Hříchy dávné minulosti by Nakladatelství MOBA

Martina Novotná

HŘÍCHY

DÁVNÉ MINULOSTI

Odpovědná redaktorka Martina Ježová

Grafická úprava Petr Gabzdyl

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz

Vydání první

ISBN 978-80-279-1781-5

Prolog

Nevítaný posel přináší o to méně vítané zprávy, daň za ně ale platí někdo jiný

„Co tu chceš?“ obořil se mladý, dobře stavěný muž na druhého, mnohem staršího, sotva se ten objevil ve dveřích.

„Musím s tebou mluvit,“ vyhrkl příchozí naléhavě.

„Neříkej! To by mě nenapadlo, když jsi přišel až sem,“ ušklíbl se muž jízlivě. „Co čumíš? Zmiz!“ obořil se zhurta na sluhu nervózně postávajícího vedle dveří.

Když se host objevil, chtěl ho ohlásit, nedostal k tomu ale příležitost. Muž si počínal jako velká voda, vtrhl do domu a rovnou cestou si to zamířil k pokoji pána. Klepáním se nezdržoval, otevřel a bez vyzvání se hrnul dovnitř.

Po těchto slovech se sluha uklonil a vmžiku zmizel, rád, že se jeho selhání obešlo bez výprasku. Pro ten zdejší pán nešel nikdy daleko. Obzvláště pokud nabyl přesvědčení, že chováním služebnictva došla úhony jeho důstojnost a především důležitost. Na té si zakládal jako málokdo.

„Nafoukaný pitomec!“ ulevil si, když za sebou zavřel.

„Který?“ zeptala se pobaveně děvečka čile zametající chodbu rozlehlé budovy. Z jedné ruky do druhé si přitom přehodila koště, svázané z mladých vrbových proutků. Pravá jí už začínala pozvolna umdlévat. Po posledním dešti se dovnitř nanosilo množství bláta, které hrozilo zašlapat se do dřevěné podlahy. A tomu bylo třeba zabránit.

„Oba,“ mávl čeledín nakvašeně rukou. Pohled na mladou, hezkou dívku mu ale zvedl náladu. Tvář se mu rozjasnila a on lehkým krokem vyrazil k hlavním dveřím obytné budovy. Vyšel ven a zadíval se na oblohu. Hřbetem ruky si setřel pot z čela.

„Fuj, je dusno k zalknutí,“ zhodnotil. „To se určitě zase něco přižene,“ pokýval vědoucně hlavou a zamířil do stáje, odkud se již ozývalo neklidné bučení dobytka a ržání koní. Byl nejvyšší čas, aby se ujal svých povinností.

„Proč jsi přijel?“ zeptal se muž nečekaného a především nevítaného hosta znovu. Přešel pokoj a pohodlně se usadil na židli na jeho opačné straně. Natáhl se a z vedle stojícího stolu vzal pohár. Pomalým, rozvážným gestem si ho přiložil k ústům a okázale upíjel.

Jeho společník naprázdno polkl. Žízeň měl, že by se o ni mohl opřít. Vyprahlý jazyk se mu lepil na patro.

„Musím s tebou mluvit,“ zaskřehotal a významně se podíval na víko truhly, kde při podobných rozmluvách sedával. Jiné místo v pokoji nebylo. Dnes se ovšem žádného vyzvání k udělání si pohodlí nedočkal. Zůstal proto stát a nejistě přešlapoval z nohy na nohu.

„Proč?“

„Protože je mladý pán pobožný hlupák,“ vyhrkl host vzrušeně.

„Kvůli tomu mě nemusíš otravovat, to vím už dávno,“ odplivl si muž zhnuseně a opět si zavdal z poháru. Nepřestával si přitom příchozího měřit od hlavy k patě pánovitým pohledem, škodolibě se pasa na jeho rozpacích.

Druhý muž měl pocit, že doslova cítí výraznou vůni koření a bylinek, která se nad vínem v honosně zdobeném poháru dozajista vznášela. Znovu naprázdno polkl. Počkej, tohle ti jednou vrátím! zapřísahal se v duchu.

„Dozvím se už konečně, proč sem lezeš?“ vykřikl náhle pán tak silně, až host nadskočil leknutím. „Buď mi hned řekni, proč jsi přijel, nebo vypadni!“ Svůj rozkaz dokonce doprovodil všeříkajícím gestem, kdy rukou ukázal na dveře. Pohár jeho trpělivosti právě přetekl.

„Zase jsem se s mladým pánem pohádal,“ spustil tedy muž zeširoka. „Ty jeho pánbíčkářské řeči jsou prostě k nevydržení,“ pokračoval, jako by se omlouval. „Jenže jsem se tentokrát neudržel a vmetl mu do tváře, že kdyby byl pořádný chlap, jako jeho bratr, mohl by se mít stejně dobře jako on, a ne počítat každý… no prostě… vždyť víš, co…“ soukal ze sebe přiškrceně. Ne a ne najít ta správná slova.

„Mám tomu rozumět, že jsi mu vyzradil, že…“ přimhouřil druhý muž podezíravě oči.

„Kdyby jen to,“ skočil mu host do řeči, jako by mu chtěl zabránit v tom, aby větu dořekl.

„Co ještě?“ zeptal se druhý tónem, z něhož příchozímu přejel mráz po zádech. Předklonil se, jako by chtěl mít jistotu, že mu z výpovědi příchozího neunikne jediné slovo.

„Jak jsem byl rozčilený, řekl jsem mu, že ty…“ začal postarší muž sotva slyšitelně. Dál se ve svém přiznání nedostal. Jeho společník zahodil pohár, který dosud svíral v ruce, na podlahu a vyskočil ze židle. Dvěma mohutnými kroky se ocitl u příchozího. Než se ten vzpamatoval, zvedl ruku a vyťal mu políček, až se mu zatmělo před očima. „Nevyjádřil jsem se snad jasně…“ syčel mu nenávistně do tváře. Vzteky se celý třásl. Musel se ovládat ze všech sil, aby se na příchozího znovu nevrhl.

„Já vím, co jsme si domluvili,“ ubezpečoval host spěšně. „Jenže jak říkám, byl jsem rozrušený a nechal jsem se strhnout…“ blekotal polekaně. „Ale on už stejně asi něco tušil! Poslední dobou proseděl celé hodiny nad účetními

knihami. Pořád se na něco vyptával, vedl divné řeči, měl různé narážky…“ chrlil ze sebe, ve snaze ospravedlnit své pochybení. „Určitě to udělal schválně!“ vyhrkl, když viděl, jak se mladý pán mračí. Bezděky o krok couvl.

„Vyprovokoval tu hádku, aby ze mě dostal…“ pokračoval spěšně. Pot z něj jen lil, očima těkal po místnosti, jako by se snažil najít něco, co by ho před zlobou druhého ochránilo.

