CHYŤ MĚ [ ]
Prolog
H
olčička se probudila, tak jak to měla naučené: rychle a tiše. Jednou se zhluboka nadechla, tlumený vzdech v klidné noci, pak upřela oči na matčinu ustaranou tvář. „Pst,“ zašeptala matka s prstem na rtech. „Už jsou tady. Je čas, dítě. Pospěš si.“ Holčička odhrnula pokrývku a posadila se. Byla studená zimní noc; v záři měsíčního světla bylo vidět, jak se její dech mění v mrazivou mlhu. Ale holčička byla připravená. Ona i její starší sestra spaly vždycky zcela oblečené, ve vrstvách triček, mikin a kabátků bez ohledu na roční období. Nikdy nemohly vědět, kdy oni přijdou a vyplaší svou kořist z teplého hnízda do zrádné divočiny. Nepřipravené děti brzy špatně dopadnou, podlehnou chladu, dehydrataci, strachu. Ale tahle holčička a její sestra ne. Pro takové události měly plán. Od chvíle, co uměly chodit, je matka učila, jak přežít. Holčička rychle popadla batůžek uložený v nohách postele. Navlékla si široké popruhy na ramena a současně vklouzla malýma nožkama do volně zavázaných tenisek. Pak následovala matku na setmělé odpočívadlo schodiště v prvním patře. Matka se nad schody zastavila, stále s prstem na rtech, a upřeně se zadívala dolů do tmy. Holčička se zastavila krok za matkou. Rychle se podívala dozadu do haly, kde obvykle spala její sestra. V maličkém pronajatém domku její starší sestra nemohla mít svůj pokoj nebo aspoň vlastní postel. Proto spala na podlaze, s kabátem jako matrací a batohem místo polštáře. Jako správný voják, říkávala jejich matka. Ale místo u protější zdi bylo prázdné – sestra, kabát, opotřebený [5]
LISA GARDNEROVÁ
červený batoh nikde. Holčička, teN už úplně probuzená, pocítila první záchvěv strachu a musela potlačit touhu vykřiknout jméno své starší sestry. Matčiny instrukce pro tuto situaci byly pevně dané: nemají se starat jedna o druhou, nemají čekat jedna na druhou. Musejí se dostat z domu a do lesa. Neprodleně. Jakmile se jim podaří bezpečná evakuace a únik, setkají se pak na předem určeném místě. Ale hlavní prioritou je opustit dům a vyhnout se dopadení. A jestli to nedokážou… Jak jim matka, se ztrhanými rysy a tváří příliš starou na svůj věk, tolikrát říkala: BuN statečná. Každý jednou musí zemřít. Matka malé holčičky sestoupila na první schod těsně u pravého kraje, kde bylo méně pravděpodobné, že dřevo zaskřípe. Jak se pohnula, příliš velký vlněný kabát se jí zavlnil kolem nohou jako černá kočka otírající se o kotníky. Holčička se vydala těsně za matkou, našlapovala každou nohou podobně opatrně a přitom napínala uši, zda zdola ze tmy neuslyší nějaký zvuk. Jejich jednopatrový pronajatý domek kdysi býval zemědělským stavením. Stál daleko od města, na prašném hnědém kousku půdy na kraji lesa a vedla k němu dlouhá polní cesta. V obci neměly žádné známé, žádné vztahy se sousedy. Všechno, co holčička měla, si nesla na zádech. Od oblečení, láhve s vodou a sušeného ovoce a mandlí až po opotřebovaný román od Nancy Drewové, který si koupila v garážovém prodeji za deset centů. Ty peníze získala za kus křemene, který našla před dvěma lety u jiné silnice v jiném městě, kde matka také vzbudila ji a její sestru uprostřed noci, a ten dům už pak nikdy neviděly. Možná jiné děti mají hračky. Domácí mazlíčky. Televizi. Počítač. Školu. Kamarády. Malá holčička měla svůj batoh, starší sestru, matku a tohle. Matka došla do přízemí. Zvedla ruku a dívenka se beze slova zastavila. Stále nic neslyšela, ale pozorovala, jak kolem matčiných nohou ve vysokých botách víří stříbřitá zrnka prachu. Teprve teN holčička zaslechla nějaký hluk. Zarachocení, následované dvěma tupými ranami. Staré topení konečně zaznamenalo chlad a zapnulo se. Po krátké chvíli vzdálené bouchání ustalo a znovu se [6]
CHYŤ MĚ
