Město ptačích cest

text: Jan Havlíček

České Budějovice se svým okolím jsou nenahraditelnou zastávkou na migračních trasách mnohých ptáků. Podmínky se však vlivem intenzivního hospodaření horší. Problémem je především průmyslové rybníkářství.

Ptačí migrace je bezesporu jedním z nejvíce fascinujících přírodních fenoménů. Mizení a znovuobjevování ptáků dráždilo mysl a představivost od nepaměti. Nejznámější jsou asi příběhy o zimování ptáků na Měsíci, o změně jednoho (v létě se vyskytujícího) druhu v jiný (vyskytujícího se naopak v zimě) nebo o přezimování vlaštovek v bahně na dně rybníků a jezer.

Studium ptačí migrace patří mezi atraktivní a rychle se rozvíjející obor biologických věd, a to i po více než sto letech výzkumu. První kroužkování ptáků za vědeckým účelem se uskutečnilo v roce 1899 v Dánsku a u nás pak v roce 1910, tedy pouhý rok poté, kdy začalo v Anglii a Německu. Každá z nových studií, které dnes vznikají i díky rozvoji moderních technologií v podobě radarových sledovacích stanic nebo telemetrických a GPS vysílačů, totiž kromě odpovědi na jednu otázku s sebou přináší vždy několik dalších.

Miliardy v pohybu

Přes množství získaných informací a poznatků o migraci nás zkrátka nepřestává fascinovat, když se dají do pohybu celé masy ptáků (odhaduje se, že jen v Evropě jde o více než dvě miliardy jedinců). Stát se součástí tohoto divadla navíc není nijak obtížné. Stačí se jen dívat kolem sebe, poslouchat nebo se vydat na místa, kudy ptáci protahují častěji. Kromě například horských sedel, kde doslova můžeme sledovat, jak „protéká“ jedno hejno za druhým, patří mezi taková místa i shromaždiště v okolí řek či mokřadů. Zde se mnozí ptáci zastavují, aby načerpali nové síly před tím, než budou pokračovat v další pouti.

Mezi taková místa patří i jihočeské pánve. Dříve, než zde vznikly rybníky a později byla okolní, dnes zemědělská, krajina zmeliorována, se zde nacházelo pestré prostředí plné různých mokřadů, močálů, jezer, podmáčených lesů a luk, jímž se klikatily potoky a řeky. Dnes je tato krajina kvůli působení našich předků jiná, ptáky ale láká stále. A neobyčejně.

Právě díky přítomnosti rybníků můžeme v okolí Českých Budějovic potkat například vrubozobé, tedy různé druhy kachen a hus. V zimním období lze na Vrbenských rybnících, a především na polích a loukách v jejich okolí spatřit i tisícihlavá hejna hus. Většinu z nich tvoří severské husy běločelé, mezi nimiž se ale občas vyskytnou i další druhy přilétající z arktických hnízdišť. V posledních letech jsme zřejmě díky teplejším zimám svědky nárůstu jejich početnosti. Na jaře, kdy odtahují, je vystřídají „naše“ husy velké, které zde hnízdí skutečně hojně. Díky jejich značení víme, že z hnízdišť na Českobudějovicku při tahu navštěvují řadu míst po celé Evropě.

Neudržitelné rybníkářství

V jarním období se také objevují hejna kopřivek, čírek, lžičáků a poláků, čítající i stovky jedinců. Řadu z těchto druhů zde dnes zastihneme bohužel už jen během migrace. Jejich hnízdní biotopy, jako jsou pozvolné přechody rybníků a podmáčených luk, polní a luční mokřady, a hlavně rybníky s čistou vodou a rozvinutou vodní vegetací z naší krajiny neúprosně mizí. Českobudějovicko není výjimkou. Vedle melioračního šílenství, které v minulém století odvodnilo naši krajinu a narovnalo toky, to dnes způsobuje především příliš intenzivní rybniční hospodaření. Pro něj jsou typické vysoké jednodruhové obsádky ryb s dominantou kapra, masivní přikrmování a přidávání tun hnoje, který je jen dalším zdrojem nežádoucích živin. To má za následek jediné – snížení průhlednosti a kvality vody. Ostatně, kdo z vás by se dnes v takovém typickém kapřínu s hnědozelenou kalnou vodou v létě vykoupal? Ještě v nedávné minulosti by to přitom problém nebyl. Průhledná voda s množstvím bezobratlých živočichů není pro vodní ptáky ničím jiným než základní životní potřebou.

