Trojici hlavních postav příběhu spojuje kromě náchylnosti k soužení i vlastní zátěž, která usměrňuje a utváří vztah každé z nich k duchovním otázkám.
Jeden život je poskvrněný hříchem smyslné touhy, druhý výčitkami kvůli vlastní zbabělosti a netečnosti, třetí je zatížený hříchem beznaděje a zoufalství.
INa návsi svítilo odpolední slunce, odráželo se od naleštěného dláždění, nahřívalo střechy domů, vysoušelo vlhkost na rozpraskaných cestách, a přesto se z podhůří do osídlení drala jakási pochmurná, ospalá a věkovitá temnota. Její vliv se odrážel především na úzkostných pocitech a upozaděných myšlenkách, ke kterým z nějakého nejasného důvodu tohle roční období pravidelně svádělo. Lidé se zde s končícím létem často cítili hůř a tísnivěji než za mrazivých zimních vichřic, jež měly teprve přijít, a kvůli kterým se každoročně ocitali i na několik dní uzavření ve vězení vlastních domovů.
Srdce vísky tvořila hrstka měšťansky působících budov, ke kterým se lepily menší a bytelnější domky baráčníků s okrasnými i užitnými zahradami. Uličky se zde rozbíhaly a kroutily po členitém, kopcovitém podloží, aby každá z nich ústila v nejnižším bodě obce, na otevřeném veřejném prostranství. Uprostřed dlážděného čtverce, který tvořil samotnou náves, stála mělká kamenná kašna, jen způli napuštěná kalnou vodou. Nahnědlé listy prastarého javoru padaly na hladinu a vystupující tlusté kořeny osamoceného stromu narušovaly část dláždění, které se v těchto místech vlnilo a vzdouvalo.
Při pohledu od kašny směrem k západní straně se nad střechami domů tyčila vysoká a štíhlá kostelní budova,
zasvěcená jménu svatého Jakuba Zebedeova, opatřená léty sešlou a již zelenající měděnou věží. Obecní hřbitov s natěsnanými kameny stál na církevním pozemku vlevo od kostela. Drolivá a neúrodná podhorská zemina byla na tom útlém plácku sycena mrtvolami už po několik století, a jinde krotká, churavá zeleň se v těchto místech plazila po náhrobních kamenech v desítkách odrůd popínavého pýří, nebo útočila na kovový plot i obvodové zdivo ve tvaru nezvykle přebujelých keřů a kapradinám podobných travin. Z autobusu na zastávce poblíž kašny vystoupil mladý tmavovlasý muž a unavenýma očima se rozhlížel po okolních budovách. Zaraženě postával na místě, poté kývnutím poděkoval řidiči a vydal se pomalou chůzí napříč prázdnou ulicí. Z domova se vypravil už před několika dny, nejdříve cestoval pěšky a později různými prostředky hromadné dopravy. Krok měl loudavý a výraz ve strhaném obličeji zvláštním způsobem pokořený. Byla neděle poloviny září a na žádné z okolních ulic se tou dobou nikdo další nenacházel.
Muž prošel kolem staré radniční budovy, minul několik nízkých domků s šedavou břízolitovou fasádou a pokračoval vzhůru po silnici, kde byla zástavba čím dál řidší. Zde počínající podzim doléhal nejzřetelněji. Parčík s přerostlými červenými tisy a neupravenou kamennou cestičkou působil teď v pozdní odpoledne ještě opuštěnějším dojmem, než celá ta šedá a liduprázdná samota ospalé, zapomenuté vsi. Budov i nadále ubývalo a silnice se vlnila v příkrých zatáčkách vzhůru k lesu. Chodec minul patrový domek s červenou střechou, z jehož zahrady zaslechl živou rozpravu mladé dívky se starší ženou. Slovům na tu vzdálenost nerozuměl a jeho nevyspalá mysl se ani nepokoušela v těch zvucích hledat nějaký význam.
