Prásknout do bot by Nakladatelství MOBA

PROLOG

Ležela schoulená na palandě, celá se třásla. Neblaze rozrušená z toho, co přijde. Byla stočená v klubíčku a měla pocit, že ani nedýchá. Kdyby se víc nadechla, kdo ví, co by se stalo. Co kdyby se všechno změnilo? Kde by se ocitla? Co by ji čekalo? Raději na sebe nebude upozorňovat ani sebemenším nádechem.

Musí to tak být, slyšela hlas ve své hlavě a v duchu mu rychle přitakala. Ano, jistě. Jistě, ano, ano.

Věděla, že už není cesty zpátky. Nemůže být. Podobné happy endy se dějí jenom ve filmech. Ale ona bude mít taky happy end. Jen takový, který by jí diváci asi neschválili.

Otevřela křečovitě sevřené oči. Kolem ní panovala tma. Ani světlo z pouličních lamp místnost neosvětlovalo, protože byly stažené rolety. Chtěla do té tmy zašátrat dlaní, aby si nahmatala, co má kolem sebe. Aby měla aspoň nějakou jistotu.

Nakonec to neudělala. Schoulila se ještě víc do sebe. Oči si pomalu zvykaly na tmu a ona začala rozlišovat obrysy palandy.

Jak je možné, že došla až sem? Takhle si teda nepředstavovala, že se její život bude vyvíjet. Na chodbě uslyšela hluk. Dveře, kroky, šustění bundy, něčí dech za dveřmi.

Zdálo se jí to, nebo se za dveřmi zastavil? Co tam asi dělá… Rozmýšlí se, jestli vstoupí, nebo jestli uteče? A co z toho si ona přála víc?

Znovu se otřásla. Tentokrát ne strachem, ale podivným vzrušením. Ať už ji čekalo cokoliv, bylo to její rozhodnutí. A to bylo nesmírně uspokojující.

Mia seděla na školní lavici, lokty opřené o stehna, a poslouchala Kamilu, jak vypráví o svém včerejším rande.

„Ten kluk je prostě…“ Kamila udělala zvuk nadrženého zvířete a Mia se rozesmála. „Říkal, že by mě chtěl líbat. Úplně všude,“ Kamila ztišila hlas, protože tohle bylo jen pro uši její nejlepší kamarádky. Podívala se na Miu pohledem, který nepotřeboval žádné další vysvětlování. No, Mia ho možná potřebovala.

„Jako kde? V kině?“ zeptala se Mia bez dechu.

„Na těle všude, ty kokso,“ vykřikla Kamila, ale rychle zase ztlumila hlas. „Říkal, že by mi líbal tu mou krásnou voňavou sladkou kundičku. Líbal by moje pysky a pak…“

Mia se zhnuseně odtáhla. „To je nechutný. Jako že nejdřív ti bude olizovat frndu a pak tě líbat na pusu?“

Kamila chvíli zapřemýšlela, proč se s Miou vlastně kamarádí. „Ne pysky jako rty, vole. Pysky dole. A i kdyby líbal i na pusu, to se tak dělá. Aspoň cítíš samu sebe.“

Mia chápavě přikyvovala, ale nechápala vůbec nic. Vedle Kamily, která oproti ní byla závodní kobyla, se cítila jako sotva vyvržené hříbě.

„Takže se s ním znovu uvidíš?“ chtěla vědět.

Kamila hodila nohy na lavici a zapřela se do opěrky, až se pod ní židle nadzvedla na zadní nohy. Držela svůj přívěsek ve tvaru písmene K a přejížděla s ním z jedné strany řetízku na druhou. Křivila ústa do zamyšleného výrazu.

„Nevím, asi ne. Je na mě moc hrrr. Neříkám, že bych si nedala říct, ale slyšet to na druhém rande, to fakt nechceš. Co to o tom klukovi potom vypovídá…“

„Že je stejný čuňák jako ty,“ odtušila Mia a Kamila do ní kopla. Tím ztratila svou stabilitu a pomalu, ale jistě se i s židlí převrátila dozadu. Obě holky zaječely a pak se smály tak, až jim tekly slzy. Kamila se svíjela smíchy na zemi a Mia se na ni řehtala z výšky lavice, na které seděla.

„Tak, dámy!“ přetrhla jejich zábavu učitelka ostrým a nesmlouvavým hlasem. „Dávno zvonilo, nevšimly jste si? Karasová, slez z té lavice,“ sjela Miu, která poslušně zaplula do židle. Kamila se k ní přidala, ale obě se ještě dlouho otřásaly zadržovaným smíchem.

Mia musela přežít ještě šest hodin ve škole. Bylo ráno desátého prosince a její život se měl každou chvílí úplně změnit. Ale to Mia ještě nevěděla. Teď byla šťastná. Relativně. Kamila jí dokázala vždycky zvednout náladu. A zároveň jí dobrou náladu brala, protože Mia si uvědomovala, že své kamarádce nesahá ani po kotníky. Kamila byla ve třídě nejstarší a taky nejvyspělejší. V srpnu jí bylo patnáct, takže už mohla oficiálně randit s kluky, ale Mia moc dobře věděla, že panna není už delší dobu. Na občanku fakt nečekala. Ale u Kamily snad nikdo nemohl očekávat nic jiného. Prsa jí narostla už v jedenácti, od desíti menstruovala, líčila se do stylu Amy Winehouse a měla velmi výrazné podmanivé pižmo. Otáčel se za ní i pánský učitelský sbor, takže kdo mohl čekat, že se budou držet zpátky náctiletí kluci?

„Máma tvrdí, že je to kvůli všem těm hormonům, které do nás cpou v jídle,“ řekla jednou Mii, když si poměřovaly prsa. „Vyspěla jsem prostě hrozně rychle. Hormony. Mám jich moc. Neměla jsem jako malá jíst tolik kuřecího vývaru.“ Obě se zvonivě rozchechtaly.

Mia přemýšlela, jestli ona taky někdy bude tak úžasnou podmanivou ženou, do které rychle rostla Kamila. Teď to tak rozhodně nevypadalo. Nosila sice už podprsenku, ale spíš proto, že jí bylo trapné ji nenosit, než že by do ní měla co dát. Neuměla se oblékat podle žádné módy, oblečení jí pořád vybírala máma, takže platila za šedou myš.

Všechno na ní bylo hnusné. Uvědomovala si to moc dobře, a to i teď, když seděla v jejich zadní lavici a koukala se z okna na šedou zimní oblohu. Měla hnusné nehty, nic neříkající obličej, klučičí křivky.

Do očí jí vyhrkly slzy. Do háje! Nesmí brečet! Rychle zamrkala a na chvíli upřela pozornost na tabuli, ale od učitelky se nedozvídala nic, co už by nevěděla.