Proklínal svou zbrklost. Měl si všechno v klidu rozmyslet, a ne se o zlomkrk hnát sem a vše tomu protivnému floutkovi vyslepičit! Jenže ono by to dopadlo stejně, i kdyby mu to řekl třeba až zítra. Nebo možná ještě hůř… uvědomoval si hořce. Prudká povaha a vznětlivost jeho společníka byla všeobecně známá.

„Pravda je, že já sám jsem na něj již několikrát narazil, jak brousí po okolí, když jsem se vracel od toho dědka starého,“ připustil muž ne zrovna ochotně. Zvedl ruce a založil si je na prsou. Zamyšleně sklonil hlavu. Na vztek nebyl čas, teď bylo zapotřebí vyrovnat se s tím, co se právě dozvěděl. Uhasit požár, který ten hlupák přešlapující před ním svou pitomostí založil…

„Tak vidíš!“ vykřikl host takřka radostně, vděčný za to, že se jeho slova potvrdila.

„Hmm,“ zahučel muž. Pomalým, rozvážným krokem se vrátil k židli a znovu se na ní uvelebil. Čelo krabatil v usilovném soustředění.

„Co budeme dělat?“ zeptal se příchozí ustaraně, když jeho společník mlčel déle, než mohl snést. Srdce se mu zběsile rozbušilo, když si představil, co by se stalo, kdyby na světlo Boží vyšlo všechno to, co doufal, že zůstane navždy skryto, čeho všeho by se musel vzdát…

„O to se ty nestarej!“ odsekl mu muž nerudně, dopálen, že si ho dovoluje rušit v jeho úvahách. „Ty jsi toho

zpackal už dost!“ vmetl mu do tváře. „Vypadni odtud!

Nechci ten tvůj zjev vidět, jasné?!“ rozkřikl se hrubě. I jemu přejel mráz po zádech, když si uvědomil, co by ho čekalo, kdyby bylo jeho tajemství odhaleno. Něco takového se stát nesmí! zatnul ruce v pěst. Naštěstí k tomu mám prostředky! přelétl mu přes úzké rty zlý úšklebek. „To, kdy a kde máš být, víš! To je jediné, o co se starej!“

štěkl po muži, nejistě přešlapujícímu z nohy na nohu. „Táhni!“ rozkřikl se něj a znovu ukázal na dveře.

Příchozí již na nic nečekal, otočil se na patě, a jak rychle se objevil, tak rychle zase zmizel.

„Pitomec!“ ulevil si od plic mladý muž, když do jeho pokoje úzkým oknem dolehl vzdalující se dusot koňských kopyt, neklamné to znamení, že je nezvaný host skutečně pryč.

Vstal ze židle a přešel do rohu místnosti. Shýbl se a ze země sebral odhozený pohár. Chtěl ho znovu naplnit, aby spláchl pachuť, která se mu po právě proběhlém rozhovoru objevila v ústech. Pak ale odmítavě zavrtěl hlavou.

Ne, na to, co mě čeká, musím mít jasnou hlavu! položil ho na stůl.

Nato i on zamířil ke dveřím…

Kapitola 1

Poklidná cesta je narušena běsnícími živly, Tadeáš se zachová jako pravý rytíř, ač toho záhy lituje

„Co to bylo?“ ošil se mladík s chrpově modrýma očima a se světlými vlasy, které mu v měkkých vlnách spadaly až na široká ramena. Zaklonil hlavu a pátravě se rozhlížel po obloze.

„Co by, hřmí,“ odpověděl mu muž jedoucí mu po boku nevzrušeně. „Však už bylo načase, to dusno bylo k nevydržení,“ ulevil si upřímně. Zvedl ruku a jejím hřbetem si setřel pot z čela.

„Hmm,“ zahučel Vítek a znovu se kolem sebe nejistě rozhlédl.

„Obávám se, že má správce Hostivít pravdu,“ prohodil muž jedoucí necelou koňskou délku před dvojicí a zasáhl tak do skomírajícího hovoru.

„Ano, pane,“ hlesl Vítek pokorně. Více si slova svého pána Tadeáše z Příhraz hodnotit nedovolil. Ostatně by to bylo i zbytečné.

Hrom neutichal, a co hůře, s děsivou rychlostí se blížil. Už i koně začínali být neklidní. Poděšeně trhali hlavami a hlasitě frkali.

Vítek, bledší než sama smrt, stáhl hlavu mezi ramena.

„Kdybyste dovolil, urozený pane, kousek odtud je jeskyně. Mohli bychom se tam schovat. Je dost velká, abychom se tam…“ soukal ze sebe přiškrceně. Ze všech sil se snažil ovládat, nedat na sobě nic znát. Příliš se mu to ale

nedařilo. Hlas se slyšitelně třásl, ruce nervózně žmoulaly křečovitě svírané otěže, pot stékal po spáncích… Právě prožívaný strach pozvolna přecházel v paniku.

„Veď nás!“ skočil mu Tadeáš ostře do řeči. Nechtěl, aby si i ostatní lidé z jeho doprovodu všimli, jak je jeho osobní sluha vyděšený.

Vítek se za svou až chorobnou hrůzu z bouřek hluboce styděl. Jediný, kdo o ní věděl, byl právě pán z Příhraz. Muž v nejlepších letech s uhlově černými vlasy a stejně tak černýma očima. Nejednomu člověku tak připomínal čerta. Nic ovšem nebylo dál od pravdy než toto. Tadeáš z Příhraz byl hluboce věřící a svou víru se snažil zastávat nejen slovy, ale i činy. Lidé sloužící na jeho panství tak byli právem přesvědčeni, že se jim spravedlivějšího a uznalejšího pána nemohlo dostat.

Vítek ze zvyku přikývl, aby dal najevo, že pánův rozkaz přijímá. Rázným stiskem stehen pobídl koně, černého jako peklo samo a s trefným jménem Čert, k ostřejšímu tempu.

Hřebec pohodil hlavou a bystře vyrazil vpřed. Už po pár krocích ho ale jezdec nečekaně stočil ze zpevněné cesty do divokého lesa. Ostatní ho bez zaváhání následovali. I oni se těšili, že se před nevyhnutelnou bouří ukryjí.

„Konečně!“ vykřikl mladík radostně, když les před nimi začal řídnout. Koně pobídl k ještě svižnějšímu kroku.

Netrvalo tak dlouho a vyjeli na nevelký palouk, v jehož zadní části se tyčila mohutná skála. Vítek k ní o zlomkrk vyrazil. Objel ji a zamířil do hustého podrostu po pravé straně.

„Říkal jsi, že tu má být jeskyně!“ připomněl Tadeáš nakvašeně. Představa, jak Myšák, splavený jako myš, zmokne a nastydne, ho děsila. Svého hřebce s honosným

jménem Griseus a prapodivnou šedou barvou, podle které dostal přezdívku Myšák, doslova miloval, nehodlal ho proto vystavit podobnému nebezpečí.

„Však taky je,“ odtušil Vítek a dál vedl Čerta k zelené hradbě před sebou. Než stihl pán z Příhraz něco poznamenat, vnořil se do keřů.

