Ďáblova smečka

Vítr duje, kapky buší,

nikdo z města nic netuší.

Co se děje v pustině, v

této temné krajině.

Vylézají z úkrytů,

hrůzné stvůry bez citů.

Ostré drápy jako nože,

lidský odpor nic nezmůže.

Malá chata pod skalou,

tam teď běží, běží, jdou.

Malé děti, bratr, sestra,

vrátili se pozdě z města.

Slyší vytí, slyší křik.

Jen na malý okamžik

zahlédnou ten záblesk tmy.

Lepí se jim na paty.

Když bílý měsíc vysvitne,

něco sestru zachytne.

Začne křičet, v očích děs,

proti ní je obří pes.

Dřív byl doma u krbu,

teď už pár let o hladu,

po nocích tam pobíhá,

jak tak doba ubíhá.

Posedlo ho stvoření,

způsobilo zranění.

Teď sní jenom o krvi

a už je zase hladový.

Bratr běží dál a dál,

sestru vzadu zanechal.

Křik a prosby do ticha,

pak vše náhle utichá

Tváře od slz mokré jsou,

po něm teď ty stvůry jdou.

Uniknout z té noční můry,

při vědomí jen svou vůlí.

V tichu stojí chaloupka,

jako křehká skořápka.

Jak moc vábí ho ten klid,

neumí to vysvětlit.

Už se blíží, už je blíž,

rychle v kapse hledá klíč.

Jediné, co přeje si,

ať už ho nic neděsí.

Uvnitř ticho je a tma.

Zatemněná jsou okna.

V tomhle kraji každý ví,

běda jít po setmění.

Buší, buší na dveře.

Cožpak někdo pomůže?

Vytí psů tam zaznívá,

strach ho žere zaživa.

Křičí, volá o pomoc.

Tohle bude dlouhá noc.

Za kopcem se vynoří,

ti strašliví netvoři.

Ten největší vepředu,

seká drápy do ledu.

Sníh barví stopa krvavá,

přepadá chlapce únava.

Padá na zem ke dveřím.

Nepočítá s příměřím.

Chlad mu oči zavírá,

Naděje už skomírá.

A psi krouží opodál,

každý v tlamě hadru cár.

Těší se na hostinu,

v tuto noční hodinu.

Monika Filipová