Nedivila se klukům, že o ni nestáli. Byla hnusná, a ještě k tomu chytrá. Debilní kombinace. Ale čtyřky a pětky si nehodlala nechat dávat jenom proto, aby ji děcka ve třídě konečně vzala jako sobě rovnou. Kdyby byla blbá, tak by to udělala, ale to ona právě nebyla.

Jasně, že už ji tolikrát napadlo, proč s ní kamarádí zrovna Kamila, hvězda třídy. Ne že by se jí nikdo neposmíval, ale ona dokázala všechny setřít s takovou elegancí, jako by si stírala šlehačku z horního rtu. Stejně smyslně a s přirozenou grácií, jako dělala všechno.

Ale Mia měla přece jen něco, co Kamile chybělo. Skvělou rodinu. Táta s mámou tu pro ni byli vždycky, kdežto Kamilini rodiče se už dávno rozvedli a dceru si střídali za doprovodu hlasitých nadávek a urážek. Její matka byla hysterka a otec workoholik. Ani jeden jí nedával tu pravou pozornost, které se doma dostávalo Mii.

Její máma byla její nejlepší kamarádka. Mohla jí říct všechno, i když skoro nikdy jí nic neříkala. Ale věděla, že může. Navíc s ní byla sranda, to jen tak nějaká máma neumí. A táta byl… prostě táta. S ohromným přehledem

a vždy připravený jí poradit. Mia ještě nenarazila na téma, o kterém by táta nedokázal vést zasvěcený hodinový hovor.

A taky měla bráchu, kdežto Kamila byla jedináček. Rodiče se rozvedli dřív, než si stihli uhnat další děcko. Mia svého brášku milovala. Až bude velký, pomůže mu vybrat holku. Hlavně aby neskončil s někým tak laciným jako Kamila.

„Tak kdo to ví?“ prodral se do její mysli z dálky učitelčin hlas a Mia automaticky zvedla ruku. Věděla, o čem je řeč, a věděla i správnou odpověď, ačkoliv celou dobu myslela na něco jiného. Ale takhle to ona měla. Její mozek fungoval nějak sám za ni.

„Hm?“ vybízela učitelka spící třídu a takticky ignorovala jedinou zvednutou ruku v zadní řadě.

„Mia to určitě ví, tak vám to ráda poví,“ ozval se hlas nejproblematičtějšího spolužáka a jeho věrný hlouček psíků, který mu věčně lízal paty, se poslušně zasmál.

„Já vím, že Mia to ví. Ale chtěla jsem dát šanci někomu dalšímu. Takže? Kdo ví, jaké i budeme psát ve slově

výjimečný?“ zvedala učitelka obočí v naději, že když bude správně artikulovat, někdo určitě na správnou odpověď přijde a ona nebude muset vyvolat Miu.

Ale zbylých dvacet osm tváří na ni jen tupě hledělo a buď odpověď nevěděli, nebo neměli odvahu ji říct nahlas. Učitelka si povzdechla a pak konečně dala prostor Mii.

Mia se vrátila ze školy už ve dvě hodiny odpoledne, protože v pátek měli vždycky krátké vyučování. Ještě to cestou domů vzala přes knihovnu a půjčila si další knihu Jo Nesba a další dvě náhodně vybrané knihy. Ledabyle si v předsíni vyzula boty a nechala je ležet, jak byly. Máma ji už tolikrát peskovala, proč je nedokáže hned hezky urovnat do botníku a proč o ně pak musí všichni postupně zakopnout.

Ale Mia je stejně pořád vyzouvala tím způsobem, že botu jednou špičkou nohy stáhla z paty.

„Čau,“ houkla do nitra obýváku a vydala se rovnou do svého pokoje. Hodila batoh na postel a hned si sedla na široký parapet. Táta jí to místo zbudoval o prázdninách.

Přidělal do vikýře dřevěný parapet, který byl tak široký, že sloužil jako lavička. Mia si tam dala polštář, a tak tam mohla sedět, koukat z okna a číst si nebo psát úkoly. Nebo snít. Třeba o tom, jak jednou bude nádhernou a úspěšnou ženou a na školním srazu vytře všem těm kreténům zrak.

„No nazdar, ty nezdravíš?“ uslyšela ode dveří otcův hlas.

„Říkala jsem,“ odvětila.

„Že jsem nic neslyšel. Neříkala ti máma, v kolik se dneska vrátí z práce?“

Mia se na něho otočila. Polila ji náhlá vlna vzteku. Dospělí jsou totálně tupí. Nikdy si nic nepamatují a pak se na všechno ptají čtyřikrát. A když jim to řekneš, sjedou tě, ať nejsi drzý. Pitomci.

„Brala si přece auto a věci do práce a jela už po obědě rovnou k babičce,“ utrhla se.

„Aha, já zapomněl,“ odpověděl táta a zase odešel.

Mia měla rodiče ráda, ale vážně ji občas přepadal pocit, že je jediný normální a chytrý člověk na světě. Občas ten pocit měla dost často.

Víkend proběhl jako většina ostatních. Venku bylo hnusně, takže nevytáhli paty kromě krátké procházky s dvouapůlletým Ondřejem. Zbytek dne Mia trávila čtením nebo koukáním do mobilu, a jelikož máma nebyla doma, nemusela ani trénovat na flétnu, protože táta to „foukání“ nesnášel, takže ji k hraní nenutil.

Mia byla citlivá, hodně citlivá. Jak sama říkala, měla anténu na věci, které nebyly na první pohled vidět. Něco jako

šestý smysl. Občas ta poselství slyšela ve své hlavě, někdy se jí dokonce zdálo, že to někdo řekl nahlas. Nikomu se s tím nechlubila, protože dřív se za takové věci upalovalo a ani dnes to nebylo nic normálního. Ale Mia to tak měla. Proto bylo s podivem, že necítila tu blížící se katastrofu. Když se na ty dny dívala zpětně, sama to nechápala. Jak to, že za celý víkend neměla ani jedinkrát špatné tušení? Jak to, že to brala jako další obyčejný víkend a nebyla vůbec připravená na to, co přijde?

V sedm hodin večer seběhla dolů, protože v tu dobu vždycky večeřeli. Teda ne, když nebyla máma doma a musel vařit táta. Pak byla večeře někdy až po osmé hodině.

Dole to zase vypadalo jako po výbuchu. V obýváku řvaly zprávy na plné pecky, Ondřej si za stolem kreslil voskovkami tím způsobem, že čmáral víc po stole než po papíře, a táta jednou rukou míchal omáčku na těstoviny a druhou si přidržoval mobil u ucha.