Českobudějovický břehouš černoocasý

Na nečetných rybnících s obnaženým dnem můžeme potkat dlouhonohé bahňáky, kteří, jak napovídá jejich název, hledají potravu v bahně a písku. Mezi takové atraktivní lokality patří na Českobudějovicku například Dehtář, Bezdrev, Knížecí rybník nebo rybníky okolo Haklových Dvorů. Štíhlí bahňáci jsou pravými rekordmany ptačí migrace. Řada z nich totiž podniká až tisíce kilometrů dlouhé přelety, a to na jeden zátah. V současné době je zřejmě absolutním rekordem tah břehouše rudého, který při přeletu z aljašských hnízdišť na asijská zimoviště zvládne během jedenáct dní trvajícího non-stop letu překonat vzdálenost přes 12 tisíc kilometrů. Jedinci tohoto druhu ze skandinávské a západosibiřské populace se jednou za několik let na tahu objevují i na rybnících v Českobudějovické pánvi.

Za zmínku stojí také to, že zde hnízdí, jako na jediném místě v celé republice, jeho blízký příbuzný – břehouš černoocasý – přesněji těch posledních asi 2 až 5 párů, které zatím odolávají tlaku intenzivního zemědělství a změnám krajiny.

Na jaře k nám přilétá také rorýs obecný, který na sebe při kroužení nad městem upozorní hlasitým ostrým pískáním. Tento pták tráví ve vzduchu v podstatě celý život – v letu spí i se páří a na pevnou zem (respektive na naše budovy – nejčastěji staré vyšší domy nebo paneláky) sedá jen, aby snesl vejce a následně krmil mladé. Za jeden den tento zhruba čtyři deka vážící pták nalétá i přes 500 km. Při zhoršení počasí mu dokonce nedělá problém se přesunout až stovky kilometrů a vrátit se, až když se opět vyčasí.

Nejen špatné

zprávy

Naštěstí jsou ale i druhy, které u nás i v Evropě přibývají, a to často díky cílené ochraně. Z pohledu migrace je z našeho českobudějovického pohledu potřeba zmínit jeřába popelavého. Do nedávna migrovali ptáci ze severněji položených hnízdišť dvěma trasami – západní přes Německo a Francii do Španělska a východní přes Maďarsko a následně přes Balkán buď do Itálie a Tuniska, nebo do Turecka a na Blízký východ. Zřejmě z největšího Maďarského shromaždiště v Národním parku Hortobágy, kde se na podzim potká přes sto tisíc jedinců, ale nedávno začala část jedinců táhnout severozápadním směrem, aby se připojili na západní tahovou trasu. Tato propojka tahových cest prochází také přes Českobudějovicko. V roce 2012 přímo přes město protáhlo několik tisíc jedinců a v okolí města lze protahující hejna spatřit každoročně.

Zapomenout nesmíme ani na zástupce nejpočetnějšího ptačího řádu, pěvce. Mezi nimi je také řada druhů, které podnikají úžasné cesty a řada z nich buď v Českých Budějovicích hnízdí, nebo tudy protahuje. Vždyť třeba takové vlaštovky obecné, které hnízdí i v podloubí domů na Náměstí Přemysla Otakara II., podnikají každoročně cesty až na jih Afriky. Na zimu k nám pak přilétá řada ptáků ze severu, například pěnkavy jikavci, některé sýkory, nebo čížci a zvonci.

Okolí Českých Budějovic, ale i vlastní město, navzdory mnohým neblahým trendům bezesporu stále patří mezi ornitologické perly České republiky. Vždyť ptačí rezervace Vrbenské rybníky s jedinou českou kolonií kolpíka bílého, který na zimu migruje do Středomoří a na sever Afriky, je sevřena mezi dvěma největšími sídlišti. Abychom si toto privilegium, tedy náklonnost ptáků k Budějovicím, udrželi, je potřeba se zaměřit na ochranu a zlepšování stavu nejen lokalit v okolí, ale i ve vlastním městě – vedle péče o hnízdní či migračně významná místa je proto nutné účinně předcházet kolizím ptáků s našimi stavbami a infrastrukturou.

