Jacques Maritain
O rovnosti lidĂ
Obsah Rovnost
lidí
Úvodní poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Antikřesťanské otrokářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Pseudo-křesťanské rovnostářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Křesťanská rovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
„Učiňme
mu pomocnici podobnou jemu “
[Pravdivý mýtus] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Výklad Geneze] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Dva mylné výklady] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Rozdíl mezi mužem a ženou] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Subspecifické typy] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [Vztah muže a ženy] . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Post scriptum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Post scriptum překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Člověk
35 36 39 42 45 50 53 54
jako existující subjekt
Subjekt (supositum) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Subjektivita jakožto subjektivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Struktura subjektu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Rovnost Úvodní
lidí 1
poznámky
Toto pojednání je věnováno pojmu rovnosti. Aplikujeme-li ho na člověka, působí filosofovi hned od začátku nesnáze: je spojen s mnoha geometrickými představami, jež se týkají entit bez ontologické hloubky, charakteristických pro matematickou abstrakci. Jeho aplikace na člověka proto od mysli vyžaduje, aby neustále postupovala proti proudu těchto představ. Zaujmout v takovém případě správné stanovisko je mimořádně obtížné. Ale s nesprávnou či správnou představou rovnosti je spojeno tolik velkých omylů a tolik velkých pravd, že není možné se tomuto problému vyhnout. Jde-li o jsoucna téhož druhu, s nimiž se setkáváme v přírodě, o lvy, kozy nebo koně, užíváme o nich výrazu jednota druhové přirozenosti. Tento výraz je filosoficky nejvhodnější. Ale kdyby lvi mysleli, žili ve společnosti a museli poslouchat pány stejného druhu jako oni, pak ti, pro něž by poslušnost byla tíživá nebo kteří by trpěli nespravedlnostmi, by pravděpodobně s oblibou říkali, že všichni lvi jsou si rovni co do přirozenosti. Zdá se, že výraz „rovnost v přirozenosti“ nás má utěšovat v ranách způsobených sociálními nerovnostmi nebo uspokojovat náš hněv, který tyto nerovnosti vyvolávají. Tyto afektivní konotace pone-
1
Toto pojednání vyšlo jako samostatná kapitola v knize Jacquesa Maritaina Principes d’une politique humaniste, Éditions de la Maison française, New York 1944, s. 95–133.
5
chám stranou a budu tohoto výrazu užívat jen jako synonyma pro „jednotu přirozenosti“. K problému rovnosti a nerovnosti lidí lze po mém soudu zaujmout tři hlavní pozice, podle toho, je-li základní fakt, že všichni lidé mají tutéž specifickou přirozenost, chápán v systému nominalistickém, idealistickém či realistickém. Velká klasická témata označená těmito odbornými výrazy se totiž týkají konkrétních myšlenkových postojů zásadního praktického významu. Budu uvažovat o těchto praktických postojích rozumu a nebudu se zabývat filosofickými teoriemi a školami, v nichž se často důmyslně usmiřuje empirismus s idealismem nebo se nevědomě mísí s jinými základními principy. Mými empiristy nejsou Bacon, Locke, Bentham nebo John Stuart Mill, ale spíše politikové moderního světa, kteří se inspirovali mírným nietzscheismem či machiavelismem nebo hegelovskou či pozitivistickou pravicí. Mými idealisty nejsou Platón, Descartes, Berkeley nebo Kant, ale spíše politikové moderního světa, kteří se inspirovali rousseauismem, osvícenstvím nebo lidovým tolstoismem, hegelovskou či pozitivistickou levicí. Chtěl bych podat určitý nástin tohoto hlediska; záměrně se omezím na základní logické rysy. Nejprve se tedy budu zabývat tím, jak chápe lidskou rovnost nominalismus či empirismus, neboli filosofií zotročení. Za druhé pozicí čistě idealistickou, jinými slovy filosofií egalitarismu, a konečně pozicí realistickou, to jest autentickou filosofií rovnosti. Tato filosofie nepotlačuje nerovnosti, ale zakládá je na samotné rovnosti, chápané jako hlubší skutečnost, a obrací tyto nerovnosti působením spravedlnosti v novou rovnost, která závisí na užívání obecného dobra a na jeho růstu.
