Ladislav Beran
DOBŘE
Odpovědná redaktorka Petra Zavřelová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2024
Obálka © Ivana Dudková, 2024
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
Vychází jako 405. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1318-3
To, že kasaři, kterým se říkalo „peříčkáři“, o sobě rádi tvrdili, že oni jsou šlechta galerky, to byla pravda. Ale ne každý kasař to mohl o sobě říct. Faktem je, že kasařů bylo ke konci třicátých let v republice sice požehnaně, ale měli také, podle štábního kapitána Votruby, velitele písecké četnické pátrací stanice, dost velkou „úmrtnost“. O tom svědčily plné věznice, jako byly Bory, Pankrác, Litoměřice a Brno, neboť právě jejich haurovství, které po vykradení nedobytného trezoru dávali všude najevo, je dostalo buď na kriminálku, nebo na některou z četnických pátraček. V lapáku pak potupně jako „šlechta galerky“ museli drát peří, proto taky označení „peříčkáři“. Že tuto hanlivou přezdívku o sobě kasaři neradi slyšeli, bylo nabíledni a málokdo z galerky se ji odvážil v jejich společnosti vyslovit nahlas.
Desátého září v pětatřicátém roce, těsně před zavíračkou, se o to pokusil v hospodě na Drlíčově U Šímů Francek Bouček, který pro ránu nešel nikdy daleko. Pořádně ho dopálilo, když se tu objevil kasař Alfréd Hanák, který se nedávno vrátil z plzeňského lapáku Bory, a vyhodil ze židle u stolu starého sklepaře Vojtu Bernáška. Bouček vstal ze židle a prohlásil na celou hospodu, že: „Nějakej podělanej peříčkář z Borů se tady nebude nijak naparovat.“
Zvedl ze země židli a posadil na ni zpátky Bernáška s tím, že se mu za to Hanák omluví.
Hanák ale protestoval: „Nějakýmu upocenýmu sklepaři z Putimi? Ani náhodou!“ Napřáhl ruku na Boučka, ale to neměl dělat. Bouček ho jednou ranou poslal na zem a Hanákovi začala téct z nosu krev. Jen co vstal, tak sáhl po prázdném půllitru na stole, který rozbil, a ohnal se s ním po Boučkovi, který byl k němu obrácený zády. Ten to nečekal, dostal sklenicí a šel k zemi. To už vyskočil od stolu nekorunovaný král galerky od věže, přezdívaný Bradavice, kterého Hanák zasáhl rozbitým půllitrem na ucho, a direktem poslal kasaře Hanáka na zem. Ten zařval, protože si při pádu na velká litinová kamna zlomil pravou ruku a z otevřené zlomeniny mu trčela kost. Přestože se od stolu galerky začali zvedat další lidi, rázná hostinská Švecová zařvala od dveří z kuchyně, že toho bylo už dost, a všichni se vrátili na svá místa.
O rvačce lidí z galerky v hospodě U Šímů se dozvěděli četníci z pátračky až druhý den, a tak se celé dopoledne vyslýchalo. Všichni přítomní hosté potvrdili, že rvačku začal kasař Hanák, který samozřejmě skončil v nemocnici, a tím to pro pátračku zatím skončilo. Už za dva dny se však velitel pátračky nadporučík Votruba dozvěděl, že ta otevřená zlomenina Hanáka byla natolik devastující, že mu museli amputovat ruku, a na pátračce se tak znovu objevil Bradavice, který si tu vyslechl od „zástupeckého“ štábního strážmistra Kubíka obvinění pro těžké ublížení na zdraví.
Ještě než podepsal protokol, tak si zapálil zorku a řekl si k tomu své. „To, co jsem udělal tomu hajzlovi Haná-
ků, kterej shodil starýho Vojtu Bernáška ze židle na zem a mě málem zabil rozbitým půllitrem, toho nelituju, ten už si na žádnou káču určitě nešáhne. Myslím, že se až k soudu, pane štábní, nedostanu. S Masarykem to vypadá moc špatně, zřejmě to chudák neuhraje. Proslejchá se, že bude prezidentem Beneš, pane štábní. Tomu prej slíbili komunisti za amnestii podporu, protože jinak by byl prezidentem Bohumil Němec, kterýho podporujou český fašouni od Gajdy, Henleina a národní nacionalisti, takže to vidím dost nadějně. Naposled jsem seděl v pětadvacátým za rvačku, tentokrát mě od lapáku zachrání stranická knížka.“ Pak se Bradavice zvedl ze židle a měl pravdu, protože čtrnáctého září zemřel Tomáš Masaryk a ta amnestie, vyhlášená prezidentem Benešem, ho opravdu od lapáku zachránila. V tom měl nekorunovaný král galerky od věže pravdu a nedal taky na Beneše dopustit.
Kasař Alfréd Hanák se vrátil z nemocnice až za čtrnáct dnů bez pravé ruky a Bradavice měl pravdu v tom, že už si na žádný trezor nešáhl. Štábní strážmistr Kubík hned vyndal jeho zločineckou kartu i s třídílnou fotografií z evidence známých kasařů a Hanák skončil jako noční hlídač v semickém lomu. V hospodě U Šímů se už nikdy neobjevil a taky ho tam nikdo nepostrádal.
Přestože se léta tradovalo, že kasař si netroufne jít „na káču“ o vánočních svátcích, v pětatřicátém roce už to nebyla tak docela pravda. Důkazem toho byl Písek, kde si četnická pátračka vyjela hned pětadvacátého prosince na udělaný trezor značky Wertheim, tak zvanou „popelku“, do kanceláře pokladníka v Tabákovce. Z trezoru si kasař odnesl rovných sto tisíc v hotovosti.
O vloupání do podniku se dozvěděla služba pátračky ve čtyři hodiny ráno, kdy hlídač prováděl poslední kontrolu podniku, a na místo vyrazil hned kompletní výjezd pátračky i s jejím velitelem nadporučíkem Votrubou.
Ohledání místa činu bylo na technikovi pátračky praporčíku Čípovi, který na místě odhalil ve vysypaném popelu trasologické stopy po obuvi velikosti čtyřicet tři, a na trezoru ležely tři černé dámské podvazky jako fetiš.
