Kapitola první
Když přišla Andi Walkerová v pátek odpoledne domů ze školy, ležela ta obálka na hromádce dopisů pod otvorem na poštu. Při pohledu na zpáteční adresu Nakladatelství milovníků domácích mazlíčků začalo Andi bít srdce tak mohutně, až dostala strach, že se jí rozskočí. Na ten dopis čekala už dlouhých šest měsíců. Každý den spěchala po vyučování domů, aby se podívala, jestli už nepřišel. A konečně byl tady, ležel na zemi v předsíni a vypadal tak obyčejně, jako by to byl reklamní leták k pracímu prášku, a ne oznámení nejdůležitější události v jejím životě. Loni v říjnu poslala Andi svůj příspěvek do Soutěže mladých spisovatelů – milovníků psů. Te, už byl skoro konec dubna, a tak si začínala dělat 7
starosti, že se její rukopis někde ztratil. Nebo ještě hůř, že její příběh ukradl nějaký nestydatý pracovník pošty – ovšem že ne stálý zaměstnanec, ale jen někdo na záskok se záznamem v trestním rejstříku – a poslal ho do redakce pod svým jménem. Stále se uklidňovala, že se nic takového nemůže stát, protože se do soutěže mohly hlásit jen děti do šestnácti let, a ty přece sotva kdy pracují na poště. Andi věková hranice nijak nevadila, jelikož knížku napsala v jedenácti a v prosinci pak oslavila dvanácté narozeniny. I přes své mládí byla zkušenou spisovatelkou. Básničky jí vycházely v téměř každém vydání školních novin a loni v létě vydávala s bratrem a dvěma kamarády noviny pro psy nazvané Štěk, v nichž byla šéfredaktorka. O román se však ještě nikdy předtím nepokusila, až te,. Když si v knihovně všimla vývěsky o soutěži a přečetla si, že vítězný příběh bude vydán Nakladatelstvím milovníků domácích mazlíčků, ihned věděla, že je to její životní šance. Příběhy měly být o psech, a v těch se Andi vyznala. Byla si jistá, že toho o nich ví nejvíc ze všech na celém světě a že je má raději než kdokoli jiný. Pracovala na románu celé léto a v den, kdy rukopis odeslala 8
ve velké obálce polepené známkami – nevěděla totiž, kolik přesně stojí poštovné, a nechtěla riskovat, že to nebude stačit –, si byla jistá, že její příspěvek vyhraje. Jak by také ne, když do něj vložila tolik lásky a úsilí? Andi se sehnula a obálku zvedla. Pak tam jen tak stála a vychutnávala si, jaké to je držet obálku v rukou. Představovala si, jaké to bude, až ji otevře. Nechtěla, aby ten okamžik přišel příliš rychle, protože až pomine, neodvratně se stane součástí minulosti. Bude to jako rozčarování minule o Vánocích, když už byly všechny dárky rozbalené a vánoční papír i stužky vyhozené do koše nebo spálené v krbu. Mohli jste se z dárků radovat sebevíc, ale kouzelná atmosféra naplněná očekáváním byla tatam. Najednou se prudce rozlétly dveře a málem Andi srazily k zemi. Do domu vtrhl její bratr Bruce. Navštěvoval druhý stupeň Elmwoodské základní školy, a tak mu výuka končila později než na prvním stupni. Když se přiřítil domů, vždycky ho zajímaly jen dvě věci – dát si něco k jídlu a jít se proběhnout se psem. „Promiň,“ vyhrkl, když sestru málem srazil dveř9
