Ediční plán nakladatelství Odeon leden - červen 2019 by Knižní klub

ODEON | EDIČNÍ PLÁN 2019

leden — červen

Jméno ODEON se v naší zemi stalo známkou vyspělé knižní kultury. Poprvé se objevilo jako ná‑ zev Fromkova knihkupectví a později slavného nakladatelství české umělecké avantgardy, které existovalo v letech 1923–1940. Jeho druhý život začal roku 1966, kdy se Státní nakladatelství krásné literatury a umění přejmenovalo na ODEON. Od roku 1999 patří do společnosti Eurome‑ dia. Současný ODEON navazuje na dlouholetou tradici vydávání kvalitních knih a zaměřuje se ponejvíce na moderní překladovou prózu.

Bůh je průměrný scenárista. — M. H.

Čtvrtého ledna vyšel ve Francii v nákladu 320 tisíc nový román Michela Houellebecqa s názvem Serotonin. My jsme tento projekt museli povinně tajit, ale teď už je možné to přiznat: knížka vyjde v létě česky. Stejně tak jsem hrdý na dva další spisovatele, jejichž novinky se objeví na jaře. Bernhard Schlink, autor legendárního Předčítače, napsal příběh nenaplněné lásky na pozadí německých dějin – příběh Olgy a Her‑ berta. A také Julian Barnes ve svém novém díle vsadil na osudovou lásku dvou lidí: jí je osmačtyřicet a jemu devatenáct a seznámí se na tenisovém kurtu… V březnu 2019 bude naše republika hlavním hostem knižního veletrhu v Lipsku. A tak je česká literatura v tomhle edičním plánu zastoupena výrazněji než kdy jindy. Nové vydání románu Pavla Kohouta Ten žena a ta muž bude doprovázet komiksové zpraco‑ vání. Radovana Menšíka už mnozí znají, minimálně od oceňovaného románu Vedlejší pokoje; jeho nový román přináší důležité společenské téma. Nováčkem na literární scéně je Klára Notaro – její povídky spojují dva světy, ten francouzský a ten český, neboť v obou se prozaička a básnířka pohybuje. Haruki Murakami poznamenává, že si každý rok na své narozeniny otvírá lahev červeného z vinařství Jack London Vineyard. Oba se totiž narodili ve stejný den. Japonskému spisovateli přejeme na dálku všechno nejlepší! JINDŘICH JŮZL Šéfredaktor www.odeon‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ leden — červen 2019 | ODEON

OBSAH Michel Houellebecq Bernhard Schlink Julian Barnes Gabriel Tallent Fiona Mozley Delphine de Vigan Michel Houellebecq Ian McEwan Sofi Oksanen Pavel Kohout Klára Notaro Radovan Menšík Virginia Woolfová Francis Scott Fitzgerald

4–5 6–7 8–9 10–11 12–13 14–15 16–17 18–19 20–21 22 23 24 25 26 3

Foto © ČTK/EFE/Andreu Dalmau

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Michel Houellebecq (1958) vystudoval lyceum a vysokou školu zemědělskou. Psal a publikoval poezii a roku 1991 vydal biografii H. P. Lovecrafta. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole, který byl přeložen do řady jazyků (č. 2004). Druhý román, Elementární částice (1998, č. 2007), ho rázem vynesl na lite‑ rární nebe. Ještě větší čtenářský ohlas vyvolala následující Platforma (2001, č. 2008); po vydání této knihy, přeložené do pětadvaceti jazyků, byl poprvé obviněn z rasové nenávisti. Česky dále vyšly prózy Možnost ostrova (2007), Mapa a území (2011; Goncourtova cena 2010) a Podvolení (2015).

MICHEL HOUELLEBECQ SEROTONIN Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že tu jsou naturalistické popisy sexuálních aktů, ale zároveň i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, nad pojmem láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Vypravěč se propadá do deprese a hledá útěchu ve víře nebo antidepresivech. „Bůh je průměrný scenárista,“ poznamenává a je jasné, pro co se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to u něj poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

Již vyšlo: Rozšíření bitevního pole Možnost ostrova Mapa a území Podvolení

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

jsem musel zítřejší odpoledne zajet pro Yuzu na letiště v Almeríi. Nikdy tu nebyla, ale cítil jsem jasně, že místo bude nesnášet. Severští důchodci se jí budou hnusit, pro španělské hipíky bude mít jen opovržení, ani jedna z těchto kategorií (jež spolu bez problémů soužívají) se neslučovala s jejím elitářským pojetím společenského života a světa vůbec, všichni tihle lidé pro ni neměli prostě úroveň, a ostatně ani já pro ni neměl žádnou úroveň, měl jsem ale prachy, dokonce celkem dost prachů díky okolnostem, k nimž se možná vrátím, když bude čas, a s tím je řečeno v podstatě vše, o čem byl můj vztah s Yuzu, přirozeně jsem ji měl opustit, to byla samozřejmost a nikdy jsme ani neměli skončit na hromádce, jenomže jsem potřeboval čas, spoustu času, abych převzal, jak jsem řekl, zas kontrolu nad svým životem, čehož jsem byl většinu času neschopný. Na letišti jsem rychle našel místo k parkování, parkoviště bylo naddimenzované tak jako ostatně všechno v kraji, který počítal s kolosálním úspěchem u turistů, jenž se však nikdy nedostavil. Už měsíce jsem s Yuzu nespal, a hlavně jsem to už neměl v úmyslu, v žádném případě, z důvodů, k nimž se nejspíš vrátím, vlastně jsem vůbec nechápal, proč jsem tyhle prázdniny zorganizoval, a když jsem čekal na plastové lavičce v příletové hale, už jsem plánoval, že s nimi udělám krátký proces – počítal jsem se dvěma týdny, ale týden bude bohatě stačit, zalžu o svých pracovních povinnostech, na to ta děvka nebude mít co namítnout, plně

leden — červen 2019 | ODEON

ilustrační obálka

V PŘÍTOMNOSTI

překlad Alan Beguivin cca 352 stran červen 2019

závisela na mých penězích, a to mi přece jen dávalo určitá práva. Let z Paříže-Orly neměl zpoždění a hala byla příjemně klimatizovaná, skoro liduprázdná – nic naplat, turismus v provincii Almería se potápěl stále víc. Když se na elektronické tabuli objevilo, že letadlo přistálo, málem jsem se sebral a zamířil na parkoviště – neznala adresu, v žádném případě by mě nenašla. Rychle jsem se ovládl.