Lidé po celém světě cestují po celém světě. My, co místo toho čteme knihy, ale víme, že hlavní hrdinové všech knih vždycky cestují po světě jen a jen proto, že tam hledají sami sebe. Na konci knihy se pokaždé vrátí domů a teprve tam sami sebe najdou. Takže my, co čteme knihy, víme, že cestování je ztráta času a peněz. Hovíme si proto pěkně v zapšoukaném domácím teplíčku a blaženě se tetelíme, jak jsme na to vyzráli. Když chceme vyrazit hledat sami sebe, děláme to pěkně se šálkem kávy a pytlíkem čipsů před televizí. Ale pozor, to nijak neumenšuje strastiplnost naší cesty! Neboť, jak řekl už dalajláma, pan Werich, Paolo Coelho, Tomáš Klus nebo Karel Janeček – teď si nejsem jistý: „Ze všech cest je nejdelší ta do vlastního nitra, a protože na každé cestě je nejdůležitější udělat první krok, neboť srdce vždy kráčí po cestě, od níž nás rozum zrazuje, je jasné, že nejtěžší cesta je ta, po níž jdeš úplně sám, ale přesně tahle cesta tě dělá nesmírně silným, a zároveň to, jestli jdeš po správné cestě, poznáš podle lidí, které na ní potkáš, přičemž když jdeš za svými sny, miluj už tu cestu, a ne její cíl, neboť cesta, která vede z pekla ven, je ta, po níž míříš ke světlu, a když už člověk jednou je, tak má koukat, aby po té cestě šel tak daleko, až pozná sám sebe.“ To je velmi, velmi, velmi krásný a moudrý citát a hodně vysvětluje, proč tak málo lidí nastupuje na cestu spirituality, transcendence a duchovna. Bojí se totiž, že by na ní museli číst takovéhle citáty na pozadí obrázků schoulených lidí, kytiček a silnic, vedoucích do západů sluncí.

Přitom je to právě a jedině cesta spirituality, transcendence a duchovna, která člověku dokáže otevřít oči a dovést ho k poznání, že spiritualita, transcendence a duchovno jsou ve své původní prapodstatě to, čemu říkáme „synonyma“ a že jejich neustálému zbytečnému používání vedle sebe se říká „pleonasmus.“

Cesta do vlastního nitra ale nemusí vést jen přes motivační citáty. Může být mnohem snazší a přímočařejší. Vlastně je až s podivem, jak málo lidí se rozhodne na takovou duchovní cestu vydat. Přitom je to tak snadné: není třeba nic jiného, než prodat veškerý svůj majetek, obléknout se do prostěradla a vyrazit do Tibetu bydlet v jeskyni.

No dobře, pobyt v jeskyni vám může připadat nepohodlný. Koneckonců, sám už jsem v jeskyni jednou byl. Bylo tam vlhko, tma, ozvěna a slabý signál. Ale začít žít spirituálně lze i jinak: můžete například zajít do knihkupectví a koupit si tam knihy o osobnostním rozvoji. Ty poznáte podle zadní obálky, na které je vždycky fotografie člověka, co vypadá jako z umělé hmoty, a vedle ní chvástavý medailonek o tom, jaký je to pašák a že vám jeho kniha změní život a vaši osobnost rozvine jak poupátko. (To může být někdy dost těžké – znám osobně několik lidí, kteří vůbec žádnou osobnost nemají, a tudíž nemají ani co rozvíjet.)