Způsob rozpárání trezoru byl, jak to u tohoto typu bývá, vedený do trojúhelníku, a tím by byl se stopami konec, nebýt toho, že trasologické stopy po obuvi vedly k dámskému záchodu, kde technik objevil v záchodové míse toaletní papír. To ho nejen zarazilo, ale i překvapilo, protože pánský záchod byl hned vedle, a hned si k tomu zavolal štábního strážmistra Kubíka.
„Budeš mít, Kubíku, hned co prověřovat. Na pánským hajzlu není žádná stopa po obuvi, a na dámským hajzlu je našlapáno, a ještě k tomu tohle. Jinak všude, jak vidíš, stopy z popelu. Není to divný?“
„Třeba si sem odskočila uklízečka, když tu uklízela? No, v každým případě si za ní hned skočím, abychom měli jasno,“ prohodil Kubík a šel hned dolů vyzpovídat vrátného Šebestu, který mu řekl nejen jméno uklízečky, ale taky kde bydlí, a tak si za Jiřinou Peškovou, která bydlela v Denisově ulici, což bylo nedaleko, štábní strážmistr hned zašel.
Když se štábní strážmistr Kubík krátce před pátou dozvonil na Jiřinu Peškovou a ta rozespalá a v noční košili vykoukla v přízemí z okna, byla jeho přítomností
pořádně překvapená a hned hlásila manželovi do ložnice, že je dole četník.
„Potřebuji s vámi nutně mluvit, paní Pešková,“ vypadlo z Kubíka, ale to už zmizela Pešková z dohledu a za chvíli se objevila v županu ve dveřích domu.
„Máme problém v Tabačce, paní Pešková. Vy uklízíte v Tabačce na patře, co je kancelář pokladníka, a do rána tam někdo udělal trezor. Potřebuji vědět, jestli jste během úklidu nebyla na dámském záchodě na malé a nezapomněla jste po sobě spláchnout?“
„No, to jsem určitě nebyla, pane četník. Uklízela jsem patro den před Štědrým večerem pozdě odpoledne, to už v kancelářích nikdo nebyl, a na záchodě jsem určitě nebyla.“
„To víte opravdu jistě? Dost nám na tom záleží, paní Pešková!“ přidal Kubík na hlase.
„No?“ zavzpomínala Pešková a hned nato se ozvala.
„Byla jsem tam vlastně hned, když jsem přišla, to jo. Teď si vzpomínám. Ale pak už určitě ne. Záchody uklízím, až když skončím úklid všech osmi kanceláří, a po záchodech hned uklízím chodbu a pak už s novou vodou, kterou si natáčím na pánských záchodech, jdu na schody až do prvního patra, tam už uklízí Hudáková. Mezi námi, pane četníku, nejsem čuně a vždycky si po sobě spláchnu, já jsem čistotná ženská,“ vypadlo z dotčené Peškové, a to už se tu štábní strážmistr nezdržoval a vrátil se do Tabačky. Referoval o tom, jak u Peškové dopadl, velitele pátračky Votrubu, který nad tím zakroutil hlavou.
„No, jestli ta Pešková to ví jistě, Kubík, tak jsme tady měli ženskou, i když máme ty velký trasolky po obuvi
a jenom jedny? Neznám takovou, která by měla takhle velkou hňácu, a navíc by byla schopná udělat trezor,“ zapálil si Votruba viržinko a ten použitý dámský záchod mu nešel do hlavy. „Když tak o tom, Kubík, přemejšlím, někdo tady na nás hraje zatraceně velkou levárnu a chce z nás udělat pěkný voly. Teď jen přijít na to, komu na ten špek máme skočit,“ konstatoval Votruba a pak se vrátil výjezd četníků na pátračku. Po návratu na pátračku měl nadporučík Votruba jasno, komu tu Tabákovku přidělí. Zavolal si do kanceláře štábního strážmistra Kubíka, zapálil si viržinko a jen co se štábní strážmistr posadil za stůl, tak spustil.
„No, nebudu dlouho chodit kolem horký kaše, Kubík. Jste můj zástupeckej, tu Tabákovku napíšu do staniční knihy vám. Nebudete na to sám. Před svátky jsem dostal echo od velitele českobudějcký pátračky, že se bude u mě hlásit na Nový rok jeden jeho velkej průserář, co měl malérů s vdanejma paničkama tolik, že ho za trest překládají na píseckou pátračku. Jinak je to zkušenej četník, kterej má za sebou spoustu vyřešených případů, akorát má jednu slabost, a to jsou ženský. Je to už jeho druhý přeložení za trest, protože štábní strážmistr Hřebejk si nedal pokoj ani v Nymburce, takže Písek je jeho poslední štace. Doufám, že si s tou Tabačkou spolu poradíte a štábního strážmistra Hřebejka ohlídáte, aby tady zase neulít’ a neměl v Písku opravdu konečnou,“ otevřel nadporučík Votruba velkou staniční knihu a do příslušné kolonky k případu vloupání do trezoru v Tabákovce krasopisně napsal štábního strážmistra Kubíka.
Pravdou je, že štábní strážmistr Kubík s případem vloupání do Tabákovky do konce roku nijak nepohnul. Spokojil se s tím, že prověřil tři zdejší kasaře: Lukáška, Chvojku a Lubase na alibi, ale jejich ženy jim okamžitě dosvědčily, že byli o Štědrém večeru doma a nehnuli se na krok. Kubík zkoukl i jejich velikost bot, ale ani u jednoho z nich neodpovídala trasologickým stopám na místě činu v Tabákovce. A tím zatím skončil.
Štábní strážmistr Hřebejk se hlásil do služby na písecké četnické pátračce hned prvního ledna v deset hodin dopoledne a měl to štěstí, že tu zastihl jejího velitele nadporučíka Votrubu, který přišel na pátračku všem popřát do nového roku. Štábní strážmistr Hřebejk se Votrubovi předpisově představil, dal mu do rukou zapečetěnou obálku, ve které byl jeho osobní spis, a to už mu Votruba ukázal na židli u stolu.
