Čtvero ročních období v Římě

Anthony Doerr Čtvero ročních období v Římě Originální název Four Seasons in Rome Vydáno u Scribner, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York, 2007 Překlad Blanka Šustrová Odpovědný redaktor Lukáš Kratochvíl Grafická úprava Off road factory s. r. o. a PT MOBA Obálka Karol Lament/PT MOBA Ilustrace Kara-Kotsya/fotolia.com Tisk CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz

© 2007 by Anthony Doerr All rights reserved, including the right to reproduce this book or portions thereof in any form whatsoever.

Translation © Blanka Šustrová, 2018 Illustrations © Kara-Kotsya/fotolia.com © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8323-1

anthony doerr

O dvojčatech, nespavosti a největším pohřbu v dějinách světa

Henrymu a Owenovi

Prší, mraky stoupají, řeky vysychají, padají kroupy; paprsky žhnou a dotýkají se všude od krajů až do středu světa, pak se lámou a obrátí a nesou si vláhu, kterou vypily. Z výšin padá mlha a opět se do výšin navrací. Dolů se ženou větry prázdné a zpátky se vrací s tím, co vydrancovaly. Velká spousta živých tvorů dýchá vzduch z výšin, ale vzduch se snaží letět opačným směrem a země vlévá dech zpátky do nebe jako do vzduchoprázdna. Tím, jak se příroda houpá sem a tam jako prak, jsou sváry vyvolány rychlostí zemského pohybu.

Plinius Starší, Naturalis historia, L. P. 77

Podzim

I

tálie klepe na dveře. Píšeme seznamy – plenky, povlečení do postýlek, čtecí lampička. Kojenecká výživa. Dva tucty müsli tyčinek. Nikdy v životě jsme müsli tyčinky nejedli, ale teď nám přišlo důležité s sebou nějaké mít.

Zírám na náš nový kapesní slovník italštiny a dělám si starosti. Je tam „Zde je můj pas“? Je tam „Kde proboha koupím dětské vlhčené ubrousky?“ Předstíráme klid. Ani jeden z nás nechce uvažovat nad tím, že se zítra s šestiměsíčními dvojčaty naskládáme do Airbusu, vystoupáme víc než jedenáct kilometrů do vzduchu a zůstaneme tam čtrnáct hodin. Místo toho zapínáme a rozepínáme cestovní tašky, sundáváme z kočárku kolečka a studujeme malé zrnité fotky baziliky svatého Petra na turistickém webu. *** V Boise prší, v Denveru fouká. Letadlo se řítí troposférou rychlostí šest set mil za hodinu. Owen spí v haldě dek dole mezi mýma nohama. Henry mi spí v náručí. Celou cestu přes Atlantik jsou turbulence: přepážky mezi třídami se třesou, sklo cinká, západky na přihrádkách se otevírají a zavírají.

Stěhujeme se z města Boise ve státě Idaho do Říma v Itálii, kde jsem nikdy nebyl. Když přemýšlím o Itálii, představím si dekaden11

Anthony Doerr ci, tmavě hnědé olejové malby, císaře v sandálech. Vidím průřez Kolosea, který jsem vyráběl ve škole z kostek cukru slepených lepidlem, a taky modrobílou mýdlenku koupenou ve Florencii, s uraženým rožkem, kterou měla moje matka na umyvadle třicet let.

A jasněji než všechno ostatní vidím omalovánky s názvem Starověký Řím, které jsem kdysi dostal k Vánocům. Vlčice kojila dvě miminka. Caesar s listovou korunou se široce usmíval.

Děvče v upnutých šatech s velkýma očima pózovalo u fontány se džbánem. Čímkoliv pro mě tehdy Řím byl – pro sedmiletého chlapce v noci o Vánocích, kdy vločky narážely do oken, dole blikal nazdobený smrček a koberec byl posetý pastelkami –, tím skoro i zůstal: obrysy slonů a gladiátorů, karikaturami paláců na pozadí a pocitem, že jsem vybral špatné barvy, modrozelenou pro dvoukolé vozy, zlatavou pro oblohu.

Na obrazovce vsazené do sedadla přede mnou sviští malá ikonka našeho letadla kolem Marseille a Nice. Kojenecká výživa v láhvi zasunuté v kapse sedadla prosákne látkou a kape mi na příruční tašku, ale neohnu se pro ni, abych ji narovnal, ze strachu, že vzbudím Henryho. Přelet ze Severní Ameriky do Evropy trval jeden film s Lindsay Lohanovou a dvě epizody Raymonda má každý rád. Venkovní teplota je minus padesát stupňů Celsia. *** Taxi nás vyhodí před palácem: štuk a travertin, fasáda s pěti klenbami, schodiště lemované tvarovanými keři. Vrátný podrážkou típne cigaretu a promluví anglicky: „Vy jste ti s těmi dvojčaty?“ Potřese nám rukou a dá nám svazek klíčů.

12

Čtvero ročních období v Římě Náš byt se nachází v budově vedle paláce. Železná vstupní brána je skoro tři metry vysoká a poškrábaná na tisíci místech; vypadá to, jako by se na dvůr snažili dostat divocí psi. Odemkneme klíčem a po straně najdeme vchod. Kluci velkýma očima zírají z autosedaček. Naložíme je do klecového výtahu s dřevěnými dveřmi, které se otevírají dovnitř. Kolem prorachotí dvě patra. Zaslechnu pěnkavy, brzdy náklaďáků. Sousedé dupou po schodech, prásknou dveře. Slyším dětské hlasy. Brána o tři poschodí níž hlasitě práskne.

Naše dveře se otevírají do úzké chodby. Pomalu ji naplním taškami. Shauna, moje žena, dovnitř vnese děti. Byt je větší, než jsme doufali: dvě ložnice, dvě koupelny, nové skříně, čtyřmetrové stropy, dlážděné podlahy, na kterých klapou boty. Je tu starý pracovní stůl a tmavomodrý gauč. Lednice je schovaná v kredenci. Je tu jen jediný obraz – plakát sedmi nebo osmi gondol projíždějících přístavem, mlhavé náměstí v pozadí.

Klenotem bytu je terasa, na kterou se dostaneme úzkými dveřmi v rohu kuchyně, jako by architektovi až na poslední chvíli došlo, že potřebuje dveře. Devět metrů široká terasa je usazená patnáct metrů nad vchodem do budovy. Vidíme z ní skrz vrcholky stromů na kousky římské skládačky: terakotové střechy, tři nebo čtyři kupole, dvoupatrovou zvonici, roztroušenou zeleň terasovitých zahrad, všechno je mlhavé a podivné a neuvěřitelné.

Vzduch je teplý a vlhký. Pokud nějak voní, tak jen lehce po zelí. „To je naše?“ ptá se Shauna. „Celá ta terasa?“ Je. Kromě našich dveří tu není žádný jiný vchod.

