Nahý, nebo obnažený?

2. „BÁL JSEM SE, ŽE JSEM NAHÝ, A PROTO JSEM SE SKRYL“

V první etapě našeho pátrání se musíme pozdržet u textu knihy Genesis. Před pádem jsou žena a muž nazí a nestydí se. Po pádu poznají, že jsou obnažení, a skrývají se. Co se stalo? Co ztratili? Čím je ona Adamova nahota, jež předchází pádu? Byla snad milost, která zahalovala Adama a Evu před pádem, jakýmsi druhem oděvu? Může být před hříchem řeč o nahotě? Jaký je vztah mezi nahotou a „otevřením očí“? Proč je skutečnost, že pojíme ze stromu, pramenem studu? Co značí plod ze zakázaného stromu?

Nahý, nebo obnažený?

Vyprávění o pádu člověka nám kontrastním způsobem vykresluje, co je to prvotní nahota. Není to čirá transparentnost mezi člověkem a Bohem. Bůh totiž transparentnost nemiluje, vždyť sám přehazuje Adamovi přes ramena suknici, aby zakryl jeho obnaženost. Jak tedy charakterizovat nahotu před pádem? Řehoř Naziánský vysvětluje, že první člověk „byl nahý kvůli své prostotě a svému životu bez úskoků, vzdálenému přetvářce a předstírání“.3 Jan Zlatoústý hovoří o slávě, která je jako

3 Grégoire de Naziane, Discours 38, 12, Paris, Éd. du Cerf 1990, s. 129.

oděv. Jestliže Adam a Eva „měli tělo, nepociťovali jeho hranice. (...) Jak by bývali mohli poznat svou nahotu, když je nebeská sláva okrášlila jako honosným šatem?“4 Tato představa milosti jako oděvu pro Jana Zlatoústého značí slávu prvotní nahoty, jistou formu hutné, intenzivní přítomnosti. Spíš se jedná o slavnou nahotu než o „oděv slávy“. Augustin se pustí o něco dál s rizikem, že bude tato metafora poněkud přepjatá; píše totiž, že Adam a Eva před pádem věděli o tom, že jsou nazí, nestyděli se a „nevěnovali pozornost tomu, aby poznali, co v nich zakrývá oděv milosti“.5 Vynalezením „šatu milosti“, o němž biblický text nehovoří, chtěli první otcové křesťanské víry naznačit, že ani pro samého Boha tu „není nic ke koukání“. Člověk je s Bohem ve vztahu prostřednictvím vysloveného slova. V podstatě tu jsou dva rejstříky, které si protiřečí: božský rejstřík je napojen na slovo požehnání, jež působí to, co říká, slovo přijaté člověkem v úžasu prvotní nevinnosti. A potom je tu druhý rejstřík, slovo překroucené hadem žalobcem. Hadův rejstřík se odvíjí od chtivosti, od touhy po uchvácení, vlastnění.

Má-li tento „šat milosti“ znamenat, že Adam nemá být vystaven obviňujícímu a zmrazujícímu pohledu, pak ho nelze bez hanby svléknout. Chápeme-li tento oděv milosti jako dodatečný doplněk k lidské přirozenosti, hrozí zde nebezpečí, že upadneme do podezíravosti vůči tvoru, potažmo vůči Stvořiteli. Není tedy na místě tuto

4 Jean Chrysostome, Commentaire sur la Gènese, 16, Perpignan, Artège 2013, s. 78. 5 Přeloženo z Augustin, La Cité de Dieu, 14, 17, G. Combes, Paris,

Desclée De Brouwer 1959–1960, s. 427 a 429. Srov. Augustin,

O Boží obci XIV, 17, Praha, Vyšehrad 1950, díl II, s. 46 – „(jejich oči) nebyly pozorny k tomu, aby (Adam s Evou) poznali, co se jim nabízí za oblek, …“ – tento překlad se významově liší.

metaforu přehánět. Jestliže Adam a Eva byli v Boží slávě oděni „šatem milosti“, co tento šat zakrýval? Znamená to, že přirozenost člověka již bylo třeba „zakrývat“? V takovém případě nebyla přirozenost člověka před pádem čirá nevinnost, čirý obraz svého Stvořitele. Je-li oděvem sláva, může být přidána nebo odebrána. Zkrátka lidská přirozenost by byla od počátku zkažená. To by znamenalo, že hříchem jen vyšlo najevo zlo, které bylo přítomné již v zárodku. Přiznat něco takového znamená upadnout do gnoze, kterou první církevní otcové hojně odsuzovali. V tomto pojetí, jež pohlíží na Adamovu nahotu před pádem jako na nahotu pokrytou šatem milosti, spatřuje Giorgio Agamben „zbytek gnosticismu“, jakési podezření, které nám našeptává, že stvoření nakonec není tak dokonalé, což biblický text nikdy netvrdí.6

Jakmile snědli plod stromu, Adam a Eva „zpozorovali, že jsou nazí“. Jako by jediným obsahem jejich poznání dobra a zla byla nahota. Co ale může znamenat takové „poznání nahoty“? To, co had přivodil svou lží a obviňující řečí, je hanba. A to, co se Adam a Eva snaží jakž takž zakrýt, když si ušijí zástěry z fíkového listí, není nahota, ale hanba. A tato hanba je tím, co také Bůh přikrývá koženou suknicí, aby tak vyhověl jejich přání. Celá Bible nás má naučit jedné věci, možná jedné jediné: na hanbu existuje lék: obrátit zrak k Bohu. „Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou“ (Žl 34); „Aby nebyli zahanbeni ti, kteří doufají v tebe“ (Dan 3, 40).

6 „O tom, že by lidská přirozenost byla nedokonalá, nevysvětlitelná, potenciálně zkažená a že by měla zapotřebí milosti, o tom příběh knihy Genesis nikde výslovně nemluví.“ Giorgio Aganben, Nudités,

Paris, Rivages 2012, s. 91.