Photo 6 © Alberto Venzago / Diogenes Verlag AG Zurich

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Bernhard Schlink (1944) je významný německý právník a slavný prozaik. Jeho román Předčítač z roku 1995 (č. 1998) se stal literárním fenoménem a byl přelo‑ žen do padesáti jazyků. Byl rovněž úspěšně zfilmován. Po dalších prózách (mj. Návrat, Útěky z lásky) přichází spisovatel s novým romá‑ nem, kterým „reviduje“ německou historii 20. století.

BERNHARD SCHLINK OLGA Příběh lásky na pozadí dramatických německých dějin od konce 19. století do sedmdesátých let 20. století. Olga je sirotek z chudých poměrů, Herbert syn venkovského statkáře, oba se vymykají venkovskému prostředí, v němž vyrůstají, a právě jejich jinakost je sblíží. Nadaná a cílevědomá Olga se stane učitelkou, Herbert vyráží do světa, aby přispěl k velikosti Německé říše. Bojuje v koloniálním vojsku v Africe a pro slávu Německa chce probádat Arktidu. Na polární expedici před první světovou válkou se po něm slehne zem. Olžina láska k Herbertovi však přetrvá až do její smrti, přestože vyznává opačné ideály než Herbert, velké Německo ji děsí. A když zemře, její láska a tajemství se promítají až do současnosti. Bernhard Schlink zvolil pro realistický obsah románu neobvyklou strukturu. V první části vypráví blíže nespecifikovaný vypravěč Olžin příběh distancovaným a neutrálním stylem. Ve druhé části Olgu představí o dvě generace mladší Ferdinand – a tato část také svádí k hledání paralel s románem Předčítač… Závěrečná část je nejemocionálnější: tvoří ji Olžiny dopisy Herbertovi. Dopisy, které zůstávají bez odpovědi.

Příběh lásky ženy, která bojuje proti předsudkům své doby, a muže, který při dobrodružných výpra‑ vách do Afriky a Arktidy doplácí na sny své doby o velikosti a moci Německa.

— Buchreport.de 6

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

OLGA A HERBERT SE DO SEBE ZAMILOVALI

– a možná by se to nestalo, kdyby je Viktoria nevytrhla z rutiny jejich setkávání. Penzionát byl přes léto zavřený, a když Viktoria přijela v červenci domů a Olga s Herbertem se těšili na společné týdny, které stráví jako dřív ve třech, byli zklamaní. Viktoria chtěla něco jiného. Zvali ji na sousední rytířské statky na plesy a slavnosti a od Herberta očekávala, že ji bude doprovázet a bude jí k dispozici. Na Olgu nezapomněla, pozvala ji na procházku a na čaj, protože se to slušelo. Ale potom přiznala bratrovi, že neví, co si s takovým obyčejným děvčetem počít. „Učitelka? Pamatuješ se na slečnu Pohlovou, tu starou pannu, která nás učila, když učitel onemocněl? Taková chce Olga být? Rozhodně má stejně málo smyslu pro módu jako slečna Pohlová. Chtěla jsem jí pomoct a ukázat jí, že si musí nabírat rukávy a nosit užší sukně, ale ona se na mě dívala, jako bych mluvila polsky. Přitom možná dokonce polsky umí. Nemá snad slovanský obličej? Není snad jméno Olga Rinkeová slovanské? A proč se v mé přítomnosti chová tak hrdě? Jako rovná s rovnou? Může být ráda, když se ode mě naučí, jak se chovat a oblékat.“ Herberta Viktoriina slova ranila. Olga není dost dobrá? Nemá dost krásný obličej? Při příštím setkání to zkoumal. Díval se na její vysoké široké čelo, silné lícní kosti, zelené oči, trochu šikmé a nádherně zářící. Měla by mít nos a bradu menší a ústa větší? Ale když se smála, usmívala nebo mluvila,

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Jana Zoubková 232 stran březen 2019

ústa byla tak živá a dominantní, že k sobě potřebovala přesně takový nos a bradu. Bylo to tak dokonce i teď, když při učení bezhlesně pohybovala rty. Herbert se zahleděl na její krk a šíji, pohledem spočinul na vyklenutí blůzy na prsou, tušil stehna a lýtka pod sukní a nakonec se zastavil u nahých kotníků a chodidel. Když se Olga učila, zula si vždycky boty a svlékla punčochy. Přestože Herbert viděl její nohy už často, ještě nikdy si je neprohlížel, důlek pod kotníkem, zaoblenou patu, útlé prsty, namodralé žilky. Jak rád by se jejích nohou dotkl.

Photo © Alan Edwards

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Julian Barnes (1946) je významný anglický prozaik a novi‑ nář. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. Česky vyšly romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994), Flaubertův papoušek (1996), Jak to vlastně bylo? (1999), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Pohlédnout do slunce (2010), Vědomí konce (2011), Roviny života (2015), Hukot času (2017) a Než potkala mě (2018).

JULIAN BARNES JEDINÝ PŘÍBĚH Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Setkáváme se zde s některými typickými barnesovskými tématy, jako je například role paměti a její selektivnost při vytváření našich „životních příběhů“, nicméně známá kompozice nabízí ještě hlubší ponor, než je u Barnese zvykem, a zároveň živé dialogy, které se střídají s charakteristickými úvahovými pasážemi hlavní postavy. Příběh neobvyklého vztahu je milostným románem na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti. Je také sociologickou sondou do problematiky alkoholismu a domácího násilí. Především je ale meditací nad příčinami a následky našich rozhodnutí a v konečném důsledku elegií o fikci a realitě lidského života.

Již vyšlo: Arthur & George, Žádný důvod k obavám, Vědomí konce, Roviny života, Hukot času, Než potkala mě

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

VĚTŠINA Z NÁS VYPRÁVÍ JEN JEDEN JEDINÝ PŘÍBĚH.

