LITERATURA

Co nového najdete ve školní knihovně

Prázdninový čas se nachýlil a my oprašujeme školní batohy, hledáme zatoulaná pravítka, kružítka, atlasy a učebnice koupené na školní burze a hozené hluboko do skříně. Je čas nastolit školní režim a začít “myslet”. Když už se jako dobří holubi po letních parnech vrátíte do budovy gymnázia, stavte se ve školní knihovně. Panuje tam čilý ruch - spoustu starých kusů jsme během léta vyřadili, jejich místa nahrazují nově pořízené knihy. Osvědčená klasika i novinky sbírající literární ceny.

Co Vám doporučíme k ochutnání tentokrát?

ALENA MORNŠTAJNOVÁ LISTOPÁD

Dnes už renomovaná autorka z nedalekého Valašského Meziříčí vydává očekávanou dystopii Listopád. Pod slovní hříčkou titulu najdete silný příběh dvou generací, jak už to u Mornštajnové bývá. Ocitáme se v listopadových dnech roku 1989, ale hned na začátku románu autorka obrací dějiny - něžné zvonění klíčů na Václavském náměstí končí vpádem vojenské síly, masovým zatýkáním a absolutním upevněním totalitního režimu se všemi představitelnými důsledky. Hlavní hrdinka, která s manželem v naději lepších zítřků demonstrovala v Praze, končí v kriminále. A může se radovat, protože je potrestána “jen dvaceti lety”. Jiné ženy dopadnou mnohem hůř. Sledujeme tedy Maju ve vězení a zároveň s ní také osud malé Leničky, její dcery. Maja žije v domnění, že Lenička je svěřena do péče prarodičů. To a dopisy pro dcerku ji drží při smyslech během otupujících let. Věci se ale mají trochu jinak, přísný komunistický režim si vychovává vlastní generaci těch, kteří jednou z přesvědčení povedou totalitní stát. A Magdalena, nebo také Lenička, je jednou z “vyvolených”. Nebyla by to Mornštajnová, kdyby se osudy obou žen po mnoha letech neprotkly. Ale úplně jinak, než bychom si přáli.

Jan Hartl Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Že vám to něco říká? Správně, do kin právě vstoupil film, který vznikl na základě románu současného populárního beletristy Jana Hartla. Čtyři kamarádi na prahu čtyřicítky, jejichž “gymplácké” přezdívky si můžete přečíst v titulu, se navzájem povzbuzují v různých životních situacích - počínaje manželskými peripetiemi, soužitím s nesnesitelnou matkou, finančními potížemi a strachem ze zodpovědnosti. A protože autor je vyhlášený smyslem pro humor, i tito čtyři literární hrdinové se k životu staví statečně a s nadhledem. Lékem na stárnutí je jim třeba sázka o to, kdo se na veřejnosti dokáže svléknout do naha, kdo dokáže celý den říkat jen pravdu, kdo dokáže udělat to, čeho se nejvíc bojí… U této knížky si odpočinete, nasajete dobře podanou atmosféru gymnázia v přátelství, které přetvalo léta, a možná se taky zamyslíte nad tím, kam váš život směřuje.

Vojtěch Matocha Prašina, Černý merkurit, Bílá komnata

Každá generace potřebuje svoje silné příběhy. Pro naše rodiče to byly například “foglarovky”, které své příznivce získávají v řadách dětí dodnes. A současná literatura přichází s novým světem tajemné Prahy, kde ožívají nové příběhy zasazené do doby 21. století. Prašina - tajuplné místo, kde vám přestane fungovat mobil, nejde elektřina a pokud máte to štěstí, že patříte do party Jirky, Tondy a En, můžete se zatajeným dechem začít pátrat po záhadě, která všem změní život. Kořením vám může být vědomí, že tentýž cíl má parta dospělých “záporáků”, kteří se se skupinkou teenagerů rozhodně nemíní ani dělit, ani mazlit. Cílová skupina čtenářů - dvanáct až patnáct let. Tak si to užijte, a to hned ve všech třech dílech, které nadějnému mladému autorovi zatím v sérii vyšly.

