Anděl smrti by Nakladatelství MOBA

Vydala moravská Bastei mOBA, s. r. o., Brno 2022 ©www.mobaknihy.czVlastimilVondruška, 2022 © moravská Bastei mOBA, s. r. o., Brno 2022 Vydání první isBn 978-80-279-0447-1

Vlastimil Vondruška Anděl smrti Hříšní lidé Království českého Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava GrAnEr GrOUP, s. r. o. Obálka marcel Bursák/Pt mOBA tisk CPi moravia Books, s. r. o., Pohořelice

V L A S T I M I L V O N D R U · K A Hříšní lidé Království českého V L A S T I M I LVON D R U·KA Hﬁí‰ní lidé Království ãeského V L A S T I M I L V O N D R U · K A Hříšní lidé Království českého H ﬁ í ‰ n í l i d é K r á l o v s t v í ã e s k é h o V L A S T I M I L V O N D R U · K A

Památce zakladatele nakladatelství MOBA, doc. Ing. Josefa Ströbingera, CSc., který z mých rukopisů udělal knihy.

Pí‰e se druhá polovina 13. století. âeské království patfií k nej mocnûj‰ím v Evropû. Právem, ale také s trochou závisti oznaãují souãasníci ãeského krále Pfiemysla II. Otakara „králem Ïelezn˘m a zlat˘m“. Kutnohorské doly chrlí neuvûfiitelné mnoÏství stfiíbra. Obávaná ãeská vojska poráÏejí v krvav˘ch bojích nejednoho ne pfiítele. âesk˘ král soupefií s Habsburky o titul fiímského císafie. Za pozlátkem slávy se v‰ak skr˘vají trhliny. Doma, v âeském království, zápasí Pfiemysl II. Otakar s vlastní odbojnou ‰lechtou. Páni si za ãasÛ jeho pfiedkÛ aÏ pfiíli‰ zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují kaÏd˘ s kaÏd˘m a v‰ichni spoleãnû pro ti králi. V‰em jde o jediné ovládnout co nejvût‰í majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpeãná a neklidná. Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská mûs ta a také hrady. Jedním z nich je i nedávno zaloÏen˘ Bezdûz v se verních âechách. V˘stavbou hradu a dohledem nad odbojnou ob lastí je povûfien mlad˘ královsk˘ prokurátor Oldfiich z Chlumu. Zastupuje panovníka, velí královské vojenské posádce, vybírá danû, stará se o bezpeãnost na cestách a také hájí zemské právo. Vy‰etfiuje hrdelní zloãiny, soudí a vyná‰í rozsudky. I kdyÏ v‰ech ny své povinnosti plní jistû svûdomitû, vyniká pfiedev‰ím pfii fie‰e ní detektivních pfiípadÛ.

7 I. KAPITOLA Oldřich z Chlumu se děl u okna své komnaty a zasmušile se díval ven na zalesněný oblý vršek nízkého kopce, který sice neměl jméno, ale všeobecně se mu říkalo Malý Bezděz. Podzimní plískanice nesnášel, protože to nebylo ani léto, ani zima. Neměl rád polovičatost, proto mu podzim připadal nedokonalý a svým způsobem podezřelý. Většina hanebností, pokud si vzpomínal, se stávala na podzim. Jeho rozmrzelost ješ tě umocňovaly problémy, které se na něj valily ze všech stran.Město

Doksy nebylo ještě zdaleka dostavěné a už s ním byly potíže. Nejen že vázla výstavba, ale pro mali cherný spor o lán půdy se pověřený lokátor Hertvík z Kravař střetl s vladykou Michalem z Myšlína. Ten vlastnil tvrz na dohled Doks a byl to muž, s nímž bylo vždycky těžké pořízení. A pokud se podíval dál k horám, kde vládli páni erbu zkřížených ostrví, bylo starostí ještě mnohem více. Ro novci byli příliš mocní, aby se ochotně podrobovali krá lovské moci. Ale i s tou by se snad smířili, ale rozhodně se nemínili klanět královu zástupci v severních Čechách. Oldřichovi z Chlumu bylo něco málo přes třicet let, pocházel z nevýznamné rodiny a byl oddaným stoupencem Přemysla II., což se v kraji považovalo za nectnost. I když by to ovšem nikdo nahlas neřekl, co mu hlavně vyčítali, byl souboj,

8 v němž zabil Beneše z Dubé a díky tomu získal za man želku jeho snoubenku Ludmilu z Vartemberka. Její rod byl stejně mocný jako Ronovci, tyhle dva rody spolu čas od času vedly urputné války o vliv v kraji. Lud milin sňatek s panovníkovým oblíbencem a zástupcem v severních Čechách naklonil podle Ronovců misku vah na stranu jejich nepřátel a tím více Oldřicha z Chlumu nesnášeli. Marně Hynku Berkovi z Dubé opakoval, že on nestraní žádnému rodu, ale hájí zájmy českého krále. Kdo nechce rozumět, ten neposlouchá. Problémy se objevily na jaře i na opačné straně kraje. U vstupu do téměř liduprázdné, skalnaté a lesnaté krajiny, která se táhla až k Mělníku, založil český král Přemysl nový hrad. Dostal jméno Houska podle vesnice u úpatí skalnatého ostrohu, na němž měl hrad vyrůst. Po špatných zkušenostech s výstavbou hradu Šarfenštejnu svěřil panovník dohled nad výstavbou Oldřichovi z Chlumu. Pokud se chtěl král zbavit starostí, vše nechával na jeho bedrech, protože mu důvěřoval. Svěřil mu nejen správu a dostavbu Bezdězu, ale jmenoval ho navíc královským prokurátorem, neboť Oldřich z Chlumu nebyl obyčejný rytíř. Měl vzdělání, skvěle ovládal nejen meč, ale i logiku a dokázal si poradit se zapeklitými případy, ať již šlo o zločiny nebo intriky šlechty. Nový hrad byl samozřejmě trnem v oku Ronovcům a bylo na Oldřichovi, aby osten jejich nespokojenosti ulomil. Houska stála na dohled Bezdězu, takže mu v létě stačilo vystoupit na velkou věž a při jasném počasí dobře viděl, co se tam děje. Brněnský stavitel Hunert z Oukropu, který si ovšem nechal vznešeněji říkat Kunert von Knoblauch stein, měl bohužel neustálé prostoje. Důvod se vždycky našel a podle Hunerta byly téměř vždycky příčiny v tem-