Nemám tím na mysli, že se v našich životech odehraje jen jedna událost. Událostí je bezpočet a my je proměňujeme v bezpočet příběhů. Jen na jediném ale záleží – jen na jediném, který stojí za to vyprávět. A tohle je ten můj. Nastává však první problém. Jestli je tohle váš jediný příběh, pak už jste ho vyprávěli a zase převyprávěli nesčetněkrát – i když, jako je tomu v tomto případě, většinou jen sami sobě. Vyvstává tedy otázka: posouvají vás všechna ta nová vyprávění blíž k pravdivému líčení toho, co se událo, nebo vás od něj vzdalují? Vůbec si nejsem jistý. Určitým testem může být to, jestli z vlastního příběhu vycházíte v lepším, nebo naopak v horším světle. Vycházíte-li v horším světle, může to naznačovat, že mluvíte spíše pravdu. Na druhou stranu je zde určité nebezpečí, že jste se při zpětném pohledu stali antihrdinou a dělat ze sebe někoho, kdo se choval hůř, než tomu ve skutečnosti bylo, může být určitou formou sebechvály. Budu tedy muset být rozvážný. Ostatně za všechny ty roky jsem se rozvážnosti už naučil. Dnes jsem tak rozvážný, stejně jako tehdy jsem byl nerozvážný. Nebo tím myslím lehkovážný? Může mít slovo dva opaky? Doba, místo, společenské prostředí. Nejsem si jistý, jestli jsou v příbězích o lásce důležité. Možná za starých časů, v klasických dílech, kde probíhaly bitvy mezi láskou a povinností, láskou a náboženstvím, láskou a rodinou, láskou a státem.

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Petr Fantys cca 248 stran duben 2019

Tohle takový příběh rozhodně není. Pokud ale na tom trváte... Doba: před více než padesáti lety. Místo: asi čtyřiadvacet kilometrů na jih od Londýna. Společenské prostředí: zóna burzovních makléřů, jak se tomu říkalo – ne že bych tam za celé ty roky nějakého burzovního makléře potkal. Rodinné domy, některé hrázděné, jiné s terakotovým obkladem. Živé ploty ptačích zobů, vavřínů a buků. Silnice s odtokovými strouhami dosud nezatížené žlutými čárami a vyznačenými parkovacími místy pro usedlíky.

Photo©©Alex AlexAdams Adams Foto

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Gabriel Tallent (1987) se narodil v Novém Mexiku a vyrůstal blízko zátoky Mendocino. Nyní žije v Salt Lake City. Absolutní miláček je jeho románovým debutem; oceňo‑ vaný román vychází ve třiceti zemích.

GABRIEL TALLENT ABSOLUTNÍ MILÁČEK Čtrnáctiletá Turtle žije s otcem ve zchátralém domě na kalifornském pobřeží. Toulá se po lesích, leze po skalách, dokáže ujít i desítky kilometrů… Ale tenhle vnější prostor kontrastuje s uzavřeností jejího vnitřního světa: od matčiny smrti vyrůstá izolovaně v područí svého tyranského otce, který ji deptá jak psychicky, tak fyzicky. Ve škole se snaží splynout s ostatními a nedovolit nikomu, aby pronikl do jejího skrytého života. Jednoho dne se potká s Jacobem, který žije běžným způsobem, a uvědomí si, v jakých podivných vztazích funguje ona sama. Díky Jacobovi se setká se skutečným přátelstvím i láskou a začne uvažovat o útěku. Cesta ke svobodě je však mnohem složitější.

Ocenění: Bestseller New York Times Kniha roku (Amazon) Kniha roku (USA Today) Nejdůležitější kniha roku (Washington Post)

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

KDYŽ MARTIN RÁNO VYJDE Z POKOJE,

přičemž si zapíná opasek na leviskách, Turtle otevře ledničku a vytáhne z ní vajíčka a pivo. Pivo mu hodí. Martin zapře uzávěr o okraj kuchyňské desky, jednou ranou ho uvolní a vestoje pije. Flanelová košile mu splývá přes prsa nezapnutá. Když polyká, pohybuje břišními svaly. Turtle vajíčka naklepne o desku, po jednom je zdvihne v hrsti, prasklinu roztáhne, vlije si obsah do pusy a skořápky odhodí do dvoulitrového kompostovacího koše. „Nemusíš mě doprovázet,“ řekne a otře si pusu. „Já vím,“ řekne on. „Nemusíš, fakt,“ řekne Turtle. „Já vím, že nemusím,“ řekne Martin. Doprovodí ji na autobus, otec a dcera se ubírají ve vyježděných kolejích podél středního pásu zarostlého třeslicí. Zprava i zleva nekvetoucí nadité rozety velkých bodláků. Martin si pivo tiskne k hrudi a druhou rukou si zapíná košili. Společně pak čekají na vyštěrkovaném stanovišti, lemovaném Kleopatřinými jehlami a zataženými hlízami hvězdníku. Ve štěrku hnízdí kalifornské máky. Turtle cítí zápach hnijících chaluh z pláže vespod i úrodný smrad ze zátoky dvacet metrů od nich. V Buckhornské zátoce je kolem skalních výčnělků bledě zelená voda s bílými zástěrkami. Dál od břehu oceán přechází do bleděmodré a jeho odstín dokonale ladí s oblohou, která je zcela bez mraků a bez linie obzoru. „Jenom se koukni, kibble,“ povídá Martin.

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Martin Pokorný 448 stran únor 2019

„Nemusíš se mnou čekat,“ řekne. „Dívat se na takovýhle věci prospívá duši. Člověk se koukne a říká si, no do prdele. Kdo nad tím přemejšlí, přiblíží se pravdě. Žiješ na hranici světa a říkáš si, tohle tě učí něco důležitýho o životě, učí tě to o něj dbát. A léta míjejí a tobě se tohle honí hlavou. Rozumíš mi?“ „Rozumím, daddy.“ „Léta míjejí a ty si říkáš, zadržovat vlastním pohledem temnotu je důležitý, existenciální snažení. A pak ti jednoho dne dojde, že nemáš nejmenší ponětí, na co se to vlastně díváš…“

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Photo Odeon Foto ©©Odeon

FIONA MOZLEY KRÁLOVSTVÍ ELMET

Fiona Mozley (1988) vyrůstala v Yorku, vystudovala historii a příležitostně pracuje v knihkupectví. Její románový debut Království Elmet se roku 2017 dostal do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu. Kniha vyjde ve čtrnácti zemích.

