Četnické povídky z Prácheňska by Nakladatelství MOBA

VESELÝ FUNUS KASAŘE PUKLÍKA

Písečanda Alča Nováková, služebná u vládního rady Kohouta, chodila každou druhou sobotu skotačit do Lucerny a tady se hned první den seznámila s obávaným pražským kasařem Lojzou Puklíkem, bytem sice příslušným do Kolína, ale jinak Žižkovákem. A stala se tak jeho holkou. Těžko říct, kdo koho si tady vyhlédl. Alois Puklík byl ze staré kasařské školy, na peníze, jako správnej praž skej frajer, nikdy moc nehleděl, číšníkům dával v kabaretu v Lucerně opravdu královské tuzéry a slabých povah se tady taky uměl zastat. Míval svůj stůl pravidelného štamgasta kousek od pódia a měl mezi zdejší galerkou opravdu slovo. Naštěstí pro pražskou kriminálku patřil Puklík ještě do galerky, která měla glanc, a když bylo v Praze jó zle a jednalo se třeba o mord, šel Puklík kriminálce vždycky na ruku. Alča Nováková byla vyučená krejčová, ale řemeslo jí v Písku v Čechově ulici u dám ské krejčové Maškové zrovna moc nešlo. V pětadvaceti vzala na inzerát ze Svobodného slova místo služebné a odjela do Prahy, kde se však hned první měsíc nějak podivně zapletla do kokainové aférky, a aby neskončila na dva roky v base, skončila raději pod křídly policejního inspektora Emanuela Dudáše z Bartolomějské. Dostala policejní dohled, nosila na „čtyřku“ na policejní komisař-

ství drby z galerky a neměla se špatně. Proč to neříct na tvrdo, byla placenou policejní donašečkou, tedy práskačkou, což samozřejmě kasař Lojza Puklík nevěděl. Že byl policejní inspektor Dudáš ještě donedávna četníkem písecké četnické pátračky, kde se, pravda, moc dlouho neohřál, protože ho to táhlo do Prahy, to Písečanda Alča Nováková moc dobře věděla. A když mezi řečí přišla řeč na Písek, přiznala mu, že se jí po něm často zastesklo. Že se kasař Lojza Puklík na stará kolena – bylo mu málem padesát – konečně usadí, skončí se zločinem a přestěhuje se z Prahy ze Žižkova do Písku, tak k tomu mu dopomohla jeho vzdálená teta, slečna Antonie Dobrá, kterou Puklík snad ani v životě neviděl. Ta si dala do závěti, že patrový dům na třídě Národní svobody, který mu v Písku po smrti odkáže, musí nejen dobře spravovat, ale musí v něm trvale bydlet, nesmí ho nikdy prodat, jinak že se tato nemovitost stane majetkem píseckého Husova sboru. Tak to opravdu stálo v závěti, kterou v roce tisíc devět set třicet šest, koncem listopadu, přečetl Puklíkovi ve své advokátní kanceláři známý písecký advokát JUDr. Weil. A protože s tím Puklík ochotně a rád souhlasil, stal se tak přes noc nejen panem domá cím, neboť v domě bydlely čtyři partaje, ale stal se tak i hrozbou pro píseckou četnickou pátračku, která moc dobře věděla, jakou škodnou jim Antonie Dobrá z dobře známého justu nasadila do hnízda. I když se říká, že o mrtvých už jen dobře, u slečny Antonie Dobré to byla výjimka. Byla to známá potížistka. Na stará kolena to byla dáma, která si na všechno stěžovala, byla dokonce i zlá, zejména na své nájemníky, které se pokoušela

z bytů vystěhovat, a na četnické pátračce byla tím pádem jako doma. Takže tu patřila mezi ty, co obtěžovali, a ne vždy jí bylo vyhověno. Četníci jí tady říkali baba Zlobivka, a to byla jen mírná přezdívka, protože občas, když odešla z pátračky, padaly i horší… Dalo se čekat, že kasař Alois Puklík hned po nastěhování do Písku absolvuje u šéfa četnické pátračky štábního kapitána Votruby takzvaný „přijímací“ pohovor. S tím zkušený pražský kasař ze Žižkova i počítal a nijak ho to nepohoršovalo. Samozřejmě, že k pohovoru patřilo i to, že si nechal od praporčíka Čípa, technika pátračky, odebrat otisky a nechal se i vyfotografovat na trojdílnou zločineckou fotografii. Jen co to měl všechno za sebou, slíbil četníkům, že bude v Písku hodný, že četníky zlobit nebude, čemuž tady, po pravdě řečeno, stejně nikdo moc nevěřil. Proč taky? Kasař Puklík byl člověk s bohatou kriminální minulostí, před kterým si nebyla jista žádná pořádná káča, což nakonec potvrdily i reference, které o něm přišly do Písku z pražské kriminálky. Jen co se dostaly štábnímu strážmistru Hřebejkovi do ruky, zastavil se u Puklíka, který právě na dvoře stahoval králíka.

„Není to zajíc, Lojzo, viď?“ hledal štábní strážmistr kolem kasaře staženou kůži, ale Puklík se tomu jen hla sitě zasmál.

„Ale pane štábní, snad byste mě nechtěl dostat na pytlačinu. Poctivě koupenej na trhu u kostela. Takhle, je docela možný, že je kradenej, protože mi ho prodal jeden Smrkovák, ale kdybyste mě zabil, pane štábní, už si nevzpomenu, jak vypadal,“ vyčistil kasař vnitřnosti a dával si s nimi pěkně na čas.

„V sobotu přijede Alča Nováková. Udělá nám ho na neděli. Na divoko, po myslivecku,“ hodil Puklík vyvrženého králíka do velké mísy s vodou a sedl si na špalek, kolem něhož byly nasekané suché a voňavé borové klacky.

„Tak do toho, pane štábní, co máte na srdci? Jestli jde o alibi na tuhle noc, tak žádný nemám. Do desíti jsem byl na Drlíčově v hospodě U Šímů, cestou domů jsem se stavěl ještě na jedno U Kvěchů a pak jsem šel do hajan s tvrdým. Pozor, ne s tím holičem z Pražský, aby nedošlo k mejlce,“ pospíšil si s vysvětlením Puklík a ani nemusel, protože štábní strážmistr Hřebejk nebyl natvrdlý a moc dobře věděl, že jde o Aloise Tvrdého, do jehož oficíny taky občas zašel.

