ Děti se pro pátrání nadchly jako opravdoví detektivové. Nahrnuly se k nástěnce a chtěly zajistit důkazy. „Žádná stopa tu není,“ hlásil Pavel. „Paní uklízečka už nejspíš vytřela,“ řekl pan učitel, ale pak děti nasměroval na písmenka. „Spíš by mě zajímalo, která písmena zmizela.“ Děti hned nahlas slabikovaly slova.

„Chybí NA a DA,“ hlásila Karolína. „Běž ta písmena napsat na tabuli,“ vybídl ji pan učitel. Když to bylo hotovo, zeptal se: „Jaké slovo by se dalo z těchto písmen poskládat?“ „DANA!“ vykřikla Blanka. Všechny oči se v tu chvíli dívaly na Danu, která jen seděla a ani nedutala. „Já jsem si je jenom půjčila,“ bránila se. Ve skutečnosti už měla písmena dávno přilepená na své koloběžce. Její bratr totiž jezdil na její koloběžce, místo aby si vzal tu svou. Často Daně koloběžku vracel odřenou nebo zablácenou. Proto si ji podepsala tužkou. Jenže podpis nebylo vidět, a tak si Dana na koloběžku nalepila písmenka z nástěnky.

„Po vyučování mi pomůžeš vystřihnout nová písmena,“ řekl pan učitel. Teď ale využijeme toho, že nám na nástěnce zbyla písmena ŠE TŘÍ. Povíme si něco o tom, jak můžeme šetřit přírodu. Napadá někoho něco?“ „Můžeme třídit papír, aby se nemusely kácet stromy,“ řekl Filip. „Nesmíme plýtvat vodou,“ přidala se Markétka. „Neměli bychom plýtvat jídlem,“ dodal Míša. „V přírodě by se neměly vyhazovat odpadky,“ vykřikla Liduška. „A neměli bychom kupovat zbytečně moc plastových věcí,“ napadlo Ondru. „Přesně tak. Vidím, že jste opravdu šikovné děti,“ pochválil své žáky pan učitel.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co bylo původně napsáno na nástěnce? Která písmenka se ztratila? Kdo byl pachatel velké písmenkové loupeže? Abychom šetřili přírodu, měli bychom třídit odpad. Víš, do jaké popelnice patří odpadky na obrázku?

Jak by šetřil přírodu Filip, Markétka, Míša, Liduška a Ondra? Jak bys šetřil přírodu ty?

Polámané pastelky V hodině prvouky vyprávěl pan učitel dětem o tom, jak rostlinky vyrůstají ze semínek. „Potřebují k tomu výživnou půdu, světlo a taky dostatek vláhy. Proto je musíme zalévat. Když sníte rajče, ani netušíte, kolik se v něm skrývá času a práce,“ řekl dětem pan učitel. „Babička má na zahradě rajčátka,“ hlásil Ondra, „a já kolem nich musím vytrhávat plevel.“ „Co kdybychom si nějaké rostlinky sami vypěstovali?“ navrhnul pan učitel. Děti nadšeně souhlasily. „Nejprve se na to ale musíme dobře připravit. Do konce týdne si doneste z domu velké květináče nebo truhlíky.“

V pátek se ve třídě sešlo hned několik velkých truhlíků. Byly umístěné v zadní části místnosti. Pan školník tam rozprostřel i plachtu a položil na ni tři velké pytle se zeminou. Když se po zvonění všichni sešli, s nadšením se pustili do práce. Pan učitel dětem vysvětloval, co mají udělat. Na jednom truhlíku jim to i předvedl. Nejprve nabrali lopatkou zeminu. Pak v ní tužkou udělali rýhu. Opatrně do ní nasypali semínka a pak všechno uhladili. Když truhlík s miskou položili na okenní parapet, mohli semínka zalít. Pan učitel koupil dvě konvičky. Byly právě tak velké, aby je děti unesly.