Na kopci, kde asfaltová cesta mizela v přítmí houstnoucího lesa, se zastavil a prohlížel oprýskané směrové cedule uprostřed rozcestí, na němž širokou silnici křížilo hned několik lesních pěšin. Po krátkém zaváhání se z hlavní cesty odpojil a zabočil na vyježděnou bahnitou stezku mezi stromy, veden jen nejistou předtuchou o směru, kterého by se měl držet.
Lesní vzduch tu byl osvěžující, chladný, prosycený vůní jehličí, a on si vlivem těch zemitých pachů náhle uvědomil, že uběhly už celé dva dny od chvíle, co se naposledy najedl. Doteď byl hlad upozaděný jinými, závažnějšími vjemy, stal se jakýmsi tichým společníkem, který se zbytečně nehlásil a mlčky svíral jeho vyprázdněný žaludek, aniž by dotěrně obtěžoval mysl. Když se však chodec bezděky rozpomněl na své poslední jídlo, zasténal a pocítil bodavý tlak pod žebry.
Prudkým stoupáním se zahřál, a tak si svlékl béžový
kabát, aby ho po zbytek cesty nesl pod paží. Po obou stranách písčité pěšiny se tísnily vytáhlé smrky a čím výš se cesta ubírala, tím častěji se pod jejich vystupujícími kořeny leskly obrovské a ploché kameny, olepené nánosem slizkého lišejníku. Když zahlédl mezi kapradím několik osamocených muchomůrek, zpozorněl a mimoděk během chůze vyhlížel, zda nenarazí i na některé jedlé houby, ale žádných takových si nevšiml. Byl odhodlaný se déle nezdržovat tím, že by se snad pouštěl hlouběji mezi stromy.
Na dalším rozcestníku se vydal po červeně označené stezce – ta měla vést ke skalnímu útvaru Živá skála.
Po necelém kilometru se z trasy odpojil a zanedlouho došel na rozpraskanou asfaltovou silnici. Jehličnatý les měl konečně za zády a shlížel nyní na pole a louky, které se rozprostíraly na kopcovité krajině pod ním. Zahlédl v údolí i několik chalup, z těch ovšem málokterá působila
obydleně, většinou se jednalo o chatrné kůlničky, sbité z tmavých, našedlých prken, které dříve zdejší rolníci
užívali ke skladování svého náčiní.
Chodec se zastavil a očima pátral po krajině. Přemýšlel nad vesnicí, která zde už bůhvíjak dlouho stojí
na hranici hor a lesů, a která zde kdysi vyrostla ze štěrbin mezi kořeny a kamením, aby snad jednou skýtala útulek lidem, sžíraným hlubokou mravní úhonou. Pak se váhavě rozešel z kopce a namožená stehna mu tuhnula s každým dalším krokem. O několik minut později před sebou s úlevou zahlédl větší stavení, skryté mezi několika stromy, z jedné strany stíněné zakulaceným kopcem. Matně si vybavil, jak tu kdysi v dětství strávil několik dní, přesto nedokázal určit, jestli je budova stejná, jako když ji viděl před lety, nebo zda se od těch dob stavení změnilo. Stále šlo o bytelnou patrovou budovu starého typu se sedlovou střechou a s obkladem z tmavých dubových prken v horním podlaží.
Štiplavý zápach hospodářské zvířeny se od usedlosti šířil vzduchem a krátce nato se ozvalo i kdákání hrstky pobíhajících slepic. Došel až k zrezivělé kovové brance vedle vjezdových vrat, otevřel si, pokračoval na dvůr přes hlinitý plácek s vyježděnými brázdami, a pak dozadu podél budovy do zahrady. Zády k němu tu stál jeho bratranec v rozevláté košili, opíral se v předklonu o stehna a ztěžka oddychoval.
„Tak jsem tady,“ vydechl host a bezradně přešlapoval na místě. Bratranec se otočil přes rameno a nevzrušeně pokýval hlavou.
„Matka nám volala. Rovnou mi pojď pomoct,“ řekl a seskočil do mělkého příkopu, kde oběma rukama uchopil pařez poraženého stromu, který už se zemí pojil jen svazek několika posledních kořenů. Muž si odložil kabát
a přispěchal dolů k bratranci. Ucítil vůni mokré hlíny a prachu, který se vířil kolem příkopu ve světlých obláčcích. Den už o něco pokročil a slunce ze zahrady nebylo vidět. Sytě zelené traviny vyplňovaly výhled po všech stranách a tmavnoucí tvary pokroucených stromů dokreslovaly zasmušilý, ale přesto živoucí obraz obtížné horské krajiny.