Položíme miminka do postýlek, které se k sobě nehodí a nevypadají příliš bezpečně. Kuchyní proletí komár. Podělíme se o müsli tyčinku. Sníme pět balíčků slaných krekrů. Právě jsme se přestěhovali do Itálie.

13

Anthony Doerr *** Celý rok strávím na postu akademického pracovníka na Americké akademii v Římě. Nejsou tady žádní studenti, ani pedagogický sbor, jen hrstka umělců a akademiků, kteří dostali rok v Římě na to, aby se věnovali svým nezávislým projektům.

Mým oborem je literatura. Všechno, co musím dělat, je psát.

Ani nikomu nemusím ukazovat, co píšu. Na oplátku mi dají ateliér, klíče od bytu, dvě rohožky, každý čtvrtek komínek vybělených ručníků a tisíc tři sta dolarů měsíčně. Budeme bydlet na pahorku Janiculus nad římskou čtvrtí zvanou Trastevere, na zelené vlně stromů a vil, která se vzdouvá několik stovek metrů a je olemována řadou století starých kamenných schodišť.

Stojím na židli na terase a snažím se najít Tiberu v bludišti vzdálených domů, ale nevidím lodě ani mosty. V průvodci ve veřejné knihovně v Boise stálo, že Trastevere je okouzlující, přeplněná pre-renesančními kostely, středověkými uličkami a nočními kluby. Já vidím jenom opar: střechy, vrcholky stromů. Slyším šumění dopravy.

Palma za oknem zakryje západ slunce. Kuchyňský kohoutek kape. Na tenhle pobyt jsme se nehlásili; ani jsme nevěděli, že existuje. Před devíti měsíci nám přišel dopis od Americké akademie umění a věd a další dopisy, ve kterých se psalo, že má práce byla nominována anonymní komisí. O čtyři měsíce později přišel dopis, že nás vybrali. Když jsem stál před naším bytem v rozbředlém sněhu a našel tu obálku ve schránce, Shauna byla ještě v nemocnici a naši synové byli na světě dvanáct hodin. *** 14

Čtvero ročních období v Římě Náš záchod má dvě splachovadla, jedno je dvakrát větší než to druhé. Diskutujeme: já tvrdím, že produkují stejné množství vody, Shauna zase, že to větší je na větší záležitosti.

Jak to tak bývá, když opustíte domov, z míry vás vyvedou maličkosti. Okna nemají sítě. Sirény projíždějící ulicí zní o tón níž, stejně jako oznamovací tón v našem červeném plastovém telefonu.

Když čůráme, nepřistane to rovnou do vody, ale na porcelán.

Na kohoutcích v koupelně je napsáno C a F, C jako calda, což znamená v italštině teplá, a ne C jako cold, anglicky studená.

Lednička je veliká jako minibar. Ze zdi nad sporákem čouhá neoznačená ocelová páka. Ovládá plyn? Horkou vodu?

Postýlky, které nám Americká akademie zapůjčila, nemají bočnice ani peřinky, ale mají něco, o čemž usuzujeme, že to jsou pravděpodobně polštářky: dva a půl centimetru vysoké molitanové čtverce obalené do bavlny.

Mycí prostředek na nádobí voní jako solené limetky. Komáři jsou větší. Místo šatny máme v ložnicích veliké, zatuchlé skříně.

Shauna se prohrabuje trojúhelníkovým prostorem, který se stane naší kuchyní, jídelnou a obývákem. „Není tu trouba.“ „Není?“ „Není.“ „Třeba Italové troubu nepoužívají.“ Pohlédne na mě. „Vždyť vynalezli pizzu.“ Čtvrt hodiny před půlnocí je na digitálních hodinách na mikrovlnce 23:45. Jak bude vypadat půlnoc? 0:00?

První noc si jdeme lehnout kolem půlnoci, ale kluci jsou v jednu vzhůru a pláčou ve svých divných postýlkách. Shauna a já kolem sebe procházíme na chodbě a chováme miminka.

15

Anthony Doerr Pásmová nemoc, to jsou suché oči a volný drát v páteři. Vzbudíte se v Boise a jdete spát v Římě. Tohle město je polem stínů za zábradlím terasy. Někde tam trouchnivějí kosti Keatse, Raffaela a svatého Petra. Papež sní ani ne kilometr odtud. Owen na mě mrkne s pusou otevřenou a vráskou na čele, jako by měl dušičku stále za Atlantikem a snažil se dohnat svůj zbytek.

V bytě už je světlo, ale nikdo z nás ani oka nezamhouřil. Jsme unavení. Potřebujeme hotovost a jídlo. Složím kočárek a násilím ho dotlačím dolů ze schodů. Shauna do něj připásá kluky. Za hlavní bránou se chodník táhne doprava i doleva. Obloha je skoro zatažená, je vlhko; kolem prosviští malé auto a roztočí igelitový sáček. „Nalevo je větší provoz,“ poznamená Shauna. „To je dobře?“ „Větší provoz může znamenat víc obchodů?“ Bráním se téhle logice, když se za námi objeví sousedka. Malá, pihovatá, působí silně. Je to Američanka a jmenuje se Laura. Její manžel je zaměstnán jako akademický pracovník v oboru krajinářství. Zrovna posadila děti na autobus do školy a teď vynáší tříděný odpad a chystá se jít koupit mleté hovězí.

Vede nás doleva. Po patnácti metrech se pod mohutným štukovým klenutým průchodem Porta San Pancrazio, brány starých římských obranných zdí, sbíhají čtyři ulice. Nejsou tu semafory.

Malá autíčka se cpou dopředu a hledají škvíry. Do této směsice se přivalí městský autobus a taky valník zaskládaný nábytkem.

Pak pár skútrů. Vypadá to, že se všichni šourají k jedné a té samé uličce, kudy – jakmile se dostanou z mačkanice ven – vozidla konečně odfrčí pryč mezi řady zaparkovaných aut se sklopenými nebo uraženými bočními zrcátky.

16

Čtvero ročních období v Římě Laura celou cestu klábosí. Jako by byl dnešek jako každý jiný den, jako by naše životy nebyly v nebezpečí, jako by byl Řím Cincinnati. Jsou tu vůbec přechody? Klaksony ječí. Taxi kočárku málem urazí přední kolečka. „Kterými aerolinkami jste letěli?“ křičí Laura. „Proboha,“ na to Shauna. Radši bych se s dětmi v náručí krčil ve stoce.

Do všeho toho zmatku se vmáčkne další skútr (motorino, řekne nám Laura). Řidič přidržuje dvoumetrový banánovník v květináči na maličké plošince mezi nohama. Projíždí kolem a listy mu pleskají o ramena.

