A zabij ho potichu!

Ladislav Beran A ZABIJ HO POTICHU! Odpovědná redaktorka Petra Novotná Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 www.mobaknihy.cz © Ladislav Beran, 2022 Obálka © Ivana Dudková, 2022 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první Vychází jako 363. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-0473-0

LADISLAV BERAN

A ZABIJ HO POTICHU!

POKLAD Z PŮDY

Pátého prosince v sedmatřicátém roce se kolem desáté hodiny dopoledne objevila na písecké četnické pátračce Milena Andrštová, vdova po vrchním radovi zemského úřadu z Jeronýmovy ulice. Když se od ní službu vykonávající strážmistr Kovařík dozvěděl jen to, že přišla oznámit nevídaný těžký zločin, ihned poznal, že ­Andrštová neví, jak začít, a proto si k sobě zavolal štábního stráž­­mistra Hřebejka. Ten si vzal Andrštovou k sobě do kanceláře, nabídl jí kafe nebo sklenku rumu, a když mu řekla, že by pomohl spíš ten rum, nalil jí panáka.

Andrštová ho do sebe naráz kopla, a jen co postavila prázdnou sklenku na stůl, spustila: „Věc se má tak, pane štábní. Dneska, když šla naše služebná Eliška věšet prádlo na půdu, všimla si, že tam je vypáčená velká bedna, a tak mě k tomu hned zavolala. Zjistila jsem, že bedna je prázdná a nejsou v ní obrazy, které muž koupil, že by se daly dobře prodat, kdyby bylo jó moc zle. Je to pět originálů, a to dva od akademickýho malíře Langa znázorňující podzim a lesní krajinu, jeden je od akademickýho malíře Šimona, to je nějaké jezero se ženami, jeden od akademickýho malíře Panušky, to je taky podzim s ohníčkem a jeden je od akademickýho malíře Honsy, to je nějaká chaloupka 5

v podhůří. Každý obraz měl zlatý rám a byl zabalený ve voskovaným plátně. Velikost obrazů byla asi tak takhle,“ rozpřáhla Andrštová ruce a Hřebejk to odhadoval asi tak do metru. „Jinak ta bedna byla převázaná drátem, ten je přestřihnutej. Bednu nám na ty obrazy sestavoval přímo na půdě truhlářský mistr z Portyče, pan Bína,“ kývla Andrštová Hřebejkovi na druhý rum, ale tentokrát už Hřebejk nalil i sobě. „A jakou myslíte, paní vrchní radová, že ty obrazy měly asi tak cenu?“ „No byl to rodinnej poklad, pane štábní. Ani jeden z nich určitě nešel pod pět tisíc, muž říkal, že v tom máme majlant.“ „Věděl někdo, kromě rodiny, co v tý bedně na půdě máte?“ „To ne, pane štábní. Jen co do ní manžel ty obrazy uložil, tak ji zadrátoval. Ani truhlář Bína nevěděl, na co tu bednu chceme mít. Vždyť se na ni pojeďte podívat, jak je festovná. Když jsme praly před čtrnácti dny a Eliška tam věšela prádlo, tak byla v pořádku. Já jsem na půdě nebyla s prádlem dobře dva měsíce. Možná i dýl.“ „K vám se, paní vrchní radová, určitě podíváme, ale teď to s vámi zaprotokoluju a pak tam k vám sjedu s naším technikem praporčíkem Čípem,“ odešel Hřebejk do kanceláře štábního kapitána Votruby, aby ho informoval o případu, a dalo se čekat, že tak jako vždy půjdou brýle z očí velitele pátračky na čelo. „Hřebejk, tolik obrazů, není v tom, hergot, nějaká levota? Jak to ten pachatel z tý půdy dostal? Tohle přece vůbec nevypadá na nějakýho podělanýho půdaře, který6

ho hlavně zajímají cíchy, který může obratem ruky prodat ve frcu. Tohle bude, Hřebejk, jinej příběh,“ posunul si brýle zpátky na oči a Hřebejk byl stejného názoru. „No nic, pane štábní, jdu to sepsat s Andrštovou a pak s ní s Čípem sjedeme domů. V každým případě tu půdu pořádně prolezeme.“ „Pojedu s vámi, Hřebejk, to záhadný zmizení pokladu z půdy mě začíná moc zajímat. Zeptejte se tý Andrštový, jestli jsou pojištěný. Na to nezapomeňte, aby z toho nakonec nebyl voltr na pojišťovnu. Jo, teď mi napadá, Hřebejk, kolik máme venku půdařů?“ „Pane štábní, z pěti píseckejch tři sedí v lapáku nad splavem a venku je Ludva Prokeš a Ferda Čapoun. Jinak těch, který máme v celým našem revíru, je tak dobře kolem deseti, a to bych se musel pozeptat po stanicích.“ „Fajn, to jen tak pro pořádek, aby se na ty dva nezapomnělo. Tak to s Adrštovou sepište, já si dám viržinko a až budete hotovej, tak se tu pro mne stavte. U takovýho případu nemůžu chybět,“ šel velitel pátračky do viržinka, a když to Hřebejk s Andrštovou všechno dopodrobna sepsal, vyrazil výjezd pátračky do Jeronýmovy ulice.