„Lojzo, o alibi tentokrát nejde. Konečně dorazily na tebe papíry z Barťáku a musím ti říct, že to není pěkný čtení. Šéf pátračky prohlásil, že jestli tě ty papíry neukázaly tak, jak tě pánbůh stvořil, tedy v plný nahotě, tak tě ukázaly určitě aspoň v pyžamu. Máš na triku deset vykradenejch káč kolem Prahy, dvě u Brna, ta poslední byla ve Slaným, a tam se dokonce střílelo.“

„Pane štábní, na tu káču ve Slaným zrovna moc pyš nej nejsem a doufám, že jste se v těch mejch papírech ale taky dočet, že jsem nestřílel já, ale můj kumpán, nějakej Čenda Poupě z vedlejšího Knovízu, kterej mi dal na tu káču tutovej erfolk. A že se nestřílelo na četníky, ale na portýra z protějšího hotelu, kterej chtěl bejt, blbec, slav nej a chtěl nás oba předat četníkům,“ chopil se Puklík sekery a začal si z hromady klestí vybírat ty nejsilnější borové klacky, které házel ke špalku.

„Já bych na četníka nikdy nevystřelil a hned vám řeknu proč, pane štábní. Jednak umím prohrávat a potom, člověk nikdy neví, jestli ten chlap nemá doma ženu a děti. Na tom fakt dost rajtuju. Jo, a taky je za to u soudu pro vaz. A já tam nahoru, pane štábní, ještě nijak nepospí chám,“ ukázal Puklík sekerou nahoru a vzal si od štábního strážmistra Hřebejka nabízené retko.

Že Puklík nepřijede do Písku sám, ale přijede za ním i jeho Alča Nováková, ze které se stala rázem paní domá cí, to se dalo čekat. Objevila se v Písku na nádraží se dvěma kufry a nechala se drožkařem Štajerem dovézt až před dům. Oblečená po pražsku extravagantně zapůsobila na nájemníky domu, ale nezůstalo jen u toho. V krátké době nastolila v domě pořádek a dbala na čistotu, na kte rou byla zvyklá u svých bývalých pánů domácích v Praze. A na zavedených pražských móresech dost a ráda, jak o ní nájemníci všude říkali, rajtovala. Kasař Puklík se v Písku brzy zabydlel a zdejší galerka ho okamžitě vzala mezi sebe, takže ho bylo často vidět v hospodách, kde se galerka scházela. Ale je pravda, že v žádné nepatřil vyloženě mezi štamgasty.

Pokud kasař Lojza Puklík slíbil při „přijímacím“ pohovoru četnické pátračce, že nebude zlobit, nebylo tomu tak u četníků, kteří mu nedali pokoj. Jakmile byl v Pátracím věstníku z Četnického velitelství v Praze uveřejněn nějaký nabouraný trezor v republice, mohl Puklík počítat s tím, že bude četníky dotazován na alibi, které neměl, bohužel, nikdy betonové. Sice mu ho většinou dosvědčovala jeho Alča, ale to pro zkušené četníky z pátračky nikdy nebylo to pravé ořechové. Pravda, pořád

v galerce platilo, že doma krade jen zoufalec. Ten kdo chce po vloupačce nějakou dobu v klidu žít, navštíví raději sousedy. Ale taky platilo četnické známé a letitou zkušeností ověřené: Důvěřuj, ale prověřuj. Lojza Puklík si sice časem na prokazování alibi zvykl, ale po jednom důkladném prověřování, kdy to jeho alibi bylo sakra vachrlatý a kdy dokonce skončil na dva dny za katrem pátračky, si začal z musu psát do kalendáře každý večer, kde a s kým byl a jak dlouho. Psal to poctivě a je pravda, že kalendář se plnil různými vymyšlenými jmény a občas to dávalo četníkům, zejména štábnímu strážmistru Hřebejkovi, při prověřování pořádně zabrat. Zvláště pak poté, když jednoho dne při prověřování alibi na vloupání do Živnostenské banky v Českých Budějo vicích Puklík uvedl, že hrál v tu noc mariáš v pražským hotelu Srdíčko s obávaným děčínským vrchním radou Pižlem a trval na tom, aby to bylo dokonce zaprotokolováno. Štábní strážmistr Hřebejk věděl, že kasař Puklík má smysl pro humor, ale že vymyslí takovou ptákovinu, která by v roce tisíc devět set třicet sedm mohla mít i politické důsledky, to fakt nečekal. Přesto neváhal a pro jistotu sáhl do brašny pro Kapesní policejní praktikum. Jen co u „sídel okresních úřadů a jmen jejich přednos tů“ otevřel stránku dvě stě třicet čtyři a prstem najel na písmeno dé, byl doma.

„Lojzo, tak říkáš mariáš a s vrchním radou Pižlem? A v Srdíčku v Praze, kdes bejval jako doma?“

„Přesně tam, pane štábní. Přesně tam. A klidně si půjdu zase dřepnout na osumačtyřicítku za katr. A buďte rád, že jsem si nevzpomněl na radu Adamce z Dunaj-

ské Stredy, se kterým občas, když si ovšem vzpomenu, mažu karty i v kavárně U Bumbrlíčka, v paláci Skaut ve Vodičkově ulici…“

„Toho ne, toho ti tam, Lojzo, nenapíšu, toho ani náho dou,“ děsil se Hřebejk složitého papírování, protože si moc dobře uměl představit, jak by u šéfa četnické pátračky štábního kapitána Votruby asi tak dopadl. Raději zavřel černý služební notes a dal se z pavlače na ústup.

„A jestli mě, pane štábní, nepřestanete bejkovat a budete sem k nám chodit jako domů, věřte tomu, že jednou budete to moje alibi prověřovat třeba u Henleina. Znáte mě, pane štábní, dobře a víte, že já to moje alibi na něj klidně hodím,“ rozčílil se spravedlivě Puklík, a kdyby štábní strážmistr Hřebejk věděl, že má kasař v držení stejné Kapesní policejní praktikum jako on, které mu přivezla z Prahy od žida jeho Alča, byla by to určitě jiná. Na usmířenou zašel kasař Puklík do kuchyně a vrátil se s lahví šňapsu, dvěma štamprdlaty a s velkým platem rakviček. Už skoro na schodech nejdřív oběma nalil a pak nabídl štábnímu strážmistrovi Hřebejkovi z plata rakvičky.

