Stručná historie neřesti - Jak zlozvyky budovaly civilizace - Robert Evans

Stručná historie

NEŘESTI Jak nešvar budoval civilizace Robert Evans

1

Stručná historie neřesti

PŘEDMLUVA

K

dyž jsem byl v páté třídě, docházel k nám na přednášky policajt z protidrogového programu.

Několik měsíců nám nosil plakáty s obrázky drog a strašil nás „fakty“ o různých narkotikách. Jsem si docela jistý, že nám navykládal dost nesmyslů o tom, jak extáze vrtá díry do mozku a jak uživatelé trávy vraždí, ale tehdy mi to ještě za vlasy přitažené nepřišlo. Plano v Texasu, tedy mé rodné město, bylo v té době největším heroinovým doupětem Ameriky. Jen v tom roce zemřelo na předávkování deset dětí.

Většina mých učitelů znala alespoň jednu z obětí tzv. „Texaského heroinového masakru“, jak to označil Mike Gray v časopise Rolling Stone. Všichni rodiče byli podělaní strachy. A vlivem téhle štvanice se požadavky na protidrogovou výuku v našich osnovách ztrojnásobily. Jakákoliv droga, ke které jsme měli přístup (včetně alkoholu a tabáku), se mohla stát bránou do světa jehel a smrtících narkotik. Na konci toho protidrogového programu (DARE) jsme všichni podepsali slib, že se nikdy žádných drog ani nedotkneme.

Hlavní myšlenka kurzu (tedy „nejlepší je nic nebrat“) na mně moc neulpěla. Popravdě si nemyslím, že ten program nějak ovlivnil kohokoli, kdo jím prošel. V roce 2009 vyšla analýza dvaceti studií, která odhalila, že děti, které se programu DARE zúčastnily, mají úplně stejnou šanci skončit na drogách jako kdokoliv jiný.

7

Robert Evans

Také mi netrvalo dlouho, než jsem začal experimentovat. Poprvé jsem se opil v sedmnácti, trávu jsem zkusil v devatenácti a první zkušenost s halucinogenními látkami jsem si prožil asi o dva měsíce později, když jsme si s kamarádem vzali výzkumnou chemikálii 2Ci, což byla droga moc nová na to, aby se na ni vztahoval zákon. Kamarád ji tehdy koupil od pochybné kanadské společnosti a zaplatil za ni předchůdcem bitcoinu.

A zatímco jsem si užíval drogových možností dvacátého prvního století, americká vláda pozvolna upouštěla od svého tažení proti marihuaně a s nechutí začínala povolovat výzkumy využití psychedelik v medicíně.

A tak to ve společnosti chodí. Široká veřejnost začíná pomalu schvalovat to, čemu jsme ještě nedávno říkali neřest. Například v roce 2003 jsme konečně docenili důležitost sexuálních služeb, když jsme zlegalizovali sexuální asistenci (která při léčení využívá sex a pomáhá pacientům překonávat různé dysfunkce).

Nahota a nezakryté zobrazování sexuálního aktu se z porna a některých uměleckých snímků přesunuly na populární televizní programy. Přístup našeho národa ke drogám se pozvolna mění z postoje „vůbec nikdy“ v o něco liberálnější „možná občas“.

Neřest zažívá v dnešní době ve společnosti obrození.

V posledních několika letech jste si mohli povšimnout novinových článků podobných tomu, který vyšel v The New York Times v roce 2013 a jmenoval se „Jak nám pivo dalo civilizaci“. Pohrával si s myšlenkou, že se z našich předků stali farmáři, aby se jim jednodušeji vyráběl alkohol. Jeden z vědců, který přispěl ke vzniku toho článku, mi řekl o ještě zajímavější teorii. „Pivo“ nebylo to jediné, co nám dalo civilizaci. Podle něho ke zrodu lidské společnosti vedla touha mít větší a lepší hostiny, na nichž bylo krom piva i plno jídla a muziky.

Prostě a jasně jsme začali stavět vesnice (a postu8

Stručná historie neřesti

pem času i města) proto, abychom mohli pořádat lepší párty.

