Timothy Radcliffe: Proč chodit do kostela? by Krystal OP, s.r.o.

PROÄ&#x152;

Timothy Radcliffe

CHODIT DO KOSTELA? Drama eucharistie

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Dějství první VÍRA Dějství první, scéna první Návrat domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Dějství první, scéna druhá „Tady jsem!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ticho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Tady jsem!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Raduj se! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

39 40 45 52

Dějství první, scéna třetí „Jak je to možné?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Dějství první, scéna čtvrtá Maria vstala a spěchala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Dějství první, scéna pátá, část první Věříme v Boha, stvořitele nebe i země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Dějství první, scéna pátá, část druhá Věříme v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, a v Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Dějství první, scéna šestá „Proste, a dostanete“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Dějství druhé NADĚJE Dějství druhé, scéna první Příprava darů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Dějství druhé, scéna druhá Smrt mimo tábor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Dějství druhé, scéna třetí „Úrodné kameny se točí a burácejí“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Dějství druhé, scéna čtvrtá Zradu v dar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Dějství třetí LÁSKA Dějství třetí, prolog Rozpoznat Ježíše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Dějství třetí, scéna první Otče náš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Dějství třetí, scéna druhá „Pokoj s tebou“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Dějství třetí, scéna třetí „Hoďte síť na pravou stranu lodi“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Prozřetelnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Domov, kde jsme jedno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 Dějství třetí, scéna čtvrtá „Pojďte snídat“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domov, ve kterém jsme hosty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domov moudrosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domov odpuštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

220 220 221 225

Dějství třetí, scéna pátá „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ . . . . . . . . . . . . . 228 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242

Úvod Jednoho nedělního rána zatřese matka svým synem, aby se probudil, a říká mu, že je čas jít do kostela. Nemá to žádný efekt. Za deset minut je zpátky: „Okamžitě vylez z té postele a jdi do kostela.“ – „Mně se, mami, nechce. To je taková nuda. Proč bych se měl namáhat?“ – „Ze dvou důvodů: zaprvé víš, že v neděli do kostela musíš, zadruhé – jsi biskup téhle diecéze.“ Nejen biskupové občas cítí, že se jim do kostela nechce. Průzkumy ukazují, že na Západě vysoké procento lidí věří v Boha, ale přitom návštěvnost nedělních bohoslužeb prudce klesá. Lidé se více zajímají o spiritualitu, nikoli o „institucio nalizované“ náboženství. Říkají „ano“ Ježíši, ale „ne“ církvi. Široké spektrum lidí má pocit, že chození na veřejnou liturgii je od Boha vzdaluje, ať už je to John Wayne – „Moc se mi nelíbí, když se Bůh dostane pod střechu“ –, nebo sekretář krále Jiřího VI.: „Co se týká chození do kostela – přestal jsem tam chodit pravidelně, protože jsem zjistil, a je to má zkušenost, že mi to nejen nepřinášelo nic dobrého, ale navíc mi to škodilo; že mě to činilo materialističtějším, duchovně i mentálně, a často jsem tam pociťoval fyzický diskomfort.“1 John Lennon, jeden z Beatles, řekl, že přestal chodit do kostela poté, co ho farář z kostela vyhodil za to, že se smál. Od té doby chodil do kostela každé ráno, do chrámu své mysli.2 Mnoho lidí vnímá rituály jako něco prázdného, čemu chybí spontánnost, co je nudné a neosobní. Joseph de Maistre vypráví příběh biskupa, který na počátku 19. století nedaleko Petrohradu hromadně uděloval křest. Když mu jedno nemluvně vyklouzlo z rukou a zmizelo v ledové vodě řeky Něvy, jenom Duff Hart-Davis (ed.), King’s Counsellor, s. 20n. Rozhovor z roku 1969, vysílaný BBC 13. července 2008.

1 2

Proč chodit do kostela?

zavolal: „Dejte mi další,“ a pokračoval v obřadu.3 Může to být smyšlený příběh, ale je v něm shrnuta dnešní podezíravost vůči rituálu. Naše doba je charakterizována slovy „věřím, ale nikam nepatřím“.4 Náboženství je soukromá záležitost mezi mým Bohem a mnou, a co se děje v neděli v kostele, je irelevantní. Proč tam chodit? Zkusím na tuto otázku odpovědět tím, že se zeptám: „Proč chodit na eucharistii?“ Do kostela přece chodíme i na jiné bohoslužby: na nešpory, na křestní obřady, svatby a pohřby, na bohoslužby slova. Například v mé komunitě chodíme do kostela čtyřikrát denně, ale pouze jednou tam slavíme eucharistii. Eucharistie však ve svém jádru obsahuje důvod, proč vůbec chodíme do kostela. Anglickému slovu „church“ (kostel, církev) v řečtině odpovídá slovo ekklésia, které znamená „shromáždění“. A eucharistie je základ všech shromáždění. Noc před svou smrtí seděl Ježíš u večeře spolu se svými učedníky. Společenství se rozpadalo. Jidáš už Ježíše zradil; Petr ho měl zapřít; zbytek se měl rozprchnout. V tomto okamžiku rozchodu a rozpadu jim Ježíš dal společenství svého těla. Každé křesťanské shromáždění tak má implicitně své základy v tomto okamžiku, který se připomíná při eucharistii. Proto bude mít má otázka „Proč chodit do kostela?“ primárně podobu „Proč chodit na eucharistii?“ Doufám, že i v případě, že na eucharistii nechodíte, ale stačí vám třeba občasné nešpory v kostele nebo vánoční koledy, nebo se cítíte na okraji anebo nějakým způsobem vyloučeni, přece se vám podaří objevit alespoň náznak důvodu, proč stojí za to, chodit do kostela – i kdybyste tam měli být zrovna sami. Tato kniha pokračuje tam, kde skončila moje poslední kniha Proč být křesťan? 5 V ní jsem zkoumal přitažlivost křesťanské naděje, svobody a radosti a zakončil jsem ji úvahou o našem podílu na Božím odpočinku, o dnu Páně. To nevyhnutelně vede Michael Burleigh, Earthly Powers, s. 126. (Česky: Michael Burleigh, Pozemské mocnosti, s. 139.) 4 Grace Davie, Religion in Modern Europe, s. 3. 5 Timothy Radcliffe, What Is the Point of Being a Christian? 3

Úvod

k otázce, na kterou se zaměříme v této knize: „Proč ale chodit do kostela?“ Proč se nemohu na Božím odpočinku podílet doma ve své posteli? To by byl mnohem větší odpočinek. Není ale nutné si nejprve přečíst knihu předchozí, protože tato kniha zase skončí tam, kde ta první začala. Když se matka pokouší dostat ospalého biskupa z postele, snaží se apelovat na jeho smysl pro povinnost. Musí jít, protože je neděle. Ale proč? Je pravda, že Ježíš nás vyzval, abychom si znovu přehrávali Poslední večeři, „To dělejte na mou památku“, takže by to člověk měl dělat. Proč by nás ale Ježíš žádal, abychom dělali něco, co je často únavné a zjevně to nepřináší plody? V minulosti mnoho lidí do kostela chodilo ze strachu, že kdyby tam nešli, Bůh by je potrestal. Ve dvacátém prvním století však tato hrozba naše kostely sotva naplní. Kdo by mohl uvěřit tomu, že náš Bůh je Bohem lásky, kdyby nám pod hrozbou zatracení bylo přikazováno, že musíme jít a uctívat ho? Mohli bychom mít pocit, že chodit do kostela je povinnost, protože to je jednoduše součást identity křesťana. Jako člen rodiny se člověk musí účastnit rodinných událostí, od narozeninových oslav po pohřby, ať je to sebeúnavnější. Všichni jistě uznáváme povinnost slavit narozeniny své maminky. Dalo by se tedy očekávat, že jakožto člen Kristovy rodiny, jeden z jeho bratrů a sester, se budu účastnit křesťanských shromáždění. To je jistě správné. Kristus svolal své učedníky, aby si s ním sedli a jedli. Byli to jeho přátelé. Nedávalo by žádný smysl praktikovat křesťanskou spiritualitu a přitom nemít nic společného s ostatními křesťany. Bylo by to jako hrát fotbal sám. Řečeno slovy jednoho latinského úsloví – Unus christianus, nullus chris tianus, jeden křesťan – žádný křesťan. Ale jaké společenství to je? Proč bych se měl vyhrabat z postele a jít do farního kostela, kde se shromáždí lidé, které neznám a ke kterým necítím žádnou náklonnost? V naší společnosti si člověk lidi, ke kterým patří, vybírá. Naši předkové se rodili do daných společenství. Žili a umírali obklopeni lidmi, které si nevybrali, ale byli to jejich sousedé. Byli to lidé, s kterými museli žít a které museli milovat, jejich sousedé. Farní ko-