Laura odpochoduje přes přechod, nahází odpad do různých popelnic a ukáže na obchody dál v ulici. Zdá se neuvěřitelně vyrovnaná; je jako ostrůvek klidu. Dělám si starosti: můžeme mluvit tak nahlas? A anglicky?

Kluci ani nepípnou. Je vedro. Byty se tyčí nad obchody, stovky balkonů jsou nacpané muškáty, datlovníky a rajčaty. Na zahrádkách barů popíjejí teenageři kávu ze sklenic. Před bankami stojí muži v modrých kombinézách, obutí v kanadách, u boku připnuté pistole. Projdeme kolem prodejny automobilů značky Fiat, výkladní skříň má velkou asi jako kosmetický salon vedle. Mineme pizzerii, kde stařík za skleněným pultem otrhává květ z konce cukety.

V sekci dětské výživy ve farmacii pátrám po čemkoliv, co znám, a nacházím etikety ilustrované obrázky králíčků, oveček a – co je horší – poníků. „V Itálii je Můj krásný poník sušenka,“ říká Laura.

Pomůže nám najít bankomat, ukáže nám, kde koupit jednorázové plenky. Vysvětlí nám názvy čtvrtí: „Za námi, dole po schodech, 17

Anthony Doerr je Trastevere. Janiculus, kde bydlíme, to je jen název toho kopce.

Naše čtvrť, kterou teď procházíme, se jmenuje Monteverde.“ „Monteverde,“ zopakuju si. Zelený kopec. Než Laura odejde, nasměruje nás k zeleninovému trhu. „A presto!“ prohlásí a já už sahám po slovníku. Prestare? Půjčit?

A je pryč. Myslím na Danta v očistci, jak se otočí k Vergiliovi, aby mu něco řekl, a zjistí, že Vergilius zmizel.

U stánku – a to se naučíme metodou pokus – omyl – se nesmíte zeleniny dotýkat; ukážete na insalatine nebo pomodori a obchodník je zváží na váze. Řezníkova vajíčka sedí v otevřených kartonech a pečou se na slunci. U masa nemá žádné cedulky. Ukážu na cosi růžového bez kostí a držím si palce.

Tyčinky Kit Kat nejsou v oranžovém obalu, ale v červeném.

Chutnají líp. Hrušky taky. Jednu zhltneme a pokapeme šťávou celou stříšku kočárku. Rajčata v papírovém sáčku – je jich asi tucet – vypadají, že září.

Miminka cucají sušenky. Proplouváme sluncem a stínem.

Dva bloky od trhu na ulici Quatro Venti – Čtyři větry – vane na chodník vůně z pekárny. Zabrzdím kočárek, otevřu dveře a vstoupím do tlačenice. Všichni do sebe strkají, lidé, kteří zrovna přišli, se krčí, potápí do davu a kroutí směrem k pultu. Měl bych si někde vzít číslo? Mám objednávku zakřičet? Snažím se proletět si italská slovíčka: osm odpolední v jazykové škole Berlitz v Boise za čtyři sta dolarů a momentálně si vzpomenu jenom na tazza da té. Šálek na čaj.

Tlačí se na mě ženská s knírkem, mám bradu v jejích vlasech.

Páchne jako staré mléko. Bochníky mi pendlují nad hlavou tam a zpátky. Znám slovo ciabatta. Znám focaccia.

Za pultem se na moukou poprášených dlaždicích v bílých teniskách klouzají jediní Italové, které jsem viděl v šortkách. Dav 18

Čtvero ročních období v Římě mě zatlačil do rohu. Lidé, kteří zrovna vešli, jsou hned obslouženi a mávají bankovkami.

Mák, sezam, zmačkaný kus voskového papíru. Jsem zrnko mezi mlýnskými kameny. Skrze skleněné dveře vidím Shaunu skloněnou nad křičícími chlapci. Všechno plave. Jak jsou ta slovíčka? Scusi? Permesso? Můžeme přece žít bez chleba. I celý rok, když budeme muset. Svěsím hlavu a prorvu se ven.

Pekárna není můj jediný neúspěch. V domácích potřebách hledám kroužky na klíče, majitel přede mnou stojí, ruce sprásknuté, nedočkavý, až mi bude moct poradit, ale já nevím, jak se řekne „kroužek na klíče“ nebo „jenom se dívám“, tak na sebe minutu mlčky hledíme. „Luce per notte,“ vzpomenu si konečně. „Per bambini.“ A ačkoliv jsem nepřišel koupit noční světýlka pro děti, jedno mi ukáže, a tak ho koupím. Kroužky na klíče počkají, dokud se nevrátím se slovníkem. *** Podle shrnutí projektu ve dvou větách, které jsem musel poslat Americké akademii, jsem do Říma přijel, abych pokračoval ve psaní své třetí knihy a druhého románu, tentokrát o německé okupaci normanské vesnice mezi roky 1940 a 1944. Přivezl jsem si asi padesát stran prózy, pár fotek bombardérů B-17, které shazují zápalné bomby, a chaoticky naškrábané poznámky.

Můj spisovatelský ateliér je vedle našeho činžáku. Je to samotná Americká akademie, tichá, ohromná, velkolepá.

Zatímco miminka první celé odpoledne v Římě spí, projdu velkou bránou, mávnu na vrátného v budce a nesu si zápisníky nahoru 19

Anthony Doerr po hlavním schodišti. Šipka nalevo ukazuje ke kancelářím, šipka napravo zase ke knihovně. Nádvoří je plné štěrku a jasmínu. Fontánou protékají pramínky vody. Kývnu na muže v černém tričku s krví podlitýma očima, předloktí má umazaná olejovou barvou.

Ateliér 235 je obdélníková místnost s vysokými stropy. Je pojmenovaný podle Toma Andrewse, hemofilického básníka, který měl ten samý post, jaký mám teď já. Pracoval tady v roce 2000, zemřel v roce 2002. V jeho ateliéru jsou dva pracovní stoly, malé skládací lehátko a kancelářská židle s vytrhaným polstrováním.

Jednou jsem slyšel, že Tom Andrews zlomil světový rekord nepřetržitým tleskáním po čtrnáct hodin a třicet jedna minut. První verš jeho druhé knihy je „Nechť Pán Ježíš Kristus požehná hemofilikově motocyklu.“ Když přesunuju nábytek, mluvím k němu. „Tome,“ povídám, „už jsem v Itálii dvacet čtyři hodin, ale spal jsem jenom jednu.“ „Tome,“ oznamuji, „dávám ti na poličku tři knížky.“ Okno ve Studiu Toma Andrewse je asi dva metry vysoké a je z něj výhled na celý hektar stromů a trávníků za Akademií. Zhruba tři a půl metru pod parapetem protíná výhled kmen nádherné borovice pinie.

