k1k
k2k
Narodila jsem se 6. ledna 1890 v Kunčicích u Kynšperka, nyní Letohradu.Moje rodná vesnice je po levém břehu Tiché Orlice, dlouhá asi sedm kilometrů. Většinou to byly samé chalupy, větších statků jen několik. My jsme obývali menší chalupu asi se třemi hektary, ostatní jsme měli najmuté od panského dvora. Měli jsme jednu větší světnici a malou komoru, chlév pro dvě kravičky, pak kůlnu pro vůz a stodolu.
5
Byla jsem nejstarší z otcova druhého manželství. Otec Jan Tomek byl truhlář, matka Josefa, rozená Kvapilová ze Šedivce. V prvním manželství měl otec šest dětí, z kterých zůstaly do dospělosti dvě. Starší Baruška šla po vychození školy do služby. Pak se vdala, v Litomyšli jsou po ní dva synové. Mladší Anežka byla hluchoněmá, byla v rodině až do své smrti. Nás bylo také šest, tři sourozenci zemřeli a tři jsme se dožili stáří. Bratr zemřel v šedesáti šesti letech, sestra Emilie se provdala za Macháčka. V Letohradu žije dodnes. Naše světnice měřila 5×6 metrů, byla v ní chlebová pec, která zabrala veliký kout. Tak malé hospodářství by nás neuživilo, otec přivydělával truhlařinou, doma měl stát ten svůj „ponk“ pod okny, načiní po zdech ve skříňkách. Stroj žádný otec neměl, hoblík, pilu a ostatní všechno náčiní poháněl rukama.
k3k
Mezi tím smetím a třískami jsme se my, děti, batolily od mládí. Když nechal na večer otec práce, hned hleděla matka vše uklidit a spálit, na neděli všechno umývala. Nic se nedivím, že v takovém prostředí nás polovička zemřela. Matka naše byla pracovitá, čistotná, skromná. Vyrostla v chudobě, musela živit matku ze služby a pak z tkalcování doma. Otce si vzala, že měl chalupu a mohla dělat na svém. Byla spokojená i u té dřiny na poli, otec dělal jenom na poli s kravami. Krmení pro krávy vozila na trakaři, zpocená přišla ke kolébce, naklonila se přes ní, aby napojila nejmladšího bratříčka a neodmeškala se, běžela hned do chléva a k plotně. Ostatní obsluhu nám všem obstarávala Anežka, dobře se na to pamatuji. Otec byl pokrokový člověk, jako tovaryš hodně vandroval, četl noviny, uměl pěkně psát, ale matku jsme učili podepsat, když musela po otcově smrti převzít hospodářství u soudu. Otec si vysloužil za své pokrokové názory od občanů kunčických přezdívku „socialista“. O kněžích nám říkal, že on dělá almary a kněz, že káže, a že to oba dělají, aby se živili, že nečekaje, co bude po smrti. Matce však otec nikdy nebránil chodit do kostela, ta zase byla moc zbožná, nevynechala neděli pobožnosti a věřila, že přijde do nebe i za to, že se musela celý život starat o tu němou, která ji přežila o kolik roků.
Církev katolická měla tehdy vládu nad lidem, strašila nás kazatelem, očistcem a peklem, odkud není úniku, kdo nechodí do kostela. V neděli se chodilo dopoledne v lepších šatech a odpoledne se nosily obnošenější. Konaly se různé průvody v létě do přírody a modlili se za zachování úrody.
5
Na tři Krále jsem nosila v bílém džbánku světit vodu, kněz nad těmi všemi džbánky něco předříkal a posvětil. Voda se pak potřebovala k různým náboženským úkonům. Já jsem s ní chodila na Štědrý večer stříkat kolem chalupy a modlila jsem se Otčenáš, abychom byli chráněni všeho neštěstí. Na
k4k
Hromnice zase nám světili v kostele svíčky, aby neuhodilo a nosily se na jaře do obilí, aby bylo chráněno před pohromou, kočičky, které světili o Květné neděli. Na popeleční středu jsme chodili do kostela pro požehnání od kněze, dal nám pod bradu dvouramennou svíčku, aby nás nebolelo v krku. V obci hasiči postavili zbrojnici, než ji potřebovali, musela být posvěcena. Byla jsem za družičku, bylo nás moc. Postavil se v obci pomník na místě neštěstí, také ho musel kněz posvětit. Ještě jsem vzpomněla, že na Popeleční středu před Velikonocemi nás kněz v kostele mazal na čele popelem z kadelnice, dělal křížky, abychom měli odpuštěny všechny hříchy v masopůstu napáchané. V takové době byli lidé spokojeni a modlili se za šťastný život po smrti, který měl přijít po všem tom strádání na zemi.
My jsme se batolily kolem otce, třísky a prkýnka byly naše hračky, panenku jsem nikdy neměla, jen o Mikuláši a šmerkustu byly perníkové. Když mě bylo osm roků, dostala jsem sestřičku Emilku a té jsem se nachovala dost.