„Tohle je, Hřebejk, vaše místo u stolu, pokud jde o tu zapečetěnou obálku, nebudu ji ani otevírat, vím dobře, co v ní je. Doufám, že tam nebudu muset něco připsat, sám dobře víte, proč jste skončil tady. Na Boží hod se nám tady narodilo v Tabákovce vloupání do kanceláře pokladníka, vypadá to na fajnovej případ, kdy si kasař srandista chtěl zřejmě udělat veselýho silvestra a z nás udělat voly. Budete na tom dělat se zástupeckým, co to má v referátu,“ ukázal Votruba na štábního strážmistra
Kubíka a hned pokračoval: „To za prvé, za druhý pro vás vážný varování, Hřebejk. Jestli tu chcete u mě pokračovat jako četník, zapomeňte na vdaný paničky. Máme tu 11. pěší pluk a některé dámy pánů oficírů rády zapomínají, když jsou jejich polovičky v poli, že jsou vdaný. Jsou
jich plný kavárny a šantány, tak bacha! Tím jsem skončil, Hřebejk. Jo, málem bych zapomněl vám připomenout, s čím se prej oháníte, a to že četnická uniforma je volnou vstupenkou do dámských ložnic. Na tom sice něco je, ale nerad bych to tady slyšel,“ ukázal Votruba na dveře a zvedl tak od stolu nejen štábního strážmistra Hřebejka, ale i zástupeckého, který šel Hřebejkovi ukázat, kde bude jeho kancelář.
Jen co se štábní strážmistr Hřebejk na pátračce trochu zabydlel, předložil mu zástupecký spis „Tábákovka“ a vysvětlil mu vše kolem případu.
„A to má Písek jen tři kasaře?“ podivil se Hřebejk.
„Máme jich, Hřebejku, támhle v tom fochu samozřejmě víc,“ ukázal Kubík na skříňku, v níž byla evidence známých pachatelů. „Většina jich je uklizená buď na Borech, nebo na Pankráci. Bohužel víc toho k případu zatím není, těm třem potvrdily alibi na noc čtyřiadvacátýho prosince jejich manželky.“
„Alibi od manželek? No, na to já nehraju ani náhodou. Proboha, to je, jako by ho vůbec neměli,“ podivil se Hřebejk. „Sice už je to nějakej čas, ale raději se kolem nich pořádně otočíme a s každým si tady na pátračce popovídáme a začneme s tím hned zejtra. Sto tisíc, to jsou nějaký prachy, kasaři jsou hauři, a to už by se mělo, sakra, někde objevit. Bordel tu máte?“
„Dokonce dva. Jeden je takovej eklhaft u Václava u Vinický, a druhej je dost fajnovej v Portyči, kde vládne bordelmamá Marta Šestáková a jmenuje se to Dům laskavý neřesti. Fakt je, že tam jsem šetření nedělal,“ přiznal štábní strážmistr Kubík a Hřebejk na to zareagoval.
„Tak do toho bordelu se, Kubík, spolu ještě dneska večer podíváme. Dům laskavý neřesti, to je, Kubík, sakra lákadlo, to chci vidět z Písku nejdřív!“ nezapřel Hřebejk to, co se o něm psalo v jeho osobním spisu, tedy že jeho slabostí je ženské pokolení.
Ještě ten večer kolem desáté se objevil se štábním strážmistrem Kubíkem v Domě laskavé neřesti, kde se jich hned ujala bordelmamá Šestáková, se kterou si hned Hřebejk padl do oka. Nechal si představit všech osm holek, Šestáková ho provedla po bordelu, a když odtud oba štábní strážmistři po dvou hodinách odcházeli, Hřebejk jen tak prohodil: „Myslím, Kubík, že je ruka v rukávu, tenhle bordel, to je pro pátračku, co se týče informací o galerce, zlatej důl. Šestáková mi slíbila, že měla pro četníky vždycky slabost a ví, co se patří.“
Štábní strážmistr Kubík se přiznal, že do bordelů moc nechodil, protože jeho žena Maruška si to nepřála a neměla to ráda.
„Velká chyba, Kubík. Každá holka z bordelu, to je zpovědnice, která ví, na co a jak se kriminálníka zeptat. Jo, tady se bude dařit,“ konstatoval Hřebejk a vrátili se na pátračku.
Během druhého dne se objevili na četnické pátračce všichni tři kasaři Lukášek, Chvojka a Lubas a štábní strážmistr Hřebejk pro to měl hned dva důvody. Chtěl, aby poznali kasaři jeho a on je. Faktem je, že toho z nich nedostal o moc víc než zástupecký, ale aspoň se dozvěděl, co jsou zač, kam chodí do hospody, co kouří za cigarety, kde dělají, jaké mají kamarády a jak jsou na tom s financemi.
Když se pak Hřebejk objevil v hospodě na Drlíčově U Šímů, tak už o něm galerka od věže měla echo a nekorunovaný král galerky Bradavice byl té dobroty, že mu představil všechny u stolu. Hřebejk tak poznal zdejší sklepaře, půdaře, krámský zloděje, kapsáře, pytláky, dva pasáky a taky několik holek, které šlapaly chodník. Dobře se tu u zdejší galerky zapsal, neboť každému u stolu, než odcházel z hospody, objednal rum a pivo.
Informace, že se objevil na pátračce nový četník a že je to střihoun, se díky šlapkám, kterých nebylo na dvanáctitisícový Písek zrovna málo, během několika dnů rozběhla po celém městě. Velitel pátračky nadporučík
Votruba u štábního strážmistra Hřebejka ocenil jeho aktivitu, neboť se snažil co nejdřív zapadnout do nového kolektivu pátračky a nevynechal jediného dne a večera, aby tu prozkoumal terén a získal co nejdřív osobní a místní znalost, což je alfou a omegou každého četníka.
Že si štábní strážmistr Hřebejk došlápne na všechny holky, které šlapou chodník, aby měl co nejvíc dobrých duší, co mu dají občas něco na ucho z galerky, to se dalo čekat, protože každá šlapka byla ráda, když to má u četníků v případě maléru vypiglované. A tak Hřebejk narazil i na šlapku Andu Račákovou, která měla v sobotu a v neděli štafl před hotelem Dvořáček, a ve všední dny chodila na štafl ke kasárnám 11. pěšího pluku, kde bylo sice dost „přebuchtováno“, ale nabízely se tu vojáčkům i mladým oficírům šlapky dost upovídané, což byl zaručený zdroj zajímavých informací. Ty nebyly pro četníky nikdy k zahození, takže už po třech měsících měl štábní strážmistr Hřebejk zdejší galerku v malíčku a za pár
krabiček cigaret a nějakou tu korunu se od šlapky Andy Račákové dostal k cenným informacím.