Víte, považuji se za šprta, a když mě začne něco zajímat (v tomto případě to byla „lidská zhýralost“), chci si o tom načíst co nejvíc. Takhle jsem se například dozvěděl, že za jedno z prvních vítězství boje za práva žen vděčíme prostitutce, která se stala císařovnou. Stejně tak jsem odhalil, že to, co dnes víme o genetice, vzešlo z LSD tripu dvou vědců.

A když jsem se dozvídal o tom, jak neřest ovlivňovala lidskou historii, narazil jsem i na dávno zapomenuté způsoby, jak se lidé svým neřestem oddávali. A to mě inspirovalo k činu. Vyzkoušel jsem indiánské dýmky, které se kouří nosem, a ochutnal hrudky z kávy a másla z Etiopie. Čtyři dny jsem nic nejedl a pil pouze víno smíchané s ječmenem a sýrem, abych zjistil, zda se dostanu do stejného stavu jako řečtí filozofové. Dokonce jsem se pokusil vypátrat legendární halucinogenní nápoj, který se vyrábí topením jedovatých mloků v alkoholu.

Kniha, kterou právě držíte v ruce, obsahuje mé poznatky o věcech, které ve vybrané společnosti raději nezmiňujeme. Je to pocta složená statečným (a opilým) průkopníkům, kteří stvořili naši společnost. Čtení této knihy vás vyzbrojí informacemi, a navíc vám poskytne i podrobné návody, jak si můžete vyzkoušet dávno zapomenuté neřesti. Doufám, že díky této knize porozumíte roli, jakou neřest sehrála v naší sdílené historii, a také pochopíte, že takhle daleko jsme došli jen díky tomu, že stojíme na ramenou velikánů.

9

Stručná historie neřesti

KAPITOLA 1

„Matka příroda“ aneb „první barmanka“ v historii

Nejdůležitější lekce dějepisu, jakou jsem kdy prošel, začala velkým bílým kbelíkem shnilého ovoce v kuchyni mého prvního bytu.

Bylo mi tehdy devatenáct let a byl jsem příliš mladý na to, abych si směl koupit alkohol, ale příliš starý, abych trávil víkendy střízlivý. Byla to zapeklitá situace. Samozřejmě jsem znal lidi, co už jednadvacet měli a kteří by mi alkohol koupili. Většina z nich ale byla asi tak důvěryhodná, jak by člověk čekal, když oplývali ochotou koupit alkohol nezletilému.

Navíc jsem byl tehdy tak na mizině, že byl můj výběr alkoholu omezen na láhev vodky za šest dolarů a (když byly časy opravdu zlé) značku Booneʼs Farm.

Ale jeden z mých kamarádů vařil pivo u sebe doma v kuchyni, a tak mi osvětlil základní princip procesu kvašení. Věděl jsem, že na začátku jsou třeba kvasinky, tedy jednobuněčné houby žijící v koloniích, které se živí cukrem a kakají alkohol. Pivovarníci dají do nádoby kvasinky, rozmačkané sladké ovoce a vodu a nechají to pěkně uležet, dokud jim z toho všeho nakonec nevznikne pivo.

Já jsem si ale výrobu piva nemohl dovolit. Přísa11

Robert Evans

dy na dvacetilitrovou dávku by mě přišly na čtyřicet dolarů, což je pro náctiletého úplné jmění. Naštěstí jsem našel i jednodušší, i když méně vábnou variantu. Nakoupil jsem hromadu levného ovoce, rozmačkal ho, hodil ho do kbelíku s kvasnicemi a vodou a nechal to uzrát ve směs sice nevábnou, ale přesto alkoholickou. S kamarády jsme tomu říkali „houmlesácké víno“. A tady máte recept:

Ingredience

1 plastový kbelík o obsahu dvaceti litrů 1 dlouhá hadice, široká asi jeden prst 1 menší kbelík Dostatek ananasů/pomerančů/jablek/jakéhokoli ovoce, kterým naplníte půlku kbelíku.

Postup

Oloupejte ovoce, nakrájejte ho a naplňte jím půlku kbelíku. Pořádně ho rozmačkejte, zalijte vodou, a pokud se chcete opravdu zlískat, přidejte třtinový cukr. Jestli jste ale tak bez peněz, jako jsem byl tehdy já, vystačíte si s dvaceti litry ovocného džusu z koncentrátu namísto opravdového, kvalitního ovoce. Přidejte balení droždí (například Fleischmannovo chlebové droždí), zamíchejte a přikryjte víkem.