„Ale s vodou opatrně, abyste semínka nevyplavili,“ upozornil je pan učitel. Během první vyučovací hodiny bylo vše hotovo. Každou přestávku děti kontrolovaly, jestli už se z jejich semínek klube nějaká rostlinka. Pan učitel se smál: „Pár dní to ještě potrvá,“ vysvětlil. Nakonec to trvalo více než týden, než se objevil první klíček. Pan učitel dětem vysvětlil, že první části rostlinky, která vyklíčí ze semínka, se říká klíček. „Je to úplně jiný klíček, než ten, kterým odemykáme zámky,“ dodal. Pak uvedl příklady dalších slov. Třeba zámek. To může být starodávná stavba, ve které žili králové, nebo zámek u dveří. Matěj ale nedával pozor. V hlavě se mu totiž honily myšlenky. Jak to, že se malinkaté

semínko mohlo tak rychle zvětšit? Že by ta zemina měla kouzelnou moc? Hned ho napadlo, že by toho mohl využít. V penálu měl totiž polámané pastelky. V družině s nimi spolu s Míšou šermovali. Pastelky ale jejich boj nevydržely. Mamince to raději neřekl, aby se nezlobila, ale delší pastelky by se mu hodily. Měl v plánu zasadit je do truhlíku vedle rostlinek. Jestli půjde všechno podle plánu, za pár dní z nich budou opět dlouhé pastelky. Matějovi ale jeho plán nevyšel. Pan učitel pastelky z truhlíku vytáhnul, a ještě se na Matěje zlobil, že nemá své věci v pořádku. Ostatním pak vysvětlil, že neživé věci vyrůst nemohou.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co potřebují rostliny k tomu, aby mohly růst? Který den děti zasadily semínka? Proč měl Matěj polámané pastelky? Seřaď obrázky podle toho, jak mají jít správně za sebou.

Některá slova mají více významů. Najdi ke každému slovu dva významy. Např.: ZÁMEK je u dveří nebo je to sídlo králů. UCHO, ŽABKY, LIŠKA, LIST. Vyber: lesní zvíře – lehké letní boty – papír – zvířátka, která skáčou a kuňkají – oranžová houba – část těla, díky které slyšíme – součást stromu – součást hrnku nebo hrnce ke snadnému držení

Strašidla z 1. C Prázdniny už byly na dohled. Venku svítilo červnové sluníčko a lákalo ven. Jenže bylo potřeba dobrat poslední učivo. „Jé, na stěně je strašidlo!“ vykřikl Míša. Anetka se polekala a Markétka taky. Strašidel se obě bály. „Kde je strašidlo?“ zeptal se pan učitel klidným tónem. Nechtěl děti vyděsit. „Tam,“ řekl Michal a ukázal na stěnu, na které se pohybovaly stíny.

Pan učitel se rozesmál. „To přece není strašidlo, ale vaše stíny! Když sluníčko umí tak hezky malovat, mohli bychom ho využít ve výtvarné výchově,“ navrhnul. Jeden žák se posadil na židli. Dva další drželi papír na stěně a třetí obkreslil stín hlavy. Takto se nakonec vystřídali všichni. „Teď si každý vezměte výkres s obrysem své hlavy. Pomocí barviček nebo pastelek dokreslíte obličej a vybarvíte jej tak, jako kdyby to bylo strašidlo,“ navrhnul pan učitel. Dětem se ten nápad hned zalíbil. „A můžu mít tři oči?“ zeptal se Filip. „Proč ne? Strašidla mohou vypadat všelijak. Je to jen na vaší fantazii,“ odpověděl pan učitel. Dětem se malování strašidel moc líbilo. Anetka si vlasy vybarvila na růžovo a oči měla červené a velké jako dva rozpůlené melouny. Frantovi na obrázku trčely z obličeje hřebíky. Filip měl tři oči. Vojta si dokreslil upíří zuby. Markétčiny copánky připomínaly chapadla chobotnice. Proto si je na hlavu dokreslila.