Jak štábní strážmistr Hřebejk slíbil, prolezl celou půdu opravdu pořádně, protože znal případy, kdy se půdař proboural z půdy vedlejšího domu na půdu, kde tušil nějaké hodnotné věci, ale tentokrát byly zdi sousedních domů neporušené. Technik praporčík Číp si dal tu práci a hledal na voskovém plátně, do kterého byly obrazy zabaleny, nějaké daktylky a je pravda, že jich našel spoustu. Stejně tak našel na půdě na dlažbě v prachu stopy po obuvi a překvapily ho dost malé stopy po pánských 7

botách, které tu našel všude kolem vypáčené bedny. Po odchodu z půdy se samozřejmě nabízely otázky, jak se pachatel o obrazech v bedně dozvěděl, jak se dostal do domu a jak odnesl během týdne všechny ty obrazy, které podle velikosti bedny opravdu neměly daleko do metru.

Dalo se čekat, že četníci začnou hned zpovídat služebnou Elišku, ale ta se dušovala, že o tom, co je v bedně, neměla tušení a taky o ní s nikým nehovořila. Nakonec i Andrštová potvrdila, že v době, kdy se obrazy do bedny dávaly, u nich Eliška ještě nebyla, protože v té době u nich sloužila Jiřina Průšová, která se vdala za pekaře Valentu a je někde v Praze. „A ta o těch obrazech věděla?“ reagoval okamžitě štábní kapitán Votruba. „Tak to nevím, pane štábní. Rozhodně tu byla, když tu bednu dával mistr Bína nahoře dohromady. V té době byly obrazy v bytě, ale mohlo jí to dojít, když z bytu zmizely, že skončily na půdě. Určitě u balení obrazů nebyla, tam jsem byla jen se svým mužem. Abych řekla pravdu, pane štábní, ani si nevzpomínám, že by se služebná tenkrát zajímala o to, kam ty obrazy zmizely. Pro mě je to stejná záhada jako pro vás. Půda se samozřejmě nezamyká a od domu mám klíč já, tady Eliška a manželův klíč visí pořád na věšáku u dveří, kde míval pověšené paraple a svůj parádní špacír štok,“ přinesla Andrštová klíč z předsíně a dala ho techniku Čípovi. „Tak na odemčení takovýho zámku to už chce, paní vrchní radová, opravdu zloděje fachmana a pořádnej fištrón. Tenhle zámek se žádným obyčejným paklíčem neodemkne, to je dozičák,“ začal si Číp klíč pořádně 8

prohlížet a požádal Andrštovou a služebnou Elišku, aby mu ukázaly svoje klíče. Když si oba klíče prohlédl, podíval se na štábního kapitána Votrubu a vzal si ho stranou. „Podle mě tenhle dozičák, pane štábní, ten zámek mockrát neviděl.“ „To vidím, Čípe. Ale tuhle indicii si raději necháme pro sebe. Tady končíme, víc tu asi nezjistíme. Partaje v domě žádný, tohle, Čípe, vůbec nevypadá na půdaře, kterýho zajímají hlavně cíchy. To vypadá, že to bude úplně jinej příběh než nějaká obyčejná zlodějna,“ ukončil štábní kapitán Votruba šetření u Andrštové a výjezd se hned vrátil na pátračku. Že si po návratu na pátračku četníci sednou v kanceláři velitele, se dalo čekat. Štábní kapitán Votruba dal hned slovo praporčíku Čípovi, aby zhodnotil zajištěné stopy. „Stop je, pane štábní, dost, horší to bude, koho na ty zajištěné palečky vůbec natipovat. Zřejmě by se mělo začít od zámečníka, protože ten klíč, to by mohla být stopa, která by nás zavedla dál. Na mě to totiž dělá dojem, že ten klíč, kterej visel na tom věšáku u dveří, si někdo nepozorovaně půjčil a nechal si podle něj udělat kopii, ale pak udělal chybu a vrátil místo toho původního ten nový. Je ta Andrštová dlouho vdova, pane štábní?“ „Sedmým rokem.“ „Za sedm let by ten mosaznej klíč vypadal jinak. Já si myslím, pane štábní, že některá z těch dvou ženských lhala.“ „Nebo lhaly obě a drží basu,“ připomněl se štábní strážmistr Hřebejk.

9

„Andrštová se dopoledne doma moc nedrží. Často jsem na ni narazil v kavárně U Hubáčků nebo v cukrárně U Volfů, služebná je doma sama, takže myši mají pré.

Já se tam, pane štábní, vrátím a obejdu v ulici všechny sousedy Andrštové, to by v tom byl čert, aby z někoho něco nevypadlo,“ zvedl se Hřebejk od stolu. Vrátil se do Jeronýmovy ulice a začal brát jeden dům po druhém. Žádný nevynechal a ptal se hlavně na to, jestli někdo neviděl někoho vynášet z jejího domu nějaké obrazy.

