Jana Eyrová

Kapitola 1

Toho dne se vůbec nedalo jít na procházku. Zrána jsme se sice asi hodinu procházeli mezi holými keři, ale po obědě (paní Reedová vždy obědvala brzy, když neměla hosty) přinesl zimní vítr mraky tak temné a déšť tak prudký, že na další výlet nebylo ani pomyšlení.

Byla jsem za to ráda. Nikdy jsem neměla ráda dlouhé vycházky, obzvláště v chladných odpoledních. Bylo to příšerné, vracet se domů za soumraku s prokřehlýma rukama a nohama, smutná z toho jak mě chůva Bessie hubuje a pokořená z vědomí, že nejsem tak tělesně zdatná jako Eliza, John a Georgiana Reedovi. Zmínění Eliza, John a Georgiana byli teď shluknuti okolo své mamá v salonku. Seděla opřená na pohovce u krbu a se svými miláčky (kteří se v tu chvíli zrovna neprali ani neplakali) okolo vypadala dokonale šťastně. Nedovolila mi se k nim připojit, se slovy: „Lituji, že tě musím držet stranou, ale dokud se od Bessie nedozvím a sama neuvidím, že se opravdu snažíš mít více společenskou a přátelskou povahu, hezčí a roztomilejší způsoby a dokud nebudeš jemnější, upřímnější a přirozenější, když už jsme u toho, opravdu ti nemohu povolit výsady určené pro šťastné děti, které si je zaslouží.“ „Co na mě Bessie žalovala?“ zeptala jsem se. „Nemám ráda šťouravé zvědavce, Jano. Mimo to je nepřípustné, aby se takto děti chovaly k dospělým. Někam se usaď a mlč, dokud se nenaučíš mluvit pěkně.“ Vklouzla jsem do vedlejší místnosti, kde jsme snídali. Byla v ní knihovnička. Ve chvilce jsem si z ní vybrala knížku, takovou co je v ní hodně obrázků, a usadila se do židle u okna. Dala jsem si nohy nahoru a zkřížila je jako Turek. Přitáhla jsem si tkanou, červenou záclonu a z obou stran se tak skryla do ústraní. Červené záhyby závěsu mě kryly po pravé ruce a po levé jsem měla skleněné okno, které mě chránilo, ale nebránilo výhledu na sychravé, listopadové počasí. Jak jsem obracela stránky knihy, pozorovala jsem chvílemi podobu zimního odpoledne. V dálce se rozprostírala šedivá mlha a mraky. Blíže byl vidět mokrý trávník a křoví bičované divokým, skučícím větrem, který před sebou v mocných poryvech hnal neustávající déšť. Vrátila jsem se ke své knize, Bewickově Historii britského ptactva. Tištěné slovo mě v podstatě nezajímalo, ale 5

v úvodu bylo několik stránek, které ani moje dětská mysl nemohla jen tak přejít jako prázdné. Týkaly se oblíbených míst mořských ptáků. O osamělých kamenech a útesech, které obývali jenom oni.

Pojednávaly o pobřeží Norska, které bylo od jižního konce, zvaného Lindeness nebo Naze, až po Severní mys poseto ostrovy. „Kde v bouřných vírech moře Severní kypí kol holých, smutných ostrovů daleké Thule a kde oceán se dravě hrne mezi Hebridy.”

Nemohla jsem bez povšimnutí přejít zmínku o pustých pobřežích Laponska, Sibiře, Spitzbergenu, Nova Zembly, Islandu, Grónska, rozlehlých pláních Artktické zóny, opuštěných oblastech šedého prostoru, zásobárně sněhu a mrazu, kde se pevné plochy ledu, nashromážděné za století zim, blýskaly ve velehorských výšinách obklopující pól, vyzařujících nasbíraný a neústupný mráz. Vytvořila jsem si o těchto mrtvolně bílých končinách vlastní představu: mlhavou, jako všechny napůl pochopené dojmy, které nejasně plují dětskou myslí, ale přesto zvláštně impozantní. Slova v tomto úvodu se propojila s následujícími ilustracemi a dala význam skále stojící opuštěně ve vzdouvajícím se moři a vodní tříšti, rozbité loďce uvězněné na pustém pobřeží, studenému a děsivému měsíci nahlížejícímu skrz mříže mraků na potápějící se vrak. Nedovedu vyjádřit, jaký pocit vyvolával tichý, osamělý kostelní hřbitov s rytými nápisy na náhrobcích, jeho brána, dva stromy, na obzoru obehnaný pobořenou zdí a nad ním vycházející srpek měsíce svědčící o nadcházejícím soumraku. Věřila jsem, že dvě lodi v bezvětří na klidném oceánu jsou mořské přízraky. Rychle jsem přeskočila obrázek démona nahazujícího si na záda zlodějský ranec, protože byl příliš děsivý.

Stejně tak temná usedlost odstrčená na skále, shlížející na vzdálený dav shromážděný okolo šibenice. Každý obraz vyprávěl příběh. Často záhadný pro moje dětské, nevyvinuté chápání a pocity, ale přeci nesmírně zajímavý. Tak zajímavý jako historky, které Bessie, když byla v dobrém rozmaru, vyprávěla za dlouhých zimních večerů, když si přinesla žehlící prkno do dětského pokoje, a dovolila nám posedat si okolo. A zatímco žehlila krajkové volánky paní 6

Reedové a řasila okraje jejího nočního čepečku, krmila naší zvědavost příběhy o lásce a dobrodružství ze starých pohádek a příběhů, anebo (jak jsem později zjistila) ze stránek Pamely a Henryho, hraběte z Morelandu. S Bewickem na klíně jsem byla, svým vlastním způsobem, šťastná. Bála jsem se akorát vyrušení a to přišlo až příliš brzy. Dveře pokoje se otevřely.