„Nevím, kdy to uděláme, ale příští týden to nejde. Musíme s děckama dodělat látku do Vánoc, jsme ve skluzu. Nech to na leden. Jo aha, to zas bude pololetí. Kruci. Proč se na to prostě nevykašlem? Stejně to neocení, smradi,“ řekl a zasmál se pro případ, že by jeho kolega z učitelského sboru měl pocit, že ten výraz snad myslel vážně. Chraň bůh!

„Tati, proč si to neztlumíš?“ zeptala se Mia, ale otec ji nezaregistroval. „TATI!“

„Počkej, prosím tě,“ řekl do telefonu a otočil se na ni. „Co?“

„Proč tu televizi neztlumíš, když voláš?“ zakřičela Mia přes hlas sportovního komentátora.

„Jo, tak to ztlum, prosím tě,“ řekl a zase si vrátil telefon k uchu. „Tak to proberem po víkendu, Karle. Ale já myslím, že…“

Mia převrátila oči v sloup a zmáčkla na ovladači možnost „mute“. Dívala se na obří obrazovku, která po vzo-

ru domácího kina zabírala čtvrtinu stěny. Koukal na ni obličej sportovního komentátora v nadlidské velikosti. Zase tam byl ten slizounek. Neměla ho ráda, připadal jí úchylný. Měl snědou, jakoby opálenou pleť a rysy jako z vosku. Jako Ken. Hnědé vlasy pečlivě zafixované gelem a modré oči. Zářivě bílé zuby. Tak hezký, až to není hezký, napadlo Miu. Tohohle komentátora fakt nesnášela. Už jenom to jméno. Matěj Hrabě. Fuj. Nechápala, proč do hlavní televizní relace dávají lidi, kteří vypadají a jmenují se jako teplouši.

Pak přešla k Ondřejovi, vysvětlila mu, že musí kreslit na ten bílý papír, a ne vedle na stůl, a pohladila ho po vláskách. Zároveň posunula adventní věnec, na kterém hořely už tři svíčky. Táta ten věnec zase nechal příliš blízko u dítěte, které ho mohlo kdykoliv shodit nebo se popálit. Bráška něco zamumlal a dál kreslil na desku stolu. Mia ho sledovala se skoro zbožným pohledem. Věděla, že jednou chce mít taky takové dítě – roztomilé, s dokonalými rysy, neuřvané, bystré a oddaně milující – jako byl její bratr.

„Jo, tak čau,“ ukončil otec hovor. „Mio, můžeš mi pomoct scedit špagety?“ Mia došla do kuchyně vlažným tempem a přidržela cedník nad umyvadlem. Táta měl na obou rukách chňapky, přes rameno utěrku, omáčka z polotovaru na pánvi zuřivě bublala a stříkala všude na kuchyňskou zeď a špaget bylo zase třikrát víc, než potřebovali.

No jo, táta vaří, pomyslela si Mia a odvrátila tvář, protože pára z hrnce jí šla přímo do obličeje.

Tátův mobil zazvonil znovu. „Do prdele!“ zaklel, protože už toho začínal mít dost. Slil zbytek špaget, rychle stáhl omáčku z plotny a zvedl hovor. „No, co je?“

Na druhé straně chvíli někdo povídal. Mia mezitím nabrala mezi prsty špagetu, ale než si ji stihla dát do pusy, vyklouzla jí na podlahu.

„Cože?“ řekl pomalu táta. Mia si všimla, jak najednou strnul. Našpicovala uši, aby zaslechla hlas volajícího, ale poznala jen, že je to ženská.

„Ale to není možné,“ pokračoval táta, pořád stejně pomalu a zaraženě. Zase se odmlčel a nechal volajícího říct svoje.

Mia mu posunky naznačila, jestli má naložit jídlo, ale ignoroval ji. Obrátila oči v sloup. Toto gesto se za poslední rok stalo jejím oblíbeným. Jenže nebylo nic hnusnějšího než vychladlé špagety. Nemůže si táta hovory ze školy vyřizovat jindy než v neděli večer?

„Zkoušela jste jí volat? Proč jste jí nezavolala? A proč voláte až teď?“ vykřikl zuřivě. Tohle nebyl hovor žádného jeho kolegy. Takhle mluvil jedině… se svou tchyní. Mia už neměla pochyb, že volala babička. V tom případě na klidnou večeři můžou rovnou zapomenout.

„Fajn, já jí zavolám. Ano, nebojte, vyřeším to. Nashle.“ Mia na tátu upírala zrak, ani nemrkla. Poznala, že cokoliv se stalo, je to zlé. Takhle ho ještě nikdy neviděla se tvářit.

„Co se děje?“ chtěla vědět, ale táta ji nevnímal. Vytáčel další číslo. Mobil vyzváněl, ale nikdo to nezvedal.

„Do prdele,“ zaklel a hovor položil, aby mohl vzápětí vytočit jiné číslo.

„Tati!“ naléhala na něho znovu.

„Máma v pátek nedorazila k babičce. Celý víkend o ní nic nevěděli,“ řekl prostě a nevěděl, co víc říct. Vysvětlení neznal.

II.

Praha byla ponořená do svého večerního oparu, noční obloha, ozářená kvanty pouličního osvětlení, postrádala jakoukoliv černotu a zbarvila se do fialovošedé. David sledoval všechna ta oranžová a žlutá světla, pohybující se auta a letadla i nehybné lampy a okna domácností.

Připadalo mu to útulné a domácké, dokonce i tady v kanceláři. Zavřel okno, které předtím na chvíli otevřel, aby vyvětral. V místnosti hned bylo snesitelněji, když se vzduch promísil s prosincovým chladem.

Vzal do ruky telefon a chvíli si s ním pohrával. Pak vytočil domov, stejně ochotně, jako člověk vytahuje platební kartu.

„Ahoj,“ řekl něžně do telefonu.

„Ahoj,“ odpověděl mu hlas jeho ženy, sametový a tichý, skoro šeptavý. Barbora nikdy nezvedla hlas. Šeptala, i když kolem bylo rušno. Jako by se celou svou existencí snažila nepřekážet nikomu a ničemu.

„Jak se máte?“

„Moc dobře, Davi, zrovna jsme přišli z bazénu.“

„A Didík?“

„Má radost, protože zabil třicet lidí,“ sdělila mu Barbora.

David strnul. „Cože?“

„Né, ne v bazéně,“ dodala rychle Barbora. „V té své počítačové hře.“

„Aha.“

„V kolik přijdeš domů?“ zeptala se a on těsně vedle její hlavy zaslechl další hlas. Zvonivě a hravě jí sděloval, že ten krekr má tvar akvarijní rybky. A teď jí ukousl ocas, takže vypadá jako hovínko. „Počkej, Didíku, mluvím s tátou,“ odpovídal ženin hlas mimo sluchátko.

