JIHOZÁPADNÍ MĚSTO ČERSTVÁ KREV PRO PRAHU JANA HORECKÁ KLÁRA POHLOVÁ MAREK ŽÁČEK
ATELIÉR JAN JEHLÍK
Ing.arch. PhDr. Lenka Burgerová, PhD. Ing.arch. Jaromír Hainc PhD. Ing. Jan Šteflíček CTU Prague Faculty of Architecture
ČVUT V PRAZE fakulta architektury
ATU
zimní semestr 2013
30 km SLOVA K VĚCI
Jak udržet střední třídu na sídlišti?
Sídliště, v zažitém smyslu slova prefabrikované poválečné komplexy, jsou nedílnou součástí všech českých měst. Ačkoli jsou domovem pro velkou část obyvatel, nesou se s nimi převážně negativní konotace; byt v paneláku není „dobrá adresa“. Králíkárny, šeď, betonová džungle – subjektivní dojmy založené na uniformitě, masovosti, přílišné urbanizaci. Nemají snad i své kvality a potenciály, srovnatelné s řadou současných rezidenčních projektů? Centrálně plánovaná sídliště mají díky svému zahuštění dobrou dostupnost služeb, jsou dostupná autem i hromadnou dopravou a často se nachází na okrajích měst, blízko otevřené krajiny – tím by se chtěl pochlubit každý developer. Mají kapacitu a byty jsou ekonomicky dosažitelné. Ve srovnání s mnoha jinými domy a byty jsou stále relativně moderní. To zní jako ideální výchozí pozice, která ale má své mouchy. Objektivním nedostatkem je technický stav samotných domů. Na povrch vyplouvají důsledky maximálně úsporných a racionálních záměrů. Po několika dekádách od výstavby domy neobstojí v konkurenci aktuálních standardů, nových materiálů a technologií. Materiálně i morálně přirozeně zastará každý hmotný předmět a je třeba ho adekvátně obnovovat a přizpůsobovat novým souvislostem. Mnohem závaznější otázkou je ale celková atmosféra sídlišť, z části daná také společenským kontextem jejich vzniku. Rozsah projektů poháněný plněním politických plánů jakoby zastavil koncept a tvůrčí kvality na úrovni efektních superkompozic pro ptačí perspektivu a dál už nezbyla žádná snaha o vstřícný a intuitivní prostor pro každodenní život. Bloky hmot jsou izolovány roztříštěnými plochami bez určení a příslušnosti. Nedostatek detailu brání se s místem ztotožnit a přijmout ho za vlastní – tím spíš, že jsou paneláky nedílně spojeny se shora prosazovanou kolektivní sociální uniformitou. Komu by se mohly v době tak proklamovaných ambicí a otevřených možností zdát atraktivní? A tím spíš, jak mohou být atraktivní pro střední třídu – snad nadprůměrně uvědomělou, angažovanou a ambiciózní? Problém není v domech samotných, ale právě v atmosféře veřejného prostoru. Rekonstruovat samotné domy je logisticky a finančně náročné, a když už, tak by to musely být podstatně zásadnější zásahy než zamotat krabice do barevného obalu. Je snazší změnit dojem a existují jednodušší nástroje spíš organizační povahy. Třeba rozdělit a definovat, jaká plocha komu patří a kdo se o ní postará. Nabídnout předzahrádky a vnitrobloky jednotlivcům, ať mají motivaci udržovat si vlastní kousek v pořádku. Nenechávat zarůstat zbytkové plochy křovím a tvářit se, že je třeba „víc zeleně mezi betonem“. Ať je město zastavěným městem a panelová sídliště využijí své blízkosti ke krajině.