Všechno to začalo tak, že se jednoho odpoledne z ničeho nic objevila na četnické pátračce šlapka Anda Račáková a chtěla mermomocí hovořit se štábním strážmistrem Hřebejkem. Ten zrovna nebyl přítomen, neboť od rána pracoval na vykradeném zlatnictví v Prachaticích, a tak mu tam nechala Račáková vzkaz, aby se za ní zastavil večer na štaflu před hotelem Dvořáček, že má pro něho důležitou informaci. Hřebejk se vrátil z Prachatic až pozdě večer, na pátračce se objevil dokonce s pachatelem, ozdobeným řetízky, a jen co se to od služby dozvěděl, strčil Josefa
Winklera do separace a vyrazil k hotelu Dvořáček, kde si šlapka Anda Račáková právě domlouvala s jedním starším kunčoftem štrejch. Jakmile spatřila přicházet k hotelu štábního strážmistra Hřebejka, tak sexuchtivého kunčofta pustila k vodě, šla naproti Hřebejkovi a hned spustila.
„Pane štábní, měla bych pro vás zajímavej erfolk, kterej určitě nevíte, pokud už ovšem nemáte pachatele k té udělané Tabačce.“ Řekla si štábnímu strážmistrovi o cigaretu, a jen co si ji zapálila, tak pokračovala. „Včera jsem se potkala úplně náhodou s Fančou Hanákovou, se kterou jsem dělávala na pase v Tabačce, a ta se mi pochlubila, že se hodlají zakoupit do Jistebnice a že už za ten baráček, poblíž jednoho holičství, složili pětadvacet tisíc.“
„Hanáková? To jméno mi nic neříká, Ando,“ přiznal Hřebejk.
„Né? Její Fredy je přece starej a obávanej píseckej kasař. To fakt nevíte?“
„Nevím, Ando. Tři kasaře Lukáška, Chvojku a Lubase jsem poznal osobně, ale kasař Hanák mi opravdu nic neříká, a že jsem si ty kasaře, i ty, co jsou v lapáku, všechny prohlídnul! Na takový jméno jsem ale v evidenci vůbec nenarazil.“
„To je ale divný, pane štábní. On sice Fredy přišel při rvačce v hospodě U Šímů o pravou ruku, když ho Bradavice poslal na kamna, ale pořád má ještě jednu ruku. No, nic. Myslela jsem, když ta Fanča se zmínila o tom baráčku a dělá v Tabačce, že by vás to mohlo zajímat. Stejně mi nejde do hlavy, kde těch pětadvacet tisíc Hanákovi vzali. V Tabačce ještě žádná ženská nezbohatla a Fredy, co vím, tak to byl kasařský eso,“ posmutněla šlapka, ale i tak dostala od Hřebejka dvě krabičky egyptek, aby nebyla škodná.
Erfolk od Andy Račákové si Hřebejk nenechal pro sebe a hned druhý den ráno po čtení Věstníku pátrání se na kasaře Fredyho Hanáka zeptal zástupeckého štábního strážmistra Kubíka.
„Jo, Fredy Hanák, ten bejval třída, ten uměl, ale po tom, co přišel o pravou ruku, jsem ho vyřadil z evidence kasařů, proto jsi ho, Hřebejku, nemoh v tom jejich fochu najít. Hanák je, pokud jde o tu Tabačku, mimo, ten s kasařinou skončil,“ začal zástupecký Hřebejkovi vysvětlovat celý případ a vyndal ze skříně spis, aby se v tom Hřebejk mohl orientovat. Toho nejvíc zajímalo ohledání místa činu, když v tom narazil na zápis o použitém dámském záchodu s papírem a začalo ho to, v souvislosti s koupí baráčku v Jistebnici, co mu hodila Račáková na ucho, dost zajímat.
„Hm. Stopy jen jedny, Hanák tak velkou nohu nemá, navíc ten papír v dámským hajzlíku, to je na jeden trezor docela slušnej rébus, Kubík. Mrknu na to, protože to nevymyslel žádnej blbec,“ konstatoval Hřebejk a vzal si spis Tabačky k sobě s tím, že se v něm trochu povrtá. To povrtání ve spisu „Tabákovna“ trvalo štábnímu strážmistru Hřebejkovi skoro týden. Nejdříve si zjistil majetkové poměry rodiny Hanákových, které byly při třech dětech, lidově řečeno, z ruky do huby. Z posledního zatčení Alfréda Hanáka zjistil, že se nenašel jeho kasařský vercajk, a když uviděl Fanču Hanákovou a zjistil, že jde o festovnou ženskou, začal si pohrávat s myšlenkou, že by ten trezor v Tabačce zvládla udělat i ona. V advokátní poradně doktora Vurma, který převzal zálohu na domek v Jistebnici a vše vyřizoval, zjistil, že těch pětadvacet tisíc bylo u něho složeno v pětitisícovkách. To už byla víc než zajímavá indicie, neboť odcizených sto tisíc v pokladně Tabačky bylo převážně v těchto bankovkách.
Když to měl všechno pohromadě, zašel s tím za velitelem pátračky nadporučíkem Votrubou. „No? Řeknu vám, Hřebejk, že mně se to moc líbí. Pravdou je, že jsme Fredyho Hanáka z tý Tabačky, s ohledem na to, že nemá pravou ruku, hned vyloučili, což byla chyba. Asi by bylo nejlepší začít od jeho ženy, jestli v tý Tabákovce jede, tak by to tu mohla položit. Fakt je, že to, co jste zjistil, konečně začíná mít hlavu a patu a stejně jako vy nevylučuju, že tu káču v Tabačce mohla klidně udělat i Hanákova žena, což by byla v kasařině opravdu rarita, se kterou jsem se já, za dobu svý služby, dosud nepotkal. Dojeďte si zítra po ránu se zástupeckým pro Hanákovou
a pustíme se do ní spolu. U toho bych rozhodně neměl chybět,“ souhlasil nadporučík Votruba s realizací případu. Není divu, že Hřebejk nemohl ten den dospat, jak se těšil na vyřešení případu.
