OBSAH
Úvod / 9 I. Léta dětství, učení a putování / 15 Nerovní rodiče / 15 Narození a první léta života / 18 Výchova a formování charakteru / 27 Těžiště výuky / 30 Cesty jako forma vzdělávání / 38 Osobnost mladého arcivévody / 42 Vliv Metternicha a předbřeznového systému / 44 II. 1848 – Revoluce v životě Františka Josefa / 49 Bouřlivý rok habsburské monarchie / 49 Nástup na trůn a jeho prehistorie / 58 Ceremoniál v Olomouci / 61 Korunní země a práva vládnutí / 64 III. Na cestě k absolutismu / 70 František Josef a Schwarzenbergovo ministerium / 72 Uhry mezi povstáním a útlakem / 75 Libényiův atentát / 83 Hospodářský rozmach a budování Okružní třídy (Ringstraße) / 90 Církev jako opora moci / 94 Vzdálená válka s velkými důsledky / 97 IV. Počátek ambivalentního manželství / 102 Zásnuby a svatba s Alžbětou Bavorskou / 102 Svatební obřad / 108 První léta manželství a narození dětí / 113 V. Mezi Custozou a Hradcem Králové / 122 Válka o sjednocení Itálie / 122 Vnitropolitická krize a ztroskotavší vojenská reforma / 133 Boj o nadvládu v Německu / 140
František Josef.indd 5
4.4.2017 14:02:08
VI. Usmíření a korunovace v Uhrách / 152 Cesta k vyrovnání a vznik c. a k. monarchie / 152 Vrchol života jednoho panovníka – korunovace v Budapešti / 165 Temný stín po korunovaci – smrt bratra v Mexiku / 176 VII. Ústavním vládcem proti své vůli / 181 Prosincová ústava 1867 / 181 Zostření národnostního problému po vyrovnání / 185 VIII. Cesty z izolace / 191 Zahraniční, spojenecká a kulturní politika / 191 Mezi cestou do Orientu a světovou výstavou / 194 František Josef a sjednocení Německa / 205 Demonstrace pokroku a krach na burze / 207 Ve znamení balkánské politiky / 215 IX. V soukromých vírech / 220 Fáze zatížení a prostory k oddechu / 220 Manželské problémy / 228 Nevěry / 234 „Přítelkyně“ / 237 Císařova „morální ambivalence“ / 244 X. „Ničeho nezůstanu ušetřen“ / 248 Korunní princ Rudolf – sebevražda v Mayerlingu / 249 Poslední léta se Sisi / 258 Smrt rukou anarchisty / 261 XI. Starý císař a dohasínající monarchie / 266 Vztahy na konci života / 266 Mezi národnostními různicemi a slavnostním jubileem / 272 František Josef a stranická krajina / 275 Volební právo mužů a reforma armády / 277 60 let na habsburském trůnu / 279 Schönbrunn a Belvedere / 281 Evropa v předvečer katastrofy / 283 Sud prachu Balkán / 287 XII. Cesta do „prakatastrofy“ / 291 Výstřely v Sarajevu / 291 Červencová krize – od Sarajeva ke světovému požáru / 294
František Josef.indd 6
4.4.2017 14:02:08
Nesplnitelné ultimátum / 298 František Josef vyhlašuje Srbsku válku / 299 Válka začíná / 303 XIII. Císařova smrt / 308 21. listopad 1916 / 309 Poslední cesta do kapucínské krypty / 311 Poznámky / 315 Literatura / 360 Rodokmen / 397 Seznam vyobrazení / 398 Rejstřík / 400
František Josef.indd 7
4.4.2017 14:02:08
ÚVOD
Dne 21. listopadu 2016 tomu bylo sto let, co zemřel císař František Josef I., jehož osobnost byla v pozdní habsburské monarchii kdysi všudypřítomná. Díky neobvykle dlouhé době jeho vlády – 68 let – vyrostlo ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století několik generací lidí s jeho obrazem před očima. Byl to portrét císaře, jehož iniciály FJ I lze nalézt na mnoha budovách, které navíc často nesly jeho jméno: na školách, nádražích, správních budovách, kasárnách a mostech.1 Mince a poštovní známky říše zobrazovaly vladaře podobně jako bezpočet olejomaleb, litografií, světlotisků a dalších grafik, fotografií a medailí, jakož i malované talíře, šálky a různé krabičky; to všechno šířilo konkrétní vizuální představu Františka Josefa, která byla občanům státu důvěrně známá již od jejich školních let, neboť jeho obraz visel v každé třídě. (Obrazová příloha, obr.1, 2) Císař, začleněný do habsburské tradice sahající do daleké minulosti, byl na všech těchto vyobrazeních stylizován ještě za svého života: jako představitel armády v různých uniformách, v ornátu Řádu zlatého rouna jako symbol nadnárodní moci koruny – nebo v mysliveckém obleku jako lidu blízký a ve svém pokročilejším