Proč chodit do kostela?

munita bylo přirozené shromáždění lidí z toho kterého místa. Naše dnešní společenství nemají nic společného s geografií. Můžeme se cítit spřízněni s lidmi, kteří stejně jako my pozorují ptáky, s právníky nebo příznivci jazzu, ale to ještě neznamená, že se potkáme fyzicky. Na internetu jsou miliony komunit, blogů a webových stránek, YouTube a Facebook, pomocí kterých se lidé mezi sebou propojují, aniž by kdy sdíleli stejný fyzický prostor nebo spatřili své tváře. Proč tedy nemohu patřit také do virtuální křesťanské komunity? Proč chodit do kostela? Do kostela chodíme, abychom tam přijímali dar Kristova těla, a je tedy správné, když jsme přítomni tělesně. Jiné formy komunikace – webové stránky, blogy, virtuální komunity – jsou samozřejmě dobré, ale nemohou nahradit naše společné fyzické shromáždění, podobně jako e-maily a telefonní hovory nemohou být základem manželství. Možná by náš ospalý biskup vyskočil z postele, kdyby ho napadlo, že chodit do kostela může být zábavné. Kultovní kniha 80. let 20. století Stopařův průvodce Galaxií přednesla teorii, že každá společnost prochází třemi fázemi: přežívání, zkoumání a vytříbenost. „Pro první fázi je například charakteristická otázka JAK si obstaráme jídlo?, pro druhou Proč jíme?, kdežto pro třetí KDE poobědváme?“6 V naší „sofistikované“ společnosti je to právě zábava, co přitahuje davy. Říkají mi, že nakupování je zábava. Když si kněží a pastoři, ale i učitelé, spisovatelé a fotbalisti chtějí udržet své přívržence, musejí být zábavní. Když jsem byl univerzitním kaplanem v Londýně, nedělní eucharistie byla vysloveným potěšením. Malá kaple byla nacpaná inteligentními a atraktivními mladými lidmi; studenti z Royal College of Music obstarávali úžasnou hudbu; zdálo se, že každý je tu zamilovaný do každého. Lidé si užívali, že tam jsou. Když pak ale tito studenti opustili ono hřejivé prostředí a chodili na bezduché „slavení“ s příšernou – jestli vůbec nějakou – hudbou a měli pocit, že si jich tam nikdo nevšímá a že tam nejsou vítaní, Douglas Adams, The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy, kap. 35. (Česky: Douglas Adams, Stopařův průvodce Galaxií, kap. 35, s. 227.)

Úvod

proč tam pak měli chodit? Dan Berrigan SJ jednou řekl: „Vaše víra je málokdy tam, kde je vaše hlava, a málokdy tam, kde je vaše srdce. Vaše víra je tam, kde je vaše zadnice!“7 Ale proč by něčí zadnice, řečeno takto po americku, měla být v kostele? My křesťané často klademe na liturgii velké nároky. James Glenn Murray SJ řekl, že „liturgie by nás měla popadnout za vlasy a vtáhnout nás do tajemství Boha“. S tím souhlasím. Obvykle však zůstáváme pevně na zemi. Benediktin Jeremy Driscoll řekl, že v eucharistii „jedná Bůh! Jedná, aby nás spasil. Je to obrovská událost. Nic většího vlastně není. Bůh soustředil v úplnosti svou spasitelnou lásku k světu do rituálních úkonů a slov eucharistické liturgie.“8 Velká většina křesťanů posledních dvou tisíc let by s ním souhlasila, ale jako „obrovskou událost“ ji většinou necítí. Při biřmování se biskup zeptal jednoho chlapce, jestli bude chodit do kostela každou neděli, a chlapec mu odpověděl: „A vy byste chodil každý týden na stejný film?“ Vzpomínám na slavení eucharistie ve Rwandě, Burundi a v Kongu, kde utrpení lidí, hrozba násilí a blízkost smrti oživovaly zpřítomňované události posledních Kristových dní, kdy čelil utrpení a ukřižování. To se v Británii tak často nestává, i když je pravda, že před jednou svatbou, na které jsem oddával, bývalý partner nevěsty vyhrožoval, že přijde na obřad a nevěstu i ženicha zastřelí. Byl jsem nervózní, že by se mohl netrefit a zastřelit mě. Často však, když se shromáždíme kolem Pánova stolu, se toho jakoby moc neděje: pár lidí, většinou starších, se sejde ve studené budově, poslouchají tam kázání, která jsou většinou únavná, a sledují hodinky, kdy už budou moci jít domů. Jestliže se má křesťanství v naší společnosti dařit a nemá se z něj stát jen záležitost stále se zmenšující menšiny, pak musíme znovu pochopit, že je to „obrovská událost“, která mi dává život a na kterou jednoduše musím jít. Co se počítá mezi „obrovské události“? Žijeme ve společnosti předpřipravených zážitků. Lidem nestačí už jen nakupovat. Ron Rolheiser, „Faith Today“, Church, s. 6. Jeremy Driscoll, What Happens at Mass, s. v.

7 8

Proč chodit do kostela?

Chceme „mít zážitek z nakupování“. Letecké společnosti nás zvou, abychom na cestě do San Fransciska „měli zážitek z letu“ a tam zase, v jeho čtvrti Fisherman’s Wharf, „měli zážitek ze San Franciska“. Terry Eagleton napsal: „Vystřízlivět nám pomůže, když se zamyslíme nad tím, kolik ubohých duší v minulosti navštívilo Grand Canyon a nevědělo, že mají zážitek z Grand Canyonu. My dnes nekonzumujeme objekty a události, ale zážitek z nich. Jako můžeme zůstat sedět ve svém autě a nikdy z něj nevystoupit, tak nemusíme vystoupit ze své lebky. Ten zážitek už tam je, jako hotová pizza z pizzerie, tak tupě objektivní jako balvan, a jediné, co musíme udělat, je přijmout ho.“9 Některá křesťanská společenství skutečně nabízejí „zážitek z eucharistie“, se silnými emocemi a mocným zpěvem. Právě proto se v Británii daří některým tzv. Black Churches.10 Když navštívíte jejich bohoslužbu, nebudete pochybovat o tom, že tam se něco děje. Ani v nejmenším nechci tuto charismatickou zkušenost znevažovat. Pro mnoho lidí je to hluboké setkání s Kristem a záchrana jejich života v nehostinných městských částech Británie. Rád bych však v této knize prokázal, že ona „obrovská událost“ eucharistie pracuje v našich životech způsoby, které jsou hluboké, ale často sotva postřehnutelné a málokdy vnímané jako zážitky. Je skvělé, když je eucharistie krásný, estetický zážitek plný emocí. Mělo by to tak být, ale to je jenom špička ledovce. V hloubi našich myslí a srdcí liturgie velmi postupně, sotva postřehnutelně pracuje na transformaci toho, kdo jsme, tak tiše, že si snadno můžeme myslet, že se vůbec nic neděje. Eucharistie je emocionální zážitek, ale obvykle je to zážitek diskrétní. Romano Guardini o liturgii napsal, že „v její hloubce proudí emoce… jako žhnoucí srdce sopky. Liturgie je emoce, ale je to emoce, která je pod nejpřísnějším dohledem.“11 Herbert McCabe OP přirovnal plody modlitby k tomu, jak jemně člověka ovlivňuje, když žije v krásném pokoji. Nemá to Terry Eagleton, How to Read a Poem, s. 18. Afroamerické církve působící dříve především v USA (pozn. překl.). 11 Eamon Duffy, „Benedict XVI and the Eucharist“, New Blackfriars, s. 199. 9