Daniel žije se sestrou a otcem na samotě‚ ve srubu v lese, v izolaci od společnosti. Kdysi chodili do školy, ale stejně byli odjakživa jiní. Matka se občas objevovala a zase mizela. Až se jednou už nevrátila… Pro jejich otce platí totéž, taky se čas od času vytratí. Je to mohutný muž pověstný svou fyzickou silou, který si vydělával rvačkami. A v podobném duchu vychovává i děti: aby se dokázaly ubránit a prosadit svou pravdu. Fiona Mozley vykreslila portrét lidí z okraje společnosti a jejich život spojuje s keltským Královstvím Elmet, které existovalo v Yorkshiru. Přesně do takového království chce otec s dětmi vstoupit – nevědomky je tak vyšle na souboj se zkaženým světem, který sám pomáhal vytvořit.

Ocenění: Vítězka Ceny Somerseta Maughama Kniha na shortlistu Man Bookerovy ceny Kniha měsíce (Amazon)

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

NEVRHÁM ŽÁDNÝ STÍN.

Za mými zády se k zemi snáší dým a dusí světlo. Počítám lůžkové vozy a čísla se míhají v rychlém sledu. Počítám šrouby a nýty. Vydám se na sever. První dva kroky jsou pomalé, malátné. Nejsem si jistý, že jdu správným směrem, ale jednou jsem se rozhodl a už nejde couvnout. Prošel jsem turniketem a východ už je zamčený. Ještě pořád cítím spálené dřevo. Ohořelou kostru pokroucených trosek. Znovu slyším ty hlasy: hlasy mužů i té dívky. Tu zuřivost. Ten strach. To odhodlání. A potom ty ničivé vibrace pulzující dřevem. Olizující jazyky plamenů. Rozpálené, vyprahlé sliny. Sestru s kůží potřísněnou krví a tu zpustošenou zem. Jdu podél kolejí. V dálce uslyším lokomotivu a schovám se za hlohový keř. Vlak neveze žádné pasažéry, jen náklad. Vagóny z oceli ozdobené chuligánskými symboly: insigniemi mládeže, která už dávno zestárla. Rez a štěrk a letitý smog. Začne pršet a pak přestane. Plevel podél trati je celý zmáčený. Podrážky mých bot vržou na mokré trávě. Když mě začnou bolet svaly, nevěnuju tomu pozornost. Utíkám. Jdu. Zase utíkám. Vleču se. Odpočívám. Piju z tůní, v nichž se nashromáždil déšť. Zvednu se. Jdu. Neustále mě trápí nejistota. Pokud se u kolejí vydala na jih, je to celé k ničemu. Nikdy ji nenajdu. Můžu jít nebo běžet nebo sprintovat anebo se prostě zastavit uprostřed kolejí, lehnout si a čekat, až mě přejede vlak; vyjde to nastejno. Pokud zamířila na jih, je navždycky pryč.

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Martina Knápková cca 248 stran březen 2019

Ale já se rozhodl jít na sever a tam taky půjdu. Zpřetrhávám všechna pouta. Kráčím podél polí. Přelézám ploty z ostnatého drátu a zamčené branky. Beru to přes průmyslové zóny a zahrady domů. Nehledím na hranice hrabství, městských obvodů a farností. Jdu pořád dál, ať už mé nohy brázdí výběh pro koně, pastvinu nebo park. Koleje mě zavedou mezi kopce. Vlaky klouzají pod vrcholky a dole pod nimi se rozkládají údolí.

Photo DelphineJouandeau Jouandeau Foto ©©Delphine

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Delphine de Vigan (1966) je francouzská spisovatelka, svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem. O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu do‑ sáhla s prózami Ani později, ani jinde a No a já (č. 2011). Za dílo Noc nic nezadrží (č. 2012) získala čtyři literární ceny a za román Podle skutečného příběhu (č. 2016) obdržela cenu Renaudot. Podle knihy vznikl film v režii Romana Polanského. Její za‑ tím poslední prózou je novela Pouta, která vyšla v šestnácti zemích.

DELPHINE DE VIGAN ANI POZDĚJI, ANI JINDE Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování, bossingu a mobbingu, jak se dnes tomuto typu šikany říká. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.

Již vyšlo: No a já Noc nic nezadrží Podle skutečného příběhu Pouta

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

JAKO KAŽDÝ DEN UŽ CELÉ TÝDNY

zadrnčí budík ve chvíli, kdy Mathilda sotva usnula. Protáhne se pod peřinou. Ze všeho nejhorší je každé ráno to samé: ten okamžik zděšení. Být v posteli a uvědomit si, co ji čeká. V pondělí mají dvojčata vyučování vždycky od osmi hodin, nesmí otálet. Mathilda vstane. Je unavená. Unavená, dřív než cokoliv začala. Už si ani neodpočine, vyčerpala sebe samu, svou energii, změnila se v neživou hmotu. Rozsvítí, uhladí prostěradlo, za cípy narovná peřinu. Připadá jí, že se pohybuje pomalu, těžkopádně, jako by musela o každém gestu přemýšlet, aby ho vykonala na správném místě, ve správném okamžiku. Přesto pět dnů v týdnu dokáže vstát, jít do koupelny, překročit vanu a zatáhnout za sebou závěs. Zdrží se chvilku pod vlažnou vodou. Někdy se jí v tom stavu blaženosti, který skýtá sprcha, vracejí dřívější pocity, kdy její život proudil jako voda, kdy ji těšilo chodit do práce, kdy neměla jinou starost než vybrat si šaty nebo boty, které si vezme. Pohrouží se do paměti. Do času, který jí připadá vzdálený, dávný. Teď by dala cokoliv za to, aby mohla zavřít oči, už nemyslet, nic už nevědět, uniknout tomu, co ji čeká. Kolikrát si přála těžce onemocnět, kolik všelijakých příznaků, syndromů, chorob si navymýšlela, aby měla nárok zůstat doma, nárok říct už nemůžu dál? Kolikrát ji napadlo, že i se syny uteče, jen tak, bez příprav, nenechá adresu, vydá se na cesty a s sebou si vezme jen jednu věc: vkladní knížku

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Alexandra Pflimpflová 192 stran únor 2019 2. vydání

s úsporami? Vybočí ze své dráhy, začne jinde nový život. Kolikrát ji napadlo, že by mohla umřít na něco, co souvisí s tím, co prožívá, umřít na to, že musí přetrpět deset hodin denně v nepřátelském ovzduší?