„Zatím nevím, v kolik přijdu. Ještě tu musím něco dodělat,“ řekl jí, když se k němu vrátila.

„Tak dobře, opatruj se,“ uslyšel Barbořin hlas, který postrádal sebemenší náznak roztrpčení, zloby nebo snad podráždění, že její manžel bude další adventní nedělní večer trávit v práci.

„Ty taky,“ řekl a poslal jí přes sluchátko velkou pusu.

„Ou, Didík s tebou chce mluvit,“ dodala rychle.

Slyšel šramot, jak si na druhé straně předávali telefon. „Tati? Dneska jsem se dostal na level čtyřicet!“

„To je skvělý! A pomohl jsi mámě uklidit tvůj pokojík?“

„Ne,“ odvětil bez nejmenšího pocitu viny. „Chtěl bych akvarijní rybičky,“ oznámil mu místo toho.

„To nejde.“

„Proč ne?“

„Protože už máme kočku a kočky akvarijní rybičky žerou,“ dal mu rychlé vysvětlení. Na druhé straně bylo dlouho ticho, jak o tom hoch přemýšlel.

„A jak tu rybu uloví, když je takhle maličká?“

Teď se zarazil David. „Kočky mají takový instinkt,“ plácl.

„Co je to instinkt?“

„Schopnost přežít. Dej mi mámu, ano?“

„Tati, mohl bych si změnit oficiálně jméno?“ pokračoval v hovoru chlapec.

„Ano, pokud bychom s tím já a maminka souhlasili.“

„Mohlo by to být jakékoliv jméno?“

„Ano.“

„Třeba Hovínko? Hovínko Dán?“ navrhoval v největší vážnosti.

„Ehm, není hezčí tvé vlastní jméno?“

„Mně to přijde stejný jmenovat se Hovínko nebo Richard.“

„Uvidíme. Dej mi teď mámu, prosím tě.“

Znovu uslyšel zdlouhavý proces předávání si mobilu a přemlouvání, ať si jde najít i druhou ponožku.

„Davi?“ vrátil se k němu její hlas. „Dej na sebe pozor.“

„I ty.“

David položil a znovu se zadíval na noční Prahu. Bylo sedm večer, noc teprve začínala a spousta lidí tam venku se teprve chystala k nějaké společenské aktivitě. Ale jemu to připadalo jako půlnoc. Byl unavený. Nejraději by si zalezl do postele a prospal další den. Ale tahle přání se mu plnila, jen když Didík odjel na letní tábor.

Promnul si oči a usoudil, že jestli to má dneska přežít, potřebuje další kafe.

David hodil do automatu dvacku, ale nevypadl ani kelímek, ani dvacka nazpátek. „Do pytle,“ zaklel a kopl do automatu. „Jak to, kruci,“ zamumlal a snažil se najít to správné nakopnutí, které vždycky uvede automat do provozu.

„Dovolíš,“ uslyšel hlas své kolegyně. Karolína nakráčela k automatu, chytla otvor, kudy měl vypadnout kelímek, do jedné ruky, neznatelně nadzvedla mašinu a zepředu ji nakopla do místa, kde už byla barva okopaná do tmavé šmouhy. V té chvíli z automatu s hlasitým hrkáním vypadl kelímek, do kterého se začala napouštět černá tekutina.

David si vzal nápoj, přiložil si ho ke rtům, ale ještě než se napil, ucítil pach laciné kávy a zašklebil se.

„Co čekáš za dvacku,“ ušklíbla se.

„Už by nám tady taky mohli pořídit pořádný kávovar,“ zabručel.

„Proč, když si můžeš v kuchyňce udělat instantní,“ nepřestávala se uculovat Karolína.

„Daleko lepší než tohle,“ nadzvedl kelímek.

„To budou ty zaměstnanecké benefity, které slibují při nástupu. Automat, který musíš nakopnout, a levná instantní káva nebo turek zcela zdarma. Jinak řečeno přívětivé pracovní prostředí,“ řekla a pokračovala za ním do kanceláře.

Celá chodba byla tmavá, osvětlená jen venkovními lampami a světlem z kanceláře. Bylo tu ticho, nezvyklé pro tuhle chodbu, která vždycky těkala životem, nemístnými vtípky a trochu i zmatkem.

David vešel do jejich kanceláře, nevelké místnosti, ve které bylo všemožně nastrkáno několik stolů, z nichž jeden patřil Davidovi a jeden nalepený hned naproti Karolíně. David zapadl do své otočné židle, která už byla tak rozviklaná, že se samovolně roztočila.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptal se jí.

„Doma jsem se nudila, tak jsem si řekla, že pohnu s papírováním,“ odpověděla. „Proč jsi tady ty?“

„Nápodobně,“ odvětil a nechal mezi nimi krátké ticho plné nevyřčených dohadů, proč se oba rozhodli v neděli večer raději „dodělat administrativu“.

„Jsme zoufalci,“ hlesl, když se znovu zadíval ven a viděl zářící okna protějšího domu. V některých už dokonce blikal vánoční stromeček.

„Ne, jsme lidi, kteří mají náročnou a zodpovědnou práci,“ připomněla mu jeho vlastní slova.

„Jasně,“ zamumlal.

„Nějaký trable?“ zeptala se Karla, když si pozorně prohlédla jeho obličej.

„Ne.“

„Nechceš jít radši domů za Bárou? Můžu ty papíry dodělat za tebe. Slibuju, že tam neudělám chybu,“ navrhla. „Řekl jsem ti snad, že chci jít domů?“ zvedl hlas natolik, že to v opuštěné místnosti znělo zlověstně.

Karolína tázavě povytáhla jedno obočí. „Jsem nevěděla, že i muži můžou být v přechodu,“ utrousila a posadila se za svůj stůl.

Oba pracovali u kriminálky už natolik dlouho, aby věděli, že se trestní systém nezboří, když všechnu administrativu udělají ve své pracovní době a ne dobrovolně ve volném čase. Jenže to byl právě pro Davida tak trochu problém – potřeboval nějaký důvod, proč být v práci déle než stanovenou pracovní dobu.

Občas se nenáviděl za to, jak zbaběle utíká. Barbora takhle utíkat nemohla. Musela trpělivě, láskyplně a neodvratně vykonávat úlohu, kterou si nevybrala. Role rodičů dítěte, které vyžadovalo zvláštní péči a velkou pozornost. Zatím. A možná taky navždycky.

Zachrchlal, hlasitě, jak to míval ve zvyku, vytáhl hlen zezadu krku a odplivl si do kelímku, který nechal na stole ležet už v pátek.