Teď přijde ta nejdůležitější část. Při kvašení vzniká hodně CO2, proto do víka udělejte otvor. Jednu stranu hadice otvorem protáhněte, druhou ponořte do menšího kbelíku, který naplníte vodou. Hadicí unikne dostatek CO2 na to, aby z velkého kbelíku nebyla najednou sprška malých a ostrých plastových šrapnelů (pokud hadici neponoříte do vody, budete 12

Stručná historie neřesti

mít všude po kuchyni kousky ovoce). Můžete si také zakoupit tzv. fermentační uzávěr, stejně jako dvacetilitrový plastový kbelík, který je určen k vaření piva a má už ve víku díru.

Každopádně tu břečku nechte uležet dva až čtyři týdny.

Teoreticky víno Odpudivá hrouda hnijícího ovoce

Má první dávka houmlesáckého vína vesele kvasila v kuchyni tři týdny, než jsme z ní sejmuli víko a přelili ji do láhví. Nebudu vám tady tvrdit, že můj výtvor voněl bůhvíjak pěkně, ale rád bych připomněl, že jsem byl devatenáctiletý kluk a žil jsem ve svém prvním bytě. Zápach hnijícího ovoce nebylo zdaleka to nejhorší, čeho byla má kuchyně svědkem. Hlavní bylo, že to fungovalo, a já si tak uvařil svůj vlastní alkohol.

Byl trochu kyselkavý, nasládlý a chutí hodně připomínal chleba. Při pití ale také přinášel známé pálení v hrdle a po třetí sklenici už jsem nebyl střízlivý, tudíž jsem nad chutí tolik nepřemýšlel. Tehdy jsem věděl jen to, že jsem odhalil způsob, jak být opilým puberťákem bez zbytečného utrácení. Až po letech, když jsem prováděl výzkum pro tuto knihu, jsem se 13

Robert Evans

dozvěděl, že jsem tehdy neúmyslně vytvořil nápoj velmi podobný původnímu alkoholu, který popíjeli už naši dávní prapředci.

Pradávný alkohol zvířecího království Lidé nejsou jediným živočišným druhem se zálibou v alkoholu. A nejsme ani jediní, kdo s touto zálibou občas zachází příliš daleko. V roce 2002 vtrhlo stádo slonů (samozřejmě mladých samců) do vesnice Assam v Indii, ukradli tam víno a uspořádali si opileckou párty plnou násilí, při které přišlo o život šest lidí. Přestože se ale problémy s alkoholem nevztahují pouze na homo sapiens, rozhodně je náš druh dovedl do největšího extrému.

Není těžké si představit některého z našich hladovějících předků, jak se láduje hnijícím ovocem marula a po chvíli si uvědomí, že se najednou cítí fakt suprově. Ale příběh o tom, jak člověk k alkoholu přišel, začal dávno předtím, než vůbec na světě vzniklo něco, co by nám onoho dnešního člověka alespoň vzdáleně připomínalo. Schopnost zpracovávat alkohol a díky tomu se opíjet vzešla už od prvních primátů, kteří obývali naši planetu. ADH4 je enzym, díky němuž jsme (stejně jako gorily a opice) schopní trávit alkohol a dovoluje nám tak ocenit etanol obsažený například v koktejlu Whiskey sour. Tento enzym (a jeho variace) se poprvé objevil asi před deseti miliony let.

To tedy znamená, že hominidé pili, ještě než se na Zemi objevili lidé. Naskýtá se tedy otázka: Co nás vedlo k tomu, že alkohol pijeme dodnes? První primáti, kteří s pitím alkoholu začali, museli být za svou 14

Stručná historie neřesti

schopnost tuto substanci tolerovat a také za touhu ji vyhledávat po zásluze odměněni. A touto odměnou samozřejmě myslím, že si „užili spoustu přiopilého zvířecího sexu“. Stačí se podívat, co se děje ve velkých městech v pátek večer, a hned vám bude jasné, co mne na tomto vysvětlení zaráží. Opilí lidé jen začínají potyčky, zvrací z okének aut a mají problémy s erekcí.

