Ediční plán nakladatelství Odeon červenec - prosinec 2019

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2019

červenec — prosinec

Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako název Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Euromedia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.

V soláriu kecám s bohem, žere rajskou, je to bohém.

— M. H.

Těžko říci, co čtenáři v edičních plánech spíše hledají – nová jména, nebo známé firmy? Další potvrzení literárních kvalit, nebo nové hlasy, nové obličeje? Obvykle v tom není žádný záměr; knihy jsou sice naplánovány, ale do procesu jejich přípravy přeci jen zasahuje řada faktorů… Letní a podzimní nabídka dopadla tak, že máme na talíři samá známá jména.

Zařadili jsme rychlost číslo pět v Mém boji a sledujeme devatenáctiletého Karla Oveho, když roku 1988 nastoupil na Akademii tvůrčího psaní… Třetí knihu v pořadí vydáváme hned několika autorům: introvertní spisovatelce Han Kang, znalci hor Paolu Cognettimu, „gay aktivistovi převlečenému za spisovatele“ Alanu Hollinghurstovi a také Liou Čen-jünovi, který patří mezi nejbohatší čínské spisovatele. (Abych nezapomněl: už šestou knihu chystáme Delphine de Vigan!) Českou řadu nově zastupuje spisovatel Stanislav Beran s novelou Kocovina. A náš kmenový autor Marek Šindelka (v kuloárech se mluví o jeho nové próze…) připravil po více než deseti letech revidované vydání svého románu Chyba.

V moderně překládané klasice pak najdete trojlístek velikánů: Dumas, Woolfová, Pasternak.

Tak ještě jednou: stará, nebo nová jména? Vepřové, nebo tempeh?

JINDŘICH JŮZL Šéfredaktor www.odeon­‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/

červenec — prosinec 2019 | ODEON

OBSAH Karl Ove Knausgård Delphine de Vigan Han Kang Paolo Cognetti Alan Hollinghurst Liou Čen-jün Michel Houellebecq Bernhard Schlink Stanislav Beran Marek Šindelka Alexandre Dumas Virginia Woolfová Boris Pasternak

4–5 6–7 8–9 10–11 12–13 14–15 16–17 18–19 20 21–22 23 24 25

3

Foto © André Løyning

Karl Ove Knausgård (1968) Norský spisovatel vystudoval literaturu na Univerzitě v Bergenu.

Debutoval roku 1998 knihou Mimo svět a v roce 2005 získal za román Čas pro všechno nominaci na Literární cenu Severské rady. Pak se rozhodl k zásadnímu kroku: ohlásil velký literární projekt. A aby se vážně nedal přehlédnout, nazval jej Můj boj (v originále vyšel v letech 2009–2011) a v relativně krátkém čase napsal několik tisíc stránek najednou…

Kontroverzi vzbudil nejen tématem či rozsahem, ale také názvem, neboť v norštině i dalších jazycích dílo odkazuje k nechvalně proslulému spisku nacistického politika. Dílo vyjde ve více než dvaceti zemích.

KARL OVE KNAUSGÅRD MŮJ BOJ 5: NĚKDY PROSTĚ ZAPRŠÍ Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše autor nahlíží očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností.

Pátý díl autobiografického románu Můj boj však mapuje především Knausgårdovu spletitou cestu k oceňovanému literárnímu debutu, jeho první spisovatelské pokusy a jejich odmítání nakladateli, stavy rezignace a znovunalézání tvůrčí energie, deset let bloudění a pochybností o svých schopnostech při hledání vlastního autorského výrazu.

Již vyšlo: Můj boj 1: Smrt v rodině Můj boj 2: Zamilovaný muž Můj boj 3: Ostrov chlapectví Můj boj 4: Tanec v temnotách

4

ODEON | červenec — prosinec 2019

A OBDOBNĚ PROBÍHAL ZÁVĚR PODZIMU, věšel jsem se na Yngveho a jeho kamarády, v prvních hodinách jsem byl mlčenlivý a nesmělý, ale zdvořilý a přátelský, až mě alkohol ovládl a moje ústa dokázala vypustit cokoliv a ruce udělat cokoliv, takže jsem se následující den probudil do vnitřní temnoty, z níž na mě vyskakovaly obrazy všeho, co jsem provedl a vyslovil, a já se jen s největším vypětím vůle dokázal zmátožit a tak nějak vplout do každodennosti, která pozvolna převládla. Jsem obyčejný, to mi v průběhu semestru bylo stále jasnější, nemám dostatečnou hloubku ani originalitu, abych se stal spisovatelem, avšak na druhou stranu jsem zase nechtěl s ostatními jen vysedávat a nic neříkat, tichý a zakřiknutý, protože ani to jsem nebyl já, a v tom případě pomáhalo pouze jediné, co mě dokázalo povznést tam, kde jsem se cítil svobodnější a mnohem blíž sám sobě, totiž pít. Občas večer probíhal v pohodě a skončil, aniž se přihodilo něco zvláštního, jen jsem byl šťastný, ovšem v některých případech to tak dobře nedopadlo a já se utrhl ze řetězu, jako se mi to stávalo rok předtím v severním Norsku, a ztrácel jsem nad sebou kontrolu.

Zkoušel jsem třeba otvírat auta, kolem nichž jsem procházel, a narazil-li jsem na odemčené, sedl jsem si za volant a snažil se ho nastartovat, věděl jsem, že je potřeba spojit nějaké dráty, jenže už ne které, takže se mi nikdy nepodařilo žádné auto skutečně rozjet, avšak stačilo jen vědomí, že jsem

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Klára Dvořáková Winklerová cca 528 stran říjen 2019

se o to pokusil, a druhý den jsem se cítil strašně. V jednom odemčeném autě, zaparkovaném hned vedle našeho domu, jsem uvolnil ruční brzdu, takže popojelo o metr nebo dva a narazilo do auta před sebou.