Jen tak mezi řečí vždycky zabrousil na Andrštovou a její služebnou, jestli k ní nechodí nějaké návštěvy. Po dvou hodinách se vrátil pořádně rozladěný na pátračku a štábní kapitán Votruba to na něm hned poznal. „Vidím, Hřebejk, že jste nepořídil.“ „To jsem tak čitelnej, pane štábní?“ „Neznám vás tejden, Hřebejk. Hned na vás poznám, že když se dostanete k pěknýmu erfolku, jedete po něm jak dráha. Jste bez nálady, takže jste nepořídil. To se stává. My se musíme, Hřebejk, dostat k tý služebný. Ta holka určitě něco ví. Buď si je vědoma toho, že to je její chyba a pustila do domu, koho neměla, anebo ví o těch obrazech až moc dobře a ví, že kdyby to vypadlo z ní, že přijde o místo u Andrštový. A kde takový místo dneska sežene? Zjistěte si, kam chodí ta služebná pro mlíko, kam nakupovat, tam určitě narazíte na další služebný a víte moc dobře, že to jsou holky povídalky, rády se pochlubí nebo si na službu u svý paničky postěžují. A začněte u její rodiny, Klonová pochází z Dobeve.

A taky si vytáhněte z občanky její fotku, až budete dělat to šetření v Křítkovo zámečnictví. Takovou pěknou 10

mladou holku tam určitě nevidí každej den. Abych řek’ pravdu, Hřebejk, já ten případ z Jeronýmky nevidím tak beznadějnej.“ „Tak to jste na týhle pátračce asi sám, pane štábní.

Ten optimismus vám opravdu závidím. Jediný, co vím bezpečně kolem toho pokladu z půdy, je to, že chce někdo z četníků udělat voly a asi se u toho na účet pátračky dobře baví.“ „Proto jste ten případ taky vyfasoval vy, Hřebejk, protože vím, že když vy se do něčeho zakousnete, tak po tom jdete a pachatel nemá šanci.“ „Jenže tohle je případ, pane štábní, že jsem fakt bezradnej, odkud začít. Zejtra začnu Křítkovým zámečnictvím, protože jinde takový klíče v Písku udělat neumí. Na ty je tam šmátek starej Vilda Camr, ten si snad vzpomene, až mu tu fotku Klonový ukážu. Zejtra se do toho pořádně obuju. Fakt je, že jsem si od toho šetření v Jeronýmce přece jen sliboval víc. Bohužel dneska, pane štábní, když lidi vidí četníka, kterej se ptá po zlodějně, nikdo radši nic neviděl a neslyšel,“ odešel štábní strážmistr do své kanceláře, a jen co usedl za stůl, vytáhl pravé hluboké šuple a dal si přímo z lahve hltánek rumu.

Když se druhý den ráno objevil v Křítkově zámečnictví, srazil se na dvoře přímo s jeho majitelem. „Co vás k nám zavedlo takhle po ránu, pane štábní?“ přivítal se Křítek s Hřebejkem. „Maličkost, pane Křítek. Zajímá nás, jestli jste v poslední době nedělali někomu kopii dozičáku. A byl to klíč z mosazi.“ 11

„My děláme, pane štábní, dozičáky jedině z mosazi.

Zajděte si do dílny za Vildou, ten má přehled, protože zná půlku Písku. Už zase jdete po nějakým tom zločinu?“ „Tentokrát jde, pane Křítek, o umění. Vyšetřujeme krádež drahých obrazů, a abych vám řek’ pravdu, zatím do toho moc nevidíme.“ „Takže žádný vloupání, ale pomocí duplikátu klíče.

Mám pravdu?“ „Líp bych to neřek’, pane Křítek. Snad u Vildy pořídím,“ zamířil Hřebejk do dílny a brzo zjistil, že Křítek měl o svém zaměstnanci bohužel pravdu jen napůl. Camr si vzpomněl, kdo si tam nechal v půli měsíce dělat duplikát dozičáku, ale když mu Hřebejk ukázal fotku Elišky Klonové, zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Tohle děvče u mě, pane štábní, nikdy nebylo. Duplikáty jsem tu dělal dva, a to jeden paní majorový Bezingerový a ten druhej si tu byl nechat udělat chlap, kterýho jsem v Písku nikdy neviděl. A že mám ve svých pětašedesáti letech ten Písek přečtenej! Malej, asi tak sto pětašedesát, věk asi tak pětatřicet, blonďák, slušný kvádro a co mi bylo divný, že se mě zeptal, jestli tu děláme duplikáty dozičáků. Písečák by se nezeptal, protože ten ví, že jsme v Písku jediný zámečnictví, který na to má nejen mašinu, ale i ty mosazný komponenty,“ ukázal Camr Hřebejkovi jeden takový komponent, což byl jen odlitek plného klíče, který byl bez zoubků typických pro dozičák. „Pomoh’ jsem vám, pane štábní?“ „Docela jo, ale i tak v tom mám teď trochu zmatek,“ přiznal Hřebejk, který si představoval, že Camr pozná 12

