Hugo Horiot: Císař jsem já / ukázka by Nakladatelství Paseka

Hugo Horiot, herec a aktivista za práva lidí s autismem, má Aspergerův syndrom. Jeho kniha je sugestivním autoportrétem autistického dítěte a příležitostí pro čtenáře zevnitř nahlédnout každodenní realitu autismu s jeho úzkostmi a posedlostmi.

císař jsem já

Původně se jmenoval Julien, ale v šesti letech se nechal přejmenovat na Huga. Je teď jiný, lepší. Zatímco Julien byl diktátor a téměř nemluvil, Hugo se snaží proplout, příliš se neangažovat. Ani on sice nekomunikuje s okolím bez problémů a stává se terčem šikany, rozhodne se však se svou jinakostí porvat. Nechá se zvolit předsedou školní samosprávy a později odchází na divadelní školu.

císař jsem já

„Horiot nepíše o autismu, píše o světě z pohledu autismu. Při jeho vyprávění si uvědomíte, v čem je pro něj svět nepochopitelný a krutý.“

isbn 978-80-7432-900-5

martin selner, autor bestselleru autismus & chardonnay

hugo horiot

mé dětství s autismem

přeložila Šárka Belisová

Císař jsem já

Hugo Horiot

Přeložila Šárka Belisová

pasparta / paseka

Mé matce, která mě na svět přivedla podruhé. Milovanému otci s vděčností. Mým sestrám Hermine a Olivii s něžným spojenectvím. A s upřímnou vděčností i mé sestře Rebece, která si ode mě vytrpěla ty nejhorší záchvaty zuřivosti malého prince kanibala. Mému prvnímu čtenáři Jeanu-Jacquesu Pauvertovi za jeho neocenitelnou podporu.

„Nezapomínejte na jedno: je třeba, aby snílek byl silnější než sen. Jinak hrozí nebezpečí.“ Victor Hugo, Le Promontoire du songe (Mys snu – autorova málo známá filozofická próza)

BIG BANG

Číslice a písmena ve hvězdách

Jmenuju se Julien. Julien Hugo Sylvestre Horiot, ale říkají mi Julien. Jsou mi čtyři roky. Jsem velmi hodný. Až moc. Když se mi něco nelíbí, rozzlobím se. Moc se rozzlobím. Křičím. Křičím, ale beze slov. Nemluvím. Často dělám stále stejné pohyby rukama. Hlavně mám rád kola. Nejspíš proto, že Země se točí dokola, že Měsíc se točí kolem Země, a ta se točí kolem Slunce. Takhle mi to řekl táta. Ale kolem čeho se točí Slunce? Tohle mi neřekl. Možná proto, že jsem se ho nezeptal. Jenže já se nikdy nikoho na nic neptám. Vím, jak jdou za sebou písmena abecedy. Dokonce vím, jak se z nich dělají slova, to mě naučila máma. Abecedu a číslice jsme spolu nakreslili na stěnu mého pokoje. Počítat umím taky. Do velkých čísel a hodně rychle. V hlavě si můžu počítat celý den, když se mi chce. V jednom kuse. Ale nemluvím, dokonce ani na mámu. Jediný, s kým se obtěžuju mluvit, je Julien, můj největší nepřítel. Jedině mezi čtyřma očima, když jsem s ním sám. Nenávidím ho. Zabiju ho. Moc dobře vím, že umřu. To všechno bude pokračovat beze mě. A už neobživnu. Takhle ne. Zkrátka, jsou mi čtyři roky a takhle na tom jsem. 13

Kola a já

Točí se kola autíček. Točí se kolo pluhu za traktorem. Točí se kolotoče. Točí se Země, Slunce a hvězdy. Já taky točím koly. Jak to jenom jde, celý den. Svět se točí, tak točím i já. Zaznamenávám tak tep času, který plyne. Moc dobře vím, že kdybych točil rychleji, čas bych tím neurychlil. Tak si udržuju stálou rychlost. Cestovní rychlost. Tu, která se nejlíp hodí k mé paži, k mému tělu. Nepochybně stejnou rychlost, jakou má můj tep. Takto mé srdce bije v rytmu Země, která se točí. Točí se i zbytek vesmíru a tím vzniká nekonečno, které je nepochybně záležitostí kruhů a koulí, jež se točí jedny ve druhých, a udávají tak tempo života dané rozením, umíráním a znovuzrozováním. Moc dobře vím, že umřu. To všechno bude pokračovat beze mě. A už se znovu nenarodím. Dnes vyrážíme ven. Maminka mi na to oblékla bílou saténovou košili a modré manšestráky. Cítím se dobře. Na návsi stojí kolotoč… a točí se. Tak velké kolo jsem ještě nikdy neviděl. Kromě Země, ale Země je obrovská, takže člověk ani necítí, že se točí. Z toho plyne moje velká frustrace. Tak rád bych cítil, jak se pohybuje. Budu toho někdy schopen? Bude ochotná vydat mi svoje tajemství? Jsou mi čtyři roky a pořád ještě nevím, co se nachází ve středu Země. 14

