I Ves, na níž Oněgin mřel nudou, je z oněch koutů plných krás, za které nebi díky budou pět idylici v každý čas. Dům statkářův stál o samotě, ochráněn vrchem proti psotě a s pěknou říčkou v průčelí. V dál před ním luhy prostřely svých lučin květ, svá zlatá pole, a za nimi zříš vísky spát a obraz pasoucích se stád, a v hustých klenutích svých dole se rozšuměl kout zahrady pro zádumčivé dryády. II Ctihodný zámek vybudován byl v přesném slohu vzorů svých, po starém vkusu zevnitř chován byl v klidných, trvalých svých zdích. Tu každý pokoj vysoký je, v salonu hedvábí zdi kryje, krb pestrý všade, portréty všech carů stěny posety. To všechno nyní zestaralo, viselo, stálo malátně. Můj drahý přítel ostatně se o to staral strašně málo a zíval, unuděný brach, v starých i v módních komnatách.
III Sám pro pokoj se rozhod, dí mi, kde starý morous před ním žil, po čtyřicet let s komornými se hádal, v okně mouchy bil. Vše prosté tu: dubové stropy, skříň, divan, stůl a ani stopy skvrn po inkoustu nevidět. Oněgin zotvíral vše hned: tu účty, na nichž saze lpěly, zde zaprášené sklenice, tam láhve s moštem lepí se, i kalendář tu zplesnivělý. Na jiné knihy stařec prý v své práci neměl chuť a kdy. IV Oněgin, sám v zámeckém chladu, jen aby čas mu ušel líp, vše zařídit po novém řádu hned učinil si vážný slib. V samotě, hodné filozofa, on starou robotu si troufá v desátek lehký proměnit. Tím naklonil si rabský cit, hněv zato padl na souseda; i soptil v egoismu svém nad Evženovým zločinem. Druhý jen rty k úsměšku zvedá a kdečí nářek stejný je: Ten blázen nebezpečný je.
V Návštěvy hrnuly se sice v dnech prvních za Oněginem. Leč pak, jak zaslech ze silnice třesk kočárů, hned úprkem hnal za statek hostitel milý, kde hřebce mu už připravili. Dotčení hosté, dobře tak, už nikdy nepřijeli pak. „Je hulvát,“ pomlouvali prudce, „potrhlý zednář. Pije jen červené víno celý den! A dámám líbat nechce ruce. Jen ne dí, nikdy prosím ne,“ ho pomlouvali společně. VI V svou ves se uchýlil v té době i jiný statkář, by tu žil. A stejně zlou kritiku sobě hned u sousedů vysloužil. Vladimír Lenskij zval se jménem, duch göttingenský byl mu věnem. Byl básník, ale mladý přec a krasavec a kantovec. Ze zamlžené Germanie si přivez učenosti díl a svobodomyslný byl, duch vášnivý, jenž ve snu žije a nadšeně vždy uvěří, mávaje černou kadeří.
VII Svět chladný s rozvratem svých mravů mu duši ještě nezmrazil. Ta koupala se ještě v splavu přátelských slov, milostných chvil. Byl srdcem naivní až běda, pln naděje, jež vzdychat nedá, a lesklé světa novoty bral s důvěrou, pln dobroty. Byl mlád. Sladkými vidinami zaháněl nejistotu svou. A smysl života ho mámí svou přitažlivou hádankou. Byť hlava se z ní točila, přec zázrak, zázrak tušila. VIII I věřil, že by duše rodná hned splynula s ním nejraděj, že čeká na něj nesvobodná, by zjasnil její beznaděj. I věřil při své úctě k slovu, za jeho čest i do okovů že půjde druh; a bez gesta že klevetníka potrestá; že každému z nás předurčeni jsou požehnaní přátelé, …………………………….. …………………………….. …………………………….. ……………………………..
IX A jeho čistá láska k štěstí a jeho soucit, jeho hněv, jed v sladké slávy ratolesti už dávno jitřily mu krev. On s lyrou procházel kus světa; pod nebem Schillera a Goetha, jich poetickým plamenem, ach, duše zahořela v něm. A umění Múz povznesené on nezahanbil, blažený; a v jeho písních zamčený vždy zpíval cit, jenž v hloub se klene, zpěv panenského večera, prostoty vážná nádhera. X Poslušen lásky, lásku zpíval a v jeho písni svítil jas, jak v prosté dívčině dum příval, jak dětský sen, jak luna zas, bohyně záhad, něžných lkání, když plyne čistou nebes plání. Pěl loučení i těžký žal, stesk neurčita, mlhy dál, a romantické růže zpíval. A zpíval dálné končiny, kde dlouho v lůně tišiny se do svých vlastních slzí díval. A zpíval zvadlý žití květ, stár téměř osmnácte let.