Prolog
Píše se rok 1353. Před třemi lety se v městě Brně usadil Jan Jindřich Lucemburský, mladší bratr krále karla Iv. a nový markrabě moravský. Brno se opět stalo hlavním městem Moravského markrabství. Markrabě Jan Jindřich pokračoval v práci svého bratra krále karla, aby Moravu zkonsolidoval a vykoupil hrady a statky zastavené kdysi šlechtě jejich otcem Janem Lucemburským a aby obnovil správu země pod zemskými úředníky. Oba bratři byli dobří hospodáři a osud jejich zemí jim ležel na srdci. Jan Jindřich měl za sebou pohnutý život, přestože mu bylo pouhých třicet jedna let. Jeho první manželství s Markétou tyrolskou skončilo skandálem. Obvinila ho z impotence a vyhnala z tyrolska. Ona i její nový manžel, markrabě Ludvík v. Braniborský, pak skončili na mnoho let v klatbě. Aby tak nedopadl i Jan Jindřich, musel devět let čekat na to, až jeho manželství s Markétou tyrolskou papež náležitě rozvede. teprve pak se mohl v roce 1350 oženit. Jeho druhou ženou se stala Markéta Opavská, ale ani počátek jejich manželství se nevyvedl. Po svatbě a krátkém soužití se oba zamilovaní manželé museli na čas rozloučit, protože oba skončili v klatbě za nedovolené manželství. Překážkou bylo, že si nevyžádali papežský dispens, tedy povolení ke svatbě. Byli totiž blízcí příbuzní – pravnuk a pravnučka krále Přemysla Otakara II. teprve když Jan Jindřich o povolení k tomuto příbuzenskému sňatku
5
požádal Řím a dostal kladnou odpověď, mohl si svou ženu přivést zpět na hrad Špilberk. Byla to pouze formální záležitost, ale svět byl založen na pořádku. A kdo ho porušil, ten byl potrestán, ať se jednalo třeba o hlavy nejvyšší. Jan Jindřich byl volnomyšlenkář a obvykle řešil věci s nadhledem. staral se o vysokou politiku a o otázky bezpečnosti země. Občas předběhl svou dobu, ale ta ho vždycky odkázala do patřičných mezí. A aby ty meze příliš nepřekračoval, o to se starala i jeho žena Markéta Opavská. Od dětství věděla, že království tvoří nejen šlechta, ale i měšťané, vesničané a také lidé na okraji společnosti, tedy tuláci, žebráci a nevěstky. Zvláště nevěstky patřily mezi ty nejposlednější z nejposlednějších. Byly v životě města tolerovány jako nutné zlo a většinou živořily na hranici bídy. Cena za jejich služby byla stanovena tak, aby si potěšení s nimi mohl dovolit i ten nejchudší muž. Průměrné životní náklady se ve městě pohybovaly kolem jednoho groše na den. A do toho se musely vejít i výdaje za jakoukoliv zábavu. Za jeden groš se dala koupit dvě kuřata nebo kopa vajec, korec žita či jedna lopata. tesařský mistr vydělal za týden 20 grošů a nádeník 5 grošů. kolem 240 grošů stál obyčejný kůň. Ušlechtilý kůň i několik tisíc. Ceny za poskytování služeb nevěstek byly smluvní. Pohybovaly se od jednoho parvu, což byla jedna dvanáctina groše.
6
Na rybném trhu již od svítání panoval čilý ruch. Dubnové ráno bylo ještě chladné, takže se náměstím nesl zatím jen mírný rybí odér. Dveře markraběcího paláce, stojícího na rohu Panenské ulice, se otevřely a z nich vycházel průvod několika lidí. Prodavači u stánků a kádí s rybami zbystřili. Nejprve uviděli tři strážné s krátkými mečíky u pasu, za nimi dvě služky s košíky v rukách a nakonec asi padesátiletou ženu oblečenou v nákladných, ale decentních šatech vdovy. Do prodavačů jako by vjel nový život. Nafoukali rybám do kádí dutými rákosovými palicemi vzduch, aby se trochu probraly ze své letargie, a na stánky rozložili ze soudků nové slanečky, uzenáče nebo peprnáče.
Paní karena nevychází z paláce jen tak. když jde nakupovat ona, má zájem o to nejvybranější zboží. rybáři přece již za svítání dopravili do paláce objednané kapry, štiky, úhoře a sumce ze starobrněnských rybníků i z řeky svratky, ale zřejmě to nestačilo. Zvláště prodavači cizokrajných pochoutek ožili.
Paní karena byla vysoká žena bledé pleti, světlých vodových očí a blond vlasů, nyní již prokvetlých stříbrem a pokrytých drahocennou rouškou. všichni věděli, že pochází ze severních končin a že je ve vzdálené přízni s již mnoho let nebohou královnou vdovou rejčkou. to ona vedla celý palác, to bez jejího pokynu z pokladny neodešel jediný groš.
I7 Duben 1353
Paní karena se strážci a služkami za zády obcházela tržiště. koupila několik naložených lososů a pak se zastavila u ústřic. vykoupila je všechny. Oba košíky byly tak těžké, že je teď museli nést strážci. Nebylo tajemstvím, že ústřice markraběnka Markéta zbožňuje. kdo navštívil chladná sklepení markraběcího paláce, věděl, že jedna místnost je plná ledu, který dokáže uchovat potraviny i několik týdnů. Ústřice jsou však příliš choulostivé zboží. takové množství svědčilo o tom, že markraběnka čeká hosty; hosty vzácné a zřejmě i nenadálé.
Paní karena poslala služky a jednoho strážného s košíky zpátky do paláce a se dvěma strážnými se vydala ulicí, které se říkalo Za r adnicí. Dostala od markraběnky Markéty ještě jeden úkol: obstarat dnes dárek, který by byl vhodný pro vzácného hosta, pro něhož se chystá i ona hostina. Paní karena se svým doprovodem vešla na Horní náměstí a rozhlédla se. Zatím ještě neměla jasno, co koupí. rozhodně však neměla šetřit. I tady celý trh ožil, když paní karenu trhovci zaregistrovali. Ale bylo zřejmé, že o zeleninu, maso a pečivo, které se tu dnes převážně prodávaly, ona zájem nemá. Pátrala očima po domech řemeslníků, kteří měli na Horním náměstí dílny. většina z nich měla své zboží vystavené před dílnami na policích či přímo na zemi. Někteří vyšli ven upozorněni manželkami či dcerami, které šily u otevřených oken a sledovaly dění na tržišti, že paní karena jde nakupovat a nemá košík, že tedy jde pro něco speciálního. Řemeslníci se nakrucovali před svými dílnami, aby na sebe paní karenu upozornili.
Usmála se sama pro sebe, když si uvědomila, že zde má dílnu i mistr pasířský Martin. ten však před svou dílnou nestál. Nebylo tajemstvím, že jeho mladá žena Žofie není příliš pracovitá a že se raději toulá po Brně, než aby při-
8
ložila ruku k dílu. A že jejich domácnost vede hospodyně Marta. Okna jejich domu zůstávala po většinu času zavřená. I teď paní karena zahlédla Žofiiny nepřehlédnutelné vínové šaty, jak se míhají mezi krámky na tržišti.