Druhý den, hned kolem šesté, si pro Fanču Hanákovou sjeli do Tabákovky. Už to, jak se Fany Hanáková zarazila a zatvářila, když se objevila na vrátnici Tabákovky a viděla tam stát dva četníky, Hřebejkovi stačilo a tušil, že sem nejeli zbytečně. Chvilkami to dokonce vypadlo, že chce vzít Hanáková zpátečku, ale to už byl u ní Hřebejk a překvapené Hanákové nasadil řetízky.
„To je předpis, paní Hanáková, potřebujeme si u vás něco prověřit a jinak vás eskortovat na pátračku nemůžem,“ vypadlo rázně ze štábního strážmistra a odvedl Hanákovou do auta. Cestou na pátračku zaražená Hanáková nepromluvila slovo a v kanceláři u velitele pátračky, kam ji Hřebejk zavedl, to dlouho vypadalo podobně. To už se v kanceláři objevil technik pátračky praporčík Číp, který si s sebou přinesl své nádobíčko a sejmul Hanákové otisky, jak byl se štábním strážmistrem Hřebejkem domluvený. To už Hanáková vzdala mlčení a zeptala se Čípa, proč jí bere otisky, když nic neprovedla.
„To zjistíme velice brzo, paní Hanáková, jestli ty otisky na dámským hajzlíku na ředitelství Tabačky jsou vaše, nebo ne,“ odpověděl jí na to Hřebejk a hned poté praporčík Číp odešel z kanceláře. Když se po půlhodině vrátil, položil před Hřebejka dvě černé folie, na které byly otisky.
„Tak jsem porovnal ty otisky ze záchodový mísy dámskýho hajzlíku, ve kterým zbyl po vás ten papír,
když jste si tam odskočila na malou, a představte si, že jsou to otisky vaše, paní Hanáková,“ prohodil praporčík Číp a překvapený velitel pátračky jen vyvalil oči, protože o žádných otiscích na záchodové míse do té doby nevěděl. To už se ale ozval Hřebejk, který byl strůjcem tohoto nečekaného blafování.
„Takže, vážená paní Hanáková, nezbude vám nic jinýho než kápnout božskou a vybalit, jak to s tím udělaným trezorem u pokladníka v Tabačce bylo. A na ten baráček v Jistebnici, na kterej jste složili u advokáta Vurma pětadvacet tisíc v pětitisícovkách, jejichž čísla se shodují s bankovkami z trezoru, tak na ten s manželem zapomeňte!“ pokračoval Hřebejk v blafování důrazným hlasem a Fanča Hanáková se rozbrečela. Všem došlo, že blafování vyšlo a že je to venku.
Čekalo se, co z Hanákové, až se ztiší, vypadne, a nemuselo se čekat dlouho. „Já vám to, páni četníci, všechno řeknu, ale věřte mi, že to nebyl můj nápad. Byl to takovej pošetilej nápad Freda, teď vidím, že blbej, kterej si myslel, že na to nepřijdete. On chtěl tu Tabákovku udělat už dřív sám, ale čekal, až se vrátí nějakej kasař z lapáku, aby to nebylo hned na něj. Říkal, že z těch, co jsou teď doma, by na to kromě Lukáška neměl nikdo a Lukášek je teď za vodou, protože má z minulý káči ještě pořád dost nasušíno,“ utřela si Hanáková slzy a hned nato pokračovala. „Pak ale přišel Fred po tý rvačce U Šímů blbě o ruku a měli jsme dost dales o prachy. Jednou mě takhle Fred zaved do kůlny na dvoře, kde byly dvě plechový bedny, a na těch jsem se učila, jak mám ten trezor vypárat, protože jsme měli doma pořád
19
ten kasařskej vercajk. Ty rozpáraný bedny tam ještě máme, jsou zaházený dřevem. No a pak jsem na to s ním vyrazila. Fred rozbil v přízemí na záchodech okno, a že se mi to podařilo, tomu jsem se sama divila.“
„No, musím vám, paní Hanáková, říct klobouk dolů, tu popelku jste rozpárala opravdu parádně a jste v historii kasařství určitě první ženou, co si na popelku troufla. To, že v tom má prsty ženská, to jsme zjistili na tom dámským hajzlíku,“ ozval se pobavený technik Číp s velkou pochvalou a nadporučík Votruba jen zvedl oči v sloup.
„To bysme měli, paní Hanáková, teď nám řekněte, kde jsou ostatní peníze. Pokud je vydáte, jsme ochotni za vás ztratit slovo u vrchního soudního rady Žlábka, jelikož trestaná jste dosud nebyla a máte tři děti,“ vypadlo z velitele pátračky a nastalo dlouhé ticho, protože to bylo pro Hanákovou velké rozhodování.
„No, bylo tam hodně peněz. Ty jsem hned všechny dala Fredovi a ten je doma schoval venku na záchodě pod střechu. Něco jsme utratili, protože jsme nakoupili věci do domácnosti a pro děti, poplatili jsme nějaký dluhy v koloniálu, něco nás stál advokát, pak ta záloha na domek, já opravdu nevím, kolik těch peněz nám zbylo, to ví Fred. Myslím, že ty peníze jsou pořád pod tou střechou na záchodě,“ přiznala nakonec Hanáková a znovu se rozbrečela.
To už štábní strážmistr Hřebejk sedl za psací stroj a podrobně začal sepisovat s Fančou Hanákovou protokol. Ještě ten den se objevil na pátračce Alfréd Hanák, pro kterého si dojel Hřebejk se zástupeckým, a po návratu na pátračku se na stole velitele pátračky začaly přepo-
čítávat peníze, které štábní strážmistr Hřebejk opravdu našel pod střechou záchodu, jak prozradila Hanáková. Bylo to rovných šedesát tisíc a všem četníkům došlo, když začaly peníze počítat, že kasař Fred Hanák si z nich určitě něco ulil, aby měl pro horší časy něco v záloze.