A přesto je alkohol tou drogou, kterou užívali už naši prapradědečci a praprababičky před miliony let. Je tedy možné, že jsme pití přes míru holdovali odjakživa? Nejpravděpodobnější odpověď nalezneme v nejpříznačněji pojmenované teorii v historii vědy…

Hypotéza opilé opice „Hypotéza opilé opice“ nám popisuje sakra dobrý důvod, proč naši předkové začali pít dávno před evolučním ekvivalentem páté hodiny večerní. Podle hypotézy opilé opice (tak se to opravdu jmenuje) přinášelo pravidelné pití našim roztomilým, chlupatým předkům nesporné výhody.

Ve chvíli, kdy ovoce začíná kvasit, je tak zralé, jak to jen jde. Zralé také znamená „plné cukru“, a tedy plné kalorií. A hodně kalorií je přesně to, co vaše tělo potřebuje, když se celý den houpete na stromech a prcháte před jaguáry. Jak víme, jedním z nejznámějších vedlejších efektů alkoholu je pivní pupek.

Pivo, víno a alkohol celkově mají velký obsah cukru a pravidelné pití v kombinaci s pravidelnou stravou vede k mnohem tlustšímu zvířátku. My lidé dnes nejsme ze všech těch kalorií navíc moc nadšení, ale to je jen kvůli tomu, že je naše štíhlá linie neustále ohrožována plnými regály supermarketů.

Mezi největší výzvy, se kterými se potýkají všechny divoce žijící druhy, patří snaha nezemřít hlady. Když 15

Robert Evans

se z bodu A do bodu B můžete dostat jedině chůzí nebo během, a když si veškerou potravu musíte posbírat nebo ulovit, spálíte plno kalorií jen pouhým přežíváním. Alkohol tedy dal našim předkům velkou zásobu kalorií, které potřebovali k životu. Výrazný zápach kvasícího ovoce jim umožnil snadno rozpoznat, kdy je potenciální jídlo zralé. Mít neustále v hlavě se ukázalo být takovou výhodou, že si naši opičí praprapředci vyvinuli čich, který byl speciálně vyladěn na zápach etanolu.

Vědci navíc potvrdili, že když konzumujeme alkohol a jídlo najednou, přijme naše tělo více kalorií, než kdybychom toto prováděli odděleně. Míchání pití a jídla je tak dobrá přežívací strategie, že jediné opice, které souložily dost na to, aby předaly svou genetickou informaci, byly ty, které pily alkohol. A, ano, máme přísně vědecký důkaz, který tuto teorii potvrzuje.

Frank Wiens a Annette Zitzmannová, psychologové z Univerzity Bayreuth v Německu, přišli v roce 2008 na to, že tana péroocasá opravdu bere kalorie raději z kvasícího ovoce než z jakéhokoli jiného zdroje.

Tany péroocasé jsou zajímavé nejen tím, že vypadají jako výsledek vášnivé noci mezi mývalem a hruškou. Podle odhadů genetiků jakoby z oka vypadly původním předchůdcům primátů. A krom toho, že mají tihle chlupáči mnoho společného s našimi nejV rámci evoluce jsou tato zvířátka tak trochu našim vzdáleným strýčkem, o němž mamka odmítá mluvit.

16

Stručná historie neřesti

staršími předchůdci, podobají se stejně tak ruským dělníkům, a to svou schopností hodit do sebe devět piv za večer a ani to neucítit. Tany péroocasé prožívají svůj život jako jeden velký zátah do baru s větvemi místo barových stoliček a kvasícím palmovým nektarem namísto piva.

Tento nektar, který kolonizují přírodní kvasinky ve vzduchu, může dosáhnout i 3−4 % alkoholu předtím, než ho tana začne popíjet. Devět piv se zdá jako větší dávka, než jakou bych od tak malé kryso-opice očekával. Zvlášť když se pak ještě musí vyhýbat nebezpečím divočiny. Tany ale mají výdrž jako hrom.

To, že se lesy v Malajsii nehemží tanami, které v opilosti padají ze stromů a válí se po zemi, je jasným důkazem toho, že je alkohol neovlivňuje stejně jako nás, lidi.