mi. „Proč stojíš ve dveřích? Vypadáš, jako bys tu zapustila kořeny.“ „Vydají mi můj román, Bobík zasahuje,“ oznámila mu Andi a vychutnávala si, jak ta slova znějí. „Vyhrála jsem Soutěž mladých spisovatelů – milovníků psů.“ „Jak to víš?“ zeptal se Bruce a ukázal na neotevřenou obálku. „Vždy@ jsi ten dopis ještě ani neotevřela.“ „Určitě jsem vyhrála,“ trvala na svém Andi. „Rukopisy nakladatelé vracejí ve velkých hnědých obálkách. Redakce časopisů už mi vrátily spoustu básniček a povídek a vždycky je posílaly v hnědých obálkách. Tohle je obyčejná obálka a v ní jeden list papíru. To se pozná, protože je tak lehká. Počkám si, až přijde ta správná chvíle, a pak ji otevřu.“ „A kdy to bude?“ zeptal se Bruce. Sestra ho nikdy nepřestávala vyvádět z míry. Jeho nejlepší kamarád Tim Kelly měl sestry, které Brucovi připomínaly kostky domina – všechny byly stejné, lišily se jen počtem pih na nose. Andi se však nepodobala nikomu, koho znal. Nedokázal si představit, že by on sám odkládal otevření dopisu, zvláš@ kdyby věděl, že obsahuje nějakou skvělou zprávu. 10
„Otevřu ji až u večeře,“ odpověděla Andi. „Pak nás vezmou táta s mámou za odměnu do cukrárny a já si dám jahodový pohár.“ „To nás vezmou tak jako tak, bez ohledu na to, kdy obálku otevřeš,“ pronesl rozumně Bruce. „Vždycky nás berou do cukrárny, když je co slavit. Já si dám pohár s trojitou porcí čokoládové zmrzliny.“ Nechal sestru stát jako přikovanou v předsíni a šel do kuchyně, kde si z jedné dózy nabral hrst sušenek a z druhé vytáhl suchar pro psy. Pak vyšel na dvorek za domem. „Zrzku, k noze!“ zavolal. „Svačina!“ Jeho irský setr Zrzek přiběhl a začal vyskakovat na pozdrav. Rozčepýřeným ohonem přitom mrskal sem a tam tak divoce, až si Bruce skoro začínal myslet, že se vznese jako vrtulník. Bruce si nacpal sušenky do pusy a napřáhl ruku s psím sucharem. „Sedni!“ poručil. „Hezky popros!“ Zrzek se okamžitě posadil a krátce, leč pronikavě zaštěkal. Místo do vzduchu te, bušil ocasem do země. „Řekni ,Pěkně prosím‘,“ nakázal mu Bruce a Zrzek zaštěkal dvakrát. 11
Bruce mu hodil sušenku a Zrzek vyskočil, aby ji chytil ještě ve vzduchu. Suchar však byl pro Zrzka jako malina pro slona; projel mu chřtánem tak rychle, že bylo jasné, že ho ani neochutnal. „Jestli se chceš proběhnout, budeš muset otevřít branku,“ promlouval k němu Bruce. „Ale a@ tě to ani nenapadne, dokud neřeknu zaříkadlo.“ Loni v létě, když se Zrzek utrhl z vodítka a vřítil se na silnici mezi auta, tatínek Brucovi pohrozil, že mu psa vezme. Pan Walker měl obavu, že Bruce, který byl na svůj věk poměrně malý, nemá sílu, aby zvládl tak velkého a energického setra. Nakonec synovi dovolil, aby si Zrzka nechal, ale jen pod podmínkou, že si pořídí cvičitelskou příručku a naučí Zrzka poslouchat. Bruce si to vzal k srdci a ukázalo se, že je Zrzek učenlivým žákem. Nejen že se naučil poslouchat běžné příkazy jako „k noze“, „stopa“, „sedni“ a „dej pac“, ale zvládl i několik složitějších kousků. Jedním z nich bylo otevření branky za domem. Vždycky však čekal na Brucův povel. Bruce připnul Zrzkovi k obojku vodítko a zavolal: „Sezame, otevři se!“ Jakmile pes pokyn uslyšel, postavil se na zadní a předními tlapami se 12
opřel nahoře o branku. Potom vzal do zubů závoru a nadzvedl ji. Vrátka se otevřela, chlapec i pes radostně vyběhli na ulici a pelášili po chodníku lemovaném javory. Na holých zimních větvích nedávno vyrašilo nové listí a světlounce zelené lístky se te, rýsovaly oproti jasně modrému nebi jako jemné krajkoví. V zahrádkách před domy v celé ulici vyrazily ze země první tulipány a narcisy. Zatím ještě nehýřily všemi barvami, jak tomu mělo již brzy být, ale byly příslibem toho, co mělo přijít během několika týdnů. Když se šli odpoledne proběhnout, Bruce vždycky volil stejnou cestu, aby se vyhnul domu, kde bydlel Jerry Gordon. Dům měl dost nevýhodnou polohu skoro na konci ulice, hned vedle domu tatínkovy tety Alice. Když šel Bruce k tetě na návštěvu, musel projít okolo, ale kdykoli to jen šlo, vždycky zamířil opačným směrem. Jerry byl nejhorší člověk, jakého Bruce kdy poznal, snad až na Jerryho bratrance Connora, který bydlel v Chicagu. Jerry byl původním majitelem Zrzka, ale zacházel s ním tak špatně, že se ho pan Gordon rozhodl prodat Brucovi. Jerry Brucovi nikdy neodpustil, že si koupil jeho psa, a využil 13
