POEZIE

z á v i s t i v ý

kapky slané vody urvané z Pacifiku bobtnají na řasách obtáhlých šedavě smrtelnou jistotou to nebe pláče?

studené stíny prosákly mračnem přesít pohltit zděšením vyprahlé pláže

dva páry chodidel zamrzlých tou náhlou temnotou vyběhly společně ze hlubin strachu

strhali zčernalé prapory z věží i z očí sprškami písku krmili vítr třepotající se 2D dlaně propletené

spolu přeťali mýty o západech slunce o rtech zalepených krémem spolu se rozhodli žít

utíkali peklem a byli tak šťastní tak naivně svobodní dokud kdosi nevtiskl papíru tehdy ještě bezejmennou vlnu ze zelené pěny

malíři opravdu se pod nánosem barvy usmíváš?

Jana Netušilová, sexta

Sama; sobě

Ještě předtím, než se vůbec červen s červencem sešel, ti všichni kladli na srdce, že nadcházející léto se zajisté stane tím nejdelším a nejkrásnějším, jaké kdy vůbec zažiješ. A právě proto je prý třeba si jej patřičně užít, vychutnat nenasytnými doušky, a i ty sebemenší, zdánlivě bezvýznamné, útržky si pečlivě uchovat v paměti.

Jakožto lidé máme jednu nemilou vlastnost - ve skutečnosti je jich nesčetněkrát víc, ale o tom zase příště. Oním úskalím, jež mám na mysli, je naše představivost - mnohdy tak bujará a nevyzpytatelná, že by se hravě mohla stát naší úhlavní nemesis. S narůstajícím množstvím slunečních paprsků a příchodem teplých dní začíná pracovat na plné obrátky, často dokonce i přesčas - a tu a tam se zkrátka utrhne ze řetězu. Představujeme si nepřeberné množství situací, do nichž bychom se mohli dostat, a scénářů, podle jejichž taktovkou by se toto léto mohlo stát oním osudovým. A jak je nám všem dobře známo, přehnaná očekávání většinou přicházejí ruku v ruce s bolavým zklamáním. A slzavé údolí se drží v jejich těsném závěsu.

Moc dobře víš, jaké to je - sama jsi personou, která jde od jednoho extrému k druhému. Buď svůj den naplníš řadou zdánlivě neslučitelných činností, do nichž ovšem záhadně dokážeš vložit řád, a zastavíš se až se soumrakem, nebo se naopak necháš pohltit apatií a zmizíš v jejím dusivém oblaku. Není divu, že se tvé léto neslo v podobném duchu.

Zlatá střední, pamatuješ?

Než ses pustila do psaní těchto řádků, musela jsi hodit očkem po diáři, jehož stálé místo je kdesi uprostřed chaosu, který kdysi

býval psacím stolem. Nejspíš začínáš trpět mírnou deformací šedé kůry mozkové; přijde ti, že se v uplynulých měsících vlastně nic nestalo - ale i tak uběhly jako voda.

Coby letošní maturant sis čas vodních melounů a zmrzliny za každým rohem krapet prodloužila. Hned zkraje sis jej zkomplikovala tak, jak máš ve zvyku - tucet ručně malovaných tašek během týdne byl docela punk. Ale vždyť to znáš; co tě nezabije…

Poměrně notnou dávku času jsi strávila v Brně, které si žije vlastním životem a pokaždé, když se do něj vrací, si projde metamorfózou. Našla sis byt s vysokými stropy; a taky zvládla dorazit k zápisu na vysokou se špatnou verzí maturitního vysvědčení. Tvá orientace v prostoru je stále stejně bídná - ale alespoň na nádraží a do Skøgu už zaručeně trefíš. Také jsi málem měla novinářský debut na Prima CNN - dokud tedy dotyčný reportér nepřišel na to, že v Brně nebydlíš.

S maturitním večírkem to bylo podobné jako s Vánoci - obě události se neskutečně dlouho plánují, a pak, než se vůbec naděješ, už uklízíš blyštivé ozdoby do krabic a táhneš stromeček k popelnici. Alespoň jsi konečně mohla vytáhnout ty nejbarevnější kousky ze svého šatníku, aniž by se na tebe kolemjdoucí dívali jako na chodící krabičku voskovek. Taky sis na sebe konečně pořídila pár dalších omalovánek. A zaprodala se Billu Gatesovi - ale 5G ti tedy, bohužel, stále nefunguje.