Každý se chopil pařezu z jedné strany a kroutivými pohyby postupně uvolnili i zbylé kořeny, jen poslední houževnatý provazec bylo třeba odseknout sekerou, než se podařilo pařez ze země vyprostit. S úlevou sukovité dřevo pohodili stranou a vylezli z příkopu. Byla to spíše podlouhlá díra, jakási nepravidelná prohlubeň uprostřed jinak docela rovného pozemku, přes kterou přerůstala trsovitá tráva. V jedné části zarostlého žlabu pak zela čerstvě odkrytá jáma po pařezu. Bratranec ukázal rukou k místu, kde ještě před nedávnem stál strom.
„Tohle budu chtít zahladit. Vyrovnat, nanosit hlínu a vyplnit. Ať se to využije. Dana chtěla začít pěstovat jahody, maliny nebo bůhví co, a tady ta plocha jenom zbytečně leží ladem.“
Muž pokýval hlavou, ale bratrancova slova vnímal jen málo. Doufal, že si bude moct co nejdříve odpočinout, byl vyčerpaný z cesty a námaha se dřevem mu nyní sebrala poslední zbytky sil.
„Ale to teď nech plavat, o všem se poradíme zítra. Pojď dovnitř, představím tě.“
Bratranec vyšel k budově jako první a host chvíli pozoroval jeho zvláštní chůzi. Na to, jak byl jeho starší příbuzný rozložitý a vysoký, dělal nápadně krátké a rychlé kroky. Podél nízké stodoly prošli k zadnímu vchodu do budovy, kde za otevřenými dveřmi zahlédli míhající se konturu ženské postavy. Vešli dovnitř a ozářilo je žluté, špinavé světlo odhalené žárovky, visící ze stropu na klubku tenkých,
pocuchaných kabelů. Žena zrovna mizela z chodby s dřevěným košem plným navlhlého prádla.
„Dani, návštěva přijela.“
„Už?!“ zvolala žena a rychle odbíhala s košem za roh. Krátce nato se vrátila a utírala si mokré ruce do šatů.
Měla dlouhé vlasy sepnuté do neuspořádaného drdolu a výrazně červené tváře. Stejně tak její paže byly od prstů až po předloktí rudé od horké vody.
„Tak si podejte ruce, to je Libor, Dana.“
Stiskli si dlaně, žena se nervózně usmála a Libor stejně rozpačitě napodobil kývnutím hlavy drobnou poklonu.
„Chceš jíst? Nebo rovnou spát?“ zeptal se bratranec.
„Máme vývar,“ nabídla Dana, která stále ještě zadýchaná popocházela na místě a otírala si hřbety dlaní o šaty.
„Vývar bych si dal.“
„Tak si pojď sednout.“
Přesunuli se do kuchyně s kulatým jídelním stolem, na kterém ležel nažehlený červený ubrus a uprostřed něj šedavá hliněná váza s vysušenými květinami. Oba muži se posadili. Dana pokračovala k plotně, kde přemístila odstavený hrnec s polévkou zpět na oheň. Pohybovala se klidně a rychle, ale zdála se být také z čehosi nesvá a Libora upoutal především nesoulad v jejím celkovém projevu.
Takový výraz plachosti a roztěkané bázně v očích by lépe patřil k ženě, která se pohybuje i mluví jinak. Jestli na ni pouhá přítomnost cizího člověka zapůsobila v něčem tak nepříznivě, zda se cítila rozrušená, nebo jestli v tom vězelo ještě cosi jiného, to se nedalo jednoznačně určit. Jisté bylo, že budila důvěru, tak jako většina na pohled plachých lidí a Libor se cítil být odevzdaný vůči ní i jejímu manželovi, v jehož povaze tušil podobnou bezelstnost.