kdejakou příležitost, aby jim oběma ztrpčil život. To kvůli němu Zrzek vběhl do silnice, když ho chtěl Jerry praštit skateboardem, a loni v létě zosnovali Jerry a Connor, který byl v Elmwoodu na prázdninách, psí únos, čímž způsobili mnoha nevinným lidem velkou bolest a utrpení. Pro Bruce byla situace o to horší, že Jerry, ačkoli byl stejně starý, měřil nejmíň o deset centimetrů víc a byl o deset kilo těžší. Taky skvěle vypadal a měl andělský úsměv, kterým okouzlil každého dospělého, s nímž se setkal. Bruce se snažil držet si Jerryho od těla co možná nejdál. Ale proč te myslím na Jerryho? ptal se sám sebe. Traumatizující události loňského léta už přece dávno odvál čas. Přes zimu Jerryho skoro nevídal, jen ve škole, kde měli společnou angličtinu. Když te, uháněli se psem po ulici a na cestu jim svítilo dubnové sluníčko, neozývalo se za nimi žádné zlověstné drnčení koleček skateboardu, které by mohlo narušit klid a mír toho nádherného odpoledne. Zrzek byl ve svém živlu, v rychlém běhu napínal své silné štíhlé nohy a dlouhé uši za ním vlály jako zrzavé fáborky. Bruce byl od první chvíle, kdy ho spatřil, přesvědčen, že Zrzek je nejkrásnější zvíře na světě. 14
Po necelých dvou kilometrech ho Bruce zastavil, přiměl ho k obratu a vydali se nazpátek. Čím víc se blížili k domovu, tím větší Zrzek nabíral rychlost a Bruce měl co dělat, aby mu stačil. Zrzek miloval vycházky stejně jako návraty domů, jelikož se už těšil, jak zhltne večeři. Branka za domem byla stále ještě otevřená, a tak Bruce pustil vodítko, aby mohl Zrzek vběhnout dovnitř. Sám pak vešel za ním a branku za sebou zavřel. Pak se otočil čelem k domu a překvapilo ho, když uviděl Andi, jak sedí na schodech, přes kolena přehozenou svoji jezevčici Bobinku jako dečku ve tvaru psa. Obálka s adresou nakladatelství jí ležela otevřená u nohou a Andi držela v rukou dopis, jako by ji pálil do prstů. „Nemohla jsem čekat až do večeře,“ vysvětlovala. „A jsem ráda, protože je to jinak, než jsem si myslela.“ Bruce přišel až k Andi a posadil se k ní na schody. Ještě nikdy neviděl sestru tak sklíčenou. „Nevyhrála jsi.“ Bylo to spíš konstatování než otázka. „Vím, že tě to zklamalo, ale vždycky to můžeš zkusit příště. Nejspíš tu soutěž vyhlásí příští rok znova.“ 15
„Příští rok bude soutěž o kočkách,“ povzdechla si Andi. „Aha.“ Bruce nenapadalo nic, čím by ji mohl utěšit. Andi neměla kočky moc v lásce. Neuměl si představit, že by o nich měla psát knihu. „Jsem druhá,“ řekla Andi. „Rukopis mi posílají zpátky ve zvláštní obálce, aby k němu mohli přiložit diplom.“ „Ty ses umístila jako druhá!“ zvolal Bruce a rázem přestal sestru litovat. „Tak z čeho jsi tak skleslá? Druhé místo je super!“ „Ale vítěz…“ vykoktala ze sebe Andi. „Vítězem…“ Na těch slovech se zasekla a nebyla schopná pokračovat. „Kolik je tomu vítězi?“ zeptal se jí Bruce. „Čtrnáct,“ odpověděla Andi. „Je o dva roky starší? Tak co bys čekala? Měl na psaní o dva roky víc než ty.“ „Na věku mi zas tak nesejde,“ prohlásila Andi neš@astně. „Hrozné je, že první cenu vyhrál Jerry Gordon!“
16