5
Ráda jsem chodila na koupi, kupec nám dal od cesty nějaký mls. Těšily jsme se na sestru Barušku, ta nám obyčejně přivezla fíky a pomeranč a to byla vzácnost. O Kopečkové pouti jsme s bratrem čekali na tetičku. Ta nám dávala po dvou krejcarech, za jeden jsme si kupovali velký bonbon a druhý byl na kolotoč. Zábavu jsme měli na řece, byla mělká a klidná. V létě jsme brodili a chytali špulci slepicím, v zimě zamrzla a byla klouzačka. Sáňky jsme neměli, ty byly veliké na vožení do mlýna.
k5k
Živeni jsme byli prostě, matka vždycky říkala, že se musí jíst, co dům dá. Byly to nejvíce brambory a mléko. Mléko jsme jedli sbírané, smetanu matka sbírala, v pátek stloukla máslo. Na to byla dřevěná nádoba vysoká asi tři čtvrtě metru, dole širší a u vrchu s nástavcem, do kterého se vsunul kotouč s dírkami a držadlem se tlouklo nahoru a dolů. Když bylo máslo stlučené, dobře ho matka vybrala, kousek ho ubrala a ten jsme měli celý týden na maštění, asi čtvrt kg. Pro ostatní si přišel obchodník s nůší na zádech. My jsme pak měli podmáslí k bramborám. Pak postavili mlékárnu, mléko všechno se nosilo do mlékárny a my jsme měli jen tu odstředívku. Mléka dobrého nechala matka otci ráno na kafe, aby nemusel jíst s námi brambory, že by se meškal do práce. Nám matka loupila, to byla snídaně. K obědu polévka s bramborama a nebo něco z nich. Kafe jsme měli jenom v neděli, cukru bylo jenom čtvrt kg na celý týden. Na neděli koupila matka čtvrt kila hovězího. Byla cibulová omáčka s bramborama a pekla vdolky v létě se zelím nebo mrkví, jinak s povidly. Pšenice mnoho nebylo, rodiče dávali mlet také ječmen, z toho se dělaly knedlíky švestkové a lívance pečené na holé plotně, to jsme jedli rádi. Řízky a podobná masa jsme neměli, matka naše říkala, že je neumí udělat. Když se narodila sestra Emilka, bylo potřeba více ležení, ve světnici to nešlo umístit, začala nás matka vodit na půdu. Mě bylo osm roků, bratrovi šest, spali jsme na jedné posteli, matka narovnala kolem nás otýpky, aby nám bylo tepleji a abychom nespadli. Zimní dobou nás umístili na té chlebové peci, tam se nám líbilo, viděli jsme na plotnu. Když měla matka času, opékala nám kolečka brambor a řepy bílé, tak jsme měli hody. Anežka, ta spala v komoře.
k6k
Do školy jsem začala chodit 16. září 1895. Škola byla dvoutřídní, do první se chodilo tři roky a do druhé ostatní léta, v každé třídě byla dvě oddělení. Učila jsem se dobře, jen dvojka ze zpěvu mě to kazila.
5
Otec nás nenechal vynechávat ani tu úlevu, která byla povolená na polní práce školní radou, nezůstali jsme doma. Otec dostal od c. k. okresního hejtmana písemnou pochvalu, že jsem nevynechala za dva roky ani půl dne. Měla jsem ráda básně, přednášela jsem „Pohádku o štěstí“ a „Jan za chrta dán“ a t. pod. Školní rok nám začínal a končil pobožností (mší) v kostele, ve škole jsme se seřadili a vedl nás učitel do kostela. Čtyři hodiny týdně jsme měli náboženství katolické povinné. Ve třetím školním roce jsme už museli jít ke zpovědi. Už předtím nás kněz učil, čím hřešíme, co je hřích. Z těch jsem si pamatovala kradení cukru mamince, který jsem šeptala knězi do ucha. Dostala jsem za úkol pomodlit se pěkně dva otčenáše, aby mě to Pán Bůh odpustil. Druhým rokem nás zase kněz připravoval k „svatému“ přijímání. Po zpovědi jsme nesměli udělat hřích a druhý den se nesmělo snídat a v kostele nám kněz dával do úst kousek oplatek namočený v kyselém vínu na památku poslední večeře Ježíšovy. Muselo se to nechat v ústech rozplynout, ne kousat. To se pak opakovalo každý rok třikrát, na začátku školního roku, o Velikonocích a na konci roku. V posledním školním roce jsem byla také biřmována. Do farního kostela přijel z Hradce biskup. Museli jsme zase být očištěni od všech hříchů a přijít s kmotrem. Já jsem měla kmotru matčinu sestru. Postavili jsme se každý vedle kmotra, který slíbil, že nás dobře povede, biskup nás svým požehnáním přijal definitivně do svého tábora. Dostala jsem od kmotra zlaté náušnice. Na náboženství jsme měli zlého kněze, mlátil kluky, nadával jim. Husovi nadával kacířů, bludařů a jak věděl. Učitel nám ho dával za vzor zase jako bojovníka za pravdu, kterou hlásal. Oba moji učitelé byli pokrokoví lidé, sokoli, učili nás milovat vlast i písněmi.
k7k
Česká naše země byla součástí říše rakouskouherské, které vládl František Josef I. a císařovna Alžběta. Při všech slavnostech ve škole i v kostele jsme zpívali hymnu Zachovej nám Hospodine císaře a naší zem a t. d. V kostele četli kněží několikrát do roka „Pastýřský list“, ve kterém papež uděloval milosti a odpustky tomu, kdo odváděl správně papežský grejcar. Otec říkal matce, ať si za něj raděj něco koupí sama. V
Při těch radostech a starostech utíkali školní léta. Když jsme udrželi cep v ruce, museli jsme pomoct mlátit, ráno jeden posád, to se rozvázal snop žita po humně a mlátilo se do klasu. Odpoledne zase, dokud bylo světlo.