rozhostilo půlnoční ticho. Holčička vzhlédla. Poslouchala. Pak, když nezpozorovala žádnou známku nebezpečí, se vážně zadívala do matčiny bledé tváře. Někdy, jak holčička věděla, neprchaly uprostřed noci před obávanými zlosyny, bezejmennou hrozbou číhající ve stínech. Někdy utíkaly, protože výcvik zabral všechen čas na práci, takže se jim nedostávalo peněz na nájemné, teplo nebo jídlo. „Oni“ měli spoustu strategií a nejúčinnější ze všech bylo udržovat dívčinu rodinu o hladu, v zimě a s únavou. V tomto období svého života se už malá holčička dovedla pohybovat neslyšně jako stín a viděla ve tmě stejně dobře jako kočka. Ale mohlo se stát, že jí zakručí v žaludku, nebo se její tělo neovladatelně roztřese. Možná že nakonec, protože bude příliš hladová, příliš prochladlá a příliš unavená, svou rodinu prozradí. Matka jako by jí četla myšlenky. Napůl se otočila a vzala holčičku za ruku. „BuN statečná,“ zašeptala. „Dítě…“ Matčin hlas se zlomil. Tento vzácný a nečekaný projev citu vyděsil dívenku mnohem víc než tma, zima, příliš tichý dům. Sevřela matčinu ruku stejně pevně, jako matka držela její, a uvědomila si, že tohle není cvičení. TeN netrénovaly. Neplánovaly. Něco se stalo. Oni je našli. Tohle byla skutečnost. Matka se pohnula. Táhla děvčátko k malé kuchyni, kde několika okny svítil měsíc na podlahu a kolem jezírka světla vrhal řadu stínů tenkých jako prst. Holčička najednou už nechtěla jít dál. Chtěla se postavit na odpor. Zastavit to šílenství. Utéct nahoru a schovat se v posteli pod přikrývkou. Anebo vyběhnout ze dveří. Prchnout ze svého domova, pryč od napětí, od matčiny tváře s přísnými vráskami. Mohla by utéct do toho starého bílého domu na druhé straně lesa. Bydlel tam malý kluk. Někdy ho sledovala, špehovala ho z rozložitého velkého dubu. Dvakrát ho přistihla, jak ji také pozoruje se zamyšleným výrazem. Ale nikdy nepromluvila ani slovo. Hodné holčičky s chlapci nemluví. Vojáci se s nepřáteli nebratří. [7]
LISA GARDNEROVÁ
Sestřička. Potřebovala svou starší sestru. Kde je? „Každý musí jednou zemřít,“ zamumlala matka. Došla doprostřed kuchyně a prudce se zastavila. Zdálo se, že pozoruje měsíční světlo, nebo možná dávala pozor, jestli neuslyší zvuky dalšího nebezpečí. Dívenka poprvé promluvila. „Mami…“ „Tiše, dítě! Můžou být hned před kuchyní. Myslelas na to? Přímo tam. Za tím oknem. Opírají se zády o zeN a poslouchají každý náš krok. Už teN jsou nadržení a nedočkaví při pomyšlení, co nám udělají.“ „Mami…“ „Měly bychom zapálit oheň. Podpálit tu zeN. Poslouchat, jak skučí zlostí, vidět je, jak tancují bolestí.“ Dívčina matka se rázně otočila k oknům. Měsíční světlo dopadlo na celou její tvář a ukázalo oči, které byly jako velká temná jezera. Pak se matka usmála. Holčička se přikrčila a pustila matčinu ruku, ale bylo pozdě. Matka ji pevně držela za zápěstí. Nehodlala ji pustit. Měla něco za lubem. Něco strašného. Něco hrůzného. Něco, co by tamtěm mělo uškodit, ale dívenka z minulých zkušeností věděla, že to naopak ublíží jí nebo její starší sestře. Vydala plačtivý zvuk. „Mami,“ zkusila to znovu a přitom hledala ty příliš tmavé oči ve snaze najít aspoň záblesk citu. „Zápalky!“ vykřikla matka. Už ne ztišeným hlasem, ale hlasitě, téměř vesele. Jako by byly na oslavě narozenin a zapalovaly svíčky na dortu. Taková skvělá zábava! Takové velké dobrodružství! Holčička znovu zanaříkala. Škubla rukou a pokusila se vytrhnout zápěstí z matčina stisku, pak se vzepřela silněji. Ale bylo to marné. V takových chvílích byly matčiny prsty jako pařáty, celé její tělo vyzařovalo napjatou, šlachovitou sílu, kterou nebylo možné zlomit. Vždy prosadila svou. Matka trhnutím otevřela první kuchyňskou zásuvku. Levou rukou stále držela zápěstí malého děvčátka a pravou prohrábla nesourodý obsah. Na odlupující se linoleum na podlaze se snesl lesklý bílý déšW plastových příborů. Sprška pytlíčků s kečupem a hořčicí, sáčky s polévkovými krutony zdarma, na které holčička někdy tajně v noci chodila, aby se najedla, protože matka věřila, že hlad je zocelí, ale [8]