Těch stromů jsem si všiml po celé čtvrti: tyčící se kmeny bez větví, vysoké, členěné koruny jako těla neuronů. V nadcházejících měsících je uslyším nazývat piniemi, římskými borovicemi, středomořskými borovicemi, oříškovými borovicemi, deštníkovými borovicemi a slunečníkovými borovicemi – všechny jsou jedna a ta samá Pinus pinea. Královské stromy, ohromující stromy, stromy vzpurné a zároveň klidné jako princové, co spí tvrdě v divokém roji snů.

20

Čtvero ročních období v Římě Přes ulici za ambasádou roste borovic asi půl tuctu. Jedna řada strká své koruny přes třistašedesátiletou zeď, která lemuje trávníky Akademie. Nepředpokládal jsem, že Řím bude mít takové stromy, že bude třímilionové město živoucí zahradou s mechem v prasklinách zdí, stuhami břečťanu zamotanými do klenby podloubí, starověkými zdmi oděnými do závoje kapar, tymiánem pučícím z věží kostela. Dnes ráno byly dlažební kostky pokryté kluzkými řasami. V ulicích, kudy nás Laura doprovázela, šelestil bambus na nádvoří činžáků, borovice rostly vedle palem, cypřiše vedle pomerančovníků. Z praskliny chodníku před videopůjčovnou jsem uviděl vyrůstat keříček máty.

Jedna z těch tří knih, co jsem si koupil, je o nacistické okupaci Francie, protože ji potřebuji k románu, který se snažím napsat.

Druhá je výběr úryvků z Naturalis historia od Plinia Staršího, protože anotace na obálce tvrdí, že nabízí pohled na přírodu, jak ji vnímal Řím v prvním století. Poslední kniha je příruční atlas stromů. Kniha o stromech věnuje pinii půl strany. Kůra je šedohnědá a popraskaná, její šupiny čas od času odpadávají a zanechávají na kmeni světle hnědé skvrny.

Rozložitý ořech, olivový háj, lípy, plané jabloně, živý plot celý z rozmarýnu. Zdi lemující tuto zahradu místy rostou až do výšky devíti metrů, kameny vybělil čas, horní úroveň je zdůrazněná ozdobnými uzly, hradby jsou plné plevelu. Před tím, než sem zavedli elektřinu, před tím, než byla pinie pod oknem jenom šiškou, když byla noční obloha nad Janiculem zaplavená hvězdami tak jako všude jinde, skládal Galileo Galilei v této zahradě na banketu svůj dalekohled, přímo pod mým oknem, a ukazoval hostům nebesa.

Padesát metrů odsud v našem bytě zápasí Shauna s dětmi. Myslím na Owena, jak otáčí hlavičkou, a na Henryho kulatá očka. „Jsou 21

Anthony Doerr to naše zázraky,“ říkám duchovi Toma Andrewse. Zrození z buněk menších než tečka na konci této věty – mnohem menších než ta tečka – a najednou jsou kluci velicí a hlasití a slintají si na košilky.

Otevřu zápisník na prázdné straně. Snažím se zapsat si pár vět o vděčnosti, o zázraku. *** Smažíme vepřové kotlety v promáčknuté pánvičce a pijeme víno ze sklenic na vodu. Na terase závodí rorýsi. Kluci se celou noc budí ve svých divných postýlkách a brečí. Henryho nakrmím ve 12:40 (hodiny na mikrovlnce ukazují 0:40), pochovám ho a konečně ho přesvědčím, aby usnul. Pak si lehnu na gauč, pod hlavou stoh jednorázových plenek, přes sebe přetáhnu dvě látkové plenky jako ubrousky. Naše jediná deka leží v posteli na Shauně.

Deset minut. Dvacet minut. Proč to počítám? Jen zaberu a Owen je vzhůru.

Co si Kolumbus napsal do deníku, když vyrážel ze Španělska? „Především je klíčové zapomenout na spánek a věnovat pozornost navigaci, abych splnil úkol.“ Henry se znovu probudí ve dvě. Owen je vzhůru ve tři. Pokaždé, když vstanu z polospánku, mi trvá celou minutu, abych si vzpomněl, na co pořád zapomínám: jsem otec, přestěhovali jsme se do Itálie.

Celou noc nosím jedno nebo druhé plakající miminko na terasu. Vzduch je sladký a teplý. Sem tam hoří hvězdy. V dálce se po kopcích plazí pramínky třpytu. „Molto, molto bella,“ řekl nám taxikář Roberto, když vezl nás, našich sedm cestovních tašek a náš třiadvacetikilový kočárek z le22

Čtvero ročních období v Římě tiště sem. Měl strniště na bradě, dva mobily a otřásl se pokaždé, když děti vydaly nějaký zvuk. „Non c’è una città più bella di Roma,“ prohlásil. Není krásnější město než Řím. *** Našeho druhého rána v Itálii vytlačíme kočárek hlavní branou a zahneme doprava. Kluci naříkají, osa koleček se třese. Kolem frčí malá autíčka. Zatočíme za roh, pletivo se změní v živý plot a ten ustoupí boku monumentální fontány z mramoru a žuly.

S ústy dokořán přijedeme přímo před fontánu.

Z pěti výklenků na čele se šesti sloupy, velikém jako dům, teče voda do mělkého půlkruhového bazénu. Přes čelo proudí sedm řádků v latině, na kapitálkách sedí gryfové a orli. Později se dozvíme, že Římané jí jednoduše říkají Il Fontanone. Velká fontána.

Byla postavena v roce 1690, trvalo to celých sedmdesát osm let.

Travertin skoro vypadá, že září, jako by do kamene zasadili světla.

Naproti přes ulici je další div – zábradlí, pár laviček a bidýlko s výhledem na celé město. Vyhneme se autům a dovezeme kluky k zábraně. Je tu celý Řím: deset tisíc střech, kupole kostelů, zvonice, paláce, činžáky. Zleva pomalu přelétá letadlo, město se rozprostírá přes pláň. Kopce na horizontu jsou mramorované řadou vzdálených měst. Pod námi, všude, kam jen dohlédneme, se táhne namodralý opar – jako by město bylo ponořeno v jezeře a vítr čeřil hladinu. „Tohle máme padesát metrů od domu,“ šeptá Shauna.

Za zády nám burácí fontána. Pod námi víří město.

Dál v ulici je kostel, malé náměstíčko a vrchní plošina klikatých schodišť. Schody jsou ošoupané a mastné, na nakloněných 23

Anthony Doerr odpočívadlech šustí suché listí. Zvednu předek kočárku a Shauna jeho zadní část. „Připraven?“ zeptá se. „Myslím, že jo. A ty?“ „Myslím, že jo.“ Ale kdo ví, jestli jsme? Sestupujeme dolů. Kočárek váží dvacet tři kilo a každý z chlapců asi sedm. S každým krokem se zdají těžší. Je to zhruba dvacet schodů, pak čtyři nebo pět spojených ramp a zase schody. Ze špičky nosu mi kape pot. Kloužou mi dlaně. Obávám se, že se mi kočárek každou chvíli vysmekne, začne odskakovat, nabere rychlost, vyřítí se za roh a vybuchne pod koly autobusu.