Úvod

okamžitý, dechberoucí účinek jako sklenička irské whisky, ale působí to na hlubší rovině. Jsou lidé, kteří – jak říká – „necítí, že by skutečně slavili eucharistii, pokud se jim nedostane nějakého okamžitého prožitku osobního tepla a zvýšené senzitivity… Souhlasím s těmi, kdo říkají, že pro ně je Missa Nor mativa (moderní pokoncilní katolická liturgie) poněkud mdlá, až na to, že to vůbec nepokládám za kritiku. Vkusně zařízený pokoj je ve srovnání s pokojem, jehož stěny jsou pokryty psychedelickými plakáty s nápisy Láska je láska a Maria, nejzralejší rajčátko ze všech, také poněkud mdlý.“12 Naše proměna Boží milostí je pomalá záležitost. Pro generaci, která je zvyklá na okamžitou kyber-komunikaci, je možná těžké v ni uvěřit. Někdo vymyslel novou verzi hry Monopoly, která trvá maximálně dvacet minut, protože jinak by hráči ztratili zájem a začali by si na mobilech psát se svými přáteli. V jednom stripu se Snoopym říká Lucy: „Modlila jsem se za trpělivost, ale přestala jsem… Bála jsem se, že bych ji mohla dostat.“ Eucharistie je skutečně „obrovská událost“, ale často se odehrává na té úrovni naší bytosti, které jsme si možná sotva vědomi, je to tak nepostřehnutelné jako růst stromu. Právě to John Henry Newman nazýval „nehlučnou Boží prací“.13 Možná jsme jako příbuzní Harryho Pottera, strýc, teta a tlustý bratranec, kteří žijí nudné životy a nic nevědí o tom, že na obloze nad nimi se odehrávají bitvy mezi čaroději a gryfy, jen v našem případě se ono nepozorované drama odehrává v jádru naší lidskosti. Hlavní myšlenkou této knihy je tvrzení, že eucharistie je skutečné drama – dramaticky ztvárňuje fundamentální drama veškeré lidské existence. Formuje nás jako lidi, kteří věří, doufají a milují. Víra, naděje, láska – obvykle se označují jako „teo logální ctnosti“. Teologální proto, že jsou podílem na Božím životě. Víra, naděje a láska jsou způsoby, kterými si v nás Bůh dělá příbytek a skrze které jsme zase my doma u Boha. Jsou to „ctnosti“, anglicky „virtues“, protože skrze ně se nás dotýká Herbert McCabe, God Matters, s. 216. Roderick Strange, John Henry Newman, s. 12.

12 13

Proč chodit do kostela?

Boží virtus (síla), Boží dynamická milost, která nám dává sílu na naší cestě za štěstím v Bohu. Když Jane Elisabeth Stanfordová navštívila kapli na univerzitě v Kalifornii, kterou založila se svým manželem, ukázali jí sochy představující tyto tři ctnosti: víru, naději a božskou lásku (caritas). Zeptala se: „A kde je erotická láska?“ Nikdo se neodvážil poukázat na to, že do tohoto kontextu patří teologální láska. Se svým mecenášem se nikdy nepřete! A tak, alespoň pokud vím, je Stanford jediné místo na světě, které má vyobrazení čtyř teologálních ctností. Eucharistie je drama o třech dějstvích, skrze které se podílíme na Božím životě a díky kterému se nás už teď začíná dotýkat Boží štěstí. Každé dějství je přípravou dějství následujícího. Nasloucháním Božímu slovu rosteme ve víře. Připravuje nás to, abychom se mohli společně modlit vyznání víry a prosit za to, co potřebujeme. Ve druhém dějství nás víra vede k naději. Od přípravy darů do konce eucharistické modlitby si připomínáme, jak v předvečer své smrti vzal Ježíš chléb, požehnal ho a dával ho učedníkům se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Tváří v tvář selhání, násilí a smrti je nám dána naděje – budeme opakovat modlitbu samého Krista. V závěrečném dějství, od Otčenáše dál, kulminuje naše naděje do lásky. Připravujeme se na přijímání. Setkáváme se se vzkříšeným Kristem a s jeho vítězstvím nad smrtí a nenávistí, a dostáváme chléb života. Nakonec jsme vysláni na cestu – „Jděte a služte Pánu“ –, je to znamení Boží lásky ke světu. Jestliže tato „obrovská událost“ obvykle neobnáší žádný zvláštní emocionální zážitek, ale Boží milost tu pracuje v podzemí, pak je jasné, že její smysl bude zjevný jen v životě, který budeme pěstovat ve víře, naději a lásce. Když se člověk bude pětkrát denně cpát mastnými hamburgery a pak půjde jednou za týden do posilovny, zjistí, že takové cvičení opravdu nemá smysl. Nemá smysl v životě, který je zaměřen jiným směrem. Chodit na eucharistii není jako chodit do kina. Člověk může přijít do kina rovnou z ulice a nechat se převálcovat dramatem na plátně. Pohltí ho příběh, který začíná a končí během několika hodin. Eucharistie je však drama celého života člověka –

Úvod

od narození po smrt a ještě dál. Přetváří srdce a mysl člověka jakožto někoho, kdo má své štěstí najít v Bohu. Gregory Dix, tento velký anglikánský benediktin, mluvil o homo eucharisticus, eucharistickém lidstvu, novém způsobu, jak být člověkem. „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Protože je to dar, ze své podstaty to nemůže být něco, co si týden za týdnem sami vymýšlíme. Když se na liturgii budeme dívat jako na zábavu, která by se měla s televizí a fotbalem přetahovat o diváky, pak samozřejmě musíme udělat nějakou dobrou show, chceme-li, aby v lavicích byly nějaké zadnice. Je tu ale nebezpečí, že se z liturgie stane show toho kterého kněze. Ten musí každý týden předvést své vystoupení, rozesmát posluchače, až se válejí pod lavicemi, a to nezmiňuji sbírku peněz! To je velký tlak na kněze – „Zvládnu to tento týden?“ – a to hlavní nám uniká. Liturgie se tím stává vlastnictvím kléru, nikoli celého lidu Božího. Dobrá liturgie skutečně vyžaduje hodně práce – naplánovat a zkoušet hudbu, vítat lidi, kteří přicházejí, pečovat o ministranty, připravit si kázání (alespoň doufám), uklízet kostel atd. Všechna námaha příprav však směřuje k tomu, abychom mohli dostat nezasloužený dar. To mi zvlášť naléhavě došlo, jak už jsem vyprávěl dříve, jednoho zvláště dramatického dne ve Rwandě, když jsem jel s několika bratry navštívit naše sestry na severu. Celá země se propadala do chaosu. U silničních zátarasů nás zastavili vojáci a rebelové a vyhnali nás z aut; navštívili jsme rozlehlý utečenecký tábor, ve kterém žily desetitisíce lidí v přístřešcích z kusu igelitu, a nemocnici plnou dětí, kterým nášlapné miny utrhaly končetiny. Nakonec jsme s našimi sestrami slavili eucharistii v jejich domě zjizveném kulkami, který se krátce předtím ocitl v centru bojů. Nadešla chvíle, kdy jsem měl kázat, ale neměl jsem slov. Co jsem tam měl, tváří v tvář tolika utrpení, vykládat? Ale dostal jsem darem něco, co jsem mohl dělat. Konali jsme to, co Ježíš večer před tím, než zemřel, jak nám to přikázal, a opakovali jsme jeho modlitbu. Když jsem neměl nic vlastního, co bych mohl nabídnout, dostal jsem slova a gesta, abych vyřkl víru, naději a lásku, které jsou darem.

Proč chodit do kostela?