Bederní pás by byl jistě odpovídající dárek od markraběnky. karena se tedy vydala do východní části náměstí poblíž rohu Ostružnické ulice, do pasířovy dílny.
„Paní kareno,“ užasl pasířský mistr Martin, zvaný podle svého řemesla Pasíř, když vstoupila do jeho dílny.
„Mistře Martine, potřebuji dárek pro šlechtičnu. Ještě dnes!“
Mistr Martin se podrbal na bradě.
„Je mi moc líto, ale právě teď nemám nic takového.“
„Mistře,“ vložil se do řeči nejstarší tovaryš Jurča, „do večera bychom určitě stihli dokončit ten pás pro manželku pána z vlasatic. A on si pro něj přijde až příští týden. vím, že teď není ve městě. Do té doby uděláme jiný.“
„to by bylo řešení,“ přikývl mistr Martin. „výborně,“ zatvářila se spokojeně paní karena. „večer ho přineste do markraběcího domu.“
Položila na stůl váček s penězi. „tady je záloha půl hřivny. A nešetři, mistře Martine. Ať je krásný, ale vhodný i pro vdovu.“
„Jistě, paní,“ poklonil se mistr Martin. „Je z aksamitu a stříbra. tovaryš Jurča ho do klekání přinese.“
Paní karena vyšla z pasířské dílny a usmívala se. Lepší dárek nemohla vybrat, mistr Martin měl zlaté ruce. stejnou cestou se vracela zpět na rybný trh. Řemeslníci bydlící na náměstí se teď už seskupovali do menších skupinek s trhovci a klábosili o tom, co asi paní karena u Martina Pasíře chtěla. Jeho učedníci již dříve roznesli, že mistr dostal zakázku na pás pro samotného markraběte. teď paní karena určitě udělala další objed-
9
návku. Za chvíli se již neslo Brnem, jak je Martinu Pasířovi hej, jak se mu daří a jak je bohatý. Paní karena zmizela za dveřmi paláce i se svým doprovodem a napětí na tržišti opadlo. Zato ona měla napilno. Musela zajistit večeři pro návštěvu, která dnes poctí markraběnku Markétu Opavskou. Markraběnka právě teď vybírala na statku za Brnem lovecká štěňata jako dárek pro vzácné návštěvníky.
Honosný vůz kodrcal po vodou vymleté cestě, vinoucí se lesem. Před ním a za ním jeli vojáci pod barvami moravské markraběnky. Les nádherně voněl a blyštěl se rosou. velitel družiny Marek z erlachu pozoroval stromy kolem cesty. Činil tak spíše ze zvyku než z nějaké obavy. v lesích kolem Brna se občas usadili lapkové, ovšem na markraběcí družinu by si nikdo netroufl. Muži jeli nemluvíce, bylo slyšet jen drnčení kol a kopyta koní. Marek najednou zpozorněl. Něco uslyšel. Nějaký zvuk, který do lesa nepatřil. Znělo to jako mrouskající se kočka, ale Markovi z toho tuhla krev. Cítil smrt. Muži také něco zaslechli a jejich koně automaticky zvolnili krok. Muži se dívali na Marka, jak rozhodne. Dal pokyn k zastavení. Hlomoz způsobený jezdci a vozem utichl. všichni naslouchali. Opět se ozval nářek. to už se otevřely dveře vozu a ven vykoukla Agnes z Hvězdlic. v náručí držela štěně.
„Co se děje, pane Marku?“ zeptala se. Najednou i ona uslyšela zakňourání.
„Dítě?“ hlesla nevěřícně, položila štěně na sedadlo a vystoupila z vozu.
teď se z vozu vyklonila i markraběnka Markéta Opavská. také držela jedno rozkošné štěně.
„Zůstaň ve voze, Milosti,“ zavelel Marek nekompromisně.
10
Markéta přikývla a opět se ztratila v hloubi vozu. Dodržovala pravidla, která Marek určil. vlastní hlavou se zaručil markraběti za její bezpečnost.
„Paní Agnes, ty zůstaň na cestě. Muži se podívají do lesa.“
Agnes ho ale neposlouchala. vběhla mezi stromy, odkud se ozývalo nyní již zřetelné dětské kňourání. Marek seskočil z koně a s dvěma muži ji následoval. Agnes teď stála v trávě a dívala se na něco před sebou.
„Proboha!“ vykřikla a na chvíli si dlaněmi zakryla oči, jako by to nechtěla vidět.
Marek se rozběhl a zastavil se až u ní. Na zemi u křoví ležela dívka v prostých zakrvácených šatech. v náručí držela novorozené dítě zabalené v pleně. Umírala, ale v očích se jí zračilo štěstí, že její dítě ti lidé zachrání.
Agnes se vzpamatovala. Z ramen si sundala plášť a dítě do něho zabalila. Nechala je ležet u matky.
„Děkuju…“ naznačila žena rty vděčně.
„Jmenuji se Agnes z Hvězdlic,“ představila se příchozí. „O tvoje dítě se postarám. Jak se jmenuješ?“
„Je to Adam,“ řekla žena a usmála se.
„Jak se jmenuješ ty?“ zeptala se Agnes a chytila ženu za ruku.
ta naklonila hlavu směrem k dítěti a naposledy se na svého synka podívala. Agnes jí stiskla dlaň.
„Jak se jmenuješ?“
„Agnes, je mrtvá,“ položil jí Marek ruku na rameno.
Bylo to důvěrné gesto, které by si Marek jindy nedovolil. Ovšem nyní potřeboval, aby Agnes pochopila naléhavost situace.
Agnes vzala dítě v plášti a vstala.
„Chudinka…“ politovala mrtvou matku.
„Běž do vozu, paní,“ poručil jí Marek a pak se obrátil na dva muže, kteří stáli za ním.
11
„Zůstanete tady. Pošlu sem vůz a biřice. Odvezete ji do města do márnice.“ Muži přikývli. Agnes z Hvězdlic přinesla dítě do vozu. Markraběnka Markéta se málem rozplakala, když uviděla ten uzlíček. sama měla doma dvouměsíční dceru kateřinu a stále byla po porodu rozcitlivělá. Agnes vybalila dítě z pláště a rozbalila plenu, aby se podívala, jestli je ošetřené. Bylo v pořádku. Matka po porodu ještě stihla podvázat pupeční šňůru, ale pak zřejmě vykrvácela. Agnes chtěla zakrvácenou plenu vyhodit, ale markraběnka si všimla, že je na ní něco vyšito. Iniciála „A“ ve zlatomodrém provedení. symbol Anshelmů. Zaraženě se na plenu dívaly. Anshelmové byli vážení brněnští patricijové. Patřili k těm nejbohatším ve městě. Anshelmus Anshelm byl letos opět členem městské rady, patřilo mu ve městě několik domů a v okolí Brna i několik dvorů. Mnoho měšťanů i samotné město mu dlužilo velké sumy peněz, které jim půjčoval.
