Tatjana T. Jamnik: Povídky by KUD Police Dubove

TATJANA T. JAMNIK Povídky ze sbírky Nesnesitelná lehkost lehkost (připravuje se k vydání)

Lilit V mé děloze je černá díra, sekačka na trávu, mlýnek na maso, kuchyňský robot s ostrými noži, jen ho strčíš dovnitř a rozseká tě to – tak mě, jak se zdá, vidíš. Jsem unavená, protože ses na mě zas tak elegantně vykašlal; že ses na mě vykašlal, jsem si všimla až teď, a i kdybych si toho všimla dřív, nasrala bych se? Možná že ne. Už zase jsem přišla o iluze. Jsem zničená. Možná je to tak správné, kam jsem došla, o čem jsem se přesvědčila? Jsem unavená, i když jsem poslední dva dny úplně zabila, čím vlastně? Tím posloucháním o Evě, proto se mě pak chladně zbavil, to k tomu patří, aby se s ní mohl příští týden setkat, když teď dodělají ještě ten poslední společný projekt, kolikrát jsem to už slyšela, s ní se bude scházet dál, bez ohledu na mě. Myslíš, že mě dnes na výlet na Bled pozval proto, aby tam neskučel osamělostí, když ho k tomu místu vážou vzpomínky? Toho nářku jsem si všimla už na několika loňských fotkách ze semináře, kde se začal odvíjet náš příběh, chtěl být s ní (ne se mnou?), k ní měl vřelý vztah (ke mně ho nemá?), s ní byl připravený mít dítě (se mnou ho nechce?). Naprosté nedorozumění. Ale no tak, buď k sobě ještě trochu upřímná a poctivá, přiznej si, že jsi taky ty s Adamem chtěla mít dítě, dokud jste se po domluvě nerozešli, dokonce moc chtěla, u Andreje ses už na začátku smířila s tím, že on s tebou děti mít nechce, přijala jsi svůj osud, spolkla jsi to, jako bys jedla špekový knedlík, ty © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

hnusné, gumové knedlíčky, které jsou tak slizké, že je nemůžeš požvýkat, polkneš je jen tak celé, aby babička náhodou nenadávala. Jako bys. Houby ses smířila, jen si hraješ na hrdinku, před ním, před kamarádkami, a nejvíc sama před sebou, komu to chceš nakecat, vlastně se ti vůbec nelíbí, že se nechal vykastrovat, ve skutečnosti nic nemůže vynahradit tak dobrý sex, jenže – jak dlouho se dá s někým spát, aniž by toho měl člověk dost, jestli jsi až tak chlípný, když už nic jiného, musíš alespoň udělat pauzu, protože jsi úplně odřený. A jak dlouho je možné vydržet s vykleštěným chlapem, když máš třicet pět roků a před nosem ti ujíždí poslední vlak, těhotenství po třicátém pátém roce je mnohem rizikovější, navíc sama zrovna nekypíš zdravím, už čtyři roky chodíš na gynekologii na stěry každé čtyři měsíce, stav se ani nezlepšuje, ani nezhoršuje, atypický nález, menstruace je ještě pořád nepravidelná, i když už nemáš ty přísné diety, a jestli vůbec, bylo by moudré otěhotnět teď, řekla doktorka. Ale co s tím, uvažuju, jak ven z té slepé uličky, mám pořádné dilema, mám nechat toho chlapa, který vůbec nemá špatné srdce, nějak mě má dokonce rád, ačkoliv má chuť k životu, je autentický, jak tomu říká on, a je jen otázkou času, kdy začne skákat do jiných postelí, jestli už to nedělá, i když má vlastní byt a to by bylo skvělé, že nebudu věčně závislá na rodičích a budu se moct konečně postavit na svoje nohy a začít opravdu žít jako dospělá. Zdá se mi, že to měla na mysli moje mamka, když mi to říkala, už před lety, ať se co nejdřív smířím s tím, jaký je chlap, protože se nezmění, i kdybych se na hlavu stavěla, jedině ho můžu ztratit, jestli budu moc otravovat, ženská musí být chytrá za dva, možná je to tahle dospělost, pravá dospělost, že se v tom naučíš chodit, že se naučíš vycházet s lidmi, dosáhnout, že pro tebe něco udělají, aniž by si toho vůbec všimli, naučíš se diplomacii a vládnutí, dosahování cílů, ale elegantním, jemným způsobem. Muž je hlava a žena krk, který hlavou otáčí. Jo, cítím, že je čas, abych zmoudřela, už nejsem tak konkurenční jako v pětadvaceti, vhodných mužů už taky není kdo ví kolik, všichni jsou už ženatí, čekat na to, až se rozvedou, taky nemá smysl, © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