Sestupujeme do neznáma. Plošiny lemují obrázky křížové cesty. Ježíš dostává trnovou korunu, Ježíš se hroutí pod vahou kříže. Někdo postavil kytici růžových růží ke dvanáctému zastavení: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Dole se klenutý průchod otevře do ulice hučící auty. Henry se rozpláče. Kličkujeme, zadržujeme dech a utíkáme. „A je to!“ vydechne Shauna a usměje se na mě.

Provoz utichá. Henrymu strčíme do pusy dudlík. Trastevere je plné středověkých domů, prádelních šňůr a pítek, která neustále tečou. Malá autíčka jsou zaparkovaná na neuvěřitelných místech.

Před jednou budovou stojí asi osmdesát skútrů, řídítka nalepená na řídítka. Láká mě do jednoho kopnout, abych zjistil, jestli se složí všechny.

V této čtvrti žil Julius Caesar. Kleopatra taky. Každý Říman, kterého mineme, se na chlapce usměje. Gemellini, říkají. Dvojčátka. A něco jako piccininni. Nebo porcellini? Prasátka? Dospělí muži v oblecích se zastaví, shrbí se nad kočárkem a brumlají.

24

Čtvero ročních období v Římě Hlavně starší muži. Che carini. Che belli. Takoví roztomilí. Takoví hezcí. Kočárek by mohl být nacpaný hýkajícími zebrami, ale víc pozornosti by přitáhnout nedokázal.

Ztratíme se. Shauna chlapcům vymění plenky na dlažebních kostkách a já mezitím zírám do mapy. Jsme na Vicolo del Cinque?

Piazza San Cosimato? V obchodu s těstovinami – skleněný pult, hromady tortellini, metry fettucine – se mi povede koupit kilo oranžových ravioli plněných dýní a ricottou, poprášených moukou. „I suoi bambini,“ řekne mi prodavač a dívá se mi do očí, aby zjistil, jestli rozumím. „Sono belli.“ Vaše miminka. Jsou krásná.

Vítězně vynesu sáček na ulici. Vepředu v akátové aleji zuří vítr a kolem nás proletí lístky jako zlatá vánice. Otevřenými dveřmi uvidím potemnělou kuchyň, na nabílené stěně visí měděné pánvičky. Do dřezu zírá žena uvelebená v páře, vlasy má svázané do komplikované věže.

Před šedesáti hodinami jsem kupoval pampersky v supermarketu v Boise. Teď stojím u stínu toho, co měl být před dvěma tisíci lety amfiteátr pravidelně zaplavovaný císařem Augustem, ve kterém se odehrávaly inscenované námořní bitvy. Zíráme na obchody s oblečením, na knihkupectví a snažíme se představit si kýl císařské triéry proplouvající kolem nás. „Nepůjdeme domů?“ zeptá se Shauna. Nejprve mě napadne, že tím myslí do Idaha. Ale jen ukazuje za nás, kde se nad střechami prohýbá zelená páteř Janicula. Kolem nohou nám proteče řeka listí. Owen zívne do popruhů kočárku. Henry cucá dudlík. Ženeme se přes ulici plnou svištících autobusů. Vycházíme schody zpátky nahoru. Nevidíme žádné tlusté lidi. *** 25

Anthony Doerr Dvojčata jsou dvojvaječná. Henry má blonďaté vlasy s bílým nádechem a žlutohnědé oči. Má bledou pokožku, v bradě dolíček, a když se pro něco natahuje, vyvalí oči a našpulí rty. Mává věcmi z jedné strany na druhou – plastovou lžičkou, střapatým chrastítkem –, aby zjistil, jestli vydávají zvuk. Když je vzduch vlhký, vlasy se mu na hlavě načepýří do výšky a v uších se mu objeví zářivě oranžové kuličky mazu.

Owen má hustější vlasy barvy lakovaného ořechového dřeva. Jednu chvíli je k neutišení a další už se cpe jednou skleničkou hruškové přesnídávky za druhou a kření se jako blázen. Odmítá chodit spát. Ve tři ráno se probudí s řevem; v pět se probudí nadobro.

Z nespavosti se Shaunou vedeme dokola stále stejné debaty: Proč Owen nespí? Kvůli prdíkům? Pásmové nemoci? Itálii? Mít mimino je jako přivést si domů hlučného, nesrozumitelně mluvícího cizince a snažit se uhádnout, co rád jí. Kvůli Owenovi si začínáme myslet, že nám něco úplně jasného utíká, tříska, vyrážka, alergie, něco, na co by rodiče mající zkušenost s potížemi ihned přišli. „Víš, co si myslím, že to je?“ povídá Shauna. „Skrz okno v ložnici svítí příliš světla.“ Tak deset minut poté, co už by kluci měli být v posteli, naši čtvrtou noc v Římě, roztrhám krabice od plenek a vyšplhám na parapet ve druhé koupelně, dvacet pět metrů nad chodníkem, a přelepím všechny čtyři okenní tabulky pláty otrhané lepenky. Shauna odtlačí Owenovu postýlku přes chodbu do koupelny a zaklíní ji mezi vanu a umyvadlo. A hned máme pokojíček. Když zhasneme, je tu úplná tma. „Teď už snad usne,“ řekne, zatímco jej krmí z láhve.

On ano. My ne. Ležím, jsem vzhůru a pod postelí cítím obrovské otáčky země.

26

Čtvero ročních období v Římě *** Co je Řím? Mraky. Kostelní zvony. Vzdálené tečky ptáků.

Včera v Trastevere na okraji fontány seděla dívka v černých šatech a škrábala zářivě modrým, metr dlouhým brkem do kožené knihy.

Poznáváme kolegy z Akademie: Maura zkoumá latinskou epiku, hudební skladatel Harold býval právníkem, Jackie se věnuje abstraktní malbě. Mnoho z nich mluví italsky, někteří jsou také latiníci. Rebecca studuje jistý druh podlahové mozaiky, Jessica mapu z roku 1551. Jennifer se zabývá trojskými mýty zobrazenými v římských malbách, Tony zase zkoumá terakotové sochy Giana Lorenza Berniniho. Zdá se, že Řím zasévá do půdy tajné vášně: jsou tu učenci schodišť, učenci klíčových dírek. Před pár lety tu jeden kolega strávil celý rok studiem hrstky středověkých mincí; další zase dvě léta zkoumal městskou výstavbu Parmy mezi roky 1150 a 1350.