„Hm, vášnivý,“ zhodnotila to Karolína, zatímco koukala do počítače a vyplňovala formuláře.

Takhle někdy trávili celé hodiny. Každý ve svém světě a ve svém tichu. Někdy nepotřebovali říct ani slovo, a stejně si nepřipadali trapně a nevhodně. Kéž by to takhle hladce šlo se všemi – ten pocit, že mlčení neznamená, že je na vztahu dvou lidí něco v nepořádku.

Nemusel tady být. Mohl být doma a věnovat se rodině. Ani Karolína tu nemusela být. Ale on byl doma unavenější než kde jinde, protože tam se ticha nedočkal nikdy, a Karle zase prázdný neútulný byt připomínal její samotu.

Proto byli oba teď tady, na úřadu služby kriminální policie a vyšetřování.

Naprosto nad očekávání jich obou zazvonil telefon. Podívali se na pevnou linku a chvíli, která jim připadala jako věčnost, čekali na druhé zazvonění. Když telefon zazvonil znovu a dal tak najevo, že nešlo o omyl, David hovor přijal na hlasitý odposlech.

„Jo?“

„Bomba, jste tam,“ ozval se na druhé straně nejistý hlas operátorky.

„Bomba?“ pronesla Karolína.

„Co?“ špitla operátorka ztraceně.

„Řekla jste bomba. Tak čekám, co z vás ještě vypadne.“

David trpělivě čekal, až Karolína skončí svou plejádu nevhodných vtípků, a věnoval jí svůj klasický výmluvný pohled.

„Já… totiž… ne, bomba nikde není… tedy aspoň mně nikdo nic nehlásil…“ koktala dívka.

„To je v pořádku, co jste chtěla?“ přerušil ji David.

„Máme na lince jednoho hysterického manžela. Pohřešuje svoji ženu.“

„Vyřiďte mu, ať nejdřív zavolá svému nejlepšímu kamarádovi. Možná je jeho žena tam,“ navrhla Karla a David se přes veškerou nevoli musel usmát.

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „Prosím?“ ozval se pak roztřesený hlásek nováčka, který tuhle práci dělal možná pár dní.

„Jen klid, kolegyně má dneska rýpavou. Vyšlete tam hlídku,“ instruoval trpělivě operátorku.

„To jsem chtěla, jenže ona ta žena je pohřešovaná už několik dní. Tak mě napadlo zkusit štěstí, jestli to u vás někdo nevezme,“ vysvětloval mladý hlas.

Aktivní nováček, napadlo Karlu. To ji brzo přejde.

„Tak nám ho přepojte,“ souhlasil nakonec David.

Spojení se přerušilo, pak se znovu spojilo, ale kromě překotného dýchání nebylo slyšet nic. David a Karolína vyčkávali, jak měli ve zvyku, pohledem nalepení na telefonu.

„Haló?“ zaznělo nakonec z telefonu.

„Ano, my čekáme, co nám povíte,“ řekla Karolína dřív, než se David mohl ujmout slova.

„Moje žena. Ztratila se. Musíte po ní vyhlásit pátrání,“ slyšeli hlas muže ve středním věku, který se zjevně snažil zachovat klid, ale jeho tón prozrazoval něco jiného.

„Uklidněte se a povězte nám, co se stalo,“ vyzval ho David.

„Moje žena nedorazila ke svým rodičům. Nebere telefon, nemůžeme ji nikde najít.“

„Jak dlouho od ní nemáte zprávy?“

„Mluvil jsem s její kolegyní z práce. Odjela z kanceláře v pátek po obědě, jak měla v plánu. Jela svým autem. K tchyni je to tak hodina, takže nejpozději ve dvě odpoledne by tam musela být.“ Muž na druhé straně se skoro dávil slovy.

„V pátek?“ pokrčila obočí Karolína, jako by se přeslechla. „Dneska je neděle. Vy jste to doteď neohlásili?“

„My to nevěděli,“ vysvětlil důrazně muž.

Karolína střelila pohledem po Davidovi, v očích nevyřčenou otázku Co je to za vola?

„Vám nebylo podezřelé, že se vám žena od pátku neohlásila?“ zeptal se klidným věcným hlasem David.

„Ono s tchyní je to trochu složitější… dala nám vědět až teď. Hned jsem volal. Doteď jsem ale netušil, že moje žena u svých rodičů není.“

„Dobře,“ uklidnil ho David a vypnul hlasitý odposlech.

„Takže?“ řekl s pohledem upřeným na svou kolegyni.

„Proč to mám rozhodovat já?“

„Protože já rozhodoval minule.“

„Ech, kecy,“ obrátila oči v sloup a zamyslela se. „Fajn. Ráno.“

David přikývl a zase zapnul spíkr.

„Haló, tak jste tam?“ zazněl z druhé strany zoufalý hlas, který přecházel do zuřivosti.

„Ano. Dnes večer už s tím nic nenaděláme. Radíme vám, abyste se šel prospat. Dejte nám adresu a my k vám přijedeme hned ráno. Pokud se tedy vaše žena do té doby neobjeví,“ vysvětlil mu David.

„COŽE?!“ rozkřikl se manžel na lince. „Moje žena může být v nesnázích, třeba jde o minuty, a vy mi říkáte, že se mám jít prospat? Proto platím policii ze svých daní? Dělejte svou práci, krucinál!“

Karolína se naklonila nad telefon, aby ji bylo slyšet. „Ale tu my právě děláme. A standardní postup je, že zachováváme klidnou hlavu a neženeme se do pátrání v noci, pokud nejde o přímé ohrožení života. Takže pokud nevytáhnete z klobouku žádný přímý důkaz, že je vaše žena v ohrožení života, běžte spát. Ráno moudřejší večera,“ řekla pohádkovým hlasem a David znovu převrátil oči.

„Ale co když potřebuje okamžitou pomoc? Třeba měla nehodu, někde leží, krvácí…“ nedal se odbýt muž.

„Tak jestli měla nehodu, to je ještě ta lepší varianta, co se mohlo stát,“ sdělila mu Karolína.

„Co? Jaké další varianty jako…“

„Kolegyně měla na mysli, že pokud by měla vaše paní autonehodu, pravděpodobně už by ji někdo našel a převezl v pořádku do nemocnice, kde se o ni starají doktoři.“

Zdálo se, že se muž trochu uklidnil. „Myslíte, že je někde v nemocnici?“

To těžko, pomyslela si Karolína. Protože kdyby od pátku ležela v nemocnici, tak už by doktoři dávno dali rodině vědět.

„Je to možné. Proto vám radíme dát tomu ještě pár hodin,“ uklidnil ho David.

Karolína pozorovala svého kolegu dlouhým pohledem. Obdivovala ho, jak to umí s lidmi. Měl na to zkrátka talent.

