Slov a na m í r u Řádka za řádkou Má vlastní pustina Řádka za řádkou Můj ráj Marie-Luise Kaschnitzová: Báseň
Svítalo a Orfeus pořád nikde. Faridovi se zrychlil tep, ostatně jako vždycky, když se připlížila tma. Zatracený Sýrohlav! Kde jen vězí? Ptáci již utichli ve větvích, jako by jim zobáčky sevřela nadcházející noc, a nedaleké kopce se zabarvily do černa, jako by je sežehlo zapadající slunce. Již brzy bude celý svět černý jako uhel, dokonce i tráva pod Faridovýma bosýma nohama, a do noci začnou ševelit duchové. Farid znal jen jedno místo, kde se před nimi cítil v bezpečí: v těsném závěsu za Prašprstem, tak těsném, že cítil teplo jeho těla. Prašprst se noci nebál, miloval ji. „No co je, už je zase slyšíš?“ ptal se, když se k němu Farid přitiskl. „Kolikrát ti to budu ještě opakovat? V tomhle světě žádní duchové nejsou. To je jedna z mála výhod, které tento svět má.“ Farid stál opřený o dub a díval se liduprázdnou ulicí do kopce. Tam nahoře, kde se pod tmavými vrchy krčilo ani 7
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
ne tucet domků natěsnaných na sebe tak, jako by se noci bály stejně jako Farid, lucerna osvětlovala rozbitý asfalt. Dům, ve kterém bydlel Sýrohlav, byl hned první zkraje. Za jedním oknem se svítilo. Prašprst už k tomu domu upřeně hleděl déle než hodinu. Farid často zkoušel také tak nehnutě stát, ale údy ho za nějakou chvíli přestaly poslouchat. „Půjdu a podívám se, kde vězí!“ „To nedělej!“ Prašprst jako vždy nepohnul ani brvou, ale hlas ho prozradil. Farid poznal, že s ním cloumá netrpělivost… v jeho hlase však navzdory mnohým zklamáním zaslechl i naději, která se nechtěla vzdát. „A jsi si jistý, že říkal ,v pátek‘?“ „Ano! A dneska přece je pátek, ne?“ Prašprst jen přikývl a odhrnul si z tváře vlasy dlouhé až po ramena. Farid si je chtěl nechat také tak narůst, ale vlnily se mu a kroutily tak, že si je nakonec nožem zase zkrátil. „V pátek, pod vesnicí, ve čtyři, to říkal. A jeho psisko vrčelo, jako by dostalo zálusk na šťavnatého opáleného kluka!“ Vítr zajel Faridovi pod tenký svetr a on si celý roztřesený začal mnout ruce. Příjemný teplý ohýnek, to by se mu teď líbilo, ale za takového větru by ho Prašprst nenechal ani škrtnout zápalkou. Čtyři hodiny… Farid tiše zaklel a pohlédl vzhůru k obloze. Že už jsou čtyři dávno pryč, věděl i bez hodinek. „Říkám ti, schválně nás nechává čekat, ten nafoukaný hlupák!“ Prašprstovy tenké rty se roztáhly do úsměvu. Stačilo málo, aby ho Farid rozesmál. Možná proto mu Prašprst slíbil, že ho vezme s sebou, pokud by ho Sýrohlav skutečně dokázal začíst zpátky. Zpátky do jeho světa, stvořeného z papíru a tiskařské černi a ze slov jednoho starce. 8
I N K O U S T O VÁ K R E V
„Ale kdo ví!“ pomyslel si Farid. Proč by se zrovna tomuhle Orfeovi mělo povést to, na čem ostatní pohořeli. Pokoušeli se o to mnozí… Koktavec, Zlatoočko, Havraní jazyk… podvodníci, kteří je jen obrali o peníze… Za Orfeovým oknem zhaslo světlo a Prašprst se okamžitě narovnal. Ozvalo se bouchnutí dveří. Tmou se rozlehly spěšné nepravidelné kroky. Pak se ve světle opuštěné lucerny objevil Orfeus – Sýrohlav, jak ho Farid tajně pokřtil, protože se mu bledá pleť na slunci potila jako kus sýra. Přisupěl k nim celý zadýchaný příkře se svažující ulicí i se svým pekelným psem, ošklivým jako hyena. Když na kraji chodníku zpozoroval Prašprsta, zastavil se a se širokým úsměvem mu zamával. Farid chytil Prašprsta za ruku. „Podívej, jak se hloupě šklebí. Je falešný jako kočičí zlato!