„Co to znamená?“ zeptala se Agnes.
Markraběnka pokrčila rameny. „Bude lepší, když si to necháme pro sebe. ta žena mohla plenu ukrást nebo někde najít.“
„Nebo je to nemanželské dítě někoho z Anshelmů.“
„Bez důkazů nemůžeme nikoho obvinit,“ krotila ji markraběnka. „víš, jak jsou přísežní choulostiví na svou čest.“
„tak co uděláme?“
„Marek z erlachu se o to postará. ty se postarej o dítě.“
„Ano, Milosti,“ odpověděla a přitiskla dítě k sobě.
Marek z erlachu dovezl markraběnku v pořádku do markraběcího paláce na rybném trhu a chystal se odjet, aby poslal do lesa vůz pro mrtvou ženu. Ovšem markraběnka ho hned nepustila.
12
„Pane Marku, potřebuji s tebou mluvit,“ řekla, když na dvoře vystoupila z vozu, a naznačila, ať ji následuje. Nezbylo mu než ji poslechnout. seskočil z koně a šel za ní a za Agnes nesoucí dítě až do paláce, do komnat určených pro fraucimor. Agnes se i s dítětem ztratila v části určené pro služky a oni dva zůstali v přijímací síni. Markraběnka naznačila služkám, které tady uklízely, ať je nechají samotné. Bylo to zvláštní. Markraběnka se s jednotlivými muži o samotě nikdy nestýkala. když osaměli, vytáhla zpod pláště plenu s vyšitým zlatomodrým „A“ a podala ji Markovi. „Prošetři to, pane Marku,“ požádala ho. „Ale opatrně. Anshelmové jsou nám oddaní a někomu by se možná hodilo, aby měli problémy.“ vtom vešla do místnosti paní karena a podívala se na markraběnku trochu vyčítavě, že porušuje etiketu. když však uviděla plenu, pochopila, že k tomu měla důvod. Marek paní karenu pozdravil úklonem a zadumaně si prohlížel plenu.
„Ujmu se toho vyšetřování, Milosti. Ovšem ta dívka ji mohla ukrást.“
„to by bylo asi nejlepší pro Anshelmy. Ale pak by musela mít přístup do jejich domu. A to může být pro tebe vodítko, kde hledat.“
„Co s tím dítětem uděláš?“
„Nechám ho zatím tady. Až zjistíme víc, pak se rozhodnu.“
„Možná je nemanželské,“ upozornil ji.
„Potom mělo štěstí,“ usmála se markraběnka Markéta. „Čeká ho lepší osud než jako pancharta.“
Marek jí podal plenu zpět. Markraběnka ji zase podala paní kareně.
„ s chovám ji u sebe,“ řekla paní karena. „Možná ji budeme ještě potřebovat. A Milosti, medikus Jiří dítě právě
13
prohlíží. Na první pohled je v pořádku. Jen má strach, aby nebylo nachlazené. Možná ho budeme muset dát dohřát do trouby.“
„vyhřáté cihly v houních budou stačit,“ nesouhlasila markraběnka. „Dítě není nedonošené.“
„Jen jestli nám to dítě paní Agnes vydá,“ podotkla paní karena trochu zjihle.
„tak ji nechte, ať se o něho postará,“ usmála se markraběnka. Moc dobře znala Agnesinu touhu po dítěti.
Marek z erlachu odjel na Dolní náměstí do domu rychtáře Jakuba z rohru. Potkal ho, právě když vycházel z průjezdu. Jakub z rohru byl vysoký muž, starý něco přes čtyřicet let. Měl bledou pleť posetou drobnými světlými pihami a světlé vlasy. Přes manželku byl spřízněný s bohatým brněnským patricijským rodem Goblinů a měl v městě velké slovo. s Markem dobře vycházeli. rychtář Jakub pocházel z rohru v Horních r akousích a starobylý rod erlachů z tyrolska znal. Oba muži si vážili jeden druhého. svými schopnostmi se vypracovali na nejváženější muže na Moravě. „Pane z erlachu,“ uklonil se mu rychtář Jakub. „Co tě přivádí?“
Bystře přejel očima tři muže a jejich koně, kteří Marka doprovázeli. „rychtáři Jakube, potřebuji vůz a biřice. v lese jsme našli mrtvou ženu.“ rychtář Jakub se zakabonil. „Zamordovaná?“
„Ne, zemřela při porodu,“ řekl Marek. rychtář Jakub si trochu oddechl. „Ještě že tak. Už jsem myslel, že tu máme další mord. však jsi slyšel, ne?“
14
Marek přikývl. Před týdnem našli zamordovanou nevěstku v hájku pod Puhlíkem. Z její smrti obvinili kuplíře vacka. Jeho vina byla zcela jasná, ostatně sám se přiznal. Byl popraven. Ne kvůli vraždě nevěstky, za tu by se mohl i vykoupit. Ale při použití útrpného práva přiznal také několikaleté okrádání kupců, stejně jako nevěstek. to už byl závažný zločin na majetku bohabojných měšťanů domácích i přespolních.
„Našla ji markraběnka Markéta,“ přidal Marek. „Chce, aby se zjistilo, kdo to je. Dítě žije.“
„Dobře, pojedu tam,“ řekl rychtář Jakub trochu rozladěně. „Není to sice zločin, ale kvůli tobě se toho ujmu.“ Právě se chystal kontrolovat šenky i s dvěma přísežnými, Mikulášem ellendim a Jiřím Huzovským, kteří dostali na starost šenkýře a jejich živnosti.
„Nemusíš, rychtáři Jakube,“ pospíšil si Marek. „Nechci zasahovat do tvé pravomoci, ale pokud mi dáš biřice a vůz, zajedu pro ni. Moji muži tam na mě čekají.“ rychtář Jakub zamrkal. Docela se mu to zamlouvalo. věděl, že markraběnka Markéta je útlocitná žena, a neshledal v tom nic podezřelého, aby musel zakročit. Nějaká venkovanka si vyšla na byliny a nečekaně porodila. Naopak Marek trnul, aby Jakub neprokoukl, že ho chce obejít. rychtář neměl Anshelmy moc rád. Občas se s nejstarším Anshelmem Anshelmem handrkovali o své pravomoci ohledně městské rady. Anshelmus Anshelm důsledně trval na tom, že rychtář se jejího zasedání může zúčastnit jen na pozvání. rychtář zase trval na tom, že jako zástupce markraběte může být přítomen kdykoliv. A právě tyhle tahanice ohledně pravomocí mezi nimi dělaly zlou krev. Marek musel být opatrný, nevěděl, jestli ta žena u sebe nemá ještě něco, co by mohlo na Anshelmy odkazovat. rychtář, či spíše biřici by si to jistě nenechali pro sebe,
15
i když měli výslovně zakázáno veřejně mluvit o svém úřadě.