Neviděl se s Petrem Vlasákem od dětství a ani tehdy toho spolu příliš nezažili. V letech, kdy se Libor toulal
s partami dětí kolem rodné vesnice na jihu Moravy, přehlížel své povinnosti a porůznu zahálel, byl jeho příbuzný už semknutý s lesem. Jejich matky spolu udržovaly jakýsi kontakt, ale k návštěvám docházelo jen párkrát za mnoho let, už pro značnou vzdálenost, která obě domácnosti dělila.
Petr se zdál Liborovi nezměněný od dob, kdy si ho pamatoval jako nemluvného, vážného mladíka. I když byl přímý, věcný, čišela zpod oné zasmušilé, odtažité fasády jakási bodrost a dobrosrdečná starostlivost, se kterou snad dokázal přistupovat ke všem lidem, ne jenom k sobě zvoleným oblíbencům.
„Co umíš?“ zeptal se Petr zpříma, když se oba muži posadili.
„Na zahradě všechno.“
„No, na zahradě… Tohle je už skoro hospodářství. Starat se o zvířata a tak, dřevo… Budeš mi i pomáhat v lese. To není jako na zahradě.“
„Měli jsme doma chvíli prase a sousedi chovali slepice,“ zamyšleně nadnesl Libor.
Bratranec pokýval hlavou „No, to se naučíš. Řídit umíš?“
„Umím. Ale papíry nemám.“
„No pánaboha…Vzali ti je? Nebo sis je ani nedělal?“
„Nedělal, ale něco jsem se nařídil. Tam u nás to bylo jedno, stejně to nikdo nekontroloval.“
„Tady to je asi podobné,“ odtušil bratranec, „ale i tak, nebudeme pokoušet štěstí. Řídit raději nebudeš. V lese mám práce dost, no uvidíme.“
„Vždyť už ho dneska nech,“ ozvala se Dana, která se stále točila v kuchyni. Chvíli nato přešla do jídelny, postavila před hosta talíř s polévkou a vedle něj přímo na ubrus pohodila i několik krajíců tmavého chleba. Posadila se pak vedle manžela, aniž by řekla cokoli dalšího.
Náhle bylo jasné, že se ten den už dohovořilo. Oba domácí hleděli do stolu a mladé ženě setrval na tváři nepřítomný, zdvořilý úsměv, výraz očí však zůstával prázdný a skelný.
Libor pozvolna vypnul mysl vůči svému okolí. Jako v hypnóze zvedal lžíci k ústům, s hlavou vyplněnou primitivními, groteskními představami zemdleného vědomí, aniž by se znepokojoval nad násilnou podobou dotírajících výjevů. Únava těla se konečně v plné míře dostavila a stáhla k sobě kamsi na pomezí života a smrti i zmátoženou duši, obtěžkanou bázní a výčitkami. Nevnímal už vlastní myšlenky, ani zvláštně nejisté, trapné ovzduší, co zde v domácnosti panovalo, ani bolestný důvod vlastního příchodu, který se zjevil tak nenadále a který se pevně vázal s vědomím, že o svůj dosavadní domov už nenávratně přišel. Co se stane v následujících dnech a letech, bylo náhle zcela otevřené, nové, zároveň však i bezvýznamné a lhostejné. Život se jevil jako prázdný. A dle všeho i navždycky bude. Sprchu odmítl a usnul po osmé hodině oblečený tak, jak přišel. Když ležel natažený na posteli, problesklo mu hlavou, že ti lidé se zdají být nahlodaní čímsi podobně zkaženým, jako je on sám. Nebo je možné, že to s sebou jednoduše nosím já, řekl si pro sebe a usoudil, že i to je vlastně docela pravděpodobné.
V domě začal být okolo sedmé hodiny lomoz. V místnosti v patře nad kuchyní, kam Libora ubytovali, bylo okno natočeno k východu, a tak ho světlo probudilo už o něco dříve, ale nadále zůstával ležet na zádech, ruce založené
za hlavou. Spánek mu stačil, připadal si odpočatý, přesto zčásti stále ještě vězel v té vyčpělé prázdnotě, do které ho uvrhli hlad, únava, nejistota i strach posledních dní. Ten tichý kout, ve kterém se mohl na jednu noc usadit a snít o nadcházejících letech utopených v práci a zkropených potem, ona banální próza činorodého života v podhůří, vystavila zeď mezi ním a dorážející ozvěnou starých, vzdalujících se těžkostí. Ztrácel se pozvolna v prázdnu bez radosti, bez vášně i bez útlaku.