“ šeptal mu. „Jak mu jenom můžeš věřit!“ „A kdopak tvrdí, že mu věřím? Co je to s tebou? Proč se tak rozčiluješ? To bys radši chtěl zůstat tady? Auta, pohybující se obrázky, hudba z krabičky, světlo, které zahání noc…“ Prašprst přeskočil nevysokou zídku lemující ulici. „Vždyť se ti to všechno tady líbí. Tam, kam chci já, tě to bude nudit.“ Co to povídá? Jako by mu vůbec nedocházelo, že si Farid přeje jen jedno: zůstat s ním. Chtěl mu něco odseknout, ale ostré zapraskání, jako když někdo šlápne na větev, ho přinutilo se otočit. Také Prašprst to zaslechl. Zastavil se a poslouchal. Ale mezi stromy se nedalo nic rozpoznat, jen větve se pohupovaly ve větru a jedna noční můra, přízračná jako duch, nalétla Faridovi do tváře. „Promiňte! Trochu jsem se zpozdil!“ zavolal na ně Orfeus. 9
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Farid pořád nemohl pochopit, jak může z těchto úst vycházet takový hlas. Už o tom hlasu slyšeli, v několika vesnicích, a Prašprst se okamžitě pustil do hledání, avšak teprve před necelým týdnem Orfea našli v jedné knihovně, jak předčítá několika dětem pohádky. Žádné si očividně nepovšimlo trpaslíka, jenž se najednou vyloupl za jedním z regálů, plným ohmataných knih. Ale Prašprst si ho všiml, vyčíhal si Orfea, právě když chtěl nastoupit do auta, a nakonec mu ukázal knihu, tu knihu, kterou Farid již mnohokrát proklel, stejně jako kteroukoli jinou věc na světě. „Ó ano, tu knihu znám!“ zašeptal Orfeus. „A tebe…“ připojil téměř zbožně a zadíval se na Prašprsta pohledem hypnotizujícím jeho jizvy, „tebe také znám. Ty jsi na celém příběhu to nejlepší. Prašprst! Krotitel ohně! Kdo tě jenom vyčetl sem, do toho nejpochmurnějšího z příběhů? Neříkej nic! Chceš zpátky, nemám pravdu, ale nenašel jsi bránu, bránu mezi písmenky! To nevadí. Můžu ti postavit novou, ze slov na míru! Za přátelskou cenu – pokud jsi skutečně ten, co si myslím!“ Sleva pro přátele! Ale kdež! Museli mu přislíbit skoro všechny své peníze a ještě na něj dlouhé hodiny čekat, na tomto bohem zapomenutém místě, za tohoto větrného večera, který zaváněl duchy. „Ty máš s sebou tu kunu?“ Orfeus namířil baterku na Prašprstův batoh. „Víš přece, že ji můj pes nesnáší.“ „Ne, ta si právě obstarává něco k snědku.“ Prašprstův pohled sklouzl ke knize, kterou měl Orfeus zastrčenou v podpaží. „Co je? Jsi… připravený?“ „Samozřejmě!“ Psisko vycenilo zuby a upřeně se zadívalo na Farida. „Slova se nejdřív vzpouzela. Možná proto, že jsem 10
I N K O U S T O VÁ K R E V
byl tak nervózní. Jak už jsem ti řekl při našem prvním setkání: Ta kniha…“ Orfeus přejel rukou vazbu, „byla moje nejmilejší, když jsem byl dítě. V jedenácti jsem ji viděl naposled. Někdo ji z té oprýskané knihovny, kam jsem si ji vždycky chodil půjčovat, ukradl. Já jsem byl na to, abych ji ukradl, bohužel příliš zbabělý, ale nikdy jsem na ni nezapomněl. Naučila mě jednou provždy, že se člověk může prostřednictvím slov přenést do jiného světa! Že je možné si v příbězích najít přátele, skvělé přátele! Přátele, jako jsi ty, polykače ohně, obry, víly…! Víš, jak dlouho jsem tě oplakával, když jsem se dočetl o tvé smrti? Ale ty žiješ, a všechno bude zase dobré! Díky tobě se bude příběh odvíjet úplně jinak…“ „Díky mně?“ zarazil ho Prašprst výsměšným úšklebkem. „Ne, věř mi, o to se postarají jiní.“ „Tak dobře, možná!