věku jako dobrotivý panovník. Výrazná prezence monarchových obrazů zprostředkovávala dojem jeho fyzické přítomnosti a ztělesňovala „Všudypřítomnost a stálost monarchie“,2 přičemž se identifikace s otcem-císařem projevila jako smyslutvorný faktor.3 František Jo sef se tak stával čím dál výrazněji symbolem a svorníkem monarchie, kterou ve vlnách nacionalismu ohrožovaly odstředivé síly a jež jen s námahou dokázala obhájit své postavení jako evropská velmoc. Především klišé o starém, osamělém císaři, které vytvářeli mnozí z jeho loajálních současníků, přežilo jeho smrt, pevně se zapsalo do kulturní paměti a do určité míry působí ještě dnes. Pro upevnění jeho image, jak bychom dnes řekli, měly nemenší význam i císařské svátky; několik dnů se slavilo každoročně,
František Josef.indd 9
4.4.2017 14:02:09
10
Úvod
především jeho narozeniny 18. srpna, jmeniny 4. října, výročí jeho svatby 24. dubna a nastoupení na trůn 2. prosince.4 Zvláště 18. srpen dodnes přežívá v nostalgických slavnostech například v Bad Ischlu, což byla dlouholetá letní rezidence císařského domu, a slaví se tam každoročně v historických kostýmech. Vzpomínka na Františka Josefa o takových pamětních dnech vedla nejen za jeho života k jisté „nadčasovosti“, která úzce souvisela s představou o věčném panování dynastie. Ještě před jeho smrtí se významná role císaře navíc manifestovala památníky – zřízenými v mimořádně velkém počtu v roce 1908 k jubileu jeho vlády –, které se po roce 1918 ovšem zachovaly pouze v Rakousku, zatímco v ostatních následnických státech monarchie byly většinou zničeny nebo odloženy do muzeí. Počet soch, byst a reliéfů je možná působivý, avšak ikonografie těchto vzpomínek se jeví jako méně výrazná, protože většinu obrazových motivů lze odvodit z několika málo vzorů, takže si sotva mohou činit nárok na svébytnost a kreativitu. Přidáme-li k památníkům všechny ty četné odkazy na císaře a jeho dynastii ve stavební plastice, v názvech institucí, ulic, náměstí, železničních tratí a lodí, a chápeme-li je jako lieux de mémoire, je František Josef ještě i dnes velice přítomný a také se odpovídajícím způsobem obchodně využívá v turistickém průmyslu.5 Teprve když skončila monarchie a v ní prováděná cenzura, prezentace panovníka a jeho doby se v historiografii polarizova la. Někteří historikové, ale i sociálnědemokratičtí publicisté a politici se s minulostí důkladně vypořádali a předložili velmi negativní obraz vlády Františka Josefa; především ve Vídni podporovala sociální demokracie ve své školské politice proces demytizace císaře a Rakousko-Uherska. Podobně se tak dělo i v dalších následnických státech, přičemž obzvláště nepřátelsky se vůči Habsburkům projevili Češi. Zčásti již během první světové války vyšly – v „nepřátelských státech“ monarchie – životopisy s místy zničujícím hodnocením, například z pera Francise Henryho Gribbleho nebo Catherine Radziwillové. Nejen kritické publikace v německojazyčném prostoru, ale také filmy se staly předmětem kontroverzních diskusí – jako třeba Císař František jako vladař a člověk (Das Schicksal derer von Habsburg, 1928), který podával obraz pozdních desetiletí monarchie, od tragédie v Mayerlingu přes
František Josef.indd 10
4.4.2017 14:02:09
Úvod
11
zavraždění Alžběty, výstřely v Sarajevu, smrt Františka Josefa až po útěk posledního císaře. Zatímco jedni se obávali, že by císař se svou říší byl prezentován příliš nadsazeně, bojovali druzí za „přiměřené nakládání“ s minulostí – je to tedy problematika, která se projevuje i v současnosti. Když se moci chopil austrofašismus (1933/34), byl pak v Rakousku oficiálně přijat mnohem pozitivnější postoj k monarchii, jenž měl kromě toho přátelské politické a finanční důsledky pro habsbursko-lotrinskou rodinu, žijící v exilu. Tento vývoj se však o několik let později, když se v roce 1938 v Rakousku chopili moci nacionální socialisté, obrátil v přímý opak.6 Právě mnohé knihy z meziválečného období se staly určujícími pro mýtus zašlé habsburské monarchie, mýtus, který působí do dnes a