Tadeáš se nepohodlně ošil, nicméně mladíka odhodlaně následoval. Za tu dobu, co ho znal, věděl, že nemá ve zvyku mluvit naprázdno. Pokud řekl, že tam jeskyně je, tak tam… Překvapeně zamrkal. Ve skále před ním zela sluje vskutku úctyhodných rozměrů.

„Pán Bůh zaplať,“ uklouzlo mu bezděky. Jeho hlas ale zanikl v ohlušující ráně hromu.

„Do ní se vejdeme všichni!“ vyhrkl správce Hostivít, držící se svému pánu tak říkajíc v patách, nadšeně, když i on projel zeleným mořem lesního podrostu.

„Tak honem!“ rozkázal Tadeáš. Bylo to ale zbytečné, nikoho popohánět věru nemusel. Během cesty se bouře přihnala a udeřila nebývalou silou. V korunách stromů hučel vichr, který co chvíli hrozil rozlámat vzrostlé kmeny jako třísky. Z oblohy neustále křižované žluto-fialovými blesky se spustil ledový déšť, bez milosti smáčející vše, co mu přišlo do cesty.

Muži se chvatně nahrnuli do jeskyně.

„Fuj, to bylo o fous,“ ulevil si správce Hostivít, když seskočil ze sedla a spěšně dlaní smetal vodu z ramen. Nestál o to, aby se mu vsákla do těžkého cestovního pláště.

„Vítku, vezmi koně a zaveď je dál do jeskyně. Nechci riskovat, že se s dalším bleskem splaší a všechny nás tu pokopají,“ pokynul pán z Příhraz svému osobnímu sluhovi. Ten na něj vděčně pohlédl. Byl rád, že se může před běsnícími živly ukrýt v hloubi jeskyně, a navíc si před ostatními zachovat tvář.

Vojáci doprovázející pána z Příhraz se již zabydleli. Po skupinkách se rozesadili do písku, jímž byla zem pokryta, a začali se bavit po svém. Vytáhli kostky a dali se čile do hry. Ovšem tak, aby si toho pan Tadeáš nevšiml. Věděli, že podobné kratochvíle neschvaluje. Ten ale nyní dělal, že nic nevidí. Uznával, že mají nárok na trochu odpočinku. Cesta, kterou měli za sebou, byla v úmorném dusnu předcházejícím onu bouři běsnící jim nyní nad hlavami vskutku náročná.

Navíc měl vlastní zábavu. Před vnitřním zrakem mu neustále vyvstávaly obrazy ze svatby, které se účastnil na pozvání dávného přítele. Nebýt toho, že urozený pan Zvolen z Lipníku ženil nejstaršího syna, nikdy by se na tak dlouhou cestu až sem na Moravu nevypravil.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Ramenem se opřel o kamenný vchod do jeskyně a zadíval se ven. Jindy by ho klikaté blesky bez ustání protínající oblohu zcela uchvátily, na rozdíl od Vítka bouřky miloval. Měl pocit, jako by ho síla v nich ukrytá přitahovala… Dnes tomu ale bylo jinak. Jediné, na co byl schopen myslet, byla ona svatba. Okamžik, kdy se dva životy nevratně spojí v jeden, kdy již není já a ty, ale my… Bezděky zvedl oči a zadíval se na nebe. Zažije i on někdy něco takového?

„Urozený pane, pojďte sem!“ rozlehl se náhle jeskyní Vítkův hlas a vytrhl tak Tadeáše z podivných úvah.

Pán z Příhraz se navzdory důstojnosti, kterou byl svému stavu povinován, rozběhl k mladíkovi. Naléhavost, s jakou ho volal, ho vyděsila. Stejně tak správce Hostivíta, který se k němu bez vyzvání přidal.

„Co je?“ vyhrkl Tadeáš, sotva stanul Vítkovi po boku.

„Tam!“ ukazoval mladík nejistě kamsi před sebe, křečovitě svíraje otěže koní. „Něco tam je!“ naprázdno polkl.

Tadeáš přísně stáhl obočí. Na to, že velitel hradní posádky Jozífek vidí všemožné skřítky, duchy a strašidla kvůli své až chorobné pověrčivosti vždy a všude, si již zvykl. Že s tím ale přijde i Vítek, ho nenapadlo. Otevřel ústa, aby mladíka vyplísnil. Žádné něco neexistuje!

Než ale stihl promluvit, zaslechl i on prapodivný šramot ozývající se z černé tmy před nimi.

„Něco se tam hýbe,“ přikývl. „Asi nějaké zvíře… ovšem dosti velké…“ mumlal si sám pro sebe, snaže se pohledem proniknout černotou.

„Medvěd!“ vydechl správce Hostivít a chystal se tasit meč. Tadeáš ho zpražil pohledem.

„Medvěd by se před námi určitě takto neschoval,“ ušklíbl se.

„Třeba…“ začal správce obhajovat své přesvědčení. Tadeáš ale na podobné plané tlachání neměl náladu. Podivné zvuky z temnoty ho znervózňovaly.

„Nemudruj a podej světlo!“ skočil muži rázně do řeči. Chtěl co nejdříve vědět, s čím má tu čest… Ono divoké prase či zraněný jelen je kolikrát nebezpečnější než onen zmiňovaný chlupáč!

„Hned to bude, můj pane!“ vyhrkl správce Hostivít úslužně. Přiskočil ke svému koni a otevřel velký kožený cestovní vak přivázaný k sedlu. V mžiku z něj vytáhl louč s krátkou rukojetí.

V duchu se panu Tadeáši omlouval za nevhodné myšlenky, které se mu honily hlavou, když mu před odjezdem z Příhraz nakazoval, aby přibalil právě onu louč. Tehdy nad něčím takovým nevěřícně kroutil hlavou, považoval to mírně řečeno za zbytečnost. Nyní ale viděl, že měl jeho pán pravdu. Čím jiným by si teď posvítili? To už mu ale Vítek bral louč z ruky. Hostivít na něj děkovně pohlédl a znovu se zanořil do útrob vaku. Vylovil z nich křesadlo

a jal se vykřesat jiskru, kterou by louč zapálil. Ruce se mu ale rozčilením třásly tak, že se mu to podařilo až na několikátý pokus.

„Konečně!“ vydechli všichni tři ulehčeně.

Pán z Příhraz se natáhl a vzal Vítkovi louč z ruky. Sám se chtěl přesvědčit, co to tam ve tmě funí a sténá.

Zvedl ji vysoko nad hlavu. Nažloutlá zář plamene nesměle prosvětlila temnotu v zadní části jeskyně.

Správce Hostivít přidušeně vykřikl. Tadeáš sám nejistě couvl, když uviděl, že se na zemi hýbe něco skutečně velkého.

