První anglicky psaný román Vladimira Nabokova z roku 1941 vychází poprvé v češtině v překladu Pavla Dominika.
Dosud vyšlé svazky souborného českého vydání díla Vladimira Nabokova: Promluv, paměti (H&H) Pnin Ve znamení levobočka Lolita Povídky / 1 Povídky / 2 Povídky / 3 Dar Mášeňka Čaroděj Král, dáma, kluk Bledý oheň Slídil Ada aneb Žár ISBN: 978 - 80 -7432-903- 6
Vladimir Nabokov Skutečný život Sebastiana Knighta
VLADIMIR NABOKOV se narodil r. 1899 v Sankt Petěrburku v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se r. 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také r. 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace. Po příchodu do USA v r. 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od r. 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde r. 1977 zemřel. Nabokov je autorem obsáhlého románového a povídkového díla, anglických překladů několika významných ruských literárních děl i řady ceněných literárněkritických studií.
Vladimir Nabokov Skutečný život Sebastiana Knighta
P A S E K A
Životopis fiktivního anglického spisovatele s ruskými kořeny vyšel jako první Nabokovova kniha v angličtině a osud hrdiny se na mnoha místech protíná s osudem autora. Hravě ironický a mnohovrstevný text, jenž díky analýzám neexistujících knih a rozsáhlým citátům získává až mystifikační potenciál, je zároveň biografií literáta, tragickým milostným příběhem s prvky detektivky i jemnou parodií na všechny tyto žánry. Dvojice osudových žen v hrdinově životě se dotýká Nabokovova návratného tématu: sváru kulturních identit exulanta – přestože Knight touží stát se Angličanem, nakonec miluje a umírá jako Rus. Rafinovaná hra s prolínáním vypravěče a jeho hrdiny vyvolává otázku, zda je vůbec možné poznat a popsat „skutečný život“ kohokoli z nás.
Vladimir Nabokov Skutečný život Sebastiana Knighta
PASEKA
P Ř E LO Ž I L PAV E L D O MI NI K
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
THE REAL LIFE OF SEBASTIAN KNIGHT Copyright © 1941, Vladimir Nabokov All rights reserved Translation © Pavel Dominik, 2018 Epilogue © Zuzana Válková, 2018 ISBN 978-80-7432-903-6
Tento překlad věnuji in memoriam svému příteli, redaktorovi Milanu Macháčkovi. Pavel Dominik
1
Sebastian Knight se narodil třicátého prvního prosince roku 1899 v bývalém hlavním městě mé vlasti. Jistá stará ruská dáma, která mě z neznámého důvodu požádala, abych neprozrazoval její jméno, mi jednou v Paříži ukázala deník, jejž si kdysi dávno vedla. Ta léta byla (patrně) tak chudá na události, že přehled každodenních podrobností (což je vždycky chabá metoda sebezáchovy) zřídkakdy přesáhl krátký popis počasí; v tomto ohledu stojí za zmínku, že osobní deníky pa novníků – ať jejich říše pronásledovaly jakékoli nesnáze – se většinou věnují stejnému tématu. Štěstí se usměje na toho, kdo se mu neplete do cesty, a mně se teď tady nabízelo něco, k čemu bych se možná nikdy nedostal, kdybych si takový cíl vytkl. A proto mohu oznámit, že ráno Sebastianova narození bylo krásné a bezvětrné, teplota dvanáct stupňů pod nulou (podle Réaumura)… to je ale všechno, co ta dobrá žena pova žovala za hodné zapsání. Když o tom tak přemýšlím, nevidím jediný důvod, proč bych měl zachovat její inkognito. Že by si někdy tuto knihu přečetla, mi připadá krajně nepravděpodob né. Její jméno znělo a zní Olga Olegovna