„Uděláš mi službu, pane,“ řekl nakonec rychtář Jakub. „Přijdu až do svatopetrské márnice i s podrychtářem Bernardem. ten ti bude k ruce, zná město jako nikdo jiný.“ „Dobře,“ odlehlo Markovi. „Možná ji pozná.“ „Pokud je z Brna, tak určitě. Obhlédnu šenky, jestli nešidí hosty a zachovávají klid a mravopočestnost, a počkám na tebe v márnici. Nechám zavolat také městského medikuse Šimona.“
vrátil se do domu pro své pomocníky a vůz. rychtář měl k dispozici městské biřice, kteří sídlili na radnici jako prodloužená ruka městské rady. Biřici tedy sice vykonávali pokyny rychtáře, ale také všech radních, kteří město řídili. rychtář jako zástupce markraběte moravského musel ovšem vykonávat i činnost na radě nezávislou, proto měl svou vlastní družinu mužů, kteří podléhali jen jemu a byli jím i placeni z výnosu pokut. Biřici patřili k nejneoblíbenějším obyvatelům města a ostatní měšťané jimi pohrdali. Být v družině brněnského rychtáře však pokládali za štěstí.
Za chvíli již z průjezdu rychty vyjel vůz s dvěma muži. rychtář šel za vozem a mávl jim a Markovi na šťastné pořízení.
Marek přijel k místu v lese, kde nechal své muže. rychtářovi muži se na něho nerozhodně podívali. Ohledání mrtvoly nebyla jejich práce – tu dělali biřici a městský medikus Šimon – a zdálo se, že se do toho nehrnou. Marek jim naznačil, ať zůstanou na voze. Jen si od nich vzal plachtu na zabalení těla. společně s vaškem, svým pobočníkem, se sklonili nad nebožkou. Mrtvá dívka byla mladá, mohlo jí být tak šestnáct. tělo měla drobné, ale dobře živené. rozhodně se
16
nejednalo o tulačku. košile a kytlice teď byly zakrvácené a špinavé od trávy a hlíny, ale zdály se kvalitní. snad nějaké selské děvče.
„Proč rodila tady v lese?“ zeptal se vašek. „Určitě to bylo její první dítě.“
„Možná ještě neměla rodit,“ pokrčil Marek rameny. „třeba šla na byliny nebo na houby.“
„Byla hezká,“ podotkl vašek.
„Nic u sebe nemá,“ prohlédl Marek její dlaně i krk. „Ani žádný amulet nebo křížek.“
„Podívám se kolem v trávě,“ řekl vašek. „A jestli šla na byliny, měl by tu být košík.“
Po delším hledání nakonec oba konstatovali, že dívka s sebou nic neměla. Zabalili ji do plachty a pustili k ní rychtářovy muže, aby ji naložili na vůz. Pak se všichni muži na koních zařadili za vůz a doprovázeli mrtvé tělo jako truchlivý pohřební průvod.
Pradlena sibyla, třicetiletá štíhlá krasavice, opustila markraběcí palác spokojená s dvěma groši v kapsáři. Paní karena sice nepustila jediný parvus zbytečně, ale na čistotě prádla nikdy nešetřila. Zvláště teď, když markraběnka porodila dítě, měla sibyla neustále co dělat. téměř každý den nosila z markraběcího domu uzel prádla k řece a další den koš vypraného a suchého prádla zpět. Na dvoře markraběcího domu sice byla prádelna s káděmi s dešťovou vodou, ale ta se používala převážně v zimě, nebo když často pršelo a dešťové vody byl dostatek. sibyla prošla Brněnskou bránou a seběhla dolů k svratce k Mořicovým jatkám a pak dál proti toku ke svému dřevěnému domku, který stál přímo na břehu řeky. Od domku vedlo do řeky krátké dřevěné molo, na němž sibyla prala prádlo. vedle domku stálo několik kádí, kam se
17
chytala dešťová voda, ve které se prádlo namáčelo, aby se pak v řece pralo snadněji. Domek byl jednoduchý, ale i tak bylo jasné, že se sibyla musí ohánět, aby si ho udržela. kolem domku v husté trávě stála řada tyčí s nataženými motouzy a na svěžím zeleném trávníku bylo ještě rozprostřeno několik obyčejných lněných plachet. sibyla nechala ranec s prádlem na molu, odemkla dům a vešla dovnitř. když vyšla, měla na sobě jen plátěnou košili. Cop si omotala kolem hlavy a v rukou nesla misku s mýdlem, které si sama vyráběla ze směsi louhu, dřevěného popela a loje. Občas od paní kareny dostala cizokrajné mýdlo, které opojně vonělo, ale tím mohla prát jen prádlo pro markraběnku a dítě. Misku s mýdlem položila na molo vedle rance a vrátila se pro dřevěnou palici, kterou do prádla tloukla, aby rychleji pustilo špínu. rozvázala ranec a třídila prádlo podle stupně zašpinění. Najednou narazila na plenu z jemného plátna, která zcela jistě nepatřila mezi věci markraběnky. Poznala symbol Anshelmů. víc ji však zarazilo to, že plena byla zakrvácená a krev ještě nezaschla zcela. Ihned namočila plenu do vědra a do něho přidala trochu mýdla. Možná se jí ještě podaří plenu vyprat.
Potom nejšpinavější prádlo namočila do kádě s vodou a mýdlem. Ostatní prádlo namáčela v řece, tloukla do něho palicí a pak ho pohodila na molo. když si tak prádlo připravila, vybrala si jednu košili, namydlila ji a tloukla do ní znovu. Poté košili vymáchala v řece a dala jí další dřevěnou nadílku. Byla tak zabraná do práce, že ani nezpozorovala dívku, která vešla na molo.
„sibylo, potřebuješ pomoct?“
Otočila se a spatřila Jahůdku, osmnáctiletou drobnou a velmi půvabnou dívku. Přikývla, přestože pomoc nepo-
18
třebovala. Parvus, který za dnešní práci Jahůdce dá, ji nezruinuje a Jahůdce pomůže. Jahůdka radostně odhodila sepranou kytlici, zůstala jen v košili, omotala si cop kolem hlavy a běžela do domku pro další palici na otloukání prádla. klekla si vedle sibyly a s chutí se pustila do práce.
v márnici na svatopetrském hřbitově už na Marka z erlachu čekali rychtář Jakub z rohru, podrychtář Bernard a městský medikus Šimon. Podívali se na dívku, kterou rychtářovi muži položili na nosítkách na studenou kamennou podlahu, a vyslovili tutéž domněnku jako Marek. Je to selka. Medikus Šimon si ji nejprve jen pozorně prohlížel. Byl to vzdělaný muž, školený na stejných německých lékařských univerzitách jako markraběcí medikus Jiří. Ovšem Šimon byl ještě mladý, potřeboval nabrat zkušenosti ve svém oboru a také prokázat pokoru a trpělivost při službě i těm nejubožejším křesťanům. Jistě ho čekala skvělá budoucnost, třeba i u některého ze šlechtických dvorů.