“ Orfeus si odkašlal, jako by mu bylo trapné, že toho odhalil tolik ze svého nitra. „Ať už je to jakkoliv, je mrzuté, že nemůžu jít s tebou,“ řekl, zatímco se podivně nemotorným krokem blížil k zídce na kraji ulice. „Předčitatel musí zůstat tam, kde je, to je nepsané pravidlo.“ S povzdechem se zastavil, vsunul si ruku pod sako, které mu příliš dobře nesedělo, a vytáhl list papíru. „Takže – tady máš to, co sis objednal,“ řekl Prašprstovi. „Kouzelná slůvka, jen pro tebe, celá řada slov, co tě zanesou zpátky cobydup. Tady, čti!“ Prašprst si od něj papír váhavě vzal. Pokrývala ho drobná, našikmo psaná písmenka, zakroucená jako nit. Prašprst přejížděl slova prstem, jako by nejdřív musel každé zkontrolovat pohledem, a Orfeus ho přitom sledoval jako školáček čekající na známku. Když Prašprst konečně zvedl hlavu, zaznělo v jeho hlase překvapení. „Píšeš moc dobře! Nádherná slova…“ 11
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Sýrohlav se začervenal, jako by ho někdo polil šťávou z moruší. „Mám radost, že se ti to líbí!“ „Ano, líbí se mi to moc! Všechno je tak, jak jsem ti to popsal. Jen to zní ještě o trochu líp.“ S rozpačitým úsměvem zase sebral Prašprstovi papír. „Nemůžu zaručit, že denní doba bude stejná,“ řekl tlumeným hlasem. „Zákonům mého umění není snadné přijít na kloub, ale věř mi, o tom nikdo neví víc než já! Když chci například pozměnit nebo rozvinout příběh, musím použít jen ta slova, která už se v příběhu objevila. Pokud bych použil slova úplně nová, tak se nestane buď nic, nebo naopak něco, co vůbec nebylo v plánu. Možná, že je to jinak, když je člověk autorem…“ „Pro všechny víly na světě, ty máš v sobě víc slov než celá knihovna!“ přerušil ho Prašprst netrpělivě. „Co kdybys teď už začal konečně číst?“ Orfeus se odmlčel tak náhle, jako by si překousl jazyk. „Jistě,“ pronesl maličko uraženě. „Budeš zírat. Díky mně tě ta knížka vezme na milost jako ztraceného syna. Vsákne tě do sebe jako piják inkoust!“ Prašprst přikývl a zadíval se na opuštěnou ulici. Farid cítil, jak rád by Prašprst Sýrohlavovi věřil – a jaký má strach, že se zase zklame. „A co bude se mnou?“ Farid se přimkl těsně k Prašprstovi. „O mně také psal, že jo? Viděls tam něco?“ Orfeus se na něj podíval ne zcela přívětivě. „Pane bože!“ posmíval se Prašprstovi. „Ten kluk na tobě opravdu hodně visí! Kdes ho sebral? Někde na ulici?“ „Ne, to ne,“ odpověděl Prašprst. „Z jeho příběhu ho vytáhl tentýž muž, který tuhle laskavost prokázal i mně.“ „Ten… Kouzelný jazyk?“ Orfeus jméno vyslovil s tako12
I N K O U S T O VÁ K R E V
vým opovržením, jako by nevěřil tomu, že by ho byl někdo hoden. „Ano. Tak se jmenuje. Jak to víš?“ Prašprst nemohl zastřít překvapení. Pekelná psí bestie Faridovi očenichávala bosé nohy a Orfeus pokrčil rameny. „Dříve nebo později se to o každém, kdo dokáže písmenkům vdechnout život, rozkřikne.“ „Opravdu?“ Prašprstův hlas prozrazoval nedůvěru, ale dál už se neptal. Upřeně hleděl na papír pokrytý Orfeovým drobným písmem. Sýrohlav se ale ještě pořád díval na Farida. „Z které knihy jsi přišel?“ zeptal se. „A proč chceš do Prašprstova příběhu, ve kterém nemáš co pohledávat, a ne do toho svého?“ „Co je ti po tom?“ odsekl Farid. Sýrohlav se mu líbil pořád míň a míň. Byl až moc zvědavý – a pěkně prohnaný. Prašprst se ale jen tiše pousmál. „Jeho vlastní příběh? Ne, po něm se Faridovi ani nezasteskne. Ten kluk střídá příběhy jako ponožky.