Foto © ČTK/EFE/Andreu Dalmau

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Michel Houellebecq (1958) publikoval poezii a roku 1991 vydal biografii H. P. Lovecrafta. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole. Druhý ro‑ mán, Elementární částice, ho rázem vynesl na literární nebe. Ještě větší čtenářský ohlas vyvolala následující Platforma; po vydání této knihy, přeložené do pětadvaceti jazyků, byl poprvé obviněn z rasové nená‑ visti. Česky dále vyšly prózy Možnost ostrova, Mapa a území a Podvolení.

MICHEL HOUELLEBECQ MAPA A ÚZEMÍ Čtenáři, kteří mají v souvislosti s tvorbou Michela Houellebecqa jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není například jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“ a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století, v tomto smyslu je román tradiční. Vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území. Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotografie při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla. Zároveň je však toto dílo naprosto avantgardní: Michel Houellebecq vstupuje do románu jako jedna z postav. A vchází pěkně středem, pod svým jménem, se všemi špatnými vlastnostmi… Tradiční a netradiční není jediná opozice románu – další nálepkou bude postmoderní s pobaveně naznačeným přesahem k bulvárnímu.

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

a vyhodil ruce před sebe v nadšeném vzmachu. Damien Hirst naproti němu, trochu shrbeně sedící na kanapi z bílé kůže částečně pokrytém hedvábím, jako by se chystal něco namítnout; ve tváři byl ruměný, mrzutý. Oba měli černý oblek (Koons s jemnými proužky), bílou košili a černou kravatu. Mezi muži ležela na konferenčním stolku ošatka nakládaného ovoce, jíž ani jeden nepřikládali pozornost; Hirst pil Budweiser Light. Za nimi vedlo vysoké okno do krajiny výškových budov tvořících až k obzoru velkolepou změť obřích mnohoúhelníků; noc zářila v naprosto průzračném vzduchu. Mohlo to být v Kataru nebo Dubaji; výzdoba pokoje ve skutečnosti vycházela z jedné reklamní fotografie v luxusní publikaci hotelu Emirates v Abú Zabí. Čelo Jeffa Koonse se lehce lesklo; Jed ho vystínoval štětcem a o tři kroky poodstoupil. S Koonsem byl prostě problém. To Hirsta v zásadě nebylo těžké vystihnout: dal se udělat brutální, cynický ve stylu „seru na vás ze svý hory prachů“; dal se také udělat jako umělec-rebel (i když přece jen bohatý), jenž pokračuje v trýznivé práci se smrtí; ostatně jeho tvář obsahovala cosi krevnatého a těžkého, typicky anglického, čím se podobal řadovému fanouškovi Arsenalu. Zkrátka tu byly různé aspekty, které se daly kombinovat v koherentní, reprezentativní portrét typického britského umělce své generace. Zatímco Koons, ten v sobě jako by nosil cosi dvojakého, jakýsi nepřekonatelný rozpor mezi běžnou vychytralostí technického obchodníka a vytržením askety. Už tři

leden — červen 2019 | ODEON

ilustrační obálka

JEFF KOONS PRÁVĚ VSTAL ZE ŽIDLE

překlad Alan Beguivin 288 stran duben 2019 2. vydání

týdny Jed opravoval Koonsův výraz, s nímž vstal ze židle a vyhodil ruce před sebe v nadšeném vzmachu, jako by chtěl Hirsta přesvědčit; bylo to těžké stejně jako namalovat mormonského pornografa. Měl fotky, na nichž byl Koons sám, nebo s Romanem Abramovičem, Madonnou, Barackem Obamou, Bonem, Warrenem Buffettem, Billem Gatesem… Žádná nedokázala vyjádřit nic z Koonsovy osobnosti, aniž by pominula výraz prodejce kabrioletů Chevrolet, který nastavoval světu.

Photo AnnalenaMcAfee McAfee Foto ©©Annalena

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Ian McEwan (1948) vystudoval anglickou literaturu na University of East Anglia a de‑ butoval povídkovou sbírkou První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004). O tři roky později vydal první román – Betonová zahrada (č. 1993, v novém překladu 2015) se pravděpodobně stala jeho nej‑ známější prózou a přispěla k tomu i filmová adaptace. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2011), Mlsoun (2013), Myslete na děti! (2015) a Skořápka (2017) i novela Na Chesilské pláži (2007).

IAN McEWAN SOLAR Michael Beard je nositelem Nobelovy ceny za fyziku, ale svou nejlepší práci – vlastně spíš náhodný geniální objev – odvedl v raném mládí. Jako padesátník žije ze své pověsti, přednáší za horentní honoráře, zaštiťuje svým jménem renomované vědecké instituce a s vlažným zájmem vede výzkumný program zabývající se možnostmi čelit důsledkům globálního oteplování, štědře dotovaný vládou. S nutkavým sukničkářem Beardem se seznamujeme ve chvíli, kdy se rozpadá jeho páté manželství. Tentokrát je to ale jiné: nevěrná je mu žena, zatímco on ji pořád ještě miluje. Když se Beardovy profesionální a intimní světy protnou v typicky mcewanovském dějovém zvratu, dostane nečekanou příležitost vymanit se z manželské krize, oživit svoji vědeckou kariéru a spasit svět před hrozící environmentální katastrofou…

Již vyšlo: První láska, poslední pomazání, Betonová zahrada, Pokání, Sobota, Mlsoun, Myslete na děti!, Skořápka, Na Chesilské pláži

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

AŽ V POSLEDNÍCH VTEŘINÁCH,

kdy už si nemotornou zarudlou rukou, studenou jako by patřila někomu cizímu, sahal do spodního prádla, ho napadlo, že by se mu to mohlo vymknout z rukou. Nakonec ale s radostným výkřikem, který ve vichřici zanikl, namířil proud proti stěně. Udělal chybu, že nakonec ještě pár vteřin počkal, jak už to muži jeho věku dělávají, neboť si jsou vědomi, že vždycky ještě pár kapek může přijít. Měl se otočit, aby slyšel, co na něho volá Jan. Nebo se prostě mohl vyvarovat nevyhnutelného, kdyby raději přijal některé jiné pozvání, na Seychely, do Johannesburgu nebo San Diega, nebo kdyby – jak si později říkal s jistou hořkostí – klimatická změna v podobě radikálního oteplování nad severním polárním kruhem byla opravdu skutečností, a ne pouhou smyšlenkou aktivistické představivosti. Neboť když byl hotov, zjistil, že mu penis přimrzl po celé délce k zipu sněžné kombinézy, byl zmrzlý na kost a přilepený, jak se dokáže ke kovu pod bodem mrazu přilepit jen živá hmota. Promrhal drahocenné vteřiny tím, že šokovaně zíral, v jaké se ocitl situaci. Když konečně váhavě za zdrhovadlo zatáhl, projela jím ostrá bolest. A to už měl bolesti z chladu. Zůstal stát s rozkročenýma nohama proti skalnaté zdi. Neodvážil se to udělat podobně, jako to člověk dělává s náplastí, a odtrhnout se jediným prudkým škubnutím. Četl kdysi o jednom americkém traperovi, jemuž zůstala ruka uvězněná pod balvanem, a on si ji v lokti uřezal kapesním nožem. Beard nepatřil k tak odhodlaným lidem