5
Tak jsme mlátili žito a ječmen, pšenici a oves. Naši si vypůjčili mlátičku ruční, čtyři osoby, nejvíc muži, točili klikami, jeden dával do stroje a u slámy byli dva lidé. Mlácení trvalo obyčejně do Vánoc, pak už byla práce doma. V zimní době jsme pak při škole pomáhali šít matce knoflíky. Nítěnné knoflíky jsme natáčely a Anežka je uměla jen natáčet. Byli to „šestnáctky“, každá měla šestnáct brifů a ten měl dvanáct tuctů. Bylo od toho 60 až 80 krejcarů podle velikosti. Měli jsme úkoly, když byl úkol hotov, mohli jsme se jít klouzat. Hotové knoflíky jsme nosili do Jablonného, chodilo se pěšky. Chodila s nimi matka, pak jsem už šla sama, byly to dvě hodiny cesty. Těšili jsme se pak na rohlíky, mlsy nám jiné nenosila. V zimě jsme se také těšili na pečení chleba, pekla ho doma matka v chlebové peci, to byl celý obřad. Večer nechal otec dříve práce, aby se vše uklidilo a prach matka utírala. Veliká „díže“ se snesla z půdy a dělal se kvas, nechala matka vždy kousek starého těsta. Nechalo se rozmočit a pak přesátá mouka se teplou vodou rozmíchala na řídké těsto, které se nechalo přikryté do rána kysat.
k8k
Druhý den ráno matka odebrala trošku těsta, z kterého jsme pak měli polévky, a přidáváním mouky zamíchala tuhé těsto. Rádi jsme přihlíželi, jak maminka chodila kolem díže a „kopistem“ (velkou vařečkou) těsto převracela, často se přitom modlila. Dělala z toho pak pecny, průměrně dvanáct. Nám přitom udělala „podplamenice“, které se pekly u samého ohně. Udělala na nich nožem čtverečky, posypala solí a kmínem, byly hezky tenké. Když byly polena v peci shořelé, pec rozpálená, stáhly se ty zbytky uhlí dopředu a placky se daly blízko, aby byly pěkně červené. Nosili jsme si je do školy na poledne. V této chlebové peci jsme pekli o Vánocích vánočky a o pouti a posvícení koláče. Koláče jsme dělali veliké jako dlaň, dávali jsme je na javorové listy, aby se nemuseli zespodu mastit a pekli se na holé peci. Listy odpadli a kůrky byly křehké a koláče moc dobré, celý týden jsme je jedli. Chleba nám také vydržel tři až čtyři týdny, i když po povrchu plesnivěl, matka ho otřela a krájela. I ovoce křížaly se, hrušky se sušily, to byly naše pochoutky. Utekla doba těch bezstarostných školních let, také jsme měli zábavy v zimě, jen ty klouzačky a sněhuláky, sáňky, líže jsme neznali. Šťastný kluk byl, když měl „želízka“. Satůrky jsme měli navíc slaměné jen do ruky, na těch to špatně jezdilo z kopce. Na školní výlety jsme také chodili, poslední rok jsme šli na Žampach. Jedna spolužačka kulhala, aby jí to nebylo líto, vypůjčil p. řídící vozíček a vždy jsme dva táhli. VI
k9k
Tehdejší dobu byl žák při dovršení čtrnáctého roku propuštěn ze školy. Tak jsem se pátého ledna 1904 rozloučila se školou dost nerada. S propouštěcím listem jsem dostala od ús. kr. okresního hejtmana Vojáčka knížku (Rady pro domácnost) jako odměnu dobré žákyni.
5
Nastala nová doba v životě. Jakmile člověk vyšel školu, společnost lidská se dál nestarala o člověka. Zvlášť děvčata, když nebyla rodina schopná je uživit, nezbývala než továrna, práce na panském nebo služba. I chlapci, když nešli na řemeslo nebo na dráhu, nezbývala než služba u sedláka. Byla jsem slabší postavy, nechali mě rodiče do jara u těch knoflíků, pak jsem šla do školky na stromečky. Když bylo hotovo, chodili jsme ke dvoru v Orlici na práce na poli, dostávala jsem 40 krejcarů na den. Poznala jsem životy těch lidí v „ratejnách“ jak o nich pak psal Zápotocký. Naskytla se mě služba a tak v patnácti letech jsem šla sloužit do Lanškrouna k šestinedělnímu dítěti. Bylo německé město, byli to Češi, pán byl z naší vesnice. Byl zaměstnán v továrně hedvábnické a paní chodila do továrny na cigarety. Stýskalo se mě tam, ale domácí pán byl bednář, uměl dobře česky tak mě tam zvali na chování. Domů jsem mohla každý třetí týden v sobotu a v neděli odpoledne zpátky. To šla obyčejně máma kus cesty se mnou, tři hodiny trvala jedna cesta. V létě jsem chodila bosa přes Vrchy, v zimě to bylo horší. Byla jsem tam asi půldruhého roku. Paní měla odpracovaných deset roků, byla pensistka, zůstala doma. Nepotřebovali chůvu, tak jsem šla domů. Nastoupila jsem potom službu v orlické škole. Byli to hodní lidé, pán byl řídicí učitel, paní učila děvčata ruční práce. Měli tři dcery, nejstarší byla právě provdaná do Ústí n. Or. (syn její Bohouš Heran je virtuos na čelo) Druhé dcery byly doma, šily a vyšívaly si výbavy, starší pak chodila na poštu. Práce jsem tam měla dost, byly tři třídy, kabinet, chodby s příslušenstvím. Večer jsem měla pro sebe, mohla jsem si jít často domů. Jedla jsem zároveň s nimi, paní mě brala k vaření, nic přede mnou nezavírali. Když byla někde zábava, myli za mě nádobí a pak jsem jim musela o zábavě vyprávět. Divadlo jsem
k 10 k
hrála. Všude se tak služky neměly, někde nesměly ani do místnosti, kde bydleli páni, kromě uklízení. Vzpomínám, že to byly šťastné bezstarostné doby mého života, nejdřív jsem dostávala šest Kč a později deset kor. na měsíc. Ještě se to říkalo po staru, bylo to po zlatých.