Christianne F. My děti ze stanice ZOO

Jsou knihy, které nestárnou. Tato vyšla poprvé v 70. letech minulého století a od té doby je prodávána, čtena a tisknuta - znovu a znovu šokuje čtenáře svou otevřeností a reáliemi. Příběh Christianny, třináctileté dívenky z německého sídliště, která ponechaná roztěkanou matkou svému osudu propadá drogám a životu na ulici. Její dětství a dospívání odehrávající se mezi feťáky, prostituty a prostitutkami, její cesta od lehkých drog k injekční stříkačce, těžké závislosti, snaze odvyknout… Christanna prý knihu napsala ve chvíli, kdy jí lékaři dávali malou naději na život. Chtěla varovat jiné děti a jiné rodiče, aby nedopadli jako ona. Hezké čtení to sice není, ale nudit se určitě nebudete.

Mgr. Lenka Ocásková

Už trochU jiné „Moje prázdniny“

Psát o prázdninách se díky specifickému začátku každého dalšího školního roku na základních školách dávno stalo stereotypem. Možná, že učitelé prostě jen nevěděli, jak jinak školu po dvou měsících volna znovu zahájit. Anebo je třeba opravdu zajímalo, kam se kdo vypravil, co navštívil a na který z té obrovské spousty nových zážitků nechce nikdy v životě zapomenout. Jisté je ovšem jenom jedno - téměř každá první strana našich starých sešitů z českého jazyka (a později i z jazyků jiných) je precizně nadepsána slovy Moje prázdniny. Za sebe musím říct, že i když jsem sloh vždycky měla poměrně ráda, toto konkrétní vyprávění bych byla s přibývajícími roky občas nejraději vynechala. Ne že bych neměla o čem psát, nápady se našly vždycky, problém skvěl v něčem zcela jiném. Nevěděla jsem, jaký smysl má takových pár odstavců pro učitele a spolužáky, kteří nic z toho doopravdy nezažili. Když si člověk nemá ony řádky s čím spojit, je velká pravděpodobnost, že je brzy zapomene a ve výsledku pro něj nebudou nic znamenat. Proto jsem se to tentokrát rozhodla pojmout trochu jinak. Nebudu vám zdlouhavě vyprávět o tom, kde všude jsem byla a co jsem viděla, dovolenou si konec konců musíte všichni vybrat sami podle svých představ. Namísto toho ve svém článku odpovím na tři jednoduché otázky týkající se mých prázdnin a budu doufat, že každý z vás alespoň v jedné z odpovědí nalezne něco svého.

Na co jsem vážně pyšná

Na prázdninách je fajn, že nezáleží na tom, kolik má člověk plánů, vždycky si najde alespoň chvilku pro sebe. Já osobně takové okamžiky využívám zejména k četbě knih. Knihy jsou jako lidé, každá je jedinečná a každá si nakonec přece jenom najde svého čtenáře. Příběhy, které autoři vkládají do nažloutlých stránek, dokážou emočně rozbít, či naopak složit, každého