Když jsem odtamtud utíkal, dusil jsem v sobě smích. Kromě toho jsem se mnohokrát pokoušel sebrat někde kolo, prolézal jsem dvory a hledal nějaké nezamčené, a pokud jsem našel, odjel jsem na něm domů.

Jednou, když jsem se probudil, stálo kolo vedle postele u mě v bytě.

5

Photo 6 © Delphine Jouandeau

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Delphine de Vigan (1966) je francouzská spisovatelka, svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem.

O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera. Světového úspěchu dosáhla s prózami Ani později, ani jinde a No a já (č. 2011). Za dílo Noc nic nezadrží (č. 2012) získala čtyři literární ceny a za román Podle skutečného příběhu (č. 2016) obdržela cenu Renaudot. Její zatím poslední prózou je novela Pouta, která vyšla v šestnácti zemích.

DELPHINE DE VIGAN VDĚK Známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michèle Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii. Vděčnost, ale také obyčejné lidské sblížení spojuje i další postavy románu, Miškinu adoptivní dceru Marii a logopeda Jérôma. Čtenář snadno podlehne tomuto citově subtilnímu příběhu, v němž se působivě prolíná dojetí s úsměvem.

Již vyšlo: No a já; Noc nic nezadrží; Podle skutečného příběhu; Pouta; Ani později, ani jinde

6

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

PŘIŠLO TO NARÁZ. ZE DNE NA DEN. Netvrdím, že by předtím nebyly nějaké náznaky.

Miška se občas zmateně zastavila uprostřed pokoje, jako by nevěděla, co dál, jako by jí mnohokrát opakovaný rituál najednou unikal. Jindy se zarazila uprostřed věty, doslova narazila na cosi neviditelného. Hledala nějaké slovo a nalezla jiné. Anebo nenalezla nic než prázdno, jakousi propast, kterou musela obejít. Ale celou tu dobu žila sama, u sebe doma. Byla nezávislá. Ještě pořád četla, dívala se na televizi, občas přijala nějakou návštěvu.

Ale potom přišel ten podzimní den, který nic předem nenaznačovalo.

Předtím to šlo. Potom už ne.

Představuju si ji v tom jejím bytě s nízkým stropem, je sama, sedí ve svém křesle. Závěsy za ní jsou zatažené, ale skulinou mezi nimi lze tušit odpolední světlo. Malba stěn je trochu zažloutlá. Nábytek, obrazy, drobnosti na poličkách, všechno kolem ní pochází jakoby z dávných časů.

Jmenuje se Miška. Je to stará paní s chováním mladého děvčete. Nebo mladá dívka, která nedopatřením, vinou jakéhosi neblahého osudu, zestárla.

Dlouhé šlachovité ruce se pevně drží opěradel křesla, jako by jí hrozilo, že přepadne.

Ticho najednou přeruší několik zapípnutí. Miška vypadá překvapeně, pátrá kolem sebe, pozoruje náramek, který nosí na zápěstí, jako by zvuky mohly vycházet z té divné a nehezké věci, k jejímuž nošení se nakonec nechala přemluvit.

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Alexandra Pflimpflová 160 stran září 2019

Pak se místností rozlehne hlas operátorky asistenční linky. „Dobrý den, paní Seldová, tady Muriel z asistenční služby, použila jste tísňové tlačítko?“ „Ano…“ „Upadla jste?“ „Ne, ne.“ „Není vám dobře?“ „Moc ne.“ „Můžete mi to trochu upřesnit?“ „Mám strach.“

7

Photo © Jean Chung

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Han Kang (1970) je jihokorejská autorka, pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Její první prózou přeloženou do angličtiny byla Vegetariánka (č. 2017), za niž roku 2016 získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Kniha vyšla ve více než pětadvaceti zemích. Česky dále vyšel román Kde kvete tráva (2018) věnovaný masakru ve Kwangdžu.

HAN KANG BÍLÁ KNIHA Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie… Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život.

Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života.

Již vyšlo: Vegetariánka Kde kvete tráva

8

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NOVOROZENECKÁ KOŠILKA První dítě, které moje maminka povila, prý zemřelo pouhé dvě hodiny poté, co se narodilo.

Byla to holčička s tváří bílou jako úplněk rýžového koláčku. Přišla na svět předčasně, v pouhém osmém měsíci těhotenství, tělíčko měla proto velmi drobné, ale oči, nos i rtíky prý ohraničovaly čisté, půvabné linie. Maminka mi říkala, že nikdy nezapomene, jak holčička otevřela své černé oči a upřeně se na ni zadívala.

Máma s tátou tehdy bydleli v osamělém stavení blízko vesnice, kde tátovi přidělili místo učitele na základní škole. Jednou dopoledne, přestože do termínu zbývalo mnoho času a máma se na porod zatím nechystala, praskla plodová voda. Nablízku nikdo nebyl. Jediný telefonní přístroj ve vesnici se nacházel v malém koloniálu naproti zastávce autobusu, dvacet minut pěšky od domu. Do konce tátovy pracovní doby zbývalo víc než šest hodin.

Začínaly první zimní mrazíky. Dvaadvacetiletá maminka se po čtyřech odšourala do kuchyně, popadla první hrnec, co byl po ruce, nalila do něj vodu a vyvařila v něm nůžky. Když prohledávala krabici se šitím, našla ústřižek bílého plátna, velkého právě tak na košilku pro novorozence. Zatímco přemáhala bolestivé stahy, jehlou stehovala látku, skrápěnou slzami strachu. Když měla košilku hotovou, připravila k ní i malou pokrývku, kterou chtěla použít jako povijan, a dál čekala mezi stále četnějšími a pronikavějšími návaly bolesti.