Když na krátké zaklepání na dveře nijak nereagoval, začaly se potichu otevírat a do pokoje opatrně vešel Petr. Chvíli se na sebe oba dívali, než příchozí pochopil, že host nespí a otevřenýma očima ho vleže pozoruje.
„Ležíš jak mrtvola,“ ucedil Petr a vykročil k oknu, aby ho otevřel. Zatímco předešlého dne byl bratranec oblečený jen do jakési potrhané domácí košile, dnes měl na sobě kompletní hnědozelený oděv hajného. Výraz si držel přísný, netrpělivý a jako důstojný hodnostář si i s uniformou svého postu oblékal také jistou zachmuřenou vážnost.
„Budeš snídat?“
Libor zavrtěl hlavou.
„No, jak myslíš. Čaj je v konvici, kdybys chtěl aspoň něco teplého. Dole v kuchyni. Až se vypravíš, přijď za mnou ven. Vysvětlím ti, s čím bych rád začal. Musím do půl hodiny odjet, přijede mi klaďák, tak se moc neloudej.“
Vyšel nakrátko před pokoj, a když se vracel, přinášel s sebou štos složených košil, kalhot a spodního prádla. Většinu košil zdobil vybledlý kostkovaný vzor, dvoje kalhoty byly tmavě hnědé. Vše neslo od pohledu punc staroby, prádlo bylo zjevně dlouho nošené a místy tak seprané, až látka plstnatěla. Petr celou hromádku položil
na nízkou skříň u dveří a posunkem naznačil, že oděvy jsou pro Libora. Ten kývnul na poděkování.
Před odchodem z ložnice se hajný ještě jednou zarazil. „Nevadí ti pracovat, že ne?“
„Nevadí. Vůbec mi to nevadí.“
„Dobře, já se jen ujišťuju… Jinak to stejně nejde, když tady s námi máš nějaký čas pobýt, musíme tomu spoustu věcí přizpůsobit. Vlastně mě nejdřív napadlo, že bys chodil dělat ke známému do Zvoliny, mají tam hospodu a brigádníky berou, ale ono bude asi stejně lepší, když teď nebudeš tolik na očích. Alespoň pár týdnů, nebo i měsíců.
Vím, že to je ode mě možná moc opatrné, ale však to znáš, člověk nikdy neví. Kromě toho jsem přemýšlel, že mně to asi taky ledacos ulehčí. Víš, taková výpomoc. Na polesí si co chvíli musíme najímat dělníky a tady kolem hájenky je vždycky dost co dělat.“
Popošel opět dál do pokoje k oknu a odhrnul tenké světlé závěsy, rozvlněné lehkým průvanem.
„Však my to spolu zvládneme.“
„Uvidíme,“ utrousil Libor zamyšleně, zatímco se ztěžka rovnal na posteli.
„Uvidíme? Proč bychom to nezvládli?“
„To se neví, jak se věci budou mít. Ale budeme se snažit, to jo.“
„Aha.“ Zaskočený hajný chvíli hledal slova a pak jen bezradně vypochodoval z pokoje pryč.
„Budu čekat venku,“ zavolal ještě, když scházel ze schodů do přízemí. Krátce na to se domem rozeznělo zvonění telefonu.
Jak se Petr z kvapného přivítání předchozího dne a z letmé rozpravy v ložnici přesvědčil, měl nyní v domě usídlenou bytost, se kterou se jen obtížně hledá společná řeč. Jeho příbuzný připomínal svým založením tarotovou
figuru blázna. Ne snad, že by byl slaboduchý, ale jeho chaotická povaha nacházela zdroj většiny rozhodnutí ve chvilkovém rozmaru, který se nepodřizoval žádnému ucelenému plánu, a tak jeho vystupování často pozbývalo soudržnost a vyvolávalo zmatek.
