Teréza Nováková (1853–1912)

Teréza Nováková se zapsala do historie více způsoby: jako spisovatelka – autorka venkovských románů, jako etnografka, jako matka literárního historika Arne Nováka… Pocházela z pražské česko­německé rodiny, po svatbě se s manželem přestěhovala do Litomyšle. Láska k východočeskému kraji se v ní rodila postupně, nejprve pro ni nebylo snadné Prahu opustit, ale brzy si východní Čechy zamilovala. I po návratu rodiny do Prahy se do kraje často vracela. Sbírala kroje, výšivky a keramiku a sepisovala (nejen) o těchto lidových krásách národopisné studie. Do východočeského kraje také zasadila svá stěžejní prozaická díla. A nezapomeňme ani na její roli v dějinách českého feminismu: od mládí se ve stopách Karolíny Světlé účastnila ženského hnutí, psala do časopisů pro ženy a zasazovala se o práva žen na vzdělání a volební právo.

Děti čistého živého (1909)

Inspirována vyprávěním o sektě adamitů plánovala Nováková napsat povídku, nakonec ale z tohoto námětu vzešel její nejrozsáhlejší román. Děj se odehrává v okolí Proseče, kde Nováková ke konci života žila, a jednotlivé postavy jsou inspirované skutečnými lidmi, které tu znala. Titulními hrdiny jsou příslušníci náboženské sekty, která neuznává žádnou církev a hledá dobro, spravedlnost a bratrství na zemi. Bratří a sestry věří v princip dobra obsažený v lidském srdci, v „čistého živého“, a doufají, že cestu k vyššímu životu najdou pomocí poznání. Konflikt tvrdého světa s jejich ideály ale často končí tragicky. V kontrastu s těmito hloubavci pak stojí lidé více praktičtí, „děti světa“, které věří spíše v peníze. Nadčasové, co říkáte?

Doporučujeme:

„V ducha věřím, jsa sám z ducha! V každém člověku duch jest, který nás spravuje a utěšuje, bez něho nic nejsme.

Bůh duch jest v nás, jest v celém světě, celý svět jím se hýbe a spravuje a my jsme v něm.“

Dále vydáme: Jiří Šmatlán; Na Librově gruntě; Jan Jílek; Drašar

Jan Opolský (1875–1942)

Téměř zapomenutý autor, jehož dílo v posledních letech znovuožívá v literárním povědomí. Jan Opolský představuje osobitý zjev českého symbolismu – krajina jeho básnické duše je snem s tragickými tóny a zejména jeho první sbírku, Svět smutných, přijala dobová kritika s nadšením. Melancholické naladění jeho veršů a především lyrizovaných próz je probarveno i jeho vztahem k výtvarnému umění, který se odrazil také v jeho zájmu o krásu knih (většina jeho prací vyšla v bibliofilských edicích). Opolského texty byly po jeho smrti vydávány jen zřídka, své čtenáře si ale stále nachází. Před lety jeho dílem s oblibou listovali mimo jiné Jiří Orten, Karel Toman nebo Jakub Deml, dnes patří k jeho příznivcům například Václav Cílek, známý geolog a spisovatel.

Svět smutných (1899)

Nálada

Dva černí ptáci k horám veslovali nad mírně zšedlou pozdní krajinou, z podivných míst se děti bujně smály a měsíc teskný brouzdal bařinou.

Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky nad meze kosmaté, jež páchly kořenitě, potoků drobné rozběhly se vzlyky a z neznáma zas zavýskalo dítě.

Čís tóny zněly chvějně vibrujíce jak rokot zvonů ve vzdálených vsích a s nebes různě zadřímaly svíce… Pak večer ztich’ jak v kápi věčný mnich.

„Jeden z rodu melancholiků, plachý, teskný a intuitivní snivec, který zná život mrtvých věcí, řeč němoty, smysl podvědomého a temného, narážky a signály predestinace a celý strašný úžas toho snu, jímž je život…“ (F. X. Šalda)

Již jsme vydali: Čtení z hvězd a obelisků; Hrst ironie a satiry; Klekání; Upír a jiné prósy

Dále vydáme: Hory a doly a lesy