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Petra Ben-Ari cca 144 stran listopad 2019

Pak konečně o samotě porodila.

Sama přestřihla pupeční šňůru.

Na malé tělíčko umazané od krve navlékla právě ušitou košilku.

Neumírej, prosím tě! Opakovala polohlasně, zatímco k sobě tiskla tenkým hláskem plačící děťátko, velké sotva jako dlaň. Víčka, která byla nejprve pevně sevřená, se asi po hodině z ničeho nic nečekaně otevřela. Maminka se zadívala do těch černých očí a znovu zašeptala. Neumírej, prosím! Za další hodinu holčička umřela.

9

Photo©©Roberta RobertaRoberto Roberto Foto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Paolo Cognetti (1978) debutoval roku 2004 sbírkou povídek, po níž následovaly dvě další.

Světové proslulosti dosáhl románem Osm hor (2016, č. 2017), který vyšel ve čtyřiceti zemích. Za dílo obdržel ocenění Premio Strega a také Prix Médicis pro zahraniční román. Česky dále vyšla kniha Divoký kluk (2018), meditace nad smyslem samoty.

PAOLO COGNETTI NIKDY NEVYSTOUPAT NA VRCHOL Co znamená vydat se do hor a nikdy nevystoupat na vrchol? Ve své nejnovější knize Paolo Cognetti vypráví o cestě jako touze po sebepoznání, o kroužení kolem smyslu vlastní pouti, o úniku i návratu, o snaze nechat se fyzicky prostoupit krajinou. Literárně pojatý cestovní deník Nikdy nevystoupat na vrchol zachycuje jeho zážitky z expedice do nepálského Dolpa, na niž se vydal koncem roku 2017 jako čtyřicátník, který se musí vyrovnat se skutečností, že definitivně překročil hřeben mládí a zpátky nevede žádná stezka. „Nakonec jsem se do Himálaje vydal doopravdy.

Ne proto, abych zlézal vrcholy, což byl můj dětský sen, ale abych prozkoumával údolí. Chtěl jsem zjistit, jestli někde na světě dosud existují netknuté hory, a uvidět je na vlastní oči, než zmizí. Vyrazil jsem z opuštěných a urbanizovaných Alp a skončil jsem v nejodlehlejším koutě Nepálu, v malém Tibetu, který přežívá ve stínu toho velkého a už nenávratně ztraceného. Ušel jsem 300 kilometrů a překonal 8 průsmyků ve výšce nad hranicí 5 000 metrů."

Již vyšlo: Osm hor Divoký kluk

10

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NA TOM ÚBOČÍ začal můj starý výškoměr znovu fungovat: 3 300, 3 400, 3 500 metrů. Plíce cítily, jak řídne vzduch, vyděšené srdce začalo tlouct jako o závod, žaludek se scvrkl. Zvolnil jsem krok. Jestli je mi špatně ve výšce 3 500 metrů, pomyslel jsem si, jak zvládnu překonat průsmyky v pěti tisících? Ze všech sil jsem se snažil nemyslet na budoucnost, na dalších tisíc a dva tisíce metrů převýšení, a soustředil jsem se jen na svoje chodidla, na svoje nohy, na svoje plíce, které jsem musel ovládat, aby se příliš nezadýchávaly a dech nebyl přerývaný, nýbrž hluboký a pravidelný. Žaludek jsem mohl mít pod kontrolou, jen pokud jsem si nařídil zachovávat klid: klid byl ve všech ohledech klíčový, byl pravým opakem strachu. Byl jsem tak zabraný do téhle vnitřní práce, že jsem si vně svého těla skoro nevšiml místa, kde se kaňon vyčerpal a objevil se majestátní vodopád řeky Suli Gad: voda vybuchovala v polovině svahu, řítila se dolů v bělosti pěny a poté radostně plynula dolů směrem k vzdálené Ganze. Rád bych si byl vzal s sebou nahoru trochu té její lehkosti, aby ve mně probudila sílu na nadcházející dny.

Jakmile jsme překonali strmou strž, stezka vústila do kotliny a získala mírnější ráz. Rámus vody kolem mě utichl a znovu se objevil stín borovic. Na obzoru jsem uviděl nové hory, pokryté ledovci a s dosud zelenými pastvinami na úpatí; na pastvinách se potulovaly osamocené černé skvrny, první jakové téhle cesty. Jelikož trávím celé léto mezi salašemi, pasoucí se zvířata ve mně vzbudila pocit domova.

A nejen ona, taky tlumená zeleň trávy, vybledlá zeleň borových lesů a oblý tvar vrcholů. Bránu do toho

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Alice Flemrová cca 144 stran listopad 2019

světa tvořily dva velké červenobílé čhörteny, stúpy připomínající třípatrové pagody. Když jsem je míjel, potkal jsem běžící dívku.Já byl pomalý, těžkopádný, ponořený do svého rozvážného kroku, ona tak lehká, že jí vítr v běhu cuchal vlasy. Byly dlouhé a černé, leskly se nad purpurovými šaty staženými vyšívaným vlněným páskem. „Namasté!“ pozdravil jsem ji. „Taši delé!“ odpověděla. Já nepálsky, ona tibetsky.

11

Photo LarryD.D.Moore Moore Foto ©©Larry

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Alan Hollinghurst (1954) je mimořádně oceňovaný britský prozaik. Za svou literární činnost získal např. Somerset Maugham Award (1989) a především r. 2004 Man Bookerovu cenu – za román Linie krásy (č. 2006). Česky dále vyšlo i dílo Cizí dítě (2012).