protože se může stát, že si ve čtyřiceti, až na ně přijde krize středních let, najdou dvacetileté holčičky. Ověřeno. Ale pořád mi vrtá hlavou, co když před tím jen zavírám oči, co když jen strkám hlavu do písku, existuje malá pravděpodobnost, že se pletu, co když není tenhle muž pro mě ten pravý, co když k sobě vůbec nepasujeme a žiju jen v iluzi, jsem zaslepená zamilovaností, hormonální bouří, co bude, až se probudím? Až jednou otevřu oči a spatřím vedle sebe tělo, které mi bude někoho připomínat, někoho dobře známého, a to bude všechno – protože to ani zdaleka nebude on. Co když budu mít takový pocit, jaký jsem měla dnes ráno, když jsem se zadívala na jeho oholenou bradu, na jeho hladkou čelist a pomyslela si, jak je mi úplně cizí, na té bradě je něco, co mě úplně odpuzuje, co se mu stalo, že má na tváři takový výraz, možná je to jen proto, že se oholil? Není to ale jen kvůli tomu, když se upřímně usměje, je to zase on, pomalu se stává sám sebou, pozoruju ho, jak s kamarády mluví o zápase mezi Brazílií a Portugalskem, nějakou dobu to je on, nějakou dobu ne, která část vyhraje? Vyhrála ta cizí část, jelikož si na facebooku všimnu staré fotografie, na ní má stejnou bradu a jiné brýle, hned jdu ověřit, kdy to bylo vyfocené. 29. 10. 2005. Kdo to fotil, proč tady má zase ten výraz, proč se mu vrátil? Vím to, ale nepovím. Jen pověz, vždyť se nic nestane, když to řekneš. Byla to ona, Eva, která je ve skutečnosti Lilit, ta, která v noci přichází do jeho snů a upíjí mu krve, zase ho začala navštěvovat, zase jí otevřel dveře dokořán, ale dobře, tak alespoň vím, na čem jsem, že možná se mnou není nic jiného v nepořádku, než je obvykle, a to všechno dohromady ani není tak děsivé, není tak das Unheimliche. Facebook mi nemůže zničit život. Pískař, der Sandmann odešel, možná zpátky do pouště, kam patří, na Saharu nebo do Gobi, vždyť je to jedno, jen ať nechá být moje oči. Dívat se můžu. Můžu se dívat, jak se technicky věnuješ tomu, abys mi poskytl rozkoš a abych prožila orgasmus, jak se snažíš, jsi úplně zpocený, pot z tebe kape, opravdu si s tím dáš pěknou práci, když připravuješ moje tělo, aby se tam dostalo, sám tak daleko od vyvrcholení, ale to necháš stranou, věnuješ se jen mně, možná © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

nejsem dost úzká, ale promiň, to nemůže být jen můj problém, tak to je, orgasmus chci, dej mi orgasmus, jinak tě zaživa vysaju, dáváš mi orgasmus, Amerika!, dal jsi mi orgasmus, ať máš pak klid. Otočíš se a usneš. Nevím, jestli ti mám ještě věřit. Dostaly se mezi nás dějiny. Historická paměť a to určené k zapomnění. Adam. Eva. Satan v hadu. Znetvořená Lilit: Pak mě amputovali a zbylou polovinu démonizovali.