Přesně to neví nikdo. To je neudržitelná situace. Zuřím. Trpělivost. Země, mám tě rád. Budeš mě taky mít ráda? Věřím, že ano. Doufám, že ano. Buď ano, nebo nic! Už jsem na tom velkém kole ve startovní pozici. Už je to tady, jsem na kolotoči. Roztáčí se. Už se točím i já. Konečně! Točím se! Pohledem zkoumám středový sloup pokrytý zrcátkovou mozaikou, na níž tančí odrazy světla a pohybu. Sleduju okolí kolotoče; odvíjí se tam zbytek světa. Konečně! Pohybuju se spolu se Zemí! Můj pohled se vrací doprostřed a upírá se na mechaniku středové osy. Některá kola se otáčejí v opačném směru než kolotoč a strhávají ho do své vlastní rotace. V tu chvíli mě napadne, jestli jádro Země… Ale to už mě maminka bere za ruku a přejede mi s ní po hřívě dřevěného koně. Dej tu ruku pryč! Právě přemýšlím o důležitých věcech! Důležitějších než dřevěný kůň! Ten dřevěný koník je moc hezký, ale doma už takového mám! Stejného! Dřevěný kůň mě nebere! Na to, že se kolotoč točí, nemá žádný vliv! Ruku hbitě vracím na železnou tyč, která je taky v pohybu, ale shora dolů. V pravidelném pohybu, který odbíjí tep světa. A je to. Jsem uvnitř pohybu. Tak jsem říkal… No jasně! A co kdyby se otáčelo naopak i jádro Země? Můj pohled se vrací k vnějšku. Jsem jako Měsíc nebo jeden z těch mnoha asteroidů a satelitů, co obíhají kolem Země. Ústy, která 15

nemluví, začnu vrčet jako motor. Vydávám stejný zvuk jako traktor. A je to. Jsem stroj, jsem kolotoč. Země se točí ve mně a já se otáčím v ní. Konečně se něco děje! Ona a já jsme jedno. A už mě z kolotoče strhávají. Tedy ten chlap, kolotočář, velký mechanik toho zvláštního světa. Jsem rozpolcený. Koná se návrat do sportovního kočárku. Návrat na startovní pole. Kolotoč se točí beze mě. Ten pocit si uchovávám hluboko v sobě. Pocit tíže, pocit odstředivé síly. Dotkl jsem se nekonečna, dotkl jsem se věčnosti. Jednou se tam vrátím.

Traktor

Doma je traktor. Oranžový. Taťka mě na něj často bere. Vibruje to, dělá to hluk, hluk tak pravidelný a nepřetržitý, že už ho nakonec neslyšíme. Má pravidelné vibrace, trochu jako kočka, když přede. Sedím na klíně otci, který sedí na sedadle traktoru. Dohromady jsme traktor. Pomocí rotavátoru obracíme zem, pomocí bran vyoráváme brázdy a bubnovou sekačkou čas od času sečeme na louce vysokou trávu. Občas z traktoru slezu a najdu si větev. Hlavně je potřeba, aby se na konci dělila na několik postranních výhonů, jinak to nemůže fungovat. Takže kráčím kupředu a vláčím za sebou svoji malou bránu a ústy, která nemluví, při tom vrčím jako traktor. Jsem traktor, menší, ale přece jenom traktor. Vyorávám brázdy, pěkně rovnoběžné s těmi, které zůstávají po otci. Tam a zpátky, několikrát po sobě, na celé ploše zelinářské zahrady. Ty brázdičky jsou docela maličké, ale já vím, že mu pomáhám. Nemluvím, ale jsem s ním.