Když mě bylo osmnáct roků, byla jsem pozvána za družičku na svatbu sestřenici. Za mládence jsem měla hezkého, veselého hocha. Byl to tovární dělník, svou pílí se dopracoval, že už byl mistrem. Líbil se mně, začali jsme se spolu scházet, tak z toho byla známost.
5
Otec neměl námitek, chodil hrát na zábavy, viděl nás spolu, hoch se mu líbil, neměl námitek. Ale matka mi bránila, nechtěla, abych se vdala do podruží, měla pro mě vyhlédnutého ženicha, který měl chalupu a byl sám. Já jsem ho nechtěla, řekla jsem mu, že bych si ho nikdy nevzala, ať na to nemyslí. Oženil se s jinou a můj mládenec chodil na schůzky ke škole dál.
V sobotu 19. června 1909 přišel pro mě posel od matky, abych přišla domů, že je otec nemocen. Už tam byl doktor, nařídil obklady a klid, několik žeber zlomených. Těžký úraz utrpěl při seskakování z vozu při jízdě z kopce. Svému zranění osmý den podlehl.
5
To byla těžká rána do naší rodiny. Mě bylo devatenáct, bratrovi, který se u otce dva roky učil, sedmnáct a sestře jedenáct. Bratra dala matka doučit k příbuzným do Líšnice. Já jsem musela vystoupit ze služby, kde jsem byla tolik spokojená, ale nic platné. Kbelík, hadr a smeták jsem musela zaměnit za opratě, u krav. Začátek byl těžký, nejhorším vypomohli a poradili sousedé. Pomalu jsem si zvykala, na podzim už jsem sama orala.
k 11 k
Matka měla stále starost, že otec zemřel nezaopatřen sv. svátostmi, chtěla abych za něj vykonala pouť do Králik, aby se Panna Mariá přimluvila za něj u Boha, aby mu byly hříchy odpuštěny. Když byly polní práce trochu skončeny, vypravilo se procesí na pouť, otec ten tohle „courání“ zavrhoval, říkal, že Pannu Marii mají tady v kostele a toto, že je maření času a nošení kněžím peněz. Nejdříve byla v kostele mše a pak se šlo, poutníky vedl člověk, který předříkával písně i modlitby. Bylo nás ke čtyřiceti, šlo se polníma cestama boso. Když jsme přišli přes Mladkov, sedli jsme si na mezi a obuli jsme se a šli dál. V Mladkově nosič postavil křížek v chodbě a šli si něco koupit k jídlu, druzí si zůstali venku a snědli svoje buchty a šli jsme už obutí. Do Králik jsme přišli k večeru a hned se šlo na Kopec. Cestou jsme se modlili Křížovou cestu u každého zastavení. Na Kopci se sešlo těch procesí víc. Vedoucí sháněl nocleh. Spali jsme v jednom sále na slámě staří, mladí, muži, ženy, všechno v jedné řadě. Večer jsme byli hned na pobožnosti a u zpovědi, kdo chtěl. Kněz nám vykládal, až půjdeme ráno před hlavní oltář, že po levých schodech se jde jenom po kolenách, že jsou v každém schodě po pravé straně pod okénkem uschovány ostatky svatých. Kdo je všechny políbí a přileze nahoru, že má odpuštěny hříchy, obětovala jsem se tedy za otce. Nahoře jsme měli podívanou na tu zlatou nádheru, po druhých schodech dolů se už šlo normálně. Kolem celého kláštera bylo plno krámů s upomínkovými předměty všeho druhu, křížky, sošky, obrázky, růžence. Kdo si věc koupil, dalo se to na určité místo v kapli, kněz to pak posvětil. Vzpomněla jsem na otcovi názory, nic jsem nekoupila. Když byly všechny pobožnosti a nákupy odbyté, připravovali jsme se k odchodu, byla jsem s jedním děvčetem, přijeli za námi ráno vlakem naši hoši. Tak cesta zpáteční byla už pestřejší, lepší se zpívalo. Nevím, jestli otcovi ta oběť pomohla, ale matčino svědomí bylo klidnější.
k 12 k
Zvykali jsme si všichni na ten nový způsob života, matka se smiřovala s mou známostí, mládenec k nám docházel. Viděla, že je to hodný hoch, i při polní práci nám někdy vypomáhal. Já jsem se chodila učit šít zimní dobou, bratr byl vyučen, dělal na náchodském zámku.