Klidný hluboký hlas, který měl až hypnotizující účinek, i když mluvil o receptu na indickou tikka masalu. Ona tohle neuměla, ale na rozdíl od Davida ani necítila potřebu někoho uklidňovat.

David zavěsil. „Tak…“ shrnul to. „Další pohřešovaný.“

„Kolikátý už… dvě stě padesátý?“

„Tak nějak.“

„Vsadím se, že se ženuška objeví zítra ráno, s kocovinou jak vrata po prohýřeném víkendu,“ uzavřela to Karolína.

David přikývl, ale něco uvnitř mu říkalo, že tohle nebude tak jednoduché.

„Brý ráno,“ hlesla Karla ještě ospalým hlasem, když v pondělí ráno vešla do kanceláře. Podala Davidovi kelímek kávy, kterou koupila cestou.

„Spalas?“ zeptal se, když otevíral víčko kelímku. Nejdřív usrkl zlatavou pěnu a pak nechal kávu trochu vychladnout, než se znovu napil.

„Ušlo to. Mluvils s ním?“

„Já ne, ale na operační volal už dvakrát.“

„Hysterka.“

„Co bys dělala ty, kdyby se tvůj manžel nevrátil domů?“

„Otevřela bych šáňo,“ navrhla.

„Za ty tvoje kecy tě jednou pánbůh potrestá,“ upozornil ji David.

„Asi tě zklamu. Mikuláš už u mě byl a zase mi donesl sladkosti a žádné uhlí.“

„To jako že jsi měla ve svém bytě opravdovou mužskou návštěvu?“

„Ale pozor, humor!“

David se zakřenil a střelil po ní pohledem. Její profil byl ostrý a čelisti pevně semknuté jako vždy. Jeho osmatřicetiletá kolegyně rozhodně do vínku nedostala žádnou křehkou ženskou jemnost a smyslnost. Měla dlouhé, špinavě blond vlasy, které nosila stažené do culíku, hranaté rysy obličeje a výrazné obočí. Nebyla ošklivá, ale ani nijak prvoplánově přitažlivá. Ale co jí sudičky nenadělily na spanilosti, to jí vynahradily na ostrovtipu a aktivním zápalu pro věc. Bohužel nic z toho většina mužů až tak nedoceňuje. Takže se Karolína musela smířit s tím, že její známosti neměly dlouhého trvání.

„Takže tam už jely hlídky?“ shrnula to Karla.

David pokrčil rameny. „Asi.“

V té chvíli se ve dveřích kanceláře objevila hlava jejich šéfa a hned za ní celá jeho postava, vysoká, ramenatá a s pivním pupkem. Koutný se rozhlédl po místnosti, jako by ještě někoho hledal, nebo se naopak ujišťoval, že nikdo další už v místnosti není. Flanelovou košili měl zastrčenou do černých riflí obehnaných páskem, který mu jeho kolegové pořídili k Vánocům poté, co mu kalhoty několikrát sklouzly pod pupek a odhalili rýhu jeho zadnice.

„Včera večer prý volal nějaký Karas,“ začal šéf.

David s Karolínou mlčeli a nemuseli si ani vyměnit pohledy. Oběma bylo jasné, že takový úvod nebude jen tak.

„Běžte to prověřit. Klidně oba. Davide, ty budeš vyšetřovatel,“ zadal jim pokyny, a jako by nebylo třeba dodávat nic dalšího, chtěl zase zmizet, ale Karolína ho rychle zastavila.

„Prověřit? Oba? Není to trochu předčasné, posílat k tomu nás, když zatím nemáme podezření na žádný trestný čin?“ ohradila se.

Koutný si promnul ucho. „Ta Karasová,“ začal neochotně. „Její rodiče jsou Trnkovi. Zuzana a Vlastimil Trnkovi,“

podíval se na ně pohledem, který předpokládal, že už jim to došlo. Nedošlo.

„Kurva, no ti soudci. Trnkovi. Ještě před pár lety stáli u většiny důležitých kauz. Vlivní lidi. Dneska jsou už v důchodě, ale to neznamená, že přestali být vlivní. Karasová je jejich jediná dcera. Takže to půjdete prověřit rovnou vy,“ řekl ostře. „A našlapujte opatrně, kurva. Nechci na vás slyšet žádné stížnosti,“ dodal s pohledem upřeným na Karolínu.

Karolína nadzvedla obočí na znamení, že netuší, o čem mluví. Šéf už ale zmizel pryč.

„Takže prominentní soudcové,“ uznale pokýval hlavou David. „Tak to máme možná v rukách obří případ.“

Karolína si odfrkla, zatímco se chystala k odchodu.

„Vsadím se, že půjde o další obyčejné zmizení. Zítra panímámu vypátráme někde na hotelu a ona nám poví, že si nepřeje, abychom o ní dali příbuzným zprávu, protože už jich má plné zuby. A tím to skončí. Jen se kolem toho bude dělat zbytečné haló.“

Praha byla opět šedivá s těžkou oblohou a nevlídným ovzduším. David myslel na to, že doma už je všechno od šesti vzhůru, Didík převrací gauč vzhůru nohama a Barbora se ho snaží svým klidným hlasem přesvědčit, ať se jde vyčůrat a převléct z pyžama, protože musí odejít do školy. V sedm třicet zaparkovali v Malešicích před rodinným domem, který kdysi býval chladnou republikovou vilou, než ji někdo přestavěl do vřelé rodinné podoby. Velká okna, dřevěné doplňky, terasa s grilem a poctivě udržovaná zahrada, která ani v zimě neztratila svou krásu. Karolína vystoupila a zhodnotila bydlení hvízdnutím. „Slušný.“

David zazvonil u branky, ale bylo to zbytečné, protože už jim dávno běžel naproti vysoký hubený muž. Měl tmavé prošedivělé vlasy a popelavou pleť, která buď ukazovala na

silného kuřáka, nebo na někoho, kdo v posledních hodinách prožil silný stres, protože jeho manželka je už tři dny nezvěstná. David vsázel na to druhé.

„Obvolal jsem všechny nemocnice, které jsou v okolí na cestě do Liberce. Nikde o ní nic nevědí,“ informoval je ještě dřív, než stačil otevřít branku.

„Paráda. Taky byste mohl vyslechnout její kolegy z práce a sepsat hlášení. Já bych se šla dospat.“ Karolína se bez pozvání protáhla kolem vysokého muže do nitra zahrady. Muž je uvedl do domu. Byl to nádherný prostor sjednocený tmavým hřejivým dřevem, se spoustou velkých původních oken. Vysoké stropy, široké dveře, kvalitní zvukotěsné zdi. David se rozhlédl a blaženě zavzpomínal na dobu, kdy ještě lidi neznali paneláky. On sám v jednom bydlel a dal by kdovíco za to, aby mohl ten panelákový kutloch vyměnit za něco takového. Třeba by se necítil doma tak stísněně. Třeba by tam trávil čas rád. A třeba taky ne.