ALAN HOLLINGHURST SPARSHOLTOVA AFÉRA Alan Hollinghurst si se svými prózami dává na čas. Románovou novinku známého anglického spisovatele, básníka a překladatele dělí od té předchozí šest let. Je tu nicméně „starý dobrý“ Hollinghurst, jak ho známe z dřívějška; autor se drží svého tématu i formy. Klasická struktura pěti obsáhlých částí zachycuje vždy jednu konkrétní situaci nebo události, které se odehrávají v mnohaletém časovém odstupu a sledují osudy postav během několika desetiletí.

První kapitola a východisko děje se odehrává na Oxfordu v době letecké bitvy o Británii. Děj se točí kolem příchodu nového sedmnáctiletého studenta Davida Sparsholta, oslnivého krasavce.

Jeho spolužák Evert Dax, nesmělý syn slavného spisovatele, se do něj beznadějně zamiluje.

Po čase slaví úspěch, i když, jak se nakonec ukáže, z Davidovy strany šlo o protislužbu za finanční půjčku. Román dále sleduje Davidovy osudy i cesty jeho syna Jonathana, které se v prostředí britské kulturní a mediální smetánky neustále protínají s životní dráhou Everta Daxe.

Alan Hollinghurst se jako mistrný vypravěč opět vyrovnává se zkušenostmi gayů v proměnách doby a společenských poměrů.

Již vyšlo: Linie krásy Cizí dítě

12

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

TUHLE DROBNOU VZPOMÍNKU bude asi nejlepší začít dnem, kdy jsme o Sparsholtovi slyšeli poprvé. Sešli jsme se u mě a mluvilo se o klubu. Byl tam Peter Coyle – ten malíř –, Charlie Farmonger a Evert Dax. Proběhlo cosi jako hlasování a já z něj vyšel coby tajemník. Byl jsem o rok starší než všichni ostatní, a jelikož jsem byl zproštěn vojenské povinnosti, v jednom kuse jsem četl. „Freddie čte dvě knížky denně,“ prohlašoval Evert, a možná to byla i pravda: ohrazoval jsem se, že když jsou to knihy v italštině nebo ruštině, mám tempo pomalejší. To byla moje úloha a já ji ztělesňoval s povýšenou sebejistotou studentského herce. Účelem klubu nebylo nic jiného, než zvát sem známé spisovatele, aby tu přednášeli nebo četli ze svých nejnovějších děl: nabízeli jsme jim slušnou večeři, což byl v té době slib dosti prekérní, a po večeři sál plný nadšených mladých čtenářů – což bylo něco, co jsme mohli poskytnout mnohem pravděpodobněji. Od začátku bombardování lidi zajímalo, co si o něm myslí spisovatelé.

Charlie navrhoval Orwella a přišlo na přetřes i pár jmen těch, které se nám nepovedlo oslovit loni. Co kdyby přijel Stephen Spender nebo Rebecca Westová? Nancy Kentová už byla na programu, ta nám měla povídat o Španělsku. Evert s nepraktičností sobě vlastní zmínil Audena, který byl ovšem v New Yorku a bylo dost nepravděpodobné, že by se vracel, dokud zuří válka. („A ještě že tak,“ prohlásil Charlie.) A nakonec Peter vyslovil to, o čem musel určitě vědět, jak toužebně si Evert

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Michala Marková cca 480 stran listopad 2019

přeje, aby to nikdo neřekl: „No a co kdyby tady Dax poprosil Victora?“ Evertova otce sice celý svět znal jako A. V. Daxe, ale my jsme si nárokovali tuhle zprostředkovanou důvěrnost.

Evert se už před chvilkou odplížil k oknu a teď u něj stál a soustředěně vyhlížel na nádvoří. Mezi ním a Peterem, který své přátele s oblibou provokoval a dokonce uváděl do rozpaků, odjakživa vládlo jakési napětí. „To nevím,“ prohodil teď přes rameno. „Momentálně to má docela složité.“

13

Photo ČangWej Wej Foto ©©Čang

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Liou Čen-jün (1958) figuruje na předním místě v kontroverzním seznamu nejbohatších čínských spisovatelů, čtenáři je velmi oblíben a jeho děl se prodají miliony. Dočkal se překladů do řady jazyků, v poslední době uspěl v USA. Jeho romány jsou známé svým typickým humorem a neotřelým, trefným zobrazováním každodennosti, pod rouškou komiky se však odehrávají tragédie obyčejných lidských životů.

LIOU ČEN-JÜN KDOPAK SE BAVÍ Nový román nese typický rukopis autora, jak jej známe z předchozích děl, je ovšem ještě sžíravější, sevřenější a drsnější – pokud dříve spisovatel nechával čtenáři polštář pro měkčí přistání, tady jej vystavuje tvrdě vyřčenému bez obalu, jako by si sundal rukavičky. „Mladší sestra“ románu Manžela jsem nezabila má tentokrát čtyři hlavní postavy: mladou vesnickou ženu, díky níž nahlédneme do světa prostituce, vysokého komunistického funkcionáře, který to dotáhne až na guvernéra provincie, okresního ředitele Pozemních staveb, státního úřadu výstavby silnic a mostů, a postavu nepříliš uvědomělého zástupce ředitele Úřadu ochrany životního prostředí.

Postavy se vzájemně neznají, nejsou ze stejného kraje ani ze stejné společenské vrstvy, příběh každého je ale od začátku do konce jeden absurdnější než druhý. Trestná činnost, ať prostituce různých forem, vydírání nebo korupce různých druhů, vyplouvá na povrch v podobě šokujícího skandálu, který je třeba zamést pod koberec.