„Hergot, do smrti dobrý, pane štábní, ne? V těch mej ch papírech, co o mně přišly ze ‚čtyrky‘, určitě máte, že Lojza Puklík, když na to přijde, umí i prohrávat. A berte si, jsou od cukráře Gaighera. Alča má dneska narozeniny, a tak jsem jich pro partaje a pro jejich haranty, kterejch tu máme v baráku dvanáct, objednal rovnou stovku. Alča má sice radši kremrole, ale na ty ať si zajde k Volfům, tam dělají takový, že se jednomu málem nevejdou do huby,“ nalil Puklík Hřebejkovi ještě jedno štamprdle,

ale to už štábní strážmistr odmítl s tím, že na zdraví Alči Novákové si rád připil.

Neobjevit se v Písku v krátké době po vloupání do budějovické Živnobanky kasař Gustav Sedláček, kdy si bývalý kumpán Puklíka, kterého četníkům z pátračky ochotně práskla bordelmamá Šestáková z Pěníku, protože nechtěl zaplatit tlusté Bertě za ošklivý nestydatosti a prasečinky, které mu celou noc poskytovala, býval by snad měl Lojza Puklík od četníků asi opravdu pokoj. Co čert nechtěl, objevil se kasař Sedláček v pozdních večerních hodinách u Puklíka a malér byl na světě. To, že byl Sedláček parchant všech parchantů, to Puklík moc dobře věděl, ale že na něho bývalý kumpán hodí při zadržení v Praze, kdy mu pořádně teklo do bot, českobudějovickou Živnobanku, nota bene zrovna tehdy, když Puklík neměl na ten den alibi, tak to opravdu nečekal. Puklíkův „anděl strážný“, štábní strážmistr Hřebejk byl v tu dobu mimo Písek. Dělal totiž v Sušici už druhý den na vloupačce do vily majitele zdejší sirkárny továrníka Arnošta Fürtha, kterou oznámil do Písku ředitel sirkárny Scheinost. A pro kasaře Puklíka si tedy dojeli domů osobně štábní kapitán Votruba a jeho zástupce štábní strážmistr Kubík. Už když se objevili na pavlači a kasař Puklík je viděl z kuchy ně přes okno, věděl, že je zle. Přesto jim vyšel naproti, a jakmile otevřel dveře bytu, houkl na svoji družku. „Alčo, postav na kafe, máme vzácnou návštěvu. Přišla generalita písecké pátračky,“ zažertoval si a vyšel se s četníky přivítat na pavlač. Když ale štábní kapitán Votruba pronesl hned u dveří zatýkací formuli „Jménem zákona“, došel mu rázem humor a poněkud mu spad-

la čelist. Puklík byl zkušený profík a věděl moc dobře, že protivit se zákonu a úřední osobě vůbec, to by byl pro něho pořádný malér, a tak bez řečí poslušně nastavil obě ruce pro náramky, které mu nasadil štábní strážmistr Kubík. Pokojně a bez řečí odešel s četníky do auta, kde se teprve zeptal, za co ho to vlastně páni četníci z pátračky vůbec zatýkají.

„Lojzo, to se všechno u nás dozvíš. V Praze na ‚čtyřce‘ zadrželi tvýho bejvalýho kumpána, kasaře Sedláč ka, kterej jim zazpíval zajímavou jihočeskou písničku,“ odpověděl mu na to štábní strážmistr Kubík a Puklík, který si nebyl v tu chvíli opravdu ničeho vědom, pouze toho, že Sedláček u něho jednu noc přespal a on si ho nezapsal do domovní knihy, přešel opět do žertování.

„Jo, tak Sedláček pražský kriminálce ‚zpíval‘? No jo, Gustav rád ‚Hašlerky‘, ty on, chlapec, všechny zná a miluje. Často nám je v Lucerně zpíval,“ konstatoval věcně, ale přesto mu v tu chvíli do smíchu už moc nebylo. Znal Sed láčka moc dobře a věděl, že ten parchant všech parchantů, když mu šlo o krk, rád kopal kolem sebe. Samozřejmě, že když v autě padla zmínka o písničce jihočeské, že Puklíka okamžitě napadla Živnobanka v Českých Budějovicích, kde se i střílelo a kde to málem odnesli dva městští stráž níci. Bohužel neměl na tu dobu alibi a na četnické pátračce se pak od četníků dozvěděl, že Sedláček na něj v Praze u výslechu nabouranou káču v Živnobance hodil.

„Lojzo, abych řek pravdu, nevypadá to tentokrát s tebou vůbec dobře. Než prověříme to tvoje alibi u děčínskýho vrchního rady Pižly, se kterým jsi údajně hrál v Praze karty, to může trvat taky měsíc,“ spustil na kasaře štábní

strážmistr Kubík a Lojza Puklík viděl, že je opravdu zle a že ho separace nemine.

„Pane štábní, vy toho hajzla Sedláčka neznáte, ale je to fakt hajzl všech hajzlů a lže. Přiznávám, že byl u mě doma přes noc, ale o žádný Živnobance nepadla z jeho strany řeč. Já jsem o ní sám začal. A je fakt, že jsem se neprozřetelně prokec, že na ni nemám alibi, to je pravda. Pistoli jsem u něho neviděl, ale všichni poldové na ‚čtyrce‘ moc dobře ví, že ten darebák bez ní nedá ránu,“ spustil Puklík a dovolával se alibi u jisté Anduly Mokrášové z Drlíčova, ženy ajznbona, u které byl celou noc, protože to ta jeho dostala.