Jak už bylo řečeno, vědci se domnívají, že jsou tany vývojově velice podobné našim primátím předchůdcům. To naznačuje, že naše schopnost užívat si účinky alkoholu přišla až po naší touze jej vyhledávat a konzumovat. Prapůvodně jsme si s alkoholem začali, protože nám pomáhal neumřít hladem. Po čase jsme začali chodit vzpřímeně a po nějaké době jsme vymysleli Netflix. A někde na této časové lince jsme se kromě tloustnutí začali z alkoholu i opíjet.

V dnešní době je alkohol nejrozšířenějším intoxikačním prostředkem na Zemi. Celosvětově za něj utratíme více než miliardu dolarů každý rok, a to občas i ze ctnostnějších pohnutek než kvůli pouhé opilosti. Pro křesťany po celém světě symbolizuje víno krev jejich boha. Staří Řekové a Římané zašli ještě dál a udělali z alkoholu boha jménem Dionýsos. Do žádné drogy na světě nevložili lidé tolik zdrojů a kreativity, jako právě do alkoholu. A všechno to začalo kvasícím palmovým nektarem.

17

Robert Evans

Podivná historie palem a alkoholu Palmy by mohly stačit k tomu, aby jeden uvěřil v existenci boha milujícího alkohol. Palma rodu Eugeissona, kterou mají tany v oblibě, je vlastně taková živoucí hospoda. Během měsíce a půl, kdy její pyly dozrávají, vylučuje tato palma nektar, který pak rozvádí do stovek malinkých kvítků. Ty jsou kolonizovány specifickým typem kvasinek, díky nimž začne nektar okamžitě kvasit. Malá zvířata, jako například tany, k palmám přitahuje vůně cukru a lákavost otevřeného baru.

Provoz takové palmové pivnice není výhodný pouze pro naše malé chlupaté alkoholiky, ale i pro strom samotný. Tany mají volný přístup k zásobě alkoholu a palma má na oplátku chlupatou armádu opilců, kteří roznesou její pyl široko daleko. Celý proces je výhodný pro všechny zúčastněné. Kvasinky se živí cukrem v nektaru a vůně vzniklá kvašením cukrů vábí tany, lenochody a jiná zvířata. Doba, po kterou dávají palmy nektar, je sice časově omezená, každý strom však tímto procesem prochází jindy, aby byl po celý rok zajištěn přísun sladkého piva osazenstvu celé Malajsie.

Toto ale není jediný druh palmy, který s radostí poskytuje alkohol primátům. Phoenix dactylifera, tedy datlovník obecný, je možná jedním z nejstarších zdrojů, ze kterého lidé získávali alkohol. Palmy jsou pro kvasinky natolik atraktivní a jejich nektar má tak vysoký podíl cukru, že by se každý jeden strom dal považovat za samostatně fungující pivovar.

Kvašení piva trvá kolem dvou až tří týdnů, ve většině případů i o dost déle. Když se ale palmový nektar dostane do kontaktu se vzduchem, vystoupá jeho obsah alkoholu na 4 % během pouhých dvou hodin.

18

Stručná historie neřesti

V částech Srí Lanky a Malajsie se mnoho „vín“ tímto způsobem vyrábí dodnes. Běžně se stává, že ho člověk vypije za den i litr. Palmové víno se skoro vždy konzumuje přibližně v rozmezí jednoho dne kvašení (do dobré chuti asi nedozrává).

Mluvil jsem s doktorem Brianem Haydenem, archeologem, který zasvětil svůj život bohulibé činnosti zkoumání pijáckých návyků našich předků. Poukázal na to, že jednoduchost, s jakou palmová míza kvasí, z ní dělá perfektní řešení pro muslimy, kteří chtějí pít, ale stále mít možnost si to obhájit. „Nějakou dobu jsem pracoval v severní Africe a palmová míza, kterou prodávají na tržištích…, no, muslimové by sice pít neměli, ale tenhle nápoj kvasí ještě ve chvíli, kdy si ho koupíte. Prostě si vesele bublá.“ Palmový sirup je tak trochu opakem medu. Oba byly využívány k přípravě alkoholu od nepaměti, ale medu trvá kvašení opravdu dlouhou dobu. V případě většiny medovin (doslova medových vín) zabere příprava často i mnoho měsíců, pokud má být provedena pořádně. Dokonce i novodobá medovina, do které se přidává nejrůznější ovoce, aby dodalo kvas s jednodušeji zpracovatelnými cukry, se připravuje alespoň šest týdnů. Palmový sirup se naopak mění v alkohol okamžitě, jenže jeho kvalita se s časem snižuje. Palmy nás tedy chtějí opít co nejrychleji, včely by ale asi nebyly nadšené, kdyby se dozvěděly, že z jejich těžce získaného medu děláme tekuté palivo pro špatná rozhodnutí. Ale právě kvůli delšímu kvašení a nebezpečnějšímu procesu získávání medu si staří pijáci o to více medového vína vážili. Palmové víno se nikdy nestalo celosvětovým trhákem, ale medovinu určitě najdete ve slevě v každé pořádné prodejně alkoholu.