Potkáváme různé vrátné, Lucu, Lorenza, prošedivělého amerického emigranta Norma. Nesu Henryho kolem ateliérů v nejvyšším patře na střechu Akademie, zhruba o pětadvacet metrů výš, než je terasa našeho bytu. Je to nejvyšší bod Janicula, dost vysoký na to, abychom viděli přes železný kříž na samém vrcholku Il Fontanone. Zdá se dost vysoký na to, abychom dohlédli na kraj světa. Je večer, proudí přes nás vítr a celé město vypadá přízračně, nehmotně. Jak se tak díváme, dva mraky se rozejdou, škvírou se vyvalí vějíř slunečních paprsků a přes dómy rozešle oranžovou vlnu, která se tříští o strany činžáků a láme přes masu bílého mramoru. Myslím, že je to obrovská svatyně sjednocené Itálie s názvem Památník Viktora Emanuela II. 27

Anthony Doerr Všechno září. Vzdálené stromy splývají, odlehlé zdi se třpytí.

Hory na horizontu se rozsvítily jako pouliční lampy, jsou jasné a zřetelné a odhalují ještě vzdálenější pohoří.

A pak zase všechno zhasne, mraky jsou vzájemně propletené, hory se stáhnou zpátky do siluety a Řím se potápí ve stínech. *** Ráno se snažím dostat brzy do práce. Spěchám dlouhou chodbou s červeným kobercem kolem několika tuctů zavřených dveří ve druhém patře Akademie. Za nimi spí vědci, kteří jsou tu v rámci krátkodobého pobytu, a bezdětní kolegové – Franco, malíř olejomaleb, a John, architekt. Odemknu ateliér Toma Andrewse, velké okno otevřu dokořán. Na stole leží Pliniova Naturalis historia, atlas stromů a kniha o válce, v zásuvce čekají dvě tužky. Pár poznámek k mému románu se třepetá na skládacím lůžku.

Vytapetuji jednu stěnu zrnitými fotkami vybombardovaných měst. Saint-Lô. Drážďany. Hamburk. Čtu o spojeneckém útoku na Německo, o zápalných bombách, nekontrolovatelných požárech, o peklu tak hladovém po kyslíku, že vysává stromy ze země a lidi přes zdi. Rorýsi za parapetem v zahradě prudce klesají a otáčí se ve vzduchu. Otevřu zápisník, ostrouhám tužku. Z podlahové lišty se odlupuje barva, v rohu na stropě se krčí pavouk ve své síti.

Některá rána se dostanu jen takhle daleko. *** Byli jsme v Itálii asi týden, když ani ne sto metrů od našich dveří přejelo auto dva chodce. Máme otevřená okna, a zrovna když 28

Čtvero ročních období v Římě dávám skleničku dětské výživy do mikrovlnky, uslyším ránu. Je to jeden z těch zvuků, o nichž okamžitě víte, že nevěstí nic dobrého.

Slyším sirény, je jich víc než obvykle. Doneseme dvojčata dolů na chodník a díváme se na hasičská auta a záchranku. Zaměstnanec pojišťovny pořizuje fotografie. Malý peugeot z půjčovny je rozdrcený o kamenný roh Porta San Pancrazio, toho velkého klenutého průchodu na konci naší ulice. Chodci byli na přechodu. Rodiče desetiletého chlapce, který šel s nimi. Peugeot řídil americký turista po sedmdesátce. Turista i jeho žena jsou hospitalizováni, utrpěli šok. Stejně tak chlapec.

Za ten týden tady jsem Henryho a Owena přes tu křižovatku vozil třikrát nebo čtyřikrát denně. Včera, když byla bouřka, jsme se Shaunou zastavili kočárek pod Porta San Pancrazio a studovali mapu, zatímco kolem nás kalužemi projížděla auta.

Jet do Říma, pronajmout si auto nižší střední třídy, zničit rodinu. Je to jen chvilka jako každá jiná, ale v určitém momentu se může všechno změnit. Snad je to jasné, ale je rozdíl myslet si, že tomu rozumím, a pak stát v kuchyni a slyšet to.

Celé odpoledne chci kluky zvednout z kočárku a držet je v náručí. Sluneční světlo prosvítá skrz olivovníky v zahradě a ulice Čtyř větrů tam u pekárny oživne rozfoukaným listím. Večer zvednu Owena vysoko do vzduchu a vykřiknu „šílený kanibal“, Owen piští a já předstírám, že ho koušu do bříška. *** Reinhold, benátský vědec zabývající se v sousedním ateliéru staletí starými finančními záznamy, má stříbrný plnovous, neuvěřitelně přívětivý obličej a vždycky nosí manšestr. Anglicky mi 29

Anthony Doerr poví, že zahradu občas navštěvují papoušci. Musíte brzy vstát, říká. Pozorně se dívejte z okna.

Papoušci? Chlapci nás probudí před svítáním každý den, zatím jsem východ slunce nezmeškal. Myslím, že většina naší rodinky je vzhůru dřív než kdokoliv na Janiculu. Výhled z okna v Reinholdově ateliéru pokrývá stejný klínek zadní zahrady jako ten můj. Ale žádné papoušky jsem zatím neviděl.

Na vývěskách v Akademii se objevují letáky. Výlet do starověké Ostie, prohlídka čehosi, co se jmenuje Cloaca Maxima. Měl bych ty turistické atrakce znát? Seznamy zájemců jsou stejně plné jmen. Se Shaunou bereme chlapce na oběd v Akademii, v rohu nádvoří je seřazeno šest nebo sedm stolů. Kolem jsou akademici, vědci, na návštěvu přijela jedna kapacita ve zmačkaném lněném obleku. „… ale ekologie geometrického uspořádání italských zahrad předchází…“ „… zvažte třeba zbožnost veřejnosti…“ „… samozřejmě u Piranesiho jde o podívanou stejně jako…“ Někoho zaslechnu – klasického filologa z Kalifornie – u stolu za námi jasně promluvit: „Ještě jste nebyli u Janusova oblouku?“ Henry tříská lžičkou o stůl, Owenovi teče po bradě mléko. Zdá se, že tu celou dobu o něco přicházíme. Stále musím dávat pozor, abych neříkal Pantheonu Parthenon. Jsme v Římě skoro dva týdny, ale ještě jsme neviděli Vatikán.

Místo toho se snažíme naládovat rozmačkané banány do úst našich synů. Deset minut čekáme před kanceláří, abychom se zeptali Piny, náměstkyně provozního ředitele Akademie, jestli ví o obchodu ve městě, kde bychom mohli koupit polštářky k obložení příček postýlky.