CHYŤ MĚ
většinou ji z hladu jen bolelo břicho. A tak si rychle strčila do pusy krutony, vycucala kečup a nacpala si kapsy kabátu hořčicí pro svou starší sestru, protože věděla, že je také hladová, ale nemůže se po domě pohybovat tak tiše. Sójová omáčka. Jídelní hůlky. Papírové utěrky. Vlhčené ubrousky. Matka horečně prohledávala zásuvku za zásuvkou a dceru vlekla za sebou. „Mami. Prosím, mami.“ „Aha!“ „Mami!“ „To ty hajzly naučí!“ Matka zvedla krabičku se zápalkami. Lesklý stříbrný obal, nové černé škrtátko. „Mami!“ zvolala holčička znovu, zoufale. „Hlavní dveře. Můžeme jít hlavními dveřmi. Do lesa. Jsme rychlé, dokážeme to.“ „Ne!“ prohlásila matka kazatelským hlasem. „Na to čekají. Určitě tam už jsou připravení, tři, šest, tucet mužů. Tohle je lepší. Zapálíme záclony. Jakmile bude zeN v plamenech, utečou z pozemku. Hnusní zbabělci.“ „Christine!“ Holčička zesílila hlas, změnila taktiku. Vzepřela se nohama a vytáhla se do výšky, jak jen to její šestiletá postavička dovolila. „Christine! Přestaň. Není čas hrát si se zápalkami!“ Na okamžik si dívenka myslela, že to zabralo. Matka zamrkala, z tváře se jí vytratila část příliš rozjařeného vzrušení. Zírala na dceru, pravou paži bezvládně spustila k boku. „Zhaslo topení,“ prohlásila holčička nebojácně. „Ale spravila jsem to. TeN jdi do postele. Všechno je v pořádku. Jdi si lehnout.“ Matka na ni upřeně zírala. Vypadala zmatená, což bylo lepší než šílená. Dívenka zatajila dech, bradu vzhůru, ramena dozadu. O nich nic nevěděla. Ale spolu se starší sestrou se po celý svůj dosavadní krátký život připravovaly, plánovaly a taktizovaly, aby přežily vedle své matky. Někdy bylo lepší matce vyhovět. Ale jindy musely převzít kontrolu. Než matka zašla příliš daleko. Než opravdu musely prchat jako o život, když udělala něco hrozného, aby zvítězila nad tím neviditelným ve své mysli. Před lety trápily malou dívenku zlé sny. Slýchávala plakat nějaké dítě a ten zvuk ji pronásledoval. Její matka, tehdy klidnější, mírnější, [9]
LISA GARDNEROVÁ
zaoblenější, přicházela do jejího pokoje, aby ji utěšila. Hladila ji po vlasech a zpívala jí smutným krásným hlasem o zelené trávě, slunečné obloze a dalekých místech, kde malé holčičky v noci spí ve velké měkké posteli s teplými, plnými bříšky. Holčička v těch chvílích svou matku milovala. Někdy si dokonce přála, aby měla zlé sny, jen aby slyšela matku zpívat, aby cítila něžné doteky matčiných prstů na své tváři. Ale holčička a její starší sestra už neměly noční můry. Místo toho je prožívaly. Ten chlapec v lese. Možná kdyby se vytrhla z matčina sevření a běžela dost rychle… Holčička se narovnala. Ve skutečnosti nevěřila, že ji nějaký chlapec může zachránit. Nikdy nemohl. Nikdy nebude moci. „Christine, jdi do postele,“ přikázala holčička. Matka se nepohnula. Pustila zápěstí děvčátka, ale v pravé ruce dál držela zápalky. „Je mi to líto, Abby,“ řekla. Dívenčin hlas zněžněl. „Běž si lehnout. Všechno je v pořádku. Pomůžu ti.“ „Už je pozdě.“ Matka se stále ani nepohnula. Hlas měla klidný, smutný. „Nevíš, co jsem udělala.“ „Mami –“ „Musela jsem. Jednou to pochopíš, dítě. Musela jsem.“ „Mami…“ Holčička zvedla ruku. Ale už bylo pozdě. Matka se dala do pohybu. Vrhla se ke žlutým krajkovým záclonám. Otevřela obal zápalek, přehnula ho dozadu. Odtrhla první zápalku z lepenkového uvěznění. „Ne, ne, ne!“ Holčička se rozběhla za matkou, popadla ji za příliš velký kabát a pokusila se pevně chytit silnou vlněnou látku a strhnout matku zpět. Přetahovaly se, potácely se v paprscích měsíčního světla, kroužily kolem dlouhých chvějících se stínů, jenže matka byla větší, rychlejší, silnější. Pohánělo ji šílenství a holčička měla na své straně jen zoufalství. Vzplála první zápalka, krásný oranžový záblesk ve tmě. Matka se zastavila, jako by obdivovala své dílo. [10]