Ke cti četníkům z pátračky, hlavně jejímu veliteli nadporučíku Votrubovi, je třeba přiznat, že ten za Fanču Hanákovou u vrchního soudního rady Žlábka opravdu slovo ztratil, při sobotních kartách v hotelu U Zlatého kola. Když skončil, přidal se překvapivě dokonce i soudní koroner doktor Saša Cafourek a Fanča Hanáková při soudním líčení, s ohledem na její spontánní doznání, vyvázla s podmínkou. Vrchní soudní rada Žlábek pak všude dával k dobru, že to byl právě písecký Krajský soud, který jako první v republice soudil kasařku, která si bez problémů poradila s nedobytným trezorem jako starý, zkušený kasař.
Na desátý říjen v šestatřicátém četníci z písecké pátračky určitě nevzpomínají rádi. Hned po ránu proběhl výjezd pátračky pár kilometrů za Písek k hostinci U Hesouna, který byl u vody, neboť z topělecké hospody jim bylo oznámeno chatařem Karlem Bláhou, že vylovil z vody mrtvolku dítěte. S výjezdem pátračky dorazil na místo i koroner doktor Cafourek, který pouze konstatoval smrt, a jako obvykle se i v tomto případě odvolal na soudní pitvu. Ohledáním novorozence mužského pohlaví bylo zjištěno, že byl zřejmě vhozen do řeky krátce po porodu, doktor Cafourek to odhadl, že to mohlo být tak před třemi dny, maximálně před týdnem. V každém případě odjížděl výjezd četnické pátračky od řeky U Hesouna s tím, že má co dělat s podezřením z vraždy novorozeněte, s jejímž vyšetřováním to nebude nijak lehké, neboť k ní mohlo dojít kdekoliv, kudy teče řeka Otava.
V tomto duchu taky vypadalo pátrání po neznámé těhotné ženě, jež se po porodu zbavila novorozence, které hned po návratu na pátračku začal sepisovat štábní strážmistr Hřebejk pro celostátní Věstník pátrání, a už za půl hodiny ho předkládal nadporučíku Votrubovi, veliteli pátračky, k podpisu.
Jen co si ho nadporučík Votruba přečetl, tak mu pátrání vrátil. „Hřebejk, ta Otava, to je v pořádku, ale vy jste úplně zapomněl, že toho malýho plaváčka mohla přinést do Otavy i Blanice. Zvlášť po těch slejvácích z minulýho týdne. Jen tam tu Blanici, Hřebejk, klepněte taky, vyloučit se to nedá,“ trval na svém nadporučík Votruba.
„Dobře, veliteli, budete tam mít i tu Blanici,“ vrátil se štábní strážmistr k sobě do kanceláře a teprve pak mu na opravené pátrání udělal velitel pátračky svoji parafu.
Pravdou je, že vyšetřování takového případu, jakým se začala zabývat písecká četnická pátračka, je vždycky problematické. Na četníky v jejich rajónech čekala opravdu mravenčí práce. Museli využít hlavně své osobní a místní znalosti, obejít porodní báby a v nemocnicích gynekologická oddělení a ze získaných seznamů budoucích rodiček prověřovat všechny skutečnosti, které se týkaly uskutečněných porodů a narozených dětí. To samozřejmě absolvovali jak štábní strážmistr Hřebejk, tak i jeho kolegové z pátračky a chtělo to čas, trpělivost a, jak všem svým podřízeným kladl na srdce velitel pátračky nadporučík Votruba, hlavně to prověřování neodfláknout. Doktor Cafourek neopomněl zmínit skutečnost, že se zřejmě jednalo o nechtěné těhotenství, možná i umně skryté, aby se nedalo poznat, a nevyloučil, že by se mohlo jednat o nějakou služebnou, která se lehkomyslně „zapomněla“ se svým pánem. Každopádně se čekalo na výsledek soudní pitvy, kterou doktor Cafourek slíbil do týdne.
Na výsledek soudní pitvy se nakonec ani ten slíbený týden čekat nemuselo. Už za tři dny se objevil na četnic-
ké pátračce doktor Cafourek, a jen co se svalil do křesla u kamen, tak už tahal z doktorského kufříku protokol o soudní pitvě.
„Tak je to, Votrubo, jak jsem to tušil celou dobu. To novorozeně se narodilo živé a ta krkavčí matka mu zmáčkla krk tak, že mu zlomila jazylku. Je to vražda novorozeněte, Votrubo, tady to máš černé na bílém,“ podal doktor Cafourek veliteli pátračky protokol o soudní pitvě a šel jako obvykle do doutníku. „Zatím jste se k ničemu nedostali, co?“
„Líp bych to, doktore, neřek, ale pátrání už běží, tak doufáme, že se brzo k něčemu dostaneme. Abych se přiznal, tak něco takovýho jsem, doktore, čekal taky. Utajený porod, a aby dítě nekřičelo, tak ho hned umlčela, takovej malej drobeček moc nepotřebuje. Škoda mladýho života. Jako by neexistovaly kojeňáky. Už vidím pány soudce a obhájce, jak se budou pitvat v pohnutkách tý ženský, proč to udělala.“
„Pokud na tu ženskou, Votrubo, přijdete. I když je pravda, že někdy chudák ženská nemá jiný východisko, ale to je opravdu věcí soudu, jak to bude posuzovat. Pravdou je, že ta ženská porodila živé a zdravé dítě, pitva to jasně prokázala. To dítě nebylo ve vodě víc jak dva dny, u toho Hesouna jsem se pořádně sekl.“
„No, doktore, jsem zvědavej, jak dopadneme. Zatím máme pár výsledků z píseckýho špitálu a od jedný porodní báby z Písku, dá to dost běhání, mí chlapi se fakt nezastaví.“
„No, modlete se, Votrubo, aby to nebyl utajenej porod. Pokud u rodičky nenastaly nějaký komplikace,
což bych jí nepřál, tak to běhání bude za pár dnů k ničemu. V každým případě hrajete o čas, Votrubo.“ Doktor Cafourek sáhl konečně do doktorského kufříku a vyndal z něho láhev koňaku, bez níž se jeho návštěva na pátračce, stejně jako bez doutníku, nikdy neobešla. Najednou se u nich objevil i štábní strážmistr Hřebejk a hned si vykoledoval poznámku od doktora Cafourka, z něhož okamžitě vypadlo: „Hřebejk, vy jste jako ten pohádkovej džin, jak se otevře flaška, už jste tady.“
„To bude, doktore, tím, že mám na alkohol sakra dobrej čuch.“
„Doufám, že ho budete mít, Hřebejk, i na ten případ od Hesouna. Pitva potvrdila to, co jsem čekal. To dítě nestačilo zakřičet a už mu sáhla máma po krku.“
„Hm. Doufám, doktore, že tohle řeknete i pánům soudcům, až budete obhajovat soudní pitvu. Jinak pozor! Nechci předem dělat nikomu advokáta, ale ona se, vážení, nabízí kardinální otázka, jestli tý rodičce při tom porodu ještě někdo nepomáhal. To vás nenapadlo?“
Hřebejk se hned nato ujal pinglování, vyndal ze skříně skleničky a všem to poctivě rozlil. „Podobnej případ jsem vyšetřoval v Budějkách. Mladá holka, co do toho vlítla s jedním ajznbonem, a u porodu doma byla její máma. Ta to dítě hned zabila a hodila ho v noci do Malše. Holka nakonec skončila v blázinci,“ vysvětloval štábní strážmistr u koňaku a vzápětí si nalil další sklenku. „To abych nekulhal, doktore. Kulhající četník v uniformě, to na veřejnosti nevypadá zrovna moc dobře,“ prohodil Hřebejk, postavil prázdnou sklenku na stůl a odešel z kanceláře.