služebnou Klonovou, a najednou bylo všechno jinak. Už se měl k odchodu, když se přece jen Camra zeptal, jestli by toho chlápka poznal. „Toho? Ve dne v noci. Zapomněl jsem vám říct, že ten chlap měl hodně zkažený přední zuby, měl bílo-červenou puntíkovanou kravatu a šedivej klobouk. Jinak platil u naší účetní stovkou, udělal granda a nechal jí diškreci sedm pětek. Slušnej zákazník. Ani jsem tomu nechtěl věřit, když mi účetní Pertlová ty prachy přinesla. Nechal jsem jí dvacku, aby si v cukrárně U Škochů udělala bene a koupila si ty jejich výborný kremrole. Jak říkám, byl to grand, pane štábní.“ „Doufám, že na toho granda, kterej dává takový dýško, někde narazím,“ prohodil Hřebejk na odchodu, a jen co se vrátil na pátračku, našlápl bedára a vyrazil na šetření do nedalekých Starých Kestřan za četnickým strážmistrem Houdkem, který měl ve svém rajónu Dobev a dobře znal prostředí i lidi. Našel ho ve zdejším hostinci nad tlačenkou s cibulí, která ho taky mile oslovila, a jen co mu ji hostinská přinesla, začal se vyptávat na rodinu Klonů z Dobeve. „To je, pane štábní, moc slušná rodina. Zrovna minulej tejden jsem si u nich pošmák‘ na ovárku a jitrničkách, protože zabíjeli. Francek Tejpl z Nepodřic, ten nezklame, to je, pane štábní, Pan řezník! Ten umí dělat jitrnice a jelítka jedna báseň.“ „Tomu věřím, strážmistře, mě by ale zajímalo vše kolem rodiny Klonů,“ začal Hřebejk vysvětlovat, proč za strážmistrem přijel, a teprve pak strážmistr Houdek přestal vychvalovat zabijačku a zabral.

13

„Jak říkám, pane štábní, slušná rodina, až na toho jejich synáčka Martina, ten se jim zrovna moc nepoved‘.

Práce na gruntu mu moc nevoněla, tak si našel práci v Písku a dělá u Remara, ale chytil se tam nějaký party a starej Klon za něj nestačí platit dluhy, protože mladej propad‘ karbanu a rád si hodí v hospodě U Tří lip plátýnko. Holka jim utekla do Písku sloužit, ta se doma moc neukáže, hraje si na dámu. Ještě že mají Klonovi děvečku a pacholka, jinak by to musel Klon na gruntu zabalit. Mají osm krav, takže Klon vozí do Písku mlíko a Klonová chodí na trh prodávat vejce. Nežijou si špatně, ale co bude s gruntem, až Klon jednou zavře oči, to ví pánbůh. Nedáte si, pane štábní, jitrničku a jelítko?

Hospodskej to bere od řezníka z Ražic, to je taky Pan řezník,“ lákal strážmistr Hřebejka na další baštu, ale ten dopil pivo, zaplatil a za chvíli už bylo slyšet, jak před hospodou našlapuje bedára.

Jen co se vrátil štábní strážmistr Hřebejk na pátračku, zmínka kestřanského strážmistra Houdka o mladém Klonovi ho nasměrovala na popisný úřad pro kartu z občanky a nechal si od technika Čípa udělat jeho fotografii, aby měl večer co ukázat karbaníkům v hospodě U Tří lip, kde se hrál vzadu za kuchyní zakázaný forbes.

Večer, ještě než se štábní strážmistr Hřebejk vypravil za karbaníky ke Třem lipám, se zastavil na Drlíčově v hospodě U Šímů, kde se scházela galerka od věže, a jen co se tam objevil, položil fotku Martina Klona před Bradavici. „Znáte někdo tohodle pána?“ Objednal si pivo, a zatímco fotka kolovala u stolu mezi štamgasty pátračky, 14

sledoval, jak na fotku zareagují. Když se fotka vrátila k Bradavici, který tu měl hlavní slovo, jen zavrtěl hlavou. „Tenhle chlap tu, pane štábní, nikdy nebyl. Co proved‘?“ „Má smůlu, že se o něj začíná zajímat pátračka.“ „Aha! Velká zlodějna, pane štábní? Podle kvádra vypadá na kasaře.“ „Šaty sice dělají člověka, ale ne kasaře. Tenhle pán dělá do kumštu.“ „Jo, do kumštu. Tak to už jsem doma!“ zvolal Bradavice a pořádně se podíval do piva. „A proč takový tajnosti, pane štábní? V galerce se přece nic neutají. To jsou ty ukradený obrazy z půdy v Jeronýmce?“ zapálil si Bradavice zorku. „Tak tady si, pane štábní, určitě neškrtnete. Ty dva strachem podělaný půdaři, který zrovna teď nesedí v lapáku, na takovou ránu nemají. Co to tam vůbec koštuje?“ „Pro toho, co v tom má prsty, dost. Sedět bys to, Bradavice, nechtěl.“ „Aha! Takže slušná rána. To budou frajeři odpryč, jak říkáte, pane štábní, a museli mít jó tutovej tip. Kdepak obrazy, ty se blbě prodávají. To není pár flašek šnapsu, po kterejch šáhne každej hospodskej,“ objednal Bradavice u hostinské pro celý stůl malé rumy a hned pokračoval: „To vám garantuju, pane štábní, že do tohodle podniku by asi žádnej kasař nešel. To byl podle mě, pane štábní, zloděj fajnšmekr, kterej měl na ty obrazy už jistej odpal.