6
„Učiňme [Pravdivý
mu pomocnici podobnou jemu “ 1
mýtus ]
1. To, co vám chci povědět, bude jen malé intermezzo ve vašem programu. Před časem jsem si potřeboval odpočinout od svých filosofických problémů, a tak jsem začal přemítat a meditovat o Genezi. Snad by pro vás mohl být zajímavý fragment mých úvah, který se týká stvoření muže a ženy a slov „učiňme Adamovi pomocnici podobnou jemu“ – jak je jim třeba po mém soudu rozumět. Začnu však několika předběžnými poznámkami. V prvé řadě jde o perspektivu mých úvah. Je to četba textu, jak ji koná běžný křesťan, který se snaží najít smysl textu – byť by to byl starý a poněkud blouznivý filosof. Za druhé, „literární druh“ toho, co čteme o stvoření Evy, učiněné z Adamova žebra, a vůbec o pozemském ráji, je mýtus, v němž – jak podivuhodně ukázal Olivier Lacombe – je třeba vidět výtvor tvůrčí fantazie, imaginace oživované v nadvědomí ducha činným rozumem (intellectus agens). Poskytl lidstvu mnoho úctyhodných archetypů a mnoho velkých a prorockých pravd, Titul tohoto pojednání je citát z Geneze 2, 18. V novějších překladech zní toto místo poněkud odlišně. Český ekumenický překlad má: „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ V Českém katolickém překladu čteme: „Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem.“ (Pozn. překl.) Jde o přednášku, kterou Jacques Maritain proslovil v roce 1967 v Kolbsheimu. Byla otištěna v revue Nova et Vetera, 1967, n° 4 (s. 241–254) a poté vyšla v knize Approches sans entraves, Fayard, Paris 1973, s. 185–201. Tento překlad byl publikován v revue STUDIE II-III/1976, s. 161–172.
1
35
ovšem formulovaných tak, že je není možné ověřit, a příměs omylů. Mýtus, jímž se chceme zabývat, sahá zajisté do velmi dávných věků a vzpomínek, ale božské zjevení jej očistilo. V obrazech, které nesmíme chápat doslovně, a s mnoha popisnými detaily, které z těchto obrazů vyrůstají, se zde podává podstatný obsah svrchované důležitosti, obsah božsky zjevených pravd, sdělovaný skrytě, a naším úkolem je ho objevovat, či spíše – to nás však v této chvíli nezajímá – je úkolem církve, aby ho pro nás objevovala, jak to už učinila, zvláště na Tridentském koncilu. Krátce řečeno, jde tu o mýtus pravdivý. To vše víme z víry. Víme, že Písmo nám prostřednictvím lidských nástrojů podává slova zjevujícího Boha. Ať jsou tyto lidské nástroje jakkoli podmíněné psychologicky či sociálně kulturně, jsou to slova Boží pravdy. Je absurdní myslet si, že křesťan usilující o porozumění by měl číst Písmo, jako by byl jedním ze svých nevěřících bratří, kteří se ve světle pouhého rozumu ptají, zda a jak je Písmo může dovést k víře. Křesťan, který se pokouší pochopit, může číst Písmo jen jako člověk mající víru, tak jako pták létá pomocí křídel a nepokouší se napodobovat chůzi čtvernožců. Ví předem, že tam, kde Písmo užívá mytického jazyka, jako je tomu v Genezi, může jít pouze o mýtus, který říká pravdu, ať je jakkoliv obtížné dešifrovat, co jeho obrazy odhalují a zároveň skrývají.