CHYŤ MĚ
„Není to krása?“ zašeptala. Pak hodila zápalku na vlající záclonu. Vtom se vynořila ze stínů obývacího pokoje starší sestra holčičky a mosaznou stolní lampou udeřila matku zezadu do hlavy. Matka se zapotácela. Vzhlédla. Sestřička ji znovu uhodila, tentokrát do levého spánku. Matka padla na zem jako kámen. Starobylá stolní lampa dopadla na podlahu vedle ní, zatímco lem krajkové záclony vzplanul se slabým zasyčením. Holčička se k zácloně dostala jako první. Tloukla do ní holýma rukama, dusila plameny o špinavou stěnu, tiskla ji, dokud žhavý oheň s praskáním neuhasl a pálily ji už jen dlaně rukou. Malá holčička lapala po dechu, konečně se otočila k sestře. Stály každá po jedné straně nad zhroucenou matčinou postavou. Holčička hleděla vzhůru na svou starší sestru. Starší sestra shlížela na malou dívenku. „Kdes byla?“ promluvila malá holčička. Sestra neodpověděla a holčička si poprvé všimla ještě něčeho. Toho, jak si sestra prohlíží levý bok. Jak se na šedém nylonu jejího zimního kabátu rozlévá tmavě rudá skvrna. „Sestřičko?“ Její sestra si stiskla bok. Když prsty roztáhla, vyřinul se tmavý pramínek a ve světle měsíce stékal po šedé látce. Holčička si teprve teN uvědomila, proč nepotkala sestru nahoře na schodech. Protože matka vzbudila sestru jako první. Nejdřív zavedla dolů ji. Poslechla hlasy, které jí nařizovaly, co má nejdřív udělat se svou starší dcerou. Holčička už nic neřekla. Natáhla ruku. Starší sestra se ruky chytila, zakymácela se a klesla na kolena. Holčička upadla zároveň s ní na špinavou kuchyňskou podlahu. Držely se za ruce nad matčinou nehybnou postavou. Kolikrát se spolu plížily do téhle kuchyně, hledaly zbytky jídla, schovávaly se před matkou, nebo se jen sešly, aby byly spolu, protože ve válce každý potřebuje spojence. Holčička nebyla hloupá. Věděla, že matka ubližuje sestřičce víc a častěji. Věděla, že sestřička přijímá tento trest, protože když matka měla jednu ze svých nálad, někdo za to musel zaplatit. Takže sestřička byla ten dobrý voják, který chránil svou malou sestru. [11]
LISA GARDNEROVÁ
„Promiň,“ zašeptala teN sestřička, jediné slůvko omluvy, jediný povzdech lítosti. „Prosím, sestřičko, prosím,“ naříkala malá holčička. „Nenechávej mě tu… Zavolám devět-jedna-jedna. Přijde pomoc. Jen počkej. Počkej na mě.“ V odpověN jí starší sestra pevněji stiskla ruku. „To nic.“ Dech z ní unikal v tichém, přerývaném proudu. „Každý jednou musí zemřít, ne? BuN statečná. Mám tě ráda. BuN statečná…“ Stisk ruky starší sestry zeslábl. Ruka jí klesla na podlahu a holčička vyskočila, vzala telefon a vytočila 911, tak jak ji to sestřička naučila, protože věděly, že jednoho dne se něco takového může stát. Jen si nemyslely, že to bude tak brzy. Holčička udala matčino jméno a adresu. Požádala o záchranku. Mluvila zřetelně a bez emocí, protože i tohle si nacvičila. Spolu se starší sestřičkou se připravovaly, plánovaly a taktizovaly. Jejich matka nebyla šílená úplně ve všem: každý skutečně musí jednou zemřít a člověk vždycky musí být statečný. Když holčička splnila svůj úkol, pustila telefon a utíkala zpátky k sestřičce. Ale když se k ní vrátila, sestřička ji už nepotřebovala. Oči měla zavřené, a aW dělala holčička všechno možné, už je neotevřela. Matka sebou pohnula na podlaze. Holčička se podívala na ni, pak na starou mosaznou lampu. Zvedla tu těžkou lampu, napjala hubené paže a přitom pozorovala, jak se na zašlém kovovém povrchu zaleskly stříbrné paprsky měsíčního světla. Matka znovu zasténala a pomalu přicházela k sobě. Holčička myslela na ukolébavky a zápalky; připomněla si měkká objetí a hladové noci. Vzpomínala na starší sestřičku, která ji upřímně milovala. Pak holčička vzala lampu bez stínítka za horní část, postavila se nad matčino tělo a ještě jednou zvedla těžkou lampu do vzduchu.
