Alenka Jovanovski: Básně, 2014

ALENKA JOVANOVSKI

život ve stínu pro Mima a Marka

tady se prostor měří hloubkou když přijdu do rohu rozšířím ho

a to je svoboda

nevzhledná jako pěchava podzimu chrání prsť a spojuje ji nikdo neuvidí, nevyčerpá, nenarazí žádné černé zlato není tady dole není vidět není, být není ve svitu světel není ale tady se nedívá okem když nehraješ podle pravidel dostaneš nutnou hranu život ve stínu je jíst nebo se umýt každý den vzít svůj čas a vytrvale ho hníst bez otázky proč hníst bez rukou, když ti je useknou celé století hněte strom své šťávy stín hněte bobule jeřabin © Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

1

když použiji bříška prstů, když fouknu do nitra, rodí se slunce krouží mlhy a galaxie prostor, hluboký a široký, víří tou nahou trubkou s písmeny od pasu nahoru dusá abych mohla dýchat, aby se zaměnil

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

2

Rozbít rámce pro Sáru P. M. Rozbít rámce je jako rozloučit se s kufrem, který překáží, věci, s nimiž jsme slepeni, s cizími tělesy, která vrostla do masa a organizmus je obrostl, objal z nesmírné samoty – Kapiláry, které se přidržují antén, zlomených v dávném dětství (nehraj si s holčičkou, která nemá jedničky, říkají rodiče) nouzově opravené a svázané drátem aby odsloužily ještě jednu, ještě jednu sezónu jak se chvějí, jak šíleně se chvějí, každá část ukazuje svým zlomeným směrem obludná vyčerpanost dítěte, které musí být dokonalé, aby si zasloužilo lásku – Rozbít rámce je zahlédnout své vlastní srdce, ten měkký nádor na nesprávném místě, ten zázrak medicíny, vyhnané srdce, které tlačí pěst skrze žebra bez občanství, papírů, pobytu ještě sotva schopno tření a ohně jen jeden jediný pád je smrtelně nebezpečný zahlédnout své vlastní srdce a vrátit ho na místo – Rozbít rámce je civět na vršky plastových láhví do pestré radosti dětí, které znějí jedničkami jejich pozůstatky slaví mezi tělesnými pozůstatky racčích mláďat na panenských ostrovech – jak netrpělivě hltaly, dokud s nacpanými žaludky neumřely hlady – Rozbít rámce a vzít svůj kufr © Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

3

je něco jiného než zdvihnout pěst a slepě bušit na vlastní spravedlnost, je něco jiného než obléknout bílé šaty a zároveň stavět zemi skla a oceli – Rozbít rámce a vyprázdnit kufr je něco zcela jiného, neznámého, hrozného když se loučím s pestrými náhradami ve vlastním těle, a zároveň se jich s hrůzou dotýkám, teď mohu říct »to jsem«, ta smíšená látka.

Rozbíjím rámce a odcházím, neběžím odcházím jako borovice po požáru, pokračovat v tom, co skutečně zůstává

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

4

Joan Jara, 11.9. 1973

milovat ty, jejichž ztrátu je už předem hodné nést, ne jako oltář (to by byla oslava násilí), a ne jako propast (tak bych se utopila), ale jako ty, kvůli kterým se každý den (zda jsou nebo ne) znovu zrodím.

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

5

Jak žije bříza Pro Simonu K. Za domem tvých rodičů. Stály jsme na vrcholu kopce, když promluvil vítr.

Tvůj vítr, vtisknutý do průtoku, vítr, který nikdy neběží. Řekla jsi: »Můj nejoblíbenější strom je bříza,« nejměkčí, nejdrobnější, Venušin strom, jenž se chvěje za ty, kteří nemohou, pokaždé, když manželské postele zaječí ve tmě a polknou přidušený pláč, ti něžné, neúprosné vlásky odstraní každý prach.

Jenom proto, že je prošita sluncem, nepovoluje mihotání stínů.

Neútočí na ně (dokonce to by bylo násilí), přivíjí je k sobě, dokud neuvolní úchop.

Přivije je do prostoru a prodlužuje je do nekonečně tenkých strun.

Když se bříza na povrchu zachvěje, je uvnitř klidná.

Mluví s nebem, předtím než zapadne, a se střídkou země, předtím než se otočí, a pálí ji jako moudré ženy na hranici, olověné hodiny až do rána, ale ona se nechá oloupat pod prsty, které si černé na bílém troufají napsat pravdu.

To je testament břízy.

Když tancuje, tancuje kvůli rovnováze.

Když zůstává, zůstává, aby se stal slyšitelným třpyt v proměnách. »Břízo, dobrý den,« řekla jsi. © Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

6

Kořeny se chopily levé a pravé strany a odstranily maso, rozevřely má žebra.

Co se odhalilo, se nenechá obléct do slov.

Kdykoli vzejde, sdílíme.

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

7

Jak tancuji otáčku To kroucení násilného hrotu.

Ta 14.400 krát denně udělená Nobelovka za neklid.

A jak mám teď provést obrat?

Když mě obejmeš (pokud svolím), stanu se kružítkem, kreslím osvobozeným hrotem tuhy, jehlou jsem upevněna k zemi.

Okamžik klidu je ze stříbra a neviditelně mě probodává: zhen jiu.

To je základní podmínka, to precizní sázení nosné osy.

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

8

Co mi chystá jaro

1 Prsty mám, ušpiněné světlem.

Už mám po krk vražd, už nemůžu dál.

Se strachem mě pokouší přivázat zpátky, nepodaří se jim to.

Všechny vaše zámky otevřu, svými novými prsty.

2 Dělám úplně drobné kroky.

Neviditelné.

Mezitím tají.

Ne od slunce, ke slunci.

To chápu jako bezcestí, jako ránu.

Ale ona není.

Celek je rána, která není.

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

9

3 Úbočí se obarvila: petrklíče pískají.

Kolik sluncí!

Braillovo písmo, nejdřív ho ucítím, potom ho jím.

Vše roste, vše přehlídnu.

To mi chystá jaro.

Přeložil Petr Mainuš

© Alenka Jovanovski © for translation Petr Mainuš

10