Vítek se narovnal v ramenou. Přistoupil ke svému pánu a vzal si louč zpět. Pevně ji sevřel v ruce a odhodlaně vykročil vpřed, rád, že může správci Hostivítovi a především panu Tadeáši ukázat, že není žádný bázlivec, jak by se snad vzhledem k jeho dosavadnímu chování mohlo zdát.

„Je to nějaký člověk!“ zvolal, sotva udělal dva tři kroky.

Po jeho slovech vyrazil Tadeáš bystře vpřed. Pokud je to opravdu člověk, podle všeho potřebuje pomoc… Stejně rychle se ale i zastavil. Zaskočeně civěl před sebe a naprázdno polykal. To, co viděl, jím hluboce otřáslo.

„Bože milosrdný,“ vydechl, když znovu našel hlas, a spěšně se pokřižoval.

Nato s hlubokým nádechem přemohl počáteční zděšení a odhodlaně přiklekl k postavě ležící mu u nohou. Vzal ji za ramena a opatrně ji obrátil tváří k sobě.

Vítek vyděšeně vykřikl a uskočil dozadu tak rychle, až silný závan větru zahrozil sfouknout nijak velký plamen louče.

„Vskutku to není hezký pohled,“ ošil se i správce Hostivít. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Tadeáš

s Vítkem nemohli odtrhnout oči od neznámého, jehož nahé tělo bylo pokryto množstvím modřin, škrábanců a hlubokých ran.

„Zachráníte ho?“ zeptal se Vítek přiškrceně, zatímco skláněl louč nejníže, jak to jen šlo, aby pán z Příhraz co nejlépe viděl na mužova zranění.

„Ne,“ odtušil Tadeáš dutě. Pohledem sjel z nebožáka na tratoliště, v němž ležel. „Při množství krve, které ztratil, je s podivem, že ještě vůbec žije,“ zhodnotil věcně.

Pravou rukou se dotkl sinavé tváře neznámého, jako by se chtěl přesvědčit o pravdivosti svého tvrzení.

Muži se pod Tadeášovým dotykem zachvěla víčka. Nepatrně přiotevřel oči a nepřítomně se zahleděl na pána z Příhraz. Z prsou se mu vydral táhlý sten.

„Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? Jak se jmenuješ?“ zasypal ho ten otázkami. „Kdo jsi?“ naléhal.

Neznámý ale místo odpovědi spustil víčka zase dolů. Neměl již sílu držet je déle otevřená.

Tadeáš bezmocně zatnul ruce v pěst. Musel vynaložit značné úsilí, aby se ovládl a mužem nezatřásl. Jak rád by ho vrátil k vědomí a pokusil se tak získat odpovědi na položené otázky! Náhle se spěšně předklonil a přiblížil ucho až těsně k mužovým rtům.

Mírně přikývl a narovnal se. Sedě na patách sepjal ruce k modlitbě. Ač byl hrdý na své hluboké lékařské znalosti a dovednosti, uznával, že zde nic víc dělat nemůže…

„Co vám řekl, urozený pane?“ vyhrkl Vítek dychtivě, sotva pán z Příhraz pronesl závěrečné amen a přežehnal se křížem. I on si všiml, že než se jeho pán k muži sehnul, začal ten sotva znatelně pohybovat rty. „Co se mu stalo?“ hořel zvědavostí.

Než stihl Tadeáš cokoli odpovědět, rozevřel neznámý oči do široka, zvedl ruce a křečovitě chytil pána z Příhraz

za šat na hrudi. „Mariana!“ téměř vykřikl. Nato napětí v jeho těle povolilo a on se zhroutil zpět k zemi.

„Je mrtvý,“ prohodil správce Hostivít nevzrušeně. Podobné situace pro něj nebyly nic nezvyklého. Nejednou se stal svědkem toho, že umírající těsně před svým odchodem z toho světa sebral poslední zbytky sil k nějakému zoufalému činu, pohybu, prohlášení… Jak se to stalo právě teď a tady.

Hostivít z Hořátve dříve sloužíval coby velitel městských biřiců v královském městě Nymburce. Po neblahých událostech, k nimž tam došlo, byl ale nucen toto místo opustit a hledat jinou práci. Tu získal právě u pana Tadeáše, když se stal správcem jeho rozlehlého a bohatého panství.

„Ano, je mrtvý,“ potvrdil Tadeáš neosobně. Sklonil se a zatlačil nebožtíkovi oči. „A já přísahám, že jeho smrt potrestám!“ dodal temně. Nato zvedl pravou ruku, jako by právě pronesená slova kladl před svatý kříž. „Potrestám jeho smrt, ať za ni může kdokoli! Nikdo si nezaslouží sejít z tohoto světa takovým způsobem!“ znovu sjel pohledem nebožákovo tělo, vydávající víc než výmluvné svědectví o tom, že jeho konec byl vskutku mimořádně krutý a bolestivý.

Vítek pevně zatnul oči a celý se schoulil do sebe.

„Dojdu pro vojáky a…“ navrhl správce Hostivít věcně. Jeho smrt neznámého nijak nezasáhla. Ostatně, proč by měla? V životě ho neviděl, neměl tedy žádný důvod nechat se jeho skonem jakkoli znepokojit.

„… ti tu všechno pošlapou,“ zavrtěl Tadeáš odmítavě hlavou. „Nikam nechoď,“ zadržel rázně správce Hostivíta, který se již chystal vykročit k mužům. Ti dávno opustili hru v kostky a zvědavě natahovali krky, aby viděli,

co se to v zadní části jeskyně vlastně děje. Přijít blíže si bez vyzvání ale netroufali.

„Nechci, aby mi zničili všechny stopy!“ vysvětlil Tadeáš, když zachytil správcův nechápavý pohled.

„Jen by se tu motali,“ přisadil si Vítek.

Za tu dobu, co sloužil panu Tadeáši a pomáhal mu při vyšetřování nejrůznějších zločinů, věděl, jak důležité je ohledání místa, kde ke zločinu došlo, či těla samotné oběti, stejně jako to, jak snadno všechny stopy vezmou za své, když se k pátrání nahrnou zvědavci. „Ani by si neměli čím posvítit…“ uvažoval prakticky.

„Udělají si louče!“ vyhrkl správce Hostivít.

„Z čeho, když venku leje?“ prohodil jen tak mimochodem pan Tadeáš.

Správce Hostivít se hryzl do rtu, připadal si jako ten největší hlupák pod sluncem. Zrudl hanbou a pokorně sklonil hlavu. V duchu se zařekl, že pro příště bude držet jazyk za zuby. Pravdu má moudro předků hlásající Mluviti stříbro, mlčeti zlato!

Tadeáš vstal a oprášil si kolena od jemného písku pokrývajícího dno celé jeskyně. Od Vítka si vzal louč a znovu ji zvedl vysoko nad hlavu, aby tak osvětlil co největší část sluje. Pozorně se kolem sebe rozhlížel. S oběma sluhy za patami vykročil k dalšímu tmavému místu na zemi.