leden — červen 2019 | ODEON

překlad Ladislav Šenkyřík 304 stran leden 2019 2. vydání

a konec konců loket, paže, ruka, to všechno měl v páru a do jisté míry se mohl bez jedné z nich obejít. Zatímco polární vichr zuřivě bičoval do skalní stěny a útočil na jeho chvějící se postavu, on s hrůzou sledoval, jak se mu penis ještě víc scvrkl a pevněji přilnul k zipu. A nejenže se mu před očima scvrkával, ale taky už začínal bělet. Nikoli do běloby prázdného listu papíru, ale do jiskřivé stříbrnosti vánoční ozdoby.

Photo © Toni Härkönen

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

Sofi Oksanen (1977) se narodila v rodině finského otce a estonské matky. Vystudovala dra‑ maturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Debu‑ tovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy (č. 2012), roku 2005 vydala svůj druhý román Baby Jane (č. 2014). Světového věhlasu dosáhla třetím dílem Očista (č. 2010), za nějž získala řadu literárních ocenění v čele s pres‑ tižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román. Česky dále vyšly prózy Čas ztracených holubic (2013) a Norma (2016). V březnu 2013 obdržela spisovatelka Literární cenu Severské rady, která je označována jako „malá Nobelova cena“.

SOFI OKSANEN OČISTA Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody.

Již vyšlo: Stalinovy krávy Čas ztracených holubic Baby Jane Norma

ODEON | leden — červen 2019

SVĚTOVÁ KNIHOVNA

do známé, libé vůně vařených prasečích oušek. Napřed myslela, že je ve Vladivostoku, zvuk pokličky poskakující na hrnci s kypící vodou i vůně chrupavek byly tak povědomé, až jí vlhly rty, ale pak ji do tváře bodl osten ptačího pera – který se prodral polštářem – a ona otevřela oči a spatřila růžek cizího nástěnného koberečku. Byla v domě Aliide Truuové. Papírová tapeta se krabatila, navíc byla přilepená trochu nakřivo a mezi tapetou a koberečkem se jako mlžný opar rozpínala pavučina, v síti visela mrtvá moucha. Když Zara ukazováčkem nadzdvihla kobereček, vykoukl na ni pavouk. Zara už chtěla koberec přitisknout ke zdi a pavoučka rozmáčknout, ale pak si vzpomněla, že usmrtit pavouka je jako zabít vlastní matku. A tak jen kobereček pohladila dlaní a přitom si uvědomila, jak hladkou a svěží má pleť, nejen na ruce, cítila to i na kůži pod flanelovou košilí upjatou ke krku. Tlusté punčochy, které ji večer tak protivně studily, teď příjemně hřály, a v nose ještě cítila vůni mýdla. Zara se usmála. Slunce nahlíželo dovnitř škvírou mezi záclonami a záclony byly přesně takové, jak si je představovala. Aliide jí ustlala na pohovce v předním pokoji. V tom zadním se teď sušily různé byliny, na pořádné spaní tu nebylo dost místa. Podlahu, postele, police i stůl pokrývaly noviny, na kterých byly rozloženy měsíčky, přeslička, máta, řebříček a kmín. Na stěnách visely pytlíky plné křížal a suchary ze žitného chleba. Na malých stolcích před oknem zrály v paprscích slunce různé šťávy a výluhy, v jedné lahvi to tiše šumělo. Zara odvrátila pohled.

leden — červen 2019 | ODEON

ilustrační obálka

ZARA SE PROBUDILA

překlad Jan Petr Velkoborský 304 stran květen 2019 2. vydání

Náhle jí přišlo, že vzduch v zadní místnosti je od bylin tak těžký, že se tu snad ani nedalo usnout. Přesto si Aliide ustlala hned za dveřmi na roztrhaném koberečku, když napřed opatrně k sobě srazila noviny s bylinkami tak, aby na podlaze vzniklo dost místa pro člověka menší postavy. Zařin návrh, že by se tam někam vešla i ona, Aliide odmítla, možná ze strachu, že by Zara sebou ve spaní mlela a byliny rozmačkala.

cca 400 stran červen 2019 Pavel Kohout (20. července 1928) je jedním z nejvýznamnějších sou‑ časných českých spisovatelů. Jeho tvorba je výraznou součástí naší kultury. Prošel velkým osobnostním vývojem a přes postupné vystřízli‑ vění a účast na Pražském jaru dozrál až v silného odpůrce komunistického režimu. Je autorem desítek dramat a románů, jež vycházejí v mnoha světových jazycích. Mezi jeho nejzná‑ mější díla patří dramata August, August, August a Taková láska a ro‑ mány Katyně, Kde je zakopán pes či Hodina tance a lásky.

Ku konci večera mě vyhledal můj šéf, který se mnou chtěl mluvit důvěrně jako muž s mužem. Svěřil mi, že neprozřetelně slíbil jedné z hudebnic dopravit ji i s jejím nástrojem domů. Jako z udělání získal však poté konečně slib sekretářky generálního, že mu

PAVEL KOHOUT TEN ŽENA A TA MUŽ Mladý muž s vysloveně ženskou povahou, křehký, stydlivý, cudný, zcela nezkušený, navíc velmi přísně vychovaný dvojicí bigotních sektářů, narazí na podnikovém večírku na ženu v takzvaných nejlepších letech, hrající v dámské kapele, s více než pestrou minulostí, ztepilou, silnou, všestranně dominantní, která se nápadně podobá svému nástroji – helikonu, o němž slovník naučný praví, že je to basová forma tuby, užívaná v pochodové hudbě. Potkal se bizarní pár, u něhož všechno působí a probíhá zcela obráceně. A protože jeho zběsilý příběh dosáhne své půle za velkého společenského převratu v roce 1989, mění se existenciální groteska v povýtce společenskou, když její hrdinové spadnou jako z bláta do louže z reálného socialismu do neméně reálného kapitalismu. Text knihy doprovází komiksové zpracování. Ilustrovali Pavel Růt a Darja Čančíková.

ukáže své ruční práce, o což, jak mi prozradil, už dlouho usiloval, neboť o nich mluvila s nejvyšším uznáním řada kolegů. Protože z pořadatelů jsem stál podle něho na nohou už jen já, požádal mne v té věci o přátelskou úsluhu. Přiznávám, že mě jeho prosba zabolela, neboť sekretářka generálního, urostlá krasavice v nejlepších letech, probouzela ve mně odedávna pocity sesterské něhy...

