Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 15
PRVNÍ KAPITOLA
Třída Moníríje „Abys pochopila můj příběh,“ začala má matka Lílí, „musíš se dovědět něco o třídě Moníríje, o babičce Kobře, dědovi Sohrábovi a také o tom, jaký byl tehdy Írán. My jsme si totiž nemohli dělat to, co ty tady – zapomenout na své jméno a na to, kam člověk patří. Naše životy takové nebyly. Nemohly být.“
akmile Pargol Amíníová vyslovila jméno svého devátého dítěte, oddala se vlastním fantaskním představám. „Kobrá,“ oznámila porodní bábě a z lůžkovin potřísněných krví se usmála. „Velkolepá.“ Po jejích slovech zvedla porodní bába hlavu a zamyšleně se na Pargol zadívala. Pargol Amíníová měla černé oči, avšak tváře světlé a uzardělé, že vypadaly jako sníh s kapkami krve, jak se tehdy říkávalo. V místnosti, do níž její námaha vnesla teplo a vlhkost, se nyní svým neústupným pohledem postavila zkoumavým očím porodní báby na odpor. „Kobrá,“ zopakovala, hlasem tentokrát tišším, přesto rozhodným. Dokonce i novorozenec – drobný, zmítající se uzlíček s chomáčem černých vlasů – v té chvíli utichl. Z kuchyně se zvedla vůně skořice a kardamomu a razila si nezadržitelně cestu domem. Porodní bába se zhluboka nadechla, kousla se do rtu a potom pokračovala ve své práci: poprášila prababiččino lůno popelem.
J
15
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
POSLUŠNÁ
Stránka 16
DCERA
Jako děvče opustila Pargol se svou rodinnou vesnici na jihu. Vydali se stovky kilometrů napříč prašnou, rudě lemovanou centrální planinou Íránu a usadili se v hlavním městě Teheránu, tehdy obklopeném zdmi. Ačkoliv neuměla číst a nikdy nechodila do školy, dokázala zpaměti recitovat korán od začátku do konce v arabštině – ve svatém jazyce – a také znala většinu hadíthu. Jména ostatních osmi Pargoliných dětí byla zvolena pod bdělým dohledem jejího tchána. Vytvářela tak nijak překvapivou soupisku jmen muslimských: Alí-Rezá, Qásem, Fáteme, Abolfazl, Mohammad, Alí-Ahmad, Chadídže, Zahrá. Avšak v době narození devátého dítěte byl již tchán mrtvý a Pargol, ve věku sotva třiceti let, už nazývali starou. A tak se stalo, že onoho dne v roce 1921 seznam jmen jejích dětí konečně zahrnul jedno, které vytvořila její vlastní fantazie. Kobrá. Později se mělo všeobecně za to, že Pargol přišla o rozum. Všichni se tedy začali o dítě strachovat. Ale Kobrá vyrostla do nejkrásnější dívky v rodině s jedinečnýma medovýma očima. Společně s krásou se navíc dostavila povaha tak mírná, že to rozprášilo každou pomluvu o jejím utrpení a matčině umíněnosti. Kolem krku nosila Kobrá černou šňůrku a na ní zavěšené drobné modré oko, které se jí uvelebilo v důlku na krku. Amulet ji měl chránit před uhranutím, strach Pargol sužoval ode dne Kobřina narození – velmi se obávala, aby na jejím nejmilejším dítěti nespočinulo závistivé oko. V Íránu se takové děti nazývají perlami matčina pokladu.