jehož autoři popisovali období před rokem 1918 „ze vzpomí nek a tužeb“, a kvůli rostoucím nepokojům v Evropě vyzdvihovali zdánlivou idylu a stabilitu minulého století.7 Romány jako Pochod Radeckého (Radetzkymarsch, 1932) a Kapucínská hrobka (Kapuzinergruft, 1938) od Josepha Rotha nebo zpětný pohled Stefana Zwei ga na život ve Světě včerejška (Die Welt von Gestern), který vede čtenáře do „půvabné země vzpomínek“, je třeba chápat právě v tomto kontextu.8 Také po hrůzách druhé světové války hleděli mnozí na dřívější monarchii toužebně jako na období práva a pořádku s císařem ja ko jejím správcem – aniž by se ovšem podařilo tuto nostalgii po liticky využít. Speciálně v Rakousku vznikla po roce 1945 konstruk ce jakési národní identity, přičemž se mimo jiné sáhlo zpětně také k dynastii. Mnohé z filmů natočených v padesátých letech jako Císařské manévry (Kaisermanöver), Císařský ples (Kaiserball) nebo Císařský myslivec (Kaiserjäger), které velebily přátelské staré dobré časy, se odehrávaly v epoše panování Františka Josefa, a dokonce i když sám císař není personifikován, přesto se zdá vždy nepřímo přítomný. Nejvýrazněji působí z těchto snímků nejspíš Trilogie Sissi (Sissi – Sissi, mladá císařovna – Sissi, osudová léta císařovny) od Oskara Marischky z let 1955 až 1957; Alžbětu Bavorskou v ní představovala Romy Schneiderová, která roli ztvárnila tak úspěšně, že s ní bývá identifikována ještě dnes. Skutečnost, že postavě mladého císaře, ztělesňované Karlheinzem Böhmem, se dostalo zdaleka méně hluboké recepce, rovněž cosi vypovídá o vztahu běžných lidí
František Josef.indd 11
4.4.2017 14:02:09
12
Úvod
k císařské rodině a o dožívání dynastie po roce 1918. V literatuře, filmu, muzikálu, v populárních popisech i v turistickém tržním prostředí je hlavní postavou Alžběta, nikoliv František Josef.9 Trojhvězdí císařského páru a jeho syna, korunního prince Rudolfa, u laické veřejnosti sice určuje pohled na 19. století – pomineme-li veškeré společenské a národnostní problémy –, v centru však přitom nestojí monarcha, nýbrž, kromě občasných nových spekulací o tragédii v Mayerlingu, především jeho manželka. V neposlední řadě je tomu tak možná proto, že František Josef je jako promítací plátno pro různé moderní myšlenky současnosti méně vhodný než zářivá osobnost Alžbětina. V této souvislosti jsou zajímavé různé aspekty bývalého arcivévody Leopolda Wölflinga, který stál stranou a císařovo chování uváděl poněkud vyhroceně do historického kontextu: „František Josef nechodí spát s okolními lidmi, nýbrž s lidmi jakéhosi raného období, se sedláky a se slepicemi. A tak ta ké vstává. Jeho denní program pochází z doby, kdy byl nedostatek dobrého osvětlení, nikoli z rokoka s jeho leskem voskovic, nýbrž spíše ze středověku s jeho pochodněmi.“10 Tento pohled na svět zaměřený do minulosti a jeho váhavé přijímání novot byly zřetelně patrné téměř ve všech oblastech jeho života; císařovy představy o vládě byly starosvětské, nebyl novátorem, symbolem modernizace, nýbrž symbolem zachovávání tradic – přičemž ovšem nelze hledat žádné paralely k moderním způsobům jako u jeho manželky. Zatímco mnozí autoři při Alžbětině popisu projevují sklon k přehánění, postava Františka Josefa, který sám sebe označil při rozhovoru s bývalým americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem v roce 1910 za „posledního evropského monarchu staré školy“,11 zůstává často skryta pod velkým množstvím klišé, legend a anekdot, jejichž stopy se při bližším zkoumání mnohdy ztrácejí v nicotě. Spořivost a smysl pro pořádek – vlastně měšťanské ctnosti –, rutina průběhu císařova všedního dne, fascinace „byrokracií“, neboť denně četl a vyřizoval všechny písemnosti, skromný životní styl a mnoho dalších vlastností, jež lze většinou vyčíst z pamětí sluhů a důvěrníků, vytváří ještě i dnes jeho obraz, který je až příliš málo jasný. U popisu císaře k tomu ovšem přistupuje navíc skutečnost, že je třeba na něj nahlížet v celkovém kontextu politiky, jež je často mnohem důležitější než sama jeho osoba.