Papež Benedikt popisuje, jak se v něm, když byl malý, postupně probouzelo vnímání krásy eucharistie: „Bylo mi stále jasnější a jasnější, že tady se setkávám s realitou, kterou si nikdo jen tak nevymyslel, s realitou, kterou nevytvořila žádná oficiální autorita ani nějaká velká osobnost. Tajemné tkanivo textů a úkonů vyrostlo během staletí z víry církve. Neslo v sobě celou váhu dějin, a přece to zároveň bylo něco mnohem víc než produkt lidských dějin… Když si liturgii vymýšlíme sami, už nám víc nemůže dávat ten dar, který bychom v ní měli dostávat – setkání s tajemstvím, které není naším produktem, ale které je spíše naším původem a zdrojem našeho života.“14 Neznamená to, že musíme být posedlí dodržováním každé rubriky a že tu není vůbec žádný prostor pro změnu nebo tvořivost. To by znamenalo dát eucharistii do liturgického mrazáku. Eucharistie se v běhu dějin vyvíjela a adaptovala na různé kultury. Inovace liturgie je, v nejlepším případě, způsob, kterým společenství tvořivě vyjadřuje své přijetí toho, co je mu dáváno. Někteří lidé by mohli namítat, že ona „obrovská událost“ v eucharistii je přece proměnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Ve středověku byl okamžik konsekrace chvílí intenzivního vzrušení. Kněz pozvedl hostii a lidé křičeli, že vidí Boha, a prosili kněze, aby hostii držel pozdviženou déle. Někde se v tu chvíli spouštěla na oltář černá látka, aby se bílá hostie jevila ještě dramatičtěji. Jeden radní z města Kingston upon Hull financoval zařízení, pomocí kterého se v okamžiku konsekrace spouštěli na oltář malí dřevění andílci.15 Jistě, v katolické tradici je konsekrace Kristova těla a krve úžasný okamžik, Boží dar sebe sama, nicméně přijmout tento dar znamená víc než jen přijmout hostii. Je to něco víc než jen můj kousek Ježíše, který dostávám. Hlavní teze této knihy říká, že naše „ano“ Kristovu tělu proměňuje to, jak náležíme jeden druhému, a tedy také to, kdo jsme. Benedikt XVI., Milestones, s. 200. Eamon Duffy, The Stripping of the Altars, s. 97.

14 15

Úvod

Je báječné, když mám blízko k lidem, s kterými se sejdu tam, kde žiji, na bohoslužbu, když se tam cítím vítán a respektován. Přátelská atmosféra farnosti však nestačí. Kvůli ní do kostela nechodím. Toto malé společenství, se všemi svými nedostatky, je znamením toho, jak v Kristu náležím celku Kristova těla, společenství živých i mrtvých, svatých i hříšníků, napříč časem a prostorem, vlastně celému lidstvu. V první části eucharistie se stáváme společenstvím víry. Když se společně modlíme vyznání víry, vyjadřujeme tím své sjednocení se všemi, kdo stejná slova pronášeli ve všech koutech světa, s těmi, kdo v prvních staletích křesťanstva vyznání víry složili, a s každým, kdo kdy během staletí takto hlásal svou víru. Když si pak připomínáme Poslední večeři, stáváme se společenstvím naděje, které žije nadějí nejen pro své malé shromáždění a místní problémy, ale pro všechny, kdo už zemřeli, pro všechny, kdo prožívají utrpení a zármutek, pro celé lidstvo se všemi jeho bolestmi a trápením. A nakonec, když přijímáme eucharistii, jsme znamením společenství lásky, kterou je život trojjediného Boha, konečný domov lidstva. Shromáždění, do kterého chodím, je můj křesťanský domov, který je však jenom obrazem mé přináležitosti k celku lidstva shromážděného v Kristu napříč časem a prostorem, a v konečném důsledku k poslednímu shromáždění lidstva, Božímu království. A poslední scénická poznámka před tím, než začneme sledovat drama eucharistie: biskupovi se nechtělo vstát z teplé postele a vyjít z pohodlí svého domova do kostela. Samozřejmě, že eucharistii nemusíme slavit v kostele; sám jsem eucharistii slavil v různých domácnostech, na poli, vysoko v horách, na lodích, a dokonce i v hospodě. Ale přece je dobré, když se na bohoslužby obvykle vypravujeme do kostela. Kostely nám připomínají, že jsme poutníci. Archetyp poutního místa je samozřejmě Svatá země, místo, kde Bůh sdílel náš život v osobě Ježíše. Luther popíral, že by Svatá země měla nějaký náboženský význam: „A co se týká hrobu, ve kterém ležel náš Pán a který teď mají v moci Saracéni – pro Boha má

Proč chodit do kostela?

stejnou hodnotu jako každá pastvina ve Švýcarsku.“16 Pro většinu křesťanů jsou však svatá místa připomínkou toho, že jsme na cestě do svého pravého domova v Bohu. Ve středověku mělo mnoho kostelů v podlaze vyskládané labyrinty, kterým se říkalo „Jeruzalémy“.17 Když člověk nemohl do Jeruzaléma jít, protože to bylo příliš drahé nebo nebezpečné, pak mohl vykonat pouť tak, že šel do kostela a prošel cestu labyrintem. Krása kostela měla evokovat konec naší životní pouti, ráj. Když v roce 988 vyslal kyjevský kníže Vladimír do Konstantinopole posly, po účasti na eucharistii v chrámu Hagia Sofia napsali domů: „Nevěděli jsme, jestli jsme v nebi, nebo na zemi. Ještě nikdy jsme neviděli takovou krásu… Popsat ji nedokážeme, ale můžeme o ní říci toto: zde Bůh přebývá uprostřed svého lidu.“18 Průměrný kostel, do kterého člověk běžně chodí, nemusí vypadat jako nebe. Sochy v něm mohou být oprýskané a umělecky ne zrovna hodnotné a z okenních vitráží může vyzařovat vikto riánská sentimentalita. A přece je to připomínka toho, že jsme na cestě. Vyškrábeme se ze své postele a odejdeme z domova proto, že to není náš konečný domov. A když náhodou musíme do kostela delší cestu autem, protože nějaký hrozný biskup zavřel náš místní kostel, můžeme se utěšovat tím, že delší cesta je jasnějším znamením našeho celoživotního putování za štěstím, než kdybychom šli do kostela, který je za rohem. Jednou z prvních věcí, které udělali irští katolíci, kteří během velké průmyslové revoluce hromadně přicházeli do velkých měst jako Liverpool, bylo, že tam postavili rozlehlé kostely. Angličané si často mysleli, že jsou to vyhozené peníze, a poukazovali na to, jak silně jsou Irové pod vlivem kněží. Kostely však byly znamením toho, že tito Irové nebyli jen tím, čím se zdáli být na první pohled, tedy dělníky z města, ale že byli také občané království. Byli to spoluobčané svatých, jejichž sochy Cituje Robert Lerner v recenzi „The Sepulchre of Christ and the Medieval West“ Colina Morrise v Times Literary Supplement, 19. srpna 2005. 17 Srov. Sarah Boss, „Jerusalem, Dwelling of the Lord: Marian Pilgrimage and its Destination“, s. 135–151. 18 Scott Hahn, The Lamb’s Supper, s. 115. 16

Úvod

zaplňovaly jejich kostely, děti samého Boha. Jejich domy možná připomínaly slumy, ale jejich domovem bylo nebe. Po Druhém vatikánském koncilu se někteří moji bratři v Brazílii rozhodli zmodernizovat jeden z našich farních kostelů a zbavit se soch, které byly podle nich zbytečné. Kostel je místo, kde se máme shromažďovat na eucharistii a člověk se musí zbavit všech známek zastaralé zbožnosti. Farníci však sochy zachránili, rozebrali si je domů a tam se o ně postarali. Tyto sochy byly výrazem širšího společenství, které objímá nebe i zemi, společenství, které je širší než jejich malé místní shromáždění, a byly znamením jejich důstojnosti jakožto bratrů a sester svatých. Když bratři postupně pochopili, že jejich chování bylo výrazem kněžské arogance, chvíli trvalo, než lidi přesvědčili, aby sochy vrátili. Když nás děti matka brávala na nákup, často jsme se na chvilku zastavili v kostele „na dvě pence“, tedy zapálit svíčku (v matčině dětství asi stála svíčka, kterou v kostele zapalovala, ty dvě pence) a krátce se pomodlit. Tu modlitbu jsme se stejně dobře mohli pomodlit doma, ale ten prázdný kostel pro matku nebyl prázdný. Byl to dům Boží, a připomínka společenství svatých a celé církve. Můj oblíbený kostel je Santa Sabina v Římě, u kterého jsem žil devět let. Stavěl se, když zemřel svatý Augustin, poté co Řím vyplenili Vandalové, a dokončen byl v roce 432. V roce 1219 ho papež Honorius III. dal svatému Dominikovi. Je to viditelné znamení toho, že společenství eucharistie není jen malá skupinka soudobých věřících, kteří se shromažďují kolem oltáře. Vírou, nadějí a láskou patříme do společenství svatých a hříšníků, živých i mrtvých. Tito mrtví byli ve středověku často pohřbíváni kolem kostela. Když se farnost shromáždila, aby slavila eucharistii, mrtví tvořili vnější kruh účastníků: naši bratři a sestry ve vzkříšení. Dokonce i v sekulární době zůstávají kostely znameními, otazníky postavenými před představy a přesvědčení naší doby. „… na vážné půdě je to vážný dům, v němž setkává se, co v nás hárá a obléká šat daný osudům.

