Záhada dvanácti hlav aneb Počátek a dveře všechněch následujících bíd a neřestí
S
tatečný čin i trapnost plná patosu – Sud plný výbušné směsi – Vymýtit kacířské býlí! – Jen dva se nebáli odejít – Vivat Ferdinandus rex! – Co ve Vídni čísti a slyšeti chtějí – Kostely v Broumově a Hrobu – Dávejte příčinu k lásce a svornosti – Tajná schůzka u Smiřických – Do hlubiny zámeckého příkopu hanebně jsou vyhodili – První válečné akce – Stavovské vojsko před Vídní – Nový král i nový císař – Panovník na jednu zimu – Svatý farář z Holešova – Na Prahu! – Pohled od bělohorské mohyly – Necelé dvě hodiny – Co s tolika rebely? – Velkolepé barokní theatrum – Tajemství ztracených hlav – Lebka hraběte Šlika – Výlet do Křtin
( )
zamíří jeho duše, když je třeba především důstojně zemřít? Ty hlavy koulející se od popravčího špalku nepatřily žádným vrahům ani jiným lumpům, ale mužům, jichž si vážil. Třem vložil na krk oprátku... Sedmadvacet rozsudků smrti, které vynesl někdo jiný. On je jen vykonal, jak mu kázala povinnost. Podíval se na pacholky, kteří před ním nesli dvě putny. Bylo v nich po šesti hlavách a také tři ruce i kus jazyka. Hrozný náklad i pro kata a jeho pomocníky, které jen tak hned něco nerozhází. Pak se díval, jak pacholci vkládají hlavy do karbuší, železných klecí, do nichž se dávalo žhavé dřevěné uhlí osvětlující za nocí ulice, a jeho jedinou starostí bylo, aby se nedopustili chyby. Ke třem hlavám bylo třeba přidat uťaté ruce, k jedné kus jazyka, který vyřízl jen chviličku předtím, než vzduchem plným pachu krve zasvištěl jeho meč. Když vše pro jistotu ještě jednou zkontroloval, připevnili pacholci karbuše s jejich hrozným obsahem na dlouhé dřevěné tyče a ty pak vysunuli z ochozu. Přesně tak, jak bylo stanoveno, protože i pomsta ctí pořadí urozenosti. Šest párů mrtvých očí hledělo na jezuitskou kolej v Klementinu, druhá šestice se dívala přes Kamenný most na hrad českých králů...
Vidění u Mostecké věže z cyklu 21 obrazů České elegie od Adolfa Liebschera z roku 1919
Pozvolna a těžce vystupoval po schodech. Měl za sebou těžký den, patrně nejtěžší ve svém životě. Sedmadvacet poprav za necelé čtyři hodiny... Čtyřiadvacetkrát musel švihnutím meče oddělit hlavu od těla. Mohl by cítit uspokojení, že ho ani jednou ruce či meč nezradily a nikdo z odsouzených netrpěl víc, než bylo nutné, ale toho podivného pocitu, který se dostavil už ve chvíli, kdy vstoupil na pódium potažené černou látkou, se nemohl zbavit. Ranní duha, která se objevila hned při východu slunce na obloze bez jediného mráčku, byla stejně krásná jako zlověstná. Možná v ní někteří odsouzení viděli svou poslední naději, ale spíš si jí většina ani nevšimla. Kdo by se díval k nebesům, kam už za chvíli
(10)
Statečný čin i trapnost plná patosu České stavovské povstání vzbuzovalo silné emoce již od chvíle, kdy byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva místodržící s písařem Fabriciem. I současníci, kteří nemohli mít o tragickém konci revolty českých stavů a krutých následcích, jež vyvolá, ani tušení, dobře věděli, že se stalo něco vpravdě osudového. Už tak rozdělená Evropa se rozdělila ještě daleko víc, a zatímco pro jedny se stal skutek českých stavů „ohavnou rebelií“ zasluhující nejpřísnější potrestání, jiní ho s radostí přivítali a různými způsoby podporovali. Vedeni podle svého názoru těmi nejušlechtilejšími ideály rozfoukávali plamen, z něhož měl vzejít požár, jaký dosud náš
(11)