„Andula mi to alibi, pane štábní, určitě potvrdí. No byl jsem fakt u ní, protože ten její starej je mašinfíra a byl v tu dobu někde na trati mezi Plzní a Budějicema. Hlavně, prosím vás, pane štábní, opatrně. Huberta Mokráše přece znáte, to je starej kraválista a žárlivej magor. Jestli tu nechcete, pane štábní, vyšetřovat vraždu, tak proboha u Anduly opravdu decentně,“ sepnul Puklík prosebně ruce a štábní strážmistr Kubík se nemohl udržet smíchy. „Mokráš by Andulu už určitě zabil. Ten pro ránu nejde daleko. To přece víte, že vám sem už párkrát při šla s modřinama. Jo, a před mojí Alčou, ježíšmarjá, no to samý, pane štábní. Tý jsem ráno řek, že jsem hrál celou noc U Šímů karty,“ vytáhl Puklík z kapsy kapesník a začal si při pomyšlení, že by se to dozvěděla jeho Alča, otírat orosené čelo.

„Já jsem přece panu štábnímu Hřebejkovi slíbil, že jsem s kasařinou skončil. Co mi to ten hajzl v Praze zase proved?“ nepřestal se divit Puklík, a když se v kance-

láři u zástupce četnické pátračky objevil štábní kapitán Votruba, zrodil se v Puklíkově hlavě nápad, který oba četníky nejen překvapil, ale i vyloženě pobavil.

„Co když vám, páni četníci, ale opravdu jen z dobrý vůle, dobrovolně vydám to moje vypiplaný nádobíčko? Pustíte mě domů? Uvidíte, že až ho pošlete do Prahy, že s ním nebyla udělaná žádná káča,“ lákal Puklík četníky na dohodu a chvíli trvalo, než na to štábní kapitán Votruba kývl.

„Jsem pro, ale to tvoje alibi u Andy Mokrášů si prověříme,“ vrátil se šéf četnické pátračky do své kanceláře a za chvíli vyrazili všichni na Portyčské skály, kde měl Puklík v jámě, která byla plná vody, v kožené tašce, kasařské nářadí.

„Kdo by to řek, pane štábní, že na kopci a ve skále bude tolik vody? Brečel bych. Toho niklštálu je, pánové, škoda. Dělal mi ho jeden machr v kalírně v Kolbence,“ zalitoval Puklík nad hasákem, který do té doby neotevřel jediný trezor v republice a najednou se začal smát, až to oba četníky docela slušně vylekalo.

„Já vím, pane štábní,“ podíval se Puklík na šéfa pátračky, „že takhle veselej funus kasaře Lojzy Puklíka jste v Písku nečekali,“ povzdychl si kasař hořce, a protože Andula Mokrášová ještě ten den to alibi na českobudějovickou Živnobanku Puklíkovi přece jen se zdráháním nakonec potvrdila, vrátil se Lojza Puklík přes hospodu U Šímů na Drlíčově domů. Bylo to hodně po půlnoci a Puklík měl pořádně naváto pod čepicí. Když se ho jeho Alča začala vyptávat, co mu četníci z pátračky zase chtěli, mával jen rukou a jen tak mezi řečí prohodil, že má vel-

ký smutek, že právě pohřbil jednoho dobrýho kamaráda, o kterým ví, že by na něho bylo spolehnutí. Že měl na mysli kus krásnýho kasařskýho vercajku, který se jmenoval niklštál, tak o tom se Nováková nikdy nedozvěděla…

P.S. Kasaři Gustavu Sedláčkovi tu českobudějovic kou Živnobanku na „čtyřce“ v Bartolomějské nakonec prokázali a sluší se podotknout, že u toho byl bývalý četník z písecké četnické pátračky, inspektor Emanuel Dudáš.

KALHOTKOVÁ AFÉRA ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA HŘEBEJKA

Když nová holka z vykřičeného domu Šestákové Na Pěníku, Květa Šumařová s „uměleckým“ jménem Lola, neznajíc štábního strážmistra Hřebejka a jeho kolegu praporčíka Čípa, kteří sem ze služebních důvodů zavítali v civilu, prohlásila, opřená o futro dveří u vchodu: „Pánové, nechci vás nijak odradit, ale jestli jste si sem přišli jen tak lehce zašpásovat, tak vás upozorňuju, že tady to stojí kurva peníz!“, neměla zas až tak pravdu. Bordelmamá Šestáková moc dobře věděla, proč má tady tak lidové ceny. Nedaleké kasárny plné vojáčků a oficírů, to byla ještě v sedmatřicátém roce jistá denní i noční klientela, která sem nanosila za ta léta slušné peníze. Proto vůbec nebylo třeba taxy za slečny zvyšovat. Zvláště pak v sobotu tu bylo narváno a bordel Na Pěníku od rána praskal ve švech. V pondělí měla Šestáková takzvaný sanitární den, to aby si holky odpočinuly, umyly si pořádně frn dy, jak říkávala, a mohly je pak klidně dvakrát do měsíce vystrčit na doktora Davida Haňku, mladého gynekologa od primáře Šťastného, který tu měl nad bordelem lékařský dohled. Na toho si tu musela každá holka vydělat a zaplatit ho ze svého. Na tom bordelmamá Šestáková dost rajtovala a neexistovalo žádný: Já nemám. Byla to záruka toho, že se štamgasti k Šestákové vraceli a měli jistotu, že tu

nechytí žádnou pohlavní nemoc, se kterou by měli ošklivý štrapáce. To, proč se tu objevili četníci z pátračky, mělo svůj důvod. Od bordelmamá Šestákové dostali den předtím erfolk, že se tu z ničeho nic objevil klient, Šestáková tak říkala všem chlapům, a choval se tu vyloženě kavalír sky. Pilo se tu ostošest, klient rozhazoval peníze plnýma rukama, na pokoj si nechal posílat jedině šampaňské a jiné delikatesy. A Šestáková měla velké obavy, aby snad zase nespadla do nějakého maléru. Šéfovi četnické pátračky štábnímu kapitánovi Votrubovi, kterému chodila čas od času práskat, řekla na četnické pátračce na rovinu, že si myslí, že je to buď nějakej kasař, nebo ještě něco horšího. Padlo slovo defraudant. Šestáková šéfovi pátračky uvedla, že by nerada skončila v novinách, což by poškodilo pod nik a okamžitě by toho využila konkurence U Václava. „Pane štábní, kdoví, jestli v tom nemá prsty ta svině Vinická, která mi jde už dlouho po krku,“ padlo na četnické pátračce dokonce podezření, že Vinická si toho chlapa zaplatila a poslala ho Na Pěník s ošklivými úmysly. Ať už šlo o kasaře nebo defraudanta, píseckou četnickou pátračku tahle informace musela zajímat. Proto ta návštěva četníků v civilu, kteří dostali od svého šéfa na útratu takzvaný služební foršus. Utráceli tady ten večer peníze daňových poplatníků a vůbec se přitom nijak nežinýrovali. Samozřejmě všechno ve vší slušnosti. To, že se tu neznámý kavalír ten večer už neobjevil a neobjevil se ani další dny, to se tu stávalo a četníci to vzali jako faktótum a víc už by se tím nezabývali. Kdyby… Kdyby za pár dnů nepřišlo z Prahy trestní oznámení na Šestákovou, že byl v jejím podniku okraden pokladní