„Výborně,“ radoval se pan učitel. Při hodině kreslení vždycky chodil mezi lavicemi. Když si někdo s něčím nevěděl rady, hned mu poradil nebo pomohl. „A teď bychom ještě mohli dát strašidlům jména. Mirkovo strašidlo by se mohlo jmenovat třeba Strašimírek,“ navrhnul. Žáci se v tu ránu rozesmáli. „Já bych mohl být Bubukája,“ napadlo Káju. Ostatní spolužáci se zase smáli. Přitom ale usilovně přemýšleli nad svým strašidelným jménem. Padaly návrhy jako Děsodana, Hrůzokatka, Duchobára, Vojtupír, Čarolucka a další.

Všichni se náramně bavili. Shodli se na tom, že tohle byla rozhodně ta nejlepší hodina výtvarné výchovy, jakou kdy měli. Když zazvonilo, museli žáci své výkresy odevzdat. Nikomu se moc nechtělo. Nejraději by se pochlubili rodičům a kamarádům doma. „Nebojte se, odpoledne všechny obrázky vystavím na nástěnce,“ slíbil pan učitel. A co slíbil, to taky splnil. Portréty strašidel z 1. C pak zdobily nástěnku do konce školního roku.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Jaké by bylo tvé strašidelné jméno? Proč si děti myslely, že je na stěně strašidlo? Víš, jak namalovali své obličeje Anetka, Vojta, Markétka nebo Filip? Pomocí obrázkových rébusů pojmenuj potřeby, které se mohou používat ve výtvarné výchově. +

+ ELÍNA = + ELKY ŠTĚ

...

= =

Přiřaď k obrázkům jejich stíny. Ale dej pozor, jsou si hodně podobné!

Jirka

Mirek Barborka Kája

Karolínka Franta Martin Katka

Anetka

Lucka

Jenda

Filip

Ondra

Michal

Liduška

Markétka Josefínka

Petr

Blanka

David

Vojta

1.C

Natálka

Spočítej všechny děti ve třídě. Je více kluků, nebo děvčat? Matěj Dana Kdo má nejdelší jméno? Čí jméno začíná na písmeno M? Kdyby všichni pojmenovali svého dinosaura jako Vojta svého Vojtosaura, jak by se jmenovali? Jaká strašidelná jména by děti mohly dostat?

Obsah První den ve škole / 5 Zasedací pořádek /10 Ztracené přezůvky / 16 Potrestaný šprýmař / 21 Začarovaná aktovka / 27 Holoubek / 32 Máme ji! / 37 Tiše! / 42 Velká písmenková loupež / 47 Polámané pastelky / 52 Strašidla z 1. C / 57 Seznam malých školáků / 62

© Zuzana Pospíšilová, 2022 Ilustrace © Zdeňka Študlarová, 2022 © Vydalo nakladatelství PANDA, 2022, David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Grafická úprava: Vladimíra Šenkeříková Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení. Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první; ISBN 978-80-905738-8-8

www.nakladatelstvi-panda.cz nakladatelství

Nakladatelství PANDA již vydalo

Jak šli zajíci do školy

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík

Antonín Šplíchal

JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Zuzana Pospíšilová Antonín Šplíchal

JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL

Příhody veselých

prvňáčků PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Prázdniny s KOUZELNOU aktovkou Zuzana Pospíšilová Antonín Šplíchal

HURÁ DO ŠKOLY Příběhy z první třídy

Zuzana Pospíšilová

Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Čtení by pro děti nemělo být nudnou povinností, ale báječnou zábavou. Kniha Malí školáci nabízí začínajícím čtenářům krátké, úsměvné, ale i poučné příhody ze školního prostředí, které je dětem blízké. Prvňáčci z této knížky se učí nejen číst, psát a počítat, ale získají i nové kamarády, se kterými zažijí spoustu legrace. Pokud se chcete dozvědět, jak vypadají strašidla z 1. C, jak to bylo se začarovanou aktovkou nebo kdo spáchal velkou písmenkovou loupež, pusťte se do čtení. Za každým příběhem najdete úkoly nejen k procvičení porozumění textu, ale i k upevnění dalších školních dovedností.

Doporučená cena: 199 Kč