Hanba
21
Na konci této knihy pak Ten, který nepřestal obracet svou tvář k Otci, nebude potřebovat suknici k zakrytí nějaké hanby. Může nám ji přenechat... Ale nepředbíhejme.
Hanba Co je to hanba? Hanba je především bolest. Bolest hanby se nemůže odpoutat od toho, co ji vyvolalo. Uprostřed různých trápení je hanba utrpením na druhou, je to šedé a potměšilé utrpení, které podsouvá tomu, koho lapí do svých sítí, že by pro něj bylo lepší, kdyby se nebyl narodil. Koho ovládne hanba, ten zakouší pocit špíny, něčeho lepkavého, co ho sráží k zemi, tváří do prachu. Pro člověka pociťujícího hanbu je nemožné hledět na druhého zpříma. Stáčí pohled k zemi, klopí oči, hrbí záda. Hanba požírá svými ostrými zuby vše, co spadne do její tlamy: sebeúctu, možnost hledět druhým do očí, radost. Nabádá k odmítání lásky. Kdo žije v hanbě, cítí se nehodný: nehodný dobroty druhého, kterou považuje za blahosklonnost, nehodný jeho něhy, kterou má za soucit, nehodný jeho lásky, kterou považuje za soustrast. „Ať nejsem zahanben, Hospodine!“ (Žl 25). K tomu, aby se Bůh mohl setkat s člověkem ztraceným ve své hanbě, bylo třeba, aby se ponížil ještě hlouběji než on, aby byl v rovině tohoto pohledu při zemi. Bylo třeba, aby sám Bůh snášel prokletí provinilců, hanbu, která se rodí z pohrdlivého pohledu, jímž na ně ostatní hledí. Bylo třeba, aby se postavil po bok viníků. To také udělal. Ale ještě předtím Bůh přivírá oči, před Adamovou hanbou, překrývá ji, zahaluje.