„Znáte ji?“ chtěl vědět Marek.
„Ne,“ pokrčil rychtář Jakub omluvně rameny.
Podrychtář Bernard se k němu přidal. „Z města nebyla, to bych ji znal. Nebo tu byla jen krátce ve službě. Mohla ale bydlet na jedné z usedlostí kolem Brna, některé patří i šlechtě. tam nechodíme.“
„Objedeme všechny usedlosti, jestli jim někde náhodou nechybí těhotná dívka,“ navrhl Marek. „vy to samé zjistěte ve městě.“
„Dobře,“ souhlasil rychtář Jakub. Měšťané většinou neměli rádi, když jim šlechta vstupovala do městského práva, ale v tomto případě to vůbec nevadilo. rychtář i podrychtář zastupovali ve městě krále, vlastníka města, a měli spolu s přísežnými velký vliv na chod celého města
19
a příměstí. král do Brna občas zajížděl, ale většinou o všem rozhodovala městská rada a rychtář. Ovšem to bývalo dřív, než do Brna před třemi roky přesídlil markrabě Jan Jindřich a město se stalo hlavním městem Markrabství moravského. Právně se sice skoro nic nezměnilo, ale o řadě věcí teď rozhodoval markrabě. A vliv na jeho rozhodování měla i moravská šlechta, která ho obklopovala a skupovala nebo stavěla ve městě své domy. I s tou teď museli měšťané vyjít v dobrém. A Marek z erlachu byl mocný muž, i když to nedával najevo. tento třicátník byl přítelem markraběte Jana Jindřicha a jeho pravou rukou. všichni věděli, že je pojí také rodinné pouto, i když přes levý bok. Markrabě měl levobočného syna Jana s Andělou z erlachu, Markovou sestrou. Pověst o jejich dlouholeté lásce, než byl Jan Jindřich králem karlem víceméně donucen oženit se s Markétou Opavskou, kolovala Čechami i Moravou už jako legenda. Poddaní jejich lásce přáli, i když byla marná. královský princ se s chudou šlechtičnou nikdy neožení. to věděla i Anděla a po markraběcím sňatku vstoupila do kláštera klarisek v Praze, kde brzy zemřela. Podrychtář Bernard si trochu povzdychl. Život šlechty byl tolik jiný než život měšťanů. Měšťané vždycky vzhlíželi k tomu, jak se šlechta obléká, jak rozsévá po světě své levobočky, jak se opíjí a rozhazuje peníze a jak dvorně se chová ke svým vznešeným ženám. I když šlechtic zchudne, stále se honosí modrou krví a je akceptován svou vrstvou jako sobě rovný. Měšťan, hlavně patricij, který se podílel na správě města, si takový život dovolit nemohl. ten, kdo chtěl spravovat město, musel být člověk spolehlivý, bohatý, čestný a chytrý. k tomu patřilo i dobré domácí zázemí a dodržování všech nařízení, ať městských, církevních nebo panských. Patricijové si sice mohli dovolit přepych, ale jen takový, aby o své bohatství nikdy nepřišli. Patri-
20
cijem byl člověk právě proto, že měl peníze a čest. když o jedno z toho přišel, nebyl nikdo. Medikus Šimon teď zvedl dívce kytlici, aby zjistil, jestli opravdu porodila. Ostatní muži se uctivě otočili zády.
„vykrvácela,“ řekl Šimon. „Byla moc drobná a dítě zřejmě velké. to by měla problém odrodit i zkušená porodní bába.“
„takže to opravdu není zločin,“ oddechl si ještě jednou rychtář Jakub. „Můžeme ji pohřbít.“
Markraběnka Markéta Opavská ležela na lůžku ve své ložnici a vedle sebe měla dvouměsíční kateřinu Lucemburskou. Děvčátko spalo. Bylo podobné svému otci Janu Jindřichovi a paní karena tvrdila, že je celá jeho matka, královna eliška Přemyslovna. Markrabě Jan Jindřich měl právě dost napilno. Z vídně, kde pobýval v březnu se svým bratrem karlem Iv., se vrátil do Brna a nyní už týden objížděl Moravu, prý aby poznal své poddané. Markéta však věděla, že Jan Jindřich má jeden zcela určitý cíl – aby posílil svou pozici v markrabství, chce skoupit od šlechty co nejvíc půdy, kterou jí rozprodal jeho otec Jan Lucemburský za své slavné, ale nehospodárné vlády. Naopak Jan Jindřich byl dobrý hospodář, to za dobu manželství už poznala. Zřejmě zdědil záživnou krev po svých přemyslovských předcích. Markrabě Jan Jindřich i král karel sice vyvíjeli horečnou hospodářskou aktivitu ve prospěch země, ovšem dynastie byla ještě v oficiálním smutku. rodinu postihla tragédie. Markéta si povzdychla a začala se modlit. v únoru při porodu zemřela i s dítětem její mladá švagrová Anna Falcká, karlova manželka. Lucemburská dynastie strádala. Chyběl jí syn a dědic. sedmatřicetiletému králi zůstala naživu ze dvou manželství a čtyř narozených dětí jediná
21
dcera kateřina. Dítě královny Blanky z valois. Ovšem král se z nedávné smrti Anny rychle otřepal, netruchlil. Ani na držení smutku nebyl čas. Dědic nepočká. to už království před léty přece jednou zažilo. král václav II., děd obou Lucemburků a Markétin strýc, vychoval jediného syna a ten byl zavražděn. kdyby se oženil hned po smrti své první ženy Guty, možná by nastala zcela jiná situace. Ale krásná milenka Anežka z Chvalkovic prý krále dočista očarovala a dokázala ho sedm let ovládat. Pak již bylo pozdě, pro krále i pro zemi. Mladičká královna rejčka porodila jen dceru a král václav II. pár dní po jejím narození zemřel. Ovšem karlova nová domluvená žena Anna svídnická je také příliš mladá. Je jí sotva čtrnáct. král karel musel slíbit její ovdovělé matce, princezně kateřině Uherské, že Annu po uzavření sňatku nechá ještě aspoň rok u ní na budínském dvoře. král to stvrdil ve vídni, kde byl sňatek v březnu domluven. svatba se bude konat koncem května právě v Budíně. Musí si ale počkat na dispens od papeže Inocence vI., že svatbu povoluje, když jsou ženich a nevěsta v blízkém stupni příbuzenství. Oba rodiče Anny svídnické byli příbuzní s králem karlem. Ostatně s blízkým příbuzenstvím měla Markéta své neblahé zkušenosti. „Milosti,“ ozvalo se najednou ode dveří. Zaujata svými myšlenkami ani nepostřehla, že je Agnes v pokoji. „Ano, Agnes?“ Agnes popošla blíž k posteli. „Chtěla bych si to dítě nechat,“ požádala markraběnku. Markéta jí ukázala, aby se posadila na postel k ní. „Budeš mít své dítě,“ odpověděla. „Ne,“ zavrtěla Agnes hlavou. „Jedno manželství mi stačilo. Nikdy se už nevdám.“
22
„všichni muži nejsou zlí.“ „ten můj byl. Určitě bych to zažila znovu.“ služka zaklepala na dveře a vešla. „Paní scholastika z kamence je už v Brně,“ uklonila se. Markraběnka vstala a poručila služkám, aby ji oblékly.