Již vyšlo: Manžela jsem nezabila Kuchař, chmaták a realitní magnát

14

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

SIAO-LI MĚLA VELKOU PUSU, velké oči a vysokou nosní přepážku, i postavu měla vysokou – jeden by neřekl, že ona a její bratr jsou z jedné matky: kluk neměl ani metr šedesát, zato holka metr šestasedmdesát. Vysoká byla ve dvaadvaceti i v šesti letech, už na základce si vysloužila nejrůznější přezdívky jako tlama, žirafa nebo slonice… nikdo se ale neodvažoval ji tak oslovit, spolužáci jí tak říkali jen za jejími zády, protože Siao-li měla pádnou ruku, i na kluky si troufla, její pěst dokázala udělat z nosu fašírku každému. A tak se nikdy nedozvěděla, komu tyhle přezdívky vlastně patřily.

Ve čtrnácti jí umřel táta, rakovina plic. Od malička do svých čtrnácti slýchávala, jak se máma s tátou každodenně hádají. V den, kdy táta umřel, jí spadl kámen ze srdce. Ten rok chodila do sekundy.

Dva měsíce po tátově smrti, bylo to jednoho dopoledne, na hodině fyziky, zrovna když učitel vyprávěl žákům, jak James Watt pozoroval poskakující poklici na hrnci na plotně a přišel na vynález parního stroje, Siao-li nesnesitelně rozbolela hlava – od malička mívala migrény. Siao-li se omluvila ze školy, nechala Watta Wattem a s aktovkou na zádech se vydala domů. Vrata domku však našla zevnitř zavřená na petlici. Siao-li to bylo divné, přelezla zeď, seskočila na dvorek a uslyšela mámu uvnitř v domě sténat. Pomyslela si, že mámu taky přepadla migréna, ten neduh měla po ní. U dveří však uslyšela i mužské sténání a pochopila, že uvnitř se děje něco jiného. Krve by se v ní nedořezal. Vyjeveně stála u dveří dobrých deset minut, bolest hlavy

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Zuzana Li cca 272 stran září 2019

byla ta tam. Uvnitř se konečně rozhostilo ticho. Siao-li rozkopla dveře a na posteli uviděla nahý pár, muž ležel dole a žena obkročmo na něm. Vzápětí v muži poznala Čang Laj-fua, kuchaře z městysu.

Byl otcem jiného jejího spolužáka, Čang Ta-ťina, jehož máma u nich ve škole zametala. Nahý pár strnul, Siao-li zaječela hlasitěji než prve ti dva dohromady. Naháči se vyděsili.

Máma Siao-li, aniž by se zdržovala slézáním z Čang Laj-fua, vyhrkla: „Nekřič!“

15

Foto © ČTK/EFE/Andreu Dalmau

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Michel Houellebecq (1958) je francouzský spisovatel. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, psal a publikoval poezii a roku 1991 vydal biografii H. P. Lovecrafta. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole, který byl přeložen do řady jazyků (č. 2004).

Za svůj druhý román, Elementární částice (1998, č. 2007), získal roku 2002 ocenění IMPAC Dublin. Ještě větší čtenářský ohlas vyvolala následující Platforma (2001, č. 2008). Česky dále vyšly prózy Možnost ostrova (2007), Mapa a území (2011; Goncourtova cena 2010), Podvolení (2015) a Serotonin (2019).

MICHEL HOUELLEBECQ ELEMENTÁRNÍ ČÁSTICE Francouzský bestseller z roku 1998, který přinesl autorovi celosvětový ohlas. Uprostřed tápající a nevýrazné literatury zapůsobil jako časovaná bomba. Houellebecq v něm rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (č. 2004). Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů, přísně deterministického vědce na jedné straně a sexuálního štvance na straně druhé, neúprosně tepe degeneraci mravů v západní Evropě, kde pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli.

Pokus o totální román konce století.

Již vyšlo: Rozšíření bitevního pole, Možnost ostrova, Mapa a území, Podvolení, Serotonin

16

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

JEDNOHO LETNÍHO ODPOLEDNE, kdy bydlel ještě v Yonne, běžel Michel po louce se sestřenicí Brigitte. Brigitte byla pěkná šestnáctiletá dívka, nesmírně hodná, která si o několik let později vzala příšerného vola. Bylo léto 1967.

Brala ho za ruce a roztáčela kolem sebe; pak se svalili do čerstvě posečené trávy. Tiskl se k její teplé hrudi; na sobě měla krátkou sukni. Přes noc jim po celém těle naskákaly malé červené pupínky, které strašlivě svědily. Thrombidium holosericum, nazývané též larva sametky, je v létě na lukách velmi rozšířené. Má zhruba dva milimetry v průměru a silné, masité, kulaté, jasně červené tělíčko. Zavrtává se do kůže savců, čímž způsobuje nesnesitelné svědění. Linguatulia rhinaria neboli jazyčnatka žije v nosní dutině a v dutinách čela nebo horní čelisti psa, někdy člověka. Oválný zárodek má vzadu ocásek; ústa jsou vybavena vrtavým ústrojím. Jeho dva přívěsky (nebo pahýlky) končí ostrými drápy. Dospělý organismus, bílý a kopinatý, dosahuje 18 až 85 milimetrů. Tělíčko má placaté, kroužkovité, průsvitné a pokryté chitinovými jehličkami.

V prosinci 1968 se babička odstěhovala do Seine-et-Marne, kousek od dcer. Michelův život se tím zpočátku moc nezměnil. Crécy-en-Brie leží pouhých padesát kilometrů od Paříže, v té době je to ještě venkov. Ves je hezká, poskládaná ze starých domů; Corot tam namaloval několik pláten. Systém kanálů zde odvádí vodu z údolí Grand Morin, čímž si Crécy vysloužilo v některých prospektech přehnané označení Benátky kraje Brie. Jen málo obyvatel pracuje

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Alan Beguivin 320 stran říjen 2019 3. vydání

v Paříži. Většina je zaměstnána v malých místních podnicích a ještě častěji v Meaux.