Konfrontace 2 (Minuta ticha) Kde jsou děti? Tu otázku si položila, když odložila její román, který je vlastně příběhem jejího života: odchod od manžela, se kterým se po deseti letech manželství odcizili, nebo ho prostě přerostla. Anebo lépe: táhlo ji to jinam. Takže jí nevadilo to, co vadilo mně, že je hlavní hrdinka hrdá na rozvod, protože si od života přála víc a to si dala za cíl. Kde jsou děti? Celou dobu mluví jen o sobě, o tom, jak je jí zle, jak hrozně se k ní chová manžel, protože ji nechce pochopit, naříká nad povinnostmi v domácnosti, které si sama určila, chtěla by víc, jít do světa, poznat svět, především ale nějakého muže. Sny o princi na bílém koni. Naprosto romantický pohled na svět, nekritický, překvapivě nezralý, vzhledem k tomu, že jde o matku dvou dětí, tak říkajíc dětský, a od své dětinskosti neustupuje, nechce dospět, nechce na sebe převzít odpovědnost za vlastní život, za svou nespokojenost obviňuje jiné – svého muže, svou matku… Otec je kupodivu dost pozitivní osoba, i když je pod pantoflem. V této rodině je to máma, kdo o všem rozhoduje, kdo trestá, když někdo (děti, muž) udělá chybu. Horší, byť podobná fúrie, je její tchyně. Možná proto si hlavní hrdinka dovolí pro své okolí dost nekonvenční řešení – rozvod a svobodné povolání novinářky, které se podaří dostat do televizních událostí týdne. Řekněme, že chtěla ukázat, že si můžeš uskutečnit svoje sny, pokud jsi dost vytrvalý a věříš v to, že toho dosáhneš. Ale to je jako ta levná příručka Luise Hay, kde dostaneš desítky, ba stovky receptů, jak život posunout tam, kde si ho sama přeješ mít. Život je tvůj. Každý den ráno a večer si stoupni před zrcadlo a desetkrát zopakuj: Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Jsem krásná. Stejně se zbavíš kteréhokoliv jiného komplexu.

Jsem inteligentní, jsem inteligentní, jsem inteligentní… Najednou ke svému překvapení zjistíš, jak moc jsi inteligentní! A jak moc krásná! A jak štíhlá! A probudíš se vedle úžasného, jak z mramoru vytesaného (kvůli svalům) mužského těla. Nebo se dokonce budeš probouzet vedle různých mužských těl! Vidím, jak ji to nadzvedlo, divoce mává rukama a gestikuluje a šklebí se, jako kdyby stála před zrcadlem. Cítím její rozhořčení, její hněv. Její ponížení. Musela to být nepříjemná zkušenost, že jí myšlenka na to takhle hne žlučí. Jaká nepříjemná zkušenost – mytí mozků! O hodných holčičkách, o šikovných holčičkách, o obětavých a soucitných matkách! Jedna a ta samá informace servírovaná tisíckrát jinak! A já jsem tomu věřila! Všechny jsme věřily! A snažily se! (Některé možná trochu míň, jestli měly staršího otce, který se rozhodl, že holčičku naučí bojovat samu za sebe. Ale ani jim se nežije o moc lehčeji.) Umíš si to vůbec představit, jaké to je! No, já jsem měla ještě štěstí, že jsem byla tak pitomá, že jsem vždycky udělala nějakou hovadinu, a tak jsem ve čtrnácti došla k tomu, že se „teď, když už je stejně všechno ztracené a na všechno moc pozdě“, přestanu snažit, stejně tak jak tak neumím udělat dobře jednu jedinou věc, klidně i úplně jednoduchoučkou. Od té doby nedělám už nic takového, u čeho bych se mohla zkompromitovat. Když už něco napíšu, potom to nevydám. Když už něco udělám, potom si to pojistím tak, že za to nejsem odpovědná. Tak se postarám o to, že se projekt podaří. Nejlepší ale je, když vůbec nic nedělám. To aspoň nehrozí žádné nebezpečí, že by se něco podělalo. A ještě tohle. Proto taky nemám děti. Divím se, jak vůbec lidi můžou být tak lehkomyslní, tak nezodpovědní, že tak plodí děti, nehledě na to jestli na to mají podmínky, jestli jsou dost zralí. Dítě je odpovědnost! Bytost, které můžeš posrat celý život! Nemůžeš ho jenom tak dát na hlídání sousedovi nebo svojí mámě a lítat si kam chceš. A co teprve výchova dítěte, vůbec si neumím představit, jak bych to zvládla. Kolik vědomostí a příprav k tomu člověk potřebuje. Lidé jsou krajně nezodpovědné a egoistické © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