Známý motiv Bílé hory od Mikoláše Alše
Pražská defenestrace na pohlednici Josefa Mathausera
kontinent nepoznal. Našlo se jen málo těch, kteří si dokázali zachovat chladnou hlavu a vidět osudové nebezpečí pro všechny. Jejich hlasy volající po smírném řešení brzy zanikly v řinčení zbraní i siláckých slovech, mezi nimiž až podezřele často zaznívalo jedno – navěky. Vše, co bylo dojednáno i provedeno, mělo trvat na věčné časy či do skonání věků: přísahy a spojenectví stejně jako nenávist a nepřátelství či vítězství a konfiskace majetku. Povstání českých stavů bylo počátkem konfliktu, který byl později podle doby trvání nazván třicetiletou válkou a pro lepší přehlednost rozdělen do několika válek. Ta první, česká, byla nejkratší, ale právě ona vše uvedla do pohybu. Skončila bitvou na Bílé hoře, jež se stala jedním z trvalých symbolů katastrof, které postihly náš národ. Po ní následovala nejen poprava 27 českých pánů (ale i nepánů) na Staroměstském náměstí, ale především doba ne tak úplně právem a současně nikoliv zcela neprávem nazvaná Aloisem Jiráskem „temno“ a tři století v habsburském područí, které však mělo i své světlé stránky. Když v říjnu 1918 došlo k obnově
(12)
samostatného (už československého) státu, viděla v tom většina lidí v prvé řadě napravení a odčinění potupné Bílé hory. Porážka na Bílé hoře, staroměstská poprava a konec konců celé stavovské povstání měly od prvních chvil silný emoční náboj, jenž nenechával klidnými už současníky, kteří o nich zanechávali značně rozdílná svědectví. Velmi rychle vznikl mýtus Bílé hory, v němž se skutečnost promísila s emocemi natolik, že je šlo jen těžko od sebe oddělit. A někdy to nejde dokonce ani dnes, ač jsme průběh událostí schopni na základě pramenů rekonstruovat nejen den po dni, ale někdy i hodinu po hodině. Proto se můžeme setkat s naprosto protichůdnými názory, které však jen opakují to, co bylo vysloveno či napsáno už dříve: povstání bylo projevem skutečného vlastenectví, statečným činem k uhájení svébytnosti českého myšlení a politiky, obranou historických práv Českého království, nezodpovědným hazardem několika dobrodruhů, trapností plnou patosu či přímo těžkým zločinem, hájením demokratických vymožeností české reformace i zoufalou snahou zastavit vývoj. Defenestrace je nazývána dobově legálním způsobem potrestání i pokusem o vraždu a Bílá hora označována za národní tragédií, očistnou lázeň zachraňující český národ před skutečnou katastrofou či smutný hrob tisícileté slávy Čechů včetně vojenské. Připomíná se statečnost Moravanů u obory stejně jako to, že na pláni nad Ruzyní nebojovali „naši“ proti „cizím“, ale námezdní vojska, jimž pojem „vlast“ vůbec nic neříkal. Porážka na Bílé hoře je zásadním mezníkem dělícím naše národní dějiny na čas „před“ a „po“ či dobu „svobody“ a „nesvobody“, říká se jí také „tečka za starými Čechami“, jindy se tvrdí, že vlastně žádným významným předělem není, protože po ní pokračovalo to, co bylo už před ní a co by pokračovalo i bez ní. Stejně tak někteří vyzvedávali a vyzvedávají vlastenectví českých stavů, zatímco jiní připomínají, že řada z nich ani neuměla česky, protože s českými zeměmi měla společné jen to, že
(13)
Jiný motiv bělohorské porážky od Mikoláše Alše
Triptych Felixe Jeneweina Po bitvě na Bílé hoře z roku 1902 připomíná nejen porážku, ale i to, co po ní následovalo
Panoramatický pohled na Prahu z roku 1636
se do nich jejich rod – často nedlouho před povstáním – přistěhoval.