„Panoš Ota mi radil, abych řekl, že ta dobrá, znáte ho, jaký je to uličník. Já totiž musím poctivě přiznat, že ten tokrát jsou obě zprávy špatné. Ta druhá je, že se naši ma nové na dolním nádvoří pohádali a nebýt u toho já s Otou, tak snad i tekla krev.“

paní Ludmila poslala vzkaz, že se na Vartemberku ještě pár dní u bratra zdrží.“

„Tak co mi neseš?“ zeptal se Oldřich z Chlumu a ob rátil křeslo do jizby. Byl vlastně rád, že ho z mrzutých myšlenek vyrušil. „Mám dvě zprávy, můj pane.“ „Já vím, jako obvykle jednu dobrou a jednu špatnou. Nuže?“„Urozená

„A to je jaká zpráva?“

9 ných silách zla a démonech. Právě ti křesťanům nepřáli, aby rozšiřovali svou moc na území ještě nedávno ovládaném pohanstvím. A jak se bezdězský kaplan obával, nějací pohani určitě žili ve skrytu skal a neprostupných lesů dosud. Vrzly dveře a v nich se objevila hlava v přilbici, s hrozivou jizvou na tváři, ostře řezanými rysy, divokým hustým obočím, které ovšem kontrastovalo s laskavýma očima. Ty však nebyly laskavé vždycky, na lotry, lenochy a hlupáky měl velitel hradní posádky Diviš pádnou ruku. Zdvořile se zeptal: „Mohu?“ Když jeho pán souhlasil, vklouzl dovnitř a dveře za sebou zavřel, aby zbytečně nevětral. V krbu hořel oheň a v jizbě bylo na rozdíl od většiny purkrabského paláce příjemné teplo. Deštivé podzimní plískanice s všudypří tomným lezavým vlhkem byly často horší než skutečná zima se sněhem za okny.

„Oni si troufli tasit meč na královském hradě?“ vy buchl Oldřich z Chlumu popuzeně. Měl mizernou nála-

10 du, a to ho pak štvalo skoro všechno, zvláště nepořádek a neposlušnost. Navíc se jeho Ludmila zdrží a on se na ni takDveřetěšil.se znovu pootevřely a ozval se hlas panoše Oty. Bylo mu dvacet let a panošem by tedy rozhodně být ne měl, ale z jakési tradice se mu tak stále říkalo, jako by to byl vznešený titul. Ota přitom rozhodně nepřipomínal chlapce, kteří vstupovali do služby k rytířům, aby se naučili jejich řemeslo. Byl vysoký, měl štíhlý pas a silná ramena a byl obávaný soupeř nejen na turnajových kolbištích, ale i ve společnosti, protože měl mimořádný úspěch u žen. Jejich pozornost přitahoval nejen svým peč livě upraveným vzhledem, ale hlavně dvorným chováním a tím, jak s nimi dokázal mluvit a žertovat. V mnoha pří padech je však lákal i svou pověstí svůdce, neboť právě pro slabost vůči krásným ženám skončil kdysi ve vězení a nebýt Oldřicha z Chlumu, kdo ví, jak by to s ním do padlo. Od té doby mu sloužil a jak říkával, své ctnosti i nectnosti dával plně do služeb spravedlnosti. „Nesmíte věřit všemu, co Diviš řekne,“ mírnil jeho rozhořčení panoš Ota a vklouzl do jizby. Měl rád teplo mnohem víc než Diviš, který se pyšnil tím, jaké útrapy musel snášet v časech, kdy bojoval pod praporcem českého krále. Nevinně pokračoval: „Já mu radil, aby zdržení vaší ženy označil za špatnou zprávu a to, že se manové porvali, za dobrou, jenže nějak to asi popletl. Ta rvačka je ve skutečnosti dobrá zpráva, protože netekla krev. A ani nemohla. Jakmile se do sebe pustili, meče jsme jim vzali. Než jsme je uklidnili, dali si jen pár ran a odnesl to nos Přísnobora z Lobče. Ale měl ho křivý už předtím. Sulko ze Sudoměře zase přišel o zub, ale stejně se mu viklal, takže jak vidíte...“

„To víte, když se sejde pár chlapů, někdy se prostě pohádají,“ povzdechl si panoš Ota, jako by to byly běž né trable, s nimiž se musí setkávat každý den. Když ale postřehl nelibost v očích svého pána, vyrukoval konečně s tím, co se doopravdy stalo. „Ráno měl na hrad do manské služby nastoupit Smil z Tubože. Jenže se neobjevil, a to znamená, že některý z manů tu musí zůstat místo něj o den déle. Proto se ti dva pohádali, oběma služba skončila a ani jeden tu nemíní, jak prohlásili, vocasovat místo„Protoněj.“jsem se do toho vložil,“ podotkl ctnostně Diviš. „Služba našemu panovníkovi, navíc za výhody, které za to manové mají, není vocasování!“ „To rozhodně není,“ souhlasil se stejně ctnostným výrazem panoš Ota. „Myslí si to i vojáci z naší posádky. Na co si prý manové stěžují, protože skutečné vocasování zažívají díky svému veliteli jenom oni.“ „A dost!“ zarazil je Oldřich z Chlumu a nedokázal skrýt úsměv. Spory těch dvou mu vždycky zvedly nála du, protože věděl, že v nich není ani za mák nic zlého. Ota a Diviš byli přátelé na život a na smrt a popichování patřilo k tomu, jak spolu hovořili. Když jim to jednou Ludmila z Vartemberka vyčítala, řekl jí Diviš: „Na světě je tolik špatnosti, že je snad fajn se občas pobavit. No uznejte, urozená paní, žertovat je pořád lepší než se tvá řit vážně a fňukat.“ Vzápětí musel panoš Ota vynaložit veškerý svůj um, aby Ludmile z Vartemberka vysvětlil, že tím samozřejmě nemínili ji. Oldřich z Chlumu u toho byl a pobaveně je poslouchal, a i když by to nahlas neřekl, stál na jejich straně. Byl rád, že díky podobným hovorům

„Zadrž!“ zvedl ruku Oldřich z Chlumu. „Pokud moc mluvíš, vždycky je to podezřelé. O co šlo? Ale pravdu!“

12 jeho mladinká manželka pomalu ztrácela upjatost, v které byla v jednom z burgundských klášterů vychována. „Nesnažte se zamluvit skutečnou příčinu,“ napomenul své pomocníky. „Co je se Smilem z Tubože? Mám dojem, že jsem ho tu v posledních dnech nezahlédl.“ „Máte pravdu, on už jednu službu vynechal. Není na něj spolehnutí. To se ale domluvil se svým tchánem a ten tu zůstal místo něj,“ vykládal zdvořile Diviš. „Naposledy tu byl před týdnem.“ Oldřich z Chlumu ho trochu překvapeně přerušil: „Já myslel, že mu manželka zemřela?“ „Má už skoro tři měsíce novou. Za ženu si vzal dceru právě toho Sulka ze Sudoměře, co přišel o zub. Ten ale tvrdí, že netuší, co se Smilem je. Jednou mu vyhověl a vzal to za něj, ale pořád to prý dělat nebude,“ hlásil Diviš. „Přesněji řečeno řekl, že mu jednou vyhověl, ale pořád tu vocasovat nehodlá,“ opravil ho panoš Ota. I když se snažil trochu křečovitě žertovat, do smíchu mu zjevně nebylo. Povzdechl si, jako by ho natahovali na skřipec, a pak truchlivě pokračoval: „K něčemu se vám musím přiznat, protože to může být důležité. Nová Smilova manželka se jmenuje Lidka. Letos na jaře, zrovna když jsme pátrali kolem Mladé Boleslavi, jsem musel přespat v jejich hradě nad Skalskem. Otec zrovna nebyl doma, jenom jeho dcera. Slovo dalo slovo, Lidka je hezká holka a mně to občas nemyslí. Byl jsem její první. Po svatební noci začal Smil hledat rytíře, který ho předběhl. Lidka mu jméno odmítla povědět, i když ji několikrát zbil.“