“ Farid v jeho hlase zaslechl skoro obdiv. „Opravdu?“ Orfeus se na Farida zadíval tak opovržlivě, že kdyby s sebou neměl toho psa, který chlapce hladově sledoval, byl by ho Farid s chutí kopl do hromotluckých kolenou. „No dobře,“ řekl Orfeus a usadil se na zídku. „Stejně tě ale varuju! Tebe začíst zpátky nebude problém, ale ten kluk nemá v příběhu co dělat! Jeho jméno nesmím vyslovit. Řeč je jen o nějakém chlapci, jak jsi sám viděl, a nemůžu zaručit, že to bude fungovat. A i kdyby, pravděpodobně bude všude působit zmatek. Možná ti dokonce přinese i neštěstí!“ O čem to ten zatracený chlap mluví? Farid se podíval na Prašprsta. Prosím! pomyslel si. Ó, prosím. Neposlouchej ho! Vezmi mě s sebou. 13
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Prašprst jeho pohled opětoval. A usmál se. „Neštěstí?“ řekl a z jeho hlasu bylo zřejmé, že mu nikdo nemusí o neštěstí dlouze vyprávět. „Nesmysl. Ten kluk mi naopak nosí štěstí. Kromě toho je to celkem dobrý polykač ohně. Půjde se mnou. A tohle také.“ Dřív než Orfeus pochopil, co tím myslel, sáhl Prašprst po knize, kterou si Sýrohlav položil vedle sebe na zídku. „Tu už přece nebudeš potřebovat a já budu mít mnohem klidnější spaní, když si ji vezmu s sebou.“ „Ale…“ Orfeus se na něj udiveně zadíval. „Už jsem ti přece říkal, že je to má nejmilejší kniha! Opravdu bych si ji rád nechal.“ „No, ale to já také,“ odvětil úsečně Prašprst a podal knihu Faridovi. „Na, dávej na ni dobrý pozor.“ Farid si ji přitiskl na prsa a přikývl. „Gwin,“ řekl. „Musíme ještě zavolat Gwina.“ Ale když vytáhl z kapsy u kalhot suchou kůrku a chtěl Gwina přivolat, zacpal mu Prašprst ústa. „Gwin tady zůstane!“ řekl. Kdyby byl prohlásil, že tady nechá svou pravou ruku, neudivilo by to Farida víc. „Co na mě tak civíš? Tam si chytíme jinou kunu, nějakou, co tolik nekouše.“ „No, přinejmenším jsi, co se téhle věci týká, rozumný,“ řekl Orfeus. O čem to jen mluví? Prašprst však před Faridovým tázavým pohledem uhnul. „Teď už ale začni konečně číst!“ vyjel na Orfea. „Nebo tu budeme stát až do východu slunce?“ Orfeus se na něho ještě chvilku díval, jako by chtěl něco dodat. Potom si odkašlal. „Jistě,“ řekl. „Máš pravdu. Deset let ve špatném příběhu je hodně dlouhá doba. Přistupme tedy ke čtení.“ 14
I N K O U S T O VÁ K R E V
Slova. Slova zaplavila noc jako vůně neviditelných květů. Slova na míru, vytažená z knihy, kterou v rukou pevně svíral Farid, a pospojovaná Orfeovýma těstovitě bělostnýma rukama tak, aby stvořila nový příběh. Vyprávěla o jiném světě, o světě plném zázraků a hrůz. A Farid, naslouchaje těmto slovům, zcela ztratil pojem o čase. Už ani nevnímal, že by kdy něco takového existovalo. Byl tady jen Orfeův hlas, který se tak úplně nehodil k ústům, ze kterých vycházel. Najednou všechno zmizelo, děravá ulice a nuzné domky na jejím konci, pouliční lampa, zídka, na které seděl Orfeus, a dokonce i měsíc nad temnými stromy. A vzduch náhle voněl jinak, nasládle… On to umí, pomyslel si Farid, on to skutečně umí, a Orfeův hlas ho zatím ukolébával do naprosté slepoty a hluchoty ke všemu, co se neskládalo z písmenek. Když se Orfeus najednou odmlčel, rozhlédl se Farid zmateně kolem sebe, omámený lahodným zvukem slov. Jak to, že tu ještě stojí domy a lucerna, celá zrezlá působením větru a deště? Byli tu také Orfeus a jeho pes. Jen on zmizel. Prašprst. Farid však pořád stál na téže opuštěné ulici. V tom nesprávném světě.