“Uplakánku!” ozval se hlas Johna Reeda a pak utichl. Shledal místnost prázdnou.

“Kde k čertu může být?” ptal se sám sebe.

“Lizzy! Georgy!” volal na své sestry.

“Jana tu není! Vyřiďte mamá že utekla ven do deště, zlobivka.“ „Dobře, že jsem zatáhla záclonu,“ pomyslela jsem si a úpěnlivě si přála, aby neobjevil můj úkryt. John Reed by ho ale sám nenašel, nebyl totiž příliš nápaditý a všímavý. Ale pak vstrčila hlavu do dveří Eliza a řekla: „Určitě sedí na křesle pod oknem, Johne.“ Okamžitě jsem vylezla ven, příliš zděšená představou, že by mě John vytáhl ven sám. „Co po mně chceš?“ zeptala jsem se v rozpacích. „Řekni: Co si přejete pane Reede?“ zněla odpověď. „Přeji si, abys šla sem,“ řekl, usadil se do pohovky a pokynul mi, abych před něj předstoupila.

John Reed byl čtrnáctiletý školák. Byl o čtyři roky starší než já, mně bylo teprve deset let. Na svůj věk byl statný a urostlý, se špinavou a nezdravou pletí. S obtloustlým obličejem a mohutnou postavou s těžkýma rukama a nohama. U stolu se vždycky cpal a pak mu bývalo špatně, měl zamlžené, vodnaté oči a povadlé tváře. Měl by být touto dobou ve škole, ale jeho mamá si ho nechala na měsíc či dva doma kvůli jeho „choulostivému zdraví.“ Pan učitel Miles říkal, že by se býval učil dobře, kdyby mu z domova neposílali tolik koláčů a cukrovinek. Ale milující matka nesouhlasila s jeho příliš tvrdým názorem a přikláněla se spíše k mírnějšímu názoru, že John za svůj nezdravý vzhled vděčí spíše těžkému učivu a stesku po domově.

John se o svoji mamá a své sestry příliš nestaral a mě vyloženě neměl rád. Šikanoval a trestal mě. Ne dvakrát či třikrát do týdne, ne jednou či dvakrát denně, ale neustále. Každý nerv mi cukal strachem a každý kousíček mého těla se scvrknul, když se přiblížil. Někdy jsem byla až hrůzou bez sebe, jaký mi naháněl strach, a neměla jsem 7

proti němu žádné obrany. Nikdo ze služebnictva nechtěl urazit malého pána tím, že by se postavil na moji stranu a paní Reedová k tomu byla hluchá a slepá. Nikdy ho neviděla mě uhodit či mě týrat, ačkoliv někdy dělal obojí v její přítomnosti. Vetšinou ale spíše za jejími zády.

Zvykla jsem si Jana radši poslouchat a přistoupila jsem tedy blíž.

Asi tři minuty na mne vyplazoval jazyk, div si jej nevyvrátil. Věděla jsem, že mě za chvíli udeří. Bála jsem se úderu a pozorovala jsem ohavný a ošklivý vzhled toho, kdo mi úder zasadí. Zajímalo by mě, jestli to vše v mém výrazu vyčetl, protože mě udeřil silně, náhle a bez jediného slova. Zapotácela jsem se a udělala jeden či dva kroky od jeho židle, jak jsem se snažila znovu získat rovnováhu. „To je za to, jak jsi byla drzá na mamá,“ řekl. „Za to, že jsi se schovávala za záclonou, a za ten pohled, který jsi měla před chvilkou.“ Ač uvyklá Johnovým urážkám, nikdy jsem nenašla vhodnou odpověď. Starost jsem měla spíš o to, jak vydržet ránu, kterou mi po urážkách obvykle zasadil. „Co jsi dělala za tou záclonou?“ zeptal se mě. „Četla jsem si.“ „Ukaž mi tu knihu!“ Vrátila jsem se k oknu a donesla mu ji. „Nemáš si co brát naše knížky. Mamá říkala, že jsi na nás závislá.

Tvůj otec ti nenechal žádný majetek. Měla bys venku žebrat a ne žít tady s námi, dětmi z dobré rodiny, jíst stejná jídla jako my a nosit šaty za maminčiny peníze. Teď tě naučím, že nemáš dělat nepořádek v mojí knihovně. Je moje stejně jako celý tento dům. Anebo za pár let bude. Jdi a postav se ke dveřím. Pryč od okna a zrcadla.“ Nevěděla jsem, co zamýšlí, a tak jsem učinila, jak mi řekl. Ale když jsem ho spatřila, jak vstal a zamířil knihou s úmyslem ji po mně hodit, instinktivně jsem se vrhla s vyděšeným výkřikem stranou. Ne dost rychle. Vržený svazek mě zasáhl, upadla jsem a rozbila si hlavu o dveře. Rána krvácela a bolest byla ostrá. Moje zděšení pominulo, ale ostatní pocity zůstaly. „Zkažený a zlý kluku!“ křikla jsem. „Jsi jako vrah, jako otrokář! Jsi jako římský císař!“ Četla jsem Goldsmithovu Historii Říma a již jsem si udělala názor na Nera, Caligulu a ostatní. Ve svých myšlenkách jsem ho k nim přirovnávala, ale nikdy ne nahlas.

8