truhlářské a nábytkové firmy Tuháček a spol., jistý prokurista David Boukal. O šetření žádala píseckou četnickou pátračku přímo pražská kriminálka z Bartolomějské ulice, tudíž pověstná a známá „čtyřka“. Nutno podotk nout, že se nejednalo o žádný pakatel, ale o rovných tři sta tisíc, které měl mít prokurista Boukal s sebou ve svém černém kufříku. A samozřejmě, že tyto peníze si nárokoval u Šestákové, neboť v jejím podniku o ně přišel. To, že za ty dva dny v Písku vystřídal pan prokurista ve vykřičeném domě několik spoře oblečených slečen, to samozřejmě ve svém výslechu a trestním oznámení vynechal a o nějakém špásování na pokojích už vůbec nebyla zmínka. Když šéf četnické pátračky štábní kapi tán Votruba přiděloval tento spis štábnímu strážmistru Hřebejkovi, nijak nešetřil na prokuristovu adresu hanlivými slovy, což jinak nikdy nedělal.

„Ten pán z Prahy, co nám tady vyrobil ošklivej problém, to bude nějakej starej vošoust,“ začal štábní kapi tán Votruba lovit v prostředním šupleti psacího stolu a během chvilky z něho vylovil všechno možné, jen ne krabičku viržinek, kterou hledal. Tu nakonec našel v náprsní kapse a nějakou dobu mu trvalo, než ji otevřel.

„Hřebejk, proběhnete známá místa ve městě, kde by se tady moh ubytovat na privátu, protože v policejních hlášenkách z hotelů se jméno David Boukal nevyskytuje. Kapírujete, Hřebejk?“

„Moc dobře, šéfe. Město je sice na privátech plný lufťá ků, ale když mi dáte auto, tak to snad do večera zvládnu.“

„Když, Hřebejk, nikde nepochodíte a bude jó nejhůř, zajedete za tím picálistou do Prahy a vezmete si ho tam

na pátračce pěkně do parády. Je sice ženatej, ale na to nebudeme brát vůbec ohled,“ rozčílil se štábní kapitán Votruba a bylo opravdu proč. Šel okamžitě do viržinka a chvíli mu trvalo, než si ho zapálil.

„Takhle teda ne! Takhle ne! Nám tady nějakej pražskej vobšourník, posránek z Karlína, nebude přidělávat práci. Mně to jeho trestní oznámení na hony smrdí pořádnou zpronevěrou a chce to hodit na holky z Pěníku,“ bouchl štábní kapitán Votruba pěstí do stolu, až to do kanceláře přivolalo jeho zástupce štábního strážmistra Kubíka.

„Tím nechci říct, pánové, že by ty hanbatý můry od Šestákový byly svatý. To nejsou. Ale že by některá z nich okradla na pokoji kunčofta, s tím jsme se tam nikdy nese tkali,“ zastával se šéf pátračky holek z Pěníku a štábní strážmistr Hřebejk mu na to ochotně přikývl.

„Samozřejmě se teď stavíte, Hřebejk, u Šestákový a zjistíte od ní jména všech holek, co si to tam s ním ty dva dny rozdávaly. A nejen to, dostanete z nich o tom posránkovi z Karlína všechno, co budou vědět. Chci znát i takový ty fujtajblový podrobnosti. Víte, o čem teď mluvím?“ mrkl šéf pátračky na štábního strážmistra, kterému nemusel v tomto směru nic napovídat.

„Jo a nezapomeňte, Hřebejk, na bordelmamá Vinic kou. Něco mi říká, že ten Pražák vyzkoušel i její holky. I když pokud jde o mě, já bych si u Vinický nedal ani flaškový pivo na stojáka,“ začal si šéf četnické pátračky na papíru odškrtávat napsané body, když si najednou ještě vzpomněl na taxikáře.

„Nemusím vám, Hřebejk, připomínat naše drožkaře? Ti se nám tady poslední dobou rozjeli jako houby po

dešti a není jich tu v Písku málo. Moc bych se divil, že by takovej pán z Karlína, vycpanej prachama, chodil až Na Pěník pěšky,“ odsunul šéf pátračky od sebe popsaný papír a teprve pak si začal vychutnávat viržinko, které mu začalo pořádně hořet.

To, že se štábní strážmistr Hřebejk při šetření pořádně zapotil, byla pravda. Nejdřív objel hotely, kde nějakou policejní přihlášku měli takzvaně na bábovce. Navštívil hotel U Zelených, U Vodňanských, u hlavního nádraží, nezapomněl samozřejmě ani na hotel u zastávky Táborská, kde se říkalo U Kodetů. A naposledy se podíval do hotelu U Tří lip, kde měl úspěch. Recepční hotelu Zbyněk Moulis se sice nějakou dobu vykrucoval, že on by nikdy ženskou na pokoj s pánem jen tak nepustil, natož aby si ho nezapsal do hotelové knihy, ale stačilo Hřebejkovo povytažené obočí a povolil.

„Ale jo, pane štábní, byl tady ten pán. Byl. To jméno si pamatuju moc dobře. Nezapsal jsem ho, to je pravda, a sypu si za to popel na hlavu. Víckrát to neudělám,“ dušoval se recepční Moulis a zvedl dokonce dva krátké prsty k přísaze.

„Dostal jsem od něho velkou a docela milou pozor nost. Tři sta korun mi tady položil na hotelovku. Kdo by tomu dneska nepodleh, pane štábní?“ omlouval se recepční, a když viděl, že je štábní strážmistr Hřebejk v pohodě a nezačal s hurtováním, moc dobře věděl, co u něho spolehlivě zabere.