Dům Amíníových stál v uličce tak úzké, že v ní stěží prošli dva lidé vedle sebe, a uprostřed ještě protékal džúb, otevřený kanál, který kdysi vedl napříč celým Teheránem ze severu na jih. Na počátku své cesty na úpatí Damávandu, sněhem pokrytého vulkánu severně od hlavního města, byla voda v džúbu průzračná 16
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 17
TŘÍDA MONÍRÍJE
a chladivá, avšak než dotekla k Pargolinu domu nedaleko jižních bran města, proud vody se zanesl odpadem a blátem. Každý den přicházely zprávy o chlapcích, kteří se odvážili příliš daleko od domu, ve městě spadli do otevřené stoky a domů se vraceli v promáčeném oblečení – nepochybně za to schytali výprask, všeobecně se totiž vědělo, že džúb způsobuje trichofycii, tyfus a záškrt, a chlapci byli opakovaně varováni, aby si v blízkosti kanálu nehráli. Pokud se ženy vůbec na ulici odvážily, neustále se obávaly, že se jim ve vodách džúbu namočí závoje a ony se stanou nadžes čili nečistými. Nicméně pouliční prodavači se denně ubírali úzkými uličkami, dřevěné vozíky vrchovatě naložené cibulí, bylinami, zeleninou a ovocem. Když kolo vozu sjelo do džúbu nebo se zabořilo do vyjeté rýhy či narazilo na hrbol – kterých bylo tehdy v hlavním městě bezpočet – řinčení hrnců a pánviček nakrátko ustalo, avšak jakmile obchodníci kárku vystrkali na hladší povrch cesty, hlomoz se znovu rozezvučel. Také bylo možné zahlédnout dlouhovlasé derviše zahalené v pláštích, jak procházejí městem a cestou nabízejí básně, věštby či nápoje. Ulice tedy jako by patřily potulným prodavačům, dervišům a žebrákům, kteří se v takových čtvrtích potloukali podél kamenných zdí. Samotný dům byl postaven z ručně dělaných cihel a přes vysoké zdi, které ho obklopovaly, se plazil zimolez s jasmínem. Uvnitř sídlily početné kolonie sester a tetiček a matek a babiček, které dům nikdy neopouštěly, vyjma účasti na pohřbech v okolí nebo konání poutě do svatyně mučedníků. A tam se vydávaly se svými muži. Každého sedmého dne slyšela Pargol za zdmi domu plačtivé volání namakího, prodavače soli. Hrbatý a bezzubý muž bloumal městem a jeho sůl spočívala na zádech věkovitého osla. Každých pár domů přiložil dlaně k ústům, zaklonil hlavu k obloze a zvolal: „Namakí! Namakí!“ Jakmile Pargol volání 17
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
POSLUŠNÁ
Stránka 18
DCERA
uslyšela, přehodila přes sebe čádor, vystrčila hlavu ze dveří a zakoupila svou týdenní potřebu soli. Pargol se provdala za obchodníka s koberci jménem Qolí Amíní, známého spíše jako Qolí chán čili pan Qolí. Byl o hlavu menší než jeho žena, nesnáz, kterou vzhledem ke své povaze a životním postojům bral napůl s nevěřícností a napůl s humorem. Každý den se Qolí chán vypravil na velký zastřešený bazar ve středu města. Na tržnici zabral své místo vedle prodavače ovoce a jeho pyramid melounů, granátových jablek, pomerančů, svazků máty a petržele, vedle beden sušených fíků a moruší. Uvelebil se na obrovském hrubém pytli solených mandlí, kompletní inventář koberců vyložil vedle sebe, a tak na bazaru trávil čas od rána do večera, aby si lidé mohli prohlédnout jeho zboží a případně za ně utratit skromné částky, s nimiž pak Pargol zajišťovala jejich živobytí.