z nás. Mohou být ztělesněním našich tužeb a snů, ale i smutků a nočních můr. To, na co jsem tyhle prázdniny však skutečně pyšná, je fakt, že jsem po tolika neúspěšných pokusech konečně začala číst v angličtině. Minulý i předminulý rok jsem z toho měla neskutečný strach, neustále mě svazovaly otázky typu: „Co když nebudeš rozumět ani slovu? Co když si děj knihy v angličtině tolik neužiješ? Co když tě v půlce z neustálého překládání začne bolet hlava a knihu odložíš?“ Nyní musím úspěšně s širokým úsměvem na rtech prohlásit, že mé obavy byly naprosto zbytečné. I s mou poměrně slabší slovní zásobou se každá z knih četla sama, stránky mi ubíhaly pod rukama a to, že jsem u pár slovíček netušila, co znamenají, mi bylo nakonec upřímně úplně jedno. Navíc jsem díky tomu všemu našla jednu úžasnou knihu, kterou bych vám nyní ráda doporučila. Čtu už hezkou řádku let a mohu nyní s jistotou prohlásit, že „ideálním místem na čtení“ pro mě není ani moje milovaná postel, ani židle v kuchyni, ale naše chata na jižní Moravě. Poetické prostředí, klid a výhled do zahrady dělá z obyčejného čtení až neuvěřitelně reálný prožitek, který bych přála každému z vás. Právě zde jsem přečetla knihu Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe od mexického autora Benjamina Alira Sáenze (omlouvám se autorovi, pokud jsem špatně vyskloňovala jeho jméno :D). Podle mého názoru se jedná o nadčasovou knihu, která v sobě ukrývá poeticky psaný příběh plný přátelství, lásky, poselství, citátů, myšlenek a situací, kterými si v určitém životním stádiu prošla drtivá většina z nás. Styl psaní je neskutečně uvěřitelný, atmosféra příběhu je úžasná a za oba hlavní hrdiny bych dala ruku do ohně. Skrze tento odstavec vás však rozhodně nechci donutit, abyste si onu knihu všichni přečetli. To, co doopravdy chci, je vám ukázat, kolik jsem získala překonáním zbytečných obav, které jsem ze čtení v angličtině prve měla. Pokud milujete tento cizí jazyk stejně jako já, pokud toužíte zkusit číst příběhy jím psané, neváhejte a své tužby naplňte! A neplatí to jen pro toto konkrétní téma. Každý strach, který v životě překonáme, nám do něj přinese něco nového. Začínám si myslet, že bychom se vážně měli bát méně.

Co nejskvělejšího jsem zažila

Na divadelní hru Romeo a Julie od slavného britského dramatika Williama Shakespeara rozhodně neslýchám jen pozitivní názory. Podle mnohých je příběh až moc přitažený za vlasy, moc přeslazený, moc zastaralý, moc nereálný… Já s ním nikdy problém neměla, zejména díky

babičce, která ve mně už odmala pěstovala lásku k literatuře a divadelním hrám. Proto jsem byla malinko zklamaná, když jsem poprvé tuto tragédii dvou milenců z Verony viděla naživo v brněnském divadle. Ne že by se mi nelíbila, to vůbec ne, ale přeci jen jsem asi měla trochu větší očekávání, která se nakonec k mému zklamání zcela nenaplnila. Proto jsem také původně na onu hru tyto prázdniny jít znovu neplánovala. Věděla jsem sice, že by tentokrát se hrála na Biskupském dvoře pod noční oblohou, tedy v zcela jiném prostředí, než jsem byla zvyklá, ale ani to mě nejprve úplně nepřesvědčilo. Nakonec to byla opět babička, díky které jsem se rozhodla dát této hře druhou šanci, za což jsem jí nyní nesmírně vděčná. Ono představení se totiž stalo nejlepším zážitkem těchto letních prázdnin a naprosto mě odrovnalo. Jednalo se vlastně o shodu okolností: nádherné prostředí, dokonalý výběr tanečníků, menší změny v příběhu, detaily, kterých jsem si dříve nevšimla… Poprvé jsem uvědomila, že ač se děj soustředí na příběh dvou hlavních postav, divák musí umět číst mezi řádky a najít si v představení to, co v něm najít chce. Je zajímavé, kolikrát v životě nenahlédneme do otevřeného domu jen pro jeho nevzhlednou fasádu. Každopádně vám nyní s klidným srdcem doporučuji jak představení, tak i procházku nočním Brnem, protože ta vážně stojí za to. Především vás však chci o něco požádat. Pokud to jde, zkuste dávat druhé šance, ať už lidem nebo čemukoli jinému. Třeba se vám to vyplatí, tak jako mně.

