( 1 ) Sobota 1. listopadu
Z
a každého počasí, napsala Ivy Roseová do inzerátu na výprodej nepotřebných věcí. Soukromý bleší trh pořádali venku před domem. Nakonec se dočkali olověné šedé oblohy a nárazového větru. Typické novoanglické podzimní počasí však neodradilo davy zájemců. David odsunul kozu na řezání dřeva, která blokovala příjezdovou cestu, a kupující se nahrnuli dovnitř. Ivy připadalo, že jejich viktoriánská archa tuto invazi trpí podobně jako bílá velryba, když vypluje k hladině a dovolí ptákům vyzobávat cizopasníky ze svého hřbetu. Celé tři roky byla Ivy zcela netečná k zaprášeným hromadám starých krámů, které zde zanechal minulý vlastník Paul Vlaskovic, vyzáblý stařec s mrtvolně bledou tváří, jemuž David přezdíval Drákula. Haraburdí, které plnilo půdu i sklep, mohlo stejně dobře existovat v paralelním vesmíru. Pak ji znenadání jako jarní bouřka přepadla naléhavá potřeba zbavit se všech cizích věcí a sílila, až už nakonec nebyla k vydržení. Ven s tím! David měl tolik slušnosti – nebo možná pudu sebezáchovy – že její chování nedával za vinu hormonům. 11
Miminko jí uštědřilo prudký kopanec – to už nebylo žádné zatřepetání můřích křídel. Ahoj, Mrně. Položila si dlaň na břicho, na okamžik ztvrdlé na kámen. Zbývaly už jen tři týdny, než buď porodí, nebo exploduje, a děložní stahy patřily k věci. Poslíčci neboli Braxton-Hicksovy kontrakce. Falešné porodní bolesti. Túrování motoru, který ještě nemá dost šťávy k tomu, aby se rozjel. S Davidem právě dospěli do fáze horečného vybírání jména a Ivy uvažovala, kolik dalších budoucích rodičů zvažovalo jméno Braxton. Životaschopné, životaschopné, životaschopné. To slovo se jí znovu a znovu šeptem ozývalo v hlavě. Vdávala se ve čtyřiadvaceti a trvalo pět let, než otěhotněla. Třikrát potratila – naposledy ve dvacátém týdnu, právě když si říkala, že konečně může přestat trnout strachy. David si přišel stoupnout vedle ní a objal ji rukou v místech, kde kdysi mívala pas. Těhotné břicho je hotový div přírody, něco jako výstavní obří dýně. „Čau, Žirafko,“ – v posledních měsících jí tato přezdívka příliš neseděla – „vypadá to na dobrej start. Pěkná tlačenice,“ řekl. Slastně se zachvěla, když jí odhrnul vlasy a přejel jí rty po krku. Ivy se líbilo, jak z Davida vychází vůně hutné jílovité půdy, jak se mu kštice nazrzlých vlasů čepýří do deseti různých směrů, ale nejvíc ze všeho obdivovala jeho úsměv, který opanoval celou jeho tvář a vytvořil jemné vějířky vrásek u očí. Přeražený nos byl památkou na působení ve vysokoškolském fotbalovém mužstvu. Získal ji poté, co bez úrazu přežil dva roky jako zadák na střední škole, a dodávala jeho příjemnému obličeji charakter. Ivy byla spíš to, čemu se říká „zajímavá“ – tmavé 12
oduševnělé oči, příliš dlouhý nos a ústa trochu moc široká na to, aby se považovala za hezkou. Po většinu času nevěnovala svému vzhledu zvláštní pozornost. Vykulila se z postele, vyčistila si zuby, prohrábla hřebenem dlouhé husté tmavé vlasy a tím to končilo. „Asi si myslí, že když máme tak krásnej starej dům, budeme mít taky krásný starý harampádí,“ poznamenala Ivy. David mávl pomyslným doutníkem nad dvěma černými telefonními aparáty s otočným číselníkem a zacukal obočím jako Groucho Marx. „Co oni vědí…“ Ivy zamávala na spřízněného milovníka bleších trhů Ralpha s omlácenou černou dodávkou, který dřepěl nad krabicí s elektroinstalačním materiálem. Vedle něj, přímo uprostřed vřavy, stála Corinne Bindelová, jejich postarší sousedka s natupírovanou frizúrou, příliš platinovou a bohatou na to, aby byla pravá. Ruce měla zkřížené na prsou hnědého tvídového kabátu a její útrpný výraz jasně naznačoval, že si nedokáže představit, proč by někdo za tohle haraburdí zaplatil jediný niklák. „Co ty na to?