5
Uběhli tak dva roky a umluvili jsme, že se na podzim vezmem. Ale naše sny a plány se nesplnily. 15. července 1911 přišel můj mládenec o život. Při vykonávání povinnosti byl zachycen řemenem a než byla pomoc, byl mrtev. Nic platné nebylo plakat, ani veliká účast na jeho pohřbu nezmírnila bolest, plakaly jsme s maminkou. Těšili mě kamarádi jeho, brali mě mezi sebe, ale zapomenout se nedalo, k zábavám mě nutili. Po půl roce jsem si dala říct. Začali se o mě ucházet dva, jednoho jsem odmítla hned, druhý byl synek z velkého statku, ten by mě byl milejší, ale byl z velkého statku a já jen z chalupy, tak jsem se toho bála. X
V zimě pak jsem byla pozvaná tady v Líšnici na svatbu. Byl také pozván můj budoucí muž. Znali jsme se, byl na pohřbu mého otce v zastoupení rodičů, informoval se na mě a bylo mu řečeno, že mám známost. Teď když věděl, že jsem volná, začal se o mě ucházet.
5
Viděl, že jsme měli doma na štůse prkna, ptal se, zda-li by je matka neprodala, že by je koupil. Přišel k matce se ptát, ta však řekla, že je neprodá, že je nechá na mou výbavu. Koupi neudělal, ale ptal se matky, zda-li by mohl zase přijít, že bych chtěl udělat se mnou známost. Matka svolila, byl podle jejího přání, řemeslník, měl chalupu, i když zadluženou, ale já jsem z toho měla plnou hlavu. Svobodná jsem zůstat nechtěla, viděla jsem, jak v sousedství dožívaly bídně dvě staré sestry svobodné, které
k 13 k
celý život sloužily v Praze a teď byly příbuzným na obtíž. Viděla jsem, že už žádný nebude, jak ten první, svolila jsem. Přišel zas. Chodil pak každou neděli, zvykala jsem si na něho, velice slušně se ke mně choval, tím si mě získával. Schůzky naše trvaly přes celé léto, chodila jsem ho kousek vyprovázet. Jednou na zpáteční cestě na mě čekal ten selský synek, přemlouval mě pro sebe. Byl to hodný hoch, ale řekla jsem mu, že už jsem rozhodnutá. V říjnu měl bratr rukovat na vojnu, umluvili jsme se s Richardem, tak se jmenoval můj ženich, že odbudem svatbu, než půjde na vojnu. Chtěla jsem, aby mě vedl bratr k oltáři místo otce. Za celou dobu známosti mě neřekl, že mě má rád, ani se mě na to neptal. Mě bylo milé, že se na moje city také neptá, já jsem k němu cítila spíše takovou úctu než lásku, ale umínila jsem si, že ho nezklamu. Svatba byla určená na osmého října, bylo to úterý. V neděli před tím byly věnečky. Ženich si přivedl několik kamarádů a drůžičku. Všechna chasa kunčická se přišla rozloučit, byla plná světnice. Poněvadž ženich netančil, nechystali jsme o svatbě muziku, jak bylo zvykem. Ale naši mládenci si to nechtěli dát líbit, že si prý seženou muziku sami a nás pozvou, že si musejí se mnou naposled zatančit. Musel tedy bratr druhý den hudbu sehnat. Když po skončení věnečku jsem šla dát ženichovi košili k svatbě, jak bylo zvykem (od něho jsem dostala boty), byl už pryč se všemi líšnickými. Ani se se mnou nerozloučil, to mě jedno nebylo. Plakala jsem celou noc. Druhý den jsem musela ke zpovědi do Kyšperka. Na zpáteční cestě jsem se stavila na hřbitově, u obou hrobů jsem se vyplakala a slíbila si, že budu bojovat se životem. Celý den jsem byla smutná, maminka mě říkala, že mám čas ještě se rozmyslet, že mě nenutí. Ráno přijel ženich s maminkou, byl překvapen, že pláču, maminka mě velice mile přijala a říkala, ať se nebojím, že Richard je hodný hoch a měla pravdu.
k 14 k
Do kostela jsme šli pěšky skoro dva kilometry, v kočárech jezdili jen sedláci. Při oddavkách v kostele jsem odhodlaně slibovala všecko, co církev římsko-katolická přikazovala za povinnosti manželce. Mše, která se potom sloužila, byla obětovaná za spásu otcovi duše podle matčina přání. Hostina byla jenom skromná, dorty a cukroví nebyli, tenkrát se to v chalupách nedělalo, nějaké to maso, koblihy a bábovky. Když jsem se doma převlékala ke stolu, poprvé mě manžel políbil, svobodnou nikdy ne. Večer jsme šli k zábavě, už na venku nás vítala hudba pochodem. V sále jsme zůstali spolu stát, než předtančili první kousek, pak mě sebrali mládenci, celý večer jsem byla jejich a ženich se na nás spokojeně díval v lokále. XI
Ještě šest týdnů jsem byla doma, pomáhala matce sklidit úrodu, bratr šel na vojnu. Koncem listopadu si mě manžel odstěhoval i s prknama, peřiny, šicí stroj, velký kufr se šatama, matka dala, co mohla.