Co nejdůležitějšího jsem si uvědomila

Rodina a přátelé jsou základním pilířem staveb našich životů, a když je třeba, jsou zde, abychom se o ně mohli opřít. Všichni to víme a stejně na to většina z nás často zapomíná. Kdybych trávila dva týdny v Krkonoších bez své rodiny, bavilo by mě chození po horách stokrát míň. Kdybych s nikým nesdílela své zážitky, možná by se ty zážitky nikdy nestaly. Kdybych neměla koho požádat o pomoc nebo o radu, nebyla bych dneska tam, kde jsem. Takže si važme svých blízkých. Nejen o prázdninách. Vždy. A na oplátku toho, jak se oni starají o nás, se i my starejme o ně.

Jana Netušilová, sexta

hvězdy

pod

hvězdami

Několikadenní velmi známá událost, nejprestižnější festival ve střední a východní Evropě, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary tento rok zahájil 55. ročník. Byl a vždy je velice probíranou událostí (nejen) naší země. Řeší se všechno: od rób slavných osobností přes jejich vyjadřování a výstup až po to nejdůležitější, jednotlivé předvádění filmů. Teď ale trochu k historii této události.

Stařičké ruce historie Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary sahají až do roku 1946, avšak první ročník tohoto festivalu se konal nikoli v Karlových Varech, jak bychom si dovolili tvrdit, ale v Mariánských Lázních. O rok později byl přesunut do Karlových Varů. Do roku 1994 nebyl festival moc prestižní, konkrétně do sametové revoluce a chvíli po. Navíc do osmdesátých let konání tohoto festivalu záviselo na konání MFF v Moskvě. Muselo tedy probíhat střídavě. Ovšem v naší socialistické zemi se na filmovém festivalu hrubě podepsal hlavně politický tlak. Avšak před dvaceti sedmi lety se vedení ujal ryze nový tým, který pomohl ke „znovuzrození“ Mezinárodního filmového festivalu a zapříčinil tak jeho návrat k prestiži. Jednalo se o tým herce J. Bartošky a publicistky E. Zaoralové. Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary se představují filmy, jak už jsem zmiňovala výše. Soutěžní a nesoutěžní sekce, hlavní sekce je soutěžní, zde jsou udělovány ceny jako například Křišťálový glóbus, hlavní cena tohoto festivalu, nebo také cena za režii, nejlepší herecký výkon, a podobně. Účastníci filmového festivalu se v soutěžní sekci mohou setkat také s dalšími dvěma soutěžemi, a to Na východ od Západu a soutěží dokumentárních filmů. Podmínkou pro zapojení do soutěže je, aby byl film vytvořen po 1. lednu předcházejícího roku. 54. ročník festivalu se měl uskutečnit výjimečně v listopadu roku 2020, nakonec se ale konání tohoto ročníku MFF Karlovy Vary zrušilo. Konání 55. ročníku jsme se k naší radosti už ale dočkali. Přišlo se podívat mnoho slavných osobností, hosty, na které se každý ale těšil bezesporu nejvíce, byl Johnny Depp, Michael Caine a Ethan Hawke. Michael Caine si z Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary odnesl Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Jedná se o anglického herce s mnoha oceněními. Na MFF Karlovy Vary také uvedl film Bestsellery, který ale ještě čeká na svou premiéru v USA.

I Johnny Depp zazářil, s úsměvem na tváři a dobrou náladou rozdával štěstí svým fanouškům, kterých ani zdaleka nebylo málo. Davy blokovaly dopravu, jen aby se na slavného herce podívaly. Uvedl dva filmy, Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem a film Minamata. Herec Ethan Hawke si 28. srpna odnesl zase cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Uvedl film Zoufalství a naděje. E. Hawke rozdal také nějaké podpisy fanouškům. A to nejdůležitější na závěr – Křišťálový glóbus, hlavní cena celého festivalu, byl udělen filmu Strahinja. „Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.“ (MFF Karlovy Vary)

Viol Staníková, 3.B.