Orlovová – ovoidní aliterace, kterou by byla škoda si nechat pro sebe. Její suchý výčet nedokáže podat nezcestovalému čtenáři všechny samozřejmé rozkoše zmiňovaného zimního dne v Petěrburku; čirý požitek z čistého nebe, zamýšleného niko li pro zahřátí těla, nýbrž výlučně pro potěchu oka; lesk stop vyříznutých saněmi do udusaného sněhu prostorných ulic s okrovým odstínem uprostřed, který tam zanechala vydat ná směs koňského trusu; zářivě barevná kytice nafukovacích balónků, nabízených pouličním prodavačem v zástěře; jem ně zaoblená kupole, jejíž zlato zašlo pod prašným povlakem mrazu; břízy v městských parcích s bílými siluetami i těch nejmenších větviček; skřípání a cinkání zimního ruchu na ulicích… a mimochodem, jaký zvláštní pocit se zmocní člo věka, když si prohlíží starou pohlednici (například tu, co jsem 9
postavil na psací stůl, abych na chvíli zabavil dítě paměti) a vzpomíná, jak ruští vozkové zmateně zatáčeli, kde a jak se jim to hodilo, takže místo nynějšího přímého a sebevě domého pouličního proudu vidí – na této kolorované foto grafii – ulici širokou jako sen, s drožkami celými našikmo pod neuvěřitelně modrou oblohou, která v dálce bezděčně přechází v ruměnec mnemotechnické banality. Nepodařilo se mi získat obrázek Sebastianova rodného domu, ale dobře ho znám, protože jsem se tam o nějakých šest let později sám narodil. Měli jsme stejného otce: znovu se oženil, nedlouho po rozvodu se Sebastianovou matkou. Je to zvláštní, ale o tom druhém manželství není v páně Goodma nově Tragédii Sebastiana Knighta (která vyšla v roce 1936 a jíž se ještě budu zaobírat podrobněji) jediná zmínka, takže čte nářům Goodmanovy knihy se musím jevit jako neexistující – jako falešný příbuzný, jako žvanivý samozvanec; ovšem sám Sebastian ve svém nejvíce autobiografickém díle (Ztracené věci) našel pro mou matku pár vlídných slov – a podle mého si je plně zasloužila. Přesné není ani tvrzení, které se po Sebastianově skonu objevilo v britském tisku, totiž že jeho otec byl roku 1913 zabit v souboji; ve skutečnosti se otec úspěšně zotavoval z průstřelu plic, když si – přesně za měsíc – uhnal nastuzení, s nímž si nedoléčená plíce nedokázala poradit. Byl to výborný voják, srdečný, veselý a statečný člověk s vý razným sklonem k dobrodružnému neklidu, který Sebastian zdědil jako spisovatel. Loni v zimě na literárním obědě v Již ním Kensingtonu jistý věhlasný starý kritik, jehož bravuru a učenost jsem vždy obdivoval, údajně poznamenal v hovoru třepotajícím se okolo Sebastianovy předčasné smrti: „Ubohý Knight! Měl vlastně dvě období, v prvním to byl nudný člověk píšící lámanou angličtinou, v druhém zlomený člověk píšící nudnou angličtinou.“ Ohavné rýpnutí, ohavné v nejednom ohledu, jelikož není nic snazšího než pomlouvat nežijícího autora za hřbety jeho knih. Rád bych věřil, že ten šprýmař necítí žádnou hrdost, vzpomínaje na svůj tehdejší šprým, 10