„Teď ale nejde o Lidku. Mezi many se šušká, že se mu asi něco stalo. Nikdo ho neviděl už nejméně pět dní, dokonce ani v hospodě v Blatečkách nebyl,“ dodal na vysvětlenou Diviš.

„A holky v kraji i na královském dvoře taky,“ dodal stále ještě naštvaně Oldřich z Chlumu.

„Ta hádka na dolním nádvoří ve skutečnosti nebyla ani tak kvůli tomu, kdo tu bude vocasovat, to byla jen záminka,“ uvedl věci na pravou míru panoš Ota. „Po kraji se totiž rozneslo, co se stalo o Lidčině svatební noci. Její otec si vyšlápl na Přísnobora z Lobče, aby přestal urážet jeho dceru roznášením pomluv. Je to prý dívka ctnostná a zachovalá. Podle něj si tu hanebnou lež Smil z Tubože vymyslel, protože ráno po svatební noci přišel s požadav kem na vyšší věno. Prý odškodnění za urážku jeho cti. Podle Sulka mu ve skutečnosti jde jen o peníze.“ „Díky Otovu přiznání ovšem víme, že ta dívka zhře šila a manželovi své panenství odevzdat nemohla, takže Sulko ze Sudoměře pravdu neměl. Smilovi nejspíše jde opravdu o rytířskou čest,“ přerušil ho mimořádně naštva ně Oldřich z Chlumu. „Je ti jasné, milý Oto, že manželka Smila z Tubože nemůže lhát věčně. Až se její muž dozví pravdu, má právo požadovat navrácení pošlapané cti. Teoreticky by tě mohl zabít v čestném souboji. Ale s ohle dem na tvou pověst bojovníka může zvolit snadnější cestu a obžalovat tě. Lidčin otec se k němu určitě přidá, aby ochránil pověst své zhanobené dcery. Lidka tě obviní, že se to stalo proti její vůli. Jinak ani slušná dívka mluvit nemůže. Výsledkem soudního slyšení bude, že ses zmocnil nevinné panny násilím. Já tě pak budu muset podle zákona odsoudit k trestu stětí hlavy za zmrhání urozené panny.“„Bylo to dobrovolné a tvrdila mi, že už dávno pan na není,“ špitl skoro neslyšně panoš Ota. Pak odhodlaně dodal: „Vím ale, že tohle dokázat nemohu. Inu, každá legrace něco stojí. Alespoň bude mít Diviš ode mě pokoj.“

postaví kapli a budou se tam chodit modlit, jako by byly všechny vdovy,“ dodal panoš Ota s náznakem sarkasmu. „Oba ven! Diviši, zajedeš do Tubože a zjistíš, co tam vědí o Smilovi, ale nejdřív mi přivedeš ty dva křiklouny, co se pohádali, a já jim zvednu mandle za to, jak se chovali na královském hradě. Pak je pošlu domů. A ty, Oto, převezmeš za trest na hradě manskou službu místo Smila.“„Jemi líto, co jsem asi způsobil,“ přiznal se panoš Ota a vyběhl z jizby ven. Sotva za ním zapadly dveře, řekl Oldřich z Chlumu Divišovi: „Vypadáš zoufale, jako by tě s mečem v ruce porazilo nemluvně. Nemusíš se o svého přítele bát, protože by o hlavu v případě žaloby nepřišel. Podle zemského práva by se to stalo jen tehdy, pokud by muž zmrhané panny vznesl žalobu hned ráno po svatební noci, nebo ještě raději během ní před přáteli, kteří se na svatbu sjeli a mohli by jeho stížnost ohledáním nevěsty na místě potvrdit. Jenže dodatečně nikdo nedokáže, zda byla či nebyla panna. Otovi to ale neříkej, ať se trápí, zaslouží si to.“ „To je nadělení,“ postěžoval si panoš Ota. Na Diviše čekal před královským palácem. Už mu ovšem stihl osedlat na dolním nádvoří koně, jako by byl obyčejný podomek. Když postřehl údiv svého přítele, s hranou po-

14 Zasáhl však Diviš. „Nešlo by to nějak zaonačit, můj pane? Ne že by si Ota trest nezasloužil, ale umíte si představit nářek právě těch holek a ženských, které by si měly podle vás oddychnout? Z toho všichni dočista ohluchneme!“„Namémhrobě

15 korou začal vysvětlovat: „Teď jsem obyčejný man, a tak sloužím vám, pánům.“ „Běž do háje! Přestaň si konečně dělat ze všeho legraci a raději přemýšlej.“ „To jsem měl asi předtím,“ přiznal se sebekriticky pa noš Ota. „Víš, co by mě mohlo zachránit? Pokud by se ukázalo, že Smil z Tubože je mrtvý. Kde není žalobce, není ani „Nerouhejsoudce.“se!“

napomenul ho Diviš. Jako každý voják byl pověrčivý a existovaly určité hranice, kde končila legrace. A koneckonců i přátelství. Na okamžik se zamy slel, pak se úkosem podíval na svého druha a zabručel: „Přísnobor z Lobče řekl jednu zajímavou věc. Prý by se vůbec nedivil, kdyby Smil z Tubože zabil smilníka, který ho předběhl. Ale mohlo by to být prý i obráceně. Co když ten smilník zabil jeho, aby si chránil vlastní kůži? Nemáš s jeho zmizením nic společného?“ „Já ti snad nakopu zadek. To mne po těch letech znáš tak málo? Jasně, chtěl bych, aby ten surovec dal Lidce pokoj. Vydělal bych na tom i já, ale v životě to chodí jinak. Pokud nedopatřením vyjde na světlo boží, že jsem svedl nějakou holku a jejímu otci, milenci, snoubenci nebo manželovi se to nelíbí, nabídnu mu vždycky čestný rytířský souboj. Jen zřídka k němu ovšem dojde. Kam by se náš svět dostal, kdyby rytíři nasazovali krk kvůli takové banalitě, jako je ženská nevěra? Kolik statečných mužů by úplně zbytečně a hloupě zahynulo. Většinou si to mezi sebou prostě vyří káme, já odpřisáhnu, že se té holky už ani nedotknu, pak se na můj účet opijeme a život jde dál. Se Smilem z Tubože bych to udělal stejně, jenže jsem netušil, co si přeje Lidka. Víš, ona se mnou od té noci na jaře nemluví, protože asi doufala, že z toho bude víc. Jenže já se ženit nehodlám.“

