Tatjana T. Jamnik: Básně, 2013

TATJANA T. JAMNIK LIBERTÉ. LIEUX DE MÉMOIRES

Bd. Saint Germain, Paris, 17. 11. 2013 (Rumunská vlajka) To nebyla rumunská vlajka a nebyly rumunské protesty. Byl to pochod na památku velkého hladu na Ukrajině v letech 1933–34. Byl to holodomor.

Chtěla jsem někomu něco vysvětlit?

Co je pravda? To, co si někdo myslí? Co je alternativa? Můj pohled?

Plastifikovaný papír, formát A4, připnutý na dřevěnou lištu.

HOLODOMOR 1933–34.

Bylo to volání po vzpomínce.

Lieux de mémoires. Vzpomenout na ně si můžeme kdekoli na světě.

© Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

1

Musée de l’Orangerie, Paris, 18. 11. 2013 (Polibek Augusta Rodina) Jak z jiného času, jiné místo. Jiní aktéři. Chaos v hlavě. Říkám jedno, tuším druhé. Ukazuje se mi její tvář. Nevidím, jaké barvy jsou mozkové vlny, jen cítím jejich vlnění. Jako příboj vln v Pobaltí: nevoní solí. Čím víc se vzdaluje, tím víc se mi přibližuje. Čím víc se jí přibližuji, tím víc se vzdaluje.

Perspektiva určuje. Co pokrucuje realitu? Vidím, co chci vidět? Kolik spojitosti má to, co vidím, s tím, co je pravda. Co je pravda?

Je pravdivá tvoje nebo moje pravda? Část naší pravdivosti se překrývá, o tom není pochyb, začátek, v tom bodě se shodujeme, v tom bodě je vřídlo lidského tepla, gejzír lásky, který nic nezastaví. Okolí, studené, není důležité, je jaksi vedlejší, i když jde občas strašně na nervy. Zakuklení do sebe, občas mě vytáhneš ven.

Tvá láska mě vytáhne ven, domýšlím si.

Všechno je přelud. Láska všeho světa by mi nemohla pomoci, buldozer by mě nemohl vytáhnout ven, držím se jámy, vší silou, nechci ven, přestože mě volají. Cítím se tady v tom vlhku, zatuchlosti, bezpečně?

Pak vše splyne do polibku. Polibek jako hledání druhého a nedosažitelnost druhého.

Volání a křik, pozvání a útěk. Jeden jediný okamžik.

Setrvávání v sobě. Proč? Čeho se bojíš? Čeho se bojím.

© Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

2

Centre de créations pour l’enfance, Tinqueux, 18. 11. 2013 (Hřebík do rakve) Něco dětského se pohnulo. Otevřená zlomenina, která se ještě stále nezhojila. Co řekneš, není v pořádku. Co uděláš, není v pořádku.

Proto musíš ven na déšť. Zříct se střechy. Stoupnout pod okap a hltat vodu a dusit se. Zůstat na okraji přežití. Zůstat na koleji smrti, nevykolejit.

Skrýt se za kouřovou záclonu. Chladit bolest na mrazu.

Místo zlomeniny zakroužkovat červenou rtěnkou. Pohlaví zakroužkovat červenou rtěnkou.

Odvést pozornost.

Něco dětského se pohnulo.

Uprostřed chodby výstava živých knih: vystupují z nich zvířata, pestré stromy, krabička s dětskými tajemstvími a umrlčí lebkou.

Touha. A lítost. Něco dětského mě obešlo. Šlo kolem, neotočilo se. Kam se dívám? Dopředu, dozadu, nahoru, dolů, doleva, doprava. Tolik směrů a jen jeden bod. Nehybný. Století přibitý.

Už zase zabitý.

Něco patologického se pohnulo. Chodidla propichují dlouhé jehly. Kolena tisknou neviditelné svěráky. Hlava tluče do stěny. Srdce ve sklenici: SRDCE V ALKOHOLU. Mrtví estéti, muzejní moli! Poletovat po skříni, z místnosti do místnosti. Poklást vajíčka. Kontaminovat prostor.

Deratizace. Jak se zbavit štěnic. Po stěnách lezou.

Laissez-moi. Dejte mi pokoj.

Vždy přichází znovu. Už dlouho nebude. Kůl do srdce.

Dřevěný kůl. Lidské hlasy zní ve vysoké místnosti, cinkot lžící o talíře. Posunování © Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

3

židlí. Sklenice v ruce a plná ústa. Bez mlaskání, v té zemi neznají slovo pro mlaskání.

Probodávání chodidel. Chůze po střepech. Řeřavé uhlí, připravené k sežehnutí. Už cítím smrad spáleného.

Vše je vzhled. Jak vypadáš před ostatními.

Zacpávání úst. Na každém kroku tlačenice.

Vynucování přednosti.

Pozvání, které není pozvání. Sklenice v ruce a plná ústa.

Když se pohnu, bolí to.

Mráz leze do kostí.

Pozvání, které není pozvání, ale vyhnanství. Čekání přede dveřmi, už nikdo nevyjde.

Zabalit se do kouřové záclony.

Svět je cizí a nespravedlivý a násilný.

Když ti někdo nabídne ruku, nesmíš přijmout pomoc.

Něco dětského se pohnulo. Něco patologického.

© Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

4

29. slovinský knižní veletrh, Cankarův dům, 21. 12. 2013 (Podpalubí) Paluba (vysoké stropy, teplé světlo, vzduch) – velcí nakladatelé (1200 €).

Podpalubí (ostré světlo, tlačenice, dušení) – galejníci.

Bazar malých nakladatelů (300 €).

K čemu mi budou nadlidé.

Raději mám lidi.

Džbán na pivo v roce. Zátěž. Abych omylem někam odfičela. Řekněme do svobody. Řekněme do důstojnosti.

Nedej bože, aby se měl rád. Tradice vyžaduje, aby ses pokořil. Potlačíš všechny své touhy. Tak zlehka, přestože tělo vzdoruje. Občas zakřičí i rozum: zakamuflovat pravý důvod, který si je těžké přiznat. Těžké je být konfrontován. Co mám říct?

Být raději uzavřen do sebe. Zůstat uzavřen.

Oblečená jako cibule, barevně nesladěně. Pohled zvenčí, kousnutí nebezpečného hmyzu. Zapálí. Svrbí.

Nakrásně se jí nezbavíš, té otekliny. Bleší kousnutí.

Jak vyhubit blechy, které se rozmnožily.

Svěřila se nám, že se v srpnu vdá. Všechna tajemství bratra Heleny Blagne. Prezentace v médiích. Mediální obraz – investice do mediální hodnoty. Takové jsou dne přidané hodnoty.

Odňatá hodnota. Ta, z níž se nemůžeš vymotat. Prostě jaksi číhá. Vlastně ji nosíš s sebou, přilepenou, neodlepitelnou.

Vteřinové lepidlo na palci a ukazováčku neoddělitelně slepilo prsty. Siamská dvojčata. Úder z mávnutí rukou má symbolický význam. © Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

5

Spěchaje k telefonu, abys agresivním pojišťovacím agentům řekl, ať tě nechají na pokoji.

Reklamy, reklamy. Prodej. Panický prodej. Zajíci v pytli. Zajíc by se protahoval. Zajíc by pil mléko a jedl brikety nebo pixly, ještě raději.

Beat it! Beat it! It doesn’t matter who’s wrong or right.

Realita se vymyká. Pokud se postavíš na stanovisko člověka, nemůžeš odsuzovat.

Přeložil Petr Mainuš

© Tatjana T. Jamnik © for translation Petr Mainuš

6