tím spíš, že před pár lety v recenzi, v níž se ohlížel za dílem Sebastiana Knighta, projevil mnohem větší zdrženlivost. Je nicméně nutno přiznat, že Sebastianův život, byť nebyl úplně nudný, v jistém smyslu postrádal ohromující energii jeho literárního stylu. Kdykoli otevřu některou z jeho knih, jako bych uviděl otce vpadávajícího do pokoje – ten jeho osobitý způsob, jakým rozrážel dveře a hned se vrhal na hle danou věc nebo milovanou bytost. Můj první dojem z jeho příchodu mi vždycky vyrazil dech, když jsem se znenadání prudce vznesl z podlahy – z ruky mi stále ještě visela polovina dětského vláčku a má hlava se ocitla v nebezpečné blízkosti přívěsků křišťálového lustru. Na zem mě vracel stejně rázně a náhle, jako mě z ní zvedal, stejně náhle, jak Sebastiano va próza unáší čtenáře, jenž se v okouzlení vznese a vzápětí vyděšeně padá do škodolibé otřepanosti dalšího nespouta ného odstavce. Zrovna tak některé z otcových oblíbených bonmotů jako by vypučely ve fantastické květy v takových typicky knightovských příbězích, jako jsou Albíni v černém nebo Žertovný vrch, snad jeho nejlepší, to kouzelně podiv né vyprávění, jež ve mně pokaždé vyvolá vzpomínku na dítě smějící se ze spánku. Stalo se to v cizině, v Itálii, pokud vím, kde se můj otec, tenkrát mladý gardový důstojník na dovolené, setkal s Virgi nií Knightovou. Jejich seznámení souviselo s honem na lišku v Římě na začátku devadesátých let, ale jestli se o tom zmínila matka, nebo jestli si já podvědomě vybavuji pár rozmazaných snímků v rodinném albu, to s jistotou říct nemohu. Dvořil se jí dlouho. Byla dcerou Edwarda Knighta, zámožného muže; víc o něm nevím, ale z toho, že moje babička, žena upjatá a umíněná (vzpomínám si na její vějíř, palčáky, studené bílé prsty), se důrazně stavěla proti jejich sňatku a nepřestávala opakovat mýtus o svých námitkách ještě dlouho poté, co se otec znovu oženil, mám sklon vyvozovat, že rodina Knighto vých (ať se jí myslelo cokoli) úplně nedosahovala úrovně (ať se tou úrovní myslelo cokoli) vyžadované ruskými nositeli 11
červených podpatků za starého režimu. Nejsem si ani jist, zda otcovo první manželství nějakým způsobem neporušovalo tradice jeho pluku – jeho skutečná vojenská kariéra se kaž dopádně začala úspěšně rozvíjet teprve s Japonskou válkou, a to bylo už potom, co od něho žena odešla. Byl jsem ještě dítě, když jsem přišel o otce, a teprve po mnoha letech, v roce 1922, pár měsíců před svou osudnou poslední operací, mi matka sdělila pár věcí, o nichž bych podle jejího mínění měl vědět. První otcovo manželství nebylo šťastné. Zvláštní žena, neklidná, lehkomyslná by tost – její neklid však nebyl nepokojem otce. V tom jeho se odráželo věčné hledačství, měnící cíl okamžitě poté, co byl dosažen. Ten její byl vlažným, náladovým a nepravidelným hledáním, tu se od cíle daleko odchylujícím, tu na něj zapo mínajícím v půli cesty, jako když člověk zapomene v taxíku deštník. Svým způsobem, svým vrtkavým způsobem, mír ně řečeno, měla otce ráda, a když si jednoho krásného dne uvědomila, že možná miluje někoho jiného (jeho jméno od ní otec nikdy neuslyšel), opustila manžela i dítě tak náhle, jako když kapka deště začne sklouzávat k špičce šeříkového listu. To vzhůru směřující trhnutí opuštěného listu, dosud obtěžkaného zářivým břemenem, muselo otce palčivě ranit; a mně se už nechce ani v myšlenkách prodlévat u toho dne v pařížském hotelu s asi čtyřletým Sebastianem, o něhož ne moc vzorně pečuje rozpačitá chůva, a s otcem, který se zamkl ve svém pokoji, „v tom hotelovém pokoji svérázné ho střihu, jako stvořeném pro inscenování nejstrašnějších tragédií: mrtvolný lesk hodin (navoskovaný knír ukazuje za deset minut dvě) pod skleněným poklopem na zlověstné kr bové římse, francouzské okno se zmatenou mouchou mezi sklem a mušelínem, a vzorek hotelového dopisního papíru na notně opotřebované psací podložce“. To je citát z Albí nů v černém, textově nijak nesouvisející s tím konkrétním neštěstím, uchovávající však dávnou vzpomínku na rozmr zelost dítěte, jež sedělo na skličujícím hotelovém koberci 12