30

Čtvero ročních období v Římě *** V noci Řím práská, hučí a hlaholí. Alarmy aut, přehazování vzdálené výhybky. Fiatům střílejí výfuky – ve dvě ráno kdosi pod naším oknem zapálí krabičku petard. Ve tři popeláři rámusí ulicí, naproti naší bráně obrací kontejnery vzhůru nohama a upouští je zpátky na asfalt. Naším domem také zvláštně proudí zvuky: v bytu nad námi vrže židle, dole prásknou dveře, stěnou za hlavou naší postele proniká dívčí smích jasný jako nebe. I když dvojčata potichu spí, nadskočím v posteli a pomyslím si, že jsem je zaslechl být vzhůru.

Zatřesu Shauně ramenem. „Pláčou? Který z nich to je?“ Zabrblá. Spí dál.

Když chlapci poprvé přijeli před šesti měsíci z nemocnice domů, museli jsme je krmit každé tři hodiny: ve tři, v šest, v devět, v poledne, odpoledne ve tři, v šest, v devět a o půlnoci. Sáli pomalu a Shauna kojila osm hodin denně. Owen měl reflux a musel každých pár hodin dostávat kapičky Zantacu. Henryho jsme museli připásat k monitoru spánkové apnoe velikosti videorekordéru, který pískal jako detektor kouře pokaždé, když Henry přestal dýchat nebo se mu z hrudníčku odlepila dioda. Doktor nám nařídil, abychom mu do mléka přidali kofein. *** Jednou nebo dvakrát za noc, v prvních týdnech otcovství, se už skoro zdálo, že se mi podaří usnout, když vtom začal vřeštět Henryho přístroj. Pes vyskočil a třásl se v rohu, Shauna vystřelila do sedu a já se škrábal z postele s myšlenkou: Přestal dýchat, přestal 31

Anthony Doerr dýchat, jen abych našel Henryho, jak tvrdě spí a uvolněná dioda se mu přisála zevnitř na pyžamo.

Za měsíc už jsme si nepamatovali, kdo má vyměněnou plínku, kdo dostal jaké léky nebo co je vůbec za den. Zažili jsme noci, kdy Owen křičel od soumraku do úsvitu. Zažili jsme noci, kdy jsme naplnili tolik lahviček mlékem a vyměnili tolik plínek a zůstali vzhůru tolik hodin po sobě, že se ty rituály začínaly zdát svaté. Se suchýma očima jsem stával nad Henrym, který ve tři nebo ve čtyři ráno zíral do stropu, zdálo se, jako by se probíral ze snu, vypadal tak moudře a rozumně, jako by se z něj snad stal antický filozof.

Nikdy neplakal, ani když zazvonil budík. Zavinutý v kolébce, zespoda čouhaly dráty, monitor blikal zelená, zelená, zelená, celé jeho dvoukilové tělíčko bylo v klidu, až na oční víčka. Vypadalo to, že rozumí všemu, na co jsem se tak urputně snažil přijít: lásce své matky, neutuchajícímu řevu svého bratra. Už tehdy mi odpouštěl mé otcovské nedostatky. Byl extraktem tuctu generací, dědeček mého dědečka mého dědečka, všechno obnažené v jediný plamen a hořící uložené do tenoučké mezírky jeho žeber. Chovával jsem ho u okna a on se díval do noci, na krku mu pulzovaly modré přítoky žilek, velká víčka mu občas spadla a já cítil, že nám padají okovy a že se lehce zvedáme skrz sklo, skrz stromy, skrz propletené vrstvy atmosféry až dál za oblohu, ať už tam bylo cokoliv.

Občas jsem byl tak při smyslech, aby mě napadlo: Tohle není normální. Teď bych se neměl snažit napsat knihu.

V létě, kdy už kluci měli tři nebo čtyři měsíce, začali v noci spávat líp. Čtyři hodiny. Někdy pět. Dokonce jsme zažili jednu nebo dvě vzácné a zároveň strašlivé chvíle, kdy oba spali šest hodin v kuse. Jenže v té době už bylo pozdě. Taková spousta pro32

Čtvero ročních období v Římě bdělých nocí mi rozbila jakýsi malý chatrný setrvačník v lebce a svět odpočinku mě opustil.

Ležel jsem úplně bdělý a budík vedle mě přetáčel minuty. Klik, nádech, klik, výdech. Měsíc se ploužil po okenních tabulkách.

Strachoval jsem se, že se kluci udusí v peřinkách, dělal jsem si starosti s nadcházejícím vydáním mé druhé knihy, děsilo mě září a stěhování do Říma. Dělal jsem si starosti s tím, že si budu dělat moc starostí. Zkoušel jsem prášky na spaní, cvičení, alkohol.

Zkoušel jsem myslet na jedno a to samé slovo pořád dokola, modrý modrý modrý modrý modrý déšť déšť déšť déšť déšť. Shauna se o kluky starala celou noc, nabídla takříkajíc nejvyšší oběť, ale stejně jsem ležel vzhůru, polštáře přitisknuté na uších, a srdce mi dunělo.

Jediný způsob jak usnout, je přestat se snažit usnout. Spánek je horizont. Čím urputněji k němu veslujete, tím rychleji mizí.

Teď když jsme se přestěhovali do Říma, mi zrovna vyšla druhá kniha a už je to zase tady. Zírám na strop, pádluji k horizontu, slyším něco, o čem jsem přesvědčen, že je to křičící miminko. Ve tmě se plížím po špičkách chodbou a poslouchám za jejich dveřmi.

Nic. Duchové. Přeludy. *** Naše první bouřka. Blesky bičují kupole kostelů. Na terase rachotí kroupy. Brzy ráno se vzduch zdá lesklejší a čistší, než jsem kdy viděl. Zahradami se táhne úsvit, vytrhává maličké stíny ze stébel trávy a protéká jehlicemi pinií. Staré zdi vypadají umyté, skoro nové. Je na nich tisíc kropenatých odstínů bronzu, vlekoucí se krajka břečťanu, lesklé změti kaparovníků.

33

Anthony Doerr Jdeme do Vatikánu. Je blíž, než jsme čekali, asi pět set metrů po okraji Janicula, kolem obrovské jezdecké sochy Giuseppa Garibaldiho, vlastence z devatenáctého století, okolo tuctů kamenných bust Garibaldiho poručíků a kolem dětské nemocnice. Sejdeme dolů strmou uličkou, vklouzneme do podloubí a obejdeme pár restaurací se staženými roletami. Najednou je před námi bazilika svatého Petra a obrovské Svatopetrské náměstí: náručí kolonády se sloupovím, kruh svatých na stráži kolem jeho obvodu, v přesném středu obrovitánský obelisk sesílá přes spleť turistů stín ostrý jako jehla. Chlapci jsou zticha, oči dokořán. Dvojité fontány stříkají a klokotají. Cítím, jak mě opouští dech a zaplavují různé pocity: prostor hučí, sluneční paprsky prosvítají v proužcích skrze mraky, ohromná kupole baziliky vypadá, že se skoro vznáší nad průčelím. Zatímco se díváme, jako by se bazilika zvětšovala, kypěla, přidávala další vrstvu. Země, kontinent: náměstí je prérie, kostel pohoří. A městské davy všude kolem supí, tlačí se, jsou plné síry.