„Místní mají rádi pohodlí,“ ušklíbl se navzdory svému předchozímu rozhodnutí správce Hostivít. Pohled přitom upíral na hromadu suché trávy, bezpochyby sloužící coby postel. O tom, že je jeskyně obývaná, svědčilo i ohniště jen několik málo kroků od lože. Správce Hostivít k němu přešel, přidřepl k němu a sáhl do něj. Udiveně pozvedl obočí. „Ještě je teplé!“ zahlásil.

„A že jsme necítili…“ Tadeáš zmlkl vprostřed věty a uskočil o krok zpět. Polekaně si sáhl na tvář, na níž právě

ucítil silný závan ledového vzduchu. Proti jeho vůli se mu vybavila slova velitele příhrazské hradní posádky Jozífka. Ten tvrdil, že přítomnost duchů se pozná mimo jiné tím, že se v místnosti náhle značně ochladí… Tadeáši připadalo, že mu jedna z těchto bytostí právě ledově dechla do obličeje… Spěšně se pokřižoval. Když se navíc ozval táhlý, naříkavý sten, na okamžik ztuhl. Rychle se ale vzpamatoval a začal pohledem zkoumat strop jeskyně. „Ach tak,“ oddechl si vzápětí ulehčeně. „Meluzína,“ usmál se pobaveně, když zachytil nechápavé pohledy svých dvou sluhů. „Ti, co tu přebývají, nejsou žádní hlupáci. Ohniště sem neumístili náhodou, ale kvůli támhleté průrvě,“ ukázal nad sebe, kde se ve slabém světle louče matně rýsovala jakási rozsedlina.

„Ta slouží jako komín, odvádí kouř z ohniště ven. Proto jsme necítili žádný kouř, když jsme sem vešli, ačkoli byly plameny uhašeny těsně před naším příchodem.“

„A zároveň slouží jako zdroj vody,“ doplnil správce Hostivít obdivně. Průrva byla šikmo nad ohništěm. Dešťová voda jí tak nepadala přímo do ohniště, ale stékala do jakési malé studánky po jeho pravé straně. Ta byla nyní kvůli vydatnému lijáku zakalená hlínou, kterou s sebou voda přinesla.

„Učiněný hostinec,“ ušklíbl se Tadeáš. „Kde jsou ale jeho obyvatelé?“ zamračil se. Bezděky se kolem sebe rozhlédl, ruku položil na jílec nijak zdobeného meče s širokou čepelí. Ostatní urození se často podivovali, proč si nepořídí zbraň, jež by více odrážela jeho moc a postavení, on to ale odmítal. Říkával, že meč je meč, a ne šperk, či dokonce módní doplněk.

„Utekli,“ pokrčil správce Hostivít rameny. „Nejspíš nás viděli přicházet a zdejchli se.“

„Hmm,“ zahučel Tadeáš neurčitě. Slova správce Hostivíta by vysvětlovala onen nepříjemný pocit, který zažíval

od okamžiku, co vjeli do lesa… Podle všeho je skutečně celou dobu někdo sledoval… Vztekle sevřel ruce v pěst. Kdyby dal na svůj šestý smysl… Nic by, uvědomil si věcně. Ve zdejší krajině se na rozdíl od těch darebáků nevyznal… Pevněji sevřel louč a pokračoval v obhlídce jeskyně. „Tady už nic dalšího nezjistíme,“ povzdechl si po hodné době odevzdaně. Ač se snažil sebevíc, nenašel nic, co by ho mohlo dovést k lapkům obývajícím jeskyni či mu napovědělo, kam se tak rychle vytratili.

„Postarejte se o něj,“ rozkázal Vítkovi s Hostivítem, když dokončil i obhlídku těla mrtvého. Nato přešel k Myšákovi. Začal ho hladit po krku a polohlasně s ním rozmlouvat.

Se zvířaty si povídal často a rád, raději než s lidmi. K rozhovoru s hřebcem měl navíc velmi pádný důvod. Potřeboval si ujasnit, čeho tu byl právě svědkem, srovnat si myšlenky v hlavě… A vymyslet, jak dostát slibu, který dal umírajícímu!

„Myslel jsem, že máš lepší nervy,“ poznamenal správce Hostivít směrem k Vítkovi, když společně s ním halil tělo mrtvého do jakéhosi provizorního rubáše. Tenké, lněné plachty, kterou s sebou pan Tadeáš vždycky vozíval a kterou v případě nutnosti používal na obvazy.

„Hmm,“ zahučel mladík neurčitě. Hřbetem ruky si setřel z čela pot, který mu tam vyvstával ve velkých krůpějích a doslova v potocích stékal po spáncích.

„Děje se něco?“ zeptal se správce Hostivít starostlivě. Vítkova odpověď ho zaskočila. Znal ho jako veselého, usměvavého mladého muže nedělajícího si těžkou hlavu z ničeho a nikoho. To ale bylo v přímém rozporu s tím, jak se choval nyní… Byl bledší než nebožtík, kterého zaopatřovali. Ruce se mu viditelně třásly, co chvíli zakolísal,

jako by na něj šly mdloby… Co započali s ohledáním jeskyně, nepromluvil jediné slovo…

„Ne, nic. Všechno je v pořádku. Co by se mělo dít?“ vyhrkl Vítek překotně. Na důkaz svých tvrzení se pokusil dokonce usmát, jak míval ve zvyku. Jeho snaha ale vycházela naprázdno. Jindy upřímná bezprostřednost nyní působila škrobeně a jen o to více Hostivíta utvrzovala v přesvědčení, že nic v pořádku není.

„Určitě se nevrátí, a kdyby přece jen, snadno si s nimi poradíme,“ ubezpečoval mladíka přátelsky, ve snaze ho aspoň trochu uklidnit. „Podle toho, co jsem viděl, jich tu může přebývat tak nanejvýš pět. Na ty bychom stačili i sami, a to tu máme ještě vojáky…“

„Hmm,“ zahučel Vítek znovu. Na Hostivíta se ani nepodíval. Dal tak jasně najevo, že o žádný rozhovor nestojí.

Správce dotčeně pokrčil rameny. Vnucovat se nebudu! sevřel pevně rty a mlčky pokračoval v práci.

Když byli hotovi, vzali neradostný balík a uložili ho na jakési provizorní máry. Ty mezitím připravili z větví a chvojí vojáci. Dávno se mezi nimi rozneslo, k čemu v jeskyni došlo a jaká nová povinnost jim z toho pramení.

„Sebranka odporná lapkovská,“ brblal si jeden z nich pod vousy, zatímco zapřahal máry za Hostivítova koně. Jiná možnost nebyla. Myšák pána z Příhraz nepřicházel v úvahu, stejně jako Vítkův temperamentní Čert. Zbýval tak správcův hnědák, nikdo další koně neměl.

Tadeáš se po jeho slovech zamračil. Ukazováčkem pravé ruky si začal přejíždět po nose od kořene po špičku a zase zpět. To dělával vždy, když se potřeboval soustředit.