a mělo dlouhou chvíli, a na čas, který se podivně rozpínal, čas, který se roztahoval, bloudil… Válka na Dálném východě umožnila otci věnovat se šťast né činnosti, která mu pomohla – když už ne zapomenout na Virginii, aspoň znovu najít smysl života. Jeho energický egoismus nebyl ničím jiným než formou mužské vitality a jako takový dokonale ladil s jeho v podstatě velkorysou po vahou. Věčné trápení, natož sebevražda, mu musely připadat jako ubohost, ostudná kapitulace. Když se roku 1905 znovu oženil, musel pociťovat uspokojení člověka, který v jednání s osudem získal navrch. Virginia se opět objevila v roce 1908. Byla to notorická cestovatelka, věčně v pohybu a stejně doma ve skromném penziónu jako v drahém hotelu – domov pro ni znamenal pouze pohodlí neustálých změn; Sebastian po ní podědil zvláštní, téměř romantickou vášeň pro spací vozy a věhlasné evropské expresy, „tiché praskání panelů z leštěného dřeva v modře stínované noci, dlouhý smutný vzdech brzd v mat ně tušených stanicích, vzhůru klouzající vypouklá kožená roleta odhalující perón, muž táhnoucí vozík se zavazadly, mléčná koule lampy s bledou můrkou kroužící okolo ní; břinkot neviditelné palice kontrolující kola; klouzavý roz jezd do tmy; letmý pohled na osamělou ženu v osvětleném kupé, dotýkající se něčeho stříbrně třpytivého v cestovním kufru na modrém plyši“. Přijela jednoho zimního dne Nord Expressem, naprosto neočekávaně, a poslala kratičký vzkaz s prosbou, že by chtěla vidět svého syna. Můj otec se kdesi na venkově účastnil lovu na medvěda, a tak matka potajmu odvezla Sebastiana do hotelu Evropa, kde se pouze na jedno odpoledne ubytovala Virginia. Zde v hale spatřila první manželku svého muže, štíhlou, po někud hranatou ženu s drobným chvějícím se obličejem pod obrovským černým kloboukem. Zvedla si závoj nad ústa, aby mohla chlapce políbit, a sotva se ho dotkla, propukla v pláč, jako by Sebastianův teplý hebký spánek vyvolával a zároveň 13
ztišoval její zármutek. Okamžitě poté si navlékla rukavičky a špatnou francouzštinou se jala vyprávět mé matce nesmy slnou a naprosto nepodstatnou historku o nějaké Polce, která se jí v jídelním voze pokusila ukrást kabelku. Potom vrazila Sebastianovi do ruky sáček kandovaných fialek, nervózně se na mou matku usmála a následovala portýra, který jí odnášel kufr. To bylo všechno, a příští rok zemřela. Od jejího bratrance, H. F. Staintona, jsme se dozvěděli, že v posledních měsících života se toulala po jižní Francii, kde vždycky na pár dní zůstala v nějakém horkém provinčním městečku, zřídka navštěvovaném turisty – rozrušená, osa mělá (milence opustila) a patrně velmi nešťastná. Způsob, jakým se vracela po svých stopách a opakovaně je protínala, mohl vyvolávat dojem, že před někým nebo něčím utíká; na druhé straně všem, kdo znali její nálady, mohl její hektický úprk připadat pouze jako definitivní zbytnění jejího neklidu. Zemřela na selhání srdce (Lehmannovu chorobu) v městeč ku Roquebrune, v létě roku 1909. S převozem těla do Anglie byly jisté potíže; její rodiče byli už