Pro velitele pátračky nadporučíka Votrubu i doktora
Cafourka tak otevřel hned téma k dalšímu rozhovoru, protože ani takový případ, o kterém se zmínil štábní strážmistr Hřebejk, se nedal samozřejmě nijak vyloučit.
Pro píseckou četnickou pátračku bylo od toho dne, kdy dostala od doktora Cafourka výsledek soudní pitvy, jasné, že od té chvíle vyšetřují vraždu neznámého novorozence, a taky se to oficiálně dostalo do časopisů Písecké listy a Otavan, se žádostí o širší pomoc veřejnosti s pátráním po krkavčí matce. Od tisku si četníci z pátračky dost slibovali, neboť stále platilo známé četnické přísloví, že co lid neví, nikdo neví.
Když po deseti dnech vyhodnotil štábní strážmistr Hřebejk všechny zprávy, co mu přišly z celého 92. policejního revíru, což byl rajon písecké četnické pátračky, který zabíral velkou část Prácheňska, tedy až do Sušice a Lenory, zašel s tím za velitelem pátračky.
„Tak tu mám, veliteli, hlášení od všech četnických stanic z našeho rajónu a musela to být pro pány četníky makačka. Sice teď máme přehled o všech ženských v našem rajónu, který jsou v jiným stavu, a o všech narozených dětech, kterých je do týhle nejistý doby požehnaně, ale nic takovýho, co bysme potřebovali, abysme se dostali dál. A vypadá to, veliteli, že jsme skončili.“
„Žádná konečná nepřipadá v úvahu, Hřebejk! Já vás, chlape, nepoznávám, takhle brzo házet flintu do žita. Napište ferman pro všechny četnický stanice, aby pořádně provětraly galerku v jejich rajónu. Já si myslím, že by bylo třeba v novinách znovu zmínit ten náš případ, třeba se nám někdo přece jen ozve. Vražda novorozence,
Nadporučík Votruba si to ulehčil tím, že si nechal od služby spojit nejen redakci Píseckých listů a Otavanu, ale i redakci Sušických listů a horažďovického Obzoru.
Pánům novinářům vysvětlil, co by pátračce určitě v pátrání pomohlo. A než mu přinesl štábní strážmistr Hřebejk k podpisu kopici napsaných fermanů, měl hotovo.
„No, moc práce jste si s tím, Hřebejk, zrovna nedal, ale všichni četníci znají případ od Hesouna z Věstníku pátrání, takže je stačí jen ťuknout. Páni redaktoři od novin jsou informováni, budeme čekat, Hřebejk, s čím se nám kdo ozve,“ konstatoval nadporučík Votruba, i když na štábním strážmistru Hřebejkovi byly vidět určité pochybnosti.
Dva týdny utekly jako voda, ale pátračce se neozval nikdo z četníků ani nezareagoval nikdo ze čtenářské veřejnosti. To už měl pochybnosti i velitel pátračky, dokonce měl v úmyslu požádat oslovené redakce novin o další zveřejnění výzvy, ale nedošlo k tomu, protože poštmistr Cibulka, který nosil na pátračku poštu, si jednoho dne, jen co vstoupil do dveří, po dlouhé době opět zaveršoval.
27 to je kriminální čin, a to jen tak nikoho nenechá v klidu. Ten ferman, Hřebejk, napište, ty noviny, to zařídím já. Myslím, že by nebylo od věci dát ten případ do pera i Sušickým listům a horažďovickýmu Obzoru. Proboha, přece ta vražda toho malýho kluka nemůže někomu jen tak projít!“ bouchl nadporučík Votruba pěstí do stolu. To už štábní strážmistr Hřebejk na nic nečekal, odešel z kanceláře a šel sepisovat ferman pro všechny četnické stanice v rajónu četnické pátračky tak, jak mu to nařídil velitel.
„Páni četníci! Až ze Sušice nesu na pátračku psaní, podle krasopisu tipoval bych, že vám píše paní. Víc vám k tomu nepovím, že by to byl anonym?“ vypadlo z veršotepce poštmistra Cibulky, šel si sednout na svoji židli ke dveřím a zástupce velitele pátračky štábní strážmistr Kubík mu šel hned udělat kafe s rumem. Jakmile Kubík odnesl poštu k nadporučíku Votrubovi a zmínil se mu o poštmistru Cibulkovi, ten hned dopis otevřel a nepřestal kroutit hlavou. Hned vytáhl vysokou černou roletu u okna, nalil poctivé štamprle blatenské slivovice a zašel s ním za Cibulkou.
„Cibulko, vy jste snad, chlape, jasnovidec. Opravdu anonym, na kterej tahle pátračka čekala hodně dlouho, a za to si zasluhujete štamprle blatenský,“ podal Votruba poštmistrovi štamprle, který s ním neměl problém.
„Jo, blatenská, ta nikdy nezklame, veliteli. Škoda, že těch anonymů nechodí na pátračku víc,“ pochvaloval si Cibulka a pustil se i do kávy s rumem.