Takový fajnový kousky se do foroty nekradou, aby smrděly dlouho doma. To musí okamžitě dostat nohy a musí to jít hned do světa,“ rozvíjel své teorie o pachateli z Je15

ronýmky nekorunovaný král galerky od věže a všichni u stolu mu to svorně odkývali.

To, že se hrál v hospodě hotelu U Tří lip hned dole za kuchyní zakázaný forbes neboli plátýnko, bylo v Písku veřejným tajemstvím stejně jako to, že četníci nad tím přivírali ne jedno, ale obě oči. Scházeli se tam totiž lidi z galerky, a to nejen z Písku, což byl pro pátračku vítaný zdroj informací.

Do hráčského doupěte ke Třem lipám dorazil štábní strážmistr Hřebejk kolem půlnoci a bylo tam plno.

Scházela se tu v tu dobu nejen galerka, ale i pinglové z píseckých hospod a občas sem zabloudily i šlapky ze štaflu u kasáren, když neměly štěstí na kunčofty. Hřebejk se tu nemínil dlouho zdržovat, a když zjistil, že Martin Klon mezi karbaníky není, položil na plátýnko před bankéře jeho fotku. Bankéř na ni hodil okem a hned ji vrátil Hřebejkovi. „Byl tu všeho všudy třikrát a nechal tu naposled dva tisíce. Od tý doby tu nebyl. Tady ho nikdo nezná. Nepřihodíte si, pane štábní?“ „Tos uhod‘, Evžene, servus!“ odešel Hřebejk od karbaníků, kde nebylo pro kouř vidět na krok.

Když druhý den ráno po čtení Věstníku pátrání u velitele pátračky referoval Hřebejk štábnímu kapitánu Votrubovi, jak dopadl s fotkou Martina Klona v hospodě U Tří lip mezi karbaníky, šly brýle z očí pana štábního okamžitě na čelo. „Proboha! A tohle mi říkáte, Hřebejk, až teď?! Kde by chlap, kterej dělá u Remara, přišel k takovým prachům? Okamžitě se, Hřebejk, seberte a přivezte ho na 16

pátračku! Tady na něj s Kovaříkem lehněte a musí to z něj vypadnout. To je přece indicie k Jeronýmce jako hrom!“ šly Votrubovy brýle zpátky na oči. Štábní strážmistr Hřebejk si vzal s sebou strážmistra Kovaříka a za půl hodiny už Martin Klon, bratr služebné Elišky od vrchní radové Andrštové, zahříval židli v Hřebejkově kanceláři a byl překvapený, že si ho četníci přivezli na pátračku. Štábní strážmistr Hřebejk nebyl zvyklý chodit dlouho kolem horké kaše a šel přímo k věci. A začal tím, co mu může Martin Klon říct o ukradených obrazech u Andrštové, u níž slouží jeho sestra, a hned se ho taky zeptal, kde přišel k takovým penězům, které prohrál za večer v plátýnku. Přestože Klon zatím neměl s četníky co do činění, jen se ušklíbl. „Po tom vám, páni četníci, může bejt hovno, kde jsem k těm prachům přišel. Jestli si myslíte, že jsem je ukrad‘, tak mi to dokažte! O ukradenejch obrazech nic nevím, a i kdybych věděl, tak nepovím. Nejsem nějakej práskač, kterej donáší četníkům!“ vyjel Klon na Hřebejka dost ostře a ten měl co dělat, aby se udržel a nechytil Klona pod krkem. Naštěstí se umravnil a vyzval Klona k vyprázdnění všech kapes. Jen co to Klon udělal, začal to strážmistr Kovařík sepisovat a po jeho odchodu do separace zůstalo na stole tisíc osm set padesát korun, velký zavírací nůž a občanský průkaz. Štábní strážmistr Hřebejk se hned sebral a vyrazil do Jeronýmky k Andrštové a odvezl si na pátračku její služebnou. Když jí řekl, že její bratr skončil v separaci, protože v poslední době přišel k velké částce peněz, a mají podezření, že má prsty v krádeži obrazů, neměla daleko k pláči.

