HORYMÍR
K
níže Křesomysl panoval ku konci osmého a začátkem devátého století po Kristu. Bylo to asi 350 let po příchodu praotce Čecha do našich vlastí. Od toho příchodu a od usazení našich předku v žírných krajích kolem Řípu, potom dále k Žatci, ku Praze, od Prahy na jih a tak zvolna po všech krajích byly pralesy pečlivě pleněny a páleny, aby se získala orná půda. Tato půda byla odedávna většinou zarostlá lesem, a to od té doby, co se vynořila z mořských hlubin za pradávných zemětvorných dob. Od oněch dob, co lesem byla pokryta, hromadily se na ní celé vrstvy mechu a opadalého listí každým rokem, setlívajících kmenů a větví, množství hub a lišejníků od roku k roku hynoucích a znova narůstajících. Pod touto vysokou prstí odpočívaly přehluboko poklady kovů v lůně skal. Předtím se k nim žádný z kmenů, jež před Čechy v České zemi sídlili, nedostal, protože nevzdělávali orbou tak pilně půdu, na které žili. Poklady podzemní čekaly však až na kmen orby milovný. Již za kněžny Libuše lidé nacházeli tu i tam zlato v písku říčním. Jakýsi pastýř našel prut stříbra, vyrůstající ze země. Oráči nalezli rudu železnou. Za následujících panovníků množily se tyto nálezy. Rozumí se, že se pátralo, hledalo, kopalo i rýžovalo, aby se dobylo víc a více těchto drahocenných kovů. A Česká země jevila se býti nevyčerpatelnou pokladnicí nejen rolníku dobývajícímu chleba, avšak též kovkopu, sestupujícímu do jejího temného nitra. Dávala totiž štědře a neúnavně, jako předobrá matka milým dětem ráda rozdává a naděluje. Za knížete Křesomysla hrnulo se takořka toto požehnání plným proudem z otevřeného lůna země a on viděl se býti povolaným přičiňovat se, aby veškeren lid dostoupil vyššího stupně vzdělanosti, než na jakém posud byl, když vyvázl šťastně z mno9
hých svízelů a pohrom válečných, které dříve naň doléhaly a o vydobyté statky, obydlí a role jej oloupily. Jakmile však nepřítel byl pokořen a svatý mír vybojován, odhodili stateční mužové zbraň a chopili se pluhu a rádla, kopáče a sekery. Znova byly lesy pleněny a páleny a získaná půda byla osívána rží, ovsem i šošovicí. Na rozsáhlých úhorech pásala se zase stáda bravu a skotu, který se rozmnožoval péčí hospodářovou. Horymírův praotec byl proslulý svými stády. Praví se o něm, že měl sto krav, sto volů a ovec veliká stáda. Jeho rukou bylo mnoho lesů ohněm vypáleno a množství dřeva z kořene vyvráceno. Také byl velkým včelařem a lákal četné roje divokých včel do úlů pěkně upletených. Když tento činný a důmyslný muž zemřel, jeho četní synové, dcery i jeho veškeré příbuzenstvo velice truchlilo a těžce jeho ztrátu neslo. Vybudoval sobě obydlí prostranné a dobře kryté v Neumětelích, tam nedaleko, kde později vznikla Příbram, blízko Hory Březové, uprostřed lesů nesmírných, kde před tím nikdy nebývalo obydlí lidského. Jeho nejstarší syn vedl si horlivě dále ve všech pracích, otcem zavedených, ba vynikal v nich více. Vykonal pravý div na onu dobu. Jméno tohoto muže bylo Libohost. Div který vykonal, záležel v tom, že dal sroubiti z dubového dříví nový příbytek pro sebe, svou rodinu a čeleď, a to takovým způsobem, že to bylo dříve nevídáno: postavil totiž nad přízemím ještě jedno patro a to nebylo jen pouhé loubí, ale tak důkladné, že se zdálo, jakoby stály dva domy nad sebou. Jednu jizbu měl tam pro sebe, v jedné přebývala jeho žena s