Jakmile hajný odběhl k telefonu, Libor se prudce vztyčil z postele a přešel ke skříni, aby obhlédl svůj šatník. Pohladil dlaní měkkou látku a sebral z vrchu hromádky pár ponožek. Ty si navlékl, staré odložil vedle komody na zem a pomalým krokem sešel po praskajícím schodišti dolů do kuchyně.
Včera se všechno odehrálo velmi rychle, byl strhaný, nevnímal své okolí, a tak měl dnes první možnost si dům pečlivěji prohlédnout. Líbil se mu. V podobném, i když daleko menším stavení bydlel celý život. Zařízení a jakýsi obecný způsob vedení domácnosti si byly velice podobné. Snoubilo se tu několik generací postupně nabalujících se prací. Některé místnosti byly hladce a čistě omítnuté, zatímco chodbičky a menší komory měly na stěnách výrazně hrubý, nerovný povrch. I ten byl sice souvisle vybílen, ale v rozích, a především u stropu, chytal viditelné stopy usazené špíny. Vypínače a zásuvky byly téměř všechny křivě namontované, přesto ty v kuchyni a v obývací místnosti se zdály být novější. Dana vstávala většinou jako první a v kuchyni kromě konvice čaje přichystala i skromnou, suchou snídani. Petrovi takto strohé stravování nevadilo, jedl vše a byl zvyklý, že jídlo má pouze zasytit, a snad výjimečně, jednou za pár týdnů, i potěšit, ale na ničem podobném nelpěl. Když na sebe s Liborem narazili, vycházela Dana zrovna z prádelny a chystala se vytřít podlahu. Minuli se s letmým pozdravem a Libor pokračoval do kuchyně, kde si nalil hrnek chladnoucího čaje. Pohled na oschlé pečivo v ošatce
poblíž konvice mu zkřivil obličej. Dlouhá léta problémů se žlučníkem mu zkazila chuť i scvrkla žaludek, takže se naučil mít k jídlu veskrze odpor, a to především ráno. I tak nebyl pohublý, postavu měl docela průměrnou, v některých ohledech možná dokonce o něco silnější, protože měl výrazné paže i předloktí, navzdory tomu, že jedl jen třetinu, přinejlepším polovinu toho, co jiní.
„Kdyby ses chtěl oholit, nechala jsem ti v koupelně žiletky,“ ozvala se Dana z chodby před kuchyní, kde hekticky vytírala podlahu těžkým zašedlým hadrem. „Jsou v první přihrádce pod umyvadlem a pěna je tam taky.“
„Já se tak často neholím. Pokud vám to tu nevadí, tak bych si to teď rád nechal trošku narůst.“
„Proč by mně to vadilo? Tady hodně chlapů nosí vousy.“
Pára po horké vodě stoupala z podlahy a rosila se na Danině obličeji. Ztěžka si oddechla, usmála se a zmizela s prací za rohem.
Jakmile Libor zůstal sám, začal si pozorněji prohlížet výzdobu kuchyně. V policích a závěsných skříňkách stála spousta nádobí, zdobených talířů i okrasných hliněných sošek. Dřevěná linka byla prostorná, s hlubokým smaltovaným dřezem v rohu u okna. Po stěnách viselo několik zarámovaných obrázků nezvykle malých formátů, vyobrazujících jen v několika obratných tazích štětce většinou lesní zvířata či vázy s květinami.
Libor se ospale protáhl a přerostlé vlasy si rukou sčesal z obličeje. Když vyšel na dvůr, bylo světlo už ostré. Vzduchem se linul šum hmyzu i kdákání desítky slepic, mezi kterými zamračeně procházel Petr s miskou zrní v ruce.