„Vždyť sám dobře víte, pane štábní, co je dneska pro našince tři sta kaček. Za ty prachy se dají koupit klukům zimní boty. A letos má bejt zima krutá, pane štábní. Já

dám na pranostiku,“ kul recepční Moulis železo, dokud bylo žhavé, ale Hřebejk mávl rukou.

„Moulis, ale bylo to naposledy. Moc dobře víte, že na policejním přihlášení náš starej sakra rajtuje. Koho si na ten pokoj ten Pražák vzal k ránu s sebou, to vám doufám neuteklo?“

„No to ne. Byla to nóbl dáma, pane štábní.“

„Chtěl jste, Moulis, říct kur…?“ nedořekl štábní strážmistr slovo, ale recepční mu ho vzal doslova z úst.

„Ježíšmarjá, to ne! Byla to opravdu dáma. A byla šik. Přivez ji sem drožkař Novotný asi z nádraží, ale dlouho se tu nezdržela. Dal jsem jí klíč od pokoje, to tu pan doktor ještě nebyl.“

„Jo, on se vám ten Pražák představil jako doktor?“

„Víte, že nevím, pane štábní? Ona řekla, že je Boukalová a chtěla klíč od pokoje doktora Boukala, tak jsem jí ho dal. Taxikář Novotný na ni čekal před hotelem, a jestli se zdržela na pokoji půl hodiny? Víc ne a odjela zase zpátky.“

„Nevšiml jste si, Moulis, jestli neměla v ruce takovej černej kufřík? Asi takhle velkej?“ naznačil štábní strážmistr rozměry kufříku, a donutil tak recepčního k pře mýšlení.

„Kufřík určitě v ruce neměla, toho bych si všiml. Co mi bylo divný, že za tu půlhodinu pořádně přibrala v prsou. To jo. To mně bylo divný,“ sedl si zoufalý recepční do křesla a okamžitě mu došlo, že nebude něco v pořádku.

„Moulis, ty tři stovky, co jste dostal, ať vám pomůžou. Ty mě netrápí. Ale teď vám musím bohužel říct, že jste něco pěkně…“

„Posral,“ začal si recepční Moulis otírat zpocené čelo, a když mu štábní strážmistr Hřebejk prozradil, že ty prsa Boukalové byly zřejmě vycpány prachama, byl málem na omdlení. Jen co si otřel čelo a trochu se vzpamatoval, pronesl sklesle: „Tak já myslel, pane štábní, že to byla dáma a ona zatím kurva zlodějská.“

„A pořádně rafinovaná, Moulis.“

„To taky, ale hlavně pořádně vyčuraná, pane štábní, když šla na mě s takovou. A to si říkám, že za ty léta, co jsem tady, už mám čuch na lidi. Prdlajs. Člověk lidem věří a oni ho klidně přivedou do maléru. Doufám, že mě pan hoteliér kvůli tomu nepropustí. V mým věku už bych se nikde nechyt,“ konstatoval recepční Moulis a poskytl štábnímu strážmistrovi popis ženy zlodějky – a nutno podotknout, že na ksichty měl opravdu pamatováka.

Jen co se vrátil štábní strážmistr Hřebejk na četnickou pátračku, zašel hned za šéfem pátračky štábním kapitánem Votrubou. Ten, jakmile Hřebejka uviděl ve dveřích, ukázal mu na židli.

„Tak spusťte, Hřebejk. Doufám, že mě chcete potěšit! Podívejte, co dneska zase přišlo z hlavního velitelství. Ty ordneři v Sudetech si nedají pokoj a jsou čím dál tím drzejší. Přepadli patrolu financů a obrali je o zbraně. Jestli s tím ta naše vláda něco brzy neudělá, tak to smrdí pořádným průserem,“ zapálil si šéf četnické pátračky na povídání štábního strážmistra viržinko a byl jedno ucho.

„Asi začnu, šéfe, Pěníkem. Tam ten prokurista Bou kal neměl v tu dobu moc na výběr. Dvě holky Šestákový byly jaksi mimo provoz, a tak si to pan prokurista ty dva dny rozdával s tou novou Lolou a tlustou Karličkou.

Měl dokonce chuť na Šestákovou, ale ta ho poslala do háje, i když jí nabízel za šoust pěkný prašule. Co je ale důležitý, že s sebou žádný kufřík neměl. To mi potvrdil i drožkař Novotný, kterej ho tam přivez večer od Bílý růže a viděl na vlastní oči, že prokurista je doslova vycpanej prachama,“ zapálil si štábní strážmistr smradlavou egyptku, když se viržinka od svého šéfa nedočkal, a šel do svých poznámek.

„Jinak byl ten Boukal nakvartýrovanej v hotelu U Tří lip a tam to začíná bejt, šéfe, zajímavý.“

„U Tří lip? Ale to ho tam Moulis ubytoval na černo!“ vykřikl šéf pátračky a hned šel do svých poznámek.

„To už je, šéfe, vyřízený. Moulis se z toho průseru vzpamatovává ještě teď a dostal za to ode mne pořádnej dunaj,“ přehnal štábní strážmistr a pokračoval tím, co od recepčního Moulise zjistil.

„Zaplať pánbůh, šéfe, že má starej Moulis takovýho pamatováka na ksichty. Vybavil si, jak ta ženská vypa dala a vzpomíná si, že tam přijela taxíkem, kterej tam na ni čekal. Představila se jako Boukalová, ale co mi pak řek drožkař Novotný, se kterým jsem hodil slovo, nepřivez ji z nádraží, ale z bordelu Na Ptáčkovně. Pod le něho měla na hlavě blonďatou paruku a Novotnej je přesvědčenej, že je to pražská prostitutka, co tam čas od času jezdí obšťastňovat lepší pánskou společnost. A to není všechno, šéfe. Moulis se mi pochlubil, že viděl její spodní kalhotky, to když si při cestě ze schodů upravova la punčochy. Byly růžový s černejma kytičkama,“ stačil se Hřebejk ještě šéfovi zmínit, v kolik hodin ji taxikář Novotný k „Lipám“ přivezl a samozřejmě neopomněl

zmínit i to, že Moulisovi neušlo, jak se za tu chvilku, co byla nahoře v pokoji, neuvěřitelně spravila v prsou. „Hergot, Hřebejk, tam mohla mít ta pražská štětka ty ukradený prachy. Ale jak se o nich ta kurvička dozvědě la?“ začal štábní kapitán nervózně popocházet po kan celáři, a jen co dokouřil viržinko, strčil si do pusy velký barevný cucšpalek.