Sud plný výbušné směsi Ráno 20. ledna roku 1612 zemřel na Pražském hradě císař Rudolf II. Jeho smrt nebyla překvapením, trpěl řadou nemocí a čekal na ni už dlouho, protože v ní viděl vykoupení ze světa, který ho nikdy nechápal a neměl rád. Proto Praha i Čechy stejně jako ostatní země habsburské monarchie nijak moc pro skon svérázného monarchy netruchlily, a když bylo jeho tělo první říjnový den ukládáno do hrobky v chrámu sv. Víta, šlo o pohřeb víc než skromný. Z nejbližších pozůstalých neboli příbuzných nepřijel nikdo. Kdo mohl tušit, že Rudolf je nejen posledním Habsburkem, ale i českým králem, který bude pochován v Praze, a že s jeho smrtí končí také „zlaté časy“ města nad Vltavou. A tak jako kdyby byl Rudolfův odchod symbolem konce netoliko „rudolfínské epochy“, ale i celého jednoho období ve vývoji Čech, Českého království a nakonec i Evropy. „Nejpodivnější z podivných Habsburků“ po sobě zanechával problematické dědictví. Jeho boj s bratrem Matyášem vedl k oslabení „domu rakouského“ a posílení pozice stavů v Rakousích, Čechách, na Moravě i v dalších zemích, protože ve vzájemném souboji jim museli Rudolf i Matyáš učinit menší či větší
(14)
ústupky. Týkaly se nejen postavení stavů a možností jejich vzájemné spolupráce – v roce 1608 konfederace rakouských, uherských a moravských stavů dopomohla Matyášovi k zisku Uher, rakouských zemí a Moravy – ale také náboženských svobod. Nejvýznamnější byl známý Rudolfův majestát z července 1609 zaručující svobodu vyznání utrakvistům, luteránům, kalvinistům i českým bratřím v Čechách. Byl nejen nejtolerantnějším náboženským zákonem v celé tehdejší Evropě, měl však i značný dosah politický: nekatoličtí stavové získali vedle správy pražské univerzity také právo obsazovat dolní konzistoř, a především volit sbor 30 defenzorů neboli zástupců stavů s rozsáhlými pravomocemi na obranu evangelické víry. Ti mohli dokonce podle Porovnání a Artykulu, dokumentů rozvádějících Majestát, svolávat sjezdy nekatolických stavů i bez souhlasu panovníka. Situace, v níž se nacházela říše Habsburků na počátku 17. století, nebyla pro vládnoucí rod opravdu právě nejlepší. Dynastie byla hlavním reprezentantem a oporou katolického tábora, který se připravoval na těžký boj se svým protivníkem, jímž byl tábor protestantů. Oba nesmiřitelné a militantní soupeře však rozdělovaly nejen otázky víry, ty byly mnohdy jen „zástěrkou“, vždyť s protestanty skrytě či otevřeně spolupracovaly katolická Francie či
(15)
Mapa Čech z roku 1618
Rudolfův majestát rozstřižený na důkaz neplatnosti Ferdinandem II.
Spory a vzájemné napadání mezi katolíky a protestanty
Boje mezi Španěly a Nizozemci v Maastrichtu
Benátky, ale daleko více to byl zápas o politickou moc. Docházelo tak k promísení protichůdných mocenských zájmů s iracionalitou náboženských dogmat, což byla opravdu velmi třaskavá směs. Protestanti se snažili především zastavit rozpínavost Habsburků, kteří vládli nejen ve středu Evropy, ale také ve Španělsku, větší části Itálie, v části Nizozemí a patřili jim rovněž rozlehlé zámořské kolonie v Americe. Španělsko bylo díky bohatství přicházejícímu z Nového světa velmocí, přesto si nedokázalo poradit s povstáním ve svých nizozemských provinciích. Sedm z nich vytvořilo stavovský stát vedený zástupci generálních stavů a vyhlásilo nezávislou Utrechtskou unii. Následovala dlouholetá válka, v níž se Španělsku dostávalo pomoci od katolíků a Spojeným nizozemským provinciím od protestantů z celé Evropy. Skončila roku 1609 příměřím uzavřeným na 12 let, nikdo však nepochyboval, že pak boje vypuknou znovu, už jen proto, že Nizozemí bylo v té době nejvyspělejší částí kontinentu s bohatými městy a kvetoucím obchodem. Rakouští Habsburkové to měli ještě těžší. Byli císaři Svaté říše římské národa německého představující pestrou směsici samostatných knížectví, vévodství, hrabství, biskupství a svobodných říšských měst – část se hlásila k protestantismu, část ke katolictví a říše byla de facto v rozkladu. Šlo o „sud střelného prachu“, kde stačila jediná jiskra, aby došlo k výbuchu a požáru, který hrozil zachvátit celou Evropu. Vnitřně byly rozděleny podle víry také Rakousy, Uhry, Čechy, Morava a další země monarchie, počet protestantů ve většině z nich podstatně převyšoval katolíky. A pak tu bylo stále akutní turecké nebezpečí, protože Osmané ovládali celý Balkán a východní Středomoří a z Uher to měli jen malý kousek k Vídni. Složitá situace, v níž se obě větve Habsburků ocitly (někteří badatelé dokonce hovoří přímo o krizi), je vedla k ještě těsnějšímu spojení a vytvoření „osy Madrid–Vídeň“. Měla velkou výhodu v náboženské jednotě, silné vnitřní rodové soudržnosti
(16)
a společném cíli, jímž byla obnova univerzální monarchie či přesněji ovládnutí většiny Evropy. K tomu bylo potřeba dosáhnout jednoty křesťanstva v duchu výsledků tridentského koncilu, jemuž se podařilo stmelit ideově i organizačně katolicismus pro boj s šířícím se protestantstvím. V této protireformaci měl sehrát klíčovou roli nově založený bojovný řád jezuitů. Snaha navrátit katolické církvi její ztracené pozice vyvolala v řadách protestantů pocit ohrožení, který nebyl zatím dostatečně silný k tomu, aby je přiměl k jednotě. V zásadě se dělili na luterány a radikálnější kalvinisty, kteří se vzájemně neměli rádi a někdy přímo nenáviděli. To vedlo dokonce k tomu, že luteránské Sasko zůstalo mimo Protestantskou unii, protože v jejím čele stála kalvínská Falc. Zatímco luteráni preferovali „klasické“ uspořádání společnosti, mezi kalvinisty se šířily ideje vyslovované monarchomachy: pokud si je zjednodušíme, potom „lid tady není proto, aby byl poddán králi, nýbrž naopak král je ustaven s ohledem na lid“. Oním „lidem“ byla myšlena šlechta a nejvyšší úředníci představující nejdůležitější autoritu stavovské
(17)
Uzavření příměří mezi Španělskem a Nizozemím v roce 1609 na soudobé mědirytině
Země pod vládou rakouských Habsburků na počátku 17. století
monarchie volící panovníka. Pokud ten se změní v tyrana, mají stavy nejen právo, ale přímo povinnost mu odporovat.