Správce Hostivít vrhl nechápavý pohled po Vítkovi. Nad čím jejich pán přemýšlí? Vždyť je přece všechno

jasné! Ani tentokrát se ale odpovědi nedočkal. Vítek tupě zíral před sebe, myšlenkami se toulaje bůhví kde.

Konečně sebou Tadeáš trhl, jako by se probral z hlubokého snu. „Jedeme,“ rozkázal prostě a vyskočil do sedla. Stiskl Myšákovi boky a vyrazil kupředu.

Ostatní ho poslušně následovali.

Kapitola 2

Poklidná večeře v zapadlém hostinci má hořké zakončení, Tadeáš se dozvídá, co chtěl vědět již dávno, radost z toho ale nemá

„Co jste zač?“ přivítal Tadeáše a jeho doprovod nerudně mohutný muž s tupou tváří, sotva stanuli na nádvoří nevelkého zájezdního hostince.

„Jsi slepý, že nepoznáš, že k vám přijel urozený host s družinou?“ rozkřikl se na něj Vítek pánovitě. V sedle se hrdě vypjal, aby dal náležitě vyniknout svému šatu z kvalitní látky. Ač nebyl marnivý, na vzhledu si vždy zakládal.

O to více, co vstoupil do služeb pána z Příhraz. Říkával, že někomu takovému, jako je právě pán z Příhraz, nemůže dělat ostudu neupraveným zevnějškem a snižovat tak jeho váženost.

„Hmm,“ brblal čeledín. Čelo krabatil usilovnou snahou pochopit, co mu chtěl ten mladý floutek vlastně říct.

„Ke koním!“ ozval se náhle ode dveří šenku rázný mužský hlas.

V ten moment se čeledín rozzářil. Krátký, jasný pokyn bylo něco, čemu na rozdíl od dlouhého Vítkova proslovu rozuměl. Přiskočil k Tadeášovi a začal se sápat po Myšákových otěžích. Pán z Příhraz ale ani v nejmenším nenaznačil, že by mu je chtěl předat. Dál toporně seděl v sedle a povýšenecky se kolem sebe rozhlížel.

„Prosím tisíckrát za prominutí,“ ukláněl se poměrně mladý, dobře stavěný muž uctivě, zatímco se hnal dlouhými kroky k Tadeášovi, nejlépe oblečenému člověku ze

všech příchozích, navíc jedoucímu na vskutku nádherném koni. Myšák budil svou neobvyklou barvou a skvostnou stavbou těla pozornost všude, kam zavítal. Stejně tak se nedal přehlédnout oděv pána z Příhraz. Černý kabátec byl bez jakékoli ozdoby, přesto se ve slunečních paprscích nepřehlédnutelně leskl. Hedvábí, z něhož byl zhotoven, patřilo k nejkvalitnějším, které se dalo v českém království sehnat. Nohavice byly prosté, ale pevné, stejně tak vysoké boty s tvrdou podrážkou.

Už vidím, jak umíš napočítat do tisíce, ušklíbl se Tadeáš v duchu. Jediné tisíce, se kterými ses kdy setkal, jsou tak akorát ty, co Ježíš Kristus nasytil, když jím podaných pět chlebů a tři ryby postačily pro pět tisíců jeho stoupenců a ještě zbylo, jak jsi zaslechl na nějakém nedělním kázání, vrtěl odmítavě hlavou.

„Je mi neskonalou ctí uvítat vás ve svém skromném hostinci, urozený pane,“ pokračoval muž spěšně, poděšen myšlenkou, že se snad movitý host rozhodl odjet, aniž by něco málo ze svého bohatství zanechal v jeho truhle.

„Znáš zdejší lidi?“ promluvil konečně Tadeáš.

Šenkýř překvapeně zamrkal nad nečekanou otázkou.

„Ano, urozený pane,“ přikývl zaskočeně. Zbledl, když mu pohled padl na podivné břemeno za Hostivítovým koněm.

Tadeáš pokynul Vítkovi. Ten se jako ještěrka sesmýkl ze sedla a přešel k márám. Uvolnil konec látky a odhalil tvář mrtvého.

„Znáš ho?“ zeptal se šenkýře bez jakéhokoli úvodu.

„Bože můj, ten vypadá,“ vydechl muž. Náhle litoval dychtivosti, s jakou očekával, co v podivném balíku uvidí.

„Znáš ho?“ domáhal se Vítek odpovědi.

„Ne,“ zavrtěl šenkýř odmítavě hlavou a odvrátil se.

„Jsi si jist, že nevíš, kdo to je?“ naléhal i správce

Hostivít, stojící nyní po boku Vítka. Co vyjeli z jeskyně, šel s ostatními vojáky pěšky. Bylo to pohodlnější než si otloukat nohy o bidla, jimiž byly máry přivázané k sedlu.

Navíc mu cesta lépe ubíhala, když mohl co chvíli prohodit s muži pár slov a od srdce se zasmát. To se zádumčivým Vítkem nepřipadalo v úvahu.

„Vždyť vypadá, že by ho vlastní máma nepoznala,“ odtušil šenkýř, v tváři zelený jako sedma. Z hostince byl zvyklý vídat všelijaké věci, pohled na bolestí zkřivenou tvář neznámého jím ale otřásl. „Kde jste…“ začal vyzvídat, sotva Vítek vrátil látku na původní místo a zakryl tak tvář mrtvého.

„Ulož ho někam do chladna,“ skočil mu Tadeáš ostře do řeči, na plané vybavování se se šenkýřem neměl sebemenší náladu. Den značně pokročil a prázdný žaludek o sobě navzdory všemu dával nepříjemně vědět. Uvolnil nohy ze třmenů a až nyní seskočil ze sedla. Otěže podal čeledínovi, stále postávajícímu poněkud bokem, a vykročil k hostinci.

„Spolehněte se, urozený pane,“ uklonil se šenkýř až téměř k zemi a spěšně se rozběhl za odcházejícím pánem z Příhraz. Samou radostí by si nejraději zamnul ruce, takto bohatého hosta v šenku již dlouho neměl. „Postarej se o něj!“ hodil ještě přes rameno po čeledínovi.

„Hmm,“ zahučel ten otráveně. „Oni si nahrabou a já s tím mám jen práci,“ odplivl si.

„Jací oni?“ zpozorněl Hostivít. Ač u pana Tadeáše již nějaký ten pátek sloužil coby správce panství, návyky získané za roky, jež strávil jako velitel městských biřiců, ho stále neopustily.

„No přece ti darebáci, co tu brousí po okolí a vraždí na potkání,“ odpověděl za čeledína druhý, mnohem

mladší, který právě přiběhl ze stáje, aby mu pomohl se splněním úkolu.

„Lapkové?“ ubezpečoval se Vítek.