nějakou dobu po smrti; jejího pohřbu v Londýně se zúčastnil pouze pan Stainton. Mí rodiče žili šťastně. Byl to tichý a něžný svazek, nedotče ný ošklivými pomluvami z úst některých našich příbuzných, kteří šeptem roznášeli, že můj otec, přestože byl milujícím manželem, občas podléhal kouzlu jiných žen. Někdy okolo Vánoc roku 1912 utrousila jedna jeho známá, velmi půvab ná a netaktní dívka, když se spolu procházeli po Něvském, že snoubenec její sestry, nějaký Palčin, znával jeho první ženu. Otec řekl, že si na něho vzpomíná – setkali se v Biarritzu, je to asi deset let, nebo že by devět… „Ach, jenže on se s ní znal i později,“ řekla dívčina, „svěřil se totiž mé sestře, že žil s Virginií potom, co jste se rozešli… Pak ho pustila k vodě někde ve Švýcarsku… Zvláštní, nikdo to nevěděl.“ „Co na to říct,“ poklidně opáčil otec, „jestli se to nepro valilo dřív, není důvod začít o tom žvanit po deseti letech.“ 14
Velmi chmurnou shodou okolností se hned nazítří dobrý přítel naší rodiny, kapitán Bělov, jen tak mimochodem otá zal mého otce, jestli je pravda, že jeho první žena pocházela z Austrálie – on, kapitán, ji vždycky měl za Angličanku. Otec odpověděl, že pokud ví, její rodiče kdysi žili nějakou dobu v Melbourne, ale ona že se narodila v hrabství Kent. „A proč se mě na to vůbec ptáte?“ dodal. Kapitán vyhýbavě odpověděl, že jeho žena byla na nějaké oslavě nebo kde a tam jí někdo něco řekl. „Obávám se, že některým věcem se musí udělat přítrž,“ řekl otec. Na druhý den ráno navštívil Palčina, který ho přijal s větší mírou žoviálnosti, než bylo nutné. Řekl, že strávil mnoho let v cizině a že se rád setkává se starými přáteli. „Mezi lidmi se šíří jistá hnusná lež,“ řekl otec, aniž si sedl, „a já si myslím, že víte jaká.“ „Poslouchejte,“ řekl Palčin, „nemá smysl předstírat, že ne vím, kam míříte. Je mi líto, že si lidi pouštějí pusu na špacír, ale vážně nevidím důvod, proč bychom se měli rozčilovat… Nikdo nemůže za to, že vy a já jsme kdysi byli na jedné lodi.“ „V tom případě, pane,“ řekl otec, „vás navštíví moji sekun danti.“ Palčin byl pitomec a hulvát, tolik jsem aspoň vyrozuměl z historky, kterou mi vyprávěla matka (a která v jejím podání oživla přímou řečí, již jsem se zde snažil zachovat). Ale právě proto, že Palčin byl pitomec a hulvát, nedokážu úplně po chopit, proč člověk otcova formátu dával všanc svůj život, aby uspokojil – co? Virginiinu čest? Svou vlastní touhu po po mstě? Ale stejně jako Virginiinu čest nenapravitelně znevážil její útěk, tak všechny myšlenky na pomstu měly v průběhu šťastných let otcova druhého manželství dávno ztratit svou nenávistnou dychtivost. Anebo za tím bylo pouze to prozra zené jméno, zahlédnutý obličej, nenadálý groteskní pohled na osobitý projev toho, co byl dosud jen krotký, anonymní přízrak? A vezme-li se to kolem a kolem, stálo to, ta ozvěna 15