“ zeptal se David. „Až se to uklidní, mohli bysme smontovat něco z těch věcí pro mi minko?“ „Ještě ne,“ řekla Ivy. Promnula mezi prsty kobaltově modrý kamínek zasazený ve stříbrném talismanu ve tvaru ruky, který měla pověšený na řetízku kolem krku. Amulet kdysi patříval její babičce. Věděla, že je to hloupá pověra, ale chtěla nechat všechny věci pro miminko schované v pokoji pro hosty, dokud se děťátko nenarodí a ona mu nespočítá a neopusinkuje všechny prstíčky na rukou i na nohou. „Prosím vás?“ oslovila Ivy nějaká žena a mžourala na ni zpod kšiltu čepice s emblémem Red Sox. Držela 13
žlutozelenou skleněnou labuť z období hospodářské krize. Miska léta ležela v krabici s voskovým ovocem, do něhož se pustily myši. „Můžete ji mít za patnáct,“ řekla Ivy. „Není nakřáp lá ani otlučená.“ „Ivy?“ Žena se skořicově hnědými kadeřemi s proužky stříbřitě plavého melíru se zatvářila trochu překvapeně. „Ty si na mě nepamatuješ, že?“ „Já…“ Ivy zaváhala. Na téhle ženě v bavlněné těhotenské halence s modrými chrpami a žlutými pampeliškami jí bylo něco povědomého. Ruku s růžově nalakovanými a dokonale tvarovanými nehty měla položenou na břiše. Stejně jako Ivy byla ve vysokém stupni těhotenství. „Mindy Whiteová,“ dodala žena. „Dřív Melinda.“ Melinda Whiteová – to jméno vyvolalo vzpomínku na baculatou dívku ze střední školy. Kudrnaté hnědé vlasy, brýle a nezdravě bledá pokožka. Bylo k neuvěření, že je to stejná osoba. „Samozřejmě si tě pamatuju. Páni, vypadáš výborně! A gratuluju. Tvoje první?“ zeptala se Ivy. Melinda přikývla a přistoupila o krok blíž. Usmála se. Kdysi křivé zuby měla dokonale rovné a souměrné. „Není to taky tvoje první?“ Ivy se vyhnula jejímu zkoumavému pohledu. „Já mám termín na Díkůvzdání,“ oznámila Melinda. „A ty?“ „V prosinci,“ řekla Ivy. Ve skutečnosti měla rodit také koncem listopadu. Ivy však všem, včetně své nejlepší kamarádky Jody, řekla, že má termín až o dva týdny později. Bude úplně stačit, když ke konci bude mít nervy na pochodu jen ona s Davidem, budou nervózně očekávat příchod porodu a děsit se, zda se i tentokrát něco nezvrtne. 14
Melinda naklonila hlavu na stranu a měřila si Ivy pohledem. „Šťastný manželství. Dítě na cestě. Vy dva máte takový štěstí. Co víc by si člověk mohl přát?“ Babi Fay by na to řekla kinehora a třikrát by si odplivla, aby se to nezakřiklo. Ivy promnula mezi prsty amulet, který jí visel na krku. Melindin pohled sklouzl k domu. „A ještě tenhle nádhernej viktoriánskej dům. Dej mi vědět, jestli ho budeš chtít někdy prodat. Pracuju pro jednu realitní kancelář.“ „Ty sbíráš sklo z období krize?“ zeptala se Ivy s posuňkem na labuť. „Ne, ale máma sbírá labutě – nebo aspoň sbírala. Po tomhle kousku by okamžitě chňapla…, ale to bylo před,“ Melinda si poklepala poloprázdnou lahví vody po spánku, „Alzheimerem. Prodala dům tady v Brush Hills a přestěhovala se na Floridu k mojí sestře Ruth. Vzpomínáš si na Ruthie? Taky sbírá labutě.“ Chrlila ze sebe slova v prudkých dávkách a Ivy měla pocit, že se na ni valí bafající lokomotiva, když k ní Melinda přistoupila ještě blíž a zmenšila tím jejich odstup sotva na délku předloktí. „Tohle by byl pro ni ideální dárek.“ Melinda si labuť zálibně prohlížela. „K Vánocům. Nebo možná k narozeninám. Až máma,“ Melinda si popotáhla objemnou bílou plátěnou tašku výš na rameno a nadechla se, „nakonec natáhne bačkory, Ruthie bude nejspíš chtít celou sbírku. Ty nemáš žádný sourozence, že?“ Nečekala na Ivyinu odpověď. „Vážně, ani jsem to tady nepoznala. Kdysi jsem tu byla pečená vařená. Bydleli jsme prakticky za rohem a máma dělala u pana Vlaskovice. Občas. Pamatuju si, jak jsme tady hrávali kostky a čáru a lízali červenou šuměnku přímo ze sáčku.“ Zašklebila se. „Takovej sajrajt. To už 15