Pokud jste ale v sobě alespoň zárodky nějaké té osobnosti našli, pak si najděte chvilku a začtěte se do fascinujících životních příběhů lidí, kteří na začátku knihy měli problémy v pracovním i osobním životě, nebyli úspěšní ve finančním světě, manželky je podváděly, děti se jim smály, kuny jim přežvýkaly kabely v jejich rozpadajících se autech a vůbec to byly stejné bezvýznamné hnidy, jako jste vy. Pak ale začali dodržovat Pět Základních Pravidel, případně Sedm Mentálních Technik, nebo také Jedenáct Každodenních Cvičení, a po nějaké době plné vnitřních bojů, upřímnosti k sobě samým, zbavování se nesprávných přátel a líčení pastí na kuny nakonec dokázali povstat z popela, vyhrát nad svým starým já, podívat se světu zpříma do očí a vyplodit čtyřsetstránkový fascikl o osobnostním rozvoji. Těmto lidem se říká „kouči“. „Kouč“ znamená v cizí řeči „gauč“. Jde o místo, kde se všichni tihle lidé válejí, když přepočítávají peníze od důvěřivců, jako jste vy, co si koupili jejich knihy.

Přestože je váš život etalonem neúspěchu a selhání, neexistuje důvod, proč byste se i vy nemohli rozvinout, vstát z popela, vybudovat si úspěšnou kariéru a navzdory všem protivenstvím dosáhnout svých cílů. Jistě vám to bude připadat jako zázrak, ale věřte mi: když vytrváte a budete každý den dodržovat Pět Základních Pravidel, Sedm Mentálních Technik a Jedenáct Každodenních Cvičení, začnou se k vám – a to dočista bez vašeho přičinění, sami od sebe! – obracet vaši přátelé zády. Nevadí, stejně to byli jen lidé, kteří svými negativními postoji působili ve vašem životě jako jed (= odrazovali vás od nákupu dalších knih o osobnostním rozvoji). Do svého života naopak přilákáte ty, kteří vám budou na vaší Cestě Za Úspěchem pomáhat (= kouče osobnostního rozvoje). Nakonec i vy dosáhnete Velkého Úspěchu a taky začnete vypadat jako z umělé hmoty a taky se stanete kouči osobnostního rozvoje.

Ale nic by se nemělo přehánět. Měl jsem známého, který studoval všechny tyhle knihy a dlouhá léta si pilně a systematicky rozvíjel osobnost. Bylo to pro něj jako droga. Už mu nezbýval čas na normální život, protože celé dny nedělal nic jiného, než že si rozvíjel osobnost. Měl jsem obavy, že se nakonec nevejde do svého spodního prádla, jak měl mohutnou a rozvinutou osobnost. Když mi radil, že se musím zbavit starých myšlenkových programů a pozitivně se navibrovat na každodenní vděčnost, připadal jsem si vedle něj se svou ubohou a zakrnělou osobností zoufale slabý a zaostalý. Myslím, že se takhle v jeho přítomnosti musela cítit většina lidí, protože se od něj začali odvracet nejen jeho přátelé, ale i lidé, co vedle něj seděli v kině, a náhodní kolemjdoucí. Můj známý naštěstí včas pochopil, že aby mohl komunikovat s námi, obyčejnými smrtelníky, musí se dostat zpátky na naši úroveň. Začal se proto koukat na videa s koťaty, sledovat konspirační weby a chodit na setkání občanů s Tomiem Okamurou, a jeho rozvinutá osobnost se mu svinula zase do původní podoby.

Stručně řečeno: Vydat se na duchovní cestu nemusí hned znamenat, že budete bydlet v jeskyni se stěnami popsanými motivačními citáty. Jen je dobré snažit se nějak uchopit věci, které nás přesahují. Mít alespoň občas možnost očistit v čerstvém prameni spirituality něco z nánosu materiálního bahna tohoto světa. Protože vhled i nadhled vám změní pohled na svět, ve kterém žijeme; jak ale říkává dalajláma: „Vocamcaď pocamcaď.“ rate the older you got, because as we age we develop routines and repeat the same physical loops . If you are anything like me, you might occasionally fantasize about changing it all. Could I pack everything into boxes and start over again in some place new? More to the point, do I really want to? A friend once told me that change needn’t involve uprooting your whole life and starting over. Why not try a series of incremental modifications such as taking a different route to work? downstairs instead of upstairs, finishing up in the car park and scratching my head at where I had gone wrong. Now I have been here so many times it seems absurd that I could have made that mistake.

Pozn.: Samozřejmě vím, že „kouč“ nepochází ze slova „couch“ (gauč). Dělal jsem si z vás legraci. Ostatně by to ani nebylo logické, pojmenovat učitele „gauč“. Slovo „kouč“ ve skutečnosti pochází ze slova „coach“, což znamená „železniční vagon“.