Ten večer sedíme omráčení na terase a jíme tortellini. Henry mi usne v náručí. Nebe projde řadou tmavnoucích odstínů modré.

Je tohle Řím? Nebo sen?

Pouliční lampy pomrkávají. Blok od nás hučí nad městem Il Fontanone. Když ukládám Henryho do postýlky, kdesi za oknem zazní osamělý zvon. *** Máme pohovor s paní na hlídání. Její telefonní číslo jsme našli na wantedinrome.com. Filipínka s referencemi, zkušenosti s hlídáním dětí, mluví anglicky a italsky, shání práci na odpoledne.

34

Čtvero ročních období v Římě Potichu zaklepe a než vstoupí, zuje si boty. Jmenuje se Tacy. Na Filipínách má syna, je mu čtrnáct let. Už dva roky ho neviděla.

Má ponožky v námořnické modré. Neuběhne ani minuta a nám dojdou otázky. Sedí na kraji gauče a drží skleničku s vodou oběma rukama. Na co se ještě máme ptát? „Potřebujeme dvě až tři odpoledne týdně,“ řekne Shauna. „A občas i noc. Chtěli bychom se podívat do města. Ještě jsme ani nebyli v Koloseu.“ Tacy taky ještě nebyla v Koloseu. Pracovala v Římě dva roky, měnila pleny staříkovi, který konečně umřel. Ráda kupuje stříbro na bleších trzích. Ráda čte. Kožená bunda jí lehce páchne po cigaretách. Než přišla sem, dělala na Filipínách reprezentantku farmaceutické firmy a cestovala mezi ostrovy. I tehdy musela neustále opouštět svého syna. „Bylo pro vás těžké sem přijet?“ „Trvalo to asi padesát minut autobusem. Není to daleko.“ Ne, chci vysvětlit, bylo pro vás těžké opustit domov, svého syna? Ale Shauna se po mně podívá. Tak doprovodím Tacy po chodbě kolem zavřených dveří, jdu po špičkách kvůli spícím dětem. Nazuje si boty a ukáže na Owenovy dveře. „Můžu se podívat?“ zeptá se. „Je to koupelna.“ Pokrčím rameny. „Je tam větší tma.“ V šeru stojíme nad postýlkou. Owen spí tvářičkou dolů, z jedné strany umyvadlo, z druhé vana. Záda mu stoupají a zase klesají.

Větrák se otáčí. „Doufám, že tu práci dostanu,“ zašeptá. „Já taky,“ přitakám. *** 35

Anthony Doerr V ateliéru Toma Andrewse se snažím bádat o německých okupacích, oživit své postavy, přemluvit svou představivost, aby se přemístila na normanské stráně, ale mozek mám unavený a oči jako plné písku. Slova se odpoutávají ze svých míst na stránce a proudí, otáčí se, kloužou k okraji. Říká se, že když Einstein prováděl zásadní výpočty ke své obecné teorii relativity, spával deset hodin denně. Já mám problém i s pěti. Tady máte novinový titulek: Zabíjí manželství a děti mužskou kreativitu? Dvě třetiny „významných“ vědců, informuje jakýsi evoluční psycholog z Nového Zélandu, učinili své nejdůležitější objevy před pětatřicítkou a před tím, než založili rodinu. Úžasné. A tady sám Einstein: „Člověku, kterému se nepovedlo zásadně přispět k vědeckému poznání do třicátého roku života, už se to nepovede.“ Co když je to všechno pravda, říkám si, i pro spisovatele?

Je mi třicet jedna. A tady píše Coleridge v roce 1804, když dosáhl dvaatřicátého roku: „Včera jsem měl narozeniny. Uplynul celý rok – a plody práce sotva měsíční. Hanba a běda… Nic jsem neudělal!“ Od té doby, co se narodili kluci, jsem nedokončil ani jediný kousíček prózy. Chci psát o francouzském rádiovém odboji, ale neumím francouzsky, nikdy jsem neovládal staré rádio a neumím si představit, jak by takový Francouz mluvil v roce 1940, ani co by tak mohl nosit po kapsách. Když se podívám na své první dvě knihy, i na ten román, který vyšel minulý měsíc, připadají mi jako podivné a mlčenlivé předměty. Připadá mi, že ty odstavce napsal nějaký ztracený bratr, bratr, který má mnohem víc času nazbyt.

A pak je tu Řím, který začíná do všeho prosakovat a zaplavuje moje poznámkové bloky: podřimující paláce, halucinační světlo.

36

Čtvero ročních období v Římě Mraky mě tu nikdy neunaví, napsal jsem nahoru na papír, to světlo, které jim krvácí z ramen.

Nebo tohle: Oknem v Monteverde: na řeznickém špalku se kouří z naběračky.

Včera jsem naškrábal toto: Kráčím přes most Ponte Sisto nad Tiberou, vzduch se plní zářivými nitkami. Zamávám rukama, přimhouřím oči. To se světlo samo rozděluje? Minutu se dívám, miminka se vrtí v kočárku. Pak mi to dojde: jsou to pavučiny, z každého konce visí pavouček a vznáší se jako v balonu dolů po proudu.

Pokaždé, když se tu otočím, stanu se svědkem zázraku: po zdech proudí vistárie, skrze vysokou klenbu zvonice se ukazují kusy oblohy, z trysek polopotopené mramorové loďky na Piazza di Spagna neustále vytéká voda. Podlaha kostela vypadá měkká jako živé maso, povlak na mozzarelle má tak plnou chuť, že mi to změní život. Měl bych číst o Vichy, o kolaborantech a odbojářích, kteří okupantům kladou odpor. Místo toho sedím v ateliéru, poprvé otevírám Historii naturalis Plinia Staršího a náhodně čtu. „Když hrozí bezprostřední zřícení budovy,“ píše, „myši ji opustí v předstihu a pavouci se svými pavučinami jsou první, kteří spadnou.“ Přeskočím pár set stran: „Únavu atletů lze odstranit milováním,“ tvrdí, „a stejně tak se spraví chraplavý a zastřený hlas. Sexuální styk léčí bolesti v oblasti podbřišku a genitálií, poškozený zrak, nemocnou mysl a depresi.“ Jak může beletrie s tímhle chlapem soupeřit? Nesu si zápisník na střechu Akademie a snažím se popsat pouhou pleť kamení, vzdálenou modř kopců Colli Albani a linii krajiny.

Pohled se rozšiřuje, je unášen do dáli. Oko je nenasytné. Mozek se topí.

37