Dva měsíce poté si babička koupila televizor; na prvním kanálu se začala objevovat reklama. V noci na 21. července 1969 mohl sledovat v přímém přenosu první kroky člověka na Měsíci. Tu podívanou současně s ním sledovalo šest set milionů televizních diváků na celé planetě.

Těch několik hodin, po které přenos trval, pravděpodobně znamenalo vrchol první etapy západního technologického snu.

17

Photo ©Alberto AlbertoVenzago Venzago//Diogenes DiogenesVerlag Verlag Foto ©

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Bernhard Schlink (1944) je významný německý právník a slavný prozaik. Jeho román Předčítač z roku 1995 (č. 1998) se stal literárním fenoménem a byl přeložen do padesáti jazyků. Byl rovněž úspěšně zfilmován. Po dalších prózách (mj. Návrat, Útěky z lásky) na sebe spisovatel znovu upozornil románem Olga (č. 2019), kterým „reviduje“ německou historii 20. století.

Již vyšlo: Olga

18

BERNHARD SCHLINK PŘEDČÍTAČ Na samém počátku Schlinkova románu stojí událost ryze osobní, ne-li přímo soukromá: totiž onemocnění žloutenkou. V jeho průběhu však dojde k přesahu, který se bezprostředně dotýká osudu a svědomí jednoho z největších evropských národů.

Když se patnáctiletému chlapci Michaelu Bergovi udělá na ulici zle, pomůže mu jistá žena, Hanna Schmitzová. Hoch ji později vyhledá a z jejich setkání se vyvine milostný vztah – vztah nerovný a současně ojedinělý, neboť oba aktéry od sebe dělí více než dvacet let.

Přestože Hanna pracuje jako průvodčí tramvaje a její vzdělání očividně není valné, po svém milenci vyžaduje, aby jí ve volných chvílí­ch předčítal knihy. Později však Hanna za tajemných okolností zmizí a Michael se s ní opět setká jako student práv na konci šedesátých let – při procesu s nacistickými válečnými zločinci.

Předčítač se po svém vydání dočkal rozporuplného přijetí; od nadšených ohlasů, srovnávajících jej například s Grassovým Plechovým bubínkem, až po odsudky vyčítající knize, že morálně nivelizuje vztah mezi oběťmi a vrahy.

Ať už se však jeho čtenáři přiklánějí na jakoukoliv stranu, je takový rozptyl názorů jasným dokladem toho, že Předčítač je stále živé dílo, které zneklidňuje a pokládá otázky.

ODEON | červenec — prosinec 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

„POČKEJ JEŠTĚ,“ řekla, když jsem vstal a chtěl odejít, „musím taky a půjdu kus s tebou.“ Čekal jsem na chodbě. Převlékala se v kuchyni.

Ve dveřích zůstala škvíra. Svlékla si plášťovou zástěru a stála ve světlezelené spodničce. Na opěradle židle visely dvě punčochy. Vzala jednu a střídavými pohyby rukou ji srolovala do ruličky. Balancovala na jedné noze, patou se opírala o koleno druhé nohy, předkláněla se, srolovanou punčochu nasadila na špičku nohy, špičku nohy položila na židli, natáhla punčochu přes lýtko, koleno, stehno, naklonila se na stranu a připnula punčochu k podvazkům.

Napřímila se, dala nohu ze židle a sáhla po druhé punčoše.

Nemohl jsem z ní spustit oči. Z její šíje a z jejích ramen, z jejích ňader, která spodnička spíše opisovala než skrývala, z jejích hýždí, kde se spodnička napínala, jak se chodidlem opírala o koleno a kladla je na židli, z její nohy, zpočátku nahé a bledé a posléze v punčoše hedvábně třpytivé.

Ucítila můj pohled. Když hmátla pro druhou punčochu, zarazila se, otočila se ke dveřím a pohlédla mi do očí. Nevím, jak se dívala – udiveně, tázavě, vědoucně či káravě. Zčervenal jsem.

Krátký okamžik jsem postával a tváře mi hořely.

Pak jsem to již nevydržel, vyřítil se z bytu a uháněl po schodech z domu pryč. Šel jsem pomalu. Nádražní ulice, Domovní ulice – po léta to byla má cesta do školy. Znal jsem každý dům, každou zahradu a každý plot, ten, jenž byl každý rok nově natřen, ten, jehož dřevo již bylo natolik šedé a shnilé, že jsem je mohl rozmač-

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Tomáš Kafka cca 160 stran prosinec 2019 8. vydání

kat v ruce, železné ploty, o jejichž tyčky jsem jako dítě při běhu zvonil klackem, a vysoká cihlová zeď, za níž jsem si tak dlouho představoval něco úžasného a strašidelného. Když jsem se naučil šplhat, spatřil jsem jen nudné řady zpustlých záhonů květin, ovocných keřů a zeleniny. Znal jsem dlažbu kočičích hlav a asfaltový povrch na silnici stejně jako přechody mezi deskami, vlnitě sázenými čedičovými dlaždičkami, asfaltem a škvárou na chodníku.

19

Photo © Archiv autora

ČESKÁ ŘADA

cca 176 stran říjen 2019 Stanislav Beran (1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016).

Kdysi si kdesi přečetl, že měsíce leden a únor prověřují charaktery. To je hezké, ovšem časem přišel na to, že spíš než o charakteru je třeba mluvit o schopnosti přiznat si pravý stav věcí i sebe sama. Zírání z okna do tmy v pozdním odpoledni vysílí každého a suché mrtvolky much mezi ojíněnými skly do žil příliš života nevlijí.

20

STANISLAV BERAN KOCOVINA Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu. Od konce války po současnost se před námi otvírají jednotlivé šuplíky osudů – svět malých, obyčejných lidí žijících či živořících na místě, na které se zapomnělo.

