Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 5
i. Za velikého ticha jely pustou ulicí vzhůru k paříži vozy zelinářů za jednotvárného rachotu kol, jehož ozvěna narážela na průčelí domů spících po obou stranách za temnými obrysy jilmů. Kára zelí a kára hrachu se přidaly na Neuillském mostě k osmi vozům vodnice a mrkve, jež přijížděly z Nanterre; koně šli zcela sami s hlavami dolů svým stejnoměrným a líným krokem, který stoupání ještě zpomalovalo. Nahoře na nákladu zeleniny, nataženi na břiše, přikryti hazukami s černošedými proužky, dřímali vozkové s opratěmi v rukou. Vynořil-li se z temnoty plynový plamen, osvětloval cvočky střevíce, modrý rukáv haleny a kousek čepice vykukující z pestré směsi červených otýpek mrkve, bílých svazků vodnice a bujné zeleni hrachu a kapusty. a na cestě, na vedlejších cestách, vpředu i vzadu vzdálená rachocení vozů hlásala podobné průvody, příchod temnotou a hlubokým spánkem druhé hodiny ranní, ukolébávající černé město rachotem jedoucích kol. baltazar, kůň paní Françoisové, velice tlusté zvíře, byl v čele řady. Šel napolo ve spánku, stříhaje ušima, když nahoře v ulici Longchamp zůstal náhlým leknutím jako do země vrostlý. ostatní zvířata vrazila hlavou do zadní části vozů, řada se zastavila s řinčením řetězů a za klení probuzených vozků. paní Françoisová, opřená o opěradlo zády ke své zelenině, se dívala a neviděla nic ve sporém světle, jež vrhala zleva čtyrhranná lucernička, ozařující sotva jeden lesklý koňský bok. ,,Eh, matko, kupředu!“ křikl jeden z mužů a usedl na svou vodnici. ,,Je to nějaké ožralé prase.“ Nahnula se a zpozorovala vpravo skoro pod nohama koně černou hmotu zatarasující cestu. ,,Nepřejedeme přece člověka“ pravila, seskočila na zem. byl to muž ležící jak dlouhý tak široký s rukama roztaženýma a tváří v prachu. Zdál se být neobyčejně vysoký, hubený jako suchá větev; byl to zázrak, že baltazar ho nepřerazil kopytem ve dví. paní Françoisová myslila, že je mrtev; skrčila se k němu, vzala ho za ruku a viděla, že je teplá. 5
Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 6
,,Slyšíte, člověče!“ pravila tiše. ale vozkové se stávali netrpělivými. Ten, co klečel na zelenině, začal znovu svým chraptivým hlasem: ,,práskněte do koně, matko! Je namol, zatracené prase! Shoďte ho do pangejtu!“ Leč muž otevřel oči. pohlížel na paní Françoisovou ulekaně, bez hnutí. Myslila, že je skutečně opilý. ,,Nesmíte zůstat zde, přejeli by vás,“ pravila mu. ,,Kam jste šel?“ „Nevím,“ odpověděl velmi tiše. pak pravil namáhavě s neklidným pohledem: „Šel jsem do paříže, upadl jsem, nevím. prohlédla si ho lépe; vypadal uboze ve svých černých kalhotech, černém svrchníku docela otřepaném, ukazujícím jeho vyhublost na kost. Čapka z černého hrubého sukna, vtlačená bojácně až do obočí, odkrývala velké hnědé oči podivné něhy ve zmučené tváři. paní Françoisová si pomyslila, že je vskutku příliš hubený, aby pil. „a kam jste chtěl jít v paříži?“ tázala se ho znova. Neodpověděl hned, ten výslech ho obtěžoval. Zdálo se, že uvažuje, konečně pravil váhavě: ,,Tam…k tržnici.“ Vstal s ohromnou námahou a tvářil se, jako by chtěl jít dále. Zelinářka viděla, že se opřel, kolísaje, o vidlicovitý oj vozu. „Jste unaven?“ „ano, hodně unaven,“ zašeptal. Tu si přivlastnila drsný, jako by nespokojený tón. Strčila do něho, řkouc: ,,Nu tak rychle, vlezte do mého vozu! Zdržujete nás! Jedu do tržnice, složím vás se svou zeleninou.“ a když odmítal, vynesla ho skoro svýma silnýma rukama, hodila ho na mrkev a vodnici, křikem celá rozhněvaná: ,,Dejte nám už pokoj, prosím vás! Mám toho už dost, můj milý! povídám vám přece, že jedu do tržnice! Spěte, probudím vás!“ Vystoupila, opřela se o bočnici, seděla šikmo a opratě držela baltazarovy, který se dal znovu do kroku, klímaje a kývaje ušima. ostatní vozy následovaly, řada se ubírala zase svým líným chodem ve tmě a hluk kol narážel na spící fasády. Vozkové znovu usnuli pod svými hrubými plášti. Ten, jenž hovořil se zelinářkou, se natáhl, hubuje: 6
Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 7
,,To tak, sbírat ještě opilce. Vy jste pořád stejná, matko!“ Vozy rachotily, koně šli sami s hlavami dolů. Muž, kterého paní Françoisová právě sebrala, ležel na břiše a dlouhé nohy měl zabořeny do spousty vodnice, jež zaplňovala zadní část vozu. Jeho tvář se nořila zrovna doprostřed mrkve, jejíž svazečky se kupily vysoko. Vysílen, objímaje roztaženýma rukama ohromný náklad zeleniny, boje se, aby nebyl nárazem shozen na zem, hleděl před sebe na dvě nekonečné řady plynových plamenů, jež se sbližovaly a splývaly tam nahoře s roji jiných světel. „Jsem z Nanterre a jmenuji se Françoisová,“ pravila zelinářka po chvíli. ,,od té doby, co jsem ztratila svého ubohého muže, jezdím každé ráno do tržnice. Je to těžké, nemyslete si!...a vy?“ „Jmenuji se Florent, přicházím zdaleka, odvětil neznámý v rozpacích. „odpusťte, prosím, jsem tak unaven, že mne mluvení velmi namáhá.“ Nechtěl hovořit. Umlkla tedy, popustila trochu opratě baltazarovi, jenž kráčel svou cestou jako zvíře, znající každý kámen. Florent, maje oči upřeny na obrovský jas paříže, myslil na událost, kterou tajil. Když unikl z cayenne, kam ho uvrhly prosincové dny, a když se potloukal dvě léta v holandské Guyaně, maje hned šílenou chuť se vrátit a hned zase strach před císařskou policií, uviděl konečně před sebou to drahé veliké město, které mu tolik chybělo a po němž tolik toužil. Tam by se ukryl, tam by žil svým klidným dřívějším životem. policie by o tom vůbec nevěděla. Tam by byl přece mrtev. a vzpomínal na svůj příjezd do havru, kdy nenašel víc než patnáct franků v cípu svého kapesníku. až do Rouenu mohl jet vozem. Z Rouenu, ježto mu zbývalo sotva třicet sous, odešel pěšky. ale ve Vernonu koupil za poslední dva sous chleba. pak už nic nevěděl. Zdálo se mu, že spal několik hodin v příkopě. Musel ukázat četníkovi své doklady, které si opatřil. To vše mu tančilo v hlavě. přišel z Vernonu bez jídla, s náhlými záchvaty zuřivosti a zoufalství, jež ho pudily žvýkat listí z plotů, které míjel; a kráčel dále schvácen křečí a hrůzou, žaludek sevřený, zrak zkalený a jeho nohy byly jakoby přitahovány, aniž si toho byl vědom, tím obrazem paříže daleko, velmi daleko, za obzorem, jež ho volala, jež ho čekala. Když dorazil do courbevoie, byla temná noc. paříž, podobná kusu hvězdného nebe, spadlému na černou zemi, se mu 7
Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 8
zdála přísnou a jakoby rozhněvanou jeho návratem. Tu se ho zmocnila slabost a sestupoval po úbočí s nohama jako přelámanýma. Když přecházel přes Neuillský most, opřel se o zábradlí a nahnul se nad Seinu valící své inkoustové vlny mezi nehybnou hmotou břehů; červená svítilna na vodě ho sledovala krvavým okem. Nyní musel stoupat, aby dorazil nahoru do paříže. Ulice se mu zdála bez konce. Sta mil, která urazil, nebyla ničím, tento kus cesty ho přiváděl k zoufalství, nikdy nedorazí na ten pahorek korunovaný světly. plochá ulice se táhla s řadami velikých stromů a nízkých domů, se širokými šedavými chodníky, na něž stíny větví vrhaly veliké skvrny, s tmavými děrami příčných ulic, se svým tichem a svými temnotami. Jediná plynová světla, pravidelně rozestavená, vnášela život svými žlutými krátkými plameny do této mrtvé pouště. Florent již nepostupoval, ulice se pořád táhla a oddalovala