bytosti. Děti mají kvůli prestiži, neboť rodiny s dětmi mají v dnešní době vyšší společenský status, kromě toho se ti otevře úplně jiný svět: nový okruh přátel – rodiče spolužáků tvých dětí ve školce. Všichni to tak dělají, říkají. Dítě také připoutá partnera. Takhle mají o důvod více, aby zůstali spolu. Když jim plod jejich lásky na každém kroku připomíná ty krásné začátky. Lidem by měli zakázat i domácí mazlíčky, natož opravdické děti! Poslouchám její monolog, který je jak příval slov, který se nedá přerušit, aby člověk mohl říct svůj názor. Sám jsem se pro děti rozhodl vědomě, ačkoliv je pravda, že jsem si ani trochu neuměl představit, jakou změnu to bude znamenat v mém životě. Před narozením malých se mi ani nesnilo, co to znamená mít rád, opravdu rád. Když to droboučkou, slabounkou bytůstku vezmeš do náručí a bojíš se, že jí ublížíš, protože je tak křehká. Když ti děťátko jako malé zvířátko dává vědět, kdy je spokojené a kdy mu něco schází. Neexistuje větší panika, než když děťátko pláče, ale ty musíš teprve odhalit, co ho trápí. Je počůrané, pokakané, má hlad? Bolí ho bříško? Jak dítě utěšit, pokud maminka bude muset na tři hodiny skočit do města, žádná lahvička s dudlíkem nestačí, i když ji připravíš s takovou láskou. Platí jen fyzická, tělesná láska, uklidní se teprve, když si ho položíš na srdce a domlouváš mu klidným hlasem. Nebo mu zazpíváš ukolébavku. Tělesný kontakt. Jen tak přežije hodiny a minuty do návratu mámy. Když nehybně napolo ležíš v křesle, s maličkým položeným na srdci a sleduješ minutovou ručičku hodin, která ne a ne se pohnout dopředu! Mateřská láska, kontakt mezi matkou a dítětem je něco, kam nejspíš nebudu schopen nikdy zcela proniknout. Byl jsem u porodu obou svých dětí. Nelituju, i když jsem párkrát skoro zakřičel bezmocí – co všechno musí žena prožít, aby dostala dítě na svět! Ona mezitím pokračuje ve své záplavě slov, do teď ještě neutichla, i když jsem se ztratil, přiznávám, ve svých myšlenkách, proto zachytím jen konec.

…psychického násilí a jiného zneužívání. To by byl podle mě nejúčinnější zákrok. Co si myslíš ty? Pokrčím rameny. Co mám říct. Chápu ji sice, kdysi jsem i já dost teoretizoval, ale dnes vím, že slova neznamenají tolik jako konkrétní činy. Po mojí mdlé reakci zmlkne i ona. Možná ucítila tu jemnou disonanci mezi jejím a mým světem. Vlastně rovnou propast. Její zkušenost je diametrálně odlišné od mojí. Já jsem určité věci udělal, opravdu jsem se tenkrát netázal, jaké to bude mít následky, jen jsem byl připravený na to, že budu problémy řešit – až nastanou. Víš, co by mě zajímalo, řekla po minutě ticha. Jestli bych se cítila taky tak nanic, kdybych neměla strach vzít na sebe odpovědnost a šla bych do všeho, co by mi prostě život přinesl do cesty.