dětmi, čeledi pak patřila velká jizba dole. Koně neměli stáj společnou s jiným dobytkem, nýbrž svou vlastní konírnu. Takového pořádku neměli posud v celé zemi, a všichni se tomu dílu divili, neboť chudší lid bydlil vesměs společně s dobytkem a zámožnější rolník či zeman míval dosti jediné světnice pro rodinu i čeleď. Tehdáž vládl kmenům Čechovým Vojen. A ten přišel sám podívat se na Libohostův nový příbytek. Byl také milovníkem staveb a povzbuzoval lid, aby sobě budoval boudy, sruby, chýše a chalupy, řádně se ubytoval a konečně opustil rozličný úkryt ve skalách a děrách. 10
Horymír byl Libohostův vnuk. Libohost byl zemřel nedlouho předtím, než Horymír se vydal na cesty do ciziny. Otec Horymírův opět rozšiřoval dědiny po otci a zveleboval kraj, který býval před tím divočinou. Měl pak velkou radost vida, kterak syn Horymír se vrhl po něm, po dědu a pradědu. Dopřál mu, aby se cvičil ve všech umělostech a písmu se naučil. Horymír, když dospěl, cestoval po vší vlasti a všude hleděl se buď přiučit, nebo seznat, jak jinde lidé žijí. Když mu bylo dvacet dvě léta, otec ho vyslal na cesty vzdálenější, do krajin dalekých až k moři, k bratrskému to kmenu Luticů, kteří na člunech krásně stavěných i v lodích velmi velikých se plavili a obchod provozovali. Na těchto cestách přestál Horymír mnohá dobrodružství. Když se vrátil, přivedl domů lidi v uměních vycvičené, od kterých bylo domácímu obyvatelstvu učit se dílu novému a pěknému. Přinesl z těchto cest látky, koberce, jantar, šperky a zbraně knížeti Křesomyslovi. Od té doby putovaly do Čech odtamtud mnohem četnější karavany obchodní s řadou soumarů, zbožím obtížených, na které bylo milo pohledět. Vůdce jejich oděn byl pestrým krojem slovanským a docházel všude obliby. Poznav důkladně kraje pobaltské a polabské, kde žili tehdáž ještě mnozí bratrští kmenové slovanští, směřoval znamenitý tento člověk v mysli své ještě dále a to do říše Franků, tehdáž velmi mocné, světovládné. Panoval tehdy Frankům Karel, zvaný Veliký, po celém světě proslavený tak, že jeho moc se zdála být přímo bájnou a národové šíji svou v pokoře pod jařmo jeho moci skláněli. O nádheře jeho dvora se vypravovaly pravé divy a skutečně se tam množily věci nové a úžasné na tehdejší věk, a polodivé kmeny evropské, které Karel mocnou rukou krotil a soustřeďoval. Jemu bylo podáváno ze všech končin světa vzácných darů. Mimo jiné byl tam přiveden také slon k úžasu všeho světa, jehož pověst vnikla také až na Vyšehrad, i pravilo se, že jest to zvíře tak veliké, že deset osob může na jeho zádech seděti, kterak kůže jeho jest neproniknutelná, že žádný šíp ji neprostřelil. Jak neměli býti nedočkaví na Vyšehradě slyšeti z vlastních úst 11
Horymírových o tom všem? Vypravoval také věrohodně a poučně. Jeho přítomnost, jeho slova měla krátce řečeno kouzlo velkého ducha i srdce, tak že člověk okříval jemu na blízku, a veškeren lid znamenal dobrodiní jeho myšlenek i jeho činnosti. Karel Veliký hýbal tehdy celým známým světem a dal mu nový směr a novou tvářnost, potíral národy krvavým mečem svým. Ale Horymír působil tiše, jeho jméno jest sice v pouhé pověsti zachováno, ale ať to byl tento Horymír či Horymírové ještě jiní, kteří nesli a nesou národům poslání práce; vědění, moudrosti, jisto jest, že jest dílo jejich větší než obrovských dobyvatelů, jakým byl Karel.
12