Prázdniny

Když jsem se dozvěděla hlavní téma tohoto čísla, moje první myšlenky byly: jak tohle bude jednoduché, však jen napíšu, co zajímavého jsem dělala celé dva měsíce… ale pak jsem si sedla a řekla si: tak jo, Naty, jdeme na to, najednou jako bych měla úplně prázdno v hlavě (přirovnala bych to k pocitu před písemkou z biologie), a nebo spíš je toho tolik, že nevím, o čem všem bych vám chtěla vyprávět...

Přála bych si, abyste se mnou mohli prožít aspoň část prázdnin. Nebo abych vám mohla předat tu euforii, která ve mně svým způsobem pořád je při vzpomínce na určité zážitky. Sice můžu popsat, co se stalo, povídat vám o vtipných historkách, ale nedokážu popsat pocity, které každý příběh doprovázely.

Chtěla bych vám nejprve říct o skautském táboře, tedy přesněji o nočním výsadku. Pro ty z vás, kteří neví, o co jde; vedoucí nás vzbudili uprostřed noci, následně rozdělili do týmů po třech nebo čtyřech a odvezli nás se zavázanýma očima na určené místo, 10 - 15 km od tábořiště. Jeden telefon, jedna baterka v týmu a taky nakreslená mapa, která, jak jsme později zjistili, nebyla správná. Pro člověka, který si nepamatuje cestu ani do vedlejší vesnice a je schopný se ztratit ve městě, kde bydlí, byla tohle fakt perlička. A teď vám chci ukázat místo, kde nás v jednu ráno vysadili.

Naše první reakce nebyla vůbec pěkná, což se dalo čekat, protože být tuhle noční hodinu na místě, které vypadá jak brána do pekel, není něco, po čem by každý toužil. Teda samozřejmě jsme z toho byli nadšení, kdo by nebyl, no jen si to představte. V prvních pár sekundách jsem byla teda dost zaskočená, ale zvědavost prozkoumat terén byla větší, avšak voda a bláto mi to nedovolili. Jedna zajímavost: na zdech byla světla na rozsvícení a zásuvky… :D A kdyby to někoho zajímalo, místo se nazývá Slavíčský tunel. Jako správní skauti jsme se tedy snažili dojít k cíli bez

použití mobilních map, ale dopadlo to tak, že jsme hodinu bloudili po městě a skončili na místě, kde jsme s celým blouděním začali... Proklínali jsme svět, protože jsme vůbec neměli ponětí, co budeme dělat. Za celou noc se u všech vystřídalo tolik emocí a myšlenek, že nás to unavilo možná i víc než cesta do tábora. Asi po čtyřech hodinách jsme tedy došli s 15 kilometry v nohách a já byla ráda, že jsem se mohla zachumlat do spacáku a spát aspoň ty dvě hodiny, než nás vzbudí zapískání budíčku. Každopádně tenhle zážitek si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Jeden z mých spontánních výletů byl do Prahy na dvě noci, kde mě na nádraží vyzvedla babička a jely jsme k tetě do Brandýsa. Večerní procházky se sluchátky v uších, hodně pražského nářečí, lidi spěchající na metro, které jezdí co tři minuty a taky hodně týpků všeobecně. Ráda si prohlížím ty, kteří mě na první pohled zaujmou. Teda většinou jsou to lidi s merchem jakékoliv metalové skupiny, kterou poslouchám, lidi s piercingy, barevnými vlasy, nejčastěji v černém oblečení. Jo a mimochodem, přibyly mi dvě další dírky v uších, když už mluvím o tom piercingu. Největší dobrodružství bylo trefit na hlavák z Brandýsa a to sama, ale musím říct, že to byl skvělý pocit spoléhat jen sama na sebe.

