Báseň
12
Ďáblova smečka Vítr duje, kapky buší, nikdo z města nic netuší. Co se děje v pustině, v této temné krajině.
Bratr běží dál a dál, sestru vzadu zanechal. Křik a prosby do ticha, pak vše náhle utichá
Vylézají z úkrytů, hrůzné stvůry bez citů. Ostré drápy jako nože, lidský odpor nic nezmůže.
Tváře od slz mokré jsou, po něm teď ty stvůry jdou. Uniknout z té noční můry, při vědomí jen svou vůlí.
Malá chata pod skalou, tam teď běží, běží, jdou. Malé děti, bratr, sestra, vrátili se pozdě z města.
V tichu stojí chaloupka, jako křehká skořápka. Jak moc vábí ho ten klid, neumí to vysvětlit.
Slyší vytí, slyší křik. Jen na malý okamžik zahlédnou ten záblesk tmy. Lepí se jim na paty.
Už se blíží, už je blíž, rychle v kapse hledá klíč. Jediné, co přeje si, ať už ho nic neděsí.
Když bílý měsíc vysvitne, něco sestru zachytne. Začne křičet, v očích děs, proti ní je obří pes.
Uvnitř ticho je a tma. Zatemněná jsou okna. V tomhle kraji každý ví, běda jít po setmění.
Dřív byl doma u krbu, teď už pár let o hladu, po nocích tam pobíhá, jak tak doba ubíhá.
Buší, buší na dveře. Cožpak někdo pomůže? Vytí psů tam zaznívá, strach ho žere zaživa.
Posedlo ho stvoření, způsobilo zranění. Teď sní jenom o krvi a už je zase hladový.
Křičí, volá o pomoc. Tohle bude dlouhá noc. Za kopcem se vynoří, ti strašliví netvoři.