„Abych řek pravdu, Hřebejk, tak já už jsem o tý Pražandě z Ptáčkovny něco zaslechl. Není to tak dávno, co o ní při kartách U Zlatýho kola padla řeč. Zmínil se tam o ní doktor Cafourek a tuším, že tam padlo i její jméno.“

„Pokud bylo ovšem pravý, šéfe. U Lip se Moulisovi vyčuraně představila jako Boukalová a to přitom evi dentně nebyla,“ pohotově reagoval štábní strážmistr Hře bejk, a protože padlo jméno doktora Cafourka, zavolal mu šéf pátračky do ordinace s tím, že přivezli z blatenského lihovaru nový vzorek a že by nebylo od věci ho okoštovat.

„Votrubo, voláte tomu pravýmu a povolanýmu. Jsem tam u vás jako na koni. Jen co uženu na rynku nějakýho drožkaře“ ozvalo se v telefonu a netrvalo dlouho a s doktorem Cafourkem přišla do Votrubovy kanceláře známá vůně doutníku značky Davidoff.

„Votrubo, nijak nezapírejte, protože přiznání je polehčující okolnost. Vidím na vás dvou, že máte nějakej problém. A protože já jsem na ně kadet, máte mě tady. Samozřejmě mám otázku. Černá registračka u okna…“

„Má opět ukryta svá tajemství, doktore. Než budou odkryta, mám i já dotaz. Co je to, doktore, za tu lehkou holku, co sem jezdí z Prahy Na Ptáčkovnu?“

„Jo, myslíte Lízu? Snad od ní, proboha, některej četník nechytil kapču?“ uvelebil se doktor Cafourek na své oblíbené koženkové židli a vytáhl z kapsy saka několik hanbatých fotografií.

„Pánové, jestli vám jde o tuhle dámu, tak ta stojí kur va peníz. Bohužel, několika pánům z našeho udatného důstojnického sboru jsem musel léčit kapavku. Jinak je to mrcha všech mrch. Některé pány nejen nakazila, ale i okradla. Bohužel, kde není žalobce, není ani soudce. Nikdo z nich to z pochopitelných důvodů nechtěl hlásit. Vlastně až na jednoho. Ten chtěl volat četníky,“ vychutnal si doktor Cafourek překvapení obou četníků, kteří o této dámě neměli do této doby vůbec tušení.

„Jeden z nich, tuším, že to byl kapitán od jedenáctého pěšího, tam po bouřlivé noci dokonce postrádal pistoli a doklady. Samozřejmě spustil kravál a ta jeho pistole se tam pak zázračně našla na hajzlíku. Tuším, že se za záchodovou mísou našly i ty jeho doklady.“

„Proč ale nevolal četníky?“ zareagoval okamžitě šéf pátračky a očima sjel Hřebejka, který se od určité doby ve vykřičeném domě Na Ptáčkovně moc neukazoval.

„Jo, pánové, tak na to se musíte zeptat pana kapitána. Vím, že se to u jeho útvaru nějak profláklo a byl okamži tě převelen do Jinců. K vám se tahle informace opravdu nedostala? Jinak Líza jezdí do Písku každou lichou sobotu a začíná lovit kunčofty už v Bílý růži. To taky nevíte? Příští sobotu ji tady máte jak na koni,“ natáhl se doktor Cafourek pro nalitou skleničku, a jen co ochutnal, znalecky prohodil. „Jo, tak ta píše. Ta má, Votrubo, hodně přes padesát,“ dopil okamžitě zbytek slivovice a měl pravdu. Blatenská

slivovice měla dvaapadesát a o takové už se říkalo, že je to opravdu lék, který si poradí v lidském těle i s tím největším bacilem. No, i když šly o výborné Blatenské slivovici všelijaké legendy, které její konzumenti všude rádi nejen rozšiřovali, ale i ochotně potvrzovali, tak za dva dny padla na štábního kapitána Votrubu taková chřipka, že skončil doma v posteli a řízení četnické pátračky svěřil do rukou svému zástupci štábnímu strážmistrovi Kubíkovi. Že ta jeho nemoc z nachlazení přinese na četnickou pátračku malér, o kterém se bude po městě dlouho mluvit, to samozřejmě nemohl šéf četnické pátračky ani v nejmenším tušit. Ale stalo se. Blížila se sobota, kdy měla z Prahy dorazit prostitut ka Líza, a nikdo na ni nebyl v Písku natěšený více než štábní strážmistr Hřebejk. S drožkařem Novotným byl domluven, že jakmile ta dáma přijede do Písku a on ji doveze tam, kam si bude přát, že mu okamžitě zavolá na četnickou pátračku. Po dvaadvacáté hodině se na četnic ké pátračce ozval telefon a v něm se ozvalo úsečné: „Je v Bílý růži, přijela do Písku s bílým kufrem a má na sobě fialový kostým.“ A telefon se okamžitě odmlčel. Štábní strážmistr Hřebejk po tomto telefonátu nelenil a okamži tě vyrazil. Budiž mu přiznáno k dobru, že na tuto akci počítal s doktorem Cafourkem, ale ten v tu dobu hrál karty v hotelu U Zlatého kola. A zřejmě by, jako správný karbaník, ani nikam nešel, protože mu právě začala padat ta správná karta. Jako by tohle štábní strážmistr tušil, vyrazil do hotelu Bílá růže sám. Štábní strážmistr Hřebejk po příchodu do hotelu Bílá růže ukázal recepčnímu Buškovi na velký bílý kufr, který

se v šatně za ním nedal přehlédnout. Teprve pak vešel do sálu, kde prostitutku Lízu podle oblečení nemusel dlouho hledat, stačil mu jediný pohled. Okamžitě ji poznal a došel si pro ni ke stolu, kde už Pražanda měla kolem sebe společnost důstojníků ze zdejší posádky. Hudba na pódiu přestala hrát a vyvedení prostitutky Lízy ze sálu známým četníkem z pátračky tu, jak jinak, způsobilo nemalé zděšení všech přítomných. Nebylo divu. Hotel Bílá růže, to nebyla hospoda U Šímů, kde se scházela písecká galerka od věže. Byl v tu dobu místem, kde se povětšinou scházela místní smetánka a četníka tu nebylo moc vidět. Už to, že prostitutka Líza nemohla prokázat svoji totožnost a odvolávala se na pány důstojníky ze sálu, přivedlo štábního strážmistra pořádně do ráže.