With that advice ringing in my ears, I left my flat on Sunday with the intention of walking a few roads in Budějovice that I had never been to before.

I started off in the direction of Matice školské, where last autumn I saw two Americans, arm in arm, turning into a street I had never previously noticed. They laughed and kicked through the yellow leaves like characters from a romantic movie, the tranquillity of the street providing the perfect suburban backdrop.

Walking along the river towards that road, I felt an odd sense of excitement. I was about to visit some place I had never been before, ever in my life. I often go down streets for the first time, but I am never usually aware of it, let alone deliberately seeking out places I don’t know.

The ‘American’ road was called Pabláskova. A wide street lined with detached pastel houses and trees pink in bloom. Even the street itself felt American, maybe because I’d pigeon-holed it before I arrived. As I walked the sun-drenched pavement, I noticed a garden decorated with what I thought were seven dwarves until I counted ten. You don’t often see gnomes in the Czech Republic; unlike in the British town I grew up in, where there were gnomes everywhere. In the evenings we used to swap them between gardens, hoping the owners would question their sanity. That’s what ‘teenage kicks’ look like in a small town.

At the end of Pabláskova I realized it’s quite difficult to get deliberately lost, which is ironic, because when I’m not trying it happens constantly. I couldn’t turn left because I’d be back on the main road where I had been a million times, so I backtracked onto Bachmačská and then Jánská, both of which I had never been to, before emerging onto the familiar territory of B. Němcové again.

Walking along the main road away from the station, I contemplated how diverse cities are, even small ones like this. It seemed like I had passed through about five different towns today, from quiet pristine avenues to dirty rundown streets. And when it began to snow the bright skies of Pabláskova seemed even further away.

I stopped at the top of the big grey bridge over the train tracks to shelter from the blizzard. The wagons below were full of timber and the air smelt of sulphur. The old railway and the bitter cold reminded of the time I backpacked through Russia, surprising considering I was only thirty minutes from home.

At the other side of the bridge, I discovered another new area. Here, there were an incongruous number of bazaars. Their windows boasted all kinds of junk, from fake watches to painted eggs. Dogs barked from behind garden gates, an angry chorus shunting me through. The buildings here seemed like country houses, some half-finished, all of them prioritising garden space.

Returning under a brick tunnel, I realized I once came here to buy a second-hand bike. The seller had climbed up the side of the house to retrieve the bike from the balcony. I half-jokingly questioned whether the house or the bike were his. To prove he owned both he invited me inside. Three young Romani children played in a tiny one-bedroom flat. There was barely any furniture, aside from the bed and a rickety table, upon which lay a solitary bag of half-finished sugar. The smiling mother rattled the balcony door to demonstrate it no longer opened. I felt bad for taking the bike because it was pretty much the only thing left in the place, but the family wanted the cash. As I cycled away I resolved never to complain again. Ten minutes later I realized both tires were punctured, so my resolution didn’t even last until I got home.

Imagine a line on a map that showed all the roads you’ve been down in your life, from business trips to holidays and all the everyday journeys in between. This criss-crossing trail would spread out across the globe, expanding at a noticeably slower

I decided to head across town to behind the train station, an area I don’t know and rarely go. The sun disappeared behind grey clouds and a cold wind replaced it. I found myself rushing and irritated. ‘I’ve seen all this before, this isn’t part of it, it’s a waste of time’. I guess the goal colours all the roads that lead us there, we can turn anything into a means to an end, even when that goal is to get lost.

I stopped off at the Mercury centre to get something to eat. My senses heightened with the determination to observe the new, I remembered the first time I visited this shopping mall. Back then I went

Walking along the tracks where the old trainline used to go, I stopped to inspect the backend of the station, which mainly consisted of cement piled into heaps, dilapidated sheds and crows. It seemed sad that people had once worked hard to build these tracks and buildings, and now it was just wasteland. The snow continued to beat down and it was freezing cold. I had started off looking for new streets and now all I wanted was the warmth of the ones I knew. Even so, I decided that I would definitely do this again; partly because it is interesting to discover new places, but mainly because you enter a more observant state, triggering forgotten associations and memories from long ago.