„S Lidkou si promluvím a řeknu jí, jak moc toho lituješ a že uděláš všechno, aby se to dalo do pořádku.“ „Ať tě to ani nenapadne! Nepotřebuju, aby za mě orodoval někdo s tak křivou hubou, jako máš ty, drahý příteli. Pokud by se totiž Smilovi z Tubože opravdu něco stalo, jak si tvá slova vyloží? Že ji chci a já ji budu muset znovu nekompromisně odmítnout, jinak mi zůstane na krku. Víš ty, jak těžce nese podobné zklamání taková mladá a naivní„Manželstvídívka?“přece není nic špatného. I já se oženil.“ „Marta je skvělá, to ano, ale být tebou, nechlubil bych se tím, protože... Ale, nechme toho,“ uťal rozhovor panoš Ota a bez rozloučení ho opustil. Rychlým krokem se vydal k fortně, kterou se procházelo štítovou hradbou vedle velké věže na kluzké kamenné schody, které vedly dolů na dolní nádvoří. Manský palác byl těsně před dokončením a všude vládl nepořádek. Diviš svého přítele Otu ustaraně sledoval a nevěděl, co s tím. Snad ještě nikdy ho neviděl tak rozmrzelého, ale bylo v tom víc. Připomínal mu zvíře, které lovec zažene do kouta, jen s tím rozdílem, že zvíře se brání. Panoš Ota měl asi výčitky svědomí, a pokud by ho někdo pro jeho hříchy udeřil do tváře, v duchu evangelia by mu nejspíše nastavil i tu druhou. Jenže tak se rytíř chovat nesměl. Jak tak Diviš přemýšlel, zapomněl na příkaz svého pána, sešel na dolní nádvoří, nasedl na koně a zamířil k hradní bráně. Že měl k Oldřichovi z Chlumu dovést many, kteří se před chvílí porvali, si vzpomněl, až když sjel z kopce a dostal se mezi skalky pod Židovským vrchem. Pokud byl Diviš někdy příliš horlivý, často svou ochotou pátrání jen zkomplikoval. Tentokrát ho ovšem zkomplikoval svou zapomnětlivostí.

Když se Přísnobor z Lobče a Sulko ze Sudoměře od panoše Oty dozvěděli, že od nich přebírá manskou službu, ihned z Bezdězu zmizeli. Dobře věděli, co provedli a byli rádi, že se nemusí s Oldřichem z Chlumu setkat. Dohodli se, že se na znamení usmíření spolu napijí.

18 II. KAPITOLA Hašek z Kluk byl ry tíř asi tak ve věku pano še Oty. Mezi many byl nejmladší, protože malý skalní hrádek u Kluku a manství zdědil teprve před dvěma lety, kdy dosáhl plnoletosti a jeho poručník mu majetek předal. Svou službu a vůbec celý život bral nesmírně vážně, proto si z něj starší rytíři občas utahovali, ale jemu to bylo jedno. Měl takovou povahu. V dobrém si z něj někdy utahoval i panoš Ota, ale jen proto, aby ho, jak tvrdil, zasvětil do radostí rytířského života. Když tohle jednou řekl před Oldřichem z Chlumu, ten obrátil oči v sloup a s hraným úlekem dodal: „Ty? Jen to ne!“ Hašek z Kluk velel strážnici u poslední páté brány. Chránila ji válcovitá věž, kterou kameníci dokončili v zimě a ještě nedostala jméno. Mezi posádkou se jí však říkalo Čertova věž, protože mistr kamenické hutě se jme noval Treffel, ale jeho tovaryši mu říkali Teufel, tedy Čert. Strážnici u brány se proto začalo říkat Předpeklí. Když se to dozvěděl pověrčivý Diviš, který nechtěl mít s mocnostmi pekla a vůbec se všemi myslitelnými démony nic společného, nechal nastoupit hradní posádku a oznámil, že osobně nakope zadek každému, pokud budou tohle jméno používat. Tím tomu jménu zajistil popularitu, a věži tak začali říkat i ti, kteří tohle přízvisko ještě neznali. Nakonec tak začal věži říkat i Oldřich z Chlumu, aby trochu pozlobil svou zbožnou manželku Ludmilu z Vartemberka.

„Smil z Tubože nenastoupil do služby, a tak jsem to vzal za něj,“ krčil rameny, jako by byl ten největší dobrák pod sluncem. „Pokud ale nemáš zrovna co dělat, to pivo můžeme vypít spolu.“ „Co bych tu asi tak mohl dělat? Leda pomáhat zedníkům nebo uklidit v naší jizbě. To bys nevěřil, jaká čuňata někteří manové jsou. To by si doma rozhodně nedovolili.“

„Protože mají manželky. Kdy se budeš ženit ty?“ „A ty?“ zasmál se trochu křečovitě Hašek z Kluk. To hle téma mu bylo zjevně proti srsti.

„Stalo se něco?“ zeptal se překvapeně Hašek z Kluk, když se ve dveřích strážnice objevil panoš Ota v plášti s erbem českého krále. V ruce nesl džbánek piva a uzlík s polovinou bochníku chleba. To byl denní příděl, který dostávali manové ke službě na Bezdězu.

Panoš Ota se na něj překvapeně zadíval. Znali se léta a několikrát spolu dokonce svedli zápas o přízeň některé z urozených dívek. Hašek z Kluk byl jediný urozený mlá denec v kraji, který dokázal Otu v téhle disciplíně dvakrát porazit. Přešel proto jeho vyhýbavou odpověď a podal mu džbánek, aby si připili.