[12]
Kapitola 1
J
menuju se Charlene Rosalind Carter Grantová. Žiju v Bostonu, pracuju v Bostonu a za čtyři dny tu pravděpodobně zemřu. Je mi osmadvacet let. A ještě nechci zemřít. Začalo to před dvěma lety, s vraždou mé nejlepší kamarádky Randi Menkeové v Providence. Byla uškrcená ve svém obývacím pokoji. Žádné známky zápasu, žádné známky násilného vniknutí. Nějakou dobu si policisti z Rhode Islandu mysleli, že to udělal její exmanžel. Zřejmě tam v minulosti docházelo k domácímu násilí. Ale mně ani naší další nejlepší kamarádce Jackii se o tom Randi nikdy ani nezmínila. Jackie a já jsme se tím snažily utěšit, když jsme společně oplakávaly Randi na jejím pohřbu. Zkrátka jsme to nevěděly, jinak bychom udělaly… něco. Cokoli. To jsme si aspoň říkaly. TeN se rychle přeneseme o rok dál. Je jednadvacátého ledna. Výročí Randiny smrti. Jsem doma u tety Nancy v horách na severu New Hampshiru, zatímco Jackie se vrátila ke svému společenskému životu jako viceprezidentka Coca-Coly v Atlantě. Jackie si nechce připomenout výročí Randiny vraždy. Moc morbidní, řekla mi. Sejdeme se později, v létě, a oslavíme Randiny narozeniny. Vylezeme třeba na Mount Washington a vezmeme si s sebou láhev single malt whisky. Pořádně se namažeme, pořádně si popláčeme, pak se z toho vyspíme v horské chatě u Lake of the Clouds. [13]
LISA GARDNEROVÁ
Přesto jsem Jackii toho jednadvacátého zatelefonovala. Nemohla jsem si pomoct. Ale nehlásila se. Ani na pevné lince, ani v práci, ani na mobilu. Nic. Ráno, když se neukázala v práci, policie konečně vyslyšela moje prosby a zajela se podívat do jejího domu. Žádné známky zápasu, jak jsem se později dočetla v policejní zprávě. Žádné známky násilného vstupu. Jen osamělá žena, uškrcená ve svém domě jedenadvacátého ledna. Dvě nejlepší přítelkyně zavražděné přesně po roce a zhruba patnáct set kilometrů daleko od sebe. Vyšetřovala to místní policie. Dokonce se o to zajímala i FBI. Nenašli nic, co by ty dvě vraždy spojovalo, hlavně proto, že nenašli nic hmatatelného. Smůla, řekl mi jeden z policistů. Obyčejná smůla. Dnes je sedmnáctého ledna třetího roku. Kolik smůly myslíte, že budu mít jedenadvacátého? A kdybyste byli na mém místě, co byste udělali? Randi a Jackii jsem poznala, když mi bylo osm. Po onom posledním incidentu s mou matkou mě poslali k tetě Nancy do divočiny v New Hampshiru. Přijela mě vyzvednout z nemocnice na severu ve státě New York, dvě příbuzné, dva navzájem cizí lidé setkávající se poprvé. Teta Nancy se na mě podívala a dala se do pláče. „Nevěděla jsem to,“ pověděla mi ten první den. „Věř mi, dítě, nevěděla jsem to, jinak bych si tě vzala už před lety.“ Já jsem neplakala. Neviděla jsem žádný důvod k slzám a nevěděla jsem, jestli jí vůbec věřím. Jestli jsem teN měla žít s touto ženou, tak s ní žít budu. Stejně jsem neměla kam jinam jít. Teta Nancy vedla malý penzion v malebném rekreačním středisku v Mount Washington Valley, kam bohatí Bostoňané a privilegovaní Newyorčané jezdili v zimě lyžovat, v létě provozovat turistiku a na podzim se kochat krásně zbarveným listím stromů. Teta měla pomocnici na půl úvazku, ale většinou spoléhala na sebe a sama vítala hosty, uklízela pokoje, podávala čaj, vařila snídaně, poskytovala rady a dělala milion dalších příležitostných maličkostí, které souvisejí [14]