jsme si mohli rovnou šlehnout čistej jed. Co nás to napadlo? Teď musím být hrozně opatrná. Jím za dva. Ty se chystáš kojit?“ „Já… ehm…“ Důvěrnost otázky Ivy vyplašila. Pohlédla na hodinky a doufala, že Melinda pochopí narážku. „Pro dítě je to mnohem lepší,“ pokračovala nevšímavě Melinda. „Panebože, doufám, že nemluvím jako ty potrhlý ženský z laktační ligy?“ Ivy přes Melindino rameno zahlédla Davida rozmlouvajícího se ženou, která držela dva mosazné nástěnné svícny. Další čtyři lidé se mačkali kolem něj a s plnýma rukama čekali, až na ně přijde řada. Mladík s černými vlasy jako hřebíky si prohlížel zimníky pověšené na prádelní šňůře, kterou natáhli pod krytým vjezdem. Kabáty, celá léta uložené v kufru ve sklepě, se nyní v ostrém větru třepetaly jako obrovitá netopýří křídla. „Vědělas to?“ zeptala se Melinda. „Prosím?“ „Do umělý výživy se přidává kukuřičnej sirup,“ prohlásila Melinda. Její oči Ivy poznávala. Malé a pichlavé. „To je hrůza,“ řekla Ivy. Mladík s ježkem na hlavě si právě zkoušel jeden ze zimníků. „Počkej. Koukám, že si někdo prohlíží ty kabáty. Nechci, aby mi utekl.“ Ivy odběhla. „Velice elegantní,“ řekla mladíkovi. Černý vlněný kabát mu padl jako ulitý. Zápach naftalínu po vyčištění zmizí. „Za padesát dolarů vám nechám všechny čtyři.“ Muž si prohlédl ostatní svrchníky. Ivy očekávala, že bude smlouvat, ale on vytáhl z kapsy peněženku, oddělil ze svazku bankovek dvě dvacítky a jednu de16
sítku a podal jí je. Přehodil si kabáty přes ruku a zamířil k východu. Jo! Ivy triumfálně zvedla pěst nad hlavu. Peníze si nacpala do kapsy od zástěry. „Myslíš, že je to překupník?“ Melinda. Najednou se objevila Ivy za zády. Hluboký nádech. Miminko ji čím dál víc tlačilo nožičkami do bránice a Ivy měla občas problém popadnout dech. „Tenhle dům jsem vždycky zbožňovala,“ pokračovala Melinda. „Všechny ty krby. Ideální pro hru na schovku, tolik skrýší a zákoutí.“ Odmlčela se. Její zvídavý pohled připomínal všetečné prsty. Ivy si pamatovala, že Melinda kdysi mívala naducaný měkký obličej a člověk měl pocit, že když ji dloubne do těstovité tváře, zůstane tam jamka. „A jaký jsi vybrala krásný barvy na fasádu,“ pokračovala Melinda. „Vždycky jsi na to měla oko. Vzpomínám si, že jsi byla první ze školy, kdo měl martensky.“ Ivy už začaly od nuceného úsměvu bolet lícní svaly. Martensky? Ty koupila v obchoďáku ve slevě. Ještě pořád je má, někde vzadu ve skříni. Měla je přihodit mezi věci na prodej, jako ty zimníky. Melindin pohled někam zabloudil a v očích se jí objevil zasněný výraz. „A elasťáky.“ „Ach bože,“ řekla Ivy. „Nechce se mi věřit, že jsme je fakt nosily.“ Jenže Melinda elasťáky nenosila. Její každodenní uniforma se skládala z neforemných sukní a vytahaných pulovrů. Obědvala sama v koutě školní jídelny a do školy a ze školy mašírovala v doprovodu matky. Teď byla Melinda jako vyměněná, s pečlivě upravenými nehty a moderním účesem. Štíhlá. Společenská a sebejistá. 17
Přihnal se k nim David. „Hádej, co je novýho,“ halekal. „Někdo chce koupit ty červený závěsy.“ Jeho výraz vyjadřoval Já jsem ti to říkal! „Co kdybys to šla dojednat?“ „Ahoj, Davide,“ pozdravila ho Melinda. „Dlouho jsme se neviděli.“ Zatřepala lahví vody ve vzduchu a zpod kšiltu na něj pohlédla. „Ahoj. Jak se daří?“ odpověděl jí David na pozdrav bez sebemenšího náznaku, že by ji poznal. Ivy se omluvila a odešla. Zastavil ji plešatějící chlápek se soudkovitým hrudníkem a pronikavým pohledem. „Berete za to deset babek?