„Kdo jiný!“ odsekl mu mladík, dopálen jeho nedovtipností. „Zrovna před pár dny tu pobili kupce, co se vraceli z trhu. Kousek odtud. Ti, co je našli, sem pak přilítli s očima navrch hlavy…“ sypal ze sebe, ve snaze zamluvit svou neuctivost vůči Vítkovi, kterého nevěděl kam zařadit. Jako urozený se nechová, jenže zase ty kvalitní šaty… rozvažoval.

Správce Hostivít mlčky přikývl, ani on nepochyboval o tom, že mrtvého z jeskyně mají na svědomí lapkové.

„Postarej se něj,“ zopakoval Vítek pánův rozkaz a bez dalšího se rozběhl k hostinci. Povinnosti osobního sluhy zanedbával již víc než dlouho. Od plic zaklel, když se ve dveřích takřka srazil se zástupem děveček nesoucích ošatky a misky přeplněné jídlem. Pan Tadeáš na své lidi nezapomínal. Objednal tak bohatou večeři nejen sobě, ale i vojákům.

Čeledíni si vyměnili žádostivé pohledy. To se tak někdo má! povzdechli si upřímně. Jim šenkýř za všechnu tu lopotu, co tu odvádějí, dopřeje leda tak prosnou kaši, a to se ještě tváří, jak jim podstrojuje… Čert aby to vzal, odplivli si jako na povel. Nato s pomocí vojáků vypřáhli správcova hnědáka z már.

Mladší z nich se zmocnil koní, zatímco mohutnější si přehodil bezvládné tělo neznámého přes rameno a vykročil kamsi za šenk.

Blbej, ale velkej, usmál se správce Hostivít v duchu a vydal se za odcházejícím.

Muž, jemuž zdejší šek náležel, byl podle všeho rozený obchodník, navíc na rozdíl od ostatních u své práce i přemýšlel. Nechal proto při severní straně stavby

vyhloubit sklep, do kterého v zimě čeledíni nanosili velké kusy ledu. Ty pak pomalým odtáváním udržovaly teplotu v místnosti stále velmi nízko navzdory tomu, že venku příjemně hřálo slunce. Právě do něj muž nesl tělo zavražděného.

„Moc jsi tomu nedal,“ prohodil jen tak mimochodem pan Tadeáš, když spolkl poslední sousto pečené štiky a ruce mastné od jakési kořeněné zálivky otřel do nohavic.

Zatímco jeho miska byla prázdná, z té Vítkovy nezmizelo téměř nic.

„Ale máš pravdu, že Klárka vaří lépe,“ přidal. Pátravě se přitom na mladíka zadíval, ten ale dál strnule seděl na svém místě a tupě hleděl kamsi před sebe.

„Myslím, že dnes už nemá cenu vydávat se na další cestu,“ pokračoval Tadeáš, poněkud zaskočen tím, že ani zmínka o ženě, kterou Vítek doslova zbožňoval, ho nevytrhla z letargie.

Klárka sloužila na Příhrazech coby hlavní kuchařka. Vítek s ní žil od okamžiku, co se on sám přidal k družině pana Tadeáše.

Bezděky přikývl, jako by sám sebe utvrzoval ve správnosti svého rozhodnutí. Úzkými okny pronikalo dovnitř již jen nepatrné množství denního světla.

Šenk byl vlastně jakási prostá, podlouhlá budova, kde největší část zabíral právě sál, v němž nyní společně se svým osobním sluhou Vítkem a správcem Hostivítem seděl. Ten se ke dvojici přidal hned, jen co se přesvědčil, že všechny rozkazy pána z Příhraz byly náležitě splněny. Tělo zavražděného uloženo do chladu, koně odvedeni do stáje, kde se i jim dostalo náležité péče. Tadeáš byl svou láskou ke koním všeobecně znám, správce by si proto

nedovolil něco tak důležitého jako pohodlí především

Myšáka nezkontrolovat.

Jakmile Tadeáš vešel do šenku, zaútočil na jeho nos těžký vzduch prosycený všemožnými pachy a puchy.

Usadil se proto ke stolu hned u dveří, navíc při okně, aby jim co nejvíce unikl. I tak měl ale chvílemi co dělat, aby udržel žaludek na místě. Ošil se, když viděl, jakou vyvolal pozornost. Lidé pozvolna ustávali v hovoru, šťouchali do sebe lokty a vrhali po něm zvědavé pohledy.

Pán z Příhraz upřímně litoval, že nemůže jíst s vojáky ve stáji, kam hned po svém příchodu nasměřoval služebné z kuchyně. Nepochyboval o tom, že jeho lidé mají stejný hlad jako on sám.

Když se k němu přidal Vítek a následně i správce Hostivít, oddechl si. Oba muži si sedli na lavici proti němu a svými mohutnými postavami tak pána z Příhraz dokonale zakryly před zvědavými pohledy hostů. Ti se pak jeden po druhém vraceli k přerušeným hovorům. Netrvalo dlouho a sál opět naplnil hluk tak silný, že měl pocit, že mu z něj praskne hlava.

„Moudré rozhodnutí,“ zhodnotil správce Hostivít

Tadeášova slova. „Co nevidět padne soumrak, zem je po dešti rozmoklá… Omlouvám se, můj pane,“ vyhrkl a pokorně sklonil k zemi. Stále si plně nezvykl na své nové postavení v družině pána z Příhraz.

„Navíc se musíme poptat, zda někdo ze zdejších přece jen toho mrtvého nepozná,“ přidal pán z Příhraz další důvod pro setrvání v šenku s honosným názvem U Lahodného džbánu. Nutno ovšem přiznat, že zdejší pivo patřilo opravdu k nejlepším, jaké se dalo široko daleko sehnat. Dokonce i Tadeáš si dal džbánek, ač se tekutému chlebu obecně vyhýbal.

„Šenkýř měl pravdu, tak, jak vypadá teď, je těžko k poznání. Ráno ho nechám umýt, aspoň tvář…“ plánoval. Úkosem přitom stále pokukoval po Vítkovi.

„Mohl bych s vámi mluvit, urozený pane?“ zeptal se ten s pohledem upřeným na špinavou podlahu, plně pohroužen do vnitřních úvah.

„Hmm,“ přikývl Tadeáš souhlasně, nijak nezaskočen mladíkovou nečekanou žádostí. Vlastně na ni již netrpělivě čekal… „Tady ale ne,“ rozhlédl se po přeplněném sálu, kde se hosté domáhali jídla a pití tak hlasitě, že se s Vítkem s bídou slyšel.

Zvedl ruku a rázným gestem přivolal šenkýře. „Rozhodl jsem se, že dnešní noc strávím zde,“ oznámil mu věcně. „Připrav mi pokoj a muže z mé družiny ulož do čeledníku. Správce Hostivít dohlédne, aby bylo náležitě postaráno i o ně!“ dodal významně.