Nemohu si pomoci, ale je mi to trošku líto. Zapo19

Robert Evans

mněli jsme na své kořeny. Primáti přece nezískali zkušenosti se slastmi a strastmi alkoholu od nějakých včeliček. Palma rodu Eugeissona sice před deseti miliony lety neexistovala, ale je pravděpodobné, že cosi podobného datlovníku sloužilo jako jeden z prvních barmanů na světě.

A jak by tyto drinky chutnaly dnes?

JAK NA TO: Připravte si Ur-drink

Na tuto otázku odpovím dřív, než přejdeme k receptu. Ur-drink chutná otřesně. Pokud netrpíte maniakální závislostí na sladkém a nejste až sexuálně posedlí touhou po sirupu proti kašli, tak si na Ur-drincích asi nepochutnáte.

Budete mít dokonce problém vypít jednoho panáka. Pokud vám ale tento popis zní lákavě, nebo prostě jen nemáte rádi své chuťové pohárky, tady je recept…

Přísady

680 g organického palmového sirupu 355 ml vody (volitelné) 1 balení droždí 1 čtyřlitrový kbelík a fermentační uzávěr Sehnat palmový sirup se lépe řekne, než udělá. Původně jsem zamýšlel použít cukr z datlovníku, když to byla asi první palma se sladkými plody, se kterou se naši předkové mohli setkat. Bylo lehké najít sirup vyrobený z datlí, ale sirup z mízy stromu samotného už jsem nesehnal. Částečně to bylo způsobeno tím, že země jako Bangladéš zakázaly prodej (i vývoz) 20

Stručná historie neřesti

mízy datlovníku, protože často bývá infikován hroznými nemocemi, které přenášejí netopýři.

Datlový sirup se totiž sklízí nejjednodušším představitelným způsobem. Pošlou ke stromu chlápka a ten do něj udělá díru mačetou, postaví pod něj kbelík a nechá ho tam přes noc.

V noci tam ale přiletí netopýři a vlivem kácení lesů jsou volně se povalující kbelíky s mízou jedním z mála zdrojů jídla, na které mohou přijít. Pohostí se tedy datlovým sirupem, ale bohužel tam také zanechají své vlastní tělní tekutiny. A ty, ke smůle všech milovníků datlové mízy, občas obsahují smrtící virus Nipah.

Bez toho, abychom zacházeli do přílišných detailů, řeknu jen tolik, že je virus Nipah pořádně zabijácký prevít. Neexistuje proti němu očkování ani účinná léčba, proto se tedy vlády zasažených států raději rozhodly datlovou mízu zakázat než čelit smrtící epidemii. Takže datlovou mízu můžeme vyškrtnout. Naštěstí ale není datlovník jediným druhem palmy se sladkými plody na světě. V jihovýchodní Asii a Indii nalezneme karyotu žahavou, která má podobnou, tedy extrémně sladkou, mízu.

V Oregonu a Kalifornii se prodává jako sirup.

Můžete si ji pořídit, když do Googlu zadáte „Kandy Mountain“.

Postup

Vzhledem k tomu, že se tady snažíme připravit první alkohol, na který primáti kdy přišli, není důvod se s tím moc babrat. Prostě vezměte 21

Robert Evans

palmový sirup, nalijte ho do kbelíku a přidejte droždí. Já jsem k tomu přidal ještě vodu, ale to jsem dělal hlavně proto, abych dostal zbytek sirupu ze dna láhví. Zboží od Kandy Mountain je drahé, tak jsem nechtěl vyplýtvat ani kapku.