17

„Já si myslím, slečno, že by bylo na čase přiznat, jak to bylo s návštěvami vašeho bratra u vrchní radové, když bývala dopoledne ve městě. Od sousedů jsem totiž zjistil, že za vámi párkrát byl. Zrovna tak vím, že jste se mu zmínila o bedně na půdě. Sice jste neměla tušení o obrazech, ale mluvila jste s ním o pokladu na půdě,“ blafoval suverénně Hřebejk natolik přesvědčivě, že to zabralo. „Martin ty obrazy, pane štábní, určitě neukrad‘, to byl nejspíš jeho kamarád Viktor Toman, kterej teď bydlí na podnájmu u slečny Malenový, co její zahrada sousedí s naší. Martin se zná s Viktorem z hospody od Mazánků.“ „Ale tu bednu na půdě Martin viděl!“ „Jen jednou, a to ještě jen od dveří.“ „Jak ten Viktor vypadá? Nemá zkažený přední zuby?“ „Myslím, že má, já ho viděla s Martinem jen jednou, to když si přišel brácha půjčit stovku před vejplatou. Do bytu jsem ho ale nepustila. Bráchovi jsem uvařila kafe a on seděl celou dobu na chodbě na schodech.“ „Co vedou na půdu?“ „Jo.“ „To mi stačí, můžete jít domů, Eliško,“ vyprovodil Hřebejk Klonovou z pátračky, a jen co odešla, vzal si s sebou strážmistra Kovaříka a odjeli do Žižkovy ulice ke slečně Malenové.

Když štábní strážmistr Hřebejk požádal majitelku domu slečnu Jarmilu Malenovou, zda by se nemohli podívat k ní na zahradu a prohlédnout si pokoj jejího podnájemníka, který tu bydlel v přístavku na dvoře, byla ochota sama. Jakmile vešel Hřebejk s Kovaříkem na za18

hradu, stačil mu jediný pohled. Přímo proti němu stál patrový dům Andrštové. Pět vytržených planěk v plotu, o kterých neměla Malenová tušení, podpořilo Hřebejkovo podezření. To se následně potvrdilo v bytě, v němž Viktor Toman bydlel. Hřebejk začal prohledávat celou místnost, a když už to vypadalo, že četníci odejdou s nepořízenou, napadlo Kovaříka odtáhnout gauč od zdi. Jen co ho odtáhl, objevily se, k překvapení četníků i slečny Malenové, čtyři obrazy. „Á, poklad z půdy, pane štábní!“ vypadlo z Kovaříka a odtáhl gauč ještě víc. „Tak jeden obraz je fuč, ale snad se k němu taky dostaneme,“ prohodil Hřebejk, a jen co obrazy vyndal ven, zjistil, že chybí obraz od malíře Panušky Podzim s hořícím ohníčkem. „Tak tady jsme, Kovaříku, pro dnešek skončili. Pokračování už bude na pátračce,“ konstatoval štábní strážmistr.

Jen co se s obrazy na pátračce objevili, vyzvedl Hřebejk ze separace Martina Klona a zavedl ho k sobě do kanceláře. Zapálil si egyptku a přitom se Klona zeptal, co by tomu řek’, kdyby si spolu promluvili o jeho budoucnosti. „Moje budoucnost není vaše starost,“ odsekl mu Klon a založil si ruce na prsa. „No, když to vidíš takhle, tak se spolu nemáme o čem bavit. Popovídám si o budoucnosti s Viktorem Tomanem, a tím pádem mě ty, Klone, už teď zajímáš asi jako včerejší noviny,“ zavedl Hřebejk Klona zpátky do separace a při zavírání dveří jen tak mimochodem prohodil: „Čtyři obrazy už máme na pátračce a k tomu pátýmu 19

se dostaneme taky,“ zamkl katr, a když odcházel, bylo slyšet nadávání a kopání do dveří. Že Viktor Toman dělá na Ptáčkovně v lomu, se dozvěděli četníci od hostinského Mazánka a hned si pro něho dojeli. Jen co ho strážmistr Kovařík ozdobil pouty a posadil do auta, Hřebejk se na něj dozadu otočil. „Tak Viktore, kam to vezmem‘ pro ten obraz Panušky, abysme měli všech pět?“ „Ten blbeček Klonů mě četníkům položil?“ „Dostal málo peněz, Viktore,“ vypadlo z Hřebejka. „Pět tisíc mu, kreténovi, bylo málo? Je nenažranej.“ „To je. Chtěl mít víc a promydlil to ve forbesu.“ „No to je v prdeli! To bylo první, co jsem mu řek’, aby na ten jeho posranej karban U Tří lip zapomněl.

Je to vůl! Zrovna když jsem sehnal kunčofta na obraz od Langa. Vemte to, pane štábní, do Vodňan. Panušku koupil za deset klacků stavitel Dejmek,“ přiznal Toman a za hodinu už byl na četnické pátračce chybějící pátý obraz, se kterým se stavitel Dejmek jen moc nerad loučil.