5
Tady mě maminka přijala hezky a s radostí, ráda mě předala starost o domácnost. Měli jsme dvě kozy a několik slepic, v dílně byli dva dělníci a tři učedníci ke stravě, tak bylo co dělat. V dílně bylo také práce dost, nábytek se posílal až do Liberce, pro vesnice mnoho nebylo, nebyly peníze. Pomalu jsem se tady seznamovala se sousedy a přáteli. Manžel tu měl bratra s rodinou a sestrou provdanou Hůlkovou. Měli hostinec a pět dětí. Matka manželova u nás spala a chodila tam k dětem hlídat. Dělat moc nemohla, byla nemocná, ale Hůlkom byla každá maličkost dobrá. Já jsem stále ještě vzpomínala na Kunčice, jak to trochu šlo, šla jsem se tam aspoň chvíli podívat. Anežka mě vždycky ráda viděla a hladila.
k 15 k
XII
Měli jsme jednu světnici, maminka mi dala na kamna, byli tu špatně. Manžel udělal kredenc pro nádobí, kterého kolem toho měla, a stačilo nám to. I manžel si mě získával. Poznávala jsem, že jsem se v něm nezklamala, měl mě opravdu rád.
5
Když se nám po třinácti měsících narodila dcera Jarmila, byli jsme šťastní. Musela jsem se ještě podrobit všem těm úkolům církevním, před narozením jsem šla ke zpovědi. Po křtu pak do šesti neděl se šlo s dítětem k „ouvodu“, v náručí jsem ho nesla kolem oltáře. Která máma si zaplatila, vzal kněz dítě do náruče, vyzvedl před oltářem a obětoval ho Bohu. Já jsem si tu službu nežádala. Z dítěte jsme měli radost, měla se k světu. Ale začala nám radost kazit tatínkova nemoc. Jednou přišel domů, odváželi nábytek, sedl u stolu a nemohl dýchat. Lekla jsem se, za chvíli to přešlo, ale za nějakou chvíli se to zase opakovalo. Doktor řekl, že to jsou astma, následky nevyléčených zápalů plic. Byla jsem nešťastná, nikdy jsem o takové nemoci neslyšela. Vyřadilo ho to z práce na dva až tři dny, doktor těšil, že se to snad časem usadí, ale stalo se ještě něco horšího. XIII
26. července 1914 jsme měli pouť. Časně ráno přišla matka manželova nás budit, že se něco děje ve světě, že musel ihned rukovat na svůj útvar důstojník, který tu byl na dovolené, že jim to říkal ponocný, který tenkrát ještě hlídal vesnici a každou hodinu troubil na lesní roh (ze začátku jsem se toho bála).
5
Manžel nevěřil, vstal a šel se ptát. Žádný ještě nic nevěděl, ale před osmou hodinou už strážník bubnoval po vesnici a oznamoval všem vojákům mobilizaci. Do dvaceti čtyř hodin měli nastupovat urči-
k 16 k
té ročníky. Manžel myslel, že to snad na něj neplatí, byl u dělostřelců, šel se ptát na okres, ale musel také. Ráno jsme se vypravili na cestu do Kyšperka. Já jsem nesla holku v náručí, kočárek jsme neměli, manžel udělal kolíbku a já jsem holku nosila v „chovačce“. To byl kus pevné látky hozený přes jedno rameno, dítě se zabalilo a dobře neslo, bylo jí osm měsíců. Šli jsme přes Oboru, manžel mě těšil, že asi přijde brzo domů, když by tam na něj přišla nemoc. Na nádraží byl zmatek, neměli vozy, řekli, že to bude až někdy odpoledne. Šli jsme zatím k mamince, manžel je prosil, kdyby se nevrátil, než se budou kopat brambory, aby mně pomohly. Já jsem se hrozila, že to není možné. Na nádraží bylo hrozně, všechno to plakalo, děti se věšeli tátům za krky, za ruce. Vlak pískal k odjezdu a lidi nechtěli od něj. Dobře, že jsme nevěděli, co nás čeká. Když jsem přišla domů, počítala jsem na budíku, kolik hodin už jsme sami.
Zůstal tady se mnou nejstarší učeň, aby dodělal rozdělanou práci, kterou dovedl dodělat. Stýskalo se mě taky moc, seděla jsem asi za tři dny venku s holkou v náručí a plakala nahlas. Slyšela mě sousedka, přes vodu volá na mě, co to dělám, jestli vím, co jsem teď povinná k dítěti, které mám v náručí, co by z ní bylo, kdybych se utrápila.
5
Vzchopila jsem se a plakat přestala a čekala na zprávu manžela. Přišla za týden z Tyrol, že tam asi zůstane, nikam nepotáhnou. Kdy jsme dojedli chleba, šel mě chlapec pro nový, ale obchodník mu ho nedal, že je dražší. Byla jsem překvapená, sotva válka začínala, už využíval doby.
k 17 k
Utíkal týden po týdnu, žádala jsem o podporu, dostávala jsem 36 korun na měsíc s holkou. Začala jsem cestovat, každou neděli jsem chodila na Kunčice. Učedník šel také domů do Sobkovic. Tady mě babička od Hůlků přišla nakrmit kozu a slepice, v neděli navečer jsme se zase sešli. V zimě bylo konec, přes pole to nešlo a po silnici bylo daleko. Někdy přišla matka nebo sestra, bratr vojákoval v Haliči u pěchoty, měl vojnu horší. Manžel si chválil zdravotní stav, byla už první zima za námi, ani jednou tam nestonal, těšil se, že snad bude zdráv. Na jaře druhý rok nám nečekaně zemřela manželova matka, poslala jsem telegram. Manžel přijel právě o pohřbu. Byla radost ze shledání, obdivoval Jarmilku, jak vyrostla. Dostal týden dovolené, ale asi po třech dnech zase těžko dýchal, lekli jsme se, ale nebylo to zlé. Aby nám nebylo smutno, učedník už u nás nebyl, přehradil manžel dílnu, my jsme šli tam a do světnice jsme vzali do nájmu rodinu. Byl to už válečný invalida bez jedné nohy, měli chlapce jak naše holka, tak si spolu hráli. Já jsem chodila vypomáhat sousedkám, které měly muže na vojně, najedly jsme se a každý halíř byl dobrý.