Jak Kobrá vyrůstala, Pargol jí projevovala náklonnost tisíci nenápadnými způsoby, ale síla její lásky nebyla nikdy zřetelnější, než když se v ulici objevila žena s pijavicemi. Přicházela dvakrát ročně, vždy na konci léta a na sklonku zimy. Věřilo se, že pouštění žilou uchová tělo zdravé a při síle, důkazem bylo narůžovělé zbarvení, jež odsávání krve propůjčovalo i té nejbledší pleti. Avšak nehledě na to, kolikrát byla dětem připomínána prospěšnost takové léčebné metody, nic nezabránilo jejich úprku, jakmile jednou zahlédly krvesajčiny vražedné nádobky a sklenice s plazivými černými pijavicemi, které sesbírala podél říčních břehů na venkově. Pargol žádný odpor nestrpěla. S rukama v bok a s čelistmi pevně semknutými donutila děti vylézt z jejich domácích skrýší. První poslala své syny, poté děvčatům jedné za druhou sepnula copy nahoru. Když byla krvesajka s chlapci hotova, nařízla děvčatům žiletkou pokožku na zádech a přitiskla své 18
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 19
TŘÍDA MONÍRÍJE
nádobky k otevřeným ranám nebo jim na obnažená záda pijavice přímo položila. Kobřini sourozenci křičeli nebo skučeli, každý podle své dispozice či rozsahu léčebného zákroku. Pargol jejich utrpení vždy přihlížela, aniž hnula brvou, avšak od své nejmladší dcery nedokázala snést ani sebemenší vzlyk, proto Kobrá rok co rok nerušeně přečkala operaci ve svém úkrytu za vodní cisternou v suterénu. Přesto když se Pargol rozhodla poslat jedenáctiletou Kobru z domu, aby se dívka naučila nějakému řemeslu, ani všeobecné povědomí o matčině vytrvalé shovívavosti nedokázalo zabránit tomu, aby se nezačaly jedna za druhou otevírat pusy údivem. Děvčata obvykle zůstávala v domě svých otců, dokud se nevdala, a dokonce i méně zbožní lidé se shodovali, že formální vzdělávání děvčat je pouhým plýtváním. Nicméně brzy poté, co Kobrá dosáhla jedenácti let, Pargol prohlásila, že je velmi nepravděpodobné, že by se Kobrá jakožto poslední z tolika dětí vůbec vdala. Z toho důvodu, vysvětlovala, bude nezbytné poslat Kobru do školy, která připravuje mladá děvčata na dráhu profesionálních švadlen. Mnozí tajně věřili, že si Pargol chce nechat dítě pro sebe a to je pravý důvod, proč ze všech dcer vybrala pro studium a práci právě Kobru. Ale ať už byla příčina jakákoliv, od té doby vídali Kobru, jak každý den vychází do ulic Teheránu s šátkem uvázaným pod bradou, s košíkem s látkami a jehlami v jedné ruce a malým železným kastrůlkem s rýží a omáčkou v druhé. Kromě ní bylo ve třídě dvanáct dalších studentek, všechny z rodin chudších, než byla ta její; seděla na zemi bok po boku s ostatními děvčaty a začala získávat první kamarádky. Jejich učitelka máleke chánom čili „milostpaní královna“ byla vdova s kulatou tváří a dlouhými vlasy barvenými henou, na zápěstí jí tančily dvě široké řady zlatých náramků a společně s děvčaty se snadno dávala do smíchu. Dopoledne je učila šít, odpo19
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
POSLUŠNÁ
Stránka 20
DCERA
ledne vyšívat. Kobrá odhadovala, že šaty, jež bude šít z látek – hedvábí, sametu, žoržetu, závojoviny, krepdešínu –, poputují ke vznešeným dámám z města, a celá rozrušená přejížděla prsty štůčky překrásných textilií, které byly naskládané podél zdi v suterénu máleke chánom, a jen si představovala, jak vzácný materiál na ženském těle tu klouže, tu ulpívá. Máleke chánom ukazovala děvčatům, jak měřit pomocí rukou: rozevřela doširoka prsty jako vějíř a počítala od špičky palce ke špičce malíčku. Jedna, dva, tři. Ještě dalších několik let budou v módě plné postavy a pas v šířce tří roztažených rukou byl ve dnech, kdy Kobrá seděla u máleke