„Tak nakonec pojedeš se mnou, musíme se společně o něco postarat,“ zabručel, aniž by zvedl oči od země. „Chvíli vydrž a jedeme.“
V několika rychlých pohybech doházel slepicím zbytek krmení a odspěchal ke garáži. Přes rameno ještě zavolal na Libora, aby otevřel vjezdová vrata. Byla to široká dřevěná brána na závoru, která ze dvora vedla přímo na silnici. Jakmile Petr, usazený za volantem světle zelené, zlehka oprýskané Pobědy projel, zavřel za ním Libor bránu a přistoupil na místo spolujezdce. Rozjeli se vzhůru cestou, kterou předchozího dne kráčel s kabátem pod paží a odkud s narůstajícím napětím netrpělivě vyhlížel obrysy známého stavení. V kopci za zatáčkou odbočili z hlavní cesty do lesa a pokračovali vyjetými kolejemi, skrytí před sluncem pod střechou vysokých a tmavých smrků.
„Volali z polesí, že včera nějací výletníci našli mrtvolu daňka, asi už pár týdnů starou,“ vysvětloval Petr. „Je to v části revíru, kam moc nechodím, takže je docela možné, že už tam vážně leží delší čas.“
Libor krátce přikývnul. “Co s tím uděláme?“
„Nic, zakopeme ho. Rukavice jsem ti vzal, rýče a lopata jsou na korbě. Ale teď ještě vyřídíme ty těžaře.“
Přijeli na okraj mýtiny, kde u hromady navršených borových kmenů čekal nákladní vůz se zdvižným ramenem. Libor zůstal v autě a čekal, než se řidič s bratrancem na čemsi dohodnou. Viděl, že jeho příbuzný mluví k řidiči se směsicí nechuti a podráždění. V ruce třímal několik papírů, ve kterých oba muži střídavě četli očima, a prohlíželi si navršené klády. Zdálo se, že spor nikam nepostupuje, dokud Petr odevzdaně nepokýval hlavou jako někdo, komu se příčí nadále házet hrách o stěnu. Bez dalšího slova se pak otočil na patě a zamířil zpět k autu. Jakmile nastoupil, ještě nějakou dobu nespokojeně kroutil hlavou a hledal úlevu v několika tlumených nadávkách.
Pokračovali cestou, která se stále prudčeji stáčela doprava a kde travnatý porost, který ji v hustých trsech
překrýval, prozrazoval, jak málo je tento úsek používaný.
Vůz odstavili u oplocenky mladých listnatých stromů a pokračovali napříč smrkovým lesem pěšky. Rozmlouvali
o houbách. Libor cestou opět zahlédl několik muchomůrek a byl zvědavý, jestli tu roste i něco jiného.
„Je to rok od roku pokaždé jinak,“ krčil rameny hajný.
„Někdy to člověk už nemá kde sušit a rok na to se zase
neurodí skoro nic. Stejně tak maliny a tady ty lesní plody.
Před pár lety toho byla záplava, žes mohl klidně být živ jen
o malinách, a teď jsem už dva roky na žádnou nenarazil.
Bůh ví, jak to bude příští léto.“
Ačkoli Libor strávil polovinu života pobíháním na loukách a v lesích, nikdy dřív k sobě nepoutaly ty prosté přírodní procesy, pachy, zvuky ani barvy jeho pozornost. Teď otáčel tvář ke slunci jako poustevník, jako vyčerpaný mnich, který po týdnech modliteb v uzavřené cele konečně zavítá zpět do prosluněné zahrady, kde může ze stromů trhat zralé a nahřáté ovoce. Všechno známé se ukazovalo v nových barvách a maličkosti, co před lety zevšedněly a které už dávno nepřinášely žádné pohnutí, teď podruhé nabývaly významu. Významu, za nímž se skrývá primitivní, prostá radost, neukotvená v představách, ale přenášená ve smyslech. Plně oddaný touze pozorovat četl v pestrém obraze lesa, který se před ním rozkrýval.
Nad úzkým klikatým potokem se zvedala stráň a stromy zde trochu řídly. Bratranec brzy vymezil plochu, na které by se měla mrtvola nacházet, a pak se oba rozdělili v hledání. Trvalo slabou půlhodinku, než tělo našli. Zvíře leželo v mělkém žlábku poblíž několika trsů kapradin, ze dvou stran zcela ukryté z dohledu.
„Pytláci?“ zeptal se Libor.
