Hanba

Na konci této knihy pak Ten, který nepřestal obracet svou tvář k Otci, nebude potřebovat suknici k zakrytí nějaké hanby. Může nám ji přenechat...

Ale nepředbíhejme.

Hanba

Co je to hanba? Hanba je především bolest. Bolest hanby se nemůže odpoutat od toho, co ji vyvolalo. Uprostřed různých trápení je hanba utrpením na druhou, je to šedé a potměšilé utrpení, které podsouvá tomu, koho lapí do svých sítí, že by pro něj bylo lepší, kdyby se nebyl narodil. Koho ovládne hanba, ten zakouší pocit špíny, něčeho lepkavého, co ho sráží k zemi, tváří do prachu. Pro člověka pociťujícího hanbu je nemožné hledět na druhého zpříma. Stáčí pohled k zemi, klopí oči, hrbí záda. Hanba požírá svými ostrými zuby vše, co spadne do její tlamy: sebeúctu, možnost hledět druhým do očí, radost. Nabádá k odmítání lásky. Kdo žije v hanbě, cítí se nehodný: nehodný dobroty druhého, kterou považuje za blahosklonnost, nehodný jeho něhy, kterou má za soucit, nehodný jeho lásky, kterou považuje za soustrast. „Ať nejsem zahanben, Hospodine!“ (Žl 25). K tomu, aby se Bůh mohl setkat s člověkem ztraceným ve své hanbě, bylo třeba, aby se ponížil ještě hlouběji než on, aby byl v rovině tohoto pohledu při zemi. Bylo třeba, aby sám Bůh snášel prokletí provinilců, hanbu, která se rodí z pohrdlivého pohledu, jímž na ně ostatní hledí. Bylo třeba, aby se postavil po bok viníků. To také udělal. Ale ještě předtím Bůh přivírá oči, před Adamovou hanbou, překrývá ji, zahaluje.

Hanba je blízká výčitkám svědomí, což je neustále přítomná, nezhojitelná vina, nemožnost návratu zpět. Výčitky svědomí, to je nemožnost vrátit čas, nemožnost napravit chybu, ale také nemožnost chopit se znovu nabízené příležitosti. Hanba není to samé jako výčitky svědomí, neboť na rozdíl od nich vyžaduje pohled druhého. Hanbu člověk zakouší jen před někým a zejména pod jeho pohledem. Vynořuje se, říkal Freud, „jakmile by se to měl dozvědět někdo jiný...“7 Můžeme žít se skrytou hanbou, ale umíráme, kdyby se o ní měl dozvědět někdo jiný. Sartre podotýká, že tato bolest má kořeny v tom, že pohled druhého mě přimrazí v (určitém) objektivním postavení. Jako příklad uvádí někoho, kdo zažívá jakési „mise-en-abîme“ (ocitnutí se uprostřed vlastního příběhu), když je ve vlaku přistižen, jak se dívá klíčovou dírkou: jsem viděn, jak se dívám. Jeho líčení je neobyčejně pronikavé:

Právě jsem se například zachoval neobratně nebo vulgárně: tento skutek na mně lpí, neposuzuji ho ani neodsuzuji, jednoduše ho prožívám a uskutečňuji ho způsobem bytí, které se obrací ke mně samému.

Najednou však pozvednu hlavu: někdo zde byl a viděl mě. Najednou si uvědomím vulgárnost svého skutku a zastydím se. (...) stydím se za sebe takového, jak se jevím druhému. Jakmile se objevil druhý, jsem nyní schopen posuzovat sebe sama jako předmět, protože jako předmět se jevím druhému. (...) Pocit studu je

7 Patrick Merot, „La honte: si un autre venait à l’apprendre“. Introduction à la discussion sur le rapport de Claude Janin. („Hanba: kdyby se to dozvěděl někdo jiný“. Úvod k debatě o příspěvku Claude

Janina.) Revue francaise de psychanalyse 5/2003, s. 1743–1756.

svou povahou rozpoznáním. Přiznávám, že jsem, jak mne vidí druhý.8 Hanba způsobuje, že mohu zakoušet přítomnost druhého jen skrze pocit, že jsem sám vystaven tomuto pohledu, který mě proměňuje ve věc. Protože mě soudí, nebo protože se domnívám, že mě soudí, zbavuje mě pohled druhého svobody; přimrazuje mě, protože já sám pod tímto pohledem tuhnu. Když zakoušíme pocit hanby, pak přímo ve chvíli, kdy vyvstává, v nás něco ztuhne, strne, přestáváme se hýbat, a to vše ve zlomku vteřiny. Jsme „ochromeni“, doslova „zkameníme“.

Konečně pociťovat hanbu znamená pohlížet skrze druhého na sebe, místo abychom hleděli na něho. Obnažený Adam už není nahý Adam. Vidí se, jak se na sebe dívá. Být nahý bez pocitu hanby mohl být stav, v němž by člověk netrnul pod pohledem, ale byl by předmětem čiré kontemplace. Stav, v němž by člověk nebyl vystaven předmětnému, analytickému pohledu druhého, ale sám by byl zjevením, projevením, byl by pro druhého přítomný. „Být obnažený“ je toho přesným opakem: znamená „vidět sám sebe, jak se na sebe dívám“. Pochopitelně to má určitý narcistní rozměr, ale přistupuje k tomu ještě něco jiného: důvod k obvinění. Hanba nás obžalovává. Způsobuje, že si pleteme odsouzení našeho trestuhodného počínání s odsouzením toho, kým jsme. Vyvolává zmatek. Nutí nás implicitně obviňovat Boha z toho, že nás odsuzuje.

Nakonec je tu ještě jedna tvář hanby: hanba bez viny. Hanba z vlastního bytí, jakou zažívají ti, kteří byli pošpi-

8 Jean-Paul Sartre, Bytí a nicota, Praha, OIKOYMENH 2006, s. 275–276. Citát mírně upraven.