chánom v suterénu a učila se řemeslu, považovaný za ideál. Dívky sledovaly učitelku, zpočátku nesměle, poté však rozevřely prsty na látkách, které jim prostřela u nohou. Jedna, dva, tři. Vzhlédly, aby se ujistily, že změřily správně, a jakmile máleke chánom přikývla a na každou z nich se usmála, postupně jedna po druhé látky rozstříhaly jedinými mosaznými nůžkami máleke chánom. Děvčata nosila bavlněné kalhoty mrkvového střihu a šalíte, krátkou sukénku s volány a zajímavým původem. Údajně kdysi v devatenáctém století jednomu králi z rodu Kádžárovců ukázali fotografii baleríny z pařížského jeviště. Pohled jej natolik upoutal, že bez prodlení vyrazil do Francie. Během pobytu se stal náruživým milovníkem baletu, ale nadělal také obrovské dluhy v pařížských nevěstincích. Ty poté vyrovnal tím, že prodal Francouzům práva na archeologický průzkum v Íránu a směli si rovněž ponechat jakýkoliv artefakt, který najdou. Když se kádžárovský král vrátil, nařídil, aby se všechny dámy u dvora oděly do baletních sukýnek. Z přirozené cudnosti si vzaly íránské princezny k hedvábným sukním dlouhé tuniky a nohy zahalily do vlajících kalhot či bílých legín. Sukním se začalo říkat perským slovem šalíte, evokujícím šelestivý zvuk, který sukně vytvářely, když v nich dámy na kádžárovských dvorech tančily. 20
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 21
TŘÍDA MONÍRÍJE
Nyní, když byli Kádžárovci svrženi a nahrazeni dynastií Pahlaví a západní oblečení se stalo nejen záležitostí módy, ale především projevu královské moci, nosily šalíte už jen chudé ženy; jejich sukýnky však byly ušité z obyčejné bavlny, nikoliv z hedvábí, tudíž žádné příjemné šustění při chůzi slyšet nebylo. Jediná šalíte mé babičky měla meruňkou barvu a původně patřila Pargol, která ji měla na sobě, když před mnoha lety překonávala poušť. Občas máleke chánom dívkám dovolila, aby si nechaly kousky látek, které zbyly z šatů, jež šily. První měsíc si Kobrá ve škole vybrala dva čtverce závojoviny, z nichž ušila dva šátky. Jeden modrý jako vajíčko drozda a druhý rudý jako jádra granátového jablka. Neměla žádné perly ani zlaté penízky, tak je ozdobila hrstí drobných tyrkysových korálků. Šátky přinesla domů pro Pargol a ta je nosila bez ustání – jeden den modrý, druhý den červený – s obrovskou radostí a s nezměrnou pýchou. První rok chodila Kobrá do školy máleke chánom jako studentka, ale byla tak bystrá a pilná, že druhý rok pracovala už jako pomocnice a třetí dokonce jako učitelka.
Pak jedné noci Kobřin bratr Alí-Ahmad, hazardní hráč, vyslovil nabídku, která navždycky změnila babiččnin osud. Jednoho večera, poté co prohrál velkou sumu peněz – vůbec největší prohra za jeho kariéru, která bude dlouhá a neslavná – se Alí-Ahmad otočil ke svému protihráči a pravil: „Vezmi si mou sestru za manželku.“ Její jméno nevyslovil, jen prostě dodal: „Tu nejmladší.“ Alí-Ahmad věděl, že jeho kamarád Sohráb má pádný důvod nabídku přijmout, ale pravděpodobně o něm ani jeden z nich tu noc a ani žádnou jinou nemluvil. Jestli Alí-Ahmad svého činu později litoval, nebyl schopen nikdo v rodině říct. Pouze si pa21
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
POSLUŠNÁ
Stránka 22
DCERA