[Výklad Geneze] 2. Teď už k mému tématu. Jak dobře víte, existují dvě zprávy o stvoření, a zejména o stvoření člověka. Jedna se připisuje prameni kněžskému, druhá prameni jahvistickému. Je to zajímavá informace, ale v čem mě osvěcuje? Člověk, který si myslí, že učiní textu zadost, když vysvětlí, z jakého pramene pochází a jak byl redigován, je podle mého názoru žonglér. Pro mne je důležité, 36
co text říká. Že pochází z pramene kněžského nebo z pramene jahvistického, z toho mohu zajisté získat velmi užitečná dodatečná upřesnění. Ale zatím to nechávám stranou: hlavní autor, Duch svatý, přece chtěl, aby se to vše nacházelo v posvátné knize. Přečtěme si tedy obě vyprávění o stvoření člověka. První, Gn 1, 26–27: „A Bůh řekl: ‚Učiňme člověka ke svému obrazu, podle své podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeskými ptáky, nad krotkými zvířaty a nad celou zemí a nade všemi drobnými živočichy, kteří se pohybují po zemi.‘ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ Druhé vyprávění (Gn 2, 7.18.21.23): „Tehdy utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí.“ A dále: „Potom Hospodin Bůh řekl: ‚Není dobře, že člověk je sám. Učiňme mu pomocnici podobnou jemu.‘“ (Abbé Mamie2 podle hebrejštiny navrhuje, že přesnější by bylo číst: „Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem.“) A ještě dále, když Bůh utvořil živočichy země, a ti očividně tento úkol neplnili: „Tu Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. Ten zvolal: ‚To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat muženou (hebr. iššá), neboť z muže (hebr. iš) byla vzata.‘“3 Který je v současné době biskupem ve Fribourgu, Lausanne a Ženevě. (Poznámka Jacquesa Maritaina.) 3 Jde o pokus přeložit nepřeložitelnou hebrejskou slovní hříčku: iššá (žena) – iš (muž). Nápadná zvuková podobnost vypovídá o těsném vztahu obou. Jiný pokus o překlad: „Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata.“ (Pozn. překl.) 2
37
Jak tedy máme tato dvě vyprávění chápat? První se týká jednoty lidské přirozenosti a rovnosti muže a ženy co do přirozenosti a důstojnosti. Dualita muže a ženy – „jako muže a ženu je stvořil“ – je synonymem Člověka (s velkým písmenem) a ustavuje ho v jeho ontologické plnosti – „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil.“ Druhé vyprávění se týká vztahu mezi mužem a ženou: Eva byla utvořena z Adamova žebra. Tento druhý mýtus znamená podle mého názoru dvě věci: Na jedné straně žena byla stvořena, aby byla mužovi družkou a pomocnicí (2, 18). Na druhé straně – podle jedné Raissiny poznámky,4 kterou pronesla s úsměvem a která je velmi důležitá (tato poznámka nám ukazuje, jak je třeba číst v mytické perspektivě a v záblesku poezie text napsaný mytickým jazykem) – Eva nebyla vzata přímo z hlíny země jako Adam, ale z látky více ztvárněné a jemnější, z již živého a lidského těla. To znamená, že se jí dostalo vlastností, které jsou nejvybranější a pro lidské pokolení nejcennější, zatímco vlastnosti, které byly dány mužovi, Srov. Raissa a Jacques Maritainovi, Stavy lidstva a svatosti, Krystal OP, Praha 2011, s. 5–45. „V tomto rozvoji lidství, který se pokoušíme sledovat slovo za slovem v Genezi, si všimněme, i když jsou možné jiné interpretace, že žena přeskočila jeden stupeň. Nebyla vzata ze země, nebyla ,utvořena z hlíny země‘ jako muž. Je prachem prostřednictvím těla muže, jako muž je prachem skrze živočišné tělo – byla vytvořena z lidského těla, byla stvořena uvnitř ráje, zatímco muž vstoupil do ráje až po svém stvoření. Tak je fyzický původ ženy podle Písma vznešenější než původ muže. Výkupným za toto privilegium je to, že požadavky Boha i mužů, a dokonce, můžeme říci, i Boží pozornost, budou vůči ní větší. Je pravda, že Eva se svou vinou, ale také smělostí svého rozhodnutí, což je vlastní dospělému, chopila iniciativy, a když ji přijal Adam, rozhodla osud lidstva. A žena také, bez jakékoli lidské rady a z plnosti své víry, kompenzovala jistým způsobem chybu Evy a povznesla k Spasiteli a k Bohu lidstvo, které bloudilo. Z téhož důvodu Bůh dopustí, aby všechny zákony, které stanovili muži, buď sami nebo z jeho inspirace, požadovaly od ženy vždy více odříkání a čistoty, více lidskosti. Stopy, vzpomínky na zemité a živočišné stadium doléhají na muže s větší silou. Ale Eva je velmi podobná lepšímu Adamovi.“
4
38
jsou mocnější a více obrácené k činnosti směřující k dobrému cíli jednak v oblasti světa, jednak v oblasti myšlení, a jsou tedy způsobilé zajistit mu přirozeným právem autoritu v rodinném společenství – říkám autoritu, neříkám panství pána nad otrokem; spravedlivou autoritu, která respektuje práva a svobody těch, vůči nimž se uplatňuje, a která je pro veškerý sociální život nezbytná. Vir est caput mulieris (muž je hlavou ženy) – to je přirozený zákon. (Poznamenejme mimochodem, že tento zákon nám ukládá považovat matriarchální civilizace za nenormální a že také odsuzuje představy těch, kteří by ve jménu přirozené rovnosti muže a ženy chtěli, aby v církvi bylo kněžství udělováno ženám stejně jako mužům.) Nuže dobře, pokud jde o autoritu přiznávanou mužovi, je to tak. Nicméně je pravda, že muž toho všeho zneužíval a po dlouhá staletí si myslel, že je dokonalejší než žena, a to právě pro funkci autority, která mu byla dána. To je omyl první velikosti – funkce autority ve společenství jsou naprosto nezbytné a předpokládají zvláštní a mimořádně důležité kvality. Ty však nejsou samy o sobě nejvyšší a nejvybranější a neznamenají žádnou přirozenou nadřazenost, leda v očích stupidní pýchy. Tato pýcha vládla s neslýchanou silou v celém pohanském starověku a také ve starověku křesťanském.