„Petr Karas,“ muž mu podal ruku a překvapil ho pevným a jistým stiskem, který by u někoho, kdo probděl noc strachováním se o svou ženu, nečekal.

„David Dán. Tohle je moje kolegyně Karolína Suková.“

„Jako ta tenistka?“ zeptal se Karas roztěkaně.

„To byla Helena,“ odtušila Karla a vrazila ruce do kapes své zimní bundy. „Jste asi první člověk, kterého u mého jména napadla zrovna tenistka.“

„Jsem učitel tělocviku, to bude tím.“

„No jo, to hodně vysvětluje,“ rýpla si Karla.

Karas je pozval dál a předem se omluvil za nepořádek.

„Od včerejška je tu všechno vzhůru nohama,“ tvrdil a rychle sbíral rozsypané voskovky.

Davidovi stačilo pět vteřin, aby si o domácnosti udělal hrubý obrázek. Pevná ruka ženy se nezapřela. Všechno čisté a na svém místě. Spousta serepetiček na poličkách, vonné

svíčky, dobře pěstěné orchideje a stěny zdobené rodinnými fotografiemi dokazující pravou rodinnou idylu. Podlaha se leskla a nebýt těch pár čmáranců od pastelek na jídelním stole, nikdo by tomuhle místu nemohl vytknout jedinou chybičku. Když si vzpomněl na jejich byt neustále přetékající odloženými věcmi, které nikdo nebyl schopný uklidit zpátky na jejich místo… vážně nechápal, jak může někdo pár poházených pastelek označovat za nepořádek.

Petr Karas je usadil na pohovku, sám se posadil naproti do křesla a netrpělivě vyčkával, až se něco začne dít.

„Kafe by celkem bodlo,“ prolomila Karolína mlčivé vyčkávání.

„Jo,“ Karas vyskočil na nohy a vrhl se ke kuchyňské lince. David nikdy nepil dvě kávy hned po sobě. Už dopředu cítil, jak mu buší srdce a žaludeční šťávy se potrubím vrací nahoru. Ale tušil, kam tím Karla směřuje. Chce vidět pana domácího pohybovat se v jeho prostředí. Jestli se jeho ženě něco stalo, pak byl Petr Karas na předních příčkách podezřelých. Statistiky mluví jasně, pachatele hledej v nejbližším okolí.

Čas, kdy se Karas věnoval přípravě kávy, Karolína s Davidem využili na zběžné omrknutí prostoru. Obývák a kuchyň tvořila jedna velká místnost. Kuchyňský stůl stál u velkého francouzského okna, které vedlo na terasu a do zahrady, kde převládaly velké rododendronové keře, teď v zimě zbavené listí, a jehličnany. Karolína bezděky zakoulela očima. Rododendrony a túje jako živý plot. Může být větší klišé?

David odvrátil pohled zpátky do nitra domu. Směrem do chodby byly schody vedoucí do druhého patra. Tam budou mít asi pokoje ty rozkošné dětičky, které se na ně smály ze všech fotek.

Počkali si, až Petr přinese tác se šálky a velkou nádobou filtrované kávy. David si všiml, že se mu klepou ruce

a sotva zvládá postavit tác na stůl. V téhle situaci zcela pochopitelné. Karas měl hodně kostnaté ruce, štíhlé prsty, útlé nohy, žádný pupek. Pod domácí mikinou se asi skrývá hubené a povadlé tělo ženáče, který už nemá potřebu ho kvůli někomu udržovat svalnaté. Karas mohl měřit tak sto osmdesát centimetrů, měl zapomenutelný obličej a rysy, které Davidovi něčím připomínaly bývalé feťáky. Ale to mohlo způsobovat jen celonoční bdění a strach o ženu.

Karas na ně oba třeštil oči a díval se, jak si pomalu nalévají kávu, jeden si do šálku přidává cukr, druhý zase mléko.

Oba pomalu míchají.

Po chvíli se netrpělivě ošil. „Moje žena…“ začal, ale Karolína ho přiměla zmlknout způsobem, jakým si přiložila šálek ke rtům. Jako by tím říkala „ššš, teď je můj coffee time.“

„Tak nám ještě jednou povězte, jak se to všechno seběhlo,“ vyzval ho nakonec David.

„V sedm volala tchyně s tím, že manželka…“

„Od pátku, prosím,“ uvedla to na pravou míru Karla.

Karas se na chvíli odmlčel a bylo vidět, jak se v myšlenkách prodírá až k pátečnímu ránu. „Žena a já jsme vstali v šest hodin. Proběhlo klasické ranní kolečko. Nic neobvyklého. Žena nachystala snídani, já šel vzbudit a obléct malého. Dcera vstala v šest třicet. Sešli jsme se u snídaně. Žena a dcera se pak šly připravit… no víte jak… make-up a takové ty věci,“ střelil pohledem po Karolíně, která mu ovšem žádné chápavé přikývnutí nevěnovala, protože ona sama se nelíčila a její ranní kolečka v koupelně zahrnovala jen odpudivé chrchlavé a smrkavé zvuky.

„V sedm patnáct jsme vyráželi. Já vezl syna do jeslí, dcera jela autobusem a žena svým autem. Měla už sbalené věci, protože každých čtrnáct dní jezdívá na víkend za svými rodiči do Liberce.“

Karolína ho pozorovala bez mrknutí oka, bez sebemenšího náznaku, co si myslí, ale myslela si toho hodně. Například že to sype z rukávu, jako kdyby si tu řeč celou noc připravoval. Bez nejmenšího zamyšlení, opravení se, zakoktání. Čirý kulomet slov, bezchybně psaná slohovka.

„Kde vaše žena pracuje?“

„Je účetní v jedné korporátní firmě. Sídlí na Florenci.“

„Jak dlouho už tam pracuje?“

„Patnáct let.“

Karolína hvízdla.

„A vy?“ pokračoval v otázkách David.

„Já učím na gymnáziu. Tělocvik a zeměpis.“

Karla a David se neubránili tomu, aby se znovu nerozhlédli kolem sebe. Účetní a učitel? Jak k čertu přišli k takovému bydlení? Karas si jejich pohledu ale nemohl všimnout, protože se plně soustředil na mnutí svých kloubů na prstech.

„Nechovala se vaše žena poslední dobou nějak neobvykle? Nevedla zvláštní řeči? Nezmínila se, že by chystala nějaké jiné plány?“ zeptal se David.