matovali, že tu noc, kdy se Alí-Ahmad vrátil domů a oznámil, že našel Kobře nápadníka, se všichni bezuzdně rozchechtali. Kobřiny sestry, všechny čerstvě provdané, se hihňaly a chichotaly, tety mlaskaly a usmívaly se. Sohráb byl velmi pohledný a v okolí platil za tak vznešeného, že dokonce i Pargol vzala zprávu jako projev neuvěřitelné přízně osudu. Než nastalo ráno, sestry s tetičkami už začaly šít a zdobit karmínovou tuniku i svatební sukni s kanýry, a než byl týden u konce, daly své peníze dohromady a na bazaru koupily Kobře dřevěné boty s vysokými podrážkami. Máleke chánom, Kobřina učitelka šití, jí zapůjčila šňůrku s drobounkými blikajícími světýlky (poklad z farang neboli Evropy, jak se povídalo), kterou Pargol v záchvatu kreativní inspirace zapracovala do Kobřina svatebního závoje. A tak se s náležitou parádou a s decentně urovnanými dluhy Alí-Ahmada na úkor peněz, které by bývaly vyplaceny Kobřině rodině, se má čtrnáctiletá babička stala, alespoň prozatím, arús. V té době mladá nevěsta nemívala jméno. Říkalo se jí jednoduše arús čili „nevěsta“ a doopravdy získala jméno svého manžela až poté, co tchyně zemřela. Když Kobru začali nazývat arús, měla vlasy spletené do dvou černých copů, silných jako svinuté lano, a sahaly jí do půli zad. Byla nesmělá, spořádaná, skromná a Sohráb věděl, že těmito vlastnostmi si nepochybně získá jeho matku, ženu známou všem jako chánom, „milostpaní“. Ale ať byly Kobřiny oči i pletence černých vlasů krásné sebevíc, zůstala dívkou prostou, venkovskou, zkrátka nehodící se k eleganci a vznešenosti mého dědečka, stejně jako se zdála nepatřičná ke svému fantasknímu jménu. Sohráb byl první syn chánom narozený po dvou dcerách, proto se stal češm-e čerágh, zřítelnicí jejích očí. Než byly Sohrábovi dva roky, jeho otec již stačil opustit dům na třídě Moníríje a vzít si další tři manželky. A rovněž už uplynulo mnoho času od doby, kdy přestal své první manželce posílat peníze. 22
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 23
TŘÍDA MONÍRÍJE
Chánom se živila rukama, šitím, pletením, a zároveň vychovávala Sohrába i své ostatní děti. Když se postupně u dveří ukázaly tři manželky jejího muže, odmítnuté stejně jako kdysi ona, poskytla jim přístřeší a ony začaly žít v jejím domě jako její sestry a pomáhaly jí. Od útlého dětství byl Sohráb rozmazlován pozorností mnoha žen v matčině domě. Už jako chlapec byl pro ně malý vyšňořený dandy: přestože mu nebyly víc než tři čtyři roky, všechno oblečení mu zhotovovaly samy a speciálně pro něj přežehlovaly, a ty ženy by ani nenapadlo starat se s podobnou péčí o své vlastní nejlepší šaty. Mezi nekonečným šitím, pletením, vařením a uklízením si našly čas vybrat semena z granátových jablek, připravit je do misky a poté jimi krmili Sohrába. Ze zahrady mu schovávaly ty nejplnější a nejměkčí fíky, které mu cpaly přímo do pusy, kdykoliv za nimi přišel posedět do kuchyně. A Sohráb bral jejich pozornost stejně samozřejmě, jako přijímal mateřské mléko. Přesto po jejich boku dlouho nezůstal. Než dosáhl sedmi let, stal se uznávaným vůdcem bandy kluků ze sousedství, kteří se v městských uličkách dokázali ztratit na celé odpoledne, proháněli se na kolech a stříleli z podomácku vyrobených praků. Než mu bylo jedenáct, již měl přehled o celém městě a často se toulal po ulicích či qahve-cháne, kavárnách, kde si muži vzájemně recitovali Šáhnáme, epickou skladbu perského básníka Firdausího z desátého století. Sohráb si zvykl zdržovat se ve městě dlouho poté, co škola skončila, matka doma mezitím v obavách proklínala svůj osud a každou hodinu se modlila za jeho bezpečný návrat domů. Jako dvacetiletý mladík si Sohráb zajistil vysokou pozici v íránském národním textilním úřadu. Nikdo přesně nevěděl, jak se mu to podařilo. Neměl ani peníze, ani konexe, a hlavně pro tu práci neměl odpovídající vzdělání, snad kromě svého pověstného šarmu a vytříbeného vkusu, což se nicméně uká23
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
POSLUŠNÁ
Stránka 24
DCERA