Cestou na záchod znovu zakopl o běžky opřené v rohu pod kabáty. Měl chuť otevřít dveře a ta zatracená prkýnka vyhodit na chodbu. Rozčiloval ho přetopený byt a rozčilovala ho zima venku, do které se mu nechtělo. Propocené ponožky a tričko ležely vedle umyvadla. Nejradši by vlezl do sprchy a zůstal v ní až do zítřka. Nebo do jara.

Mobil na kuchyňském stole zabzučel. Kde seš? svítilo na displeji. Chlapi jsou v hospodě a čekají na něj.

ODEON | červenec — prosinec 2019

ČESKÁ ŘADA

Svět hlavního hrdiny Kryštofa je už od dětství něčím zvláštní. Jeho noční můrou je rostlina zvaná bolševník – gigantický invazní plevel, v jehož těle koluje jedovatá míza. Kryštof propadá ve škole, ale s nadšením a úžasem kříží masožravé rostliny. Žije samotářsky, stýká se jen s Andrejem a Ninou.

Později je pohlcen světem rostlin a postupem času objevuje černý trh se vzácnými květinami.

Stává se obchodníkem s vymírajícími rostlinnými druhy, za jejichž utržení hrozí obrovské pokuty i několikaleté tresty. Pak se znovu setká s Ninou, která žije s Andrejem v ne příliš vydařeném manželství. Kryštof ji přesvědčí, aby s ním odešla, a ve snaze vydělat dostatek peněz přijme svou poslední zakázku.

Jde o to převézt z Japonska do Evropy jedinou rostlinu – poslední živý exemplář oficiálně již dávno zaniklého parazitického druhu.

Kryštofův život skončil na stejném místě, na kterém kdysi začal. On sám si to ve chvíli své smrti neuvědomoval, protože měl spoustu jiných starostí.

Usilovně myslel na několik věcí. Snažil se využít poslední chvíle ostrého vědomí k tomu, aby pochopil, co se mu to vlastně stalo. Svět kolem něho se roztěkal do podivné jednolité hmoty, kterou do sebe se štiplavě pálivou bolestí nasával s každým nádechem. Jako by vdechoval chlorovanou vodu.

Polykal tu hmotu, protože se v ní topil, a každým tím polknutím se snažil uvolnit místo pro bublinu

červenec — prosinec 2019 | ODEON

Foto ©©Alžběta Photo AlžbětaDiringerová Diringerová

MAREK ŠINDELKA CHYBA

cca 208 stran listopad 2019 2., revidované vydání Marek Šindelka (1984) je básník a prozaik. Roku 2006 obdržel Cenu Jiřího Ortena.

Dvakrát získal ocenění Magnesia Litera za prózu: poprvé roku 2012 za soubor povídek Zůstaňte s námi, podruhé roku 2017 za román Únava materiálu. Prózy Marka Šindelky vyšly ve dvanácti jazycích.

čistého vzduchu, kterého se mu nedostávalo. Něco mu explodovalo v žilách. Byl to pocit, jako by vzal příliš silnou dávku nějaké drogy.

Zlatá rána, blesklo mu hlavou.

Přestal se bránit. Poddal se tomu, protože mu stejně nic jiného nezbývalo. Zhluboka se nadechl venkovního světa, který teď už spíše jen tušil. Všechny smysly měl víceméně vyřazeny z provozu.

21

ČESKÁ ŘADA

MAREK ŠINDELKA MAPA ANNY

136 stran červenec 2019 2. vydání Marek Šindelka (1984) je básník a prozaik. Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně mu byla roku 2006 udělena Cena Jiřího Ortena. Roku 2008 vydal debutový román Chyba, který roku 2011 vyšel také v komiksové podobě.

Dvakrát získal ocenění Magnesia Litera za prózu: poprvé roku 2012 za soubor povídek Zůstaňte s námi, podruhé roku 2017 za román Únava materiálu. Další povídkový soubor Mapa Anny publikoval roku 2014.

Prózy Marka Šindelky vyšly již ve dvanácti jazycích.

22

Povídkový soubor Marka Šindelky obsahuje deset textů, které se vzájemně prostupují: jsou semknuté, prorostlé. Jejich protagonisté se opakovaně objevují a mizí, pohlížíme na ně z různých perspektiv, očima jiných figur. Tématem předešlé autorovy sbírky Zůstaňte s námi byly vztahy: milostné, milenecké, rodinné. Stejně tak vztahy zničené, vyčpělé. Tímhle směrem se Marek Šindelka vydává i v nových textech – je však intimnější i přímočařejší, povídky jsou smyslné i smyslové: Nestyď se, Anno, v tobě je celý svět, celý vesmír, v každém milimetru tvé kůže je nekonečno – políbil jsem ji na nekonečno – Anno, lásko, vyprávěj mi o sobě, napíšu o tobě knihu…

Nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, něco se v nich zlomilo, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli tušení. Poslední noc, poslední dějství. Nebezpečné vztahy v přímém přenosu.

Začalo to u něčeho nepodstatného. U malého zrnka.

Mohl to být pyl, smítko prachu, popel ze sopečné erupce, nejjemnější písek z pouštní bouře nesený vzdušnými proudy. Každý den shoří v atmosféře tisíce meteorů a možná, že tohle byl mikroskopický úlomek, který zbyl po jednom z nich. Poslední střípek planetky. Zbytek kamene z jiného konce vesmíru. Na povrch zrnka se v mrazivé výšce ukládají molekuly vody, rychle obrůstá ledem, vzniká zárodek krystalu, neviditelný diamant vody, který rychle roste, těžkne a začíná klesat.