Hned na začátku války byly lístky na mouku, cukr a chleba. Už se chýlil druhý rok války ke konci, chleba byl už kukuřičný, drobil se. Nosil se na košatkách, mouka také kukuřičná, pšeničné jeden kgr na měsíc. Na vesnici jezdili lidé z měst pro bochník chleba, metrák pšenice stál tisíc Korun.
5
Začaly řádit rekvisice, rabovali u rolníků, zabavovali, co našli. Do mlýna nosili lidi na zádech v noci, i udavači se našli. Byla to opravdu zlá doba. My jsme byly živi jen bramborama, snědly jsme jich s
k 18 k
kozou a slepicema za ten jeden rok, hospodář to odhadl třináct metráků. Kukuřičnou mouku jsem nosila matce, ta mi dala trošku na polévky, vařily jsme si mléčné polévky, sladkou omáčku a kyselou. Manžel jezdil domů na polní práce asi dvakrát za rok. Na vojně byl zdráv, ale jak přijel domů, nemoc se přihlásila a kazila nám radost ze shledání. I když onemocněl, rukovat musel, četník mě říkal, že ho musím nechat zavést na dráhu, ale druhý den už mohl jít. Vojáci také naříkali na jídlo, sháněli jídlo, jak se dalo. Z front chodily zprávy o mrtvých a raněných, noví zase rukovali, byli už čtyřicetiletí a museli. S Jarmilkou jsme už chodily, šla sama, ještě jí nebyly tři roky a už to dokázala. Utíkal čas při všem tom dopisování a těšení na shledání poslední. Poslední dobou jsme nejvíc posílaly vojákům perník. Dělaly jsme si ho, že řep. sirup, kterým jsme ho sladily, jim déle vydržel než nějaká buchta. Chlebovou mouku jsme vyměnili za kukuřičnou, tu dali praseti. Látky jsme měli z kopřiv, bylo to pevné, ale na holém těle to pálilo. XX
V osmnáctém roce v květnu svitla trochu naděje na mír. Čeští spisovatelé vydali manifest, ve kterém se dožadovali odtržení zemí československých od říše rakousko-uherské. V Žamberku byla uspořádaná manifestace, byla jsem na ní. Hovořil řečník na tribuně a vedle stál c. k. okresní úředník v plné parádě, jak se mu něco nelíbilo, hned ho přerušil, lidí tam bylo mnoho, bylo to na podměstí.
5
k 19 k
Těšili jsme se zase dále, přišla pátá válečná pouť, to už jsme si ani vdolky nemohly upéct. Až přišel říjen, byl tady na dovolené bratr manželův, vyprovázela jsem ho do Žamberka. Cestou nám řekli, že je už po válce, že ve městě shazují rakouské znaky a radili vojákovi, aby si oddělal hodnosti, ten nevěřil. Ale hned na kraji města stáli sokoli a sundal to. Tak jsem s radostí běžela domů, ale tady mě už někdo předběhl. To bylo radosti. Ještě ten den bylo oznámeno všude, bubnoval to zase bubeník a oznamoval prozatimní vládu. My, které jsme věděly, že nám muži přijdou, jsme se radovaly. A hůře bylo těm, kterým po válce napsali jen jejich jména na pomník. Manžel vojákoval poslední rok v Linci, dělal u řemesla, o konci války se dozvěděli také brzy. Měli dovoleno vzít si nějaké věci, ale na hranicích jim to sokoli odebrali, museli jít pěšky až do Čech. Domů přišel až devátého listopadu, ale jen na několik dní, musel nastoupit k pluku do Jaroměře. Jezdil pak už častěji a vždy si připravoval řemeslo dohromady. Propuštěn z vojenské služby byl až v červnu 1919. Uplynulo téměř pět roků, které jsme prožili v samém strádání a strachu o životy vzájemně. XXI
5
Jarmilka šla hned v září do školy a o Vánocích nám přibyl do rodiny syn Miroslav. Byla radost, bylo se o co starat.
V dílně měl manžel bývalého učedníka, který měl dva roky vojny za sebou, učedníka nového a dělníka. Práce bylo dost, peněz nakeťasených bylo dost, lidé chtěli stavět. Práce na strojích jezdili dělat v Žamberku, dokud jsme neměli stroj. Ale nemoc se hlásila stále a ztěžovala mu práci, vypomáhala
k 20 k
V lednu v dvacátém roku zemřel švagr Hůlka, muž manželovi sestry. Zůstalo pět malých dětí. Hůlková vedla malou živnost dále, manžel jim pomáhal, jak to šlo aspoň radou. Byla však také chatrného zdraví, dostala tuberkulosu, kterou trpěl i její muž, za necelé dva roky zemřela také.