Vymýtit kacířské býlí!
Založení Protestantské unie v roce 1608
Pro země Českého království se smrtí Rudolfa II. prakticky nic nezměnilo, protože už od roku 1611 byl jeho zvoleným panovníkem Matyáš. Za královskou korunu musel stavům v lecčems ustoupit, především potvrdit platnost Majestátu svého bratra, přislíbit, že za svého života nebude usilovat o volbu nástupce a samozřejmě ty, kteří mu nejvíce pomohli na královský trůn, odměnit vysokými úřady. Česká stavovská obec však byla rozhodnuta využít příznivé situace rozporů v habsburském rodě a vy-
(18)
nutit si na Matyášovi další ústupky. Před korunovací mu předložili pět požadavků – dobově artikulů či článků – jejichž smyslem bylo posílit moc stavů natolik, aby se král nemohl pokusit o návrat k tradiční habsburské centralistické politice. Žádali právo konat krajské sjezdy a shromáždit vojsko ke své obraně bez panovníkova souhlasu, potvrzení česko-slezské konfederace, právo uzavřít podobnou konfederaci s ostatními zeměmi Koruny české i se stavy uherskými a rakouskými a obnovení dědičných jednot mezi Čechy a saským, falckým a braniborským kurfiřtem. Cítili se natolik silní, že dokonce Matyášovi pohrozili, že pokud na ně nepřistoupí, odepřou mu korunovaci. Král se svými rádci rychle pochopil, co by to znamenalo, a rozhodl se vrátit k taktice svého otce Maxmiliána II. – souhlasil s konfederací mezi Čechami a Slezskem, která už existovala, ale další požadavky slíbil projednat na nejbližším zemském sněmu, kdy na ně bude více času. Stavové se s tím spokojili. Když Matyáš po Rudolfově smrti přesídlil na počátku roku 1612 na císařský dvůr do Prahy (a následně získal císařskou korunu), mohlo se zdát, že se bude opakovat „Rudolfova éra“ – panovník se dostane pod silný tlak českých stavů, kteří k němu budou mít snadnější přístup, než když sídlil ve Vídni. Císař však ještě v roce 1612 odešel i s dvorem do Vídně a do Prahy přijížděl jen příležitostně. Metropole Čech se z císařské rezidence stala provinčním městem. Záležitosti Českého království spravovali panovníkovým jménem nejvyšší zemští úředníci, mezi nimiž měli velkou převahu katolíci. To muselo v zemi, kde 90 procent obyvatelstva představovali protestanti, vyvolat přinejmenším nesouhlas. Nejvíce byla zklamána protestantská šlechta – Matyáš jako kdyby velmi rychle zapomněl na své sliby a začal ji odsunovat na vedlejší kolej. Příliš se nemýlila, protože zejména Čechy zůstávaly pro katolickou církev „zemí kacířů“: tady přece měly počátek všechny ty hrozné bludy, které svedly a stále sváděly z pravé cesty tolik lidí, jejichž duše obtěž-
(19)
Současníci líčí císaře Matyáše II. jako dobrosrdečného a mírumilovného člověka, který se ale současně rád ukazoval v lesku císařské nádhery
Dobový portrét císaře Matyáše. Vůči bratru Rudolfovi trpěl komplexem méněcennosti a neměl státnický talent ani diplomatické schopnosti