František Josef.indd 12
4.4.2017 14:02:09
Úvod
13
Mnohé starší i moderní životopisy se soustřeďují především na císařovu politickou roli, a proto dost často upadají v pouhý popis dějin habsburské monarchie a kulturních změn v době jeho vlády nebo v podrobné chronologické znázornění událostí, při němž zů stává vladařova osobnost nedostatečně vysvětlena. Některé z těch to publikací přesto rozhodně stojí za přečtení a jsou poněkud vyvá ženější ve vztahu císařovy osoby a politiky; platí to rovněž pro dílo posledního c. a k. ministra financí Josefa Redlicha, které vyšlo již před mnoha lety, je však třeba je mimořádně vyzdvihnout ve srovnání s příliš podrobným třísvazkovým životopisem od Caesara Conte Cortiho a s publikacemi Franze Herreho a Jean-Paula Bleda. Na druhé straně stojí publikace více či méně populárních autorek a autorů, stejně jako je tomu v případě mnoha dalších „oblíbených“ postav císařského domu, jež se díky svému osudu těšily širokému zájmu. Takové práce se sice věnují přednostně Františku Jose fovi, používají však přitom často jednostranně pouze dokumenty a zápisky současníků, zatímco jiné prameny opomíjejí, a císaře in terpretují – bez ohledu na negativa nepříliš kritického a nepříliš distancovaného zacházení s mnohostrannými výpověďmi početných dokladů – navíc i bez bližšího popisu jeho okolí. Předkládaný životopis je v první řadě pokusem postavit do stře du pozornosti císařovu osobnost, kterou lze však pochopit jen v kontextu rámcových podmínek jeho života, vlády a politiky, jakož i tradic císařské dynastie. Proto je pochopitelně třeba její podstatné aspekty podrobit diferencovanému bližšímu šetření a nelze je vynechat. Byli jsme postaveni před alternativu, zda členit popis života Františka Josefa chronologicky, nebo věcně, a rozhodli jsme se pro popis chronologický, pro jakousi základní kostru, do níž jsou na vhodných místech zabudována kontextuální a strukturální témata, která nelze spojit s konkrétním jednotlivým časovým okamžikem. Mnohé aspekty přitom přijdou v této knize jistě zkrátka: nejen velké politické otázky, k nimž vyšly již celé knihovny prací s ne sčetnými podrobnostmi, nýbrž také mnohé oblasti života na vídeňském dvoře a organizace dvora, ceremoniálu i císařského všedního dne, jež však byly v poslední době zachyceny v novějších publikacích,12 jsme mohli s ohledem na záměrné soustředění na mimořádně charakteristické vrcholy císařova života shrnout jen stručně.
František Josef.indd 13
4.4.2017 14:02:09
14
Úvod
Některé nevyváženosti nejsou způsobeny neschopností autorské ho týmu, nýbrž odrážejí monarchův život, z něhož muselo být ve smyslu jisté educational biography podrobně pojednáno o prvních osmnácti letech, jakož i o prvních devatenácti letech jeho vlády, protože vykazují mnohem více událostí a změn než oněch takřka padesát, jež následovala. Vyrovnání z roku 1867, přeměna státu v ústavně ovládanou dvojmonarchii Rakousko-Uhersko, to byl jeden z rozhodujících mezníků v životopise Františka Josefa. Ve srovnání s těmito prvními roky jeho vlády byla další desetiletí na velké události chudá, odhlédneme-li od rodinných katastrof a sou kromých záležitostí. Zahraničněpoliticky vyvolaly mimořádnou pozornost pouze okupace a anexe Bosny-Hercegoviny, ve vnitřní politice pak lze klást do bezprostřední souvislosti s císařem jen několik málo událostí. V pozdějším období jeho života proto spočívá těžiště v rodinných a společenských vztahových propletencích a v monarchově stáří, z něhož se stalo klišé, až do roku 1914, kdy začala katastrofa, která strhla Evropu do víru hrůz a na jejímž vzni ku se František Josef rovněž podílel. Uprostřed této války císař zemřel ve věku 86 let, a s ním vybledl i rozhodující symbol monarchie a její soudržnosti. Stát sice existoval ještě další dva roky za jeho nástupce Karla I., ale pro četné z jeho současníků a především pro mnohé, kteří se dívají zpět z pozdější doby, byla smrt starého císaře rovněž smrtí staré monarchie. Náš dík patří nakladatelství C. H. Beck, především našemu lektorovi dr. Stefanu von der Lahrovi za velkolepou péči a jeho angažované asistentce Andree Morganové, jakož i všem pracovnicím a pra covníkům vídeňských knihoven a Domácího, dvorního a státního archivu, jimž jsme v průběhu práce na této knize způsobili velké zaneprázdnění.
František Josef.indd 14
4.4.2017 14:02:09