Viktor Toman, který nebyl dosud trestaný, skončil v kanceláři štábního kapitána Votruby a jak velitele pátračky, tak Hřebejka i praporčíka Čípa zajímalo, jak se vůbec hned napoprvé k tak velké zlodějně dostal. „Z mý hlavy to, páni četníci, nebylo. S tím nápadem přišel ten vůl Klonů. Pořád mlel o nějakým pokladu na půdě, kde slouží jeho ségra, a tak mě nakonec ukecal.

Zašli jsme do Jeronýmky s tím, že by Martin potřeboval půjčit prachy, a já jsem si všim‘, že v předsíni na věšáku visí klíč. Hned jsem ho vyzkoušel a on pasoval do zám20

ku u dveří. Tak jsem si ho vzal a nechal jsem si udělat u Křítka duplikát.“ „A to byla, Viktore, první chyba, který jste se dopustili, protože to byl starej klíč a vy jste tam místo něj vrátili ten novej,“ poznamenal štábní kapitán Votruba. „To zvoral Klon, ten ho tam vracel. No a pak už to byla sranda. V noci jsme tam vyrazili, otevřeli jsme bednu a tam byly obrazy.“ „A co jste čekali, že tam bude?“ ozval se Hřebejk. „Já sám nevím, pane štábní. Myslím, že to netušil ani Klon, ale protože ta bedna byla zašpérovaná drátem a ta jeho ségra hovořila o pokladu, bylo to lákadlo.“ „A dál bylo co?“ „No když už tam ty obrazy byly, tak jsme si řekli, že by se daly prodat a že z toho budou prachy. Obrazy jsme přenesli ke mně do podnájmu přes zahradu, a protože jsem dřív dělal u stavitele Dejmka, tak jsem za ním do Vodňan zajel. Když jsem mu řek’, že mám po strejdovi pár obrazů a vyjmenoval jsem mu ty malíře, tak na Panušku slyšel a sám nám nabídl deset tisíc. I když je fakt, že nám je dal nadvakrát. Já si myslím, podle jeho zájmu, že na tom nijak neprodělal.“ „No, teď jo, když nemá obraz ani prachy,“ podotkl věcně štábní kapitán Votruba, a to už Hřebejk sedl k psacímu stroji a začal s Tomanem podle poznámek, které si udělal, psát podrobný protokol.

Když oba výtečníci skončili v písecké věznici nad splavem, zajel štábní strážmistr Hřebejk pro píseckého malíře Mistra Dragouna, aby jim pro potřebu trestního řízení ohodnotil všechny zajištěné obrazy. Když Mistr 21

vyslovil celkovou částku, která se pohybovala nejméně kolem sto osmdesáti tisíc, z nichž největší byla za obraz akademického malíře Mistra Panušky, museli četníci z pátračky dát za pravdu vrchní radové Andrštové, že měla na půdě opravdu poklad!

22

ÚTĚK Z LAPÁKU

Že má Písek, město nad Otavou, nejstarší kamenný most v Čechách a všude kolem spoustu lesů, se vědělo stejně tak jako to, že má při krajském soudu věznici, které zdejší galerka neřekla jinak než lapák nad splavem.

Její vysoká budova se zamřížovanými okny, pod níž byla elektrárna Františka Křižíka, se tyčila nad Otavou jako memento pro ty, kteří měli problém se zákonem. Věznice tak fungovala nejen jako věznice vazební, v níž končili pachatelé nejen z Písku a z jeho nejbližšího okolí, ale seděli tu i pachatelé až ze Sušice, Prachatic, Volar, Vimperku nebo až z Lenory, kteří si tu odpykávali krátkodobé tresty. Až všude tam ke konci třicátých let totiž sahal rajón 92. policejního revíru, potažmo písecké četnické pátračky, která věznici nad splavem zásobovala delikventy. Je pravda, že nad věznicí občas zavlál bílý prapor na znamení, že v ní nikdo momentálně nesedí, ale to nikdy netrvalo dlouho, neboť četnická pátračka, jejímž velitelem byl štábní kapitán Josef Votruba, si uměla na zločin pořádně došlápnout.

Konec roku sedmatřicet potrápila celou republiku pořádná zima a sněhu bylo všude málem pod kolena, a tak se na jeho uklízení v Písku musela podílet i věznice nad splavem. Na Riegrovo náměstí před budovu krajské23

ho soudu vyrukovalo patnáctého prosince ve fešáckých mundúrech i deset arestantů s hrably a lopatami, a protože se jednalo o takzvané měsíčkáře, jejichž trest se chýlil ke konci, dozor jim dělal jen jediný bachař Jiří Bořil, který to měl, lidově řečeno, na háku. Každou chvíli se s ním někdo z jeho známých zastavil a hodili spolu řeč, takže když arestanti po hodině skončili s úklidem sněhu, nemohl se jich dopočítat, protože mu dva chyběli.