„Cos provedl, že ti pán svěřil obyčejnou manskou službu?“ nedovolil odvést řeč Hašek z Kluk. Otřel si rty a spokojeně mlaskl. Pivo bylo výtečné a rychle se mu vrátila dobrá nálada. „Ale to víš, lidí je málo,“ povzdechl si panoš Ota. „A pak, můj pán věří, že se mezi many něco dozvím. Kdo jiný by měl vědět, proč se Smil z Tubože Bezdězu vyhýbá?“

„Jdu tě vystřídat,“ oznámil vesele a posadil se na lavici u stolu. „Můžeš si jít lehnout.“ „Jak vystřídat? Jsi tu za trest?“

Panoš Ota ho trochu překvapeně sledoval. Takhle zakyslého ho neznal a změna nálady musela mít pádný dů vod. Jenže ten byl zřejmý. Jeho přítel se naštval ve chvíli, kdy začali mluvit o Smilovi z Tubože. Pokud se nenajde a začne vyšetřování, musí tuhle věc vzít do úvahy. Nejprve snědl krajíc chleba. Divišova žena mu do uzlíku podstrčila hrudku másla zabalenou v lopuchovém listu, a proto si na chlebu opravdu pochutnal. Chléb byl čerstvý a voněl kváskem a žitem a máslo bylo sla né tak akorát. Smetl do dlaně drobky, vstal a vyšel ven k stál na stráži Křivonoska, jeden ze starších mužů hradní posádky. Přivedl ho Diviš, protože spolu sloužili v královském vojsku. Byl odvážný a spolehlivý, ale to bylo vše. Oč jistější měl ruku s mečem, o to horší bylo spolehnout se na jeho rozum. Nebyl hloupý, to ne, ale nikdy ho nic nenapadlo.

bráně.Vprůjezdu

20 „Tak to jsi natrefil na toho pravého. Tenhle chlap mne ani za mák nezajímá.“ „To ti nevěřím. Z Tubože do hospody v Blatečkách je to deset minut pěšky. A z tvého hradu v Kluku dvacet.“ „Jenže můj hrad leží na opačné straně než Tubož a dělí nás strmé skály. Se Smilem se potkávám zřídka.“ „Ale do Blateček snad chodíš? Když ne kvůli pivu, tak určitě kvůli té pihovaté sklepnici. Na jaře jsi mi Freju přebral.“„Touž je dávno. V Blatečkách jsem nebyl dobré tři měsíce. O Smilovi nic nevím, stačí?“ „Co se „Promiň,rozčiluješ?“aletváspolečnost

mi dneska nějak vadí. Půjdu raději uklidit jizbu,“ opáčil nakvašeně Hašek z Kluk a vstal. „Neboj se, vystřídám tě včas. Měj se!“

„Ve strážnici sedávají manové, protože kontrolují, kdo přichází nebo odchází. Je to opravdu důležité místo,“ po kyvoval chápavě hlavou. „Určitě pár těch vladyků znáš.“ „Znám všechny! V noci, když se brána zavře a není moc co dělat, často si povídáme nebo i něco popijeme, pokud je co. Všichni vědí, že nejsem jen tak někdo. Já už toho prožil a hodně pamatuju.“ „Diviš mi vyprávěl o tvé odvaze,“ lichotil mu panoš Ota. Podle spokojeného výrazu pochopil, že udeřil na správnou strunu. Nebylo tedy třeba opatrně našlapovat a věcně pokračoval: „I pan Oldřich z Chlumu si myslí, že je v tobě víc než v ostatních vojácích. Řekl, že jen ty mi můžeš poradit. O čem sis v poslední době povídal se Smilem z KřivonoskuTubože?“nenapadlo se zajímat, proč to chce panoš Ota vědět. Nikdy sice nebyl bystrý, ale paměť měl výtečnou. Na okamžik se zamyslel a pak začal vzpomínat: „Naposledy, to bylo minulý týden, přinesl velký džbán piva. Řekl, že se potřebuje opít, ale trochu nabídl i mně.

„Kde jinde? Tohle je jedno z nejdůležitějších míst na celém Bezdězu,“ vykládal Křivonoska pyšně. „Proto mne velitel Diviš posílá právě sem.“

Diviš o něm vyprávěl, že jednou drželi noční stráž a ve tmě se objevily postavy. Křivonoska zabručel: „Asi to budou nepřátelé!“ Diviš okamžitě reagoval a šeptem rozkázal: „Snad abychom tasili meče, ne?“ Jeho druh dobro myslně souhlasil: „To je dobrý nápad.“ Teprve pak se na ně vrhl. Křivonoska tvrdil, že to není pravda a Diviš si to jako obvykle přikrášlil, ale věřit se tomu dalo. Proto také zůstal obyčejným vojákem. Nicméně panoš Ota si řekl, že ho zkusí vyslechnout. Jen se musí obrnit trpělivostí. „Poslyš, sloužíváš obvykle u téhle brány?“

22 Nejdřív mlčel a já nejsem zvyklý se vyptávat. Hlídal jsem bránu a on zalezl do strážnice. Teprve když už toho hodně vypil, vyšel zase ven, aby ze sebe vypustil na zem to pivo, které bylo v něm. Opřel se o zeď, zrovna tam, co stojíte vy, a začal, že prý viděl anděla smrti.“

„Máš pravdu, úplně jsem na něj zapomněl. To by nebylo vůči tobě spravedlivé,“ souhlasil panoš Ota. Stejně neměl na pivo chuť, spíše ho zajímalo, o čem strážný plácá. Musel z něj dostat co nejvíce.

„Vy jste taky donesl na strážnici džbánek, že? Není sice velký, ale přece jen se mluví líp, když člověk nemá vyschlé hrdlo,“ upozornil Křivonoska zdvořile.

Když se vrátil, Křivonoska se nejprve rozvážně napil, zdvořile, jen pár loků. Pak si otřel rty a nadhodil: „Tak o čem jsme to mluvili? Jo, o tom andělu smrti. Smil z Tu bože se zrovna vracel z šenku v Blatečkách domů. Byla už tma, ale jasno, protože měsíc stál v úplňku. Říkal, že nerad chodívá z šenku obvyklou cestou podél lesa, proto že je tam mokřina. Má svou vlastní cestu Ptačí roklí, je to

„Koho že viděl?“ vyhrkl překvapeně panoš Ota a nedůvěřivě si strážného měřil. Andělé přece zvěstovali víru, naději a přinášeli dobro. Nikdy neslyšel, že by oznamovali křesťanům smrt a utrpení. K tomu měl Bůh jiné nástroje. „Tak to řekl, anděla smrti,“ stál si na svém Křivonoska. To byla jeho další nectnost. Ať mu člověk řekl cokoli, ne přemýšlel, zda je to pravda nebo není. Proto nebylo těžké ho nachytat a býval terčem žertů zbylých členů hradní posádky. Naposledy, když mu namluvili, že velitel Diviš odchází na odpočinek a jeho si vybral za svého nástupce. Ať za ním zajde a domluví podrobnosti. „No dobře, něco tedy Smil viděl,“ připustil panoš Ota. „Řekl ti, jak anděl smrti vypadal? A kde ho vůbec potkal?“

23 prý skoro stejně daleko a provětrá si hlavu. Na konci toho údolí je vysoká skála a vedle ní nižší, celkem plochá. Té vyšší se říká Palice a té nižší Paličák. Mýlka je nemožná, s jinými skálami se to místo splést nedá. Právě tam toho anděla smrti uviděl.“ „To se potkali na cestě?“ „To ne, prý se nad ním vznášel, ale neměl křídla. Hlava tomu andělovi zářila jako slunce, ale byl tmavý a průhled ný,“ vzpomínal Křivonoska na to, co mu Smil z Tubože vyprávěl. Přece jen, byl to už týden. „Jo, a byla prý nesmírně