“ Černý kovový ventilátor, který jí ukazoval, mohl klidně sloužit i jako kráječ salámu. Napsala na něj třicet, protože věděla, že podobné elektrické větráky se na internetu prodávají za padesát dolarů. „Dvacet pět,“ řekla. Pokrčil rameny a podal jí peníze. Začínalo mrholit. Ivy pohlédla směrem k Davidovi. Melinda mu právě něco vykládala. Ustoupil o krok a vypadal naprosto šokovaně. Asi si na ni konečně vzpomněl. Ivy se podívala na svou ruku. Svírala dvacetidolarovku a pětidolarovku. Strčila bankovky do kapsy. Kam to vlastně měla namířeno? V hlavě měla prázdno. Okno. Už zase. Někde četla, že ženy, které čekají holčičku, trpí v těhotenství častěji ztrátou krátkodobé paměti. Mělo to něco společného s hladinou progesteronu. Pokud je to pravda, tak bude mít určitě dceru. Poslední dobou posílala sama sobě mailem upomínky, aby si přečetla seznam věcí k vyřízení. A před týdnem se jí dokonce povedlo někam zašantročit zubní kartáček. Zimníky zmizely. Sousedka paní Bindelová si četla 18
jejich výtisk Boston Globe. Ten nebyl na prodej. David ještě stále hovořil s Melindou, lapený v pasti stejně jako předtím Ivy. Nějaká žena roztřepávala jeden z červených brokátových závěsů, které kdysi visely – To je ono! Teď si vzpomněla, kam chtěla jít. A to se pohrdavě ušklíbala, když David tvrdil, že někdo bude ochotný koupit šest párů těžkých závěsů se střapci, díky nimž přízemí připomínalo veřejný dům nebo italskou restauraci. Přistoupila k ženě, které visel na krku kámen o velikosti meruňkové pecky. „Doufali jsme, že za ně dostaneme pětasedmdesát.“ Když už, tak ať to stojí za to. „Já nevím.“ Žena sešpulila rty. Promnula rudý hedvábný brokát mezi palcem a ukazováčkem, pak zvedla jeden konec se střapci k nosu a přičichla k němu. Ivy sevřela pěsti a přitiskla si je na bolavé místo v kříži. „Vlastně vám je můžeme dát za čtyřicet. Jeden je trochu vyrudlý.“ Dáma s draperiemi neodpověděla a dál na látku špulila rty. Někdo jí opět poklepal na rameno. „Ivy?“ Melinda svírala prsty kolem štíhlého krku labutě. „Můžeš si ji nechat, jako dárek,“ řekla Ivy. Slova byla milá, ale tón popudlivý. Melinda nehnula brvou. Strčila skleněnou misku do plátěné kabely. Ivy si udělala místo na schodech u bočního vchodu a ztěžka se posadila. Pálila ji žáha, v ústech cítila pachuť ranního pomerančového džusu, potřebovala čůrat a její kotníky připomínaly nadité jitrnice, hrozící, že užuž protrhnou slupku. Naštěstí se blížil David. „Neviděla jsi Thea?“ zeptal se s ustaraným výrazem ve tváři. „Slíbil jsem mu jeden z těch zimníků.“ 19
„Měl jsi mi říct, abych mu nějaký odložila. On už tu byl?“ „Jen tak dlouho, aby tu nechal ceduli na volební kampaň, kterou máme umístit na trávník před domem.“ „Já jsem bohužel prodala úplně všechny –“ Náhlá křeč břišních svalů přinutila Ivy zavřít oči. David si k ní dřepl. „Dobrý?“ hlesl přiškrceně. Ivy potlačila říhnutí. „Jsem jen unavená.“ David přitáhl bednu časopisů National Geographic ze šedesátých let a podložil jí nohy. „Jeden člověk se ptal po knížkách,“ řekl už svým obvyklým hlasem. „Nezůstala uvnitř ještě jedna krabice?“ „Pokud jo, tak je pořád ještě na půdě.“ David zamířil k domu. Pak se zarazil uprostřed kroku a obrátil se. „Hej, Mindy – nechceš se podívat dovnitř?“ Mindy? „Mohla bych?“ Melinda se rychle otočila. Břichem přitom vrazila do karetního stolku a velké zrcadlo, opřené o nohu stolu, se začalo kácet dopředu. „Jejda!“ vykřikla. Ivy se natáhla a zachytila zrcadlo těsně nad zemí. „Promiň.“ Melinda zbledla jako stěna. Kousala se do rtu a tvář se jí zkrabatila. „Panebože, co kdyby –“ „V pořádku,“ řekla Ivy. „Nic si z toho nedělej.“ „Určitě?“ „Vidíš?“ Ivy opřela zrcadlo zpátky. „Nic se mu nestalo.“ „Díky bohu,“ zašeptala Melinda. „A i kdyby, nebyla by to žádná velká škoda.“ „Žádná velká…?“ Melinda se sklonila k Ivy. Vrhla na ni pronikavý pohled a přiložila jednu ruku na její 20