Agáta Zase na cestě. Křečovitě se držím volantu a auto stojí. Naštěstí stojím. Nic nevidím. Nepláču, jen slzy se lijou. Nejdřív lije jako z konve. Asi půlhodinu, alespoň mně se to tak zdá, že to byla půlhodina. Potom mě to sevře, napůl stáhne k sobě. Pocítím to jako úlevu. Teprve to uvolní moji bránici, moje plíce, moji průdušnici, že se mi z krku vydere přidušený zvuk. Jako by byl cizí. Řev zvířete. Samice u těla zastřeleného mláďátka. Ženy, která právě potratila a ztratila dlouho očekávané dítě. Když ucítí, jak se plod utrhl od děložní stěny a jak ho děloha v křeči vysune ven. Mám pocit, že mi to rozerve dělohu. Občas jsem si přála, aby nebyl tak zodpovědný, aby si nedával pozor. Kdybych otěhotněla, vybrala bych si otce svého dítěte. Takhle jsem se musela podřídit jinému imperativu. Za tohoto muže jsem vdaná. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Kromě toho mě prosil. On! A prosil! A slíbil mi, že se bude víc snažit. Přinesl mi květiny. Když jsme spolu mluvili, opravdu hleděl do země, ale nejspíš proto, aby zakryl svoje pohnutí. Bolelo ho to, samozřejmě. Že jsem odešla. Zmizela bez vysvětlení. A ozvala se až za týden, protože mi zavolala sestra, že je doma úplný poprask, kde že jsem, nakonec i otec, který mi nikdy nevolá, jedině na narozeniny, aby mi poblahopřál k životnímu jubileu. Úplně jsem je viděla, jak oba stojí uprostřed obýváku, on s mobilem v ruce, máma kousek za ním, aby všechno slyšela, drží ho za paži, pro každý případ, stiskla by mu paži, kdyby byl příliš tvrdý, příliš přísný, aby nedosáhl přesně opačného účinku: abych se nepohádala ještě doma a neodešla i od rodičů. Drží mě zkrátka. Moji rodiče byli vždy dost milí a chápající a moderní, že jsem nemusela nikdy revoltovat. Mohla jsem zůstat hodnou holčičkou. A pořád jsem hodná. Studia jsem ukončila ve stanovené době, hned mě zaměstnali v ústavu, tentýž rok jsem si vzala Adama, byli jsme spolužáci, po studiu se naše cesty mohly rozejít, ani © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

jsme spolu dlouho nechodili. Adam mě pozval do kina, potom na večeři. To s večeří bylo už dost jasné – patřičně srozumitelné znamení v kódu symbolů vyšší střední třídy, ze které pocházím. Jak víš, že má o tebe kluk zájem? Pozve tě na večeři. Už jako spolužáci jsme si dobře rozuměli, vyměňovali jsme si zápisky, půjčovali knihy, které byly na programu seminářů, spolu jsme se učili na těžší zkoušky. Všichni se nás ptali, jestli jsme pár, příbuzní a rodinní přátelé na nás pomrkávali a neodpustili si poznámku, že nám to spolu sluší. Proto jsem se nebránila, když mě začal zvát do kina, na výstavy, do restaurací. Proto jsem neřekla ne, když přišel se zásnubním prstenem a požádal mě o ruku. U nedělního oběda před celou rodinou taky nešlo udělat nic jiného, to bych se dost ztrapnila a do pořádných rozpaků přivedla taky jeho. Samozřejmě, on je z lékařské rodiny, naši jsou taky stará měšťanská rodina, otec je právník, jako byl dědeček, máma je ze starobylé lublaňské rodiny. Tak krásně jsme se našli, všichni byli nadšení. Mamka měla slzy v očích, když viděla zásnubní prsten s pravým briliantem. Ten je krásný! Otec neřekl nic, jen si počínal tak, aby bylo zdaleka jasné, jak je hrdý, jakou má radost, že si jeho dcera našla ženicha z té správné sociální třídy. Bude pokračovat v rodinné tradici. Zato teď v ruce nešikovně drží sluchátko mobilu a slova mu jdou jen těžko z úst. Co kdybych přece jenom zkusila vrátit se k němu? Hledá mě, má starost, co je se mnou, kde jsem, je úplně zdrcený. Trhni si! pomyslím si. I když nerada přemýšlím tak vulgárně. Je to hodný člověk, opravdu bych se k němu neměla tak chovat. Co kdybych mu aspoň řekla, kde jsem. Tak jsem mu zavolala, a jak to navrhoval otec, sešli jsme se na neutrálním terénu, v cukrárně u Hlavního náměstí. Když mě prosil, abych se vrátila, hleděl do země. Sousedi už se ptají, kde jsem, nemůže jim do nekonečna lhát, že jsem na důležité konferenci v zahraničí – jak dlouho může trvat taková

