ZJEVENÍ DUŠÍ
P
řed nemnoha lety stál „na vartě” u vyšehradského hřbitova vojáček, který se „takto nebál”. Noc byla podzimní, tichá a tmavá. Vojáček vzpomínal na svou milenku, kterou měl tady na Vyšehradě, a „nemyslel na nic”. Ale panečku! Když šlo na půlnoc, „lezly nějaké strachy” na vojáčka. Vojáček vzal tedy „paradešrit” (z něm. přehlídkový krok) na pochůzku a hodně dupal, „aby se - nebál”. Ale paradešrit mu nic neprospěl: jak byla půlnoc, vidí, jak se mřížemi (za kostelem) soukají ze hřbitova duše. Protáhly se jako gloria (páska, již nosívají andělé s nápisem Gloria) a už jich byla plná cesta. Vojáček vlezl do budky a úzkostí byl jako preclík. A duše se soukaly a soukaly a cesta se jimi plnila - najednou vojáček slyší řinkot ostruh a šavle - blesky Boží - inspekce! Vojáček vezme paradešrit k zbrojnici a čáka hrůzou vstává mu na vlasech. Než se vrátil podle zbrojnice - inspekce tu a vojáček vzdává zbraní čest. A teď dělej co dělej, mezi duše musí. Je tu oficír. Vojáček jde jako po žhavém uhlí - duše všecky tytam. Vojáček došel na konec zbrojnice, obrátí se - Rodičko Boleslavská! Duše se teď zas soukají plotem ze zbrojnice ven, odkud je oficír nejspíš vyplašil. Co dělat? Vojáčkovi se nějak stahuje řemen - duší jako fáborů a na hřbitov nelezou - všecky se rojí na cestě. Vojáčkovi hoří rozum v hlavě - co dělat? Ve zbrojnici jest oficír (z něm. důstojník) a každé chvíle odtud může vyjít, a duší tady plná cesta a stále se soukají z plotu u zbrojnice. Vojáčkovi kmitne hlavou spásná myšlenka - je voják - děj se co děj - povinnost je povinnost - a vojáček zahřmí na duše: „Holberdó!” a žene se bojovně do nich a myslí si: „S Pánem Bohem - ať mne třeba roztrhají!” Ale duše vojáčka neroztrhaly - vědí také dobře, co je povinnost. Jakmile však vrazil do jejich houfu, zavřel oči a tu cítil, jako by mu kolem hlavy plavaly útržky mokrého „organtýnu“. Vojáček však statečně „vyrážel kroky“ maje oči zavřeny a vrazil tak statečně do stromu, až mu 31