s paní s cholastikou z kamence se Markéta Opavská setkala odpoledne v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na starém Brně. Markraběnku doprovázely šlechtičny z jejího dvora, příslušnice nejvýznamnějších moravských rodů, dámy z kravař, Pernštejna, Holštejna, Šternberka a Mezeříčí. Paní scholastika měla s sebou jen tři starší dámy, vdovy z její přízně z kamence, které ji na cestách za pokáním doprovázely vždy. Dnešek byl vyhrazen pro soukromé rozjímání. slavnostní mše se měla konat zítra. Pozdravily se kývnutím hlavy a obě vznešené dámy i dámy z jejich doprovodu se pohroužily do tiché modlitby. Přesto Markétě neuniklo, že paní scholastika vypadá na svůj věk výborně. Bylo jí už sedmdesát tři a byla stále čilá. Markéta ji musela obdivovat. to, co za svůj dlouhý život prožila, bylo obdivuhodné. scholastika z kamence byla ženou nejbohatšího a nejmocnějšího šlechtice své doby, krásného Jindřicha z Lipé. Ještě teď na něho v Brně, kde několik let v markraběcím paláci žil se svou milenkou Alžbětou rejčkou, pamětníci vzpomínají jako na velmi přitažlivého muže sličné tváře a lepé postavy. Jak na něho vzpomíná samotná scholastika, to nikdo netušil. Nikdy proti němu neřekla půlku slova a zdálo se, že překousla i to, jak moc ji ponížil. Po téměř dvacetiletém manželství ji opustil a patnáct let smilnil v hříšném vztahu s dvojnásobnou královskou vdovou, kterou prý vášnivě miloval až do konce svého života. Paní scholastika jezdila
23
do Brna od doby, kdy se její a Jindřichova dcera kateřina stala abatyší ve starobrněnském klášteře, který založila právě rejčka společně s Jindřichem. Jindřich zemřel před dvaceti čtyřmi lety a na své přání byl pohřben v tomto kostele. Paní scholastika se pak pravidelně jednou ročně na podzim přijížděla modlit na jeho hrob. Nepřestala ani tehdy, když po sedmi letech zde pod kostelní dlažbou přibyl i hrob zesnulé rejčky. Nikdo nevěděl, jestli její modlitby směřovaly i k ní. své zvyky změnila paní scholastika až před třemi lety, kdy v zimě zemřela abatyše kateřina, její dcera. scholastika začala jezdit do Brna na hroby svých blízkých v dubnu. Z Brna se pak vydávala do kláštera v Marienthalu, kde zhruba ve stejné době jako kateřina zemřela její druhá dcera Markéta, také abatyše. Doprovázela ji vždy její třetí dcera, paní klára z Lipé. Markraběnka Markéta ji teď v kostele neviděla, ale bylo jisté, že přijede. scholastika se zdržela v Brně vždy alespoň dva týdny. Ze sedmi dětí paní scholastiky tak žily už jen dvě, právě klára a pan Čeněk z Lipé, který byl u své matky v určité nelibosti pro svůj prostopášný život. Ona sama ještě bděla nad výchovou svých nezletilých vnuků po svém nejstarším synu Jindřichovi, řečeném Železném, a po jeho manželce Anežce z Blankenheimu, sestřenici krále Jana Lucemburského. Jan Jindřich i král karel Iv. měli velkou slabost pro své příbuzné, a ctili proto i jejich předky. Paní scholastika tedy bývala ctěným hostem, kdykoliv se ohlásila. také dnešní chystaná večeře v markraběcím paláci se konala na její počest. Najednou u dveří kostela nastal ruch. všechny modlící se ženy se pootočily. spatřily asi čtyřicetiletou, velmi hezkou ženu se skupinou pěti dam za zády. Na tváři paní scholastiky se objevil úsměv. také žena, když ji rozeznala v kruhu jejích dam, se k ní hnala.
24
„Maminko,“ poklekla paní klára z Lipé před svou matkou a políbila jí ruku.
ta ji pozvedla k sobě a políbila na tvář. klára si pak všimla i markraběnky a trochu zahanbeně se k ní uklonila. Chtěla tím odčinit to, že si jí nevšimla hned. Modlitby potom pokračovaly opět v tichu.
klára z Lipé se modlila, ale bylo na ní vidět, že se nesoustředí. Byla hezká po svém otci a byla po něm i rozmarná. Nebylo tajemstvím, že Jindřich z Lipé církvi kapsu ani srdce nikdy příliš neotevřel. starobrněnský klášter byl světlou výjimkou, vnucenou mu zřejmě vdovou rejčkou, která tak chtěla vykoupit jejich hříšný poměr.
Po chvíli již začala klára evidentně lelkovat. Prohlížela si kostel, počítala kachle na zemi a obhlížela označené hroby jejího otce i vdovy královny rejčky. Naštěstí již paní scholastika dala pokyn, že jsou modlitby u konce. Dámy vyšly z kostela a zastavily se na klášterním nádvoří. Markraběnka je oslovila první. „vítám vás, paní scholastiko a paní kláro, doufám, že přijmete mé pozvání na večeři. Markrabě Jan Jindřich ale bohužel není v Brně.“
„Jistě, Milosti,“ uklonila se scholastika. „Doprovodí nás i můj syn Čeněk z Lipé a také můj zeť Ješek z kravař.“ „výborně,“ přikývla markraběnka. „Pozvu tedy i pana Beneše z kravař a ze strážnice a také pana Jana z Boskovic.“ „Zajisté, bude nám potěšením,“ souhlasila paní klára nadšeně, že prožije zajímavý večer.
Hrobníkova žena tělo mrtvé dívky umyla a oblékla do čistého rubáše, který jí poslala Agnes z Hvězdlic, aby ji důstojně pohřbili. rychtář Jakub z rohru nařídil, aby se na ni podívali všichni biřici ve městě. Jeden ji poznal.
„Chodívala na Puhlík.“
25
„to není nevěstka,“ řekl rychtář Jakub jistě. „Není, ale chodívala tam. Byla těhotná. Myslel jsem, že je příbuzná některé z nevěstek.“
„Dobře, tak zítra na Puhlík zajdeme,“ rozhodl rychtář Jakub. „Řeknu o tom i panu Markovi z erlachu.“
večeře v markraběcím paláci probíhala v přátelském duchu. Markraběnka Markéta Opavská seděla v čele stolu. Po její pravé ruce na čestném místě seděla scholastika z kamence, vedle ní její dcera klára z Lipé a její manžel Ješek z kravař, nejvyšší komorník olomoucké cúdy. kláře bylo čtyřicet tři let a pětačtyřicetiletý Ješek byl její druhý manžel. klára měla z prvního manželství s Janem z klingenberka jediného syna. s Ješkem z kravař spolu byli již osm let, ale s dítětem nepočítali, protože ani první Ješkova žena mu děti nedala. Přestože měl pan Ješek v průběhu let několik milenek, ani jedna z nich neotěhotněla. Bylo jasné, že vina nebude pouze na těch ženách.