Štábní strážmistr Hřebejk se dozvěděl o anonymu ze Sušice od velitele pátračky až pozdě odpoledne, když se vrátil z Vodňan, kde byl s výjezdem pátračky kvůli vykradenému bytu, a byl vyloženě bez nálady, protože během týdne už to byl třetí vykradený kvartýr a neměli se čeho chytit. Jen co přišel do kanceláře velitele pátračky, ten na něm hned poznal, že mu není moc do řeči.
„Hřebejk, vidím to na vás, že jste v Kaprštštajnu moc nepořídili, já vám tu náladu trochu spravím. Tenhle dopis přinesl ráno poštmistr Cibulka a hned odhadl, že to je anonym. Psala to podle písma určitě ženská a je to hod-
ně zajímavý,“ vyndal nadporučík Votruba z došlé pošty dopis ze Sušice a podal ho Hřebejkovi, který se hned pustil do čtení.
„Tak selka Greta Graupnerová ani děvečka Vilma Jagošová, ty jména mi, veliteli, nic neříkají. Ale zajímavý to je, určitě to nenecháme ležet. To vypadá, že ta dáma, co nám to napsala, je zatraceně dobře o poměrech na statku informovaná. Děvečka nedávno s břichem na slehnutí, dítě nikde žádný, navíc statek je přímo u řeky.
To vypadá, veliteli, zítra na Sušici.“
„Máte můj souhlas, Hřebejk, a obě ty dámy ze statku si přivezeme ke zpovědi rovnou na pátračku. A pak se řekne, že noviny jsou k ničemu. Já věděl, že se nám někdo ozve,“ pochvaloval si nadporučík Votruba rozhodnutí obrátit se s pátráním na tisk a štábnímu strážmistru Hřebejkovi tím dopisem ze Sušice opravdu ten den spravil náladu.
Na zatčení Grety Graupnerové a Vilmy Jagošové v Sušici si přibrala pátračka ještě dva četníky z místní četnické stanice, protože se mohlo stát cokoli, a jen co obě ženy seděly v autě, vyrazili zpátky do Písku. V autě nepadlo ze strany žen jediné slovo, a to už byla známka toho, že anonym zřejmě nelhal. Po příjezdu na pátračku šla první k výslechu do kanceláře velitele pátračky Vilma Jagošová a od nadporučíka Votruby padla první otázka, kde má dítě. Že to z ní vypadne hned, to nikdo z četníků nepředpokládal.
„Nevím. Jen co jsem dítě porodila, tak ho selka odnesla s tím, že žádnýho parchanta na statku živit nebude, a už jsem ho neviděla.“
„S kým jsi to dítě, Vilmo, měla?“ zeptal se hned Hřebejk a bylo chvíli ticho.
„S mladým pánem Pavlem,“ vypadlo po chvíli z děvečky a rozbrečela se. Četníci se po sobě podívali, a to už štábní strážmistr Hřebejk strkal papír do stroje a s Jagošovou se začal dělat podrobný výslech, z něhož se četníci dozvěděli, že Pavel Graupner Jagošovou vlastně znásilnil ve stáji, dítě se narodilo živé, a když se po něm Jagošová ptala, tak jí selka řekla, že jí upadlo v kuchyni na hlavu a umřelo. Výslech děvečky trval skoro dvě hodiny, velitel pátračky pozval k výslechu i doktora Cafourka a po skončení protokolu skončila Jagošová v separaci.
Výslechu Grety Graupnerové už se zúčastnil i vrchní soudní rada Žlábek z Krajského soudu a je pravda, že Graupnerová několikrát změnila svoji výpověď a kápla božskou, až když jí nadporučík Votruba ukázal fotodokumentaci.
„No, tak jsem toho parchanta hodila do vody. Kdoví, s kým si to Vilma uhnala. To, že to má s mým synem, tomu nevěřím. A k čemu by mně byla děvečka na statku s parchantem na krku,“ vypadlo ze selky a bylo to venku.
To už se štábní strážmistr Hřebejk neudržel a zařval na ni. „Ty zmije jedna nenažraná, ten tvůj povedenej synáček tu holku, který nebylo ještě sedmnáct, znásilnil, ty jsi zabila jeho dítě a měla bys dostat provaz!“ Do výslechu pro jistotu zasáhl vrchní soudní rada Žlábek a štábní strážmistr Hřebejk raději odešel z kanceláře velitele pátračky a šel ten vztek, co měl v sobě, rozchodit na chodbu, kam za ním hned vyšel i Votruba.
„Hřebejk, já vás chápu, ale tohle jste před vrchním soudním radou fakt přehnal. Vyzvedněte tu Jagošovou ze separace a sjeďte s doktorem Cafourkem do špitálu na gyndu, potřebujeme nutně její prohlídku. Tu nenažranou zmiji, jak jste ji před chvílí tak hezky nazval, vyslechnu já,“ vrátil se nadporučík Votruba do své kanceláře.
Graupnerová se mu nakonec přiznala, že dítě, které porodila její děvečka, se narodilo živé, a hned jak ho odnesla do kuchyně, tak mu zmáčkla silně krk, aby nekřičelo, a hodila ho do řeky, co tekla kolem jejich statku.
Po výslechu ještě ten den skončila v separaci s návrhem na vazbu, a když se nadporučík Votruba zeptal vrchního soudního rady Žlábka, jak to s ní vidí on, ten si zapálil dlouhý havana doutník, bez něhož nedal ránu, a pak se rozmluvil.
„Jako to vidím? Vražda je vražda, pánové! Vemte si do parády ještě toho mladýho Graupnera, toho bych rád u soudu viděl taky. Jinak chudák holka. Moc dobrá práce, Votrubo. Já jsem věděl, že tahle pátračka umí a že tahle vražda jen tak někomu neprojde. A propos, Votrubo, v tý černý vysoký registračce u okna, nebylo by tam něco na spláchnutí hořkosti z týhle podělaný doby?“ ukázal vrchní soudní rada k oknu, ale to už se štábní strážmistr Hřebejk ochotně ujal pinglování a na stole se objevily skleničky a blatenská slivovice, protože vyřešit vraždu novorozeněte po tak dlouhé době, to už stálo za oslavu.