dávné minulosti (a ozvěny bývají málokdy něčím víc než pouhým zaštěknutím, ať by byl volající hlas sebečistší), stálo to za zničení naší rodiny a zármutek mé matky? Souboj se odehrál ve vánici na břehu zamrzlé říčky. Sokové si vyměnili dva výstřely, než otec padl tváří k zemi na mod rošedý vojenský kabát rozprostřený na sněhu. Palčin si roz třesenýma rukama zapálil cigaretu. Kapitán Bělov přivolal vozky, pokorně čekající opodál na zasněžené silnici. Celá ta ohavnost trvala tři minuty. Ve Ztracených věcech Sebastian prezentuje své vlastní dojmy z tohoto truchlivého lednového dne. „Ani macecha,“ píše, „ani nikdo jiný z rodiny o hrozícím duelu nevěděl. Večer před ním, u večeře, po mně otec házel přes stůl chlebovými kuličkami: celý den jsem byl otrávený kvůli vlněnému prádlu, které jsem na naléhání doktora musel nosit, a on se mě snažil rozveselit; já jsem se ale mračil, červenal a odvracel hlavu. Po večeři jsme seděli v jeho pracovně, on popíjel kávu a po slouchal nářky mé macechy na protivný zvyk mademoiselle dávat mému mladšímu nevlastnímu bratrovi sladkosti poté, co ho uložila do postele; a já, usazený na pohovce stojící na opačném konci pokoje, jsem listoval týdeníkem pro chlap ce Chums: ‚Pokračování tohoto báječného příběhu najdete v příštím čísle.‘ Anekdoty ve spodní části velkých tenkých stránek. ‚Čestnému hostu ukázali školu: Co vás zasáhlo nej víc? – Hrách z foukačky.‘ Rychlíky burácející nocí. Hráč uni verzitního kriketového mužstva odpalující nůž, který po jeho příteli mrštil ničemný Malajec… Ten ‚šíleně legrační‘ příběh na pokračování o třech chlapcích, z nichž jeden byl hadí muž, který uměl otáčet nosem, druhý kouzelník, třetí břicho mluvec… Jezdec na koni přeskakující závodní automobil… Na druhý den ve škole jsem pěkně zpackal geometric kou úlohu, kterou jsme v naší hantýrce nazývali ‚Pythago rovy kalhoty‘. Ráno byla taková tma, že se ve třídě muselo svítit, a mně z toho světla vždycky strašně hučelo v hlavě. Domů jsem se vrátil okolo půl čtvrté odpoledne s pocitem 16
upatlanosti, který jsem si ze školy přinášel vždycky a který teď násobilo šimravé prádlo. V předsíni vzlykal otcův ordonanc.“
2
Ve své odbyté a hodně scestné knize vykresluje pan Good man několika těžkopádnými větami absurdně zkreslený ob raz dětství Sebastiana Knighta. Jedna věc je být tajemníkem spisovatele, něco jiného je zapsat jeho život; a podnítí-li ta kový úkol touha dostat dílo na knižní pulty, dokud se květy na čerstvém hrobě ještě dají zalévat ziskem, pak je už vůbec něco jiného snažit se spojit komerční úspěch s vyčerpávajícím studiem, poctivostí a moudrostí. Nemám v úmyslu někomu ničit renomé. Není nic hanlivého na tvrzení, že pan Good man se pouhým klapáním psacího stroje nechal strhnout k poznámce, že „malému chlapci, který si vždy uvědomoval výraznou anglickou stopu ve své krvi, bylo vnuceno ruské vzdělání“. Tento cizí vliv, pokračuje pan Goodman, „působil dítěti pronikavou bolest, takže ve zralejších letech se třásl při vzpomínce na vousaté mužiky, ikony, klokotání balalajek – to všechno vytlačilo zdravou anglickou výchovu“. Snad ani nestojí za to upozorňovat, že páně Goodmano vo pojetí ruského prostředí má se skutečností společného asi tolik co Kalmykova představa o Anglii jako o pošmourné zemi, kde malí chlapci umírají pod rákoskou učitelů s rezavý mi licousy. Ve skutečnosti, a to je nutno zdůraznit, vyrůstal Sebastian v kultivovaném intelektuálním prostředí, v němž se duchovní elegance ruské domácnosti mísila s největšími poklady evropské kultury, a ať byla Sebastianova vlastní reak ce na jeho vzpomínky na Rusko jakákoli, její složitá a osobitá podstata nikdy nesklouzla na vulgární úroveň naznačovanou jeho životopiscem. Pamatuji si Sebastiana jako chlapce o šest let staršího než já, úžasně se patlajícího s vodovkami v příjemné aureole 17