Po levé ruce markraběnky seděl Marek z erlachu a vedle něho byli usazeni mladý markraběcí kancléř Beneš z kravař a ze strážnice, syn Ješkova bratra voka, a čtyřicátník Jan z Boskovic, nejvyšší komorník brněnské cúdy. Naproti markraběnce měl místo Čeněk z Lipé, syn paní scholastiky, který právě oslavil padesáté třetí narozeniny. Jeho matka ho stíhala rozporuplnými pohledy. svého syna milovala, ale nemohla mu zapomenout to, že promrhal skoro celé dědictví po svém pohádkově bohatém otci.
Na přání paní scholastiky se večeře konala jen v úzkém kruhu, bez dvorních dam jak jejích, tak i markraběnčiných. Paní scholastika už přece jen dávala přednost klidu.
Na stole na stříbrném nádobí voněly rybí pochoutky a hosté již delší dobu ochutnávali speciality, které jim málem vyrážely dech. klára z Lipé již snědla zbytek ústřic
26
a nyní labužnicky uždibla kousek porcované ryby, přelité nějakou omáčkou.
„výborné! to je nějaká potvora z moře, ne?“ podotkla.
„Štika z brněnského rybníka,“ usmála se markraběnka Markéta. „Ale můj otec mi na čas půjčil svého italského kuchaře. Je to přímo kouzelník.“
„Abatyše Alžběta říkala, že tvoje dcera Perchta bude již brzy skládat věčný slib, pane z Boskovic,“ obrátila se na brněnského komorníka scholastika.
„Ano,“ nadmul se Jan z Boskovic pýchou.
„Je mladá, ale jednou by mohla stanout v čele starobrněnského kláštera,“ přidala se markraběnka Markéta. „všichni ji chválí pro její čistotu a dobrotu.“
Jan z Boskovic se tvářil, jako by slyšel rajskou hudbu. Jeho manželka Anna Mezeříčská z Lomnice mu dala kromě jediné nejstarší dcery tři syny a nyní byla opět těhotná. Ješek z kravař dojedl štiku a znaveně oddechl.
„Opravdu výborné,“ usmál se na markraběnku. „ten kuchař je mistr.“
„Ale strýčku,“ oponoval mu Beneš z kravař. „tvůj kuchař je stejně dobrý a narodil se v kravařích.“
„tak to mi ho, pane Ješku, budeš muset na čas půjčit, ať kuchaře můžeme porovnat,“ usmála se markraběnka Markéta.
„Jistě, Milosti, stačí říct. Mám takových výborných kuchařů víc. Můžu rozdávat.“
„Beru tě za slovo, pane,“ odpověděla markraběnka Markéta. „Uvidíme, jestli kravaře trumfnou Florencii.“
„Ale Milosti, doufám, že budeš soudit podle chutí, a ne podle věhlasu!“ usmál se i Ješek z kravař. „Můj kuchař se sice narodil v kravařské stodole, ovšem umění chuti dostal od Boha. A takové dary se dostávají stejně na vsi i ve městě, Bůh je v tomto spravedlivý.“
27
„Jistě, pane Ješku,“ přidala se markraběnka Markéta ke konverzačnímu špičkování. „Uvidíme tedy, kde náš Pán naděloval v případě kuchařů více.“
Po večeři se Marek z erlachu odebral na Špilberk, kde bydlel. Jeho sluha mu předal vzkaz, který přinesl čeledín z hradu Horákov, že jeho syn je již v pořádku. Horkost překonal bez následků. Marek si oddychl. Jeho synu Mikulášovi byly tři roky. Byl nemanželský, ale zatím to bylo jediné dítě, které Marek zplodil. Horákov dostal Marek od markraběte do užívání v době, kdy se za Janem Jindřichem přestěhoval do Brna. Hrad a nedaleká vesnice s polnostmi byly výnosné zboží necelou hodinu cesty koňmo od města. Marek se tam usadil i se svou milenkou Alžbětou, chudou zemankou. Miloval ji, ale sňatek nepřicházel v úvahu. Alžběta kromě své modré krve neměla naprosto nic. Nebýt Marka, jako sirotek bez prostředků by skončila v klášteře, kam měla namířeno. Alžběta byla přes své mládí moudrá dívka a přijala Markovu nabídku na hříšné soužití bez rozpaků. syn Mikuláš jejich lásku završil. Alžběta zemřela před dvěma lety na souchotě. Marek se poté odstěhoval z hradu Horákov na Špilberk. Zprvu proto, aby na Alžbětu zapomněl, a pak z pohodlnosti. Mohl tak být s markrabětem Janem Jindřichem stále v úzkém kontaktu. Horákovský hrad i vesnici spravoval kastelán Macek a jeho žena se starala o Mikuláše. Marek tam pravidelně jednou měsíčně zajížděl podívat se na syna a zkontrolovat hospodářství. Markovi patřily ještě tři dvory v okolí Brna. tam však moc nejezdil. Měl správce, kteří mu byli oddaní a příliš ho nešidili. Měl tedy dostatek peněz pro svou potřebu. kam ovšem poslední rok jezdil pravidelně, byl hrad staré Zámky. stál jen kousek od Horákovského hradu a patřil mladé vdově Anděle. v testamentu jí ho připsal její manžel
28
k doživotnímu užívání. Jeho synové z prvního manželství zuřili, ale nemohli nic dělat. Anděla byla divoká dívka a znovu se vdávat nechtěla. Její dvě sestry zemřely při porodu a Anděla byla pověrčivá. Byla přesvědčená o tom, že v dalším manželství by otěhotněla a zemřela. Do Marka byla zamilovaná, ale ani to ji nezviklalo v jejím předsevzetí. Oběma jim současný stav vyhovoval. A tak teď Marek přemýšlel, že si brzy najde čas na návštěvu starých Zámků a že se podívá i za malým Mikulášem.