ODEON | leden — červen 2019

ČESKÁ ŘADA

Soubor Kláry Notaro je suverénním a originálním příspěvkem k dobré tradici české povídky. Příběhy lidí z různých koutů Francie – příslušníků odlišných generací, národností, pohlaví, světonázorů a sociálních vrstev – jsou nahlíženy zevnitř: očima toho, kdo v cizině zdomácněl, a současně zvnějšku: pohledem toho, kdo tu nikdy nebude úplně doma. Lahodné sýry, obtěžkané vinice, noblesní jezdecké kluby, svatby v zahradách tvoří lákavě exotické i erotické prostředí, v němž se ale pohybují charaktery univerzálně lidské. Klára Notaro dokáže přiblížit své obyčejné hrdiny v uvěřitelně tragikomických situacích, kdy se zdánlivě nic zásadního neděje, a přitom se odehraje všechno, co má nějaký smysl.

Od zámečku k hotelu je to pár kilometrů, je nádherné počasí, jen trochu větrné. Jean veze autem svou ženu a starého kamaráda a kolegu Dédého, lékaře ve výslužbě, který přijel na svatbu do Alp až z dalekého Bordeaux. Dédé je známý sukničkář a Jean si nikdy nepřál, aby se setkal s Veronikou. Ale po těch všech letech se Dédé jistě uklidnil, myslí si Jean. Jean se trochu závistivě vyptává Dédého, jak je možné, že je stále tak štíhlý. Dédé se pochechtává a říká, že začal zase cvičit, že hodně posiluje a strká Jeanovi pod nos mobil s nějakým videem, Jean od volantu pošilhává na video a chechtá se,

leden — červen 2019 | ODEON

KLÁRA NOTARO SVATBA VE MĚSTĚ CHAMBÉRY 184 stran duben 2019

Klára Notaro (1959) žije ve Francii, střídavě ve městě Levallois u Paříže a na francouzském venkově. Věnovala se publicistice, pracovala v Českém centru, působila jako lektorka češtiny. Debutovala roku 2018 v povídkové antologii Město mezi zelenými kopci. V roce 2019 jí vyjde básnická sbírka.

a už Dédé ukazuje video o posilování Veronice. Na videu je pánské přirození s malými nalepenými činkami, kterak se pohybuje nahoru dolů. Veronika se slušně usměje a pomyslí si, že ten slavný Dédé, ze kterého je už dědek, má opravdu o kolečko víc.

Photo © Odeon

ČESKÁ ŘADA

RADOVAN MENŠÍK OD NEPAMĚTI K ZAPOMNĚNÍ

Radovan Menšík (1986) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně a pracuje jako učitel. Mezi jeho literární vzory patří napří‑ klad Dostojevskij nebo Kafka. Dosud vydal sbírku Moucha v kleci a jiné povídky (2011). Za svůj románový debut Vedlejší pokoje získal roku 2015 Literární cenu Knižního klubu.

Lidský život v kostce. Od prvního nádechu k poslednímu, jako bychom byli od nepaměti určeni k zapomínání. A k zapomnění. Román vypráví příběh čtyř lidí, jejichž osudy jsou hluboce provázány. S Alicí a Tomášem se seznámíme právě v okamžiku, kdy mu ona vmete do tváře, že ho nikdy nemilovala. S jejich synem Patrikem a jeho partnerkou Stelou se poznáme vzápětí – Patrik je po těžké autohavárii v kómatu. Aby toho nebylo málo, u jeho otce propuká Alzheimerova choroba, takže Alice má na starosti oba dva: jednoho, který se učí žít znovu, a druhého, který se snaží život nezapomínat. Mnohovrstevnatý román Radovana Menšíka zaujme svou propracovanou formální strukturou. Autor střídá perspektivy jednotlivých postav, čtenáři se tak postupně z dalších dílů skládačky vynořuje celkový obraz.

Sune se kolem prvních chalup rozprostřených po pasekách nad silnicí. Předsunuté hlídky. Cítí na sobě zvědavé oči sledující jej zpoza oken přikrytých záclonami. Znají jeho automobil i okolnosti, za nichž přijíždí. Veze s sebou jejich nabalující se zvědavost a kdoví, možná i trochu toho soucitu. Motor pod kapotou tiše přede, ale Patrikovi zní jeho slabé

vrnění jako běsnění dravého zvířete. Všichni ho slyší, všichni ho vidí. Dům rodičů ještě ani nezahlédne, ale jeho napjatou, rozdělenou atmosféru vnímá už nyní. A tady ho máme, důvěrně známé stavení. Dříve zbytečně veliký dvougenerační hrad, dnes zoufale malý domeček z karet, v němž není dostatek pokojů, aby se v nich Patrikovi rodiče nemuseli potkávat, a jehož chodby nejsou dost široké a dlouhé, aby se v nich mohli minout bez povšimnutí.

cca 248 stran květen 2019

ODEON | leden — červen 2019

KNIHOVNA KLASIKŮ

VIRGINIA WOOLFOVÁ VLNY Román Vlny, poprvé publikovaný v roce 1931, patří k nejvýraznějším z experimentální tvorby Virginie Woolfové. Ústřední roli v něm má šest postav, vedoucích monology: Bernard, Susan, Rhoda, Luis, Jinny a Neville. Důležitá je také sedmá osobnost – Percival, přestože čtenář nikdy neslyší jeho hlas. Monology, které postavy vedou, charakterizují jejich city a povahové vlastnosti. Kniha je rozčleněna devíti krátkými částmi, které detailně popisují výjevy z pobřeží, sledování vln. Jak postavy neboli „hlasy“ střídavě mluví, Woolfová proniká do jejich nitra, zkoumá jejich osobnosti a vzájemné vztahy. Každá z postav je jiná, přesto je dohromady váže silné pouto.