Marek Žáček
Je mi 23 let. Nikdy jsem se nestěhovala. Odjakživa bydlím na okraji Prahy mezi městem a lesem. Bydlím ve čtvrti rodinných domů s velkými zahradami, z okna se dívám na dvanáctipatrové panelové sídliště a mám ten pohled ráda. Mám ráda i pohled z opačné strany, z výšky, z velkých čtvercových rámovaných oken. Baví mě poslouchat panelové domy. Ten náš je tichý. Celý život se chci přestěhovat do centra Prahy. Nebránila bych se ale ani bytu v paneláku. Jsem příslušníkem střední třídy. Pro moje rodiče je rodinný dům ideální volbou. Je jejich. Když jdou domů, nespletou si ho s jiným. Poskytuje jim soukromí jak doma, tak na zahradě. Nikdy by se nestěhovali do paneláku a radši budou v rodinném domě daleko od centra než v bytovém domě s cizími lidmi v centru Prahy. Jsou příslušníky střední třídy a je jim letos 60 let. Proč celá generace našich rodičů odsoudila a odsuzuje paneláky do role králíkáren a považuje sídliště za silně dekadentní a deprimující prostředí? Proč je těší, když se paneláky natřou na duhovo? Protože prý „šedi už bylo dost.“ Snad je to jen jeden velkej komplex zanechanej na jejich duších a nutit je a vymlouvat jim názor je blbost. Ty na sídliště nedostaneš. Připadá mi zajímavá myšlenka, kterou v jiném kontextu vyslovila šéfredaktorka Zlatého řezu Jana Tichá, že porevoluční generace je méně individualistická, takže je šance, že se lépe shodne. Není právě ona mladá střední třída nadějí pro pražská sídliště? Myslím, že programová individualita brání mým rodičům sdílet část domova s někým jiným. Násilná kolektivizace pro ně z kolektivního vytvořila negativní pojem. Kde chci bydlet? Ne snad blízko, ale především snadno a rychle v dosahu centra. Blízko lesa, kam si můžu jít zaběhat. Chci mít v okolí kavárnu a dobrou restauraci, kino a kurty na badminton, pořádat barbecue v parku. Chci být hrdá na svůj domov, zvát si tam přátele. A chci svoje soukromí. Nejsem nenáročná. Mohlo by panelové sídliště uspokojit mé představy? Právě, že mohlo. Jak získat střední třídu pro sídliště? Bod jedna: pozitivní reklama. Dnešní společnost postrádá hrdinu, mluvčího, jehož názory by následovala, Neohavla, který by prohlásil, že dnes, v kontextu doby, nejsou paneláky vůbec špatné bydlení. Máme jen superhrdiny, kterým nevěříme ani slovo a politiky, kteří lžou, jak tisknou. Máme ale nástroj, který ovlivňuje dnešní názory, jímž je reklama. Nemusíme sledovat cestu developera Britské čtvrti a zaspamovávat prohlížeče. Můžeme použít kultivovanějšího způsobu reklamy formou vzdělávání veřejnosti: Rekonstruované panelové sídliště poskytuje levné kvalitní bydlení s plnou škálou nově vzniklých služeb, je ideální pro mladé páry, malé rodiny i seniory. Bod dva: dostupnost. Velkou hodnotou panelových sídlišť jsou rekreační plochy nacházející se hned za dveřmi. Člověk dnešní hektický má potřebu relaxace mimo kompaktní zástavbu. Je proto nutné zpřístupnit rekreační plochy, vést cesty ven z města. A na druhou stranu: panelová sídliště tvoří prstenec kolem centra Prahy. Je třeba zrychlit propojení s centrem a zpřístupnit ho po celý den. Pěšky domů nedojdeš. Bod tři: identifikace a služby. Začíná to natíráním fasád. Ovšem to, že si svůj dům nespletu se sousedovým, není hodnota, ale nutnost. Musíme na to jít jinak a dostaneme se dál. Potenciální obyvatel potřebuje lákadlo: v tomhle domě chci bydlet, protože je to dům s tělocvičnou. Já chci bydlet v tom s obřími balkony a já mám vlastní předzahradu. Nová služba není parazitem, ale mutualistou. Můj poslední požadavek zněl: soukromí. Zavřené dveře ho poskytují často tak precizně, že člověk nepozná vlastního souseda. Každý ale ví, že v paneláku je všechno slyšet. Soukromí je možné dosáhnout pouze vzájemným respektem obyvatel. Proto si myslím, že právě ona nastupující střední třída je ideálním adeptem na zacyklení procesu optimalizace pražských panelových sídlišť. Klára Pohlová