ODEON | červenec — prosinec 2019

KNIHOVNA KLASIKŮ

ALEXANDRE DUMAS ČERNÝ TULIPÁN Černý tulipán patří k nejznámějším románům Alexandra Dumase. Na rozdíl od jiných spisovatelových děl, překypujících davy postav, souboji, velkými scénami, jde o komorní příběh zabydlený jen několika málo osobami. Má pouze tři dějové linie, což je na Dumase velmi přehledné: politické události v Holandsku při nástupu Viléma Oranžského k moci roku 1672; tulipánovou horečku, jež v té době Holandskem zmítala, a touhu vypěstovat černý tulipán; v neposlední řadě lásku mezi noblesním vězněm a žalářníkovou dcerou, která dobře skončí.

Zatímco měšťané z Haagu trhali na kusy mrtvá těla Johana a Cornelise de Witt, přesvědčil se Vilém Oranžský, že jsou oba jeho odpůrci skutečně mrtví, a teď cválal k Leydenu, následovaný plukovníkem van Dekenem, který mu připadal až moc soucitný, než aby se mu svěřoval tak, jak to dělal doposud.

Současně uháněl na svém koni věrný služebník Craeke po cestách lemovaných stromořadím, aby byl co nejrychleji pryč z města a ze sousedních vesnic, a ani v nejmenším netušil, jak strašlivé věci se udály po jeho odjezdu.

Jakmile se ujistil, že už nevzbudí podezření, nechal koně v jedné stáji a klidně pokračoval v cestě po lodích, které ho po několika přestupech dovezly až do Dordrechtu.

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Dana Melanová 264 stran září 2019 Alexandre Dumas st. (1802–1870) byl významný francouzský prozaik a dramatik období romantismu.

Proslavil se zejména historickými a dobrodružnými romány: Tři mušketýři, Hrabě Monte Cristo. Popularity jeho děl využila později celá řada autorů k napsání komerčně úspěšných děl rozvíjejících motivy originálních Dumasových románů. Řada jeho děl byla také úspěšně zfilmována.

23

KNIHOVNA KLASIKŮ

VIRGINIA WOOLFOVÁ PANÍ DALLOWAYOVÁ

překlad Kateřina Hilská 216 stran listopad 2019 4. vydání Virginia Woolfová (1882–1941) byla významná anglická spisovatelka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka.

Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.

Lucy má dost své práce. Musejí se vysadit dveře, přijdou Rumpelmayerovi chlapi. A pak, pomyslela si Clarissa Dallowayová, takové ráno! – svěží, jako stvořené pro děti na pláži.

Jaká radost! Jako by skočila do vody! Protože tak jí to vždycky

24

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okou­ zlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě.

Próza inspirovala světoznámý román Michaela Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.

připadalo, když s tichým zavrzáním pantů, které slyší ještě dnes, dokořán otevřela francouzské dveře v Bourtonu a vyrazila ven. Tak svěží, tak klidné, samozřejmě tišší než tady bývalo to časné jitro; jako plesknutí vlny; jako polibek vlny; chladné a štiplavé, a přece (pro osmnáctiletou dívku, kterou tehdy byla) sváteční, když tam u otevřených dveří postávala s pocitem, že se musí přihodit něco strašného, dívala se na květiny, na stromy, od nichž vzlínala pára, a havrani vzlétali a zase přistávali, stála a dívala se…

ODEON | červenec — prosinec 2019

KNIHOVNA KLASIKŮ

BORIS PASTERNAK DOKTOR ŽIVAGO Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v roce 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění.

Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout.

Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 – ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl roku 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.

Vlak, který přivezl rodinu Živagových do této končiny, stál ještě v nádraží na vedlejší koleji, zakrytý jinými soupravami, ale už bylo patrné, že spojení s Moskvou, které trvalo po celou cestu, se toho jitra přetrhlo a skončilo.

Tady začínalo druhé teritoriální pásmo, jiný svět, svět provincie, tíhnoucí k jinému, vlastnímu gravitačnímu centru.

červenec — prosinec 2019 | ODEON

překlad Jan Zábrana 648 stran srpen 2019 4. vydání Boris Leonidovič Pasternak (1890–1960) byl významný ruský prozaik, básník a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1958.

Zdejší lidé znali jeden druhého líp než lidé v hlavním městě. Ačkoli železniční zóna Jurjatin–Razvilje byla vyčištěna od nepovolaných osob a uzavřela kordonem rudých vojsk, místní cestující z blízkého okolí jakýmsi nepochopitelným způsobem pronikali na trať…

25

KNIHOVNA KLASIKŮ

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield J. Joyce: Dubliňané I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert: Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora

Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek Stendhal: Červený a černý A. de Musset: Zpověď dítěte svého věku V. Hugo: Muž, který se směje S. Zweig: Zmatení citů N. V. Gogol: Mrtvé duše A. S. Puškin: Kapitánova dcerka A. C. Doyle: Baskervillský pes J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera R. Rolland: Petr a Lucie N. V. Gogol: Bláznovy zápisky H. Melville: Bílá velryba D. Diderot: Jakub Fatalista L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta V. Woolfová: K majáku F. S. Fitzgerald: Láska posledního magnáta V. Woolfová: Vlny

26

ODEON | červenec — prosinec 2019

ODEON PŘIPRAVUJE Karl Ove Knausgård: Můj boj 6

SVĚTOVÁ KNIHOVNA Karina Sainz Borgo: La hija de la Española Paolo Giordano: Divorare il cielo Myla Goldberg: Feast Your Eyes Michel Houellebecq: Platforma Tomasz Jedrowski: Swimming in the Dark Mieko Kawakama: Breasts and Eggs Ian McEwan: Machines Like Me Nadia Terranova: Addio fantasmi Alvydas Šlepikas: Jmenuji se Maryte

KNIHOVNA KLASIKŮ L. N. Andrejev: Satanův deník F. M. Dostojevskij: Idiot

ODEON Euromedia Group, a. s.

Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e­‑mail: odeon@euromedia.cz www.odeon­‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.