překlad Martin Pokorný 280 stran únor 2019 3. vydání

Slunce ještě nevyšlo. Moře s nebem nerozeznatelně splývaly, jen moře bylo mírně zvrásněné, jako když se pomačká látka. Současně s tím, jak nebe začínalo bělat, se na obzoru postupně utvářela tmavá linie oddělující nebe od moře a šedou látku zřasily mohutné pruhy; pruhy, jež se hýbou, jeden za druhým, pod povrchem, následují předešlé, snaží se dostihnout je, bezustání. Přiblíživ se ke břehu, každý pruh se vzedmul, navršil, zlomil a rozprostřel po písku jemný závoj bílé vody. Vlna posečkala, a pak vystoupila znova, vzdychajíc jak spáč, jehož tělo dýchá nevědomky. Tmavý pruh na obzoru se postupně pročistil, jako by ve staré vinné lahvi slehl kal a sklo zůstalo zelené.

Virginia Woolfová (1882–1941) byla významná anglická spisova‑ telka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka. Narodila se v rodině literárního kritika a filozofa sira Leslieho Stephena. Ve skupině Bloomsbury se Woolfová poznala se svým budoucím manželem Leonardem Woolfem. Ten založil nakladatelství Hogarth Press a podporoval její spi‑ sovatelskou činnost. Spisovatelka trpěla řadu let depresemi a nakonec spáchala sebevraždu.

leden — červen 2019 | ODEON

KNIHOVNA KLASIKŮ

F. S. FITZGERALD VELKÝ GATSBY

překlad Martin Pokorný 160 stran březen 2019 2. vydání F. S. Fitzgerald (1896–1940) byl americký romanopisec, povíd‑ kář a scenárista. Studoval na Prin‑ cetonské univerzitě, a když vypukla první světová válka, přihlásil se do armády. Rozhodl se získat nejen ruku své snoubenky, ale i slávu a peníze – a to na poli literárním. Ko‑ meta jeho úspěchu oslnila americké publikum. K nejznámějším dílům patří právě Velký Gatsby či Něžná je noc. Ke konci života působil jako řadový scenárista v Hollywoodu a balancoval na pokraji zhroucení fyzického i psychického.

Velký Gatsby vyšel poprvé roku 1925. Za autorova života nebyl příliš populární, dnes však patří k nejznámějším a nejčtenějším dílům moderní americké literatury. Jazzová hudba, stejně jako příběh o vášni a tragické lásce je evidentně nadčasový. Roku 2013 vznikl nový, moderní český překlad. Ve stejné době přišla do kin hvězdná filmová adaptace. Zámožného, výstředního a poněkud záhadného Jaye Gatsbyho ztvárnil Leonardo DiCaprio, svůdnou Daisy Carey Mulliganová.

Pocházím ze zámožné a obecně vážené rodiny, která v tomhle městě na americkém Středozápadě pobývá už tři generace. Carrawayové jsou tak trochu dynastie a v příbuzenstvu se traduje, že tvoříme vedlejší větev vévodů z Buccleuchu, nicméně skutečným zakladatelem mé rodové linie byl dědečkův bratr, který se sem přistěhoval v jednapadesátém, do občanské války za sebe poslal náhradníka a rozjel železářský velkoobchod, ve kterém dnes pokračuje můj otec. Tohohle prastrýce jsem nikdy v životě neviděl, ale prý se mu podobám – jak se tvrdí především s poukazem na ten dost stroze vyvedený obraz, který visí v otcově pracovně.

ODEON | leden — červen 2019

V EDICI KNIHOVNA KLASIKŮ JIŽ VYŠLO: F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovovi A. P. Čechov: Člověk ve futrálu Ch. Dickens: David Copperfield B. Pasternak: Doktor Živago J. Joyce: Dubliňané I. S. Turgeněv: Jarní vody G. de Maupassant: Miláček D. H. Lawrence: Milenec lady Chatterleyové M. Bulgakov: Mistr a Markétka E. Brontëová: Na Větrné hůrce Ch. de Laclos: Nebezpečné známosti I. A. Gončarov: Oblomov O. Wilde: Obraz Doriana Graye G. Flaubert: Paní Bovaryová R. L. Stevenson: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda É. Zola: Tereza Raquinová F. S. Fitzgerald: Velký Gatsby L. N. Tolstoj: Vojna a mír F. Kafka: Zámek Stendhal: Červený a černý A. de Musset: Zpověď dítěte svého věku V. Hugo: Muž, který se směje S. Zweig: Zmatení citů N. V. Gogol: Mrtvé duše A. S. Puškin: Kapitánova dcerka A. C. Doyle: Baskervillský pes J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera R. Rolland: Petr a Lucie N. V. Gogol: Bláznovy zápisky H. Melville: Bílá velryba D. Diderot: Jakub Fatalista L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta V. Woolfová: K majáku F. S. Fitzgerald: Láska posledního magnáta

ODEON PŘIPRAVUJE Michael Katakis: Ernest Hemingway – Svědectví jednoho života Karl Ove Knausgård: Můj boj 5 – Někdy prostě zaprší

SVĚTOVÁ KNIHOVNA Karina Sainz Borgo: La hija de la Española Paolo Cognetti: Senza mai arrivare in cima Paolo Giordano: Divorare il cielo Alan Hollinghurst: The Sparsholt Affair Michel Houellebecq: Elementární částice Michel Houellebecq: Platforma Tomasz Jedrowski: Swimming in the Dark Han Kang: The White Book Mieko Kawakama: Breasts and Eggs Nadia Terranova: Addio fantasmi

KNIHOVNA KLASIKŮ L. N. Andrejev: Satanův deník Alexandre Dumas: Černý tulipán I. S. Turgeněv: Otcové a děti Virginia Woolfová: Paní Dallowayová

ODEON Euromedia Group, a. s. Nádražní 896/30, 150 00 Praha 5 tel.: 296 536 415 e‑mail: odeon@euromedia.cz www.odeon‑knihy.cz https://www.facebook.com/NakladatelstviOdeon/ Právo na změny či chyby v sazbě vyhrazeno.