Další výlet byl do Brna s mým spolužákem. A pak vlastně do Přerova, kde jsme se rozhodli se na dvě hodiny zastavit za spolužačkou. Musím říct, že asi nejlepší na celém výletu byla cesta tam, přesněji cesta z Olomouce do Brna, nechtěli jsme totiž sedět každý jinde, což bychom museli, kdybychom jeli autobusem, tak jsme se rozhodli jet vlakem v kupéčku. Nic lepšího nás ani nemohlo napadnout. Pouštěli jsme si typické vzpomínkové písničky a zpívali. A tohle je část, kdy by bylo nejlepší nahlédnout přímo do té chvíle, abyste zjistili, jak skvělá byla.

Podobný moment se už tohle léto stal, akorát jiné místo, jiný člověk a jiný druh hudby. Zpívat nahlas Elány s někým, kterého vídáte tak dvakrát za rok, ale máte ho rádi pořád stejně, i když nejste ve stálém kontaktu, tomu říkám pravé přátelství. Každopádně zpět k výletu do Brna. Mám v Brně kamarády a s trochou štěstí jsme jednoho z nich zastihli ještě doma, jelikož ten den odjížděl na vodu. Zašli jsme pak do katedrály svatého Petra a Pavla, jen aby se neřeklo, když už v tom Brně jsme.

Avšak pro mě největším zážitkem byl kamenný obchod Metalshop. Pro mého parťáka to byla půl hodina koukání se na to, jakou mám radost, no a pro mě? Musím hned říct, že bych se tam nejradši okamžitě vrátila, připadala jsem si jako v ráji. Nejspíš už vím, kam poputuje část moji výplaty, protože bylo opravdu těžké odolávat tak nádherným věcem… :D

Jednou ve čtvrtek večer jsem tak přemýšlela, co budu dělat následující den. Nebyla jsem s nikým na ničem domluvená, tak mě napadlo: co kdybych jela do Olomouce? Samozřejmě jsem to považovala za skvělý nápad, tak jsem si koupila jízdenku a druhý den ráno jela vstříc novému dobrodružství, jelikož jsem vyjížděla s tím, že nemám ponětí, kam půjdu a kde se co nachází. Dopadlo to tak, že jsem se párkrát projela tramvajkou po městě a pak jsem stejně strávila čtyři hodiny v Šantovce. Kdo by to byl čekal, že ten obchoďák je tak velký, že ano… :D Cestování, kdy jsem úplně sama, nevázaná na nikoho, jen na sebe, je fakt skvělé a určitě doporučuju každému si udělat výlet jen tak, protože proč ne. Třeba mě příští rok nos zavede i někam dál než je Olomouc nebo Praha, kdo ví.. :D

Posledních pár dní prázdnin, co tenhle svůj blog píšu. Mám ještě pár plánů před sebou. Například mě čeká cesta do Kolína za rodinnými přáteli, která se pravděpodobně protáhne až do Prahy, sraz s mou bývalou třídou a možná i další spontánní výlet čistě s mojí maličkostí.

Velkou část prázdnin jsem strávila v práci, u přátel, nakupováním, ve Studénce nebo v Havířově, kde jsem se byla jednou podívat i na pingpongový turnaj a podpořila (teda spíš znervózněla) svého kamaráda, kterého jsem poznala právě díky pingpongu, jelikož jsem ho hrávala závodně nějakou dobu zpátky. Musím říct, že jsem odcházela s pořádnou nostalgií a steskem po turnajích, ale holt co se dá dělat, prioritní to pro mě už není.

Tyhle prázdniny hodnotím nejspíš 8/10, poznala jsem spoustu nových lidí, trávila čas se svými blízkými, zažila hodně šťastných momentů, ale bohužel i těch tragických v rámci rodinného kruhu, ale život jde dál a my nemůžeme dělat nic víc, než přijmout skutečnost a pokračovat. Navzdory práci jsem stihla si prázdniny užít, jak jen to šlo a snad nejsem jediná, která se už těší na příští léto.