Proč chodit do kostela?

A tohle přece nikdy nezastará, vždyť překvapení vždy se může stát, v někom hlad dojde k vážným rozměrům, a s ním se těmto místům vyhne stěží, když, jak snad zaslech, moudrost měla dát – už pro tu spoustu mrtvých, co tu leží.“19 Nyní musíme začít sledovat drama eucharistie. Tato kniha není komentářem eucharistické liturgie. Ani to není striktně řečeno teologie eucharistie, jako kdyby člověk byl zastáncem např. určité teologie manželství nebo křtu. Je to spíše velmi nedokonalé zkoumání toho, jak se eucharistie týká všeho. Všechny naše zkušenosti s tím, co to znamená být živí, nacházet i ztrácet smysl, mít z něčeho požitek i trpět, jsou eucharistií osvětlovány a samy ji také osvětlují. Je to svátost naší radosti, svobody a naděje. Jak to řekl Gerard Manley Hopkins ve svém překladu hymnu Adoro te devote sv. Tomáše Akvinského: There be thou the sweetness/ Man was meant to find, „Tam jsi ty, sladkosti, kterou měl člověk najít.“ Proto se ve své snaze přiložit prst na tep jejího hlubinného dramatu budu často uchylovat k jiným způsobům, kterými se lidské bytosti snaží pochopit své životy a osudy, zvláště k poezii, románům a filmům. Pro první dějství, víru, budu využívat vyprávění Lukášova evangelia o Zvěstování a Mariině návštěvě u Alžběty, abych na jeho základě zkoumal, co znamená věřit. Ve druhém dějství, v naději, budu důkladněji sledovat strukturu liturgie – přípravu darů, eucharistickou modlitbu –, protože naděje se vyjadřuje znameními, aby poukazovala na to, co nedokážeme říci, a toto jsou právě znamení, která používáme. Pak se budu dívat na setkání vzkříšeného Krista s učedníky, jak je předkládá evangelium podle Jana, abych nám pomohl pochopit závěrečné dějství eucharistie, společenství v Kristu a triumf lásky nad nenávistí a smrtí. Eucharistie je často nazývána „svátostí jednoty“, a přece právě ona také Kristovo Tělo rozděluje. Skutečnost, že jednu Philip Larkin, „Church Going“, Collected Poems, s. 58. (Česky: Philip Larkin, „Chození do kostela“, Vysoká okna, s. 23.)

Úvod

eucharistii nesdílí všichni křesťané, je zdrojem mnohé bolesti. Znehodnocuje se tím naše svědectví o Kristu, v němž Bůh shromažďuje celé stvoření do jednoty. Takže se může zdát zvláštní, že když arcibiskup z Canterbury20 pověří římského katolíka napsáním knihy, on si zvolí za téma právě eucharistii. Rozhodl jsem se pro ně proto, že když mě arcibiskup oslovil, tuto knihu už jsem v sobě nosil a nemohl jsem napsat jinou. Rowan Williams ji laskavě přijal jako svou duchovní četbu pro postní dobu 2009, jako svou Lent Book. Možná je to řízení prozřetelnosti, protože pokud navzájem lépe porozumíme své víře, naději a lásce, pak budeme, z milosti Boží, schopni sdílet také eucharistii. Tato kniha je skromným vyjádřením vděčnosti za učení a vedení, které tento arcibiskup poskytuje všem křesťanům. Příležitostně budu odkazovat na slova římskokatolické eucharistické liturgie. Kdybych měl v každé fázi srovnávat slova našich rozdílných ritů, vznikla by z toho úmorná kniha. Základní struktura všech křesťanských eucharistických obřadů je nicméně stejná a právě to mě zajímá, ono drama v pozadí. Jediný velký rozdíl je v tom, že podle anglikánského ritu je pozdravení pokoje součástí přípravy na eucharistickou modlitbu a náleží tak k tomu, co nazývám ztvárněním znamení naděje, zatímco římskokatolická církev má pozdravení pokoje před vlastním přijímáním, je tedy součástí úkonu lásky. Obojí mi dává smysl. Kniha se neustále odvolává na mé bratry dominikány a sestry dominikánky. Jejich kázání a učení, naše každodenní sdílení eucharistie neustále živí mou víru, naději a lásku. Zvláště děkuji Vivianu Bolandovi OP, že můj text přečetl a dodal mi, jako vždycky, užitečné připomínky. Na svátek svaté Máří Magdalény Konference v Lambeth 200821

Anglikánský arcibiskup do roku 2013. Setkání anglikánských biskupů, konané jednou za deset let.

20 21

„Tady jsem!“

Dějství první, scéna druhá

„Tady jsem!“ Podle Tomáše Akvinského nám víra ukazuje cíl lidského života, štěstí v Bohu; naděje se k tomuto cíli natahuje; a láska nás s ním sjednocuje.47 To je ona dynamická struktura eucharistie. V prvním dějství, od našeho vyznání hříchů až po přímluvy, jsme nalaďováni na svůj konečný úděl, štěstí v nebi. Nasloucháme Písmu a znovu je nám připomínán příběh Božího přátelství s lidstvem; začínáme nahlížet, kdo jsme a kam míříme. V druhém dějství, od přípravy darů až po konec eucharistické modlitby, se v naději k tomuto cíli natahujeme. Připomínáme si Ježíšovu Poslední večeři s učedníky, která se konala večer před tím, než zemřel, a naději, kterou s nimi sdílel. A posilňujeme v sobě naději pro sebe i pro celé lidstvo. Závěrečné dějství eucharistie, od otčenáše až po chvíli, kdy jsme vysláni na cestu, je přehráváním našeho setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, triumf lásky nad nenávistí a smrtí, předchuť společenství jednoho s druhým v Bohu. Každé slavení eucharistie má tuto dramatickou strukturu, která je vzorcem hluboce otištěným do každého lidského života a která je cestou domů k Bohu. V této sekulární době se to může jevit přesně obráceně. Mnoho lidí nevěří, většina se tak nějak drží naděje a téměř všichni tvrdí, že milují. Neměli bychom tedy začít u lásky? Ale i když to uděláme, tento vzorec ležící v základu je jistě správný, protože nejprve musíme v lásku věřit a musíme odolávat pokušení cynismu; pak musíme doufat v triumf lásky a nakonec vychutnáváme předchuť její plnosti. Po svém úvodním vyznání víry – že Bůh je dobrý – se nyní odvažujeme beze strachu naslouchat Božímu slovu. Chceme In 1ad Tim.1, 5. lect. 1, cituje Jean-Pierre Torrell, Saint Thomas Aquinas, s. 318.