paříž v hlubinu noci. Zdálo se mu, že plynové plameny, připomínající planoucí zřítelnice, běží vpravo a vlevo, odnášejíce cestu; klopýtl v tomto víření a padl bezvládně k zemi. a nyní jel lehce na tomto zeleném lůžku, které se mu zdálo měkké jako peří. pozvedl trochu bradu, aby viděl rostoucí záři nad černými střechami, tušenými na obzoru. přicházel, byl nesen, mohl se odevzdat pomalým otřesům vozu; blíže se takto bez únavy, trpěl již jen hladem. hlad se probudil nesnesitelný a krutý. Jeho údy spaly, cítil v sobě jen žaludek, svíjející se, trhaný jako žhavými kleštěmi. Svěží vůně zeleniny, v níž byl ponořen, pronikavý pach mrkve ho omamoval téměř k omdlení. přitiskl se hrudí ze všech sil k tomu hlubokému loži z potravy, aby si stiskl žaludek a zabránil mu křičet. a vzadu devět jiných vozů se svými horami kapusty, horami hrachu, hromadami artyčoků, salátu, celeru, póru jako by jelo po něm a chtělo ho, hladem umírajícího, pochovat pod spoustou zeleniny. Zastavili se, bylo slyšet hrubé hlasy; byla to celnice, její úředníci prohlíželi vozy. Tak Florent vjel do paříže se zaťatými zuby, leže na mrkvi ve mdlobách. „hej, slyšíte, člověče?“ zvolala náhle paní Françoisová. a když se nehýbal, vystoupila nahoru a zatřásla jím. Florent se posadil. Spal, necítil již hlad, byl celý zpitomělý. Zelinářka ho nechala sestoupit, řkouc mu: „pomůžete mi to složit, ano?“ 8
Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 9
pomohl jí. Silný muž s holí a plstěným kloboukem, který měl štítek na levé výložce svého svrchníku, se zlobil a klepal koncem své hole o chodník. „Dělejte, dělejte, rychleji! popojeďte s vozem... Kolik metrů máte? Čtyři, viďte?“ Vydal lístek paní Françoisové, která vyndala několik sous z plátěného sáčku. pak se šel hněvat a klepat holí o kousek dále. Zelinářka vzala baltazara za uzdu, tlačila jej zpět a couvla s vozem až k chodníku. pak když zdvihla zadní prkno vozu a označila slaměnými víchy své čtyři metry na chodníku, poprosila Florenta, aby jí podával zeleninu svazek po svazku. Rovnala je úhledně, upravovala na dláždění zboží, rozkládala nať tak, aby byly hromádky vroubeny proužkem zeleně; uspořádala s podivuhodnou rychlostí celý výklad, který se v přítmí podobal koberci živých barev. Když jí Florent podal ohromnou náruč petržele, kterou našel na dně, požádala ho ještě o jednu službu. ,,buďte tak hodný a dohlédněte mi na zboží, než si dám vůz do kolny... Je to pár kroků v ulici Montorgueil, kousek od „Zlatého kompasu“. Ujistil ji, že může být klidná. pohyb mu nedělal dobře, cítil, že jeho hlad se probudil od té doby, co se pohyboval. Sedl si zády k hromadě kapusty vedle zboží paní Françoisové a řekl si, že je mu tam dobře, že se již ani nehne, že bude čekat. Zdálo se mu, že má hlavu zcela prázdnou, a nemohl si jasně uvědomit, kde je. od prvních zářijových dnů jsou jitra zcela tmavá. řady svítilen se kolem něho táhly klidně a ztrácely se v temnotách. byl na kraji široké ulice, již nepoznával. Ve veliké dáli se nořila do úplné tmy. Florent stěží rozeznával zboží, které hlídal. Na druhé straně podél chodníku se kupily nějaké nejasné veliké hromady. Veliké šedavé obrysy vozů, stojících uprostřed ulice, ji zatarasovaly. Dech vanoucí od konce ke konci dával tušit řadu zapřažených dobytčat, které nebylo vidět. Volání, hluk způsobený kusem dřeva nebo řetězem spadlým na dláždění, hluk zeleniny sypající se z vozu, poslední otřes vozu zastaveného o kraj chodníku, to vše vnášelo do ještě spícího vzduchu klidný šum jakéhosi hlučného a hrozného probuzení, jehož blízkost byla tušit za tímto hučícím stínem. Florent obrátil hlavu a zpozoroval na druhé straně své kapusty chrá9