[Dva
mylné výklady ]
3. Zde mi dovolte filosoficko-teologickou vsuvku: Zmíněnému smýšlení dal učeně filosofickou podobu Aristotelés, který chápal ženu jako nezdařeného muže (viz De generatione animalium, kap. 3, kde říká, že „femina est mas occasionatus“, žena je muž, kterého příroda nahodile pokazila.5) Tak je otázka jasně vyřešena, tak jasně, že svatý Tomáš usoudil, že musí toto Aristotelovo tvrzení 5
Lat. mas znamená „samec“, o člověku „muž“. (Pozn. překl.)
39
přijmout. Podporován pseudovědeckými názory své doby nám vysvětluje, že „femina est aliquid deficiens et occasionatum“, žena je něco nedostatečného a vzniklého nahodile, zajisté nikoliv ve vztahu k obecné lidské přirozenosti – ta vyžaduje ženu pro pokračování druhu –, ale ve vztahu ke zvláštní přirozenosti, to jest k určitým zvláštním podmínkám, které nahodile (per accidens) brání, aby plodivý úkon dosáhl dokonale svého cíle (srov. STh I, q. 92, a. 1 ad 1). Z toho plyne, že definici lidské přirozenosti (jejímž druhovým rozdílem je být nadán rozumem) odpovídá dokonale jedině muž, protože je určen „ad nobilius opus vitae quod est intelligere“, k vznešenějšímu dílu života, jímž je rozumové poznání, kdežto žena je určena k plození. A ještě říká: „naturaliter in homine magis abundat discretio rationis“, v muži je přirozeně ve větší míře rozvažování rozumu (q. 92, a. 1 ad 2). Toto pojetí ženy jako nezdařeného muže a mužství jako vrcholu lidské přirozenosti odporuje filosofickému rozumu, který proklamuje jednotu lidské přirozenosti a tím zároveň rovnost v držení lidské přirozenosti, a tedy také rovnost v hodnotě, pokud jde o druhový rozdíl člověka – rovnost mezi dvěma, kteří stojí proti sobě v téže přirozenosti a mají každý lidskou osobnost. Ono pojetí odporuje také textu Geneze, která v první zprávě o stvoření člověka říká, že když Bůh tvořil člověka, učinil ho v jedné lidské bytosti mužem a v druhé lidské bytosti ženou. Ale ať je představa lidské přirozenosti jako vrcholící v mužství jakkoli pobloudilá, působí svým vlivem nadále v našem nevědomí, i když správné je zřejmě pojetí, podle něhož je lidská přirozenost rozdělena mezi mužství a ženství a přitom si v jednom i druhém zachovává tutéž hodnotu a důstojnost. Odmítáme tedy představu, že „mulier naturaliter est minoris virtutis et dignitatis quam vir“, žena má přirozeně méně síly a důstojnosti než muž (STh I, q. 92, a. 1, obj. 2). A také nemyslíme, že to, co svědčí o specifické diferenci lidské bytosti (o činnosti 40
duchové duše, což není pouze rozumové rozvažování), existuje přirozeně ve větší míře u muže než u ženy. Je naopak nutno říci, že muž a žena jsou si rovni co do lidské hodnoty a důstojnosti, že však se různě podílejí na kvalitách této přirozenosti, takže to, čeho má jeden více, kompenzuje to, čeho má druhý méně, a že lidská bytost je plně dovršena pouze v muži a ženě vzatých společně. A jsem osobně přesvědčen, že v tomto rozdělení kvalit, které charakterizují činnosti rozumové duše a které tvoří velikost naší přirozenosti, podíl ženy obsahuje kvality, jež jsou nejbystřejší, nejvíce oživují pohyb života a ducha a jsou pro člověka nejcennější. To nikterak neznamená, že ženě