Dějství první, scéna druhá

-li si osvojit jemné umění naslouchání, pomůže nám příběh Marie, archetypální křesťanky, která slyší oznámení archanděla Gabriela, že bude nosit pod srdcem dítě. Důkladně se také podíváme na Mojžíše, který v poušti naslouchá hlasu, jenž ho volá jménem. A v následujících scénách budeme zkoumat, jak bojují s pochopením toho, co slyší, a jak se o to dělí s ostatními. „V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: ‚Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!‘ “ (Lk 1, 26–28)

Ticho Maria se obvykle zobrazuje, jak si ve chvíli, kdy se jí do života vlomí anděl Gabriel, sama v tichosti čte. Neumíme si představit Zvěstování, které by se odehrálo uprostřed divoké párty se sousedy. I Mojžíš je sám, v tichu a samotě pouště. Ba’al Šem Tov, zakladatel chasidismu, chodíval do lesa a v tichu sedával na břehu řeky, aby se tam učil umění naslouchat. Jestliže víra je slyšení toho, jak k nám mluví Bůh, pak začínáme tím, že se učíme, jak být potichu. Když vyznáváme své hříchy, prohlašujeme, že jsme připraveni jít domů k Bohu, jeden každý a všichni, a to znamená, že musíme naslouchat. Naše kostely a životy jsou obvykle plné hluku. Ve své Cestě do Indie staví E. M. Foster do protikladu „ubohé upovídané křesťanství“ s tichem Marabarských jeskyní. Ticho může být znepokojivé. Člověk nikdy neví, co by mohl zaslechnout. Ford Prefect ve Stopařově průvodci Galaxií nemůže pochopit, proč lidské bytosti nedovedou být zticha, ale zaplňují ticho frázemi jako „to je dneska ale krásně“ nebo „ty máš nový účes!“, a dochází k závěru, že kdyby přestaly používat jazyk, možná by začaly používat mozek, začaly by naslouchat a myslet. Boží slovo se rodí v tichu. Barbara Brown Taylorová napsala: „V každém evangeliu vychází Slovo z ticha. Pro Jana je

„Tady jsem!“

to ticho na počátku stvoření. Pro Lukáše je to ticho ubohého starého Zachariáše, na kterého anděl uvalil němotu, protože pochyboval, že Alžběta bude mít dítě. Pro Matouše je to nepříjemné ticho mezi Josefem a Marií, když mu Maria oznámí svou předsvatební novinu. A pro Marka je to hlas volajícího na poušti – dávno zapomenutý hlas proroctví, které prořízne ticho pouště a času.“48 Musíme být potichu, nejenom proto, abychom slyšeli slova čtení, ale abychom slyšeli také absolutní ticho Boží, z kterého pramení. To je náročný koncept komunikace. Ti, kdo poznali nejhlubší ticho, toho většinou moc neřeknou. Když se buddhistická mniška Tenzin Palmo vrátila po třech letech života v absolutním tichu v Himálaji, řekla jenom: „No, nuda to nebyla.“49 Když někoho milujeme, užíváme si své sdílené ticho jako nejhlubší intimitu. Slova, která sdílíme, pramení v tichu a vedou do ticha. Sdílené ticho lásky není nepřítomnost hluku, ale intenzivní vzájemná přítomnost. Hudebníci vědí, že ticho mezi notami je součátí hudby úplně stejně jako noty. Hudba ticho tvaruje a činí ho výmluvným, jako když člověk čeká na notu nebo ji pustí do světa. Etty Hillesumová, mladá Židovka čekající na deportaci do tábora v holandském Westerborku a následně do Osvětimi, přirovnává ticho mezi slovy k mezerám v japonských tiscích: „Jde o správný vztah slov a mlčení, ale takového mlčení, v němž se toho odehrává víc než ve slovech, která člověk vrší. V každé novele – nebo co to vlastně bude – musí být bezeslovné pozadí jinak zabarveno a musí zprostředkovávat jiný obsah, tak jak je to vidět na japonských obrazech. Nejde tedy o neurčité a neuchopitelné mlčení, protože i toto mlčení musí mít své pevné kontury a vlastní formu. Proto by slova měla sloužit jen k tomu, aby propůjčila mlčení formu a obrysy.“50 Barbara Brown Taylor, When God Is Silent, s. 73. Sara Maitland, A Book of Silence, s. 42. 50 Etty Hillesum, An Interrupted Life, s. 167n. (Česky: Etty Hillesumová, Přervaný život, s. 127.) 48 49

Dějství první, scéna druhá

Film Velké ticho sleduje rok v životě kartuziánského kláštera La Grande Chartreuse, mateřského kláštera tohoto řádu. Trvá tři hodiny a téměř se v něm nemluví. Jenom v americkém St. Louis, kde jsem ho sledoval, se měl jmenovat Velké chroustání popkornu. Reakce diváků byly fascinující. Byly to dvě skupiny, důchodci a studenti, protože jedině oni mají volno ve všední den odpoledne. Důchodci nebyli nadšení a někteří odešli ještě před koncem filmu. Zaslechl jsem poznámky jako: „Proč bych měl platit, abych se díval, jak tam schne barva?“ a „Nebudu platit za to, abych viděl, jak tohle dopadne.“ Ale mladí se vůbec neměli k odchodu. Dívali se až do posledního poděkování. Vychutnávali si ticho, jako by na něj dlouho čekali. Když na konci hovoří jeden slepý mnich, jeho slova mají autoritu, protože se zrodila z tohoto ticha – dokonce i když vzdává díky za svou slepotu. Toto ticho poutá mnišskou komunitu dohromady, jako je spoutaná skupina lidí, kteří spolu tiše naslouchali hudbě, která právě dozněla. Musíme ztišit vnitřní tlachání. Jeden buddhistický výrok tomu říká, že „uklidňujeme opičí mysl“. Jeden z mých skotských bratří si připravoval kázání tak, že chodil mluvit ke kravám. Nenaznačoval tím, že má nízké mínění o inteligenci shromáždění. Ale klid těch krav mu pomáhal být vnímavým pro evangelium. Sebastian Moore OSB nás povzbuzuje: „Abychom teď slyšeli, co nám Bůh říká, musíme úplně zastavit mentální hluk. A to je snadnější, než si myslíme; jediné, co musím udělat, je uvědomit si, že když mluvím k sobě, dělá to ze mě dvě osoby, já mluvím se sebou, a to nemůže být pravda. Takže toto ‚já se sebou‘ nechám zkolabovat do prostého já, a právě tam je Bůh a vždycky tam byl. Já nejsem dvakrát já: láska mě sjednocuje. Ze začátku je to trochu šok, ale několikrát se zhluboka nadechněte a řekněte: ‚Tak jo, tady jsem, Bože. A teď jsi na řadě ty.‘ “51

Sebastian Moore, The Contagion of Jesus, s. 172.

„Tady jsem!“

Je dobré, když si Bibli jenom nečteme, ale také společně nasloucháme Písmu v kostele. Naslouchání znamená pasivnější přijímání, přijímáme text, jak nám ho předkládá ten, kdo čte, s jeho tempem a tónem hlasu. Když si čteme, máme text pod kontrolou, můžeme si dát pauzu, vrátit se zpátky, přečíst si něco znovu, můžeme si určit, co je nejdůležitější. To je samo o sobě dobré. My však potřebujeme také naslouchat s druhými lidmi a přijímat tento dar společně. Je to jako rozdíl mezi tím, když si poslouchám symfonii doma v soukromí, anebo když ji slyším v koncertní síni. Často jsem pobýval u rodičů jednoho ze svých bratří v Corn wallu. Otec byl abstraktní malíř. Většinu jeho maleb tvořilo pouze několik barevných linií. Zpočátku jsem v nich nebyl schopen vidět nic. Možná, že kdybych na to měl deset minut, že bych něco viděl. Děsil jsem se pozvání do ateliéru, kde přicházela na svět další plátna, na která bylo třeba reagovat a která se měla ocenit. Co jsem měl říkat? „Další tři pruhy barvy, to vypadá povědomě.“ Musel jsem s těmi malbami žít, pít v jejich přítomnosti ranní kávu, odpolední čaj i skleničku na dobrou noc. Musel jsem být s nimi a učil jsem se rozumět hře světla na plátnech. Pokud mě měly naučit svůj jazyk, vychovat mé oči, potřeboval jsem k tomu trpělivost a pasivitu. A pak jsem se vyladil na jejich krásu. Je to jako naučit se nový jazyk. Když k vám lidé mluví jiným jazykem, nejdříve nedokážete rozlišit ani jednotlivá slova. Je to jen španělský nebo čínský hluk. Ten jazyk však vzdělává vaše uši, abyste dokázali zachytit jeho zvláštní formy a kadence, a nakonec uslyšíte slova. A stejně je tomu, když člověk naslouchá Písmu. Musí se zdržet okamžitého vyptávání, jako kdyby si mohl silou, příliš rychle přisvojit jeho poselství. Čas na analýzu přijde ve správný čas. Když člověk spěchá, skončí u toho, že místo aby objevoval prostornost Božího slova, bude se snažit vtěsnat ho do svého mentálního světa. Cisterciácký mnich Thomas Merton mluví o „temnotě své prázdné mysli, tomto moři, které se ve mně otevírá, jakmile

