Emil Zola_Bricho Parize_42_TISK_Layout 1 22.7.2013 16:09 Page 5
i. Za velikého ticha jely pustou ulicí vzhůru k paříži vozy zelinářů za jednotvárného rachotu kol, jehož ozvěna narážela na průčelí domů spících po obou stranách za temnými obrysy jilmů. Kára zelí a kára hrachu se přidaly na Neuillském mostě k osmi vozům vodnice a mrkve, jež přijížděly z Nanterre; koně šli zcela sami s hlavami dolů svým stejnoměrným a líným krokem, který stoupání ještě zpomalovalo. Nahoře na nákladu zeleniny, nataženi na břiše, přikryti hazukami s černošedými proužky, dřímali vozkové s opratěmi v rukou. Vynořil-li se z temnoty plynový plamen, osvětloval cvočky střevíce, modrý rukáv haleny a kousek čepice vykukující z pestré směsi červených otýpek mrkve, bílých svazků vodnice a bujné zeleni hrachu a kapusty. a na cestě, na vedlejších cestách, vpředu i vzadu vzdálená rachocení vozů hlásala podobné průvody, příchod temnotou a hlubokým spánkem druhé hodiny ranní, ukolébávající černé město rachotem jedoucích kol. baltazar, kůň paní Françoisové, velice tlusté zvíře, byl v čele řady. Šel napolo ve spánku, stříhaje ušima, když nahoře v ulici Longchamp zůstal náhlým leknutím jako do země vrostlý. ostatní zvířata vrazila hlavou do zadní části vozů, řada se zastavila s řinčením řetězů a za klení probuzených vozků. paní Françoisová, opřená o opěradlo zády ke své zelenině, se dívala a neviděla nic ve sporém světle, jež vrhala zleva čtyrhranná lucernička, ozařující sotva jeden lesklý koňský bok. ,,Eh, matko, kupředu!“ křikl jeden z mužů a usedl na svou vodnici. ,,Je to nějaké ožralé prase.“ Nahnula se a zpozorovala vpravo skoro pod nohama koně černou hmotu zatarasující cestu. ,,Nepřejedeme přece člověka“ pravila, seskočila na zem. byl to muž ležící jak dlouhý tak široký s rukama roztaženýma a tváří v prachu. Zdál se být neobyčejně vysoký, hubený jako suchá větev; byl to zázrak, že baltazar ho nepřerazil kopytem ve dví. paní Françoisová myslila, že je mrtev; skrčila se k němu, vzala ho za ruku a viděla, že je teplá. 5