„Jako co? Nerozumím. Jaké plány?“

„Jako jestli neměla zaječí úmysly,“ osvětlila mu to zcela otevřeně Karla.

„No dovolte! Máme dvě děti! A žena je velmi miluje.“

„Samozřejmě. Ale chování lidí nemusí být vždycky motivované jenom láskou,“ řekl opatrně David.

„Ne. Nevšiml jsem si ničeho neobvyklého,“ uzavřel to Karas ostře.

„Žádné hádky mezi vámi dvěma?“ nadhodila Karolína.

Dočkala se kyselého odbytí: „Ne.“

„Problémy v práci?“ navrhl další možnost David, ale ani tady nepochodil.

„No, zdá se, že všechno v životě vaší ženy bylo perfektní,“ řekla Karolína a upila kávu.

„Jo, to teda bylo. Vlastně je. Děti jsou skvělé. Jsme zdraví, máme se rádi,“ ujišťoval je Karas, až mu vytryskly slzy a zahanbeně si schoval tvář do svého předloktí.

Dali mu chvíli, aby se prodýchal.

„Nebyla by sklenice vody?“ navrhla Karolína.

„Ne, nemám na nic chuť,“ zavrhl to Karas.

„Já myslela pro nás.“

David po ní střelil pohledem a Karolína mu vrátila výraz co jako?

Petr se bez námitek zvedl a došel napustit dvě velké sklenice vody. David si všiml, že jejich kohoutek je opatřený nejnovějším zabudovaným filtrem na kohoutkovou vodu. Takovým, který stojí minimálně třicet tisíc. To je drahá pitná voda.

„Nechci, aby to znělo neomaleně,“ odkašlal si David. „Ale jak jste na tom finančně? Nějaké tlaky a stresy z této strany?“

Karas se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Nemáme žádné dluhy, máme stabilní příjem. Jasně, s dvěma dětma v Praze by ty příjmy klidně mohly být vyšší, ale zvládáme to.“

„Vsadím se, že jo,“ odtušila Karolína a doširoka se uculila.

Petr poznámku konečně zachytil. „Aha, vy asi chcete vědět, jak jsme přišli k tomu domu? To je dědictví. Janini rodiče jsou oba soudci. Dnes už v důchodu. Tchán měl před lety mrtvičku a je na tom zdravotně dost špatně. Proto tam žena pravidelně jezdí. Rodiče mají po republice několik nemovitostí. Sami bydlí na své chatě u Liberce a nám nechali tenhle pražský dům, když se narodila Mia.“

Karolíniny antipatie k téhle rodině ještě víc narostly. Bohatí zhýčkaní mamánci a papánci. Život tak nalinkovaný a bezproblémový, až je nudný. Ženuška toho po čase má

plné zuby a práskne do bot. Finíto, případ uzavřen. Když později v autě tuhle teorii předloží Davidovi, ten pokrčí rameny a řekne možná. Nic víc. Něco se mu na tom celém nebude pozdávat.

„Pane Karasi, díval jste se na věci své ženy? Nechybí něco neobvyklého? Myslím tím, jestli si s sebou na víkend nezabalila něco, co jindy nebere,“ pokračoval David.

Petr zavrtěl hlavou.

„Ne, jakože jste se nedíval, nebo ne, jakože si nevzala nic neobvyklého?“

„Ne, jakože si nevzala nic, co by nebrala pokaždé. Ale já nevím… sice jsem se do jejích věcí díval, jenže víte… já tak úplně nevím, co všechno vlastně má. Všechny ty hadříky a kosmetika. Netuším, jestli si odvezla něco, co normálně nevozí,“ vysvětlovat skoro omluvně a David mu mohl dát jen soudržné chápavé přikývnutí.

Jinými slovy netušíš, jaké osobní věci tvoje stará měla, takže bys neviděl důkaz, ani kdyby tě s ním praštili přes čumák, pomyslela si Karla.

„Fajn, prozatím to bude všechno. Pokud si vzpomenete na něco, co by mohlo souviset, dejte nám vědět. Taky budeme potřebovat přesný popis a fotografie vaší ženy a kontakty do její práce. Zítra bychom si promluvili s vaší dcerou. Předpokládám, že už na to bude dospělá dost,“ řekl David.

„Skoro dospělá. Začátkem prosince jí bylo patnáct.“

„Tak to zvládne.“

Oba vyšetřovatelé se zvedli k odchodu. Petr je vyprovodil a ve dveřích, když jim podával svou lepkavou upocenou ruku, se zeptal: „Vrátí se?“

„Pardon, křišťálovou kouli jsem si nechala ve své druhé kabelce,“ usmála se mile Karla.

„To my nemůžeme vědět, pane Karasi,“ ujal se rychle slova David.

„Já

to myslel jako… z vašich zkušeností… když někdo zmizí. Vrátí se?“

David mlčel. Přál by si teď mít tu Karolíninu otravnou vlastnost umět všechno odlehčit a převrátit v humor. Ale ani Karolína zrovna neměla co říct.

Může jít o minuty, připomněl si David, když večer po směně nasedal do auta a vyrážel domů. A taky už může být nadobro pozdě.

„Je to dospělá ženská. Nasedne do auta a i s autem zmizí. To ji jako unesli mimozemšťani? Věř mi, žádný mord se nekoná. Prostě zdrhla,“ zněla mu v hlavě neustále Karlina slova, kterými shrnula své pocity, když opouštěli dům Karasových.

David zatím žádné závěry nedělal. Byl u kriminálky už moc dlouho na to, aby si dělal obrázek o situaci, když měl k dispozici tak málo faktů. Dokud Janu Karasovou nenajdou, živou nebo mrtvou, ve hře je příliš mnoho proměnných.

Vyjel z parkoviště a zamířil domů, na Butovice. Bylo po šesté hodině večer, takže pražský provoz sliboval, že cesta bude trvat minimálně o dvacet minut déle než obvykle.

Nevadilo mu to. Měl aspoň čas přemýšlet.

První, co se rozhodli udělat, bylo vyslat hlídky na trasu mezi místem, kde Jana Karasová pracovala, a jejími rodiči. Jana prý jezdila vždy stejnou cestou. Přes Prahu 8 na D10. Do Liberce až k domu rodičů to měla hodinu a půl. Někde během té hodiny a půl se muselo stát něco, co Janě zabránilo dorazit až do cíle.

David prudce dupnul na brzdu. „Kokote!“ zaklel uvnitř svého auta na druhého řidiče, který mu právě bez blinkru vjel do cesty.

Prásknout do bot

NIKOLA VALOVÁ PRÁSKNOUT DO BOT

10. prosince 2010

PROLOG

II.