Ko č ič í z lato Bylo zřejmé a jasné, že se tento zlosyn zaprodal satanovi, a bylo by osudové podnikat něco proti majetku takovéto mocnosti.
Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera
„Ne!“ Farid uslyšel ve vlastním hlase zděšení. „Ne! Cos to udělal? Kde je?“ Orfeus se pomaličku zvedl ze zídky i s tím zpropadeným papírem, který stále ještě držel v ruce, a zasmál se. „Doma. Kde jinde?“ „A co bude se mnou? Čti dál! Tak už čti!“ Všechno se mu rozplynulo pod závojem slz. Byl sám, opuštěný zrovna tak jako předtím, než potkal Prašprsta. Farid se začal třást, a to tak, že si ani nevšiml, že mu Orfeus vytrhl knížku z ruky. „A tady je další důkaz!“ slyšel ho zamumlat. „Dělám čest svému jménu. Jsem mistrem všech slov, psaných i vyřčených. Nikdo se se mnou nemůže měřit.“ „Mistr? Co to tady plácáš?“ Farid zakřičel tak hlasitě, že se i hafan přikrčil. „Když tak skvěle ovládáš své řemeslo, proč tu ještě trčím? Honem, přečti to ještě jednou! A vrať mi tu knížku!“ Sáhl po ní, ale Orfeus se mu s obdivuhodnou mrštností vysmekl. 16
I N K O U S T O VÁ K R E V
„Knížku? Proč bych ti ji měl dávat? Prý ani neumíš číst. Něco ti prozradím! Kdybych chtěl, abys šel s ním, tak bys tam teď byl, ale ty v jeho příběhu nemáš co pohledávat, a proto jsem věty o tobě jednoduše vynechal. Rozuměno? A teď se odsud koukej klidit, než na tebe poštvu psa. Kluci jako ty po něm házeli kameny, ještě když byl štěně, a od té doby je podobné rád prohání!“ „Ty pse! Ty lháři! Podvodníku!“ přeskakoval Faridovi hlas. Copak to nevěděl? Copak to Prašprstovi neříkal? Tenhle Sýrohlav je falešný jako kočičí zlato. Něco se mu připletlo pod nohy, bylo to chlupaté, s kulatým čumáčkem a maličkými růžky mezi ušima. Kuna. Je pryč, Gwine! pomyslel si Farid. Prašprst je pryč. Už ho nikdy neuvidíme! Pes svěsil mohutnou hlavu a váhavě nakročil ke kuně, ale Gwin vycenil zuby jako jehličky a obrovský pes ohromeně stáhl čumák zpět. Jeho strach Farida vzpružil. „Dej mi to, no tak!“ Farid mu pohrozil hubenou pěstičkou. „Ten papír a tu knížku! Nebo tě roztrhnu jako hada. Jo, to udělám!“ Protože se zajíkl, nevyzněla jeho slova tak, jak zamýšlel. Orfeus poplácal svého psa po hlavě a zastrčil si přitom knížku za kalhoty. „Ó, teď jsi nám ale nahnal strach, co říkáš, Kerbere?“ Gwin se přivinul Faridovi k nohám. Ocáskem neklidně vrtěl sem a tam. Farid si myslel, že je to kvůli psovi, dokonce i poté, co kuna skočila na silnici a zmizela mezi stromy na druhé straně. Jak jsem byl slepý a hluchý! vytanulo mu na mysli pokaždé, když si na to vzpomněl. Slepý a hluchý. Orfeus se ale usmíval jako někdo, kdo ví o něco víc než jeho protivník. „Víš, můj milý příteli,“ řekl. „Skutečně jsem 17