Proces kvašení by měl začít téměř okamžitě. V mém případě začala bílá pěna stoupat už během několika hodin a v noci už fermentační uzávěr bublal jako šílený. Kvasnice očividně zafungovaly, jak měly. Po čtyřiadvaceti hodinách jsem si nalil asi půl sklenice Ur-drinku a psychicky jsem se připravil na to, že ho ochutnám. I po zředění vodou byl hutný a neskutečně sladký, jako kdybyste chtěli pít rozpuštěné bonbóny Skittles.

Ano, obsahovalo to sice alkohol, ale jen malý podíl, možná 2–3 %. Po jedné sklenici mě bolely zuby tak, jako bych právě vypil litr Fanty s přimíchanými kusy hliníkové fólie. Skoro se to nedalo vydržet. Snažit se z toho opít by vyžadovalo železnou vůli, i když nemůžu samozřejmě tvrdit, že celý pokus neměl i své světlé stránky. Příval energie z té dávky cukru byl úžasný. První sklenku jsem si nalil pozdě v noci na konci únavného dne, po pár minutách od dopití jsem ale nemohl vydržet v klidu, a tak jsem začal uklízet a reorganizovat celý byt takovým tempem, až by si jeden myslel, že jsem měl místo alkoholu adderall (a únava, která po vyprchání cukru následovala, byla podle očekávání příšerná).

Podělil jsem se o Ur-drink s mou snoubenkou Magentou, protože má sladké hrozně ráda.

Navíc jsem se chtěl ujistit, že nejsem jediný, 22

Stručná historie neřesti

komu ta chuť přijde příšerná. Ale i pro ni to bylo moc sladké. Nedokázala vypít ani dost na to, aby jí cukr nadopoval energií. Rozhodl jsem se počkat a nechat Ur-drink uležet ještě dva dny před tím, než ho dám ochutnat svým kamarádům.

To také nedopadlo dobře. Z šesti lidí, které jsem k experimentu přemluvil, si jen jeden myslel, že to není až tak zlé, a přirovnal tu chuť k likéru Kahlúa. Nejlépe to vystihl můj kolega a kamarád David Bell: „Schválně se z toho zkus opít. Podle mě to má konzistenci jako sperma, jen je to asi o něco šumivější. Je to fakt děs.“ Měl skoro pravdu. Ur-drink jen tak bez ničeho se pít nedá. Přesto ale existuje jedna jeho lahodná úprava, a tak bych vám rád představil nový koktejl s velmi starou ingrediencí.

Urská káva Jediný z testovaných subjektů, který mým pokusem neopovrhoval, navrhl, že bychom mohli smíchat malé množství Ur-drinku s černou kávou. Tak jsem do hrnku kávy nalil jednoho panáka, pořádně to zamíchal a ochutnal. Teď to bylo vynikající. Většinou si kávu nesladím, ale trocha Ur-drinku přidala hořkému nápoji právě tu správnou míru sladkosti.

Ta šla krásně k přirozené chuti kávy, a přestože nebyl alkohol téměř cítit, tak se příval energie z cukru snoubil s účinky kofeinu.

Urská káva není něco, čím byste chtěli začít svůj den. Většina lidí si nepotrpí na alkohol hned po 23

Robert Evans

ránu, a pokud jste typ člověka, který začíná pít už za úsvitu, asi by vás více nakopla Bloody Mary nebo tradiční irská káva. Já tento koktejl doporučuji pít brzy večer. Připravte pár hrnků pro sebe a své přátele předtím, než vyrazíte třeba na koncert, do baru nebo za jakoukoli jinou víkendovou aktivitou, při které hodláte pít. Zaručeně vám dodá dostatek energie k překonání lenosti pozdního odpoledne.

Sami si tenhle recept vyzkoušejte, pro zlepšení chuti jej smíchejte s kávou a podávejte v případě, že máte před sebou dlouhou noc (odpovědného) pití.

Spojte se přes tu sladkou, šumivou a hutnou směs s prvními primáty, kteří započali dlouhou a strastiplnou cestu lidstva, jež nás po milionech let nakonec zavedla k vínu, pivu a vybranému alkoholu.

24