konference? Stěží déle než týden. Řekněme, že tam ještě máte nějaké výlety. Bylo mi ho líto, pomyslela jsem taky na rodinu, na obě rodiny, které potkala ta ostuda. A na Boha, proti jehož přikázání jsem se prohřešila. Všechno je tak jasné, tak jednoduché, jako na dlani. Není nejmenší pochyby, co je správné, jedině správné. Vždyť jsem mu přece dala slib, jemu jsem se zaslíbila do konce života! Před Bohem! A přece to není lehké. Sedím a pevně se držím volantu, dokud mě to nezlomí napůl, dokud mě nebodne přímo do břicha tak, že musím otevřít dveře. Zvracím. Všechno bych chtěla vyzvracet, každý kousíček jídla z jeho rukou, každý šálek čaje, který pro mě připravil s tou zvláštní starostlivostí, pozorností, kterou jsem neviděla nikde jinde. A už vůbec ne u muže. V mojí i Adamově rodině čaj vždy podávaly ženy. Hlavně mamka. Pláču, abych vyplakala každý drobet lásky, ze své hlavy vymazala, vymyla každé slůvko náklonnosti, každé láskyplné slovíčko, jeho dech těsně u mojí kůže, teplé vydechnutí, při kterém se mi slastí naježily chloupky – a to děje pořád. Ze svého systému odstranila tu citovou paměť, vyvolala naprostou amnézii, vymytí mozku, vymazání hard disku, definitivní smazání, žádná cesta zpátky, ať to zmizí, jako kdyby to nikdy neexistovalo. Ať je to tak, že to nikdy nebylo, ať se to potopí do zapomnění, jako se potopily stovky lodí s amforami, které rybáři na Jadranu chytají do sítí každý den, ale je jich tolik, že už nikoho nezajímají. Cítím, jak ze mě vytéká s každým výdechem. Od té doby, co jsem sbalila kufry a beze slova odešla. Opustila ložnici, kde jsem po sedmi letech manželství s Adamem odhalila, proč si lidé přejí spát ve stejné posteli, co znamená milovat se a omdlévat rozkoší, když milování není jen manželská povinnost, které se docela bez problémů vyhýbáš. Když cítíš, jak tě muž může naplnit, co je © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

myšleno v tom lidovém úsloví o druhé polovičce. Když konečně pochopíš, co jako celek znamenají znaky jin a jang. Poprvé v životě se cítím úplná – našla jsem svou druhou polovičku. Jenže příliš pozdě. Bože, dej, ať si aspoň trošku toho zachovám, uzavřu do tajného koutku srdce, všechno vydržím, jen mi nechej ten kousíček. Tu vzpomínku. Tu pravdu.