Dějství první, scéna druhá

zavřu oči“.52 Existuje pasivní naslouchání, tichá vnímavost, která člověka otevírá k tomu, aby byl oplodněn slovem, jako Maria. Takže máme jednoduše s oním textem být, spočívat v jeho přítomnosti, a nemáme se příliš usilovně pokoušet ho v této fázi pochopit. Přijímáme Boží slovo s tichou pohostinností, jako hosta, kterého si vážíme. Yann Martel ve svém románu Pí a jeho život píše: „Žádné hřmění z kazatelny, žádné vyhrožování exkomunikací, žádný tlak vrstevníků, jen posvátná kniha, která klidně čeká na svůj okamžik, jemná a mocná jako polibek malého děvčátka na vaši tvář.“53 To všechno je moc krásné, ale co když někdo uvízl, jako Dorothy Dayová, v onom „šíleném životním úprku“? Pro většinu lidí, zvláště pro mladé rodiče, je ticho těžko dosažitelné. Janet Martin Soskiceová píše o „obecné představě“ o duchovním životě, do kterého patří „dlouhá období ticha, soustředěné rozjímání, tmavé kostely a důstojné liturgie. Vrcholem bývá čas strávený v kontemplativní modlitbě, duchovní obnovy a někdy také bolestný zápas s Bohem, jak ho vykreslil John Donne nebo George Herbert. A především k němu patří samota a usebranost. Péče o malé děti k němu nepatří.“54 „My chceme mnicha, který nachází Boha ve chvíli, kdy vaří a přitom se jedno dítě dožaduje pití, druhé potřebuje utřít zadeček a třetí mu visí přehozené přes rameno.“55 Takový mnich ani řeholník tedy rozhodně nejsem! Soskiceová tvrdí, že být rodičem znamená trénovat se v určitém druhu pozornosti – vnímat dítě. A toto vnímání je pudové, instinktivní, duchovní i racionální. A je to také svého druhu „odsobečťování“, a tedy součást duchovního života. Tento druh pozornosti je také součástí naslouchání církve Božímu slovu, i když právě tento druh pozornosti zůstává často nedoceněn. A pravděpodobně se také stal, po narození jejího dítěte, součástí Mariina naslouchání. Z Song of Jonas cituje Paul Elie, The Life You Save May Be Your Own, s. 210. Yann Martel, The Life of Pi, s. 208. (Česky srov. Yann Martel, Pí a jeho život, s. 234.) 54 Janet Martin Soskice, The Kindness of God, s. 12n. 55 Tamtéž, s. 23. 52 53

184

Dějství třetí, scéna první

Otče náš Ježíš volá Marii Magdalskou jménem a říká: „Nezadržuj mě! Neboť jsem ještě nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ,Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a vašemu Bohu.‘ “ (Jan 20, 17). Marie Magdalská je první, kdo káže o vzkříšení, proto je také patronkou řádu kazatelů. Kázat vzkříšení je však něco víc než pouhé oznamování, že muž, který byl mrtvý, teď žije: je to zrození nového společenství. Jsme Kristovi bratři a sestry, Boží příbuzenstvo. Na kříži dal Ježíš svou matku Marii za matku milovanému učedníku, a jí dal svého milovaného učedníka za syna. To byl onen příslib společenství, které začíná plně existovat nyní, o velikonočním ránu. Ježíš na sebe vzal všechno, co nás dělilo od jeho Otce: naše selhání, naši bídu, a dokonce i náš pocit nepřítomnosti Boha. A protože on s námi sdílel všechno, co je naše, můžeme my sdílet s ním všechno, co je jeho, i to, že jsme děti jeho Otce, Abba. Jedna studentka přišla celá nadšená za jezuitou Richardem Malloyem, že ji nadchl buddhismus a že se touží stát buddhistkou. Odpověděl jí na to: „A co by sis myslela o náboženství, které tvrdí, že Bůh se stal vším tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát vším, čím je on, Bůh?“ Přišlo jí to jako fantastická myšlenka. „A co je to za úžasné náboženství?“ – „Křesťanství!“ Toto závěrečné dějství začínáme společnou modlitbou Páně. Je to třetí velká modlitba v eucharistii. Po vyznání víry jsme se modlili přímluvy. Protože věříme, troufáme si prosit za to, co chceme. Pak jsme slavili onu velkou Ježíšovu modlitbu, modlitbu Zeleného čtvrtku a Velkého pátku, která je modlitbou naděje. Nyní se modlíme tuto modlitbu lásky, modlitbu našeho příbuzenství s Bohem. Je to modlitba Páně. Ocitáme se uvnitř

Otče náš

185

Ježíšova vztahu s Otcem. Jsme jako doma v lásce Otce a Syna. Právě proto se katechumeni v prvotní církvi učili tuto modlitbu ještě před křtem a prvním přijímáním. Člověk tak ukazoval, že patří do této nové rodiny, do Kristova příbuzenstva. Když se ve středověku na Ježíše poukazovalo jako na „laskavého Pána“,17 neznamenalo to jen, že je dobrotivý, ale to, že jsme s Kristem svázáni příbuzenskými pouty. Jeho laskavost je láska k bratrovi. Z toho vyplývá, že křesťanská rodina by neměla být jako nějaký pevně sevřený, do sebe zahleděný, uzavřený klan. Jestliže máte pokrevní bratry a sestry, pak zjistíte, že v Kristu jste bratrem nebo sestrou těm, s nimiž nemáte stejnou krev. Díky tomu se můžete rozdávat; osvobozuje vás to k tomu, že můžete patřit k druhým lidem; dává vám to dostatek lásky na to, abyste mohli víc milovat druhé lidi. V rodičovské lásce k dětem je nejkrásnější a nejbolestivější ten okamžik, kdy rodiče nechávají své děti jít, aby se oženili nebo vdaly. „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2, 24). Křesťanská rodina je domov, kde jsou otevřené dveře, aby tam mohlo vcházet a vycházet mnoho lidí, tak jako když Dobrý pastýř vyvolal své ovce z těsného ovčína na rozlehlé, otevřené pastviny. Moje přítelkyně Pat Waltersová OP je nejstarší z jedenácti sourozenců. Každé Vánoce se u nich koná kmenová sešlost, ale jejich maminka vždycky připravuje také dárky pro „cizí lidi“, kteří by se tam mohli objevit neočekávaně. Jeden rok si zamluvili hospodu, která patřila jednomu příslušníkovi kmene, dali na dveře cedulku „Zavřeno“ a začali slavit. Na dveře ale zaklepala nějaká dvojice, byli to řidiči kamiónu. Neměli kde oslavit Vánoce a tady viděli světlo a slyšeli hudbu. Rodina je pozvala, ať se k nim přidají, pokud jim tedy nebude vadit, že si po jídle budou pouštět rodinná videa. Nyní se při přípravě na přijímání modlíme „Otče náš“ a rozpoznáváme, že naši nejhlubší identitu nám nedává ani naše rodina, ani naše národnost. Jsme příbuzní s Kristem; Janet Martin Soskice, The Kindness of God, s. 5.