„Na ně ti, Lízo, seru! Doklady u sebe nemáš, jsi zatčena,“ pronesl štábní strážmistr a už lifroval prostitutku k recepčnímu za jeho pultík do šatny. Vyděšený recepční Bušek na to neřekl slovo, opustil své místo a pelášil po schodech nahoru informovat šéfa hotelu. V mezipatře ještě zaslechl Hřebejkův rezolutní příkaz k otevření kufru, ale když Pražanda zavrtěla hlavou, vytáhl bodlo a chystal se jej otevřít násilím. To zabralo a prostitut ka vytáhla z kabelky klíček. Štábní strážmistr Hřebejk se nějakým přehrabování v kufru nezdržoval a vysypal celý obsah kufru na pult recepčního. Objevily se dvoje dámské šaty a dámské spodní prádlo, které ho nijak neuspokojilo. Většina spodních kalhotek měla bílou barvu.

„Ty kalhoty dolů!“ ozvalo se recepcí dost hlasitě a prostitutka s tím viditelně otálela. Ozvalo se tedy znovu: „Řek jsem, ty kalhoty dolů!“

Teprve pak Líza zdráhavě uposlechla. Kalhoty od kostýmu šly pomalu dolů, a když se objevily růžové spodní kalhotky s černými kytičkami, štábní strážmistr Hřebejk se neudržel a dost hlasitě pronesl: „A mám tě, ty štětko zlodějská!“

V tu dobu už pádil po schodech dolů majitel hotelu s recepčním v zádech, a jen co došel k recepci, sliboval Hřebejkovi disciplinární řízení, o které se postará, neboť má na vyšších místech své známé. Nemohly mu samozřejmě ujít stažené kalhoty slečny Lízy, a tak povolával ze sálu svědky této nechutnosti. Ale rozparáděný štábní strážmistr Hřebejk ještě neskončil. Na řadu přišla i kabelka, z níž kromě peněženky a kosmetiky vypadl malý černý notýsek a dámská chromovaná pistole, po níž prostitutka okamžitě skočila. Hřebejk byl ale rychlejší. Líza nestačila sáhnout ani po notýsku, který štábní strážmistr Hřebejk otevřel a nestačil se divit. V rychlosti prolistoval několik stránek, a když zjistil, že se týkají informací kolem důstojnického sboru jedenáctého pěšího pluku, počtu zbraní a písecké prachárny, okamžitě nasadil ženě pouta a na recepčním nechal, aby uklidil vše zpátky do kufru.

„Tak tohle tě taky zajímá?“ strčil notýsek s pistolí do kapsy uniformy a nechal si zavolat taxíka.

Že tato událost vyhnala šéfa četnické pátračky štábního kapitána Votrubu ještě tu noc z postele, to se dalo čekat. A neobjevil se na pátračce jenom on. Zachraňovat malér v hotelu Bílá růže přišel i vrchní soudní rada Žlábek. Ten, když se seznámil se všemi skutečnostmi, za nimiž nebyla jen předem dojednaná krádež peněz v hotelu Tři lípy,

kterou si objednal u slečny Lízy prokurista Boukal, ale i vyzvědačství ve prospěch cizí moci, vzal osobní prohlídku pražské prostitutky, která se ve skutečnosti jmenovala Vilma Steinbauerová, bytem příslušná do Chomutova, na sebe. Když prohlásil, že ji de facto už dávno povolil s ohledem na možnost napadení četnické hlídky, kdy hrozilo nebezpečí z prodlení, všem se moc ulevilo. I tak bylo ale všem jasné, že má štábní strážmistr Hřebejk na krku disciplinární řízení, které ho bude čekat, protože osobní prohlídka ženy nebyla vedena patřičně a s největší šetrností, i když šlo o osobu požívající špatné pověsti. Pravdou je, že za dva dny se objevili v Písku dva pánové v civilu, kteří přijeli až z Prahy. Ten první, který se představil šéfovi četnické pátračky jako major Klusáček, přijel štábnímu strážmistrovi oznámit trest. Ten spočíval v tom, že štábní strážmistr Hřebejk pozbývá nárok na povýšení, a to po dobu tří let. Když to štábní strážmistr podepsal a vzal na vědomí, objevil se v jeho kanceláři podplukovník Řezáč z Obranného zpravodajství. V ruce držel skleničku blatenské a okamžitě posadil Hřebejka zpátky do židle.

„Hřebejk, z toho, co jste právě podepsal, si nedělejte hlavu. Přivezl jsem z Prahy vymazání vašeho trestu, pro tože ta vaše kalhotková aféra nám, Hřebejk, moc pomohla. Kéž by bylo ve sboru takových četníků, kteří se umí rychle rozhodnout a umí jednat jako vy, víc. Být na vašem místě, asi bych nejednal. Nemusím vám prozrazovat, že situace nejen v republice je složitá, a ta vedle už vůbec nevypadá dobře,“ upil plukovník slivovici a znalecky poznamenal.

„Moc dobrá. Nekope a nemá ocásek. Byla by moc velká škoda, aby ji pili s náma ti, které slyšíme teď řvát z rádia,“ podal podplukovník Hřebejkovi na odchodu ruku. A tak skončila kalhotková aféra štábního stráž mistra Hřebejka, která měla čas od času pokračování v bordelu Na Pěníku. To když se tam objevil, a holky od Šestákové se hned u dveří ptaly, jestli nebude chtět vidět jejich kalhotky…

Četnické povídky z Prácheňska

ČETNICKÉ POVÍDKY

VESELÝ FUNUS KASAŘE PUKLÍKA

KALHOTKOVÁ AFÉRA ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA HŘEBEJKA