Sídliště nemusí být špatným místem k bydlení. Častokrát je jejich pověst horší, než skutečný dojem na vlastní kůži. Jako typ bydlení trpí lety navyklou generalizací a asociacemi s minulostí, sociálně vyloučenými skupinami či lidmi jako anonymní masou. Přitom je to jako se vším – existují lepší sídliště a horší sídliště. Částečně je samozřejmě názor subjektivní, dají se ale nalézt určité zákonitosti, které sídlišti buď pomáhají být lepším, či naopak. Zásadní kvalitou je umístění. Zpravidla se jedná o okraje měst, což předjímá spoustu věcí, nemusí to ale být nutně nevýhodou. Bydlet na kraji města v dobrém případě znamená na dosah kvalitní příměstské krajiny, mimo stísněnost centra. Nejdůležitější ale zůstává dostupnost, a to jak automobilová, tak zejména hromadná. Těžko budou lidé nadšení z bydlení, které znamená hodinovou cestu do práce či školy každý den. Možnost, že by si ve volném čase mohli jednoduše zajít do lesa -kolikrát to je, dvakrát třikrát do měsíce pro valnou většinu?-, je nevytrhne z každodenního martyria úmorného dojíždění. Výborná dostupnost a půvabné okolí musí jít nutně ruku v ruce. V bližším pohledu přichází řeč na děje. Je potřeba vhodně zkombinovat výhody města a příměstí, tedy vše co potřebuji a co nejvíce z toho, co chci. Opět se dostáváme ke každodenní realitě versus víkendy. Sídliště nesmí za městem zaostávat ve vybavenosti – musím mít kam dát dítě do školky, v pěší vzdálenosti nakoupit, navštívit doktory, zajít na pivo či sportovat, do kina. Ale sísliště by mělo nabídnout i to, co město nemůže, na co jednoduše nemá prostor – koně, golf, cyklostezky. Samozřejmě, ideální je, když sídliště poskytne pro své obyvatele i pracovní příležitosti a není pouhou noclehárnou. Velký problém mívají sídliště s prostorem. Kdekoliv, nejen na sídlišti, se potřebuji cítit příjemně. To znamená cítit se v bezpečí, intuitivně vnímat kde a proč se nacházím, esteticky si místo užít. Tyhle základní potřeby ovšem sídliště často nesplňuje a má neurčitou podobu směsi vyčpělé trávy, divokých křoví a pro město nepřirozených jehličnanů. Dohromady s temnými zákoutími a těžko uchopitelnými zbytkovými prostory bez vyššího řádu to jednoduše není krásné prostředí. Ulice není nepřítel města, ulice je jeho základním prvkem, který sídlištím bytostně chybí a těžko ho tam dnes naroubujeme. V některých případech by určitě dostavbami šlo ten všesměrný prostor ukotvit a ukáznit. V těch ostatních by se měly alespoň vymezit charaktery – louka, park, hřiště, předzahrádka, náměstí. Hmota, tedy domy a zejména samotné byty, za kvalitou běžných bytů většinou zaostává pouze stavebně – celé je to tak nějak křivé, drolí se to, všechno jde slyšet jak mezi pokoji tak zejména mezi byty - a dispozičně – malé místnosti, zbytečné chodby. Otázkou je, jsou-li novostavby posledních let v těchto ohledech vlastně kvalitnější.. Osobní zkušenost jinak přináší spíše pozitivní dojmy – spousta světla a široký výhled, díky zateplení a novým oknům se téměř nemusí topit, voda teče vždy okamžitě a přesně té teploty, jakou si přejeme. Byty bývají různých velikostí a umožňují tedy různorodou skladbu obyvatel – rodiny, studenti, singles, důchodci. Co se ale v 21.století bohužel vytratilo z většiny domů bývají společné prostory, které by zejména poslední tři zmiňované skupiny mohly ocenit – prádelny, sušárny, kolárny – a mohly by se přidat i ty modernější – posilovna, střešní terasa, hudební zkušebna. Je potřeba sídliště zbavit stigmatu šedého anonymního prostředí a nabídnout jeho obyvatelům pohodlný život soukromý i zábavný život společný.
Jana Horecká
[6] [7] [5]
[4]
[1]
[3] [2]
OKRAJ
Prostor pro Západní město se nachází na západním okraji Prahy. Je obklopen smyčkou tří významných dopravních tepen. Pražským okruhem, Rozvadovskou spojkou a ulicí Jeremiášovou, která obepíná sídliště Luka a Lužiny. Je vymezen ostrou hranicí dopravní a hmotovou - hradbou paneláků. Je odstřižen, avšak město má přesto tendenci do něj expandovat. Aktivity se odehrávají kolem hranic, ale uvnitř je mrtvo, prázdno. V moři plují relikty. Krteň, cementárna, Skanzen Řepora... Kam se má ubírat vývoj okrajové části Prahy o stejné ploše, jakou zabírá například část pražského centra na pravém břehu Vltavy?