„Pane Oto, když se chlap dokáže postavit a jít, tak opi lý není, to dá rozum. Znáte Ptačí rokli? Skrze ni nevede žádná rozumná cesta, jen kamenitá stezička, a to ještě ne všude. Po vichřici tam spadalo několik stromů a spousta listí, které klouže. Pokud tudy dokázal projít, nemohl být opilý tak, aby si to vymyslel. Ale ještě jsem neskončil. Anděl smrti zahrozil rukou a pak se ho pokusil zabít. Vrhl po něm kámen, ale ten ho zasáhl jen do ramene. Potom to zjevení „Opravdu,zmizelo.“andělv

ženském těle,“ ušklíbl se panoš Ota. Tohle nevypadalo na démona, ale spíše na nějakou holku z vesnice, kterou zneuctil, a ona se mu chtěla pomstít. Poddaní věděli, kudy se z hospody vracívá domů, stačilo si jen počkat. Byl úplněk a ten mohl vytvořit iluzi, že kolem postavy září světlo. Jenže pár drobností bylo zvláštních. Proč byla ta holka nahá? A jak by to udělala,

žena. Se vším všudy. Měla zlaté vlasy a byla„Hele,nahá.“kolik měl tehdy Smil vypito? Šel z hospody, a kdo ví, co vůbec viděl.“

„Ten„Byla?“krásná.“andělbyl

„No jo, ovoce si člověk musí hlídat. Zvláště když je pěkné a šťavnaté,“ zabručel panoš Ota, jemuž samozřej mě došlo, o čem opilý Smil z Tubože mluvil. Až do téhle chvíle ho nenapadlo, že by se o něm mohl dozvědět. Pravda ale byla, že panoš Ota před týdnem na Bezdězu nebyl, takže si to spolu z očí do očí vyříkat nemohli.

24 aby se mu vznášela nad hlavou? Navíc, co by měla z toho hodit po něm kámen a zmizet?

„Ráno se tam vrátil, ale nenašel vůbec nic. Jen ten kámen. Teda, on to vlastně obyčejný kámen nebyl, ale z pís kovce vytesaná dívčí hlava. Prý ji odnesl domů. Když tohle říkal, byl ale už dost opilý a sprostě klel, že tohle si líbit nenechá. Pak se vrátil na strážnici a tam usnul.“ „Jo,„Všechno?“všechno.

„Mohu se ještě napít? Ve džbánku toho už moc nezbývá,“ zeptal se Křivonoska zdvořile. „Klidně to dopij. Prozradil ti Smil z Tubože ještě něco? Myslím, co se týká toho anděla.“

Vlastně ne, ještě mi řekl, že už asi ví, který panchart mu vlezl do jeho zahrady a obral ho o ovo ce. Do jaké, to mi ale neprozradil.“

I když to byla další okolnost, která by mu mohla přitížit, pokud někdo Smila z Tubože zamordoval, věděl, že musí o všem Oldřichovi z Chlumu povědět. Radost z toho ne měl ani za mák. Jenže za každou chybu se v životě platilo. Když vstupoval do služeb svého pána, přísahal na svou rytířskou čest, že mu nikdy nebude lhát. Zatracený život! Ze svého úkolu nebyl Diviš ani trochu nadšený. Pokud by to bylo na něm, raději by převzal službu chybějící ho mana a za tou ženskou poslal panoše Otu. Takhle se

25 vždycky o své úkoly dělili. Vojenské záležitosti byly jeho a ty dvorské Otovy. Jenže chápal, že tentokrát by to nebyl nejlepší nápad. Z hradu sjel dolů, překřížil kupeckou cestu z Lipé do Mladé Boleslavi a mezi skalami pod Ochranným hřebe nem pokračoval nejkratším směrem na Žďár. Podzim už pokročil a počasí bylo nevyzpytatelné, nebe se zatáhlo a začalo drobně mrholit. I když byl ve Žďáru slušný zá jezdní hostinec, rozhodl se, že nebude ztrácet čas. Obával se totiž, že k večeru přijde průtrž mračen. V tuhle roční dobu by to nebylo nic neobvyklého. Navíc ho bolela jizva na levém rameni, a to bylo neklamné znamení, že bude pršet.Koně měl dobrého a nemusel ho ani příliš vést, stačilo jen dávat pozor. Povolil mu otěže a uvažoval o svém úko lu. Many znal všechny dobře. On sám velel celému hradu a jim svěřoval dílčí dohled na dvě nejdůležitější místa for tifikace. Prvním místem byla vstupní brána do vlastního hradu a druhým velká věž, která oddělovala dolní nádvoří s manským palácem a hospodářskými budovami od horního, kde stál královský palác a purkrabství. Z vrcholu velké věže se neustále sledovalo, co se v okolí děje. Každý man sloužil na Bezdězu zhruba dva nebo tři dny v měsíci a kromě toho měl na starosti dohled na bez pečnost v okolí svého dvorce. Proto musel živit jednoho nebo dva pacholky, kteří se vyznali nejen v zemědělství, ale uměli také zacházet s kopím a tesákem. Za to měl man výsady svobodného muže, i když většina z nich nepochá zela z urozeného rodu. Někteří však nosili titul rytířů, ale jiní jen vladyků. Man měl příjmy z vesnice, kterou spravoval, a také podíl z mýta, pokud kolem jeho dvorce vedla kupecká cesta.

26 Někteří tu žili už od časů krále Václava a několika z nich se podařilo získat celkem slušný majetek. Proto mezi nimi existovaly velké rozdíly. Pár manů vlastnilo dvorce, které vypadaly jako lepší vesnické statky, jiní si postavili tvrze či dokonce slušně opevněné hrádky. Smil z Tubože patřil spíše k chudším manům. Jeho dvorec ležel v srdci lesnatého kraje mezi Houskou a Dubou, v němž bylo více skal než poddaných a zvěře do hromady. Živobytí tu nestálo za nic a lidé tu byli nerudní, nedůvěřiví a k úřadům i církvi nepřátelští. Jako by si říkali, když už jsou chudobní, ať jim všichni dají pokoj. Diviš měl Smila z Tubože celkem rád, protože příliš nemluvil a pro drsné slovo nešel nikdy daleko, v tom se od svých poddaných vůbec nelišil. Meč však ovládal vý tečně a uměl velet. To všechno byly vlastnosti, které děla ly podle Diviše z mužů chlapy hodné úcty. Smil z Tubože měl rád pivo, což rovněž schvaloval, protože voják, který neuměl pít, nebyl voják. Měl ovšem také rád ženské, což Diviš za velký klad nepovažoval, protože v boji to žádný význam nemělo, ale chápal, že to tak nějak patří k věci. Pro jistotu se zastavil na Housce, když už musel pro jet kolem, aby se podíval, jak pokračují práce na stavbě nového královského hradu. I když nebylo nejlepší počasí, kameníci byli ještě na lešení, protože právě dokončovali druhé patro paláce. Na nic se nevyptával, aby neztrácel čas, jen stavbu zkontroloval pohledem. Pak obrátil koně a vracel se dolů k cestě. Od hradu se nikam jinam pokra čovat nedalo. Stál na ostrohu, který ze tří stran končil str mými srázy. Jediná rozumná cesta vedla po svahu zpátky do vesnice. Od kapličky svaté Ludmily to bylo Černým dolem do Tubože na koni ani ne deset minut pohodlné jízdy.