přisuzuji přirozenou nadřazenost nad mužem, tím bych se dopouštěl v její prospěch téhož omylu, jakého jsme se tak dlouho dopouštěli ve prospěch muže. Výhoda, kterou ženě přiznávám, je totiž draze zaplacena daní, která je mnohem těžší než daň muže, úkolem, který přirozenost ženě ukládá, pokud jde o zachování druhu. Dodejme, že jiným velkým omylem je hledat první základ rozdílů mezi mužem a ženou v pohlaví, které máme společné s ostatními živočichy, se zvířaty: vidět v pohlaví základ, jímž se vysvětlují všechny ostatní diferenční vlastnosti, které rozlišují dvě lidské bytosti, muže a ženu, jinými slovy které dávají určitému lidskému individuu tu vlastnost jeho individuální přirozenosti v jejích nejhlubších hlubinách, na jejímž základě je jeho bytím být-mužem, a jinému určitému individuu tu vlastnost jeho individuální přirozenosti v jejích nejhlubších hlubinách, na jejímž základě je jeho bytím být-ženou. Pohlaví je pouze základem živočišné odlišnosti, ať je jakkoli důležitá a bezprostředně zřejmá. Není základem vpravdě lidských rozdílů mezi mužem a ženou. Pohlaví a reprodukční funkce jsou totiž pro druh a pro zachování druhu, a v tomto smyslu parazitují na osobě. Základ zmíněných diferenčních vlastností se nachází v osobách a ve vlastnostech, které rozlišují osoby jako takové: Na 41
jedné straně je to autorita a uvážlivost (prudentia) spolu se silou svalů, silou rozumové konceptualizace a provádění, která jim odpovídá – na druhé straně prameny lásky a její neúnavné vynalézavosti, stimulace její dychtivosti a hbitosti, jimž odpovídá dar inspirací přicházejících z nadvědomí, bystrost vidění a cítění a intuitivnost ducha, nesrovnatelný klenot lidské přirozenosti; ale je tu rovněž určitá slabost svalů, rozumové konceptualizace a provádění, která jim odpovídá; a naproti tomu větší statečnost a leckdy i větší síla ducha, než jaké vidíme u muže. – To vše nemá základ v pohlaví a v plodivé funkci, ani to nelze jimi vysvětlit. Základem je rozdělení vpravdě lidských vlastností, které Bůh – jak ukazuje pravdivý mýtus o Evě, utvořené z Adamova žebra a z jeho lidského těla – dal už při stvoření muži a ženě, kteří jsou si rovni (komplementárností těchto diferenčních vlastností) v téže přirozenosti a důstojnosti. Eva byla stvořena, aby byla družkou a inspirátorkou muže (jako inspirátorka se významně projevila při prvním hříchu…). Není bez zajímavosti poznamenat v závorce, že slova „učiňme mu pomocnici podobnou jemu, faciamus ei adiutorium simile sibi“ – nezapomínejme na ono simile sibi, jež tolik sužovalo dlouhou výkladovou tradici, která uctívala mužství a tak málo je chápala – jsou uložena ve zjevení daném Bohem národu, který přesto žil v patriarchátu.
[Rozdíl
mezi mužem a ženou ]
4. Bude třeba, abych se ještě na chvíli zastavil a pokusil se upřesnit své myšlenky i to, co jsem právě řekl o omylu, podle něhož pohlaví je první základ, z něhož vyplývají všechny ostatní rozdíly, které odlišují ony dvě lidské – a ne pouze živočišné – bytosti, jimiž jsou muž a žena. To mě vede k tomu, abych vám ve filosofické odbočce předložil poněkud prohloubenější myšlenky, které pokládám za velmi potřebné, mám-li osvětlit své názory 42