Úvodní scéna čím dál tím reálnější tahy a jsou-li čas a prostor na začátku nereálné, odehrává se to v budoucnosti, roku 1977, stávají se čím dál tím reálnější – svět se spikne proti mně a nikdo mě nemůže ochránit, nikdo mi nemůže pomoct, rozhodli se rozdrtit nejslabší článek. nereagovat, nereagovat, a na druhou stranu reagovat aspoň do té míry, že to dám ze sebe, že nebudu zranitelná. není dobré to držet v sobě, jaká próza, jaká hrůza, všechno ze mě doslova teče. když se do tebe opřou struktury s úmyslem, že tě rozemelou. s bacily vyčkávají za keřem. S kůly v rukou, jestli překročíš hranici, bací tě, prásknou po hlavě, uhodí vší silou Nejlepší je žít virtuálně, být připoután jen tenkou červenou nití, která se na koncích třepí – bíle. Potom začne kapat krev, ale ne tam, odkud bychom to očekávali, z prstu, z oka, z pochvy, z děložního čípku. V noci se probouzíš kvůli cronenbergovským scénám ve snech. Mrtvé tělo leží, maso v něm bublá, samé nádory, samé novotvary, long live the new flesh! Long live the new flesh, vůbec si nepřeju žít zavřená v krabici, videodromy, videodromy, píšu dozadu, život se točí zpět, zase mám padesát let a dívám se dozadu, ještě víc dozadu, na bílou tečku, prachovou, měkkou, tenounkou mlhovinu. Na začátku bylo slovo a rok 77. Roku 77 jsem jeden rok skučela na tomhle světě, vdala jsem se, podruhé nebo potřetí, už si nevzpomínám, z lásky, taky trochu z praktických důvodů, lehčí je to ve dvou, to je dokázáno. Zvlášť při všech těch hrůzách, když to nejde jinak, když vidíš, jak se plíží ze tmy, jak chystají nástrahy, jak vypouštějí jedovaté střely, šípy s jedovatými hroty, už mě zasáhli, už jsem onemocněla, jsem plná pochyb a vystrašená, co bude následovat, jaký lynč, jaké mučení, na kterém mučícím nástroji? Bohužel jsem si dost rychle nevšimla, že sondují, ověřují, kde je moje slabé místo, a teď už ho znají, teď vědí, že je to moje psychika, že nevydržím žádný tlak, že se naseru, když do mě jen jednou © Tatjana T. Jamnik © For translation Jana Šnytová

rýpneš, že zešílím jako býk před červeným hadrem, proto přede mnou mávají červenou a matou mě. Tuším, že je to past, vím, že je to past, proto stojím, nepohnu se, nehnu se z místa, čekám a pozoruju, zkouším vidět, zkouším předpovědět, ale nevidím nic, a nemůžu nic vidět. Nevím, odkud přijde rána. Nevím, co by bylo lepší udělat. Popadne mě panika, úplná panika, co mám udělat, jak se mám zachránit? Mám utéct pryč, uprchnout? Mám se na ně vrhnout a roztrhnout je? Mám se zarýt do země? Stát nesmím, už na mě míří. Míří. Nechci umřít! Ztraceného národa ztracená dcera. Nějak se z toho musím vymotat, až teď ti rozumím, Vito, až teď vidím, jaké to je, když zjistíš, že si přeješ žít, když jsi ohrožen. Když tě vláčí ze samotky k výslechům. Tak odpadnou sebevražedné myšlenky. Myšlenka na přežití. Chytni mě, prosím, obejmi mě, ať jsem v bezpečí, co mám dělat. Ušlapou mě. Já nejsem býk, to oni jsou býk, který pádí ulicemi a ušlape vše živé před sebou. Dav zdivočelých, rozzuřených býků. Nereagovat, neozvat se. Čím méně vědí, tím lehčeji se jim vysmekneš. Nějak je třeba fungovat. Tolik hříchů mám na svědomí. Tolik smrtí. Smrt jedné redaktorky, která mě jakýmsi způsobem adoptovala, ale přesto ji pokaždé nějak prohlédnu.

Přeložila Jana Šnytová