„A že by ho tady nechali ležet?“ uchechtl se kousavě hajný.
„Tak co se stalo?“
„Nevím, na co chcípnul, na nemoc, na stáří… Ta zvířata odpadají stejně jako my.“
Několik minut postávali nad daňkem a zvažovali, kam zdechlinu zakopou. Nakonec se rozhodli využít prohlubeň, ve které ležel, a to tak, že tělo potáhnou o několik kroků stranou, díru výrazně prohloubí a do ní pak zdechlinu znova sesunou a zahází zeminou.
Když si Libor natahoval rukavice, všiml si, že bratranec jaksi kamarádsky poplácal zvíře po pleci, než ho uchopil za ztuhlé a prochladlé přední běhy. Byl to urostlý kus, musel mít ke stovce kilogramů, hrudní koš měl už nepřirozeně nafouklý. Když se zvířetem pohnuli, rozvířil se kolem hnilobný zápach rozkladu. Libor byl v roli nezkušeného a ve věcech lesnictví bezmála nepolíbeného nováčka, ale přesto byl odhodlaný svým chováním ukázat, že se ničeho zemitého neštítí. Nějakou dobu mlčky pracovali na jámě, rychlými pohyby prohlubovali její dno a rozšiřovali okraje. Když byla díra připravená, pohlédl Libor zpět k tělu zvířete a nadhodil, že by si rád odřízl část paroží.
Bratranec ztěžka oddechoval a vrtěl hlavou.
„Ten tu hnije bůhví jak dlouho, už mu dej pokoj. Doma ti dám růžků, kolik budeš chtít.“
„Moc daňků za život nepohřbím. Byla by to pěkná památka.“
Petr chápavě přikývnul a poslal Libora zpět do auta pro pilku.
Zpáteční cestu vzali oklikou a Petr se za jízdy rozhodl Liborovi ukázat svou část polesí. Projeli několik lesních cest a hajný vypichoval tu hrstku klíčových orientačních
bodů, které bude třeba si vtisknout do paměti, aby se Libor mohl po lese pohybovat sám.
„Teď to tu vypadá velké, ale ve skutečnosti není. Čím déle tu budeš, tím menší ti celá ta plocha bude připadat. Nakonec to rozložení pochopíš a teprve ti dojde, že je to celé vlastně jen malá úžlabina s jednou hlavní cestou uprostřed.“
„Vesnici máme teď po které straně?“ zeptal se Libor.
„Ta je za námi. Hlavní silnici bys měl po levé ruce. Kdybys pokračoval tudy, tak k ní zakrátko dojdeš. Tam můj revír končí. Na druhé straně cesty, jak se zvedají kopce, začíná chráněná krajinná oblast a táhne se to souvisle až bůhví kam, vlastně bys tamtudy došel až přes hranice.“
Domů se vrátili k obědu. Dana nachystala jídlo a všichni tři se v tichosti posadili ke svým talířům. Podle Liborova odhadu muselo být bratrancově manželce jen něco málo přes dvacet let, rozhodně ne víc než dvacet čtyři. Její štíhlá, pobledlá tvář byla doposud dětsky hladká, souměrná, a když se pohledem setkala s manželem, tak z jejích tmavých očí zářilo cosi horlivého. I přesto, jak málo se zde hovořilo a jak skoupé na důvěrnosti muselo tohle partnerství být, vnímal Libor od prvního okamžiku oba dva jako pevně svázané ve svých osudech. Byli doplněním jeden druhého, tichým, mlčenlivým souzvukem v neokázalé sonátě, která bude znít v uších jen hrstce posluchačů a jen ještě méně z nich ocení krásu její melodie.
Přesto zde bylo i cosi dráždivého, co narušovalo idylický obrázek jejich manželství. Libor věděl, že jeho dny v rušné a družné společnosti už pominuly, s bratrancem si v tomhle byli zjevně podobní, jenže ta holka sem nepatřila. Alespoň tak to na něj působilo. Nutit kočku žít na ostrově mezi stoletými želvami bylo dost možná nepřirozené, i když se třeba kočka rozhodla sama.