zalo jako dostatečné. Mnoho skvostných koberců, které mířily ze země do Evropy či Ameriky, prošlo jeho rukama, a především jeho náročným okem, a mohly být odeslány pouze s jeho souhlasem. Plat měl nad běžné poměry, ale aby uspokojil své přepychové chutě, doplňoval příjem hazardem, svou oblíbenou kratochvílí od puberty. Během prvních pár let manželství s Kobrou se Sohrábovi dařilo natolik dobře, že se mohl oblékat do skvěle ušitých západních obleků, tehdy ještě v Íránu vzácných, a také si mohl dovolit černého chryslera, na nějž byl stejně pyšný jako na své vlasy potřené brilantinou. Nebylo žádným tajemstvím, že i po sňatku s Kobrou oči mého dědečka rády spočinuly na elegantně oblečených dámách, které se začaly nedávno objevovat v ulicích Teheránu. Mnoho lidí rovněž vědělo, že se Sohráb několik let před svatbou dvořil dámě, která svým šarmem a půvabem mohla být klidně považována za arús farangí, manželku muže z Evropy. Avšak tato žena Símín byla dvakrát rozvedená a neplodná; Sohráb tedy věděl, že dokud svému jménu nezplodí potomka, nikdy si ji nebude moci vzít. Takže když kamarád Alí-Ahmad nabídl Sohrábovi sestru, kterou Sohráb kdysi jednou v Alí-Ahmadově domě viděl a stále si ji pamatoval coby kypré, pěkné děvče, dlouho se nerozmýšlel, nabídku přijal a Kobru si přivedl do chánomina domu na třídě Moníríje.
Sohrábovy sestry a tři nevlastní matky přijaly Kobru s úsměvy a poklonami. „Podívejte na ty její překrásné ruce!“ rozplývala se jedna. „A ty její líbezné oči!“ dodala druhá. V chánomině domě dostala svůj vlastní malý pokoj a v něm si v prvních měsících zhotovila přikrývku a vyšila dečku, na niž položí modlitební šál s růžencem, malé příruční zrcátko a kartáč na vlasy. Celý den pracovala v chánomině kuchyni, čistila a sekala na kousky sabzí, vybírala kamínky z rýže a dohlížela na obilná 24
Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 25
TŘÍDA MONÍRÍJE
zrna, jež se pekla nad ohněm planoucím v plechovém koši. V noci odcházela do svého pokoje a čekala na Sohrába. V prvních letech manželství k ní chodíval několikrát za týden, proto netrvalo dlouho a v košíku v kuchyni se objevilo dítě; její prsa a břicho byly ještě nateklé, když v ní o dva měsíce později začalo růst druhé dítě. Děti byly její chloubou. Nádera si rodina obzvláště cenila, protože byl chlapec, ale Lílí byla nádherné, buclaté růžolící dítě s tvářemi zdobenými dolíčky, s jiskrnýma černýma očima a s skvostně drobným nosíkem. Ženy ze sousedství se nad ní jen rozplývaly, kdykoliv se zastavily v domě na třídě Moníríje. A dokonce se zdálo, že okouzlila i Sohrába, ačkoliv toho děti nikdy nijak zvlášť nezajímaly. Na chánomině domě Kobrá nejvíce milovala dvůr a tmavě modré dlaždičky houz, mělkého bazénku, který stál ve stínu vzrostlého tomelu. Chánomin tomel byl také oblíbeným stromem všech opeřenců v sousedství; ti se tam slétávali a hodovali na spadlém ovoci pod jeho větvemi. Když děti odpoledne podřimovaly, Kobrá utekla od práce, sedla si na okraj houz a sledovala ptáky, jak lačně vyzobávají semena ukrytá v nahnilé dužnině. V letech, která následovala po spojenecké invazi do Íránu v roce 1941, kdy sovětští vojáci zabrali severní provincie a britští zaplavili hlavní město a na jihu kontrolovali ropná pole, byl chléb v chánomině domě často posetý kamínky či střepinami a omáčky byly jen výjimečně připravované z masa. Jedno takové odpoledne na sklonku podzimu seděla Kobrá pod tomelem a zuby rozloupávala slupky slunečnicových semen, když vtom ji cosi napadlo. Rozhodila hrst slunečnicových semínek pod strom, zatajila dech a čekala. První den lapila pět malých hnědých ptáčků, chánom překvapením spráskla ruce, usmála se nefalšovanou radostí a pochválila Kobřinu prozíravost. 25