Máš pocit - a nezapomínejme, že hranice mezi pocity a fakty je kriticky tenká -, že jsi v posledních týdnech dohnala beletristický deficit táhnoucí se několik let. Byť v sekvenci knih, jež ti přistály na poličce, vidíš jistý vzorec (a také problém s nakupováním). Nelituješ jediné stránky - víkendy na chalupě, dlouhé jízdy vlakem a kavárenské dýchánky si dobrou knihu vysloveně žádají. Skoro nic ti neudělalo takovou radost jako opětovné otevření kin; na Black Widow ses pro jistotu vydala dvakrát.

Člověk nikdy neví, co mu život přinese - a tak ses ocitla ve štramberské Šipce. Nenapadlo by tě, že práce v restauraci ti půjde od ruky. Vrátila ses za kávovar, šéfův tříletý syn ti pravidelně přednášel o dinosaurech a večery jsi trávila na Zauličí utužováním přátelství a nepřebernými konverzacemi

o knížkách a seriálech; stal se z tebe zas o kus větší nerd. Zákon přitažlivosti a manifestace naneštěstí fungují i obráceně - a tak se ti na konci července do cesty připletly schody - a tvé pravé koleno se na pohotovosti stalo pravidelným návštěvníkem.

První srpnové týdny se ve světle předcházejících událostí nesly ve znamení odpočinku a pohody. Největší vzrušení přišlo pravděpodobně ve chvíli, kdy tě čtyřletý bratranec rozdrtil v pexesu. Třikrát. Když tě rodiče nechali na týden samu sobě napospas, cítila ses jako Kevin - přestože ten film vlastně nemusíš. Přesvědčila ses, že na dospělý život nejsi připravená - a nejspíš ještě dlouho nebudeš, protože ani nedokážeš udržet naživu pokojovku, kterou sis před třemi dny přivezla z Ikea. (pozn. redakce - zdejším monsterám se obloukem vyhněte, ušetříte si zlomené srdce)

O skoro-účasti v televizi ses již zmínila, ale pomyslné srpnové zlato zajisté vyhrává moment, kdy tě s nafukovací čelenkou ve tvaru žáby na hlavě potkal kateřinický kronikář; a že to musela být absurdní podívaná. Tradice se totiž musí dodržovat - a když má jedna z tvých duší narozeniny, nejde to jinak. Minule jste slavily v kavárně, letos vystřihly piknik - příště už nezbývá nic jiného, než jet na dovolenou.

Nejlépe funguješ pod tlakem, přestože ti tento přístup nesvědčí. A proto tento text piluješ v předvečer uzávěrky. Ve zbývajících volných dnech tě čeká víc věcí, než za celé léto dohromady - oslavy, dlouho odkládaná návštěva z Izraele, seznamovák z vysoké a finální stádium stěhování - a co teprve ta hromada románů na stole. Máš úmorný pocit, že už teď nestíháš - nedokážeš se jej zbavit -, ale tušíš, že už září ti ukáže, v jaké pohodě sis vlastně velebila...

Alice Holáňová

Dámský oddíl

Skroluju plánek se sedadly na Idosu. Po splnění všech připomínek jako “moc daleko ke dveřím, moc blízko u dveří, tady už sedí moc lidí, tady sedí jenom jeden, to je divné, tudy bude stále někdo camrat na záchod” konečně vybírám sympatické kupé. Systém mě upozorní na označení dámského oddílu. Jsem spokojená. Představuji si maximálně dvě postarší dámy. Skvělá partie. Jsou tiché, chovají se slušně a ještě dodržují hygienická opatření. Co lepšího na hodinovou jízdu vyfasovat. Stojím na nástupišti a ješitně pozoruji davy lidí s myšlenkou na svou rezervaci. Vlak přijíždí a já v uličce míjím úplně narvané vlakové oddíly. Stále si zachovávám optimismus. Zastavím se před kupé s odpovídajícím označením. Polije mě pot. Vcházím dovnitř a připadám si jako v jídelním koutku Ikea. Ohlušující dětský řev s pronikavým pachem jídla všeho druhu. Po mé pravici sedí chlapec v černé mikině se sluchátky. Působí na mě tak, že všechny své věci držím křečovitě na klíně. Nalevo a naproti mě cestuje zbytek ikea posádky. Rodiče a dvě děti. Mladší chlapeček slintá jako bernardýn, jeho větší bratr pro změnu bombarduje kovovým autíčkem okno. Přemáhám nutkání si na ně sáhnout, jestli se mi to nezdá. Nezdá, kousek od mojí bílé tenisky se začíná tvořit Balaton ze slin. Před každou zastávkou až do konce manifestuju zbožné přání, aby všichni vysmahli. Cestu považuji za přežitou v duchu hesla: zážitek nemusí být pozitivní, nýbrž intenzivní. Dámský oddíl jsem následovně vyzkoušela ještě několikrát a ani jednou jsem na žádnou dámu nenarazila...

Klára Stružová, septima