že je tak dlouho pryč a nedal o sobě vědět?“

řekl Diviš a pokusil se povzbudivě usmát, což šlo s ohledem na jizvu dost obtížně. „Myslíš paní Lidku, teď už z Tubože? Tak to jsem já. Znám tě, jsi přítel toho...,“ na okamžik zaváhala a pak podstatně chladněji pokračovala: „... panoše Oty a sloužíš na Bezdězu. Hledáš mého manžela?“ „Hledám. Nenastoupil do služby. Kdy jsi ho viděla naposledy?“„Předtýdnem.“„Kamodjel?“„Nevím.“„Anenítidivné,

27 Černý důl končil podmáčenými nivami kolem Pšovky, na které stál mlýn. Bylo to zanedbané stavení s jedním ko lem, které pracovalo jen dva nebo tři měsíce v roce, protože víc obilí tu hospodáři nikdy nevypěstovali. Přes podmáče nou louku vedla cesta po proutěných hatích a dál pokra čovala do mírného svahu, na němž stál dvorec s plotem vyplétaným z vrbového proutí. Dřevěná vrata byla otevřená a uvnitř se pohybovalo několik čeledínů a děveček. Na mla tě ve stodole se zrovna mlátilo žito. Za dvorcem byly vidět střechy asi sedmi či osmi usedlostí. To byla celá Tubož. I tam podle pravidelného klapání cepů vesničané pracovali. Když vjel do dvora a seskočil z koně, přispěchala k němu ze stodoly štíhlá dívka. Dlouhé vlasy barvy zralé slámy měla spletené do dvou copů a ty si stočila na teme no hlavy do drdolu. Přes něj si ledabyle převázala lněný šátek. I šaty byly z režného nebarveného plátna prostého košilového střihu. V pasu je měla převázané červenou stu hou a byla bosá. V ruce držela cep a velkýma zvědavýma očima si ho „Hledámměřila.tvoupaní,“

„Celý můj život je divný,“ opáčila, jako by žalova la. Pak se ale pokusila usmát a dodala: „Jsem ale špatná hostitelka, že tě nechám stát na dvoře. Matěji, postarej se o jeho koně. A ty, pane Diviši, pojď do domu. Za chvíli bude večeře. Než s ní budu hotová, můžeme spolu vypít trochu medoviny. Máme vlastní a je dobrá. Medovina je jako život, sladká i hořká současně.“ Překvapeně ji poslouchal a musel uznat, že má jiskru, což ovšem neomlouvalo hanebnost panoše Oty. Zaváhal, protože by se do tmy určitě stihl vrátit na Bezděz, ale řekl si, že nemá cenu pospíchat. Ostatně, určitě nebude od věci se tu zítra porozhlédnout a vyptat se lidí ve vesnici. Navíc spadly první kapky deště.

29 III. KAPITOLA Když se Oldřich z Chlumu Přísnobora z Lobče a Sulka ze Sudoměře nedočkal, došlo mu, že na jeho příkaz Diviš zapo mněl. Vylučoval totiž, že by si manové troufli neposlechnout. Zvláště u Sulka to považoval za vyloučené, protože to byl rozvážný a chytrý muž. Proto si ho občas brával jako doprovod, pokud měl jednání v Mladé Boleslavi. Měl ho s sebou i tehdy, když došlo k té věci mezi panošem Otou a jeho dcerou Lidkou. Vstal a zamířil ven z purkrabství. Chtěl se ujistit, zda ti dva manové jsou opravdu pryč, a kromě toho si chtěl mezi čtyřma očima promluvit s Otou. Měl ho rád a za ta léta, co se znali, ho považoval tak trochu za svého syna. Syna zlobivého, který často působil potíže, ale současně syna, který svého otce obdivoval a pomáhal mu do roztrhání těla. Svět nebyl tak jednoduchý, aby se vtěsnal do několika příkazů desatera. Strážný před vchodem do purkrabského paláce žertoval s děvečkou. Přišla pro vodu k cisterně vykopané do skály, a dokonce jí pomáhal vytáhnout provaz s vědrem. Ten potvrdil, že Diviše zahlédl u fortny vedle velké věže a ani jeden z manů kolem něj neprošel. Oldřich z Chlumu tedy pokračoval na dolní nádvoří. Blížil se večer a kame níci uklízeli nepořádek kolem lešení, dnešní dílo měli za sebou. Manský palác utěšeně rostl. Pokud půjde vše hlad ce, do zimy by mohl být pod střechou. Chvíli si stavbu spokojeně prohlížel a pak zamířil k Čertově věži.

Oldřich z Chlumu pochopil, že tentokrát je asi zbyteč né říkat obvyklé fráze o tom, co je hřích a že by měl být jeho pomocník ve vztahu k ženám opatrnější, protože Otu pochybení mrzelo. A to bylo mnohem lepší než všechna moudrá naučení, která by mu mohl dát. Proto začal o něčem jiném: „Máš nějakou představu, proč se Smil z Tubože nedostavil do služby?“ „Třeba za to může anděl smrti,“ opáčil panoš Ota a bylo zjevné, že si oddechl. Pak rychle pověděl, co se od Křivonosky dozvěděl. Oldřich z Chlumu se k jeho překvapení netvářil nedůvěřivě, ale byl soustředěný a vážný. To znamenalo, že zpráva o záhadném zjevení nemusí být omyl či zmatená pověra. „Jsem o pár let starší než ty, milý Oto, a tak také více pamatuji,“ řekl, když jeho pomocník skončil. „O andělovi smrti jsem už slyšel. Je to dávno, dobrých patnáct let. To