29
IIr áno přinesl na Špilberk Markovi z erlachu jeden z městských biřiců vzkaz, že ho podrychtář Bernard čeká pod Puhlíkem. Marek tedy zavolal své dva muže a společně sjížděli křivolakou cestou ze Špilberku dolů do předměstí. kopec Puhlík byl již dlouhá léta útočištěm nevěstek. Město je vykázalo před své brány, aby udrželo v obci klid a pořádek. Mohly ještě lákat chtivé muže podél cest, ale muselo se tak dít mimo míst na dohled od hradeb. Před pár lety povolili přísežní provozovat nevěstinec i uvnitř hradeb ve dvou domech v České ulici poblíž Židovské brány, které měli na starosti měšťané sidlin a Agnes a odpovídali za klid a pořádek. A opravdu – s takto zajištěnými nevěstkami nebyl žádný problém. Jinde v Brně a na jeho předměstích nevěstky nesměly nabízet své služby. Město zavíralo oči jen nad podobnými službami lazebnic v městských lázních, kde host mohl mít i jiné požadavky nad rámec očisty těla. Ovšem záleželo na samotné lazebnici, zda mu vyjde vstříc. Nebylo tajemstvím, že služeb lazebnic využívala většina měšťanů i přísežných ve městě, ovšem co se v kádích s horkou vodou dělo, to se všichni mohli jen dohadovat. Lazebnice měly ústa zamčená a nikdo se nedověděl, kdo z hostů přišel jen za koupelí a kdo i za tajným potěšením. Největší oblibě se těšila krásná lazebnice Pragarinna, třicetiletá zrzka bujných vnad. Mužům mnohdy stačil jen pohled
30
na její poloobnažené tělo, na které se v horké páře lepila vlhká košilka. Že měla movité ctitele, bylo jasné. Původně bydlela se svou matkou a malou dcerou v domku před hradbami. Její manžel byl koželuh, ale zemřel za poslední morové rány. Pragarinna tedy nastoupila na místo lazebnice, brzy se ale vzmohla a pronajala si dům poblíž hradeb, kde zřídila vlastní lázně. v lázních pracovala i její šestnáctiletá dcera Pepka a další tři lazebnice. Přesto byla pro zákazníky stále největším lákadlem ona sama. Pragarinna byla schopná žena a před časem si koupila dům v České ulici vedle nevěstinců. Nebylo to kdovíjaké místo. Blízkost Židovské brány a židovského města a také nevěstinců cenu domu snižovala, přesto z něho platila daň čtvrt hřivny grošů. Marek z erlachu Pragarinnu od vidění znal, ale její služby nevyužíval. Na Špilberku byla lazebnice Helena, která poskytovala služby markraběcímu dvoru a úředníkům. Dřív jí pomáhala její snacha, ale teď, když Helena překročila padesátku a měla ženské problémy dávno za sebou, stačila na lazebnictví sama. Byla zručná, uměla oholit i ostříhat, ošetřit kuří oka i nejrůznější poranění. většinou si poradila i s napravováním zlomených kostí, takže markraběcí medikus Jiří neměl na Špilberku mnoho práce. stejně se většinou zdržoval v markraběcím paláci dole ve městě, aby byl ve dne v noci k ruce markraběnce a jejímu fraucimoru. Markraběcí dům byl pohodlnější a teplejší než věčně syrový hrad.
Za podobných úvah sjel Marek z hradního kopce a zřetelně uviděl Puhlík. Asi dvacet pět dřevěných domků tvořilo neuspořádanou osadu brněnské chudiny. Nebydlely v ní jen nevěstky se svými rodinami a kuplíři, ale také nádeníci z jatek, lazebnice či nosiči a často se na Puhlíku skrývali i zloději a vrazi. Domy nevěstek byly situovány převážně
31
na vrcholu kopce, a tvořily tak jakousi samostatnou část osady. Ovšem i v dolních domech žilo několik nevěstek. Ženy nebo dcery nádeníků k nejstaršímu řemeslu donutila životní nouze, když ovdověly nebo osiřely a nedokázaly si jinak sehnat obživu. Na úpatí kopce ho čekali podrychtář Bernard, purkmistr Lucek z Bitýšky, dva přísežní, václav tišnovský a Jakub swerczer, kteří měli na starosti správu brněnských osad, a tři biřici.
Marek v osadě ještě nikdy nebyl. Jako většina obyvatel v hradbách se i on díval na Puhlík trochu s obavami. semeniště hříchu, horovali proti kopci kněží v brněnských kostelech, ale co hůř, Puhlík byl i semeništěm nemocí. všechny nemoci, které se kdy v Brně ve větší míře rozšířily, pocházely právě od nevěstek, nakažených příchozími z Moravy, z Čech i z ciziny. Mor, cholera, úplavice, neštovice a hříšné nemoci si vždycky nejdříve vyžádaly své oběti mezi dorotami, jak jim ctihodní občané říkali.
Marek vstupoval do křivolakých uliček mezi dřevěnými domky s poněkud staženým hrdlem. Měl pocit, že i ovzduší Puhlíku je prosyceno neřestí a zlem. Ovšem zbylí muži, kteří sem kvůli svému úřednímu pověření chodili často, se chovali naprosto přirozeně.
Osada byla skoro bez života. kdo měl práci, vydělával groše, a kdo neměl, poflakoval se ve městě s nadějí, že nějakou sežene. Z několika komínů v domech nádeníků se kouřilo a sem tam bylo cítit pečené maso. Ovšem zvláštní pachuť v kouři prozrazovala, že to nebude zvíře chované v chlévu. veverka, ježek nebo kočka, tipoval Marek. Ani nevěstky venku nebyly, zřejmě odpočívaly. teprve s klekáním začne jejich práce, až si muži posílení z krčem dodají odvahy a pod rouškou tmy se začnou k Puhlíku stahovat.
32
Podrychtář Bernard se zastavil u jednoho domku, který vypadal líp než většina chatrčí patřících nevěstkám. Zabouchal na dveře.
„Pletlinno, otevři!“
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvaly kroky a dveře se otevřely. v nich se objevila asi pětatřicetiletá nevěstka ve spodní košili. vypadala ospale.
„Podrychtáři Bernarde,“ vydechla překvapeně. „Co se stalo?“
„Našli jsme dítě,“ řekl podrychtář Bernard.
Pletlinna se lekla.
„Ale tady je těhotná jen Guta,“ řekla na obranu nevěstek. „A rodit má až za tři měsíce!“
„Neboj se,“ uklidňoval ji podrychtář. „Matka je mrtvá.“ „A co chcete?“
„Prý ji viděli chodit sem.“
„sem?“
„Drobná, tak šestnáct,“ vložil se do řeči Marek. „to by mohla být Maryna,“ řekla trochu znepokojeně. „Ale předevčírem jsem ji ještě viděla.“
„Říkala jsi, že tady nikoho před porodem nemáte,“ podotkl václav tišnovský studeně.
„Ale ona není… od nás,“ odpověděla Pletlinna. „Jen tu bydlí v prázdné cimře po Malé kateřině.“ Marek se nechápavě podíval na podrychtáře. „ta je mrtvá,“ vysvětlil mu podrychtář. „Podhodila dítě, tak jsme ji zahrabali zaživa.“
„Ona za to nemohla!“ vyjela na podrychtáře Pletlinna. „to dítě jí sebral Michal a nechal ho v lese! Nikdy by ho nezabila.“
„to byl kuplíř,“ přidal Jakub swerczer. „toho jsme oběsili.“
„kateřina byla nevinná,“ trvala Pletlinna na svém. „všechno udělal Michal. Než dítě v lese našla, umřelo.“
33