To, že utekli dva arestanti z píseckého lapáku, se štábní kapitán Votruba dozvěděl od vrchního soudního rady Žlábka, který si na adresu bachaře Bořila vůbec nebral servítky, a velitel pátračky se tak od něj dozvěděl, že ty dva měl ve vazbě pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Pátračce před časem dost dlouho trvalo, než na Michala Daniše z Prachatic a Josefa Šedrlu z Vimperka přišli, neboť ti jim delší dobu pořádně zatápěli a zůstávaly po nich vykradené krámy, rodinné domy a venkovské usedlosti. „No, tím asi štábního Hřebejka, pane vrchní rado, moc nepotěším. Víte moc dobře, co nám to dalo práce, než jsme na ně přišli.“ „Vyřiď mu, Votrubo, že když ty dva zločince zase strčí co nejdřív tam, kam patří, má u mě flašku toho mýho koňaku a krabici doutníků. Chtěl jsem to co nejdřív skončit, abych měl tenhle rok čisto, a teď takovej malér. Řeknu ti, Votrubo, že to je fakt na panáka. Taková ostuda. To si zase něco od toho ‚studenýho‘ doktora Cafourka v sobotu při kartách vyslechnu!“ „Tak to už budemʼ dva, pane vrchní rado. Nechtějte slyšet, co mi na to řekne Hřebejk, až mu to řeknu. Daniš 24

i Šedrla, jak se dají dohromady, tak se dají znovu na zlodějny a ani jeden z nich domů nepůjde. To si něco užijeme. Blíží se Vánoce, to ty krámy budou zase ‚hořet‘.“ „V tom s tebou, Votrubo, souhlasím, proto to hned volám. Počítejte s tím, že ty dva arestanti se budou určitě chtít co nejdřív těch trestaneckejch mundúrů zbavit, takže…“ „Je mi to jasný, pane vrchní rado, zařídíme se podle toho,“ ukončil Votruba hovor a hned si zavolal do kanceláře štábního strážmistra Hřebejka, kterého se hned zeptal, co má dneska na práci. „Dneska mám, pane štábní, velký papírování. Musím vyhlásit pátrání po těch cikánech od Růžičky, který přepadli usedlost v Zelendarkách u Protivína, a…“ „Fajn. Tak k těm dvoum cikánům si, Hřebejk, připište i Daniše z Prachatic a Šedrlu z Vimperka, protože před chvílí utekli z lapáku nad splavem. Teď mi to volal vrchní soudní rada Žlábek,“ začal Votruba vysvětlovat, jak k tomu došlo, a to už se Hřebejk chytal za hlavu a nešetřil nadávkami na adresu bachaře Bořila, o kterém nakonec prohlásil, že je to prostě dutá hlava. „V tom s vámi, Hřebejk, souhlasím, ale my musíme ty dva co nejdřív najít a vrátit je do lapáku, jinak se tu do Vánoc nezastavíme. Kapišto, Hřebejk?“ „Kapišto, pane štábní. Ještě než je dám do Věstníku pátrání, dám echo všem četnickým stanicím v okolí, i když si myslím, že v tom trestaneckým asi daleko neutekli.“ „Nejdřív se, Hřebejk, vydejte do věznice a vyzpovídejte tam ty arestanty. Vemte si s sebou strážmistra Ko25

vaříka a prolezte jejich cely, jestli tam po nich něco nenajdete,“ šel Votruba do viržinka a Hřebejk už se v jeho kanceláři nezdržoval.

Jen co Hřebejk vyřídil telefonáty s četnickými stanicemi, vydal se se strážmistrem Kovaříkem do věznice nad splavem, aby tam provedli šetření mezi arestanty.

Nebyli tam vůbec úspěšní, a když se po hodině vrátili na pátračku, čekalo je tam překvapení. U služby seděl hrobník Karvan ze svatotrojického hřbitova a praporčík Číp s ním sepisoval protokol. „Co vy tady, Václave? Snad vám zase někdo neukrad‘ nebožtíka? To už jsme tu přece měli,“ spustil na něho Hřebejk. „Nebožtíka mně tentokrát nikdo, pane štábní, ne­ ukrad‘, ale nějaký hajzlové mi tam v márnici svlíkli dva nebožtíky, který mají mít pohřeb v sobotu, nechali je jen v podvlíkačkách a ty jejich hadry prachsprostě ukradli.

Na smeťáku za márnicí jsem našel dva arestantský mundúry,“ ukázal hrobník na pytel, který ležel u stolu. „A do prdele! Tak takhle se ta lumpárna narodila. Oba ty hajzlové mají přece okno, který vede na řeku, takže odtud viděli přímo na hřbitov,“ vypadlo z Hřebejka.

A hned mu došlo, že to opatření na četnických stanicích udělal zbytečně.

Ten den to nebyla jediná zlodějna, která byla na pátračku nahlášená. Za dvě hodiny volal číšník z nádražní hospody, aby tam někdo z četníků hned přijel, že tam má dva chlapy z Putimi, kterým byly ukradeny zimní kabáty.

Když to Hřebejk přišel sdělit veliteli pátračky, šly jeho brýle z očí na čelo.

26