186

Dějství třetí, scéna první

patříme k jeho bratrům a sestrám, jsme Boží rodina. George Mackay Brown mluvil o „teplém iglú domova“.18 Toužíme po útulných domovech, kam se můžeme ukrýt před zimou, kde můžeme být spontánní, kde se nemusíme bát, co si o nás pomyslí někdo cizí. Chceme žít v dokonalých rodinách, ideálních náboženských společenstvích nebo přátelských vesnicích, kde nás uznávají. Když se však modlíme „Otče náš“, upomíná nás to, že jsme stvořeni pro něco většího. Aidan Nichols OP napsal: „Svým vítězným utrpením nám Ten, který je ,a-topický‘, tedy nevázaný na místo, otevírá dokořán jediné ,místo‘, po kterém všichni, ať už to víme, nebo ne, v hloubi duše toužíme a na kterém chceme být. Naše přirozenost je nastavena na Boha. Máme namířeno k Bohu a nejlepší zpráva, kterou můžeme dostat, je, že Syn nám otevřel Otcův dům. Všichni chceme mít hezký domov a někteří z nás hledají dokonalá společenství nebo úplné utopie. Touha po domově, stejně jako touha po dokonalé společnosti, je v naší bytosti ozvěnou tohoto prvotního nasměrování na místo, kde je mnoho příbytků. S ním je tam však také naše nespokojenost.“19 Tato nespokojenost, kterou všichni někdy cítíme – se svým manželstvím nebo řeholní komunitou nebo s městem, ve kterém žijeme –, nemusí nutně být známkou toho, že jsou to nezdary a že bychom si měli vzít někoho jiného, vstoupit do jiného řádu nebo se přestěhovat. Může vyplývat jen z toho, že nás zasáhla touha zabydlet se ve větší lásce. To je onen hlubinný hlad, který vyjadřuje modlitba „Otče náš“. Zde se musím krátce vyjádřit k určitému znepokojení, které u mnoha lidí, nejčastěji u žen, vyvolává oslovení Boha „Otče“. Jako by jim Boha odcizovalo. Je pravda, že prakticky nikdo si nemyslí, že by Bůh opravdu byl muž, a téměř všichni uznávají, že toto slovo je metafora. Ve čtvrtém století byl arianismus ter Maggie Fergusson, George Mackay Brown, s. 20. Publikováno na torch.op.org, 1. července 2007.

18 19

Otče náš

187

čem kritiky mimo jiné proto, že jeho stoupenci věřili, že Ježíš byl Otcem zplozen v doslovném smyslu slova. Mnoho lidí však dnes namítá, že dominance této maskulinní metafory v srdci křesťanství znamená odsunutí žen někam na okraj. Jestliže je Bůh naším Otcem, pak naši otcové jsou nutně našimi bohy. Muži vládnou. Když se modlíme „Otče náš“, můžeme sice hlásat, že jsme rodina v Kristu, jeho bratři a sestry, ale nutně to bude patriarchální rodina. Co na to můžeme říci? V první řadě to, že je to skutečně „modlitba Páně“. Oslovujeme Boha „Otče“ jen proto, že ho tak oslovoval Ježíš. Modlíme se „skrze něho a s ním a v něm“. Svatý Cyprián z Kartága řekl: Když se modlíme, „ať Otec v našich slovech pozná v naší prosbě slova svého Syna“.20 Slovo Abba je jediné slovo, o kterém můžeme s absolutní jistotou, bez jakékoli možné pochybnosti říci, že ho Ježíš použil. Oslovení „Abba“, „Otče“, se objevuje ve všech hlavních částech Nového zákona. Můžeme si být jisti, že právě tak Ježíš oslovoval toho, kdo mu dal bytí. Boha tedy oslovujeme „Otče“ proto, že Ježíš nás vyzval, abychom se zabydleli v jeho vztahu s Bohem. Není důvod, proč bychom neměli Boha oslovovat také „Matko“, v církvi je to dávná tradice, která byla živá zvláště ve středověku. Když se však modlíme modlitbu Páně, používáme slova Páně. Tato jedinečná metafora zůstává klíčová, protože Bůh je v Ježíši náš rodič a Ježíš Boha oslovoval právě tak. Odvažujeme se k Bohu modlit jako ke svému Otci, protože to tak dělal Ježíš. Můžeme k tomu říci ještě něco. Když Ježíš oslovoval Boha Abba, neodráželo se v tom jen patriarchální náboženství jeho kultury. Ve Starém zákoně je Bůh osloven jako „otec“ jen jedenáctkrát, zatímco v Novém zákoně ho tak Ježíš oslovuje sto sedmkrát. Jak tvrdí Janet M. Soskiceová, Starý zákon byl příbuzenským oslovováním Boha přitahován, protože to implikovalo intimitu. Zároveň byl ale poněkud zdrženlivý. Izrael byl totiž obklopen náboženstvími, která hovořila o Bohu jako o otci, Roman Breviary II, s. 103. (Česky: Denní modlitba církve: lekcionář pro modlitbu se čtením II, s. 32.)

188

Dějství třetí, scéna první

který v pravém slova smyslu plodil další bohy, krále, národy, a dokonce vesmír. Pomýšlet na Boha doslova jako na svého původce by bylo modloslužebnictví. Takže když se ve Starém zákoně vzácně o Bohu mluví jako o „otci“, pak je obvykle honem doplněna další metafora, aby se zajistilo, že nikdo to oslovení nebude chápat doslovně. Například Mojžíš říká Božímu lidu: „Není on tvým otcem, který tě stvořil? On tě učinil a poskytl ti oporu“ (Dt 32, 6). Ale pro případ, že bychom byli v ohrožení brát to – jako sousední kulty plodnosti – doslova, je téměř vzápětí připojena mateřská metafora: „Opustil jsi Boha, který tě zrodil“ (Dt 32, 18). Když tedy Ježíš nazývá Boha Abba, jen se neveze na vlně patriarchální povahy své kultury. Dělá něco radikálně nového, něco, co se zrodilo z jeho vlastního jedinečného vztahu s Bohem, ve kterém, jak zjistíme, jsme doma i my. A jeho vztah s otcem Abba není vztahem podřízenosti. „Já a Otec jsme jedno,“ říká učedníkům. Co pro Ježíše znamená být Synem a pro nás být Božími dětmi, objevujeme tak, že se díváme, jak žil, ve svobodě a spontánně. Janet M. Soskiceová píše: „Co zde znamená ,otec‘ a ,syn‘, nelze mechanicky odvozovat jenom z běžných rodinných vztahů, jinak by důvod k námitkám měli ariáni. ,Otec‘ a ,Syn‘ tu fungují spíše jako šifry plné významů, které se v plnosti odhalí, teprve až se rozvine Ježíšova služba.“21 Učení o Trojici je plodem mnoha staletí křesťanských reflexí o tom, co pro Ježíše znamená být Synem Otce. Podle něj je jejich vztah vztahem dokonalé rovnosti, ve které není ani stopy po nějaké dominanci. Ježíš svým učedníkům přikazuje: „A nikomu na zemi nedávejte jméno ,otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23, 9), poznámka, kterou křesťanský klérus ne vždy bral vážně. Znamená to, že ten jediný, koho máme oslovovat „Otče“, nás vyzývá, abychom se zabydleli ve vztahu, který je zcela prostý mužské dominance, zcela nepatriarchální.

Janet Martin Soskice, The Kindness of God, s. 80.

Otče náš

189

Prvotní církev nebyla tolik pokoušena k tupé doslovnosti dnešní doby a tolik se nebála míchat metafory. Jürgen Moltmann napsal: „Otec, který svého syna zároveň počíná i rodí, není čistě mužský otec. Je to mateřský otec… Je to mateřský Otec svého jednorozeného Syna a zároveň je to otcovský Otec svého jednorozeného Syna. Právě v tomto bodě učinila ortodoxní dogmatická tradice svá nejodvážnější prohlášení. Podle jedenácté toledské synody, která se konala v roce 675, musíme věřit, že Syn byl stvořen z ničeho: nikoli z té nebo oné substance, ale z lůna Otcova (de utero Patris), tedy že byl počat nebo zrozen (genitus vel natus) z bytosti samotného Otce.“22 Všichni tedy můžeme říkat „Otče náš“ bez rozpaků. „Otče náš“ totiž kritizuje každé otcovství, které utlačuje a dusí. Slibuje nám lásku, která nás osvobozuje do rovnosti dokonce i se samým Bohem.

Jürgen Moltmann, „The Motherly Father“, s. 83.