5
Nejstarší synek František přinesl mě ukazovat, jakou koupil na svátky dětem „kolekci“, ale my jsme věděli, že budou asi svátky smutné. A stalo se. Na štědrý den ráno ve tři hodiny zemřela matka od pěti dětí. Nejstarší patnáct a nejmladší pět roků. Ani plakat jsem nemohla samými starostmi. Byli ten smutný večer naposled pohromadě, byl s nimi strýček Karel. Frantík byl praktikantem v továrně: Mařenka byla právě vyšlá školu, Jaroslav chodil do měšťanky, spal už u nás s Frantíkem, aby nemusela se starat Mařenka o ně. Druhý den si nejmladší Lidušku odvedla sousedka Volfová, že se bude o ni starat. Ostatní bydlí u nás, Mařenku si pak vzal strýček Jan do služby. Jendu, který chodil do obecné, si pak po třech týdnech vzaly teta s babičkou. Zůstali nám doma dva. Frantík byl v naší rodině do oženění, Jaroslav po vychození měšťanky se šel do Prahy učit do obchodu. Po vyučení tam zůstal a založil rodinu. Za rok však se Volfová rozmyslela a Lidušku, která chodila první rok do školy, nechtěla, že by svoje hochy šidila. Prostřednictvím inserátu jsme se dozvěděli, že zámožní bezdětní manželé hledají holčičku. Šla jsem tam, slíbili, že se přijde na ní podívat. Přišla, holka se jí zalíbila a za týden jsem ji vedla do nového domova. Bylo mi jí líto, ale my jsme ji mít nemohli, měli jsme jen jednu místnost, hoši spali na půdě a my jsme měli dvě děti. Pěstouni Liduščiny si dali podmínku, aby se nehlásili k ní sourozenci. Tak se také stalo, poznali se až v dospělém věku a navštěvují se. Mařenka po dlouholeté službě si prodělala kurs pro pěstounky v jeslích a po dalších studijích byla promována na dětskou sestru. Všichni patřili do naší rodiny jako naši. Na svatbě jsem byla všem hochům, udržujem se všemi rodinný styk, když není možný osobní, aspoň písemný.
k 21 k
Když se to urovnalo s dětmi, domov jejich, hostinec se prodal, koupil to Sokol, který už měl sál pronajatý pro cvičení. Manžel byl ustanoven „poručníkem“, okresní úřad nám nabízel povolení hostinské živnosti, když tam zůstanou děti, ale manžel ani Frantík nechtěli, ať se hospoda raděj zruší. Já jsem pak často litovala, že bych v té hospodě víc manžela zastala než o té truhlařině.
5
Tělocvičná jednota Sokol budovu upravila podle svých potřeb a za několik let po vyhoření dostala nynější podobu. My jsme byli členy celá rodina, poslední jsem já sama. XXIV
Nemoc manželova se nelepšila, spíše byly záchvaty těžší, prach v dílně nebyl k lepšímu, se strachem jsem pozorovala hodiny, bude-li za hodinu živ. Doktor mě vždycky ujišťoval, že to není smrtelné, ale trapné pozorování nemocného. Potřeboval stále čerstvý vzduch, okno otevřené i za mrazu, chodila jsem přikrývat děti, aby nenastydly. Trpěl nejvíce sám, viděl práci a nešlo to. Nejhůře bylo, když přišla rakev, v dílně ji udělali a já jsem pak musela nebožtíka v rakvi upravit, i okolo.
5
Jak jsem trochu mohla, pomáhala jsem v dílně kytovat a gruntovat byla také moje práce. Pak už také tříletý Mirek chodil v truhlářské zástěře a s pilkou na rameně nabízel pomoc. V létě jsem chodila pomoct na pole za trochu toho zrní pro slepice. Do továrny jsem nemohla a jiné výdělky nebyly. Manžel chtěl koupit stroj, aby nemuseli vozit práci na stroje do Žamberka. Dílna nevyhovovala, museli jsme přistavit pro místnost a to nás utáhlo na dlouho, ale práci měli rychlejší.
k 22 k
Poválečná doba však nešla cestou, kterou jsme čekali po válce. Masaryk sice řekl, že „kapitál“ nesmí ležet v trezorech, ale Republiku měla v moci buržoazie a drobného lidu se nedbalo, ten trpěl nezaměstnaností. Drobní rolníci dostali část půdy přidělené, ale to bylo malé procento. Velkokapitál a církev vládly dále. XXV
Když přišel manžel z války domů, odhlásil se z církve katolické. Mě nechtěl odhlásit, že by to těžce nesla moje matka. Manžel říkal, že nemůže zůstat ve spolku s nimi, že viděl, jaký život vedli kněží na vojně, kteří mají být vzorem věřícím. Odhlásili se také hned tři muži, kteří byli na vojně.
5
Ve dvacátém roce se tady založil spolek církve Československé, přihlásila jsem se, i děti Jarmilu a Miroslava. Miluška, která se narodila ve třiadvacátém, už byla v té církvi křtěna. Poznala jsem však, že pravdu měl můj otec, když říkal, že to je řemeslo kněží jako jeho, a že jen poctivý život a radost z dobře vykonané práce dá člověku duševní klid a nemusí být obava z pekla a očistce. Mám-li čisté svědomí, nemusím odhánět „zlého ducha“ od stavení svěcenou vodou, což se ještě dodnes děje. XXVI
Roky utíkaly, děti rostly, byly zdravé. Jarmila se učila po vychození školy, pletení na stroji. Manžel chtěl, abychom prý měli být z čeho živi, kdyby zemřel. Nemoc trápila stále, měla jsem obavy, aby děti astma nedědili, ale doktor ujišťoval, že to není dědičné. Měli jsme stále jednu místnost, přistavěli jsme z kůlny kuchyň a pak měl manžel lepší klid v záchvatech.
5
k 23 k