Tam, kde si město obléklo brnění a otočilo se k lesu zády.
Bývaly statky, tržiště i kino. Teď je Smíchovská.
Sevřeni smyčkou Pražského okruhu, na hroudách na poli. Satelit za jedním, sídliště za druhým údolím.
U kostela na Krtni kolem uší fouká větřík, sad a ticho a ptáci a hukot Okruhu.
Cesta z města. Korálky aut, kolem hangáry, nakládání a vykládání, pohled do kraje a neuchopitelnost.
Oáza klidu za plotem. »Tati, když přelezu ten plot, kousne mě kůň?
30 km
Jihozápadní město a Praha 13 v metropolitním území
Jihozápadní město a Praha 13 a “zelené prsty” Prahy
CHARAKTER
Charakter Západního města ovlivňuje jeho okrajová poloha. Nachází se v třicetikilometrovém perimetru Prahy. Částečně zasahuje na území Prahy 13 a na šířku má téměř 15 kilometrů. Vyplývají z toho těsné vazby na Prahu, městský vliv na charakter zástavby a hustá infrastruktura. Na druhou stranu blízkost otevřené krajiny, 15 km vzdálený Český Kras a přímá cesta do Norimberka. Zástavba expanduje do Jihozápadního města mezi dvěma z takzvaných Pražských zelených prstů, mezi parkem Košíře - Motol a Dívčími Hrady s navazujícím Prokopským údolím.
SPECIFIKA
Oblast Západního města nám v různých ohledech připadá natolik specifická, že není relevantní hledat pro ni cestu v obecném řešení okrajových částí Prahy nebo naopak brát ji jako precedens. Nachází se v oblasti úrodných zemědělských půd, které vytváří hodnotonou zemědělskou krajinu členěnou zlomy v místech současných či zaniklých historických cest. Je propojena sítí potoků slévajících se v zářezu Prokopského údolí. Má olbřímí rozptyl měřítek zástavby od dvanáctipatrových paneláků a rozlehlých logistických center přes drobnou zástavbu rodinných domků až po chatky v zahrádkové osadě u Řeporyjí. Má jedinečnou polohu, je západní branou do Prahy. Hledáme tedy řešení pro Západní město samotné.
povodí Dalejského potoka
/
obce podél potoků
ÚZEMÍ
Hranice Prahy jsou pouze hranice administrativní a trasa Pražského okruhu nerespektuje ráz území Západního města. Proto si pro něj v rámci podpoření jeho kvality a charakteru stanovujeme hranice nové. Tradičně jsou určovány morfologií a vodními toky, pro naše území je proto zásadní rozvodí Dalejského potoka, které určuje horizont a krajinný ráz oblasti. Pro stanovení hranice respektujeme sídelní celky. Území propojuje radiální síť potoků stékajících se v Řeporyjích. Na potocích jsou jako korálky navěšena jednotlivá sídla
Jihozápadní město rozdělené a nerozdělené Pražským okruhem
DOPRAVA Oblast je propojena tratí z Prahy přes Rudnou do Berouna, k níž se vztahuje většina zástavby. Na sever od Rozvadovské spojky je nejbližší železnicí Pražský semmering. Přesvědčivě nejvýraznějším dopravním prvkem území je Pražský okruh. Obepíná ho smyčkou. Na horizontu je vidět neustálý motorový pohyb. Jeremiášova ulice tvoří druhý z dopravních fenoménů oblasti. Je hranicí kompaktní Prahy? Má ji město překračovat kompaktní zástavbou? Rozvadovská spojka dělá Západní město světovým, propojuje ho s cizinou. Krajina zde bývala členěna dnes často zaniklými cestami, které je možno rozpoznat vzrostlou liniovou vegetací. Historické cesty jsou ve vlastnictví státu a jejich obnovením je možno navrátit krajině drobnější měřítko. Dnes působí poměrně svažité území ploše a obře.