Správce pochopil. Vstal, uklonil se svému pánu, pokynul Vítkovi a lehkým krokem zamířil ke dveřím. Na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Tím, že ho pán z Příhraz takto propustil, mu poskytl možnost pozeptat se, kdo je ona mladá dívka nosící v šenku pivo. Noc strávená s ní, ač v čeledníku, bude jistě mnohem příjemnější než nocleh v šenku společně se zbožným panem Tadeášem a zádumčivým Vítkem. A než bude mít holka po práci, dám si s chlapama pár hodů kostek, zamnul si ruce, vycházeje z šenku.

Vstali i Tadeáš s Vítkem. Ten na pokyn svého pána vzal ze stolu pohár a téměř plnou konvici vína.

Pán z Příhraz trval na tom, aby měl vždy po ruce konvici s vínem. Ne snad proto, že by mu holdoval ve značné míře, jak bylo u urozených běžné, ale proto, že ho rád upíjel při četbě. Té se věnoval často a dlouze. Ostatní urození neměli pro tuto jeho zálibu pochopení a často ho

kvůli ní za zády pomlouvali. Tadeáš o tom věděl a bylo mu to ze srdce jedno. Lidi neměl rád, ty urozené o to méně, na jejich názorech mu tudíž pranic nezáleželo.

Na rozdíl od správce Hostivíta vykročil v doprovodu Vítka zcela opačným směrem, za šenkýřem mířícím kamsi do zadní části budovy. Ještě předtím ale pokynul malému, otrhanému chlapci postávajícímu u dveří, aby šel blíž. Ten zbledl jako čerstvě napadlý sníh, od urozených se nikdy ničeho dobrého nedočkal. Přesto se začal pomalu šourat k podivnému černému urozenci. Neposlechnout si nedovolil.

„Můžeš to dojíst!“ ukázal mu Tadeáš na Vítkovu téměř nedotčenou rybu. Nesnášel, když se něčím tak cenným jako právě jídlo plýtvalo.

Chlapec vykulil oči překvapením, něco takového se mu v životě nestalo. Hned se ale opanoval, chytil misku a spěšně si její obsah nacpal do úst. Co kdyby si to ten černý podivín rozmyslel! Co bude mít v sobě, to mu už nevezmou!

„Je to ten nejlepší pokoj, co tu máš?“ zeptal se Tadeáš podezíravě, když nahlédl do malé místnosti, jejíž dveře šenkýř otevřel a ukročil stranou, aby mohl host po libosti vstoupit.

„Jistě, pane,“ přikyvoval muž horlivě. „Nic jiného bych si vám nabídnout ani nedovolil…“ ubezpečoval.

„Nejlepší a taky jediný, že?“ ucedil Tadeáš ledově.

„Ano, pane,“ přiznal šenkýř s povzdechem. Lhát by v tomto případě bylo zbytečné. „Spát se vám tu bude ale dobře, uvidíte! Navíc je již opravdu pozdě na to, abyste odjížděl! Co nevidět padne noc! Ve zdejších lesích není bezpečno za pravého poledne, natož pak v noci…“ drmolil. Ze všech sil se snažil movitého hosta přesvědčit, aby

zůstal. V duchu již počítal, kolik mu za nocleh v tomto nejlepším pokoji napočítá. Ono ani přespání vojáků v čeledníku nebude zadarmo… „Hmm,“ zahučel Tadeáš. Měl na starosti jiné věci než se dohadovat s šenkýřem o kvalitě nabízeného noclehu. S Vítkem za patami vešel do pokoje.

Mladík se otočil a bleskurychle za sebou zavřel. Dveře tak zabouchl šenkýři doslova před nosem. Pro jistotu je hned zajistil závorou. Chtěl mít naprostou jistotu, že ho při nadcházejícím rozhovoru s jeho pánem nebude nikdo rušit.

Tadeáš se zatím rozhlížel po místnosti tonoucí v šeru. Úzkým oknem dovnitř dopadalo vskutku již jen velmi málo denního světla, bylo jaro, večer tak přecházel v noc velmi rychle.

Postel, truhla, kříž, toť vše z vybavení toho nejlepšího pokoje. Co ale bylo hlavní, na truhle stál prostý svícen s nažloutlou lojovou svící a vedle něj leželo křesadlo. Tadeáš ho vzal a svíci zapálil.

„Posaď se,“ vyzval Vítka, nejistě přešlapujícího vedle dveří, a pokynul mu na opačný konec truhly, než postavil svícen. Sám se uvelebil na posteli. Zády se opřel o zeď za sebou a pohodlně si natáhl nohy. Po hodinách v sedle měl pocit, že je má z olova.

„Díky, můj pane,“ hlesl mladík sotva slyšitelně a toporně se posadil. Konvici s vínem a pohár postavil vedle sebe.

Tadeáš pevně sevřel rty. Pokud ho Vítek již podruhé oslovil takto uctivým způsobem, musel mít na srdci něco vskutku velmi závažného. „Proč jsi chtěl se mnou mluvit?“ zeptal se přímo, na chození kolem horké kaše nikdy nebyl. Nyní se ho navíc začínal zmocňovat nepříjemný pocit, mísící se až s hmatatelnou zvědavostí.

„Kdo je tím mrtvým, zjišťovat nemusíte, můj pane,“ odpověděl Vítek s pohledem upřeným kamsi do neurčita. Tadeáš bezděky přikývl. Přes tvář mu přelétl spokojený úsměv. Nemýlil se, když od počátku mladíka podezíral, že mrtvého poznal. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by se spíše než na to, co se mu stalo , zeptal, kdo to je . Vítek se o jméno nezajímal, protože ho znal! O to více ho ale zneklidňovalo následné mladíkovo chování. Ani jemu neuniklo, že co vyjeli z jeskyně, chová se jeho osobní sluha víc než divně, ne-li rovnou podezřele…

„Je to urozený pan…“ pokračoval Vítek po hodné době, kdy podle všeho sbíral vnitřní sílu k další promluvě. Pravou rukou přitom žmoulal spodní lem své haleny tak silně, až mu z ní začínaly viset nitě. Jindy by ho za tento zlozvyk Tadeáš přísně vyplísnil, oblečení bylo drahé a bylo zapotřebí si ho náležitě vážit, a ne ho takto zbytečně ničit. Dnes ho ale nechal. Očividně před nimi ležely důležitější věci než roztřepená látka…

Na rtech se mu znovu objevil spokojený úsměv. Hřálo ho u srdce, že správně odhadl skutečný stav věcí. Když nebožtíka v jeskyni ohledával, to, že jde o urozeného člověka, bylo první, co ho napadlo. Vlasy a vousy měl pěstěné, pečlivě zastřižené, dlaně bez mozolů způsobených těžkou prací, tělo dobře stavěné a živené…

„Jindřich,“ dokončil Vítek započatou větu.

Tadeáš sebou překvapeně trhl. „Jindřich?“ opakoval zaskočeně.

„Ano, můj pane,“ potvrdil Vítek, usilovně sledující prapodivné výjevy, které na zdech pokoje vytvářel plamínek svíce komíhající se v čerstvém vzduchu, jenž proudil do pokoje skrze okno na východní straně. S nocí přišel chlad a vítr.