30 Sotva ho Křivonoska zahlédl, popoběhl ke dveřím strážnice a nenápadně do nich dvakrát kopl. Tedy ne nápadně tak, že by to nepřehlédl ani slepý a hluchý. To strážní dělávali, aby upozornili mana ve strážnici, že se blíží zástupce českého krále. Dveře se okamžitě rozlétly a z nich vyšel panoš Ota. Zdvořile se svému pánovi uklonil a pak poodstoupil, aby mohl vejít. „To vyřídíme venku,“ odmítl to Oldřich z Chlumu. „Pojď, projdeme se po nádvoří. Od sezení tě určitě už bolí nohy. A mě vlastně taky.“ „Někde jsem četl, že slovutný Aristoteles zřídil školu, které se říkalo peripatetická, protože se výuka konala při procházce mezi stromy. Netušil jsem ale, že existuje i peripatetické pokárání,“ opáčil panoš Ota a navzdory tomu, že se snažil žertovat, byl zjevně rozmrzelý a zaražený. A rozhodně to nebylo tím, že musí sloužit u brány.

závěry. Řekl jsem, že vyprávění o černém andělovi považuji za pověst. To, co vyprávěl Křivonoska, neznamená přece, že by byl náš man mrtvý. I když jeho zmizení podivné je, to připouštím. Spíše si kladu dvě otázky. Kdo o té dávné pověsti mohl vědět? Co jsem na Bezdězu, nikdo ji tu nezmínil. A ta druhá je, kdo a proč to zjevení na Smila z Tubože nastražil. Je to chlap hříšná, to ano, ale míra jeho hříchů není větší než většiny ostatních manů. Ba dokonce bych řekl, že mnozí z nich jsou mnohem větší hříšníci. Třeba zrovna Přísnobor z Lobče.“ „Nebo Michal z Myšlína,“ upozornil panoš Ota. Ne snášel vladyku, který vlastnil tvrz na dohled Doks, protože byl, jak ho pojmenovala Ludmila z Vartemberka, špinavý vandrák, který své povinnosti plnil velice neochotně, neuměl se oblékat, neustále klel a ještě si při řeči odpli voval na zem.

31 jsem ještě nebyl správcem kraje, ale pouhým písařem ve svatovítské kapitule. Tehdy mýma rukama prošla listina mělnického děkana, v níž si stěžoval na kacíře, kteří páchají ohavnosti v opuštěných skalních bludištích u Mšena a Dubé. Protože kapitula měla poblíž Mělníka své statky, poslal mne probošt, abych celou věc vyšetřil. Tehdy jsem se poprvé dostal do tohoto kraje. Nějací kacíři tu žili, ale já se nikdy nechoval jako inkvizitor a v té věci jsem nepodnikl nic. Ovšem doslechl jsem se právě o tom zmíněném andělovi smrti. Prý se zjevoval hříšníkům, kteří později zemřeli. Pak byl několik let klid, než se věc s ka cíři začala prošetřovat znovu.“

„Takže vy soudíte, můj pane, že Smil z Tubože je po smrti?“ zeptal se panoš Ota a v duchu si říkal, že on by pro něj rozhodně „Nepodsouvejnetruchlil.mineověřené

Jenže k jeho údivu vrata neotevřel čeledín, ale velitel be zdězské posádky Diviš. Měl na sobě plášť, kapuci přes hlavu a v ruce držel meč.

„Co tu děláš?“ vyjel na něj lobečský man zlostně. Byl promočený a měl mizernou náladu. „To bych se měl zeptat spíše já tebe,“ ušklíbl se Diviš. „Z Bezdězu jsi odjel podezřele rychle a teď se snažíš vlámat do dvorce ženy, která je sama, protože se jí ztratil manžel. Třeba se ti hodí, že tu není.“ „Zatraceně, Diviši, tohle si nenechám líbit!“ „Jsem tu jménem českého krále, takže pokud mne na padneš, je to hrdelní zločin. To říkám ne proto, že bych

Vrata byla samozřejmě zavřená, a tak se u nich zastavil a začal křičet, aby čeleď pohnula zadkem a otevřela mu.

Tuhle poznámku Oldřich z Chlumu přešel, a protože si dlaní uhlazoval pěstěné vousy na bradě, bylo zřejmé, že je soustředěný na své myšlenky. Polohlasně uvažoval: „Pokud však má Smil z Tubože na svědomí něco, o čem se obecně neví, pak by to motiv mohl být. Ale vracím se na začátek. Proč tak komplikovaně? Pokud by ho chtěl někdo zabít, pak by ho tu noc, kdy se vracel z Blateček, na opuštěném místě ve skalách prostě zamordoval. Žádní svědci, tečka, konec. Ta věc mne zajímá. Ráno se spolu vydáme za Divišem do Tubože.“ Po nádvoří se prohnal silný poryv větru a vzápětí se spustil liják. I když to měli do strážnice jen pár kroků, doběhli tam celí zmáčení. Oldřich z Chlumu si znovu uvědomil, jak moc podzim nesnáší. Byla už tma a z nebe se valily proudy vody, když k manskému dvorci v Tuboži dorazil Přísnobor z Lobče.

„Až se někdy potkáme a ty tam nebudeš úředně, doufám, že mi ukážeš, jestli to s mečem umíš stejně dobře jako žvanit!“ opáčil kysele Přísnobor z Lobče, ale zjevně se už trochu uklidnil. Seskočil z koně, otěže hodil čeledínovi, který hádku s otevřenou hubou sledoval. „Půjdeme do domu, „Naposledyne?“ opakuji svou otázku! Co tu hledáš?“ „Nemáš právo mě vyslýchat.“ „Vidíš, to mě nenapadlo,“ povzdechl si zkroušeně Di viš. Vzápětí ale přiskočil k Přísnoborovi, jednou rukou ho popadl za krk a druhou vytáhl meč z jeho pochvy. Když se po něm lobečský man ohnal, srazil ho pěstí k zemi. Přitom zafuněl: „Buď rád, že s tebou jednám skoro po dobrém. Jsi jen man, tak si nevyskakuj, jako bys byl velmož!“ „Co se děje?“ ozvala se paní Lidka od dveří roubeného domu, kterému se tu honosně říkalo vladycký palác. „Máme návštěvu,“ oznámil Diviš a hrotem meče popohnal lobečského mana k obydlí. Přísnobor trochu zkrotl. Byl celý promočený, a proto mu paní domu donesla man želovu suchou košili a suknici. Převlékl se a za chvíli všichni tři zasedli kolem stolu. Paní Lidka donesla džbánek medoviny a kus sýra.

„Tomu nerozumím,“ kroutil pochybovačně hlavou Diviš. „Proč by tě sem zval? Tady přece není doma a ne může si hrát na hostitele.“

„Je to jednoduché, Diviši. Sem mne pozval otec uro zené paní Lidky. Kde vůbec Sulko je?“

„Není tu. Už skoro týden jsem ho neviděla,“ opáčila Lidka a v hlase se mihl záchvěv strachu. O otce se stra chovala mnohem více než o svého manžela.

33 se tě bál. I kdybych měl meč v levé ruce, srovnal bych tě. O co ti jde?“