Růst měst a s ním spojené zbudování infrastruktury mělo za následek přerušení historických cest, tras vodních toků, a vytvořilo umělou bariéru v krajině. Naším tématem je znovunalezení racionálního souznění Prahy a západního předpolí, obnovení prostupnosti území a nalezení rovnováhy mezi rozvojem města a zachováním tradiční kulturní krajiny.
TÉMATA
1 Jak se vztahovat k okruhu? Jak ho překonávat? 2 Jakou roli hraje v kontextu rozhraní město - krajina ulice Jeremiášovat? Má tvořit hranici kompaktní zástavby nebo ji má město překračovat? 3 Síť cest, průchodnost. 4 Jak má vypadat jádro přípražské vesnice? 5 Jak se má rozvíjet přípražská vesnice? Jak má vypadat nová nástavba?
VIZE
“Západní předpolí, čerstvá krev pro Prahu.” Reciproční vztah pražského předpolí a města. Energie šedesátitisícového sídliště přináší do Západního města život. Po dopravních tepnách se dostává až na jeho hranice, kde se rozlije do drobných vlásečnic. Po obnovených historických cestách putují do města produkty úrodné Západní plošiny. Podél potoků se vrací domů Pražané z víkendových procházek.
vrstvení vstupních prvků
vrstvení prvků návrhu
PŘÍSTUP
Západní město jako palimpsest. Vrstvení vlivů a impulsů, které dohromady vytváří jeho obraz. Postupujeme podle jednoduchého klíče, kterým popisujeme každé místo. Na ose x - plochy, linie, místa; na ose y - plynulá škála zastavěné / nezastavěné. S ohledem na stanovená témata vybíráme čtyři iniciační zásahy, kterými vyjadřujeme principy navrhování pro celé území. To je v celkovém návrhu pokryto akupunkturními body, které zapadají do nově naržené struktury cest a mají pozitivní vliv na jeho vývoj.
nezastavěné
cesty les na okruhu
ořech
jeremiášova řeporyje
zastavěné plochy
linie
místa
NÁVRH
rozdělení zastavěných/nezastavěných ploch
rozdělení zpevněných/zelených ploch
rozdělení veřejných/neveřejných ploch
dopravní schema
situace návrhu
Jeremiášova ulice (křižovatka s Mukařovského) Prázdné plochy u Jeremiášovy ulice jsou zastavěny. Dálniční charakter silnice je proměněn v městský bulvár s obslužnou cestou a živým parterem. Jsou vytvořeny stezky pro cyklisty, naopak pruhy pro automobily jsou zúženy na minimum. Za uliční frontou administrativních bloků je navržen park, bytové domy a občanská vybavenost - hřiště a mateřská školka.
příčný řez
situace návrhu
Řeporyje - Řeporyjské náměstí a Tržiště
V Řeporyjích se zabýváme zatraktivněním hlavního náměstí-Tržiště. Navrhujeme změnu povrchu (dlažba) a místa pro parkování přesouváme do postranních ulic. Navrhujeme dostavbu domu pro uzavření vjezdu/vstupu na náměstí. Ke znovuotevřenému kinu navrhujeme terasu a pro oživení náměstí doporučujeme pravidelné trhy.
Z křižovatky se jménem Řeporyjské náměstí vytváříme skutečné náměstí. Předpokládáme zklidnění průjezdní ulice a rušíme odbočovací pruh, jehož úroveň zvyšujeme na rovinu chodníku. Posledním zásahem je zpřístupnění pásu trávy kolem potoka. příčné řezy
situace návrhu
Ořech Tématem je především hierarchizace ulic, zklidněný provoz v zástavbě a zmenšení měřítka pozemků i rodinných domů. Doplňujeme prázdný prostor mezi zástavbou realizovanou na periferii Ořechu a zbytkem vesnice. Území zastavujeme rodinnými a řadovými domy, představujeme si přímou distribuci produktů ze statku na návsi. Protější stranu návsi tvoří objekty drobného průmyslu. příčný řez
situace návrhu
Pražský okruh (sjezd na Jinočanskou spojku)
Kolem sjezdu z okruhu vysazujeme les s dostatečnou šířkou na to, aby odhlučnil okruh směrem ke Zbuzanům. Zároveň navazujeme na procházející ÚSES. Vedeme stezku podél potoka, širokou lesní cestou navazujeme na osu nedokončené Jinočanské spojky a překonání okruhu pro cyklisty a chodce navrhujeme společně se železnicí. příčný řez